Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

16. Věci národnostní

Jazyk je nejdůležitější nástroj styku člověka s člověkem a proto i styku hospodářského. Stává se jazykem národním zároveň s vítězstvím obchodu, jenž národ sjednocuje. Na této základně se vytváří národní stát jako nejvhodnější, nejvýhodnější a nejobvyklejší aréna kapitalistických poměrů. V západní Evropě začalo se období formace buržoasních národností, pomineme-li boj Nizozemců za nezávislost i osudy ostrovní Anglie, velikou francouzskou revolucí a v podstatě se dovršilo asi v jednom století vytvořením německého imperia.

Ale v tomto období, kdy národní stát v Evropě již přestal vstřebávat výrobní síly a vyrůstal v stát imperialistický, na východě - v Persii, na Balkáně, v Číně, Indii se teprve začínala éra národně-demokratických revolucí, k nimž byl dán popud ruskou revolucí roku 1905. Balkánská válka roku 1912 byla dovršením formace národních států v jihovýchodní Evropě. Imperialistická válka, která pak následovala, mimoděk dodělala v Evropě nedodělanou práci národních revolucí tím, že vedla k rozdělení Rakousko-Uherska, k založení nezávislého Polska a okrajových států, jež se odlouply z imperia císařů.

Rusko se nevytvořilo jako stát národní, nýbrž jako stát národnostní. To bylo ve shodě s jeho opozdilostí. Na základě extensivního hospodářství rolnického a domácího řemesla se obchodní kapitál nevyvíjel do hloubky, nepřetvářel výrobu, nýbrž se vyvíjel do rozsahu, zvětšuje rozměr svých operací. Obchodník, statkář a úředník se sunul od středu na periferii v patách rolníkům, zakládajícím svá sídla, kteří hledajíce půdy a svobody a utíkajíce berním, pronikali na nová území, kde byla plemena ještě zaostalejší. Rozpětí státu bylo v svém základě rozpětím rolnického hospodářství, které při vší své primitivnosti jevilo převahu nad kočovníky jižními a východními. Stavovsko-byrokratický stát, jenž se vytvořil na této nesmírné a ohromně rozšířené základně, stal se dosti silným, aby si na západě podrobil jednotlivé národy kultury vyšší, avšak národy pro svou malou početnost nebo pro své vnitřní krise neschopné uhájit své samostatnosti. (Polsko, Litva, Pobaltí, Finsko.)

K 70 milionům Velkorusů, z nichž se skládalo hlavní jádro země, přidalo se postupně asi 90 milionů "cizorodců", kteří se dělili ostře na dvě skupiny: západní, předstihující Veliké Rusko svou kulturou, a východní, která byla na úrovni nižší. Tak se ustavila říše, v níž vládnoucí národnost měla jen 43 procent obyvatel a kde 57 procent, mezi nimi 17 procent Ukrajinců, 6 procent Poláků, 4 a půl procenta Bělorusů, připadalo na národnosti různé kulturní a právní úrovně.

Z chtivé žádostivosti státu a z chudoby rolnické základny pod vládnoucími třídami se rodily nejtužší formy vykořisťovatelské. Národnostní útlak v Rusku byl mnohem hrubší než v státech sousedních a to nikoli jenom za hranicemi západními, ale i východními. Veliká početnost bezprávných národů a síla bezpráví dávaly národnostní věci v Rusku ohromnou výbušnou sílu.

Jestliže v státech národnostně jednotných vyvíjela měšťácká revoluce mohutnou tendenci soustředivou, dějíc se s heslem překonat partikularismus, jako to bylo ve Francii, anebo překonat národní rozkouskovanost, jako to bylo v Italii a Německu, tu v státech národnostně různorodých, jako v Turecku, Rusku, Rakousko-Uhersku, rozpoutávala naopak opožděná měšťácká revoluce síly odstředivé. Přes zdánlivou protivu těchto dějů, vyjádřených názvoslovím mechaniky, byl jejich dějinný úkon stejný, pokud jak tu, tak i tam šlo o to, aby se národní jednoty využilo jakožto základní hospodářské nádrže: Německo bylo třeba k tomu sjednotit, kdežto Rakousko-Uhersko naopak - rozkouskovat.

Nezbytnost vývoje odstředivých národních hnutí v Rusku předvídal Lenin včas a mnoho let urputně bojoval zvláště proti Rose Luxemburgové o proslulý odstavec devátý starého programu strany, v němž se vyjadřovalo právo národů na sebeurčení, to jest na úplné odtržení od státu. Tím bolševická strana naprosto nebrala na sebe hlásání separatismu. Zavazovala se jenom k odporu proti každému a jakémukoliv druhu národnostního útlaku, počítajíc v to i násilné držení toho či onoho národa v hranicích společného státu. Jenom takto si mohl ruský proletariát dobýti důvěry utiskovaných národností.

Ale to byla jenom jedna stránka věci. Politika bolševictví v národnostní oblasti měla i stránku druhou, zdánlivě odporující stránce první, ve skutečnosti však ji jen doplňující. Ve straně a vůbec v dělnických organisacích dbalo bolševictví nejpřísnějšího centralismu, bojujíc nesmiřitelně proti každé nákaze nacionalismu, jež byla schopna postavit dělníky navzájem proti sobě nebo je rozdělit. Odpírajíc měšťáckému státu úplně právo nutit národnostní menšinu k společnému státnímu životu anebo jen vnucovat jí státní jazyk, pokládalo bolševictví zároveň za svůj dojista nejsvětější úkol spojovat co nejtěsněji dobrovolnou třídní kázní dělníky různých národností v jedno. Proto docela zamítalo budovat stranu podle národnostně-federativní zásady. Revoluční organisace není prototyp budoucího státu, nýbrž jenom nástroj na jeho vybudování. Nástroj musí být účelný na zhotovení předmětů a nesmí výrobek vstřebávat. Jenom centralistická organisace může zajistiti úspěch revolučního boje - a to i tehdy, jde-li o rozbití centralistického útlaku národů.

Pád monarchie pro utiskované národy Ruska měl, pokud to bylo možné, znamenat také jejich národní revoluci. Tu se však projevilo totéž, co se projevilo i ve všech jiných oblastech únorového řádu: oficiální demokracie, svázaná svou politickou závislostí na imperialistickém měšťáctvu, ukázala se úplně neschopnou zničit staré okovy. Pokládajíc za nesporné své právo rozhodovat o osudech všech ostatních národů, chránila žárlivě dále ty zdroje bohatství, síly a vlivu, které dávaly velkoruskému měšťáctvu jeho vládnoucí postavení. Kompromisnická demokracie jenom převedla tradice národnostní politiky carismu na jazyk osvobozenské retoriky: tu šlo o obranu jednoty revoluce. Ale vládnoucí koalice měla ještě jiný, naléhavější důvod: byla tu válka. To znamená: osvobozenské úsilí jednotlivých národů se líčilo jako dílo rukou rakousko-německého štábu. Prim hráli i tu kadeti, kompromisníci muziku tvrdili.

Nová moc ovšem nemohla nechat nedotčeným odporné klubko středověké potupy cizorodců. Avšak doufajíc, že to postačí, snažila se spokojit jediné tím, že odvolá výjimečné zákony proti jednotlivým národům, to jest že zřídí prostou rovnost všech částí obyvatelstva před velkoruskou státní byrokracií.

Formální rovnoprávnost dávala nejvíce Židům: zákonů, omezujících jejich práva, bylo 650. K tomu pak Židé jakožto národnost městská a nejvíce rozptýlená nemohli pomýšlet ani na státní samostatnost, ale ani na územní autonomii. Co se týče projektu tak zvané "národně-kulturní autonomie", která měla sjednotiti Židy v celé zemi kolem škol a jiných institucí, roztála tato reakční utopie, vypůjčená různými židovskými skupinami u rakouského teoretika Otty Bauera od prvního dne svobody jako vosk pod paprsky slunečními.

Ale revoluce je právě proto revolucí, že se nespokojuje ani dárečky, ani odškodným na splátky. Odvolání nejnestydatějších příhrad ustavovalo formální rovnoprávnost občanskou nezávisle na národech; ale tím příkřeji odhalovalo nerovnoprávní stav samých národů, ponechávajíc většinu jich v situaci pastorků a chovanců velkoruského státu.

Občanská rovnoprávnost nedávala nic především Finům, kteří usilovali o rovnost s Rusy a o nezávislost na Rusku. Nic nepřidávala Ukrajincům, kteří ani dříve nebyli omezeni nijakými příhradami, a to proto, že je byli diktátem prohlásili za Rusy. Nijak neměnila situaci Lotyšů a Estonců, přiškrcených německým statkářským majetkem a rusko-německým městem. Nikterak nepřinášela úlevu v osudu ostatním národům a plemenům Asie, drženým na samém dně bezpráví nikoli právními příhradami, nýbrž řetězy hospodářského a kulturního otrokářství. Všech těchto věcí se nechtěla liberálně-kompromisnická koalice ani dotknout. Demokratický stát zůstával týmž státem velkoruského úředníka, jenž se nikomu nechystal postoupit své místo.

A čím rozsáhlejší masy zachvacovala revoluce na okrajinách země, tím více se projevovalo, že státní jazyk je tam jazykem majetných tříd. Řád formální demokracie se svobodou tisku a shromažďováni přinutil zaostalé a utiskované národy cítiti ještě bolestněji, jak jsou zbaveni nejprostších věcí kulturního vývoje: svých škol, svých soudů a svého úřednictva. Odkazování na příští Ústavodárné shromáždění jenom dráždilo: vždyť v tomto shromáždění budou vládnout tytéž strany, které ustavily Zatímní vládu a hájí dále tradice porušťování, odhalujíce žárlivě chtivě onu mez, přes kterou vládnoucí třídy nechtějí jíti.

Finsko se naráz stalo záděrou v těle únorového řádu. Příkrostí věci agrární, jež ve Finsku měla ráz odboje drobných, zpoddanštělých pachtýřů ("torparů"), se stalo, že průmysloví dělníci, jichž bylo dohromady 14 procent všeho obyvatelstva, vedli za sebou venkov. Finský Sejm byl jediným parlamentem na světě, kde sociální demokracie dostala většinu: 103 mandáty z 200. Prohlásivši zákonem z 5. června sejm svrchovaným, kromě věcí armádních a zahraničně-politických, obrátila se finská sociální demokracie "k soudružským stranám Ruska" o podporu. Výzva se obracela, jak se ukázalo, docela na nepravé místo. Zatímní vláda nejprve ustoupila stranou, ponechavši "soudružským stranám", aby jednaly ony. Varovná delegace s Čchejdzem v čele se vrátila z Helsink s prázdnou. Tu socialističtí ministři Petrohradu: Kerenskij, Černov, Skobelev a Cereteli se rozhodli skončit násilím socialistickou vládu Helsink. Náčelník štábu hlavního stanu monarchista Lukomskij varoval civilní úřady a obyvatelstvo Finska, že kdyby došlo na jakékoliv vystoupení proti ruské armade, "budou jejich mesta a především Helsinki rozdrceny . Po teto přípravě rozpustila vláda sejm slavnostním manifestem, jenž dokonce i v stylu byl plagiátem vzatým monarchii, a v den začátku ofensivy na frontě postavilo k dveřím finského parlamentu ruské vojáky, povolané z fronty. Takto se dostalo revolučním masám Ruska na cestě k Říjnu ne tak špatného naučení o tom, jaké podmínečné místo zaujímají zásady demokracie v boji třídních sil.

Tváří v tvář nacionalistické zvůli vládnoucích tříd zaujala revoluční vojska ve Finsku důstojnou posici. Oblastní sjezd sovětů, konaný v Helsinkách v první polovici září, prohlásil: "Uzná-li finská demokracie za potřebné obnovit zasedání sejmu, bude sjezd každý pokus překážeti tomu pokládat za akt protirevoluce." To znamenalo přímý návrh vojenské pomoci. Avšak dát se do povstání nebyla ochotna finská sociální demokracie, v níž převládali kompromisnické tendence. Nové volby konané za hrozby nového rozpuštění zajistily měšťáckým stranám, jež se s vládou dohodly o rozpuštění sejmu, nevelikou většinu: 102 mandáty z 200.

Ale tu se derou v popředí věci vnitřní, jež v tomto Švýcarsku Severu, zemi granitových hor a chtivých vlastníků, vedou nezbytně k občanské válce. Finské měšťáctvo zpola nepokrytě připravuje své vojenské kádry. Zároveň se ustavují tajné buňky Rudé gardy. Měšťáctvo se obrací o zbraně a instruktory do Švédska a Německa. Dělníkům se dostává podpory v ruském vojsku. Zároveň ve vrstvách měšťáckých, včera ještě náchylných k dohodě s Petrohradem, sílí hnutí pro úplné odtržení od Ruska. Vedoucí list Huvudstatsbladet napsal: "Ruský národ je zachvácen anarchistickou zvůlí… nemáme se za takových okolností… podle možnosti oddělit od tohoto chaosu?" Zatímní vláda viděla, že musí ustoupit, aniž bude cekat na Ústavodárné shromáždění: 23. října přijato v "zásadě usnesení o nezávislosti Finska s vyloučením věcí vojenských a zahraničních. Avšak "nezávislost z rukou Kerenského neměla už veliké ceny: do jeho pádu zbývaly dva dni.

Druhou, nesrovnatelně větší záděrou byla Ukrajina. Začátkem června zakázal Kerenskij ukrajinský vojenský sjezd svolaný Radou. Ukrajinci se nepodřídili. Kerenskij, aby zachránil vážnost vlády, dodatečně sjezd legalisoval, zaslav sjezdu kazatelský telegram, jejž delegáti přijali s neuctivým smíchem. Trpká zkušenost nebránila Kerenskému zakázat po třech nedělích moslemínský vojenský sjezdy Moskvě. Demokratická vláda jako by pospíchala přesvědčit nespokojené národy: dostane se vám jenom to, co si urvete.

V prvním ‚Universale', vydaném 10. června, prohlašovala Rada, obviňujíc Petrohrad, že čelí národní samostatnosti: "Od této chvíle budeme sami budovat svůj život." Kadeti se chovali k ukrajinským předákům jako k německým agentům. Kompromisníci se obraceli k Ukrajincům se sentimentálním nabádáním. Zatímní vláda poslala do Kijeva delegaci. V rozníceném ukrajinském ovzduší musil Kerenskij, Cereteli a Tereščenko vyjít několik kroků Radě vstříc. Ale po červencovém potlačení dělníků a vojáku obrátila vláda kormidlo doprava i pokud šlo o ukrajinské věci. 5. srpna obvinila Rada převážnou většinou vládu z toho, že jsouc "proniknuta imperialistickými tendencemi ruského měšťáctva" porušila dohodu z 3. července. "Když vláda měla zaplatit svou směnku", prohlásila hlava ukrajinské moci Vinničenko, "ukázalo se, že Zatímní vláda… je malý taškář, který chce svým taškářstvím urovnat veliký dějinný problém". Tato jednoznačná řeč charakterisuje dostatečně autoritu vlády dokonce i v těch vrstvách, jež politicky musily jí být dosti blízké: konec konců se ukrajinský kompromisník Vinničenko lišil od Kerenského jenom jako průměrný romancier od průměrného advokáta.

Pravda, v září vydala vláda konečně akt, jenž přiznával národům Ruska - v mezích, které stanoví Ústavodárné shromáždění právo na "sebeurčení". Ale tato ničím nezajištěná a vnitřně protimluvná směnka do budoucna, neobyčejně neurčitá ve všem kromě svých příhrad, nevnukala nikomu důvěru: činy Zatímní vlády již příliš řvaly proti ní samé.

2. září usnesl se senát, týž senát, jenž nepřipouštěl na své zasedání nové členy bez starého stejnokroje, odmítnout uveřejniti pokyny vládou přijaté a určené ukrajinskému generálnímu sekretariátu, to jest kijevské ministerské radě. Odůvodnění: o sekretariátu není zákona a nezákonné instituci nelze dávat pokyny. Vysocí právníci neskrývali, že sama dohoda vlády s Radou je usurpací práv Ústavodárného shromáždění: nejnesmiřitelnějšími stoupenci čisté demokracie se pojednou stali carští senátoři. Oposičníci z pravice, projevivše takovou odvahu, stejně nic nedávali v sázku: věděli, že jejich oposice se vládním mužům hodí, že nelze líp. Smiřovalo-li se jakž takž ještě ruské měšťáctvo s jakousi samostatností Finska, spjatého jenom slabými hospodářskými svazky s Ruskem, nemohlo nikterak svolit k "autonomii" ukrajinského obilí, donského uhlí a krivorožské rudy.

19. října přikázal Kerenskij telegraficky ukrajinským generálním sekretářům, aby "přijeli ihned do Petrohradu k osobnímu vysvětlení" stran zločinné agitace, kterou začali pro ukrajinské Ústavodárné shromáždění. Zároveň zaslán kijevskému státnímu zastupitelství návrh, aby začalo vyšetřovací řízení proti Radě. Ale blesky proti Ukrajině lekaly právě tak málo, jak málo těšila blahovůle prokazovaná Finsku.

Ukrajinským kompromisníkům se zdálo, že jsou tu dobu ještě nesrovnatelně pevnější než jejich starší bratránci v Petrohradě. Kromě příznivého ovzduší, které jim působil boj za národní práva, měla poměrná pevnost drobných měšťáckých stran Ukrajiny, podobně jako stran mnohých jiných utiskovaných národů, kořeny hospodářské a sociální, jež lze vyznačiti jedním slovem: zaostalost. Ukrajina v souhrnu pokulhávala stále za Velkoruskem, ukrajinský proletariát nebyl tak stejnorodý a zocelený, bolševická strana zůstávala číselně i jakostně stranou slabou, od menševiků se odlučovala pomalu a špatně se znala v politickém a zvláště národnostním stavu věcí. Dokonce i v průmyslové východní Ukrajině měli kompromisníci na oblastní konferenci sovětů v polovici října nevelkou většinu.

Poměrně ještě slabší bylo ukrajinské měšťáctvo. Jedna z příčin sociální slabosti ruského měšťáctva, patříme-li na ně souhrnně, byla, jak se pamatujeme ta, že nejmocnější jeho součástí byli cizinci, kteří dokonce ani v Rusku nežili. Na územích okrajových se k této příčině pojila ještě druhá, neméně důležitá: domácí, vnitřní měšťáctvo nenáleželo k národu, k němuž náležela hlavní masa lidu.

Obyvatelstvo měst v okrajových územích se co do národnosti lišilo od obyvatelstva venkova. Na Ukrajině a v Bělorusku byl statkář, kapitalista, advokát a novinář Velkorus, Polák, Žid nebo cizinec; kdežto venkovská obyvatelstvo samí Ukrajinci a Bělorusové. V Pobaltí byla města baštami německého, ruského a židovského měšťáctva; venkov sám Lotyš a Estonec. V městech Gruzínska převládalo obyvatelstvo ruské a arménské podobně jako v tureckém Azerbejdžaně. Statkáři, průmyslníci a obchodníci v okrajových územích, odloučení od hlavní národní masy nejenom úrovní života a mravy, nýbrž i jazykem - bezmála jako Angličané v Indii - zavázaní za ochranu svých majetků a důchodů byrokratickému ústrojí a nerozlučně spjatí s vládnoucími třídami celé země, seskupovali kolem sebe malou vrstvu ruských úředníků, zaměstnanců, učitelů, lékařů, advokátů, novinářů a z části i dělníků, proměňujíce města v ohniště porušťování a kolonisace.

K venkovu bylo lze se chovat netečně, pokud mlčel. Avšak i tehdy, začal-li mluvit, a to stále netrpělivěji, město se stále zpěčovalo, hájíc svého výsadnického postavení. Úředník, kupec a advokát se brzy naučili zakrývat svůj boj o vůdčí místa v hospodářství a kultuře povzneseným odmítáním probouzejícího se "šovinismu". Snaha vládnoucího národa zachovat status quo se často krášlí barvami nadnárodními, nad vlastenectví povznesenými, podobně jako snaha vítězné země udržet naloupené bohatství nabývá snadno formy pacifismu. Takto se Macdonaldovi tváří v tvář Ghandimu zdá, že je internacionalista. Takto úsilí Rakušanů přimknouti se k Německu se Poincarému zdá dotčením francouzského pacifismu.

"Lidé, kteří bydlí v městech Ukrajiny," psala v květnu delegace kijevské Rady Zatímní vládě, "vidí před sebou poruštěné ulice těchto měst… a docela zapomínají, že tato města jsou jenom malinkými ostrůvky v moři všeho ukrajinského lidu." Když Rosa Luxemburgová v své polemice proti programu říjnového převratu, v polemice uveřejněná po její smrti, tvrdila, že ukrajinsky nacionalismus, jenž byl drive jen "zábavou asi tuctu maloměšťáckých inteligentů, uměle nakynul z kvasnic bolševická formulky sebeurčení, dopouštěla se, ač jinak měla mysl bystrou, nejhrubšího dějinného omylu: ukrajinské rolnictvo nevytyčovalo dříve národních požadavků z téže příčiny, pro kterou se vůbec nedostalo až k politice. Hlavní zásluha únorového řádu, zásluha snad jediná, ale docela dostatečná, byla právě ta, že dal konečně moznost nejutištěnějším třídám a národům Ruska promluvit nahlas. Politické probuzení rolnictva nemohlo však prorazit jinak, než skrze rodný jazyk se všemi následky odtud plynoucími, to jest školami, soudy a samosprávou. Protivit se tomu znamenalo by vrhat rolnictvo zpět do nebytí.

Národnostní různorodost města a vesnice se bolestně projevovala i v sovětech jakožto organisacích převážně městských. Pod vedením kompromisnických stran sověty naprosto nedbaly národních zájmů hlavní masy obyvatelstva. To byla jedna z příčin slabosti sovětů na Ukrajině. Sověty rižský a revelský zapomínaly na zájmy Lotyšů a Estonců. Kompromisnický sovět v Baku pohrdal zájmy hlavního tureckého obyvatelstva. Pod falešnými prapory internacionalismu sověty často bojovaly proti bránícímu se ukrajinskému nebo moslemínskému nacionalismu, zakrývajíce utiskovatelské porušťování měst. Nemálo ještě mine času, i za vlády bolševiků, než se sověty v okrajových územích naučí mluvit jazykem venkova.

Jinorodci sibiřští, škrcení svými poměry přírodními a vykořisťovatelskými, nemohli se vůbec pro svou hospodářskou a kulturní primitivnost pozdvihnout na tu úroveň, kde vznikají národní požadavky. Vodka, fiskus a vnucené pravoslaví byly tu od prvopočátku hlavními pákami státnosti. Ona nemoc, kterou Italové nazývali francouzskou a Francouzi neapolskou, nazývala se mezi sibiřskými národy ruskou: tu se ukazuje, z jakých zdrojů šla semena civilisace. Únorová revoluce sem nedospěla. Ještě dlouho musí lovci a chovatelé jelenů v polárních končinách čekat na svou polárku.

Národy a plemena na Volze, na severním Kavkaze a v Střední Asii, jež se po prvé únorovým převratem probudily z předhistorického bytí, neměly ještě národní buržoasie, ani proletariátu. Nad masou rolnictva a pastevců ustalovala se z hořeních vrstev jejích tenounká vrstvička inteligence. Dřív než se boj dostal až k programu národní samosprávy, točil se kolem věcí vlastní abecedy, vlastního učitele a mnohdy - vlastního kněze. Tito národové nejutištěnější musili se vlastní trpkou zkušeností přesvědčovat, že vzdělaní páni státu jim dobrovolně nedovolí, aby se povznesli. Nejzaostalejší ze zaostalých musili si za spojence hledat revoluční třídu. Takto skrze levé živly své mladé inteligence si začínali Voťjaci, Zyrjané, plemena Dagestanu a Turkestanu razit cesty k bolševikům.

Poslání koloniálního majetku, zvláště v Střední Asii, se měnilo zároveň s hospodářským vývojem metropole, jež od přímého a nepokrytého loupení, počítajíc v to lup obchodní, se posouvala k zakrytějším metodám, proměňujíc asijské rolníky v dodavatele průmyslových surovin, hlavně bavlny. Hierarchicky organisované vykořisťování, spojující barbarství kapitalismu s barbarstvím patriarchálního života, drželo úspěšně asijské národy v svrchovaném národním poddanství. Únorový řád tu nechal všechno tak jak bylo.

Nejlepší půda, vzatá za carismu Baškirům, Burjatům, Kirgizům a jiným kočovníkům, zůstávala v rukou statkářů a bohatých ruských rolníků, ubytovaných v kolonisačních oasách mezi tuzemským obyvatelstvem. Probuzení ducha národní nezávislosti znamenalo tu boj proti kolonisátorům, vyřezávajícím pro sebe ze země domorodců přímé lány polí a odsuzujícím kočovníky hladovět a vymírat. Naopak zase přistěhovalci hájili zuřivě proti "separatismu" Asijců jednoty Ruska, to jest nedotknutelnosti svých uchvácených majetků. Nenávist kolonisátorů k hnutí tuzemců nabývala zoologických forem. V Zabajkalsku se horlivě připravovaly protiburjatské pogromy pod vedením březnových eserů, rekrutujících se z okresních písařů anebo poddůstojníků přišlých z fronty.

V svém úsilí udržet co nejdéle starý pořádek dovolávali se všichni vykořisťovatelé a násilníci v zkolonisovaných oblastech suverenních práv Ústavodárného shromáždění: touto frazeologií je vybavovala Zatímní vláda, jež v nich mela nejlepší svou oporu. S druhé strany pak i privilegovaní vůdci utištěných národů dovolávali se stále častěji jména Ústavodárného shromáždění. Dokonce i moslemínské duchovenstvo, jež zdvihlo nad horskými národy a plemeny severního Kavkazu zelený prapor šariátu, vždy, když je nápor zespod přiváděl do svízelné situace, naléhalo, aby se věc odložila "až se sejde Ústavodárné shromáždění . To se stalo heslem konservatismu, reakce, kořistnických zájmů a výsad ve všech částech země. Apel k Ústavodárnému shromáždění znamenal: prodloužit a získat čas. Odklad znamenal: sebrat síly a zaškrtit revoluci.

Duchovenstvo a feudální honorace se však dostala k vedení jenom v prvním období, jenom u zaostalých národů a téměř jen u moslemínů. Vůbec pak v čele národního hnutí na venkově byli pochopitelně venkovští učitelé, okresní písaři, nižší úřednici a důstojnici, z části trhovci. Vedle ruské anebo poruštělé inteligence vznikla ze solidnějších a majetnějších živlů v městech okrajových území vrstva druhá, mladší, těsně spjatá s vesnicí svým původem, jež nenašla přístupu k stolu kapitálu a jež se ovsem stala politickým mluvčím národnostních a z části i sociálních zájmů hlavní rolnické masy.

Kompromisníci z okrajových území, stojíce nepřátelsky proti kompromisníkům ruským co do národnostních požadavků, náleželi k témuž základnímu typu a dokonce se i stejně nazývali. Ukrajinští eseři a sociální demokraté, gruzínští a lotyšští menševici, litevští "trudovici" usilovali tak jako jejich velkoruští soujmenovci udržet revoluci v mezích měšťáckého řádu. Ale svrchovaná slabost tuzemského měšťáctva nutila tu menševiky i esery nesvolovat ke koalici a chopit se státní moci vlastníma rukama. Nucení ve věcech agrárních a dělnických jíti dále než moc ústřední, získávali kompromisníci z okrajových končin velmi mnoho, mluvíce v armádě a zemi jako odpůrci koaliční Zatímní vlády. Všechno to stačilo ne-li na to, aby vznikla rozdílnost osudu ruských a okrajových kompromisníků, tedy alespoň na to, aby vznikl rozdíl v rychlosti jejich rozmachu a úpadku.

Gruzínská sociální demokracie nejen vedla za sebou bídně živořící rolnictvo malinkého Gruzínska, ale pomýšlela také, a nikoli bez jakéhosi úspěchu na to, že povede hnutí "revoluční demokracie" v celém Rusku. V prvních měsících revoluce se předáci gruzínské inteligence chovali ke Gruzínsku ne jako k národní vlasti, nýbrž jako k žirondě, k požehnané jižní provincii, povolané dávat vůdce celé zemi. Na moskevské státní Poradě pyšnil se jeden z čelných gruzínských menševiků, Čchenkeli, tím, že Gruzínci dokonce i za carismu říkali v štěstí i neštěstí: "Jediná vlast jest Rusko." "Co říci o gruzínském národu?" tázal se týž Čchenkeli na Demokratické poradě. "Je celý k disposici veliké ruské revoluci." A opravdu: gruzínští kompromisníci, stejně jako kompromisníci židovští, byli vždy "k disposici" velkoruské byrokracii, když bylo třeba mírnit anebo brzdit národnostní požadavky těch a oněch oblastí.

Tak to však trvalo jen dotud, pokud si gruzínští sociální demokraté uchovávali naději udržet revoluci v mezích měšťácké demokracie. Podle toho, jak se objevovalo nebezpečí, že zvítězí masy vedené bolševictvím, uvolňovala gruzínská sociální demokracie své svazky s ruskými kompromisníky, spojujíc se těsněji s reakčními živly samého Gruzínska. Ve chvili vítězství sovětů se gruzínští stoupenci jediného Ruska stávají hlasateli separatismu a ukazují jiným národům Zakavkazska žluté špičáky šovinismu.

Nezbytný národnostní pláštík sociálních rozporů v okrajových územích, beztak zpravidla málo vyvinutých, vysvětluje dostatečně, proč se musil říjnový převrat ve většině utištěných národů setkat s odporem větším než v středním Rusku. Avšak zato národnostní boj sám o sobě prudce otřásal únorovým řádem, vytvářeje pro převrat v ústředí dostatečně příznivou politickou periferii.

Tam, kde se národnostní antagonismy kryly s rozpory třídními, nabývaly zvláštní příkrosti. Odvěké nepřátelství mezi lotyšskými rolníky a německými barony ponouklo na začátku války mnoho tisíc pracujících Lotyšů, že se dávali na vojnu dobrovolně. Střelecké pluky z lotyšských batraků a rolníků byly z nejlepších na frontě. Avšak v květnu již byly pro vládu sovětů. Nacionalismus byl jenom slupkou nezralého bolševictví. Stejně se dálo i v Estonsku.

V Bělorusku s polskými nebo popolštěnými statkáři namířilo pod vlivem blízké fronty rolnictvo, uhnětené dvojnásob a trojnásob židovským obyvatelstvem měst a městeček a ruským úřednictvem, své národní a sociální rozhořčení do bolševického řečiště ještě před říjnem. Ve volbách do Ústavodárného shromáždění bude převážná masa běloruských rolníků hlasovat pro bolševiky.

Všechny tyto děje, v nichž se probuzená národní hrdost spojovala se sociálním vřením, hned je zdržujíc, hned zas pohánějíc, se největší měrou a nejpříkřeji projevovaly v armádě, kde se zimničně stavěly národní pluky, buď s podporou ústřední moci, buď jí trpěné, buď pronásledované, podle toho, jak se chovaly k válce a bolševikům, avšak celkem se stále nepřátělštěji obracející proti Petrohradu.

Lenin zjista držel ruku na "národním" pulsu revoluce. V proslulé své stati "Krise dozrála" ukazoval koncem září naléhavě na to, že národnostní kurie na Demokratické poradě "je co do radikalismu na druhém místě, ustupujíc jenom odborovým organisacím a že podle procenta hlasů odevzdaných proti koalici (40 z 55) je nad kurií sovětů". To znamenalo: od velkoruského měšťáctva nečekaly uhnětené národy už nic dobrého. Svá práva uskutečňovaly stále více o svém umě, po kouscích a revolučními zábory.

Na říjnovém sjezdu Burjatů v dalekém Verchněudinsku pravil referent: do situace jinorodců "Únorová revoluce nic nového nepřinesla. Takovýto výsledek nutil ne-li hned se postavit na stranu bolševiků, tedy alespoň zachovávat vzhledem k nim neutralitu stále přátelštější.

Všeukrajinský vojenský sjezd, jenž zasedal už ve dnech petrohradského povstání, se usnesl bojovat proti požadavku, aby se vláda na Ukrajině postoupila sovětům, ale zároveň odmítl dívat se na povstání velkoruských bolševiků jako na "čin protidemokratický" a sliboval užít všech prostředků, aby se vojsko neposílalo na potlačení povstání. Tato dvojakost, jež skvěle charakterisuje maloměšťácké stadium národního boje, pomáhala proletářské revoluci, jež se chystala učinit konec vší dvojakosti.

Naopak zase měšťácké vrstvy v okrajových územích, které vždy a neustále tíhly k ústřední moci, pojednou se utíkaly k separatismu, jenž už mnohdy neměl pod sebou ani za mák národní základny. Měšťáctvo Pobaltí, včera ještě hurávlastenecké, stavělo se hned vedle německých baronů, nejlepších to opor Romanovců, v boji proti bolševickému Rusku a vlastním masám pod prapor separatismu. Na této cestě vznikly ještě divočejší zjevy. 20. října položeny základy k novému státnímu útvaru založením "Jihovýchodního Svazu kozáckých vojsk, horalů kavkazských a svobodných národů stepních". Předáci donského, kubáňského, terského a astrachaňského kozáctva, nejdůležitější to opory carského centralismu, proměnili se v několika měsících ve vášnivé obhájce federace a dohodli se na této základně s vůdci moslemínských horalů a obyvatelů stepí. Přehrádky federativního zřízení měly být ohradou proti bolševickému nebezpečí jdoucímu od severu. Avšak napřed, než dal vznik nejdůležitějším dějištím občanské války proti bolševikům, mířil protirevoluční separatismus přímo proti vládnoucí koalici, demoralisuje a zeslabuje ji.

Takto problém národnostní stejně jako problémy jiné ukazoval Zatímní vládě hlavu Medusy, na níž se každý vlas březnových a dubnových nadějí měnil v hada nenávisti a roztrpčení.

Bolševická strana zaujala daleko ne hned po převratě stanovisko k věcem národnostním, které jí konec konců zajistilo vítězství. To se týká nejen okrajových území se slabými a nezkušenými organisacemi strany, ale i ústředí petrohradského. Za léta válečná strana tak zeslábla, teoretická a politická úroveň jejich jader se tak snížila, že oficiální vedení zaujalo i k věcem národnostním do příjezdu Leninova stanovisko svrchovaně zmatené a polovičaté.

Pravda, bolševici ve shodě s tradicí zastávali jako dřív práva národů na sebeurčení. Ale tuto formulku uznávali slovně i menševici: text programu zůstával společný. Rozhodující význam však měla otázka moci. Ale vůdcové strany byli úplně neschopni pochopit nesmiřitelný antagonismus, jenž byl mezi bolševickými hesly jak co do věci národnostní, tak agrární, a mezi snahou uchovat měšfácko-imperialistický řád, třebas také zahalený demokratickými formami.

Nejvulgárnějšího svého výrazu dospělo demokratické stanovisko pérem Stalinovým. Stalin, člen ústředního výboru bolševiků před Říjnem 25. března Stalin v článku přizpůsobeném vládnímu nařízení, jímž se odstraňovaly národnostní rozdíly, snaží se národnostní věci posuzovat v měřítku dějinném. "Sociální silou národnostního útlaku," píše Stalin, "silou, která jej oduševňuje, jest odumírající pozemková aristokracie." Toho, že národnostní útlak dospěl k nebývalému rozvití v období kapitalismu a projevil se nejbarbarštěji v koloniální politice, jako by se demokratický autor ani nedohadoval. "V Anglii," píše dál Stalin, "kde se pozemková aristokracie dělí o moc s měšťáctvem, kde dávno už není neobmezeného panství této aristokracie, je národnostní útlak mírnější, méně nelidský, ovšem, nedbáme-li (?) okolnosti, že za války, kdy se vlády dostalo landlordům se národnostní útlak značně zesílil (pronásledování Irů, Indů)." Útlakem Irů a Indů jsou vinni landlordi, kteří se zřejmě osobností Lloyda George zmocnili vlády skrze válku. "...Ve Švýcarsku a v Severní Americe," píše dát Stalin, "kde landlordismus není a nebyl (?)‚ kde moc má nedílně měšťáctvo, vyvíjejí se národy svobodně, pro národnostní útlak tu celkem není místa"… Autor úplně zapomíná na černochy v Spojených Státech a kolonie.

Z tohoto beznadějně provinčního rozboru, vyčerpávajícího se žalostným srovnáním feudalismu a demokracie, vyplývají čistě liberalistické politické závěry. "Odklidit s politické scény feudální aristokracii, vyrvat jí moc, to právě znamená skončit národnostní útlak, dát vznik skutečným podmínkám nezbytným pro národní svobodu. Pokud ruská revoluce zvítězila," píše Stalin, "dala již vznik těmto skutečným podmínkám"… To je apologie imperialistické "demokracie" snad zásadovější, než všecko to, co o tomto tématu v oněch dnech napsali menševici. Jako v politice zahraniční doufal Stalin podobně jako Kameněv dělbou práce se Zatímní vládou dosíci demokratického míru, tak v politice vnitřní nalézal v demokracii knížete Lvova "skutečné podmínky" národní svobody.

Ve skutečnosti pád monarchie po prvé úplně odhalil, že nejen reakční statkáři, ale i všecko liberální měšťáctvo a s ním celá maloměšťácká demokracie spolu s vlasteneckými špičkami dělnické třídy je nesmiřitelným odpůrcem skutečné národnostní rovnoprávnosti, to jest odpůrcem zrušení výsad vládnoucího národa: všechen jejich program se svádět na změkčování, kulturní uhlazování a demokratické zakrývání velkoruského panství.

Na dubnové konferenci Stalin, háje leninskou resoluci o věcech národnostních, formálně už vychází z toho, že "národnostní útlak - toť onen systém… ona opatření..., která vykonávají imperialistické vrstvy", ale hned se zase nezadržitelně potácí k svému březnovému stanovisku. "Čím je země demokratičtější, tím slabší je národnostní útlak a naopak", toť vlastní - nikoli od Lenina přejatá - abstrakce zpravodajova. To, že demokratická Anglie utlačuje feudálně-kastovnickou Indii, uniká tak jako dřív s jeho obmezeného obzoru. Na rozdíl od Ruska, kde vládla "stará pozemková aristokracie", praví dál Stalin, "nenabýval v Anglii a Rakousko-Uhersku národnostní útlak nikdy pogromových forem". Jako by v Anglii "nikdy" neby]a vládla pozemková aristokracie anebo jako by v Maďarsku nevládla až dosud! Kombinovaný ráz dějinného vývoje, splétající "demokracii" s rdousením slabých národů, zůstával Stalinovi knihou zavřenou na sedmero zámků.

Že se Rusko vytvořilo jako stát národnostní, jest výsledek jeho dějinné opozdilosti. Ale opozdilost je složitý pojem a nezbytně protimluvný. Opozdilá země naprosto nekráčí v patách za zemí pokročilou, zachovávajíc pořád stejnou vzdálenost. V období světového hospodářství opozdilé národy, vřaďujíce se pod tlakem zemí pokročilých v obecný řetěz vývoje, přeskakují přes mnohé střední stupně. A co víc, to, že tu není pevně ustálených společenských forem a tradicí, činí zaostalou zemi, alespoň v nějakých mezích, neobyčejně vnímavou k novotám světově ‚techniky a světového myšlení. Avšak zaostalost proto ještě nepřestává být zaostalostí. Vývoj v celku nabývá protimluvného a složitého rázu. Sociální struktura opozdilého národa se vyznačuje převahou krajních dějinných pólů, zaostalých rolníků a pokročilých dělníků, nad středními formacemi, nad měšťáctvem. Úkoly jedné třídy se přesunují na bedra třídy druhé. Vytrhat kořeny středověkých přežitků klade se i v národnostní oblasti na proletariát.

Nic nevyznačuje tak výrazně dějinnou opozdilost Ruska, patříme-li na ně jako na zemi evropskou, jako to, že Rusko v dvacátém století končilo otrokářský systém pachtu a systém osidlovacího území pro Židy, to jest barbarské nevolnictví a ghetto. Avšak na rozřešení těchto úkolů mělo Rusko, a to právě pro svůj opozdilý vývoj, třídy, strany i programy nové a svrchovanou měrou soudobé. Aby se učinil konec ideám a metodám Rasputinovým, bylo Rusku třeba ideí a metod Marxových.

Politická praxe zůstávala, pravda, daleko jednodušší než teorie, neboť věci se mění obtížněji než ideje. Ale teorie přec dokonávala jenom potřeby praxe. Aby se domohly osvobození a kulturního vzmachu, musily utištěné národy spojovat svůj osud s osudem dělnické třídy. A na to jim bylo třeba osvobodit se od vedení svých měšťáckých a maloměšťáckých stran, to jest zaběhnout daleko vpřed v dějinném vývoji.

Souřadění národních linutí základnímu ději revolučnímu, boji proletariátu o moc, neděje se naráz, nýbrž v několika etapách a k tomu různě v různých oblastech země. Ukrajinští, běloruští nebo tatarští dělníci, rolníci a vojáci, nepřátelští Kerenskému, válce a porušťování, stávali se tak, ač jejich vedení bylo kompromisnické, spojenci proletářského povstání. Od objektivní podpory bolševiků musí na další etapě i subjektivně přejít na cestu bolševictví. Ve Finsku, Litvě, Estonsku a slaběji na Ukrajině nabývá rozvrstvení národního hnutí již v říjnu takové příkrosti, že jenom zásah cizích vojsk může tu zabránit úspěchu proletářského převratu. Na asijském Východě, kde se národní probuzení dělo v nejjednodušších formách, dostává se jenom postupně a značně zpožděně pod vedení proletariátu a to až když se bylo moci dobylo. Patříme-li na složitý a protimluvný děj v celku, je závěr zřejmý; proud národní, tak jako proud agrární, se vléval do řečiště říjnového převratu.

Neodvratný a nezadržitelný přechod mas od nejprostších úkolů - politického, pozemkového a národnostního vybití nevolnictví - k vládě proletariátu nevyplýval z "demagogické" agitace, nevyplýval ze schemat předem vymyšlených, nevyplýval z teorie permanentní revoluce, jak mys lili liberálové a kompromisníci, nýbrž vyplýval ze sociální struktury Ruska a z jeho místa ve světě. Teorie permanentní revoluce jenom vyjadřovala kombinovaný proces vývoje.

Nejde tu jenom o Rusko. Souřadění opozdilých národních revolucí s revolucí proletářskou má svou světovou zákonitost. Zatím co v XIX. století základní úkol válek a revolucí stále ještě byl ten, aby se výrobním silám zajistil národní trh, úkol našeho století je ten, aby se výrobní síly osvobodily z národních hranic, jež se jim staly železnými svěráky. V rozsáhlém dějinném smyslu jsou národní revoluce Východu jenom stupni světové revoluce proletářské, tak jako se národnostní hnutí Ruska stala stupni sovětské diktatury.

Lenin se skvělou pronikavostí zhodnotil revoluční sílu, tkvící v osudu potlačených národů jak carského Ruska, tak i celého světa. Nic než pohrdání měl Lenin k onomu licoměrnému "pacifismu", jenž "odsuzuje" stejně válku Japonska proti Číně, kterou si Japonsko chce podrobit, jako válku Číny proti Japonsku za čínskou svobodu. Leninovi byla národně-osvobozenská válka proti válce imperialisticko-potlačovatelské jenom druhou formou revoluce národní, jež zase je nezbytným článkem osvoboditelského boje světové třídy dělnické.

Z tohoto hodnocení národních revolucí a válek však naprosto neplyne, že by se mělo uznávat nějaké revoluční poslání měšťáctva koloniálních a zpola koloniálních národů. Naopak, právě měšťáctvo zaostalých zemí se už od svých mléčných zubů vyvíjí jako agentura zahraničního kapitálu a přes závistný svůj odpor k němu, jest a bude ve všechny rozhodující chvíle s ním v jediném táboře. Čínské kompradorství je typická forma koloniálního měšťáctva, tak jako Kuomintang je typická strana kompradorství. Špičky drobného měšťáctva, počítajíc v to inteligenci, mohou se účastnit národního boje činně, a někdy i velmi hlučně, ale naprosto nejsou schopné samostatné úlohy. Jediné dělnická třída, davši se v čelo národa, může přivésti národní, stejně jako agrární revoluci do konce.

Osudná chyba epigonů, především Stalinova, je ta, že z učení Leninova o pokrokovém dějinném významu boje utištěných národů udělali závěr o revolučním posláni měšťáctva koloniálních zemí. Nepochopeni permanentnosti revoluce v imperialistickém období, pedantské schematisování vývoje, rozčlenění živého kombinovaného děje na mrtvá stadia, jako by bylo nezbytně jedno od druhého časem odděleno, přivedly Stalina k vulgárnímu idealisování demokracie, neboli "demokratické diktatury",jež vskutku může být buď diktaturou imperialistickou nebo diktaturou proletářskou. Se stupínku na stupínek dospěla tak skupina Stalinova k úplné roztržce s učením Leninovým o věcech národnostních a k pohromové politice v Číně.

V srpnu 1927 v boji s oposicí (Trockého, Rakovského a j.) pravil Stalin na plenární schůzi ústředního výboru bolševické strany: "Revoluce v imperialistických zemích je jedna věc; tam je měšťáctvo… protirevoluční ve všech stádiích revoluce… Revoluce v koloniálních a závislých zemích je něco jiného… tam národní měšťáctvo v jistém stadiu a do jist doby podporuje revoluční hnutí své země proti imperialismu. S omluvami a mírněním, které vyznačují jenom jeho vnitřní nejistotu, přenáší tu Stalin na koloniální měšťáctvo tytéž rysy, které v březnu přisuzoval měšťáctvu ruskému. Stalinský oportunismus, věrný svému veskrz organickému rázu, si docela jakoby účinkem zákona tíže, razí cestu nejrůznějšími kanály. Výběr teoretických důvodů je tu zcela nahodilý.

Z toho, že přenesl březnové své hodnocení Zatímní vlády na "národní" vládu v Číně, vyplynula tříletá společná práce Stalinova s Kuomintangem, jež byla jednou z nejpovážlivějších věcí novodobých dějin: epigonské bolševictví provázelo jako věrný zbrojnoš čínské měšťáctvo až do 11. dubna 1927, to jest do jeho krvavého soudu nad šanhajským proletariátem. "Základní chyba oposice," takto ospravedlňoval Stalin své vojenské bratrstvo s Čan-Kaj-Ši, "je ta, že ztotožňuje revoluci v Rusku z roku 1905, v zemi imperialistické, potlačující jiné národy, s revoluci v Číně, v zemi potlačované…" Překvapuje, že Stalin sám se nedovtípil, aby revoluci v Rusku pojímal se stanoviska nikoli národa "potlačujícího jiné národy", nýbrž, aby ji pojímal se stanoviska zkušeností oněch "jiných národů" tohoto Ruska, které trpěly útlakem neméně než Číňané.

Na tom ohromném zkušebním poli, jímž bylo Rusko ve třech revolucích, lze najít všechny obdoby národnostního a třídního boje, kromě jediné: kdy měšťáctvo utištěného národa vykonává osvoboditelský úkol vzhledem k vlastnímu národu. Ve všech obdobích svého vývoje měšťáctvo okrajových území, ať se blýskalo jakýmikoliv barvami, záviselo vždy na ústředních bankách, trustech a obchodních firmách, jsouc v podstatě agenturou všeruského kapitálu, podřizujíc se jeho porušťovacím tendencím a podrobujíc jim veliké vrstvy liberální a demokratické inteligence. Čím "zralejší" bylo měšťáctvo okrajových území, tím těsněji bylo spjato s obecným státním ústrojím. Měšťáctvo utlačených národů s celkového hlediska vykonávalo týž kompradorský úkol k měšťáctvu vládnoucímu, jaký to vykonávalo k finančnímu kapitálu světovému. Složitá hierarchie závislostí a antagonismů ani na jediný den nevytlačovala základní solidaritu v boji s povstalými masami.

V období protirevoluce (1907-1917), kdy se vedení národního hnutí soustřeďovalo u tuzemského měšťáctva, hledalo měšťáctvo ještě nepokrytěji než ruští liberálové dohody s monarchií. Polští, pobaltští, tatarští a židovští měšťáci závodili navzájem na kolbišti imperialistického vlastenectví. Po únorovém převratu se skryli za záda kadetů anebo podle příkladu kadetů za záda svých národních kompromisníků. Na separatismus se měšťáctvo okrajových území vrhá na podzim 1917, ne aby bojovalo proti národnímu útlaku, nýbrž proti valící se proletářské revoluci. V souhrnném výsledku projevilo měšťáctvo utištěných národů nepřátelství k revoluci nijak menší než měšťáctvo velkoruské.

Ohromné dějinné naučení tří revolucí minulo však beze stop pro mnohé účastníky událostí a především pro Stalina. Kompromisnické, to jest maloměšťácké chápání třídních poměrů uvnitř koloniálních národů, jež zahubilo čínskou revoluci z let 1925-27, vepsali epigoni dokonce do programu Komunistické internacionály a proměnili jej takto v této části přímo v léčku na uhnětené národy Východu.


*   *   *

Aby bylo lze pochopit skutečný ráz národnostní politiky Leninovy, nejlépe je - podle metody protiv - srovnat ji s politikou rakouské sociální demokracie. Tehdy, kdy se bolševictví desítiletí orientovalo na výbuch národních revolucí, vychovávajíc v duchu této vyhlídky pokročilé dělníky, rakouská sociální demokracie se pokorně přizpůsobovala politice vládnoucích tříd, jednala jako advokát nuceného společného života deseti národů v rakousko-uherské monarchii, a zároveň, jsouc naprosto neschopná uskutečniti revoluční jednotu různých národů, přehrazovala národy ve straně a odborových organisacích kolmými přehrádkami. Karel Renner, vzdělaný habsburský úředník, neúnavně hledal v kalamáři austromarxismu způsoby, jak omladit stát habsburský - až docela do té chvíle, kdy uviděl, že se stal ovdovělým teoretikem rakousko-uherské monarchie. Když byla ústřední mocnářství rozbita, pokusila se ještě dynastie Habsburků zdvihnout prapor federace autonomních národů pod svým žezlem: oficiální program rakouské sociální demokracie, myšlený pro pokojný vývoj v mezích monarchie, stal se na chvilku programem samé monarchie, zalité krví a špínou čtyř válečných let.

Zrezavělá obruč, spínající vjedno deset národů, se rozletěla na kousky. Rakousko-Uhersko se rozpadalo působností vnitřních odstředivých tendencí zesílených versaillskou chirurgií. Vznikaly nové státy a přebudovávaly se staré. Rakouští Němci se octli nad bezednou hloubkou. Jim už nešlo o to, aby uchovali vládu nad jinými národy, nýbrž o nebezpečí, aby sami neupadli pod vládu cizí. Otto Bauer, mluvčí "levého" křídla rakouské sociální demokracie, pokládal tuto chvíli za vhodnou, aby vytkl formulku národního sebeurčení. Program, jenž by byl býval v předcházejících desítiletích oduševňoval boj proletariátu proti Habsburkům a proti vládnoucímu měšťáctvu, byl proměněn ve zbraň sebezáchrany národa včera vládnoucího, jemuž dnes hrozilo nebezpečí od národů slovanských, které se osvobozovaly. Tak jako se reformistický program rakouské sociální demokracie stal na chvilku oním stebélkem, za něž se pokoušela zachytit tonoucí monarchie, tak se i vykleštěná austromarxistická formule sebeurčení stávala záchranným pásem německého měšťáctva.

3. října 1918, kdy už věc ani v nejmenším na nich nezávisela, sociálně demokratičtí poslanci říšského sněmu velkomyslně "uznali právo národů bývalého mocnářství na samostatnost. 4. října program sebeurčení přijaly i měšťácké strany. Předběhnuvší takto rakousko-německé imperialisty o celý jeden den, chovala se sociální demokracie i tu ještě vyčkávavě: není jisté, jak se to obrátí a. co řekne Wilson. Teprve 13. října, kdy konečnou porážkou armády a monarchie vznikla "revoluční situace, pro níž"‚ podle slov Bauerových, "byl náš národnostní program myšlen", vytyčili austromarxisté prakticky otázku sebeurčení: teď už jistojistě ztratit neměli co. "S pádem své vlády nad jinými národy", vysvětluje Bauer docela nepokrytě, "německo-nacionální měšťáctvo uznalo za skončené své dějinné poslání, pro než dobrovolně snášelo své oddělení od německé vlasti . Nového programu se užilo nikoli proto, že ho bylo třeba utlačeným, ale proto, že přestal být nebezpečným utlačovatelům. Majetné třídy zahnané do dějinné propasti, musily uznat národní revoluci právně; austromarxismus měl za to, že je čas uzákonit ji teoreticky. Toť revoluce dozrálá, včasná, dějinně připravená: ať se kdo brání nebo nebrání, je tu, je už stejně provedena. Duše sociální demokracie je před námi jako na dlani!

Docela jinak to bylo s revolucí sociální, která nikterak nemohla doufat, že ji majetné třídy uznají. Ji bylo třeba oddálit, zbavit slávy a zostudit. Protože se mocnářství rozpadalo přirozeně v švech nejslabších, to jest národnostních, dělá Otto Bauer z toho závěr o rázu revoluce: "Nebyla naprosto ještě revolucí sociální, nýbrž národní." Ve skutečnosti hnutí od samého počátku mělo pronikavě sociálně revoluční obsah. "Čistě" národní ráz revoluce není špatně zobrazen tím, že majetné třídy Rakouska nepokrytě zvaly Dohodu, aby vzala do zajetí celou rakouskou armádu. Německé měšťáctvo prosilo italského generála, aby obsadil Vídeň italským vojskem!

Pedantsky vulgární oddělování národní formy a sociálního obsahu revolučního děje, jako by šlo o dvě samostatná dějinná období - vidíme, jak blízko se tu Otto Bauer přibližuje Stalinovi! - mělo svrchovanou měrou určení užitkové: mělo ospravedlniti společnou práci sociální demokracie s měšťáctvem v boji proti nebezpečí sociální revoluce.

Máme-li podle Marxe za to, že revoluce je lokomotiva dějin, třeba v ní austromarxismu přisoudit úlohu brzdy. Již po skutečném pádu monarchie se sociální demokracie, pozvaná k účasti ve vládě, pořád ještě nemohla rozhodnout rozloučit se s habsburskými ministry: "národní" revoluce se spokojila tím, že tyto ministry podepřela státními sekretáři. Teprve po 9. listopadu, kdy německá revoluce svrhla Hohenzollery, navrhla-rakouská sociální demokracie Státní radě vyhlásit republiku, strašíc měšťácké partnery hnutím mas, jímž sama byla přestrašena do morku svých kostí. "Křesťanští sociálové", neopatrně ironisuje Otto Bauer, "kteří ještě 9. a 10. listopadu byli pro monarchii, rozhodli se 11. listopadu zastavit svůj odpor"… O celé dva dny předběhla sociální demokracie stranu černosotěnských monarchistů! Všechny hrdinské pověsti lidstva blednou před tímto revolučním elánem.

Proti své vůli octla se sociální demokracie od počátku revoluce samočinně v čele národa, podobně jako ruští menševici a eseři. Tak jako oni i ona se ze všeho nejvíce bála vlastní síly. V koaliční vládě se snažila zaujmout koutek co nejmenší. Otto Bauer vysvětluje: "s rázem revoluce nejprve čistě národním bylo ve shodě to, že sociální demokraté žádali zprva pro sebe jenom skromnou účast ve vládě." Otázka moci rozhoduje se pro tyto lidi nikoli skutečným poměrem sil, nikoli mohutností revolučního hnutí, nikoli ztroskotáním vládních tříd, nikoli politickým vlivem strany, nýbrž pedantskou vinětkou "čistě národní revoluce" nalepenou na události moudrými klasifikátory.

Karel Renner přečkával bouři jako šéf kanceláře Státní rady. Ostatní sociálně demokratičtí vůdcové se proměnili v pomocníky měšťáckých ministrů. Jinými slovy, sociální demokraté se poschovávali pod kancelářské stoly. Masy však nebyly ochotny živit se národní skořápkou ořechu, jehož sociální jádro austromarxisti chránili pro měšťáctvo. Dělníci a vojáci odstrčili měšťácké ministry a přiměli sociální demokraty opustit své útočiště. Nenahraditelný teoretik Otto Bauer vysvětluje: "Teprve události následujících dnů, které hnaly národní revoluci na stranu revoluce sociální, zvětšily naši váhu ve vládě." V překladu na jazyk obecně srozumitelný to znamená: pod tlakem mas musili sociální demokraté vylézt z pod stolů.

Ale ani na chvilku nezrazujíce svého určení, chopili se vlády jenom proto, aby vedli válku proti romantismu a dobrodružství: pod tímto názvem rozumějí tito Sykofantové tu sociální revoluci, která zvětšila jejich "váhu ve vládě". Jestliže austromarxisté ne bez úspěchu vykonali roku 1918 své dějinné poslání andělů spásných nad vídeňskou Kreditkou, zachránivše ji od revoluční romantiky proletariátu, bylo to proto, že nenarazili na překážku opravdové revoluční strany.

Dva národnostní státy, Rusko a Rakousko-Uhersko, vštípily v paměť lidstva svým novodobým osudem protivu, která je mezi bolševictvím a austromarxismem. Půl druhého desítiletí hlásal Lenin v nesmiřitelném boji proti všemu druhu velkoruského šovinismu právo všech utištěných národů odštěpit se od carského mocnářství. Bolševiky obviňovali, že usilují rozkouskovat Rusko. Avšak smělé vytčení věci národnostní dalo vznik pevné důvěře uhnětených, malých a zaostalých národů carského Ruska k bolševické straně. V dubnu 1917 Lenin pravil: "Uvidí-li Ukrajinci, že máme republiku sovětů, neoddělí se, ale bude-li u nás republika Miljukovova, oddělí se." I v tom měl pravdu. Dějiny poskytly vyzkoušení dvou politik národnostních, vyzkoušení, jež s ničím nelze srovnat. Zatím co Rakousko-Uhersko, jehož proletariát se vychovával v duchu zbabělé polovičatosti, se za hrozného otřesu rozpadlo na kousky, při čemž podnět k rozpadu dávaly hlavně nacionální části sociální demokracie vznikl na rozvalinách carského Ruska nový stát národnostní, hospodářsky a politicky těsně spjatý bolševickou stranou.

Ať jsou jakékoliv další osudy sovětského Svazu - a sovětský Svaz je ještě velmi dalek tichého přístavu - národnostní politika Leninova navždy vejde v železné nástroje člověčenstva.