Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


5. Protirevoluce zdvíhá hlavu

První dva měsíce, kdy moc měla formálně vláda Gučkovova-Miljukovova, soustřeďovala se moc ve skutečnosti cele v rukou sovětu. Následující dva měsíce sovět zeslábl: část vlivu na masy se dostala bolševikům, část moci přenesli socialističtí ministři v svých aktovkách do koaliční vlády. Od začátku příprav na ofensivu zpevněl samočinně význam velitelského sboru, orgánů finančního kapitálu a kadetské strany. Dříve než se měla prolít krev vojáků, vykonal Výkonný výbor pořádné přelití vlastní krve do tepen měšťáctva. Za kulisami se nitky soustřeďovaly v rukou velvyslanectví a vlád Dohody.

Na mezispojeneckou konferenci chystanou v Londýně "zapomněli" západní přátelé pozvat ruského velvyslance; teprve až sám dal na sebe vzpomenout, pozvali ho deset minut před zahájením konference, přičemž se ukázalo, že u stolu není pro něho místo, takže se musit směstnat mezi Francouze. Výsměch velvyslanci Zatímní vlády a demonstrativní odchod kadetů z vlády - obé se stalo 2. července - měly týž cíl: kompromisníky přimět k povolnosti. Ozbrojená demonstrace, která se hned nato rozburácela, musila sovětské vůdce vyšinout z rozvahy tím více, že všechnu svou pozornost, jsouce pod dvojím úderem, obraceli právě na opačnou stranu. Když už je třeba táhnout krvavý popruh v spolku s Dohodou, nelze beztoho najít lepšího prostředníka, než jsou kadeti. Čajkovskij, jeden z nejstarších ruských revolucionářů, jenž se proměnil za dlouhá léta emigrace v umírněného britského liberála, říkal mravokárně: "Na válku je třeba peněz a socialistům spojenci peníze nedají. Kompromisníci byli tímto důvodem stísněni, ale chápali všechnu jeho váhu.

Poměr sil se zřejmě změnil v neprospěch lidu, ale nikdo nemohl říci, jakou měrou. Chuť měšťáctva vzrostla ať již tak či onak mnohem více, než jaké byly její možnosti. V této nejistotě byl pramen srážek, neboť síly tříd se měří v akcích a události revoluce jsou právě takovýmto opětovným zkoušením sil. Ať však bylo přeskupení moci zleva napravo svým rozsahem jakkoliv významné, dotýkalo se velmi málo Zatímní vlády, která zůstávala místem planým. Lidé, kteří se v kritické červencové dny zajímaly o vládu knížete Lvova, byli by se spočítali na prstech. General Krymov, týž, jenž kdysi rozmlouval s Gučkovem, jak svrhnout Mikuláše II. - brzy se s tímto generálem setkáme, ale už naposled - poslal knížeti telegram, který se končil naučením: "Je čas přejíti od slov k činu." Rada vypadala jako výsměch a jenom tvrději zdůrazňovala nemohoucnost vlády.

"Začátkem července," napsal později liberál Nabokov, "byla jedna kratičká chvíle, kdy se zase takřka pozvedla vážnost moci; to bylo po potlačení první bolševické akce. Ale té chvíle nedovedla Zatímní vláda využít a tak se tehdejší příznivé okolnosti propásly. A už se nevrátily.

V týž smysl se vyslovovali i jiní zástupci pravého tábora. Opravdu to tak bylo, že v červencové dny jakož vůbec ve všechny kritické chvíle šla každá složka koalice za jiným cílem. Kompromisníci by byli zcela ochotně dovolili bolševiky dokonale potřít, kdyby nebývalo bylo zřejmé, že vypořádavše se s bolševiky, rozdrtí důstojníci, kozáci, georgijevská jízda a úderníci kompromisníky samy. Kadeti chtěli jíti do důsledků, aby smetli nejenom bolševiky, ale i sověty. Proto také nikoli náhodou se kadeti ve všechny kruté chvíle ocitali mimo vládu. Konec konců je odtud vždy vypudil nátlak mas, nezdolný přes všechny kompromisnické nárazníky. I kdyby se liberálům bylo podařilo chopiti se moci, nebyli by jí mohli udržet. Události to pak ukázaly zcela výrazně. Myšlenka, že se nějaká možnost v červenci propásla, je jenom retrospektivní iluse. Ať tak či onak, červencově vítězství nejenom moc neupevnilo, ale naopak začalo se jím období vleklé vládní krise, která se formálně rozhodla teprve 24. července, v podstatě však byla začátkem čtyřměsíční agonie únorového řádu.

Kompromisníky rozpolcovala nezbytnost obnovit poloviční přátelství s měšťáctvem a potřeba zmírnit nepřátelství mas. Jednou sem, jednou tam se jim stává formou bytí, klikatiny se mění v zimničné zmítání, ale základní linie směřuje prudce napravo. 7. července stanovila vláda velkou řadu represivních opatření. Ale v témž zasedání, jakoby nepozorovaně navrhli socialističtí ministři vládě využivše nepřítomnosti "starších" ‚ to jest kadetů, aby se dala do uskutečňování programu červnového sjezdu sovětů. To ihned vedlo k dalšímu rozpadu vlády. Vlastník velkých pozemků bývalý předseda Zemského svazu kníže Lvov obvinil vládu, že její agrární politika "podrývá právní vědomí národa". Statkáře znepokojovalo ne to, že mohou pozbýti zděděných statků, nýbrž to, že kompromisníci "usilovali postavit Ústavodárné shromáždění před rozhodnutou už věc". Všechny sloupy monarchické reakce staly se pojednou plamennými přívrženci čisté demokracie! Vláda se usnesla dát ministerské předsednictví Kerenskému a ponechat mu ministerstvo vojenství a námořnictví. Ceretei, nový ministr vnitra, musil ve Výkonném výboru odpovídat na dotaz o zatčení bolševiků. Protestní dotaz o tom podal Martov a Cereteli bez okolků odpověděl staršímu svému straníkovi, že raději si vyřídí svou věc s Leninem než s Martovem: s Leninem ví, jak má jednat, ale Martov že mu váže ruce... "Béřu na sebe odpovědnost za jejich zatčení," prohlásil ministr vyzývavě v pohnutém sále.

Zasazujíce rány vlevo, schovávají se kompromisníci za nebezpečí zprava. "Rusko je před vojenskou diktaturou, praví v své zprávě Dan na zasedání. 9. července. "Jsme povinni vyrvat bodák z rukou vojenské diktatury. A to můžeme učiniti jenom tenkráte, když uznáme Zatímní vládu za Výbor pro záchranu národa. Musíme ji dáti neobmezenou plnou moc, aby mohla z kořenů vyrvat anarchii zleva a protirevoluci zprava…" Jako by sama vláda, bojující proti dělníkům, vojákům a rolníkům, mohla mít v svých rukou jiný bodák než bodák protirevoluce! 252 hlasy - 47 hlasů se zdrželo hlasování - se společná schůze usnesla: "1. Země a revoluce je v nebezpečí. 2. Zatímní vláda se prohlašuje za vládu pro záchranu revoluce. 3. Dává se jí neobmezená plná moc." Usnesení znělo dunivě jako prázdný sud. Přítomní bolševici se zdrželi hlasování, což svědčí o nepochybném zmatku v hlavách strany v ty dny.

Masové hnutí, třebas bylo potlačeno, neprojde nikdy beze stop. Místo pána s titulem zaujal v čele vlády radikální advokát; ministerstvo vnitra dáno bývalému odsouzenci na nucené práce. Plebejská obnova moci byla na bíle dni. Kerenskij, Cereteli, Černov, Skobelev a vůdci Výkonného výboru určovali pojednou tvářnost vlády. Není to snad uskutečnění hesla červencových dnů: "Pryč s deseti kapitalistickými ministry"? Nikoli, je to jenom odhaleni jeho nedostatečnosti. Demokratičtí ministři se chopili moci jenom proto, aby navrátili na svá místa kapitalistické ministry. La coalition est morte, vive la coalition!

Odehrává se slavnostně nestoudná komedie odzbrojování kulometců na Dvorcovém náměstí. Vojáci se posílají po malých částech na doplnění fronty. Čtyřicátníky povolávají na vojnu a ženou je do zákopů. Všechno to jsou agitátoři proti režimu kerenštiny. Je jich desetitisíce a do podzimka vykonají velikou práci. Zároveň se odzbrojují dělníci, byť i méně úspěšně. Pod nátlakem generálů - hned uvidíme, jakých forem nátlak nabyl - ustanovuje se na frontě trest smrti. Ale týž den, 12. července, je vydán dekret, jímž se obmezuje sjednávání pozemkových úmluv. Opozdilé poloviční opatření, přijaté pod hrozbou mužícké sekyry, vzbudilo na levici posměch, na pravici skřípění zubů. Cereteli, zakázav jakékoliv shlukování na ulici - hrozba to doleva - rozmáchl se i proti svévolnému zatýkání - pokus to pokárat pravici. Kerenskij, vyměniv hlavního velitele vojsk okruhu, vysvětloval doleva, že se to stalo pro vyplenění dělnických organisací, a napravo, že se to stalo pro nedostatek rozhodnosti.

Kozáci se stali opravdovými hrdiny měšťáckého Petrohradu. "Stávalo se," vypravuje kozácký důstojník Grekov, "že vstoupil-li kdo v kozáckém stejnokroji do veřejné místnosti, do restaurace, kde bylo mnoho lidí, všichni vstávali a vítali jej potleskem." Divadla, kinematografy a veřejné sady uspořádaly mnoho dobročinných večerů pro raněné kozáky a rodiny padlých. Byró Výkonného výboru musilo zvolit komisi včele s Čchejdzem, aby se účastnila organisace pohřbu "vojínů padlých při výkonu revoluční povinnosti dne 3.-5. července. Číši ponížení musili kompromisníci vypít do dna. Obřad se začínal bohoslužbou v Izákově chrámě. Rakve byly neseny na rukou Rodzjanka, Miljukova, knížete Lvova a Kerenského a průvod pak kráčel pohřbívat vojáky do Aleksandroněvské lavry. Na cestě, kudy průvod kráčel, nebylo milice, péči o pořádek vzali na sebe kozáci: den pohřbívání byl dnem jejich úplné vlády nad Petrohradem. Dělníci a vojáci, rodní bratři únorových obětí, zabiti kozáky, byli pohrbeni potají, jako se pohřbívaly za carismu oběti 9. ledna.

Kronštadtskému Výkonnému výboru podala vláda požadavek, aby ihned vydal vyšetřujícím orgánům Raskolnikova, Rošala a praporčíka Remněva s hrozbou, že jinak bude ostrov blokován. V Helsinkách zároveň s bolševiky byli po prvé zatčeni i leví eseři. Kníže Lvov, jenž podal demisi, si stěžoval v novinách, že "sověty jsou pod úrovní státní morálky a že se neočistily od leninců, těchto německých agentů"… Věcí cti se stalo pro kompromisníky dokázat svou státní morálku. 13. července přijímají výkonné výbory na společném zasedání resoluci navrženou Danem: "Všechny osoby, proti nimž soudní orgány vznesly obžalobu, jsou odvolány z účasti v pracích Výkonných výborů až do soudního rozsudku." Bolševici tím byli ve skutečnosti postaveni mimo zákon. Kerenskij zastavil všechen bolševický tisk. Na venkově se zatýkali členové pozemkových výborů. Izvěstija bezmocně naříkaly: "Před několika málo dny jsme byli svědky hodokvasu anarchie na ulicích Petrohradu. Dnes se na týchž ulicích nezadržitelně rozlévají protirevoluční, černosotěnské řeči."

Po rozpuštění nejrevolučnějších pluků a po odzbrojení dělníků se rovnováha přesunula ještě více doprava. V rukou špiček vojenských, průmyslově-bankovních a kadetských skupin se zřejmě soustředila značná část skutečné moci. Druhá její část zůstávala tak jako dřív v rukou sovětu. Dvojvládí bylo na bíle dni, ale nikoli už zákonné, kontaktní nebo koalované dvojvládí předcházejících měsíců, nýbrž výbušné dvojvládí klik: vojensko-měšťácké a kompromisnické, které se jedna druhé bály, ale zároveň jedna druhou potřebovaly. Co zbývalo? Obnovit koalici. "Po povstání z 3.-5. července," říká Miljukov spravedlivě, "myšlenka koalice nejenom nezmizela, ale naopak, nabyla na čas více síly a významu než měla dříve."

Zatímní výbor státní dumy se neočekávaně vzkřísil a usnesl se na prudké resoluci proti vládě záchrany. To byla poslední pohnutka. Všichni ministři postoupili svá místa Kerenskému, učinivše ho takto osou národní svrchovanosti. Pro další osud únorového řádu, jakož i pro osobní osud Kerenského měla tato chvíle veliký význam: v zmatku seskupování, odstupování a jmenování se tu cosi vyznačilo jako pevná tečka, kolem níž kroužily všechny tečky ostatní. Odstoupení ministrů bylo jenom popudem, aby se začalo vyjednávat s kadety a průmyslníky. Kadeti dali své podmínky: členově vlády jsou odpovědni "jenom svému svědomí"; úplná jednota se spojenci; obnova kázně v armádě; nebude sociálních reforem do Ústavodárného shromáždění. Nepsaným odstavcem byl požadavek oddáliti volby do Ústavodárného shromáždění. Tomu se říkalo "nestranický a národní program". V týž smysl odpověděli zástupci obchodu a průmyslu, jež se kompromisníci marně snažili postavit proti kadetům. Výkonný výbor znovu potvrdil svou resoluci o vybavení Vlády záchrany "veškerou plnou mocí": to znamenalo projev souhlasu s tím, že vláda bude nezávislá na sovětech. Týž den rozeslal Cereteli jako ministr vnitra oběžník o "rychlých a rozhodných opatřeních pro skoncování svévolných činu v pozemkových poměrech". Ministr zásobování Pěšechonov žádal zase skoncovati "násilné a zločinné jednání proti statkářům". Vláda na záchranu revoluce se doporučovala především jako vláda na záchranu pozemkového vlastnictví. Ale nejenom jeho. Průmyslový magnát inženýr Palčinskij v třech svých vlastnostech, jakožto správce ministerstva obchodu a průmyslu, jako hlavní plnomocník v oblasti topiva a kovů a jako předseda komise pro obranu vlasti dělal rázně politiku syndikátního kapitálu. Menševický ekonom Čerevanin stěžoval si v hospodářském oddělení sovětu, že dobré podněty demokracie se rozbíjejí o sabotáž Palčinského. Ministr zemědělství Černov, na něhož kadeti přenesli obvinění ze spojení s Němci, musil "za účelem rehabilitace" podat demisi. 18. července vláda, v níž převládají socialisté, vydává provolání o rozpuštění nepoddajného finského sněmu se sociálně demokratickou většinou. V slavnostní notě k spojencům o tříletém výročí světové války vláda nejenom opakuje obřadnou přísahu věrnosti, ale vykládá i o šťastném potlačení vzpoury, podnícené nepřátelskými agenty. Neslýchaný to doklad podlízání! Zároveň se vydává tvrdý zákon proti porušování kázně na železnicích. Když takto vláda ukázala svou státnickou zralost, rozhodl se konečně Kerenskij odpověděti na ultimatum kadetské strany v ten smysl, že požadavky stranou podané "nemohou být překážkou vstupu do Zatímní vlády". Ale zakrytá kapitulace byla už liberálům málo. Potřebovali dostat kompromisníky na kolena. Ústřední výbor kadetské strany prohlásil, že deklarace vlády, vydaná po roztržce koalice - snůška demokratických obecností - je pro ně nepřijatelná a - vyjednávání přerušil.

Útok byl soustředěný. Kadeti jednali těsně spojeni nejenom s průmyslníky a spojeneckými diplomaty, ale i s generalitou. Hlavní výbor Svazu důstojníků při hlavním stanu byl pod skutečným vedením kadetské strany. Skrze nejvyšší velitelský sbor naléhali kadeti na kompromisníky s nejcitlivější strany. 8. července vydal vrchní velitel jihozápadní fronty generál Kornilov rozkaz, aby se po vojácích, utíkajících s fronty, střílelo z kulometů i děl. Kornilov, podporován komisařem fronty Savinkovem, někdejším vůdcem teroristické organisace sociálních revolucionářů, už dříve žádal zavést trest smrti na frontě s pohrůžkou, nestane-li se tak, vzdá se sám velení. Důvěrný telegram se ihned objevil v tisku. Kornilov se postaral, aby se o něm veřejnost dověděla. Nejvyšší hlavní velitel Brusilov, opatrnější i vyhýbavější, psal mravoučně Kerenskému: "Naučení veliké francouzské revoluce, na které jsme často zapomínali, přece jen se mocně dere na mysl…" Naučení bylo to, že francouzští revolucionáři po marném pokuse reorganisovat armádu "podle zásad humanitních", ustanovili trest smrti "a jejich vítězné prapory šly skrze půl světa". Víc než to se generálové v knize revoluce nedočtli. 12. července obnovila vláda trest smrti "na čas války pro vojenské osoby za některé nejtěžší provinění". Avšak hlavní velitel severní fronty generál Klembovskij napsal po třech dnech: "Zkušenost ukázala, že úplně nezpůsobilými boje se staly ty bojovné oddíly, které byly nejvíc doplněny čerstvým vojskem. Armáda nemůže být zdravá, jestliže pramen jejího doplňování je hnilobný. Hnilobným pramenem doplňování byl rusky národ.

16. července svolal Kerenskij do hlavního stanu poradu starších vojevůdců s účastí Tereščenkovou a Savinkovovou. Kornilov nebyl přítomen: ústup na jeho frontě se dál plným chodem a zastavil se teprve po několika dnech, kdy se Němci sami zastavili na starých státních hranicích. Jména účastníků porady: Brusilov, Aleksějev, Ruzskij, Klembovskij, Denikin a Romanovskij zněla jako ozvěna epochy zapadlé do propasti. Čtyři měsíce se vysokým generálům zdálo, že jsou zpola nebožtíci. Pojednou ožili a pokládajíce ministerského předsedu za ztělesnění revoluce pro ně tak mrzuté, obdařovali jej beztrestně zlobnými šňupci.

Podle záznamů hlavního stanu ztratily armády jihozápadní fronty od 18. června do 6. července asi 56.000 mužů. Nepatrná to oběť při rozměrech války! Avšak dva převraty, únorový a říjnový, byly mnohem lacinější. Co přinesla ofensiva liberálu a kompromisníku jiného než smrt, zpustošení a útrapy? Sociální otřesy r. 1917 změnily tvářnost šestiny světa a odhalily lidstvu nové možnosti. Ukrutnosti a hrůzy revoluce, které nechceme popírat ani zmenšovat, nepadají s nebe: nelze jich odloučit od celého dějinného vývoje.

Brusilov podal zprávu o výsledcích ofensivy, která se před měsícem začala: "úplný neúspěch". Příčina jeho je ta, že "velitelé, od velitele roty do hlavního velitele, nemají moci". Jak a proč jí pozbyli, to neřekl. Co se týče příštích operací, "můžeme se na ně připravit ne dřív než na jaře". Klembovskij trvaje zároveň s druhými na tom, aby se smělo užívat odvetného opatření, projevil zároveň pochybnost o jeho účinnosti. "Trest smrti? - Ale cožpak lze trestat smrtí celé divise? Odevzdávat soudu? - Ale pak se polovice armády octne v Sibiři…" Náčelník generálního štábu pravil v své zprávě: ‚Pět pluků petrohradské posádky bylo rozpuštěno. Strůjci nepokojů jsou odevzdáni soudu… Dohromady bude vyvezeno z Petrohradu asi 90.000 mužů. To bylo přijato uspokojeně. Nikdo se nezamýšlel nad tím, jaké následky bude mít odvezení petrohradské posádky.

"Výbory?" říkal Aleksějev. "Je nezbytně třeba je zničit… Dějiny vojenství, trvající již tisíciletí, vytvořily své zákony. Chtěli jsme je porušit a proto také jsme utržili fiasko." Tento muž mínil, že zákony dějin jsou služební řád. "Za starými prapory šli lidé, žvanil Ruzskij, "jak za svatyní, umírali. A k čemu přivedly rudé prapory? K tomu, že se vojska vzdávala v celých sborech." Starý generál zapomněl, jak sám v srpnu 1915 pravil v své zprávě ministerské radě: "Soudobé požadavky vojenské techniky jsou nad naši sílu. Ať tak či onak - Němcům se nevyrovnáme." Klembovskij škodolibě zdůrazňoval, že armádu vlastně nerozvrátily bolševici, ale "jiné osoby", které provedly "špatné vojenské zákony", lidé, "kteří nerozumějí podstatě a podmínkám existence armády". To byl šleh přímo na Kerenského. Denikin útočil na ministry ještě rázněji: "Vy jste naše slavné válečné prapory vešlapali v špínu, vy je tedy zdvihněte, je-li ve vás svědomí.. ." A Kerenskij? Jsa v podezření, že v něm není svědomí, děkuje poníženě vojačiskovi za "přímé a pravdivě vyjádřené mínění". Deklarace vojenských práv? "Kdybych býval byl tehdy ministrem, když se deklarace spisovala, nebyla by byla vydána. Kdo první zkrotil sibiřské střelce? Kdo první prolil krev, aby zkrotil nepoddajné živly? Můj pověřenec, můj komisař." Ministr zahraničí Tereščenko pochlebovačně utěšuje: "Naše ofensiva, třebas byla neúspěšná, pozdvihla důvěru spojenců." Důvěru spojenců! Netočí se snad proto země kolem své osy?

"Této chvíle jsou důstojníci jediná záštita svobody a revoluce", poučuje Klembovskij. "Důstojník, to není buržoa," vysvětluje Brusilov, "důstojník, to je opravdový proletář." Generál Ruzskij dodává: "I generálové jsou proletáři." Zničit výbory, obnovit moc starých velitelů, vyhnat z armády politiku, to jest revoluci - takový je program proletářů v generálské hodnosti. Kerenskij nečiní námitek proti samému programu, znepokojuje ho jenom to, kdy se to má stát. "Co se týče navrženého opatření," praví Kerenskij, "myslím, že generál Denikin nebude trvat na tom, aby se ihned uvedlo ve skutek…" Generál vedle generála byl samá šedivá prostřednost. Ale nemohli si neříci: "Ejhle, jakou řečí třeba mluvit s těmito pány!"

Výsledkem porady byla změna v hlavním velení. Povolný a pružný Brusilov, jmenovaný na místo opatrného kancelisty Aleksějeva, který měl námitky proti ofensivě, byl tentokráte vystřídán generálem Kornilovem. Vystřídání odůvodňovali nestejně: kadetům slibovali, že Kornilov zřídí železnou kázeň; kompromisníky ujišťovali, že Kornilov je přítel výborů a komisařů: sám Savinkov ručí za jeho republikánské city. Jako odpověď na veliké jmenování dal generál vládě nové ultimatum: on, Kornilov, přijímá své jmenování jenom s podmínkou: "odpověden svému svědomí a národu; nikdo se nebude vměšovat v jmenování vyššího velitelského sboru; ustanovit trest smrti v zápolí". První odstavec budil obtíže: "odpovídat svému svědomí a národu" začal už Kerenskij a proto tato věc nesnese soutěže. Telegram Kornilovův byl uveřejněn v nejrozšířenějším liberálním listě. Opatrní politikové reakce vraštili čela. Ultimatum Kornilovovo bylo ultimatem kadetské strany, jenže přeloženým do nevybíravého jazyka kozáckého generála. Ale úvaha Kornilovova byla správná: přílišností toho, co žádalo, a drzostí tónu vzbudilo ultimatum nadšení všech nepřátel revoluce a především aktivního důstojnictva. Kerenskij se poplašil a chtěl Kornilova hned propustit, ale nesetkal se v své vládě s podporou. Konec konců Kornilov na radu svých podněcovateli se spokojil tím, že v ústním vysvětlení uzná, že odpovědností národu rozumí odpovědnost Zatímní vládě. Ostatní odstavce ultimata byly s nevelkými vyhrazovacími doložkami prijaty. Kornilov se stal hlavním velitelem. Zároveň byl vojenský inženýr Filoněnko jmenován komisařem při Kornilovovi a bývalý komisař jihozápadní fronty Savinkov správcem ministerstva vojenství. Jeden z nich byl nahodilá figura, vyšinulec, druhý měl velkou revoluční minulost, oba však byli dokonalí dobrodruzi, ke všemu hotoví, jako Filoněnko, anebo alespoň k mnohým věcem hotoví, jako Savinkov. Jejich těsné spětí s Kornilovem, které posloužilo rychlé kariéře generálově, vykonalo, jak uvidíme, svou úlohu v dalším vývoji událostí.

Kompromisníci se vzdávali na celé čáře. Cereteli opakoval: "Koalice - toť svazek záchrany." Za kulisami se přes formální rozchod vyjednávalo plnou parou. Aby odpoutání uspíšil, utekl se Kerenskij, zřejmě dohodnut s kadety, k věci čistě divadelní, to jest shodující se úplně s jeho politikou, ale zároveň velmi účinné pro jeho cíle: podal demisi a ujel z města, ponechav kompromisníky jejich zoufalství. Miljukov o tom praví: "Svým demonstrativním odchodem… ukázal jak svým odpůrcům, tak svým soupeřům a také svým straníkům, že, ať jakkoli se dívají na jeho osobní vlastnosti, je této chvíle nezbytný prostě tím, jakou zaujal politickou posici - stanul mezi dvěma bojujícími tábory." Partie byla vyhrána podle pravidel hry na odbíjenou. Kompromisníci se vrhli k "soudruhovi Kerenskému" s potlačovaným prokletím a nepokrytým vzýváním. Obě strany, kadeti i socialisté, vnutili snadno vládě, zbavené svého vůdce, rozhodnutí, aby odstoupila a Kerenskému uložili sestavit vládu novou podle jeho osobni úvahy.

Na dokonalé zastrašení členů výkonných výborů beztak už postrašených přinášejí se jim nejnovější zprávy o zhoršujícím se stavu věcí na frontě. Němci zatlačují ruská vojska, liberálové zatlačují Kerenského, Kerenskij zatlačuje kompromisníky. Skupina menševiků a eserů zasedá celou noc na 24. července mučíc se nemohoucností. Konečně výkonné výbory většinou 147 hlasů proti 46 (42 hlasů se zdrželo hlasování) - nebývalá to oposice! - schvalují návrh, aby se moc postoupila Kerenskému bez podmínek a obmezení. Na kadetském sjezdě zároveň konaném bylo slyšet hlasy, aby byl Kerenskij svržen, avšak Miljukov netrpělivce usadil, navrhnuv, aby se zatím přestalo na nátlaku. To neznamená, že by si byl Miljukov dělal stran Kerenského iluse. Ale spatřoval v něm opěrný bod pro síly majetných tříd. Nebylo by už vyžadovalo námahy, aby se vláda zbavila Kerenského, jakmile by se jednou zbavila sovětů.

Bohové koalice zatím nepřestávali žíznět. Usnesení zatknout Lenina bylo vydáno ještě před ustavením přechodné vlády ze dne 7. července. A tu bylo třeba, aby se nějakým tvrdým činem oznámilo obrození koalice. Již 13. července se v listě Gorkého - bolševický tisk už nevycházel - objevil otevřený dopis Trockého Zatímní vládě. Pravilo se v něm: "Nemůžete míti nižádných logických důvodů pro to, abyste mě vyjmuli z působnosti dekretu, podle něhož mají býti zatčeni soudruzi Lenin, Zinověv a Kameněv. Co se týče politické stránky věci, nemůžete mít důvodu, abyste pochybovali o tom, že já jsem právě tak nesmiřitelným odpůrcem politiky Zatímní vlády, jako tito soudruzi." V noci, kdy se ustavovala nová vláda, byl v Petrohradě zatčen Trockij a Lunačarskij, a na frontě praporčík Krylenko, pozdější nejvyšší vojenský velitel bolševiků.

Vláda, která se objevila na světle božím po třínedělní krisi, vypadala jako zámora. Skládala se z figur druhé až třetí zálohy, vybraných podle zásady nejmenšího zla. Náměstkem ministerského předsedy se stal inženýr Někrasov, levý kadet, který 27. února navrhoval na potlačení revoluce, aby se moc postoupila jednomu z carských generálů. Neorganisovaný a nevybarvený spisovatel Prokopovič, pohybující se na pomezí mezi kadety a menševiky, stal se ministrem průmyslu a obchodu. Bývalý státní zástupce, později radikální advokát Zarudnyj, syn "liberálního" ministra Alexandra II., byl povolán, aby vedl justici. Předseda rolnického Výkonného výboru Avksentěv dostal křeslo ministra vnitra. Ministrem práce zůstal menševik Skobelev, ministrem zásobování národní socialista Pěšechonov. Z liberálů vstoupili do kabinetu rovněž takové figury druhé zálohy, které ani před tím ani potom neměly vedoucí úlohu. Na místo ministra zemědělství se dosti neočekávaně vrátil Černov: čtyři dny, které minuly od demise do nového jmenování, mu postačily, aby se rehabilitoval. V svých Dějinách Miljukov suše poznamenává, že vztah Černovův k německým orgánům "zůstával nevyjasněným; může být," dodává Miljukov, "že údaje ruské protivýzvědné služby i podezření Kerenského, Tereščenka a jiných šlo v této věci příliš daleko". Rehabilitace Černovova a jeho jmenování ministrem zemědělství bylo jenom daň prestiži vládnoucí strany eserů, v níž ostatně Černov pozbýval stále více vlivu. Zato Cereteli prozíravě zůstal mimo vládu: v květnu se myslilo, že bude revoluci užitečný, bude-li ve vládě; tentokráte se chystal býti užitečný vládě, zůstane-Ii v sovětě. Od této doby Cereteli opravdu vykonává povinnosti komisaře měšťáctva při soustavě sovětů. "Kdyby koalice porušila blaho země, pravil na zasedání petrohradského sovětu, "bylo by naší povinností odvolat naše soudruhy z vlády." Tu se už nemluvilo o tom, jak vyčerpat liberály do únavy, a jak je pak vypudit, jak to nedávno sliboval Dan, nýbrž o tom, jak má v pravý čas po únavě z vyčerpání odejít od kormidla sám kormidelník. Cereteli připravoval úplné odevzdání moci měšťáctvu.

V první koalici, jež se ustavila 6. května, byli socialisté v menšině; ale ve skutečnosti byli pány situace; ve vládě z 24. července byli socialisté ve většině, ale byli jenom stínem liberálů. "Při neveliké nominální převaze socialistů", uznává Miljukov, "náležela skutečná převaha ve vládě jisto-jistě skutečným stoupencům měšťácké demokracie". Přesněji by se mělo říci: měšťáckého vlastnictví. S demokracií to bylo méně jisté. V stejném duchu, ač odůvodnění je překvapující, srovnával červencovou koalici s květnovou ministr Pěšechonov: tehdy potřebovalo měšťáctvo oporu zleva : teď, kdy nám hrozí protirevoluce, potřebujeme podporu zprava: "čím více sil připoutáme zprava, tím méně zbude těch, kteří budou útočit na moc". Nedostižné pravidlo politické strategie: aby se odrazil útok na pevnost, nejlépe otevřít vrata zevnitř. To také byla formulka nové koalice.

Reakce útočila, demokracie ustupovala. Třídy a skupiny, v první dobu revoluce přestrašené, zdvihaly hlavu. Zájmy včera ještě skrývané se dnes už derou na povrch. Obchodníci a spekulanti žádali vyhubení bolševiků a - svobodu obchodu; brojili proti jakémukoliv obmezení obchodování, dokonce i proti obmezení, které bylo stanoveno za carismu. Zásobovací úřady, které se pokoušely bojovat proti spekulaci, byly prohlašovány za vinníky nedostatku životních potřeb. S těchto úřadů se nenávist přenášela na sověty. Menševický hospodář Groman pravil v své zprávě, že nástup trhovců "zesílel zvláště po událostech z 3. a 4. července". Na sověty se svalovala vina za porážky, drahotu a noční loupeže.

Vláda, znepokojená monarchistickými rejdy a bojíc se obranného výbuchu zleva, vypravila 1. srpna Mikuláše Romanova s rodinou do Tobolsku. Druhého dne byl zastaven další list bolševiků ‚Dělník a voják' (Rabočij i soldat). Odevšad přicházely zprávy, že se hromadně zatýkají vojenské výbory. Bolševici mohli koncem července svolat svůj sjezd jenom zpola zákonně. Sjezdy vojáků se zakazovaly. Začali se sjíždět ti, kteří dříve seděli ukryti doma: statkáři, obchodníci a průmyslníci, špičky kozáctva, duchovenstvo i georgijevští rytíři. Mluvili všichni stejně, lišíce se jenom mírou opovážlivosti. Nepochybně, ač ne vždy zjevné řízení náleželo kadetské straně.

Na obchodně-průmyslovém sjezdě, kde se sešlo začátkem srpna asi 300 zástupců nejdůležitějších bursovních a podnikatelských organisací, promluvil programovou řeč textilní král Rjabušinskij, jenž své světlo nenechal svítit v skrytu. "Zatímní vláda měla moc jenom zdánlivě ... ve skutečnosti vládla rota politických šarlatánů... Vláda naléhá na placení daní a především uvaluje kruté daně na obchodně-průmyslovou třídu… Je účelné dávat peníze marnotratníkovi? Nebude lepe ustavit nad marnotratníky poručnictví?"… A na konec závěrečná hrozba: "Kostlivá ruka hladu a bídy davů sevře hrdlo přátel lidu!" Fráze o kostlivé ruce hladu, vyjadřující politiku výluk, vešla trvale od této doby do politického slovníku revoluce. Kapitalistům přišla draho.

V Petrohradě se začal sjezd gubernských komisařů. Agenti Zatímní vlády, kteří, jak se to zamýšlelo, měli se kolem ní postavit jako stěna, semkli se ve skutečnosti proti ní a pod vedením svého kadetského jádra vzali nešťastného ministra vnitra Avksentěva do kleští. "Nelze sedět na dvou židlích: vláda musí vládnout a nesmí být loutkou." Kompromisníci se ospravedlňovali a zpola protestovali, obávajíce se, že jejich spor se spojenci vyslechnou bolševici. Socialistický ministr odešel ze sjezdu jako opařený.

Eserský a menševický tisk začal pomaloučku mluvit jazykem žalob a naříkání. Na jeho stránkách se začala objevovat nečekaná odhalení. 6. srpna eserské Dělo Naroda (Věc Lidu) otisklo dopis skupiny levých junkerů, jejž junkeři zaslali s cesty na frontu: pisatelé "žasli nad úlohou, již vykonávali junkeři… nad soustavným fackováním, účastí junkerů v trestných výpravách provázených střílením bez soudu a vyšetřování, jenom na rozkaz velitele praporu.. Rozhořčení vojáci začali střílet na jednotlivé junkery ze zálohy"… Tak vypadala práce na ozdravení armády.

Reakce útočila, vláda ustupovala. 7. srpna byli propuštěni z vězení nejproslulejší černosotěnští činitelé, blízcí rasputinské vrstvě a židovským pogromům. Bolševici zůstávali v Krestech, kde se blížila hladovka uvězněných dělníků, vojáků a námořníků. Dělnická sekce petrohradského Sovětu zaslala ten den pozdrav Trockému, Lunačarskému, Kollontajové a jiným uvězněným soudruhům.

Průmyslníci, gubernští komisaři, kozácký sjezd v Novočerkasku, vlastenecky tisk, generálové a liberálové, všichni myslili, že provést volby do Ústavodárného shromáždění v září je naprosto nemožné; nejlépe by bylo je odložit, až se skončí válka. S tím však vláda nemohla souhlasit. Ale kompromis se nasel: svolání Ústavodárného shromáždění bylo odloženo do 28. listopadu. Kadeti přijali odložení ne bez bručení: pevně spoléhali, že v třech měsících, které do té doby zbývaly, musí nastat rozhodující události, které samu otázku Ústavodárného shromáždění posunou na jiny podklad. Tyto naděje se stále nepokrytěji pojily k jménu Kornilovovu.

Reklama kolem postavy nového "vrchního" byla od té chvíle osou měšťácké politiky. Životopis "prvního národního hlavního velitele" se rozšiřoval v ohromném množství výtisků s činnou účastí hlavního stanu. Když Savinkov jakožto správce ministerstva vojenství řekl novinářům: "myslíme", znamenalo to "myslíme", že myslí ne Savinkov a Kerenský, nýbrž Savinkov a Kornilov. Hluk kolem Kornilova nutil Kerenského k bdělosti. Roznášely se houževnaté pověsti o spiknutí, jehož jádrem je výbor svazu důstojníků při hlavním stanu. Osobní shledání hlavy vlády a hlavy armády začátkem srpna jenom rozdulo jejich vzájemnou nepřízeň. "Tento lehký krasořečník chce mně velet?" musil si říci Kornilov. "Tento omezeny a nevědomý kozák se chystá zachraňovat Rusko? nemohl si nepomyslit Kerenskij. Oba měli v svém smyslu pravdu. Program Kornilovův, jehož součástí byla militarisace závodů a železnic, rozšíření trestu smrti vůbec a podřízení petrohradského vojenského okruhu spolu s posádkou hlavního města hlavnímu stanu, stal se zatím známým v kompromisnických vrstvách. Snadno se uhodlo, že za oficiálním programem se skrývá program druhý, nevyřčený, ale tím opravdovější. Levý tisk udeřil na poplach. Výkonný výbor postavil nového, kandidáta na hlavního velitele a to generala Čeremisova. O chystaném propuštění Kornilovově se začalo mluvit nepokrytě. Reakce se poplašila.

6. srpna Rada svazu dvanácti kozáckých vojsk: donského, kubánského, těrského a jiných se usnesla - ne bez účasti Savinkovovy - "hlasitě a pevně" dáti na vědomost vládě a národu, že odmítá odpovědnost za to, jak se zachovají kozácká vojska na frontě a v týlu, kdyby byl vystřídán "vůdce-hrdina generál Kornilov. Konference svazu rytířů georgijského řádu pohrozila vládě ještě důrazněji: jestliže Kornilov bude sesazen, vydá svaz ihned "bojovnou vyzvu k všem rytířům georgijského řádu, aby vystoupili společně s kozáctvem". Ani jediný z generálů neprotestoval proti tomuto porušení subordinace a tisk pořádku nadšeně tiskl usnesení, znamenající hrozbu občanskou válkou. Hlavní výbor svazu důstojníků armády a loďstva rozeslal telegram, v němž všechny své naděje skládal "do milovaného vůdce generála Kornilova" ‚ vyzývaje "všechny čestné lidi", aby mu vyslovili důvěru. V ty dny zasedala v Moskvě porada "veřejných pracovníku" pravého tábora a zaslala Kornilovovi telegram, v němž připojila svůj hlas k hlasu důstojníků, rytířů georgijevského řádu a kozáctva: "veškeré myslící Rusko patří na vás s nadějí a vírou". Jasněji to už nebylo lze říci. Porady se zúčastnili průmyslníci a bankéři jako Rjabušinskij a Treťjakov, generálové Aleksějev a Brusilov, zástupci duchovenstva i profesorstva a vůdci kadetské strany v čele s Miljukovem. Jako pláštík tu figurovali zástupci zpola smyšleného "rolnického svazu", který měl kadetům dát oporu v špičkách rolnictva. Na předsednickém křesle se vypínala monumentální figura Rodzjankova, který vzdával díky delegaci kozáckého pluku za potření bolševiků. Kandidatura Kornilova na úlohu záchrance země byla tedy takto nepokrytě vytčena nejautoritativnějšími zástupci majetných a vzdělaných tříd Ruska.

Po takovéto přípravě se nejvyšší velitel po druhé objevuje u ministra vojenství, aby s ním jednal o programu na záchranu Ruska, který byl předložil. "Po příjezdu do Petrohradu," vypravuje o této návštěvě Kornilovově náčelník jeho štábu, generál Lukomskij, "zajel do Zimního paláce v průvodu těkinců s dvěma kulomety. Tyto kulomety po vstoupení generála Kornilova do Zimního paláce byly složeny s automobilu a těkinci stáli na stráži u vchodu do paláce, aby, kdyby to bylo potřeba, přišli nejvyššímu veliteli na pomoc. Předpokládalo se, že nejvyšší velitel může potřebovat pomoci proti ministerskému předsedovi. Kulomety těkinců byly kulomety měšťáctva, namířenými proti nerozhodným kompromisníkům. Tak vypadala vláda záchrany, na sovětech nezávislá!

Hned po Kornilovově návštěvě prohlásil člen Zatímní vlády Kokoškin Kerenskému, že kadeti podají demisi, "nebude-li ještě dnes přijat program Kornilovův". Třebas bez kulometů, rozmlouvali kadeti s vládou ultimativní řečí Kornilovovou. A to pomáhalo. Zatímní vláda si pospíšila posoudit zprávu nejvyššího velitele a uznala, že v zásadě je možné užít opatření, jim navržených. "trest smrti v zápolí v to počítajíc".

K mobilisaci sil reakce se ovšem přidal všeruský církevní koncil, který podle oficiálního svého cíle měl dokonati osvobození pravoslavné církve od byrokratických pout, v podstatě však jí měl ochránit od revoluce. Pádem monarchie byla církev zbavena své oficiální hlavy. Její vztahy k státu, odvěkému obránci a ochránci, visely ve vzduchu. Pravda, Nejsvětější synod v poselství z 9. března si pospíšil blahořečit nastalému převratu a vyzval národ, aby "důvěřoval Zatímní vládě". Avšak z budoucnosti šla hrůza. Vláda mlčela ve věci církve tak, jako ve věcech jiných. Duchovenstvo naprosto nevědělo, kudy kam. Tu a tam odněkud s okraje říše, jako z města Věrného na hranicích Číny, přišel od místního duchovního telegram, ujišťující knížete Lvova, že jeho politika je úplně v shodě s přikázáními evangelia. Lichotíc převratu, neosmělovala se církev vměšovat do událostí. Nejpronikavěji se to jevilo na frontě, kde se vliv duchovenstva zhroutil zároveň s hrůznou kázní. Denikin uznává: "Jestliže se důstojnický sbor dlouho bil za velitelskou moc a vojenskou autoritu, hlas duchovních otců zmlkl hned od prvních dnů a jakékoliv jejich účastenství v životě vojsk vzalo za své." Sjezdy duchovenstva v hlavním stanu a štábech armády se konaly zcela bez povšimnutí.

Koncil, který byl především stavovskou věcí duchovenstva samého, zvláště jeho hořejší vrstvy, nepřestával však na církevní byrokracii: všemi silami se ho chytila liberální společnost. Kadetská strana, která v lidu nenašla žádných politických kořenů, snila o tom, aby jí reformovaná církev sloužila za převodný mechanismus k masám. V přípravě církevního koncilu měli činnou úlohu bok po boku s knížaty církevními i v jejich popředí politikové světští různých odstínů, jako kníže Trubeckoj, hrabě Olsufjev, Rodzjanko, Samarin, liberální profesoři a spisovatelé. Kadetská strana se marně snažila vytvořit kolem koncilu ovzduší církevní reformace, bojíc se zároveň, aby neopatrným hnutím nerozviklala podemletou stavbu. O odluce církve od státu nebylo ani řeči ani u duchovenstva, ani u světských reformátorů. Knížata církevní byla ovšem náchylná zeslabit dozor státu nad svými vnitřními věcmi, avšak s tím, aby stát i nadále nejen chránil jejich výsadního postavení, jejich půdy a důchodů, ale aby také dále uhrazoval lví část jejich vydání. Liberální měšťáctvo zase bylo hotovo zabezpečit pravoslaví a zachovat mu postavení státní církve, ale s podmínkou, že se církev naučí novým způsobem sloužit v masách zájmům vládnoucích tříd.

Ale tu se právě začínají hlavní obtíže. Týž Denikin zkroušeně poznamenává, že ruská revoluce "nevytvořila jediného, byť jen málo pozoruhodného lidově-náboženského hnutí". Správněji mělo by se říci, že tou měrou, jakou byly nově vrstvy národa strhávány do revoluce, obracely se téměř samočinně k církvi zády, třebas byly dříve s ní spjaty. Ve vesnici ještě mohli míti jednotliví duchovní osobní vliv podle toho, jak se chovali ve věci pozemkově. V městě však nejenom mezi dělníky, ale ani mezi drobným měšťáctvem nenapadlo nikoho, aby se obracel k duchovenstvu při řešení otázek, vytčených revolucí. Příprava církevního koncilu se setkala s úplným neúčastenstvím národa. Prospěchy a strasti mas došly svého výrazu v socialistických heslech, a nikoli v bohoslovných textech. Opozdilé Rusko probíralo své dějiny v zkráceném kursu: musilo přeskočiti nejenom období reformace, ale i období měšťáckého parlamentarismu.

Svolání církevního koncilu, zamýšlené v měsících revolučního přílivu. připadlo v týdny revolučního odlivu. To ještě vice postihlo jeho reakční zabarvení. Složení koncilu, otázky, které si dal, dokonce i zahajovací jeho obřad - všechno to svědčilo o základních změnách v poměru různých tříd k církvi. Bohoslužby v Uspenském chrámě se zároveň s Rodzjankem a kadety zúčastnil Kerenskij a Avksentěv. Moskevský starosta, eser Rudněv, pozdravné své řeči pravil: "Pokud bude žíti ruský národ, bude v jeho duši hořet víra křesťanská." Ještě včera se tito lidé pokládali za přímé potomky ruského osvětáře Černyševského.

Koncil rozesílal tištěné výzvy do všech konců, hlásal silnou moc, pranýřoval bolševiky a zapřísahával stejným dechem jako ministr Skobelev: "Dělníci, pracujte nešetříce sil a podřizujte své požadavky blahu vlasti." Ale zvláštní pozornost věnoval koncil věci pozemků. Metropolité a biskupové byli právě tak jako statkáři postrašeni a rozhořčeni rozmachem rolnického hnutí, a strach o církevní a klášterní půdu zachvacoval jejich duše mnohem silněji než demokratisace farností. Hrozíc hněvem Božím a církevní klatbou žádá zastupitelství koncilu "ihned vrátit kostelům, klášterům, duchovním a soukromým majetníkům půdu, lesy a úrodu jim uloupenou". Hle, není-li to hlas volajícího na poušti! Koncil se táhl s neděle na neděli a k nejvrcholnějšímu dílu svých prací, obnově patriarchátu, zrušenému Petrem před dvěma sty lety, dospěl teprve po říjnovém převratě.

Koncern července vláda rozhodla svolat na 13. srpen do Moskvy Státní poradu všech tříd a veřejných institucí země. Zastoupení na poradě bylo stanoveno vládou samou. Vláda, úplně v rozporu s výsledky všech demokratických voleb bez výjimky, které byly v zemi provedeny, učinila opatření, aby na poradě zabezpečila stejné zastoupení majetným třídám jako lidu. Jenom na základě takovéto umělé rovnováhy vláda na záchranu revoluce ještě doufala, že se sama zachrání. Nižádnými určitými právy toto říšské shromáždění vybaveno nebylo. "Poradě… se dostalo", podle slov Miljukovových, "jenom hlasu poradního": majetné třídy chtěly ukázat demokracii příklad sebeodříkání, aby se pak tím jistěji chopily moci úplně. Oficiálním cílem porady bylo "sjednocení státní moci se všemi organisovanými silami země". Tisk mluvit o nezbytnosti semknouti, smířiti, povzbuditi a povznésti ducha. Jinými slovy, jedni nechtěli a druzi nebyli schopni jasně říci, proč se vlastně porada schází. Nazvat věci jejich jmény bylo i tu úkolem bolševiků.