Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191713. Bolševici a sověty
Přihlédneme-li k věci blíže, jeví se prostředky a zbraně bolševické agitace nejenom jako prostředky a zbraně, jež naprosto nejsou ve shodě s vlivem bolševictví, nýbrž primo překvapují svou nepatrnosti. Do červencových dnů měla strana 41 listů, počítajíc v to týdeníky a měsíčníky, o celkovém nákladu všeho všudy 320.000 výtisků; po červencové pohromě klesl náklad na polovičku. Koncem srpna se ústřední list strany tiskl nákladem 50.000 výtisků. V ty dny, kdy strana ovládla petrohradský a moskevský sovět, byla pokladniční hotovost ústředního výboru strany asi 30.000 papírových rublů.
Inteligence se k straně téměř vůbec nepřidávala. Velká vrstva tak zvaných "starých bolševiků" z vrstev studentských, jež se přidaly k revoluci 1905, se proměnila v dobře žijící inženýry, lékaře, úředníky a bez okolků ukázala straně nepřátelsky záda. Dokonce ani v Petrohradě se nedostávalo na každém kroku novinářů, řečníků a agitátorů. Venkov zůstával docela nezpracován. Není předáků, není politicky vzdělaných lidí, kteří by mohli vysvětlit lidu, co chtějí bolševici! - takovýto nářek se nese ze sta zapadlých koutů a zvláště z fronty. Ve vesnicích bolševických buněk téměř vůbec není. Poštovní spojení je úplně přetrženo: místní organisace, ponechané samy sobě, vytýkaly ústřednímu výboru ne bez příčiny, ze řídí jenom Petrohrad.
Jak potom při tak slabém ústrojí a nepatrném nákladu novin mohly ideje a hesla bolševictví ovládnout lid? Rozřešení je velmi jednoduché: hesla, jež jsou ve shodě s naléhavou potřebou lidu a doby, vytvoří si tisíce řečišť. Nakalené revoluční ovzduší se vyznačuje skvělou vlastností dobrého vodiče idejí. Bolševické noviny se čtly nahlas a do roztrhání, důležitějším statím se učilo nazpaměť, vypravovalo se o nich dál, přepisovaly se a kde to bylo možné i přetiskovaly. "Tiskárna štábu", vypravuje Pirejko, "vykonala velkou službu revoluční věci: co to jen bylo u nás v tiskárně přetisknuto jednotlivých statí z Pravdy a drobných brožur, vojákům velmi blízkých a přístupných! A všechno to se rychle dopravovalo na frontu s pomocí letecké pošty, bicyklistů a motocyklistů… A zároveň měšťácký tisk, dopravovaný v milionech výtisků na frontu, nenalézal čtenářů. Těžké balíky zůstávaly nerozbaleny. Bojkot "vlasteneckého" tisku nabýval často demonstrativního vzhledu. Zástupci 18. sibiřské divise se usnesli vyzvat měšťácké strany, aby přestaly posílat tiskoviny, protože "jdou neplodně pod kotlíky na vaření čaje". Docela jinak se přijímal tisk bolševický. Proto byla poměrná váha jeho dobrého, nebo chcete-li škodlivého, účinku nesrovnatelně vetší.
Obyčejně se úspěchy bolševictví vysvětlují tím, že jeho hesla, jež vycházela vstříc přání mas, byla "prostá". V tom je kus pravdy. Celistvost politiky bolševiků se určovala tím, že byli v opak "demokratickým" stranám prosti nevyslovených nebo zpola vyslovených příkazů, jež konec konců mířily na ochranu soukromého vlastnictví. Avšak tento jediný rozdíl nevyčerpává věc. Stála-li napravo od bolševiků "demokracie", zleva se je snažili vytlačit hned anarchisté, hned maximalisté, hned leví eseři. Avšak všechny tyto skupiny se nedostaly ze stavu bezmocnosti. Zvláštnost bolševictví záležela v tom, že subjektivní cil hájit zájmu lidových mas, podřizovalo zákonům revoluce jakožto děje objektivně podmíněného. Vědecký objev těchto zákonů, především těch, které řídí hnutí lidových mas, byl základnou bolševické strategie. V svém boji se řídí pracující vrstvy netoliko svými potřebami, ale také svou životní zkušeností. Bolševictví bylo naprosto cizí aristokraticky přezírat samostatnou zkušenost mas. Právě naopak, bolševici z ní vycházeli a na ní budovali. V tom byla jedna z jejich největších předností.
Revoluce jsou vždy mnohomluvné a tomuto zákonu se nevyhnuli ani bolševici. Ale zatím co agitace menševiků a eserů byla rozptýlená, protimluvná a nejčastěji vyhýbavá, vyznačovala se agitace bolševiků promyšleností a soustředěností. Kompromisníci se slovními vytáčkami snažili zbavit obtíží, bolševici šli obtížím vstříc. Stálé rozbírání situace, vyzkoušení hesel na zkušenostech a vážné chování k protivníku dokonce i málo vážnému dávalo zvláštní sílu a přesvědčivost bolševické agitaci.
Tisk strany nezveličoval úspěchy, nekalil poměr sil, ani se nesnažil ztéci bašty křikem. Škola Leninova byla školou revolučního realismu. Zprávy bolševického tisku za rok 1917 se jeví v světle dokumentů epochy a historické kritiky nesrovnatelně pravdivějšími než údaje všech novin ostatních. Pravdivost plynula z revoluční síly bolševiků, ale zároveň také jejich sílu upevňovala. Zřeknutí se této tradice stalo se později jedním z nejzlovolnějších rysů epigonství.
"Nejsme šarlatáni," říkal Lenin hned po příjezdu, "musíme budovat jenom na uvědomělosti mas. Třebas budeme musit zůstat v menšině - nechť… netřeba se bát zůstat v menšině… Konáme práci kritickou, abychom masy zbavili podvodu… Naše linie se ukáže správnou. K nám přijde každý uhnětený… Jiné východisko nemá." Bolševická politika pochopená do konce jeví se nám jako přímý opak demagogie a dobrodružství!
Lenin v podzemí. Napiatě pročítá noviny, čte, jako vždy, mezi řádky a v nečetných osobních rozhovorech loví ohlasy nedomyšlených myšlenek a nevyřčených úmyslů. V masách odliv. Martov, hájící bolševiky od pomluv, zároveň truchlivě ironisuje stranu, jež "byla tak chytrá", že si sama způsobila porážku. Lenin se dohaduje - zvěst se mu o tom donáší brzy přímo - že i leckterým bolševikům nejsou cizí noty pokání a že citlivý Lunačarskij není sám. Lenin píše o fňukání maloměšťáků a o "renegátství" těch bolševiků, kteří dávají najevo, jak zle na ně věci působí a fňukají. Bolševici v obvodech a na venkově přijímají pochvalně tato tvrdá slova. Přesvědčují se ještě pevněji: "tatík" neztrácí mysl, neklesá na duchu, nepoddává se náhodným náladám.
Člen ústředního výboru bolševického - není to Sverdlov? - píše na venkov: "Na čas jsme bez novin… Organisace rozbita není… Sjezd se neodkládá." Lenin pozorně, pokud to jen může v své vynucené osamocenosti, sleduje přípravy k sjezdu strany a načrtává jeho základní usnesení: jde o plán dalšího postupu. Sjezd je předem nazván sjednocovacím, neboť se na něm mají do strany včlenit některé autonomní revoluční skupiny, především petrohradská meziobvodová organisace, k níž náleží: Trockij, Joffe, Urickij, Rjazanov, Lunačarskij, Pokrovskij, Manuilskij, Karachan, Jureněv a někteří jiní revolucionáři, známí z minulosti anebo teprve kráčející proslulosti vstříc.
2. července, právě v předvečer demonstrace, konala se konference meziobvodníků, na níž zastoupeno si 4000 dělníků. "Většina, píše Suchanov, zúčastněný jako posluchač, "byli dělníci a vojáci mně neznámí..." Prace se konala zimničná a její úspěchy byly jasné všem. Jedna byla závada: čím se vy lišíte od bolševiků a proč nejste s nimi? Trockij, aby uspíšil sjednocení, které se snažili oddálit jednotliví předáci organisace, otiskl v Pravdě prohlášení: "Žádných zásadních nebo taktických rozdílů není v tuto dobu mezi meziobvodní a bolševickou organisací podle mého mínění. Tudíž není ani pohnutek, které by ospravedlňovaly oddělenou existenci těchto organisací."
26. července zahájen Sjednocovací sjezd, vlastně VI. sjezd bolševické strany, jenž se konal zpola tajně, skrývaje se střídavě ve dvou dělnických obvodech. 175 delegátů, z nichž 157 s hlasem rozhodujícím, zastupovalo 112 organisací majících 176.750 členů. V Petrohradě bylo 41.000 členů: 36.000 v bolševické organisaci, 4000 u meziobvodníků, asi 1000 členů ve Vojenské organisaci. V střední průmyslové oblasti s Moskvou jako střediskem měla strana 42.000 členů, na Urále 25.000, v Donském revíru uhelném asi 15.000. Na Kavkaze veliké bolševické organisace byly v Baku, Grozném a Tiflise: ony dvě byly organisacemi skoro čistě dělnickými, v Tiflise převládali vojáci.
Osobní složení sjezdu neslo v sobě předrevoluční minulost strany. Ze 171 delegátů, kteří vyplnili dotazníky, prosedělo jich 110 v žaláři 245 let, 10 delegátů ztrávilo 41 let na nucených pracích, 24 bylo odsouzeno na 73 let pobytu v Sibiři, celkem bylo ve vyhnanství 55 osob 127 let; 27 osob bylo v emigraci 89 let; 150 osob bylo 549kráte zatčeno.
"Tohoto sjezdu", vzpomínal později Pjatnickij, jeden z nynějších tajemníků Kominterny, "se nezúčastnil ani Lenin, ani Trockij, ani Zinověv, ani Kameněv... Ačkoliv byla otázka programu strany vzata s denního pořádku, přece jen sjezd minul bez vůdců strany v práci a dobře"… Základem prací byly these Leninovy. Zpravodaji byli Bucharin a Stalin. Zpráva Stalinova není špatným odměřením vzdálenosti, ušlé samým zpravodajem společně s všemi kádry strany za čtyři měsíce od příjezdu Leninova. Teoreticky nejistě, ale politicky rázně se Stalin snaží vypočíst ony rysy, které určují ‚hluboký charakter socialistické, dělnické revoluce". Jednomyslnost sjezdu proti konferenci dubnové přímo bije v oči.
O volbách ústředního výboru praví sjezdový protokol: "Oznámena jména čtyř členů ÚV, kteří dostali nejvíce hlasů: Lenin 133 hlasů ze 134, Zinověv 132, Kameněv 131, Trockij 131; mimo ně do výkonného výboru zvoleni: Nogin, Kollontajová, Stalin, Sverdlov, Rykov, Bucharin, Artěm, Joffe, Urickij, Miljutin a Lomov." Toto složení ústředního výboru si třeba zapamatovat: pod jeho vedením bude proveden říjnový převrat.
Martov přivítal sjezd dopisem, v němž znovu vyslovil "veliké rozhořčení proti pomlouvačské kampani", ale v základních věcech zůstával na prahu činu. "Nesmí se dopustit," psal Martov, "aby se úkol: dobýti moci většinou revoluční demokracie, zaměnil úkolem: dobýt moci v boji s touto většinou a proti ní"... Většinou revoluční demokracie rozuměl Martov tak jako dřív oficiální sovětské zastupitelstvo, ztrácející půdu pod nohama. "Martova spojuje se sociálními patrioty nikoli pouhá frakční tradice," psal tehdy Trockij, "nýbrž pronikavě oportunistický poměr k sociální revoluci jakožto k dalekému cíli, jenž nemůže určovat souhrn dnešních úkolů. A to ho právě odděluje od nás."
Jenom nevelká část levých menševiků v čele s Larinem se v tomto období úplně přiblížila k bolševikům. Jureněv, příští sovětský diplomat, jakožto sjezdový zpravodaj o sjednocení internacionalistů dospěl k závěru, že třeba se sjednotit s "menšinou menševické menšiny"... Mohutný příliv bývalých menševiků do strany se začal teprve po říjnovém převratu: připojujíce se nikoli k proletářskému povstání, nýbrž k moci z něho vyšlé, projevovali menševici základní vlastnost oportunistickou: sklánět se před dnešní silou. Lenin neobyčejně citlivý pro složení strany vytyčil brzy požadavek, vyhnat ze strany 99 procent menševiků, kteří do ní vstoupili po říjnovém převratu. Dosáhnout toho se mu ani zdaleka nepodařilo. Později byly otevřeny dveře menševikům a eserům do široka a bývalí kompromisníci se stali jednou z opor stalinského režimu stranického. Ale všechno to se týká už doby pozdější.
Sverdlov, praktický organisátor sjezdu, pravil ve své řeči: "Trockij již před sjezdem vstoupil do redakce našeho listu, ale uvěznění zabránilo jeho skutečné účasti." Teprve na červencovém sjezdu vstoupil Trockij formálně do bolševické strany. Vydán počet za léta rozporů a skupinového boje. Trockij přišel k Leninovi jako k učiteli, jehož sílu a význam pochopil později než mnozí jiní, ale snad zato plněji než oni. Raskolnikov, jenž od příjezdu Trockého z Kanady byl mu velmi blízky a jenž s ním později ztrávil bok po boku několik neděl v žaláři, napsal v svých vzpomínkách: "S ohromnou úctou se choval Trockij k Vladimíru Iljiči (Leninovi). Stavěl ho nad všechny současníky, s nimiž se kdy setkal v Rusku i za hranicemi. V tónu, jímž Trockij mluvil o Leninovi, se cítila oddanost žáka: v tu dobu bylo to třicet let, co Lenin sloužil proletariátu a dvacet let, co Trockij. Stopy někdejších rozporů z doby před válkou vymizely úplně. Mezi taktickou linií Leninovou a Trockého nebylo rozdílu. Toto sblížení, jež se projevilo již za války, se docela výrazně ustálilo od návratu Lva Davidoviče (Trockého) do Ruska; po jeho prvních řečech jsme my všichni staří leninci cítili, že je náš." Už jenom počet hlasů odevzdaných pro Trockého při jeho zvolení do ústředního výboru ukázal, že nikdo mezi bolševiky nepatřil na něho ve chvíli jeho vstupu do strany jako na cizince.
Lenin, jsa sjezdu neviditelně účasten, vnesl do jeho prací ducha odpovědnosti a odvahy. Tvůrce a vychovatel strany netrpěl nepořádnosti v teorii stejně jako v politice. Věděl, že nesprávná hospodářská formulka stejně jako nedbalé politické pozorování se mstí ve chvíli činu. Háje svého svárlivě pozorného stanoviska, které měl ke každému psanému projevu strany, třebas šlo o projev podřadný, říkával Lenin nejednou: "To nejsou maličkosti, třeba být přesným: náš agitátor se tomu tak naučí a neodchýlí se od toho. . ." "Máme stranu dobrou," dodával, maje na mysli právě toto vážné, žádoucí chování řadového agitátora k tomu, co říci a jak to říci.
Odvážnost bolševických hesel nejednou vzbuzovala fantastický dojem: tak byly přivítány dubnové these Leninovy. Ve skutečnosti je v revolučním období ze všeho nejfantastičtější skoupost; kdežto naopak realismus není myslitelný vně politiky dálného cíle. Málo bychom řekli slovy, že bolševictví byla cizí fantastičnost: strana Leninova byla jedinou stranou politického realismu v revoluci.
V červnu a počátkem července říkali bolševičtí dělníci nejednou, že musí vzhledem k masám často vykonávat úkol hasičské hadice a při tom ne vždy s úspěchem. Červenec zároveň s porážkou přinesl zkušenost draze zaplacenou. Masy se staly mnohem pozornější k výstrahám strany, při čemž se snažily pochopit taktický význam těchto výstrah. Červencový sjezd strany potvrdil: "proletariát se nesmí poddávat provokaci měšťáctva, jež by si velmi přálo vyzvat jej tuto chvíli k předčasnému boji." Celý srpen, zvláště druhá jeho polovice, je zabarven stálými výstrahami strany dělníkům a vojákům: nevycházet do ulic! Bolševičtí vůdcové sami často žertovali o podobnosti svých výstrah s politickým vůdčím motivem staré německé sociální demokracie, jež zdržovala masy od každého vážného boje, ukazujíc stále na nebezpečí provokace a na nezbytnost shromáždit síly. Ve skutečnosti byla podobnost jenom domnělá. Bolševici znamenitě chápali, že síly se shromažďují v boji a nikoli v trpném odklonu od něho. Poznání skutečnosti bylo Leninovi jenom teoretickým vyzkoumáním pro zdar akce. Při hodnocení situace viděl vždy v samém jejím středu stranu jakožto aktivní sílu. Zvláště nepřátelsky, lépe říci s odporem, se díval na austromarxismus (Ottu Bauera, Hilferdinga a j.), jemuž je teoretický rozbor jen učeným komentářem pasivnosti. Opatrnost je brzda, nikoli motor. Na brzdě ještě nikdo nevykonal žádnou cestu, tak jako na opatrnosti ještě nikdo nevybudoval nic velkého. Ale bolševici zároveň dobře věděli, že boj vyžaduje odvážení sil; že třeba být opatrným, aby bylo právo k odvaze.
Resoluce VI. sjezdu, varující od předčasné srážky, ukazovala zároveň, že do boje se bude nutno dát, "jakmile krise celého národa a veliký masový vzmach způsobí příznivé podmínky pro přechod městské a vesnické chudiny na stranu dělníků". Při tempech revoluce šlo nikoli o desítiletí, ani o léta, nýbrž o několik málo měsíců.
Sjezd, dav na denní pořádek, aby se vysvětlilo masám, že je třeba se připravovat na ozbrojené povstání, rozhodl zároveň odvolat ústřední heslo předcházejícího období: postoupit moc sovětům. Jedno bylo spojeno s druhým. Změnu hesel připravil Lenin svými články, dopisy a osobními rozhovory.
Postoupit moc sovětům znamenalo přímo postoupit moc kompromisníkům To se mohlo stát pokojně, prostě propuštěním měšťácké vlády, jež se držela dobrou vůlí kompromisníků a zbytkem důvěry, kterou k nim měly masy. Diktatura dělníků a vojáků byla skutečností od 27. února. Ale dělníci a vojáci nebyli si této skutečnosti jak náleží vědomi. Svěřili moc kompromisníkům, kteří ji zase postupovali měšťáctvu. Výpočet bolševiků na pokojný vývoj revoluce nezakládal se na tom, že by měšťáctvo dobro- volně postoupilo moc dělníkům a vojákům, nýbrž na tom, že dělníci a vojáci ve včasnou chvíli zabrání kompromisníkům postupovat moc měšťáctvu.
Soustředit moc v sovětech při režimu sovětské demokracie bylo by bolševikům dalo jistou možnost stát se většinou v sovětech a proto tedy i ustavit vládu na základech jejich programu. Ozbrojeného povstání za tím cílem nebylo třeba. Výměna stran u moci se mohla stát pokojnou cestou. Všechno úsilí strany od dubna do července směřovalo k tomu, aby byl zabezpečen pokojný vývoj revoluce skrze sověty. "Trpělivě vysvětlovat", to by] klíč bolševické politiky.
Červencové dni radikálně změnily stav věcí. Ze sovětů přešla moc do rukou vojenských klik, jež se spojily s kadety a velvyslanectvími a jež jenom na čas trpěly Kerenského jako demokratický štít. Kdyby si byl tu chvíli Výkonný výbor usmyslil přijmout usnesení, aby moc byla postoupena do jeho rukou, výsledek by byl docela jiný než před třemi dny: do Taurického paláce byl by patrně vtrhl kozácký pluk společně s junkerskými učilišti a pokusil by se prostě zatknout "uchvatitele". Heslo "moc sovětům" předpokládalo od této chvíle ozbrojené povstání proti vládě a proti vojenským klikám, stojícím za jejími zády. Avšak podněcovat povstání pro moc sovětů, které této moci nechtějí, bylo by zřejmým nesmyslem.
A jinak zase od této chvíle se stalo pochybným - někteří se dokonce domnívali, že je to málo podobné pravdě - mohou-li bolševici dobýt většiny v těchto sovětech bez moci klidným hlasováním: menševici a eseři, kteří měli účast v červencovém potlačení dělníků a vojáků, budou ovšem i nadále krýt násilí proti bolševikům. Sověty zůstávajíce kompromisnickými promění se v bezmocnou oposici za protirevoluční moci a pak velmi brzy skončí své bytí.
O pokojném přechodu moci do rukou proletariátu za takovýchto okolností nemohlo být už ani řeči. Pro bolševickou stranu to znamenalo: třeba se připravovat na ozbrojené povstání. S jakým heslem? S přímým heslem: dobýt moci prooletariátem a rolnickou chudinou. Třeba vytknout revoluční úkol v jeho nahé podobě. Zpod dvojznačné, sovětské podoby třeba vytáhnout a osvobodit třídní jádro. To neznamenalo zřeknout se sovětů jakožto typu. Proletariát, chopiv se moci, bude musit organisovat stát podle sovětského typu. Ale to budou jiné sověty, vykonávající dějinnou práci, práci, jež je přímo opakem obranného úkonu kompromisnických sovětů.
"Heslo přechodu moci k sovětům", psal Lenin za prvního rachotu štvanic a pomluv, "vypadalo by teď jako donquichotství anebo jako výsměch. Toto heslo, objektivně vzato, bylo by podvodem na lidu, znamenalo by vnukat mu ilusi, že by sověty i teď, kdyby si jen moci přály nebo kdyby se tak usnesly, moc dostaly, ilusi, že v Sovětě jsou ještě strany, které se neposkvrnily pomahačstvím katanům, že věci, jež se staly, je možno udělat nestavšími se.
Zříci se požadavku postoupit moc sovětům? V první chvíli tato myšlenka stranu překvapila, lépe říci, její agitátorské kmeny, jež za předcházející měsíce se tak sžily s populárním heslem, že s ním téměř ztotožňovaly veškerý obsah revoluce. V stranických vrstvách se začala diskuse. Mnozí čelní pracovníci strany, jako Manuilskij, Jureněv a jiní, dokazovali, že odvolat heslo "všechnu moc sovětům" přinese nebezpečí, že proletariát bude opuštěn rolnictvem. V této námitce se zaměňovaly třídy zřízením. Fetišismus organisační formy, jakkoliv se to zdá na první pohled podivné, je velmi častá bolest právě ve vrstvách revolučních. "Pokud zůstaneme jako zástupci v těchto sovětech," psal Trockij, "… budeme se snažit o to, aby sověty, výraz to včerejšího dne revoluce, se mohly zdvihnout na výši úkolů dne zítřejšího. Avšak ať je otázka o úloze a osudu sovětů jakkoliv důležitá, je pro nás zcela podřízena otázce boje proletariátu a zpola proletářských mas města, armády a venkova o politickou moc, o politickou diktaturu."
Otázka, jakých masových organisací bude strana musit užít pro vedení povstání, nepřipouštěla rozhodnutí apriorního a tím méně kategorického. Služebnými orgány povstání mohly se stát závodní výbory i odborově organisace, jež už byly pod vedením bolševiků a rovněž v jednotlivých případech sověty, pokud se vyprošťovaly z jařma kompromisníků. Lenin pravil na příklad Ordžonikidzemu: "Musíme střed tíže přenésti na závodní výbory. Orgány povstání se musí stát závodní výbory."
Poté, když se masy v červenci srazily se sověty, nejprve jako s pasivním odpůrcem, pak jako s nepřítelem aktivním, našla v jejich vědomí změna hesla půdu úplně připravenou. V tom právě vždycky záležela starost Leninova: co možná nejprostěji vyjádřit to, co jednak vyplývá z objektivních poměrů, jednak dává tvar subjektivní zkušenosti mas. Nikoli ceretelským sovětům třeba teď podávat moc - tak cítili pokročilí dělníci a vojáci - my sami se jí musíme chopit!
Moskevská stávková demonstrace proti státní Poradě se nejenom rozvinula proti vůli Sovětu, ale také ani nevytyčila požadavku vlády sovětů. Masy si již osvojily naučení, poskytnuté událostmi a vyložené Leninem. Zároveň moskevští bolševici ani na chvíli neváhali zaujmout bojovné posice, jakmile jen vzniklo nebezpečí, že protirevoluce se pokusí zaškrtit kompromisnické sověty. Revoluční nesmiřitelnost spojovala bolševická politika vždy s největší pružností a právě z tohoto spojení čerpala svou sílu.
Události na válečném jevišti brzy podrobily velmi kruté zkoušce politiku strany s hlediska internacionalismu. Po pádu Rigy životně zaujal osud Petrohradu dělníky a vojáky. Na schůzi továrních a závodních výboru v Smolném podal menševik Mazurenko, důstojník, jenž nedávno řídil odzbrojení petrohradských dělníků, zprávu o nebezpečí hrozícím Petrohradu a vytkl praktické otázky, jak hájit Petrohrad. "O čem chcete s námi hovořit ?", zvolal jeden bolševický řečník… "Naši vůdci sedí v žalářích a vy nás zvete, abychom posoudili otázky spojené s obranou hlavního města." Jako průmysloví dělníci, jako občané měšťácké republiky, se proletáři vyborského obvodu naprosto nechystali sabotovat obranu revolučního hlavního města. Ale jako členové bolševické strany nechtěli se ani na chvíli sdílet s vládnoucími vrstvami o odpovědnost za válku před ruským lidem a před lidem jiných zemí. Lenin, obávaje se, že obranné nálady se promění v obranářskou politiku, psal: "Staneme se obranáři, jenom až se moc dostane proletariátu… Ani pád Rigy, ani pád Petrohradu neučiní z nás obranáře. Do té chvíle jsme pro proletářskou politiku, jsme proti válce, jsme proti obraně." "Pád Rigy", psal Trockij ze žaláře, "je krutá rána. Pád Petrohradu bylo by neštěstí. Ale pád mezinárodní politiky ruského proletariátu byl by záhubou." Je to doktrinářství fanatiků? Vždyť v tytéž dny, kdy bolševičtí střelci i námořníci hynuli u Rigy, odvolávala vláda vojska z fronty na potření bolševiků a nejvyšší hlavní velitel se chystal k válce proti vládě. Za tuto politiku, jak na frontě, tak v týlu, za obranu, tak jako za ofensivu, bolševici nesměli a nechtěli mít ani nejmenší odpovědnosti. Kdyby byli jednali jinak, nebyli by bývali bolševiky.
Kerenskij a Kornilov znamenaly dvě obdoby téhož nebezpečí; avšak tyto obdoby, jedna vleklá, druhá příkrá, se koncem srpna ukázaly ve vzájemné protivě. Bylo třeba především odrazit náhlé nebezpečí, aby bylo lze se pak vypořádat s nebezpečím vleklým. Bolševici nejenom vstoupili do Výboru obrany, ač v něm byli odsouzeni k situaci malinké menšiny, ale prohlásili také, že v boji proti Kornilovovi jsou hotovi uzavřít "vojensko-technické spojenectví" dokonce i s Direktoriem. O tom píše Suchanov: "Bolševici projevovali neobyčejný takt a politický um... Pravda, přistupujíce na kompromis jim cizí, měli na mysli nějaké zvláštní cíle, nepředvídané jejich spojenci. Ale tím větší byl jejich um v této věci." Nic "cizího" pro bolševictví v této politice nebylo: naopak, politika tato byla ve shodě s charakterem strany, že nelze lépe vyjádřit. Bolševici byli revolucionáři činu a nikoli gesta, revolucionáři podstaty, nikoli formy. Jejich politika se určovala reálním seskupením sil a nikoli sympatiemi a antipatiemi. Lenin štvaný esery a menševiky psal: "Neobyčejná chyba bylo by si myslit, že revoluční proletariát je schopen, aby se tak řeklo odepřít eserům a menševikům ‚podporu' proti protirevoluci ‚ze msty', že oni podporovali rozmetání bolševiků, střílení lidí na frontě a odzbrojení dělníků."
Podporovat technicky, ale nikoli politicky. Od politické podpory Lenin v jednom svém dopise rozhodně varoval ústřední výbor: "Podporovat vládu Kerenského dokonce ani teď nesmíme. To je bezzásadovost. Otáží-li se: nebojujete snad proti Kornilovovi?, odpovíme: ovšem, bojujeme. Ale to není táž věc, tu jsou hranice; tyto hranice přestupují mnozí bolševici, upadajíce do ‚kompromisnictví', nechávajíce se unášet proudem událostí."
Lenin uměl zachytit odstíny politických nálad zdaleka. 29. srpna na zasedání kijevské městské dumy prohlásil jeden z místních bolševických předáků, G. Pjatakov: "V tuto strašnou hodinu musíme zapomenout na všechny staré účty… musíme se spojit se všemi revolučními stranami, které jsou pro rozhodný boj proti protirevoluci. Vyzývám k jednotě" a pod. To právě byl onen falešný politický tón, od něhož Lenin varoval. "Zapomenout na staré účty" znamenalo otvírat nové úvěry kandidátům bankrotu. "Budeme bojovat a bojujeme proti Kornilovovi," psal Lenin, "ale nepodporujeme Kerenského a odhalujeme jeho slabost. To je rozdíl… Proti frázím o podpoře Zatímní vlády a podobně třeba bojovat nemilosrdně, jak se to právě na boj proti frázím sluší."
Dělníci si nedělali ilusi o rázu svého "souručenství" se Zimním palácem. "Bojuje proti Kornilovovi nebude proletariát bojovat za diktaturu Kerenského, nýbrž za všechny vymoženosti revoluce, tak se vyslovoval závod za závodem, v Petrohradě, v Moskvě i na venkově. Bolševici, nečiníce ani nejmenších politických ústupků kompromisníkům, nesměšujíce ani organisací, ani praporů, byli jako vždy hotovi uvést v soulad své činy s odpůrcem a nepřítelem, dávalo-li to možnost zasadit ránu nepříteli druhému, v tu chvíli nebezpečnějšímu.
V boji proti Kornilovovi měli bolševici na mysli své "zvláštní cíle". Suchanov dělá narážky na to, že již tu dobu si dávali za úkol proměnit Výbor obrany v nástroj proletářského převratu. Že se revoluční výbory kornilovských dnů staly jakousi měrou prototypem těch orgánů, které řídily později povstání proletariátu, je nesporné. Ale Suchanov přesto přisuzuje bolševikům neobyčejnou bystrozrakost, myslí-Ii, že předem předvídali tento organisační moment. "Zvláštní cíle" bolševiků záležely v tom, aby rozmetali protirevoluci, odervali, podaří-li se to, kompromisníky od kadetů, semknuli co největší masy pod svým vedením a ozbrojili co nejvíce revolučních dělníků. Z těchto svých cílů bolševici nedělali žádné tajnosti. Pronásledovaná strana zachraňovala vládu odvety a pomluvy; ale zachraňovala ji od vojenského potření, aby tím jistěji ji dorazila politicky.
Poslední dni srpnové znovu způsobily prudký přesun v poměru sil, tentokráte zprava doleva. Masy vyzvané k boji snadno obnovily stav věcí, v němž byly sověty do červencové krise. Od této chvíle je osud sovětů znovu v jejich rukou. Moc může být vzata sověty bez boje. K tomu je kompromisníkům třeba jenom pojistit to, co se stalo ve skutečnosti. Všechno je v tom, budou-li chtít?… V zápalu prohlašují kompromisníci, že koalice s kadety je už nemyslitelná. Je-li tomu tak, tu není myslitelná vůbec. Zříci se koalice nemůže však znamenat nic jiného než přechod moci ke kompromisníkům.
Lenin ihned podchycuje podstatu nové situace, aby z ní udělal nezbytné závěry. 3. září píše skvělý článek "O kompromisech". Úloha sovětu se znovu změnila, zjišťuje Lenin: začátkem července byly sověty orgány boje s proletariátem, koncem srpna se staly orgány boje s měšťáctvem. Sovětům se znovu dostalo vojsk k volnému nakládání. Dějiny znovu poodhalují možnost pokojného vývoje revoluce. To jo možnost neobyčejně řídká a cenná: třeba se pokusit tuto možnost uskutečnit. Lenin se mimochodem vysmívá těm frázistům, kteří pokládají za nepřípustné jakékoliv kompromisy: úkol je provést své cíle a úkoly "skrze všechny kompromisy, pokud jsou nutné". "Kompromisem s naší strany je," praví Lenin, "náš návrat k požadavku předčervencovému: všechnu moc sovětům, vládu sovětům odpovědnou, složenou z eserů a menševiků. Teď a teprve až teď, snad jenom za několik dnů anebo za jednu nebo dvě neděle, mohla by se takováto vláda ustavit a upevnit zcela pokojně." Tato kratičká lhůta měla charakterisovat všechnu ostrost situace: dni kompromisníků jsou sečteny, aby se v nich kompromisníci rozhodli buď pro měšťáctvo nebo pro proletariát. '
Kompromisníci si pospíšili mávnout rukou nad leninským návrhem jako nad lstivou chytačkou. Ve skutečnosti nebylo v návrhu ani za mák chytračení: Lenin, přesvědčen o tom, že jeho strana je povolána dát se v čelo lidu, udělal nepokrytý pokus boj zmírnit, zeslabiv odpor nepřítelův konfrontací s nutností.
Odvážné obraty Leninovy, vždy plynoucí ze změny situace samé a věrně uchovávajíce v sobě jednotu strategického záměru, jsou neocenitelnou akademií revoluční strategie. Návrh kompromisu měl význam názorné lekce především pro samu bolševickou stranu. Ukázal, že přes zkušenost s Kornilovem nemohou se už kompromisníci obrátit na cestu revoluce. Strana bolševiků po této věci konečně nabyla plného vědomí, že je jediná strana revoluce.
Kompromisníci odmítli úlohu, převádět moc od měšťáctva k proletariátu, jako v březnu vykonávali úlohu: převést moc od proletariátu k měšáctvu. Ale tím se heslo "moc sovětům" znovu octlo v prázdnu. Avšak ne nadlouho: již v příštích dnech dostali bolševici většinu v petrohradském Sovětě, potom v mnoha jiných. Heslo "moc sovětům" nebylo proto po druhé vzato s denního pořadu, ale dostalo se mu nového smyslu: všechnu moc sovětům bolševickým. V této své tvářnosti přestalo být definitivně heslem pokojného vývoje. Strana se dává na cestu ozbrojeného povstání, skrze sověty a jménem sovětů.
Aby se pochopil další postup vývoje, třeba dát otázku: jakým způsobem dosáhly kompromisnické sověty počátkem září opět moci, kterou ztratily v červenci? Resolucí VI. sjezdu se jako červená nit vine tvrzení, jako by se následkem červencových dnů bylo skončilo dvojvládí a vystřídalo se diktaturou měšťáctva. Novější sovětští dějepisci přepisují z knihy do knihy tuto myšlenku, nepokoušejíce se ani ji nově zhodnotit ve světle následujících událostí. Při tom je vůbec ani nezaujme otázka: přešla-li moc v červenci úplně do rukou vojenské kliky, proč se potom táž klika musila v srpnu utéci k povstání? Na nebezpečnou cestu spiknutí se nedává ten, kdo moc má, nýbrž ten, kdo se jí chce chopit.
Formulka VI. sjezdu byla při nejmenším nepřesná. Nazývali-li jsme dvojvládím onen řád, za něhož byla v rukou oficiální vlády jenom fikce moci, kdežto reální síla v rukou Sovětu, tu není příčiny tvrdit, že dvojvládí se skončilo od té chvíle, kdy část reálné moci přešla od Sovětu k měšťáctvu. S hlediska bojovných úkolů té chvíle bylo možno, ba se i musilo přeceňovat soustředění moci v rukou protirevoluce. Politika není matematika. Prakticky bylo mnohem nebezpečnější nedoceňovat význam nastalé změny, než jej přeceňovat. Ale dějinný rozbor nepotřebuje agitačního zveličování.
Zjednodušuje myšlenku Leninovu, pravil Stalin na sjezdě: "Stav věcí je jasný. Teď o dvojvládí nemluví nikdo. Jestliže dřív sověty byly reálnou silou, teď jsou to jen bezmocné orgány semknutí mas." Někteří delegáti činili proti tomu námitky v tom smysle, že v červenci slavila vítězství reakce, ale že nezvítězila protirevoluce. Stalin na to odpověděl neočekávaným aforismem: "V době revoluce reakce nebývá." Ve skutečnosti vítězí revoluce jen přes řadu chvilkových reakcí: vždycky dělá jeden krok zpět po dvou krocích kupředu. Reakce se má k protirevoluci jako reforma k převratu. Vítězstvím reakce lze nazvat takové změny v režimu, jež jej přibližují k potřebám protirevoluční třídy, ale bez změny nositele moci. Vítězství protirevoluce pak si nelze mysliti bez přechodu moci do rukou druhé třídy. Takovýto rozhodný přechod se v červenci nestal.
"Bylo-li červencové povstání polovičním povstáním," napsal za několik měsíců Bucharin, jenž však nedovedl učinit z vlastních slov závěry, "bylo do určité míry i vítězství protirevoluce polovičním vítězstvím." Ale poloviční vítězství nemohlo přinést měšťáctvu moc. Dvojvládí se přeměnilo, přetvořilo, ale nezmizelo. V závodech stejně jako dřív nebylo možné něco udělat proti vůli dělníků. Rolníci si uchovali moc potud, že nenechali statkáře užívat vlastnických práv. Velitelé byli nejisti před vojáky. Ale cožpak je to nějaká moc, není-li materiální možnosti disponovat vojenskou silou a vlastnictvím? 13. srpna psal Trockij o přesunech, které se staly: "Nejde jenom o to, že vedle vlády stál Sovět, jenž vykonával přemnohé vládní úkony… Hlavní je, že za Sovětem a za vládou stály dva různé řády, opírající se o různé třídy… Řád kapitalistické republiky, nasazený shora, a řád dělnické demokracie, vytvářející se zespod, ochromovaly se navzájem."
Je naprosto nesporné, že Ústřední výkonný výbor sovětu promrhal lví díl svého významu. Ale bylo nesprávné si myslit, že měšťáctvu se dostalo všeho, co promrhaly kompromisnické špičky. Ty ztrácely nejenom napravo, ale i nalevo, nejenom na prospěch vojenských klik, ale i na prospěch závodních a plukovních výborů. Moc se odstřeďovala, rozptylovala, zčásti se schovala pod zemi, stejně jako zbraně, které dělníci poschovávali po červencové porážce. Dvojvládí přestalo být "pokojným", družným a spořádaným. Koncem srpna se skryté dvojvládí znovu proměnilo v dvojvládí skutečné. Uvidíme, jakého významu nabyla tato skutečnost v říjnu.