Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

2. Socialismus v jediné zemi?

"Země průmyslově více vyvinutá ukazuje zemi méně vyvinuté jen obraz její budoucnosti." Tato Marxova these, která vyplynula podle metody nikoli ze souhrnu světového hospodářství, nýbrž z jednotlivé kapitalistické země jako typu, pozbývala platnosti tím více, čím více kapitalistický vývoj zachvacoval země všechny, bez rozdílu, jaký byl dříve jejich osud a hospodářská úroveň. Anglie kdysi ukazovala budoucnost Francie, méně však už Německa, a nijak už Ruska nebo Indie. Ale ruští menševici rozuměli podmínečné thesi Marxově bezpodmínečně: zaostalé Rusko nesmí předbíhat, nýbrž musí pokorně následovat za hotovými obrazci. S tímto "marxismem" se shodli i liberálové.

Jiná these Marxova, ne méně populární: "Společenská forma nezaniká dřív, dokud se nerozvinou všechny výrobní síly, které byly podníceny v této formaci…", vychází naopak ne ze země pojímané jednotlivě, nýbrž z přeměny obecného společenského pořádku (otroctví, středověku, kapitalismu). Avšak menševici, pojavše tuto thesi se stanoviska jednotlivého státu, učinili z ní závěr, že ruský kapitalismus musí ještě ujíti dalekou cestu, než dostihne úrovně evropské nebo americké. Výrobní síly se však nevyvíjejí ve vzduchoprázdném prostoru! Nelze soudit o možnostech národního kapitalismu aniž se dbá jednak třídního boje, rozvíjejícího se na jeho základně, a jednak jeho závislosti na okolnostech světových. Pád měšťáctva, způsobený proletariátem, vyplynul ze skutečného ruského kapitalismu a hned tím se zvrátily jeho pomyslné hospodářské možnosti v nic. Jak struktura hospodářská, tak i ráz třídního boje v Rusku se rozhodnou měrou určoval okolnostmi mezinárodními. Kapitalismus na světové aréně dosáhl takového stavu, že už neměl sil unésti své výrobní náklady - ne v smysle obchodním, nýbrž sociologickém; cla, militarismus, krise, války, diplomatické konference a jiné metly pohlcují a ničí tolik tvůrčí energie, že přes všechny vymoženosti technické není už místa pro růst blahobytu a kultury.

Skutečnost v svém povrchu paradoxní, že jako první oběť za hříchy světové soustavy padlo měšťáctvo země zaostalé, je podle pravdy zcela zákonná. Již Marx to vysvětloval pro svou dobu takto: "na násilné výbuchy dochází dříve v končetinách buržoasního organismu než v jeho srdci, protože v srdci je úprava možnější než v končetinách". Pod ohromnými břemeny imperialistickými musil padnout především stát, jenž nestačil nahromadit veliký národní kapitál a jemuž světové soupeřství nedávalo rabatu. Zhroucení ruského kapitalismu bylo místním sesutím z obecné společenské formace. "Správně zhodnotit naši revoluci", říkal Lenin, "lze jen se stanoviska mezinárodního."

Východiskem pro Říjnový převrat byla nám konec konců ne opozdilost Ruska, nýbrž zákon kombinovaného vývoje. Dějinná dialektika neví nic o tom, že by byla jednoduše jen opozdilost, a stejně tak nic neví o nějaké chemicky čisté pokročilosti. Všechno záleží v konkretních poměrech. Soudobá lidská historie je plná "paradoxů", ne sice tak ohromných jako je vznik proletářské diktatury v opozdilé zemi, avšak přece jen "paradoxů" podobného dějinného typu. To, že studenti a dělníci opozdilé Číny dychtivě přijímají materialistickou doktrinu, zatím co dělničtí vůdcové civilisované Anglie věří v magickou sílu církevního zažehnávání, svědčí nepochybně o tom, že v některých věcech Čína předběhla Anglii. Avšak pohrdání čínských dělníků středověkou hloupostí Mac Donaldovou není ještě důvod k závěru, že by obecným svým vývojem byla Čína výš než Velká Britanie. Naopak, hospodářskou a kulturní převahu Velké Britanie lze vyjádřiti přesnými číslicemi. Jejich přesvědčivost však nepovídá nic proti tomu, že se čínští dělníci mohou někdy chopit vlády dříve než dělníci Velké Britanie. Avšak diktatura čínského proletariátu by nikdy neznamenala, že tam lze vybudovat socialismus uzavřený hranicemi velké Čínské zdi. Školské, přímočaře-pedantské nebo příliš krátké kriterium národní se pro naši epochu nehodí. Rusko z jeho opozdilosti a asiatství vysoukal světový vývoj. Vně spleti jeho cest nelze pochopiti ani jeho další osudy.

Měšťácké revoluce se bily právě tak proti feudálním poměrům jako proti provinčnímu partikularismu. Na osvobozenských praporech bylo jméno nacionalismu vedle jména liberalismu. Lidstvo na Západě se však již dávno vyzulo z těchto dětských střevíčků. Výrobní síly naší doby vyrostly nejen nad měšťácké formy vlastnické, nýbrž i přes meze národních států. Liberalismus i nacionalismus se stal poutem světového hospodářství stejnou měrou. Proletářská revoluce míří jak proti soukromému vlastnictví výrobních pák, tak i proti národní rozdrobenosti světového hospodářství. Boj východních národů za nezávislost se řadí do tohoto světového děje jen aby s ním pak splynul. Vytvořit socialistickou společnost národní - kdyby vůbec bylo lze takovýto cíl uskutečniti - znamenalo by neobyčejně snížit hospodářskou schopnost lidstva; právě proto to však nejde. Internacionalismus není zásada odtažitá, nýbrž je to výraz hospodářské skutečnosti. Tak jako liberalismus byl národní, tak socialismus je mezinárodní. Vycházeje ze světové dělby práce, má socialismus za svůj úkol přivésti mezinárodní výměnu statků a vzájemné služby k většímu rozkvětu.

Revoluce se dosud nikdy a nikde nekryla, a ani nemohla krýt, s představami, které si o ní dělali její účastníci. Avšak myšlenky a cíle účastníků boje jsou v ní přece jen velmi vážnou složkou. To se zvláště týká říjnového převratu, neboť dosud nikdy v minulosti se myšlenky revolucionářů o revoluci neblížily tak blízko skutečné podstatě událostí jako roku 1917.

Práce o Říjnové revoluci byla by nezakončená, kdyby neodpověděla pokud možno s největší dějinnou přesností na otázku: jak si představovala strana ve výhni událostí další vývoj revoluce a co od něho čekala? Otázka nabývá důležitosti tím větší, čím více se včerejšek zatemňuje hrou nových zájmů. Politika vždy hledá opory v minulosti, a nedostane-li jí dobrovolně, začíná si ji mnohdy vymáhat násilím. Nynější oficiální politika sovětského Svazu vychází z teorie "socialismu v jediné zemi" jako prý z tradičního pojetí bolševické strany. Mladé generace nejen Komunistické internacionály, ale snad i všech jiných stran se vychovávají v přesvědčení, že sovětské moci bylo dobyto pro vybudování samostatné socialistické společnosti v Rusku.

Dějinná skutečnost neměla s tímto mythem nic společného. Do roku 1917 strana vůbec nepřipouštěla ani myšlenku, že by se proletářská revoluce mohla v Rusku uskutečniti dříve než na Západě. Po prvé uznala strana úkol dobýti si moci na dubnové konferenci 1917, pod tlakem stavu věcí úplně odhaleného. To však, ač se tím v dějinách bolševictví otevřela nová kapitola, nemělo zhola nic společného s vyhlídkou na samostatnou socialistickou společnost. Naopak, bolševici kategoricky odmítali karikaturní myšlenku, podstrkovanou jim menševiky, jako by chtěli vybudovat "rolnický socialismus" v opozdilé zemi. Proletářská diktatura v Rusku byla pro bolševiky most k revoluci na Západě. Úkol socialistického přestavění společnosti byl samou svou podstatou mezinárodní.

Teprve roku 1924 nastal v této základní věci přelom. Po prvé se prohlásilo, že socialismus lze vybudovati úplně v hranicích sovětského Svazu, nezávisle na vývoji ostatního lidstva, jen když imperialisté nesvrhnou sovětskou vládu vojenskou intervencí. Nové teorii dána hned zvratná síla. Kdyby byla strana roku 1917 nevěřila v možnost vybudovat samostatnou socialistickou společnost v Rusku - prohlásili epigoni - neměla by práva chopiti se moci. Roku 1926 Komunistická internacionála oficiálně odsoudila neuznávání teorie o socialismu v jediné zemi a rozšířila svůj ortel na celou minulost počínajíc rokem 1905.

Od této chvíle byly prohlášeny za nepřátelské bolševictví tyto tři myšlenky: popírání, že se sovětský Svaz může udržet neobmezeně dlouho v kapitalistickém obklíčení (problém válečné intervence); popírání, že lze vlastními silami v národnostních hranicích překonat rozpory měst a venkova (problém hospodářské opozdilosti a problém rolnický); popírání, že lze vybudovat uzavřenou socialistickou společnost (problém světové dělby práce). Zajistit nedotknutelnost sovětského Svazu lze podle nové školy i bez revoluce v jiných zemích: "neutralisováním buržoasie". Společná práce rolnictva v socialistickém budování se také musí pokládat za zajištěnou. Závislost na světovém hospodářství je skončena říjnovým převratem a hospodářskými úspěchy sovětů. Neuznávání těchto tří principů je "trockismus", to jest doktrina neslučitelná s bolševictvím.

Historická práce se tu sráží s úkolem zrestaurovat ideologii: třeba skutečné nazírání a cíle revoluční strany osvobodit od pozdějšího politického nánosu. Ale tento úkol, třebas období, jež se tu zatím vystřídala, byla krátká, se teď podobá přímo luštění palimpsestů[a]‚ a to tím více, že konstrukce epigonské školy jsou bezmála asi na stejné úrovni jako bylo teologické mudrování mnichů v sedmém a osmém století, pro něž se ničily staré klasické pergameny a papyrusy.

I když jsme se v této knize vyhýbali hromadění citátů, k výkladu náležících, bude v této kapitole potřeba, ve shodě s úkolem samým, ukázat čtenáři texty původní, a to v takovém rozsahu, aby již sama myšlenka, že jde o výběr umělý, vzala za své. Nechť tu bolševictví promluví řečí vlastní; za režimu stalinské byrokracie to učinit nesmí.

Bolševická strana byla od prvního dne svého vzniku strana revolučního socialismu. Ale svůj nejbližší úkol spatřovala v tom, že je nezbytně třeba svrhnout carismus a ustavit demokratické zřízení. Hlavním obsahem převratu se mělo stát demokratické rozřešení věci agrární. Socialistická revoluce se posouvala do budoucnosti dosti vzdálené, anebo aspoň neurčité. Pokládalo se za nesporné, že prakticky se může objevit na denním pořádku teprve až po vítězství proletariátu na Západě. Tyto zásady, ukuté ruským marxismem v boji proti národnictví a anarchismu, byly železným nástrojem strany. Dále pak následovaly hypothetické úvahy: kdyby demokratická revoluce v Rusku dospěla ohromného rozmachu, mohla by dát i přímý popud socialistické revoluci na Západě, a tím by pak ruský proletariát mohl zrychleným pochodem dospěti k moci. Obecná dějinná vyhlídka se ani při této nejpříznivější obdobě neměnila: jenom postup vývoje se zrychloval a čas zkracoval.

V duchu tohoto právě nazírání napsal Lenin v září 1905: "Od revoluce demokratické tu začneme přecházet, úměrně naší síle, síle uvědomělého a organisovaného proletariátu, k revoluci socialistické. Jsme pro nepřetržitou revoluci. Nezastavíme se na půli cesty." Tohoto citátu, jakkoliv to překvapuje, užil Stalin na to, aby ukázal, že někdejší předpověď strany se kryla se skutečným vývojem událostí roku 1917. Pochopit však nelze jen to, proč Leninovy "dubnové these" zastihly jádra strany v takovém zmatku.

Opravdu to bylo tak, že podle někdejšího pojetí se měl boj proletariátu o moc rozvinouti teprve tehdy, až se agrární věc rozhodne v mezích revoluce měšťácko-demokratické. Avšak chyba byla ta, že by pak rolnictvo, v své touze po půdě uspokojené, nemělo nijaké pohnutky podporovat revoluci novou. A protože ruská dělnická třída jako vědomá menšina v zemi by nemohla dobýti moci jenom vlastními silami, měl Lenin zcela důsledně za to, že je nemožné mluvit o diktatuře proletariátu v Rusku před vítězstvím proletariátu na Západě.

"Úplné vítězství nynější revoluce", napsal Lenin roku 1905, "znamená konec demokratického převratu a začátek rozhodného boje za převrat socialistický. Uskutečniti požadavky rolnictva naší doby, úplně vymésti reakci, ustavit demokratickou republiku znamená úplný konec revolučnosti měšťáctva, ba i drobného měšťáctva - a bude to začátek skutečného boje proletariátu za socialismus…" Drobným měšťáctvem se tu rozumí především rolnictvo.

Jakpak tu s tím za těchto okolností srovnat myšlenku "nepřetržité" revoluce? Na to Lenin odpovídal takto "Ruští revolucionáři, vyrostlí po zkušenostech přemnohých revolučních pokolení evropských, mají právo ‚snít' o tom, že se jim podaří s dokonalostí nevídanou ‚uskutečnit' všechny demokratické přeměny, celý náš minimální program… A když pak se podaří to - pak… pak revoluční požár zapálí Evropu… Pak se zdvihnou evropští dělníci a ukáží nám, ‚jak se to dělá'; tu se pak revoluční vzmach Evropy zvratně projeví i v Rusku a z epochy několika revolučních let udělá epochu několika revolučních desítiletí." Samostatný obsah ruské revoluce, ani kdy je ona v největším rozvoji, nesahá tu podle toho za meze měšťácko-demokratického převratu. Teprve vítězná revoluce na Západě může začít éru boje o moc i pro proletariát ruský. Toto pojetí se v straně uchovalo úplně až do dubna 1917.

Nedbáme-li episodické náplavy, polemického zveličení a drobných omylu, můžeme říci, že podstata sporu o permanentní revoluci v letech 1905-1917 nebyla v tom, zda ruský proletariát, chopiv se moci, může nebo nemůže vybudovat národní socialistickou společnost - o tom se vůbec nikdo z ruských marxistů do roku 1924 nezmínil nikdy ani slovem - nýbrž byla v tom, zda je v Rusku ještě možná měšťácká revoluce, jež by opravdu byla schopna rozřešit věci agrární - anebo zda bude na to třeba proletářské diktatury.

Co z tohoto svého nazírání podrobil Lenin revisi v svých dubnových thesích? Nezřekl se vůbec učení o mezinárodním rázu socialistické revoluce, ani myšlenky, že přechod na cestu k socialismu lze v opozdilém Rusku uskutečniti jen s přímou pomocí Západu. Avšak po prvé tu Lenin prohlásil, že ruský proletariát, právě pro opozdilost národních poměrů, může dospěti k moci dřív než proletariát zemí pokročilých.

Únorová revoluce nebyla schopna rozhodnout ani věci agrární, ani národnostní. Rolnictvo a uhnětené národnosti Ruska musily volky nevolky svým bojem za demokratické úkoly podporovat říjnový převrat. Jen proto, že ruská maloměšťácká demokracie nemohla vykonat tu dějinnou práci, kterou vykonala její starší sestra na Západě, dostalo se ruskému proletariátu přístupu k moci dřív než proletariátu západnímu. Roku 1905 se bolševictví chystalo pustit do boje za proletářskou diktaturu teprve tehdy, až se završí úkoly demokratické. Roku 1917 vznikla proletářská diktatura z nezavršenosti demokratických úkolů.

Spletitý ráz ruské revoluce nepřestal na tom. To, že se dělnická třída domohla vlády, to samočinně splavilo meze mezi "programem minimálním" a "programem maximálním". Za proletářské diktatury - a jenom za ní! - se srůst demokratických úkolů s úkoly socialistickými stal nezbytností, třebas si ještě evropští dělníci nepospíšili ukázat, "jak se to dělá".

Změna, která se stala v revoluční střídě mezi Západem a Východem, má však, třebas je pro osudy Ruska i celého světa velmi vážná, význam dějinně obmezený. Jakkoliv ruská revoluce pokročila vpřed, její závislost na revoluci světové nezmizela, ba ani se nezmenšila. Přímé možnosti srůstu demokratických reforem s reformami socialistickými se začínají v spleti poměrů vnitřních, a to především v poměru proletariátu k rolnictvu. Avšak v příčině konečné se meze socialistických přeměn určují stavem hospodářství a politiky na světové aréně. Jakkoliv by nebyl národní rozběh veliký, nedává ještě možnost skočit přes planetu.

Komunistická internacionála se v svém ortelu nad "trockismem" zvláště prudce obořila proti myšlence, že ruský proletariát, chopiv se vesel, aniž došel podpory na Západě, "se nepřátelsky střetne… s velkou rolnickou masou, s jejíž pomocí dospěl k moci…" I kdybychom připustili, že dějinná zkušenost zcela vyvrátila tuto předpověď, vytčenou Trockým roku 1905, kdy ani jediný z nynějších jeho kritiků nepřipouštěl myšlenky o proletářské diktatuře v Rusku, pak i tu je skutečnost nezvratná, že mínění o rolnictvu jako o spojenci nespolehlivém a věrolomném bylo míněním společným všem ruským marxistům, Lenina v to počítajíc. Skutečná tradice bolševictví nemá nic společného s učením o předem stanoveném souladu prospěchů dělnických a rolnických. Právě naopak, kritika této maloměšťácké teorie byla nejdůležitější složkou mnohaletého boje marxistů s národniky.

"Až mine pro Rusko období demokratické revoluce," napsal Lenin roku 1905, "pak bude směšné i jen mluvit o ‚jednotné vůli' proletariátu a rolnictva"… "Rolnictvo jako třída, v jejímž majetku je půda, bude v tomto boji (za socialismus) mít stejně zrádnou kolísavou úlohu, jakou má teď měšťáctvo v boji za demokracii. Zapomínat na to znamená zapomínat na socialismus a klamat sebe i jiné o skutečných zájmech a úkolech proletariátu."

Lenin, studuje koncem roku 1905 možnosti vzájemného poměru tříd za revoluce, vyznačil situaci, která nastane po likvidaci statkářského vlastnictví, takto: "Proletariát se tu chvíli již bije pro demokratické zisky, maje na mysli převrat socialistický. Tento boj, kdyby jej měl bojovat ruský proletariát sám, byl by skoro marný a jeho porážka by byla neodvratná… kdyby mu na pomoc nepřišel socialistický proletariát evropský… Liberální měšťáctvo a majetné rolnictvo (a zčásti i střední rolnictvo) organisuje v tomto období protirevoluci. Ruský proletariát plus evropský proletariát organisují revoluci. Za takovýchto okolností mohl by ruský proletariát zvítězit po druhé. Věc by již nebyla marná. Druhé naše vítězství znamená socialistický převrat v Evropě. Dělníci evropští nám ukáží, ‚jak se to dělá'.

V stejnou asi dobu napsal Trockij: "Rozpory, jimž je vydána dělnická vláda v zaostalé zemi s ohromnou většinou obyvatelstva rolnického, mohou dospěti svého rozřešení jenom v mezinárodních rozměrech v aréně světové proletářské revoluce." Stalin se později rozpomněl právě na tato slova, aby na nich ukázal "celou propast, která je mezi leninskou teorií proletářské diktatury a mezi teorií Trockého". Zatím však právě tento citát svědčí o tom, že i při nesporném rozdílu tehdejšího revolučního pojetí Leninova a Trockého, se právě v otázce "kolísavé" a "zrádné" úlohy rolnictva jejich mínění v podstatě shodovalo již tenkráte.

V únoru 1906 napsal Lenin: "Podporujeme rolnické hnutí do konce, ale musíme pamatovat, že je to hnutí jiné třídy, a ne toho, kdo může a kdo vykoná socialistický převrat." "Ruská revoluce", prohlašuje Lenin v dubnu 1906, "má dosti vlastních sil k vítězství. Avšak nemá dost sil, aby udržela plody vítězství,… neboť v zemi velmi rozsáhlého drobného hospodaření se drobní výrobcově zboží, rolníky v to počítajíc, nezbytně obrátí proti proletariátu hned, jakmile proletariát od obecných svobod postoupí k dílu socialismu… Aby pak už nebyl možný návrat k starému pořádku, na to ruská revoluce nepotřebuje ruských záloh, nýbrž potřebuje na to pomoci zvenčí. A je takováto záloha na světě? Je; je to socialistický proletariát na Západě."

Všelijak spleteny, ale v podstatě vždy stejně, se tyto myšlenky táhnou všemi lety reakce a války. Není třeba hromadit příklady z té doby. Myšlenky strany o revoluci musí nejzavršenější a nejpřesnější formy nabýt v ohni revolučních událostí. Kdyby byli bývali teoretikové bolševictví již před revolucí náchylni k socialismu v jediné zemi, byla by musila tato teorie dospěti k největšímu rozkvětu právě v období přímého boje o moc. Bylo to opravdu tak? Odpověď na to dává rok 1917.

Lenin, odjížděje po únorovém převratě do Ruska, napsal v dopise na rozloučenou švýcarským dělníkům: "Ruský proletariát nemůže silami jenom vlastními vítězně zakončit socialistickou revoluci. Ale může… usnadnit situaci pro pochod do rozhodné bitvy svému hlavnímu a nejnadějnějšímu spolupracovníku, socialistickému proletariátu evropskému a americkému."

V Leninově resoluci, schválené dubnovou konferencí, se praví: "Proletariát ruský, působící v jedné z nejopozdilejších zemí evropských mezi masou drobného rolnického obyvatelstva, nemůže si dávat za cíl uskutečniti ihned socialistickou přeměnu." Resoluce, jež se v těchto vstupních řádcích těsně pojí k teoretické tradici strany, dělá však rázný krok na novou cestu. Praví se tu: to, že samostatná socialistická přeměna rolnického Ruska není možná, nikterak neznamená, že máme právo zříci se uchvácení moci, a to nejen pro demokratické úkoly, nýbrž i pro dosažení "mnohých praktických věcí již dozrálých, od nichž se začíná socialismus", jako je znárodnění půdy, dozor nad bankami atd. Takovýto zásah proti kapitalismu se může ještě více utužit a to tím, že tu jsou "objektivní předpoklady pro socialistickou revoluci… v nejvíce vyvinutých pokročilých zemích". Právě odtud třeba vycházet. "Mluvit jen o okolnostech ruských", vysvětluje Lenin v své zprávě, "je chyba… Jaké úkoly vzniknou ruskému proletariátu, postaví-li nás světové hnutí před sociální revoluci? - to je hlavní otázka, o niž běží v této revoluci." Je jasné: nové východisko, zaujaté stranou v dubnu 1917 po Leninovu vítězství nad demokratickou omezeností "starých bolševiků", se liší od teorie socialismu v jediné zemi jako nebe od země!

Ať už je to v kterékoliv organisaci strany, v hlavním městě právě tak jako na venkově, všude od této chvíle vidíme stejné vytčení otázky: v zápase o moc třeba mít na paměti, že další osud revoluce jakožto revoluce socialistické určí jen vítězství proletariátu pokročilých zemí. Toto vytčení nepopírá nikdo, ba ještě naopak, ve vnitřních sporech je toto vytčení předpokladem, jenž je všemi uznáván stejně.

Na petrohradské konferenci strany 16. června prohlašuje Charitonov, jeden z těch, kteří přijeli s Leninem v "zapečetěném" bolševickém voze: "Mluvíme všude tak, že nevzplane-li revoluce na Západě, bude naše věc prohrána." Charitonov není teoretik; je to průměrný agitátor strany. V protokolech téže konference čteme: "Pavlov ukazuje na obecnou situaci, zdůrazňovanou bolševiky že ruské revoluci se bude dařit jen tehda, bude-li podporována revolucí světovou, kterou si lze myslit jen jako revoluci socialistickou…" Desítky a sta Charitonovů a Pavlovů rozvíjejí základní myšlenku dubnové konference. Nikoho ani nenapadá, aby jejich tvrzení popíral anebo je opravoval.

VI. sjezd strany, jenž se konal koncem července, řekl o proletářské diktatuře, že je to dosažení moci dělníky a nejchudšími rolníky. "Jenom tyto třídy budou vskutku… napomáhat růstu mezinárodní proletářské revoluce, jež musí skončiti nejen válku, nýbrž i kapitalistické otroctví." Zprava Bucharinova na tomto sjezdě byla založena na myšlence, že světová socialistická revoluce je jediné východisko z nastalé situace. "Zvítězí-li revoluce v Rusku dříve, než vzplane revoluce na Západě, budeme musit… roznítit požár světové socialistické revoluce." Nic jinak musil v tu dobu dávat otázku i Stalin: "Nastane chvíle," pravil, "kdy dělníci zburcují a semknou kolem sebe chudé vrstvy rolnické, zdvihnou prapor dělnické revoluce a začnou éru socialistické revoluce na Západě."

Skrze moskevskou oblastní konferenci, jež se konala počátkem srpna, můžeme velmi pěkně nahlédnout do laboratoře stranického myšlení. V hlavní zprávě, zabývající se výkladem usnesení VI. sjezdu, praví Sokolnikov, člen ústředního výboru: "Třeba mluvit tak, že ruská revoluce se musí postavit proti světovému imperialismu, anebo jinak zahyne a bude zaškrcena tímto imperialismem." V témž duchu mluví mnoho delegátů. Vitolin: "Musíme se připravovat na sociální revoluci, jež bude popudem k rozvití sociální revoluce v západní Evropě." Delegát Bělenkij: "Měla-li by věc přestat v mezích národních, není pak pro nás východu. Sokolnikov správně říká, že ruská revoluce zvítězí jen jako revoluce mezinárodní… V Rusku dosud neuzrály poměry pro socialismus, avšak začne-li se revoluce v Evropě, půjdeme i my za západní Evropou." Stukov: "These, že ruská revoluce zvítězí jen jako revoluce mezinárodní, nemůže budit nijaké pochybnosti… Socialistická revoluce je možná jen ve světovém rozsahu."

Všichni jsou shodni o třech základních thesích: dělnický stát se nemůže udržet, nebude-li svržen imperialismus na Západě; v Rusku dosud neuzrály poměry pro socialismus; úkol socialistické revoluce je v své podstatě mezinárodní. Kdyby vedle tohoto nazírání, jež po sedmi nebo osmi letech bude odsuzováno jako kacířství, bývalo bylo ve straně ještě mínění jiné, nyní uznávané za pravověrné a tradiční, bylo by musilo na moskevské konferenci, a před tím ještě na sjezdu strany, dospěti výrazu. Avšak ani zpravodaj, ani účastníci sjezdu, ani novinářské zprávy se ani slovem nezmiňují o tom, že by ve straně bývalo bylo bolševické nazírání, které by bylo v rozporu s nazíráním "trockistickým".

Na městské konferenci v Kijevě, jež se konala před sjezdem strany, pravil zpravodaj Gorovic: "Boj o záchranu naší revoluce se může bojovati jen v mezinárodním rozměru. Máme před sebou dvě vyhlídky: zvítězí-li revoluce, zřídíme stát přechodný k socialismu - a nezvítězí-li, octneme se pod vládou mezinárodního imperialismu. Po sjezdu strany počátkem srpna mluvil Pjatakov na nové kijevské konferenci: "Od prvopočátku revoluce jsme tvrdili, že osud ruského proletariátu je úplně závislý na postupu proletářské revoluce na Západě… Takto přicházíme do stadia permanentní revoluce." K zprávě Pjatakovově praví Gorovic, o jehož řeči jsme se již zmínili: "Shoduji se úplně s Pjatakovem, když vyznačuje naši revoluci jako permanentní… Pjatakov: "… Jediná možná spása ruské revoluce je revoluce světová, jež bude počátkem sociálního převratu." Nebo snad byli tito dva zpravodajové v menšině? Ne, nikdo jim v této základní věci nečinil námitek; ve volbě do kijevského výboru dostalo se právě jim dvěma nejvíce hlasů.

A tak lze mít za věc úplně prokázanou, že na konferenci strany v dubnu, i na sjezdě strany v červenci, i na konferencích v Petrohradě, Moskvě a Kijevě, se vykládalo a hlasováním stvrzovalo právě to mínění, které bude později prohlášeno za neslučitelné s bolševictvím. A co ještě: ve straně se nezdvihl ani jediný hlas, o němž by bylo lze říci, že to byla jakási předzvěst budoucí teorie socialismu v jediné zemi, alespoň taková, jako jsou žalmy krále Davida, v nichž se spatřuje předzvěst příchodu Kristova.

13. srpna ústřední orgán strany vysvětluje: "Úplná moc sovětů, třebas ještě naprosto neznamená ‚socialismus', by buď jak buď zlomila odpor měšťáctva, a podle toho, jaké budou výrobní síly a stav věcí na Západě, by řídila a přetvářela hospodářský život na prospěch pracujících mas. Revoluce, jakmile strhne pouta kapitalistické moci, se stane permanentní, to jest nepřetržitou, užívajíc státní moci ne na to, aby upevnila režim kapitalistického vykořisťování, nýbrž naopak, aby jej překonala. Její konečný úspěch v této příčině bude záviset na úspěších proletářské revoluce v Evropě... To je a taková také zůstane jediná skutečná vyhlídka dalšího vývoje revoluce." Autorem článku byl Trockij, jenž jej napsal v Krestech. Redaktorem listu byl Stalin. O důležitosti citátu mluví už jen to, že termínu "permanentní revoluce" se do roku 1917 užívalo v bolševické straně jenom na označení stanoviska Trockého. Za několik let prohlásil Stalin: "Lenin bojoval proti teorii permanentní revoluce do posledních svých dnů." Zato Stalin, a už je to jakkoliv, nebojoval: článek vyšel bez jakékoliv redakční poznámky.

Po deseti dnech napsal Trockij znovu v témž listě: ‚Internacionalismus není nám abstraktní myšlenka…, nýbrž zásada přímo vedoucí, důsažně praktická. Trvalý, rozhodný úspěch si nemůžeme myslit bez evropské revoluce." Stalin opět nic nenamítal. A co víc, za dva dny sám opakoval: "Nechť vědí (dělníci a vojáci), že jenom v svazku s dělníky Západu, jen když se zničí základy kapitalismu na Západě, bude lze spoléhat na vítězství revoluce v Rusku!" "Vítězstvím revoluce" se rozumělo ne vybudování socialismu - o tom vůbec ještě nebyla řeč - nýbrž jen dosažení a udržení moci.

"Měsťáci křičí, napsal Lenin v září, "že porážka komuny v Rusku je nezbytná, to jest porážka proletariátu, kdyby proletariát dosáhl moci." Netřeba se lekat tohoto křiku. "Dosáhnuv moci, má proletariát všechny vyhlídky, že ji udrží a že přivede Rusko k vítězné revoluci na Západě." Jakou převrat má vyhlídku, to se tu říkalo úplně jasně: držet moc do začátku socialistické revoluce v Evropě. Toto vytčení nebylo napsáno nakvap; opakuje se u Lenina den co den. Svou programovou stať: "Udrží bolševici státní moc?" končí Lenin takto: "… nenajde se síly na světě, jež by bolševikům zabránila, nenechají-li se zastrašit a dokáží-li chopit se moci, aby ji neudrželi do vítězství světové socialistické revoluce."

Pravé křídlo bolševiků žádalo koalici s kompromisníky, ukazujíc na to, že bolševici "sami" moc neudrží. Lenin jim odpověděl 1. listopadu, to už bylo po převratě: "Říká se, že sami moc neudržíme atd. Ale nejsme sami. Před námi je celá Evropa. Musíme začít." Z Leninovy polemiky s pravými je zvlášť jasně vidět, že z polemisujících stran ani jedinou nenapadla vůbec myšlenka, že by se měla samostatně budovat socialistická společnost v Rusku.

John Reed vypravuje, jak na jednom petrohradském meetingu, v Obuchovském závodě, zvolal voják, přišlý z rumunské fronty: "Budeme se držet všemi silami, dokud se národy celého světa nezdvihnou a nám nepomohou." Tato formulka nespadla s nebe a ani onen bezejmenný voják, ani Reed si ji nevymyslil: osvojily si ji masy skrze bolševické agitátory. Hlas vojáka z rumunské fronty byl hlas strany, byl to hlas Říjnové revoluce.

V "Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu", to jest v programovém aktu státním, přineseném sovětskou mocí do Ústavodárného shromáždění, se prohlašovalo za úkol nového zřízení "zřídit socialistickou organisaci společnosti a způsobit vítězství socialismu ve všech zemích... Sovětská vláda půjde touto cestou pevně k úplnému vítězství dělnického povstání nad kapitalistickým útlakem." Leninská ‚Deklarace práv', která formálně nebyla odvolána ani dnes, učinila z teorie permanentní revoluce základní zákon Sovětské republiky.

Kdyby bývala Růžena Luxemburgová, pozorující skutky a činy bolševiků s vášnivou a horlivou pozorností z vězení, byla u nich postřehla jen stín z nacionálního socialismu, byla by hned udeřila na poplach: tenkrát právě velmi příkře kritisovala - v podstatě však nesprávně - bolševickou politiku. Avšak nikoli; vizte, co napsala o generální linii strany: "To, že bolševici v své politice namířili kurs úplně k světové proletářské revoluci, je nejskvělejší svědectví jejich politické prozíravosti a jejich zásadité pevnosti, smělého rozmachu jejich politiky."

A právě nad tímto míněním, které Lenin den co den rozvíjel, které se propagovalo v ústředním listě strany za redaktorství Stalinova, které oduševňovalo řeči velkých i malých agitátorů, které bylo opakováno vojáky na vzdálených úsecích fronty a které Růžena Luxemburgová pokládala za největší svědectví politické prozíravosti bolševiků, právě nad tímto míněním vyřkla roku 1926 byrokracie Kominterny svůj ortel. "Mínění Trockého a jeho stejně smýšlejících druhů o základní otázce, jaký ráz a jaké vyhlídky má naše revoluce," praví se v usnesení VII. plena Komunistické internacionály, "nemá nic společného s míněním naší strany, s leninstvím." Takto se vypořádali epigoni bolševictví s vlastní minulostí.

Bojoval-li kdo skutečně roku 1917 proti teorii permanentní revoluce, byli to kadeti s kompromisníky. Miljukov a Dan pranýřovali "revoluční iluse trockismu" jako hlavní příčinu záhuby revoluce roku 1905. V zahajovací řeči na Demokratické poradě tepal Čchejdze ty, kdož se snaží "zadusit požár kapitalistické války převrácením revoluce v revoluci socialistickou a světovou". 13. října pravil Kerenskij v Zatímním parlamentě: "Teď není nebezpečnějšího nepřítele revoluce, demokracie a všech dosažených svobod než právě ti, kteří… předstírajíce, že prohlubují revoluci a že ji převracejí v permanentní sociální revoluci, rozvracejí ve skutečnosti masy, a zdá se, že je už rozvrátili…" Čchejdze a Kerenskij byli odpůrci permanentní revoluce právě pro tu příčinu, pro kterou byli nepřáteli bolševictví.

Na druhém Sjezdě sovětů, ve chvíli, kdy moc byla uchvácena, řekl Trockij: "Nezaškrtí-li povstalý lid Evropy imperialismus, budeme zaškrceni my - to je nepochybné. Buď ruská revoluce zdvihne vichorec boje na Západě, anebo kapitalisté všech zemí zaškrtí naši revoluci."… "Je ještě třetí cesta," volá tu kdosi. Snad to Stalin? Ale ne, to byl menševik. Bolševici objevili "třetí cestu" teprve po několika letech.

Účinkem stálého omílání stalinského tisku v celém světě pokládá se v nejrůznějších politických vrstvách za skutečnost téměř jistou, jako by základ brest-litevských rozporů vězel v dvojím pojetí: jedno vycházelo z možnosti nejen se udržet, ale i vybudovat socialismus vnitřními silami ruskými; druhé spoléhalo jen a jen na povstání v Evropě. Ve skutečnosti se tato protiva zkonstruovala teprve po několika letech, a její autoři si přitom nedali ani tolik práce, aby třebas jen povrchně sladili svůj výmysl s dějinnými doklady. Pravda, snadné by to nebylo: bolševici všichni bez výjimky měli v období brestském nedílně za to, že nerozvine-li se revoluce v Evropě v nejbližším budoucnu, je sovětská republika odsouzena k zániku. Někteří počítali čas na neděle, jiní na měsíce, ale nikdo na léta.

"Od prvopočátku ruské revoluce", napsal Bucharin 28. ledna 1918, "prohlašovala strana ruské revoluce: bud mezinárodní revoluce, rozpoutaná ruskou revoluci, zaškrtí válku a kapitál, anebo mezinárodní kapitál zaškrtí ruskou revoluci." Což snad tu Bucharin, jenž byl tehdy hlavou stoupenců revoluční války s Německem, líčil mínění své skupiny tak, jako by to bylo mínění celé strany? Třebas se to lze dobře domnívat, vyvrací se takováto domněnka dějinnými doklady úplně.

Protokoly ústředního výboru z roku 1917 a ze začátku roku 1918, vydané roku 1929, podávají i tu přes svou neúplnost a tendenční úpravu svědectví velmi cenné. "Zasedání 11. ledna 1918. Sergějev (Artěm) ukazuje na to, že všichni řečníci se shodují v tom, že naší socialistické republice hrozí záhuba, nebude-li socialistické revoluce na Západě." Sergějev byl pro posici Leninovu, to jest pro podepsání míru. Nikdo Sergějevu neodporuje. Všechny tři bojující skupiny o překot ukazují na společný předpoklad: bez světové revoluce pohromě neunikneme.

Stalin, je pravda, vnáší do diskuse zvláštní tón: že zvláštní mír je třeba podepsat, odůvodňuje tím, že "revoluční hnutí na Západě ještě není, není to ještě činitel, nýbrž jenom potence a na potenci nemůžeme spoléhat". Jsa ještě velmi dalek teorie socialismu v jediné zemi, projevuje už přec svou organickou nevíru v mezinárodní hnutí. "Na potenci nemůžeme spoléhat!" Lenin se hned v "některé části" (jak praví) ohrazuje od podpory Stalinem: že se revoluce na Západě ještě nezačala, je správné, "avšak kdybychom proto změnili svou taktiku, stali bychom se zrádci mezinárodního socialismu". Lenin není pro zvláštní mír, protože by věřil v životní schopnosti osamocené ruské revoluce: "Důležité je to, abychom se udrželi, než nastane obecná socialistická revoluce, a toho můžeme dosáhnout jen když sjednáme mír." Všechen smysl brestské kapitulace vyčerpává Lenin slovem "krátký oddech".

Protokoly svědčí o tom, že po výstraze Leninově hledal Stalin příležitost, jak by se zas opravil. "Zasedání 23. února 1918. Soudruh Stalin… My rovněž míříme k revoluci, ale vy čítáte na neděle, kdežto my - na měsíce." Stalin tu doslova opakuje formulku Leninovu. Vzdálenost mezi krajními křídly v ústředním výboru v otázce světové revoluce je vzdáleností neděl nebo měsíců.

Lenin, háje na VII. sjezdu strany, v březnu 1918, podepsání brestlitevského míru, pravil: "Absolutní pravda je, že bez německé revoluce zahyneme. Zahyneme, snad ne v Pítěru nebo v Moskvě, ale ve Vladivostoku nebo v jiném dalekém místě, kam budeme musit ustoupit…, avšak buď jak buď se věc zaplete, zahyneme, nenastane-li německá revoluce." Ale nejde jen o Německo. "Mezinárodní imperialismus, jenž… je ohromná reální síla…‚ se v žádném případě a za žádných okolností nemohl snést se Sovětskou republikou. Proto tu byl konflikt nezbytný. A tady… máme dějinný problém nejnesmírnější… podnítit mezinárodní revoluci." V přijatém důvěrném usnesení se praví: "Sjezd spatřuje nejspolehlivější záruku upevnění socialistické revoluce, jež zvítězila v Rusku, jen v její proměně v mezinárodní dělnickou revoluci."

Několik dnů na to pravil Lenin v své zprávě na Sjezdu sovětů: "Světový imperialismus a vítězný postup sociální revoluce se spolu nemohou srovnat." 23. dubna pravil na zasedání moskevského sovětu: "Naše opozdilost nás posunula vpřed, ale zahyneme, nebudeme-li se moci udržet do té chvíle, než přijde podpora od povstalých dělníků jiných zemí." Třeba ustupovat (před imperialismem) třebas až na Urál," píše v květnu 1918, "neboť to je jediná vyhlídka pro výhru pro období, kdy dozrává revoluce na Západě…"

Lenin si jasně uvědomoval, že průtahy v jednání v Brestu zhoršují mírové podmínky. Avšak revoluční mezinárodní úkoly mu byly nad úkoly ‚národní'. 28. června 1918 na moskevské konferenci odborových organisací praví Lenin, nedbaje drobných rozporů, které měl s Trockým pro podpis mírové smlouvy: "Když se začalo v Brestu jednat, viděl celý svět odhalení soudruha Trockého; nebyla to právě tato politika, která způsobila, že teď v nepřátelské zemi… vzniká za války veliké revoluční hnutí?…" Za týden na to ve zprávě Rady lidových komisařů na 5. sjezdě sovětů, se znovu vrací k této otázce: "vykonali jsme ... svou brestskou delegací, v jejímž čele byl soudruh Trockij, svou povinnost před všemi národy.. . Po roce nabádá Lenin: "... V období brestského míru .. . vyzdvihla sovětská moc věc světové proletářské diktatury nad všechny oběti národní, jakkoliv by byly těžké."

"Jaký význam", ptal se Stalin, když čas z jeho paměti smazal i tak nepříliš jasný rozdíl ideí, "může mít prohlášení Trockého o tom; že revoluční Rusko by se nemohlo udržet tváři v tvář konservativní[ Evropě? Může mít význam jen jediný: Trockij necítí vnitřní moci naší revoluce."

Ve skutečnosti byla celá strana jednotně přesvědčena, že by se "tváří v tvář konservativní Evropě" sovětská revoluce udržet nemohla. Ale toto byl jenom rub přesvědčení, že konservativní Evropa se nemůže udržet tváří v tvář revolučnímu Rusku. Ve formě negativní se tu vyjadřovala nezdolná víra v mezinárodní sílu ruské revoluce. V podstatě se také strana nemýlila. Evropa veskrz konservativní se také ani neudržela. Dokonce i německá revoluce, sociální demokracií zrazená, měla přece jen síly dost, aby Ludendorffovi a Hoffmannovi uťala drápy; bez této operace byla by se sovětská revoluce sotva vyhnula záhubě.

Avšak ani když se německý militarismus zhroutil, nebylo třeba pozměňovat hrubé hodnocení mezinárodního stavu věcí. "Naše úsilí nezbytně vede k světové revoluci...," pravil Lenin na zasedáni Výkonného výboru sovětů koncem července 1918. "Věc vypadá teď tak, že když jsme vybředli. .. z války proti jedné koalici, hned jsme ucítili imperialistický nápor se strany druhé." V srpnu, když vzplála na Volze občanská válka s účastí Čechoslováků, pravil Lenin na schůzi v Moskvě: "Naše revoluce má znaky revoluce obecné… Proletářské masy zajistí Sovětské republice vítězství nad Čechoslováky i možnost se udržet, pokud nevzplane světová socialistická revoluce." Udržet se, pokud nevzplane revoluce na Západě - to je formulka strany včera jako dnes.

V ty dny rovněž napsal Lenin dělníkům americkým: "Vězíme v obležené pevnosti, pokud jiné armády mezinárodní socialistické revoluce nám nepřijdou na pomoc." Ještě kategoričtěji praví v listopadu: "Skutečnosti světových dějin ukázaly, že přeměna naší ruské revoluce v revoluci socialistickou nebyla dobrodružstvím, nýbrž nezbytnost, neboť jiného výběru nebylo: anglo-francouzský a americký imperialismus nezbytně zaškrtí nezávislost a svobodu Ruska, nezvítězí-li světová socialistická revoluce, světové bolševictví." Podle Stalina tu Lenin zřejmě necítí "vnitřní moci naší revoluce."

Je rok po převratu. Strana už nabyla dost možnosti, rozhlédnout se kolem. A přece ve zprávě na VIII. sjezdě strany, v březnu 1919, Lenin znovu prohlašuje: "Jsme nejen ve státě, ale v soustavě států, a trvání sovětské republiky spolu s imperialistickými státy si nelze myslit trvale. Konec konců podlehne buď jedno nebo druhé."

o třetím výročí převratu, když už zároveň byli bílí na frontě občanská války rozdrceni, vzpomínal Lenin minulosti a pravil: "Kdyby nám tu noc (v noc říjnového převratu) byl někdo řekl, že za tři léta… dospějeme k takovémuto vítězství, nikdo, ani nejzarytější optimista, by tomu byl nevěřil. Říkali jsme si tehdy, že naše vítězství bude vítězstvím jen tehdy, zvítězí-li naše věc v celém světě; a také jsme začali svou věc tak, že jsme spoléhali jen a jen na světovou revoluci." Svědectví výmluvnějšího netřeba si přát: ve chvíli říjnového převratu ani "nejzarytější optimista" nejenom ani nesnil o vybudování národního socialismu, ale nevěřil ani v možnost obrany revoluce bez přímě pomoci zvenčí! "Začali jsme svou věc tak, že jsme spoléhali jen a jen na světovou revoluci. V bojích tři léta trvajících nepotřebovala ani strana ani Rudá armáda mythu socialismu v jediná zemi na to, aby zajistila vítězství nad velikým množstvím nepřátel.

Světová situace, třebas se kapitalismus úplně nezhroutil, dopadla příznivěji, než bylo jinak možné čekat. Masy ukázaly neobyčejnou obětavost pro nové cíle. Vedení znale využilo rozporů v imperialismu v prvním, nejsvízelnějším období. Následek byl, že revoluce projevila pevnost větší, než by si byli myslili "nejzarytější optimisté". Ale také tu strana úplně zachovala dřívější mezinárodní orientaci.

"Kdyby nebylo války," vysvětloval Lenin v lednu 1918, "zakusili bychom sjednocení kapitalistů celého světa: semkli by se na základně boje proti nám." "Proč bylo nám možná v nedělích a měsících… po Říjnu jít tak snadně z vítězství do vítězství?…", tázal se Lenin na VII. sjezdu strany. "Jenom proto, že mezinárodní konjuktura, která nabyla zvláštních tvarů, nás na čas chránila od imperialismu." V dubnu pravil Lenin na zasedání Výkonného výboru: "Dostalo se nám oddychu jenom proto, že na Západě imperialistická válka pořád ještě trvá a že na Dálném Východu se imperialistické soupeření rozvijí víc a víc; jenom tak lze vysvětlit trvání sovětské republiky."

Zvláštní spleť okolností nemohla trvat věčně. "Teď je po válce a máme mír," pravil Lenin v listopadu 1920, "avšak nezapomínáme, že válka přijde zas. Pokud tu je kapitalismus vedle socialismu, nemůžeme žít pokojně: buď ten či onen konec konců zvítězí; buď Sovětské republice zazpívají panychidu, anebo ji zazpíváme světovému kapitalismu. Tento stav je jen oddálení války."

To, že počáteční "oddych" se změnil v déle trvající období kolísavé rovnováhy, se stalo nejen tím, že různá kapitalistická skupenství bojovala proti sobě, ale i účinkem mezinárodního revolučního hnutí. Účinkem listopadového převratu v Německu musila německá vojska odejit z Ukrajiny, Příbaltí a Finska. Vnikání ducha vzpoury do armád dohodových přinutilo francouzskou, anglickou a americkou vládu odvolat svá vojska z jižního a severního pobřeží Ruska. Proletářská revoluce na Západě nezvítězila, avšak v svém postupu k vítězství zabezpečila na mnoho let sovětský stát.

V červenci 1921 dělá Lenin závěry: "Dosáhlo se přece jen takové rovnováhy, třebas je to rovnováha neobyčejně nepevná, neobyčejně vratká, že socialistická republika může existovat - ovšem ne dlouho - v kapitalistickém obklíčení." Takto si tedy strana, postupujíc od neděl k měsícům a od měsíců k létům, povlovně zvykala myšlence, že dělnický stát může nějaký čas - "ovšem ne dlouhý" - pokojně existovat v kapitalistickém obklíčení.

Nade vši pochybu plyne ze zaznamenaných dokladů tento nemálo důležitý závěr: nemůže-li se sovětský stát dlouho udržet bez vítězství proletariátu na Západě, jak bylo obecným přesvědčením bolševiků - takto smýšleli všichni bolševici jednotně - tu již tím nezbylo prakticky místa pro nějaký program vybudování socialismu v jediné zemi; sama otázka tím předem bere za své.

A dále potom: veskrz nesprávná byla by však domněnka, kterou se minulých letech snažila vnuknout epigonská škola, že by strana za jedinou překážku na cestě k národní socialistické společnosti byla kdy pokládala jen kapitalistické armády. Prakticky opravdu byla hrozba ozbrojenou intervencí ze všeho nejdůležitější. Avšak válečné nebezpečí samo byl jenom nejpregnantnější výraz technicko-průmyslové převahy kapitalistických zemí nad námi. Konec konců záležel celý problém v osamocenosti a opozdilosti sovětské republiky.

Socialismus jest organisace záměrné a souladné společenské výroby k ukájení lidských potřeb. Společné vlastnictví výrobních pák není ještě socialismem, nýbrž je to jenom právní předpoklad jeho. Problém socialistické společnosti nelze oddělovat od problému výrobních sil, jenž je v nynějším období lidského vývoje samou svou podstatou problémem světovým. Tím méně se může jediný stát, jenž se z kapitalismu vymkl, stát arénou završené socialistické společnosti. A mimo to ještě: opozdilost revoluční země působí stálé nebezpečí, že tato země bude vržena zpět, do kapitalismu. Když bolševici zavrhovali vyhlídku, že je možný osamocený socialistický vývoj, myslili při tom ne na intervenci mechanicky oddělenou od problémů obecných, nýbrž myslili na souhrn všech otázek spiatých s mezinárodní hospodářskou základnou socialismu.

Na VII. sjezdu strany pravil Lenin: "Spěje-li teď Rusko nepochybně od "tylžského"[b] míru k svému národnímu rozvoji…, je východiskem tohoto rozvoje nikoli měšťácký stát, nýbrž mezinárodní socialistická revoluce. To je to buď anebo: buď mezinárodní revoluce, nebo převrat zpátky - ke kapitalismu. Pro nacionální socialismus není místa. "Kolik přechodných období k socialismu tu ještě bude, to nevíme a ani nemůžeme vědět. To bude záležet v tom, kdy se v náležitém rozsahu začne evropská socialistická revoluce."

Lenin ten rok v dubnu v své výzvě k reorganisaci řad k praktické práci, píše: "Socialistické revoluci na Západě, která se z různých příčin opozdila, pomůžeme vážně jen tak, podaří-li se nám rozřešit organisační úkol, který máme před sebou." První krůček k hospodářskému budování se naráz vpíná do schematu mezinárodního: jde tu o "pomoc socialistické revoluci na Západě", a ne o vytvoření soběstačné socialistické říše na Východě.

Když se blíží hlad, mluví Lenin k moskevským dělníkům: "Třeba v celé agitaci… vysvětlovat, že pohroma, která na nás dopadla, je pohroma mezinárodní, že východisko z ní není než v mezinárodní revoluci." Aby se hlad zdolal, je třeba revoluce světového proletariátu, praví Lenin. Aby se vybudovala socialistická společnost, na to stačí revoluce v jediné zemi, odpovídají epigoni. Takový je rozkyv tohoto rozporu! Kdo má pravdu? Buď jak buď, jedno je třeba pamatovat: že ještě ani dnes přes všechny úspěchy zprůmyslnění není hlad překonán.

Sjezd sovětů národního hospodářství vytkl v prosinci 1918 schema socialistického budování takto: "Diktatura světového proletariátu je dějinná nezbytnost… Je to znak vývoje celé světové společnosti stejně jako každé jednotlivé země. Vítězstvím proletářské diktatury a sovětské správní formy v ostatních zemích se nabude moznosti lepších hospodářských styků mezi jednotlivými zeměmi, mezinárodní dělby práce ve výrobě i organisace mezinárodních hospodářských orgánů správních." To, že takováto resoluce mohla býti přijata sjezdem státních orgánů, jejichž úkoly byly čistě praktické - uhlí, dříví, řepa - svědčí nejlépe o tom, jak nedílně vládla v tomto období stranickému myšlení vyhlídka permanentní revoluce.

V "Komunistické abecedě", stranické učebnici, sestavené Bucharinem a Probraženským, jež měla mnoho vydání, čteme: "Komunistická revoluce může zvítěziti jenom jako revoluce světová… V situaci, kdy dělníci zvítězili jenom v jediné zemi, je hospodářské budování velmi svízelné… K vítezství komunismu je třeba světové revoluce.

V smyslu týchž myšlenek napsal Bucharin v populární brožurce, již strana znovu a znovu vydávala a jež byla přeložena i do jiných řečí: "… Ruský proletariát je jako nikdy dosud před příkrým problémem mezinárodní revoluce… Permanentní revoluce v Rusku se mění v evropskou revoluci proletářskou."

V známé knize Stěpanovově-Skvorcovově "Elektřinu všude!", jež vyšla za redakce Leninovy a s jeho předmluvou, se praví v kapitole, kterou redaktor zvláště vroucně doporučuje pozornosti čtenářů: "Proletariát ruský nikdy nemyslil na to, aby vybudoval osamocený socialistický stát. Soběstačný "socialistický" stát je ideál maloměšťácký! Jakési přiblížení k tomuto ideálu bylo by si lze myslit, kdyby převahu hospodářskou a politickou mělo drobné měšťáctvo; v oddělení od vnějšího světa hledá ono způsob, jak si zajistit své hospodářské formy, jež se novou technikou a novým hospodářstvím mění ve formy nejméně pevné." Tyto pozoruhodné řádky, jichž se nepochybně dotkla ruka Leninova, vrhají na pozdější vývoj epigonů světlo úplně jasné!

V thesích o národnostních a koloniálních věcech, napsaných k druhému kongresu Komunistické internacionály, dává Lenin za souhrnný úkol socialismu, jenž se pne nad národní etapy boje, úkol "vytvořiti jediné hospodářství, řízené podle společného plánu proletariátem všech národů, hospodářství jako jediný celek; taková tendence se zcela jasně projevila již za kapitalismu, bude se i dále nezbytně vyvíjet a k svému završení dospěje za socialismu". Proti této pokrokové tendenci není myšlenka socialistické společnosti v jediné zemi nic než čirá reakce.

Okolnosti vzniku proletářské diktatury a okolnosti vybudování socialistické společnosti nejsou jedno a totéž, nejsou stejného druhu, a po některé stránce jsou dokonce antagonistické. To, že ruský proletariát dospěl první k moci, neznamená ještě nikterak, že by první dospěl k socialismu. Protimluvná nestejnoměrnost vývoje, jež přivedla v říjnu k převratu, nezmizela proto, že převrat byl vykonán; naopak, stala se složkou základny prvního dělnického státu.

"Čím opozdilejší je země, které bylo klikatinami dějin souzeno začít socialistickou revoluci," pravil Lenin v březnu 1918, "tím obtížnější pro ni je přechod od starých kapitalistických poměrů k socialistickým." Tato myšlenka se táhne řečmi a články Leninovými rok co rok. "Pro nás bylo snazší revoluci začít a obtížnější je dále ji rozvíjet…‚" praví Lenin v květnu 1918, "kdežto na Západě je obtížnější revoluci začít, avšak snazší bude ji rozvíjet. V prosinci rozvíji Lenin touž myšlenku před rolnickým posluchačstvem, pro něž je ze všeho nejtěžší přenést své myšlenky přes národní hranice: "Tam (na Západě) bude přechod k socialistickému hospodářství… rychlejší a snazší než u nás… Ruku v ruce se socialistickým proletariátem celého světa zdolá ruské pracující rolnictvo… všechnu tíseň…" "Proti zemím pokročilým", opakuje Lenin roku 1919, "bylo pro Rusy snazší začít velkou proletářskou revoluci, ale bude pro ně obtížnější ji dále rozvíjet a přivésti k úplnému vítězství ve smyslu úplné organisace socialistické společnosti." "Pro Rusko", opakuje Lenin znovu důrazně 27. dubna 1920, "… bylo snadné začít socialistickou revoluci, kdežto rozvíjeti ji a přivésti ji ke konci bude pro Rusko obtížnější než pro evropské země. Už začátkem roku 1918 jsem ukázal na tuto okolnost a dvouletá zkušenost, kterou máme, úplně potvrdila správnost této úvahy…"

Století dějin mají formu různé úrovně kulturní. Aby se překonala minulost, na to je třeba času, ne snad staletí, ale jistě desítiletí. "Sotva ještě příští pokolení, pokolení, které bude dál než my, dospěje k socialismu úplně," pravil Lenin na zasedání Výkonného výboru 29. dubna 1918. A asi po dvou letech, na sjezdě zemědělských komun, ukazuje na dobu ještě vzdálenější: "Teď ještě socialistický pořádek zřídit nemůžeme, ale dej bůh, aby aspoň naše děti k němu dospěly a možná teprve až naši vnuci." Ruští dělníci se dali na cestu drive než jiní, ale k cíli dospějí později než jiní. To není pesimismus, nýbrž dějinný realismus.

My, ruští proletáři jsme, pokud jde o náš politický pořádek, předběhli lecjakou Anglii nebo Německo…‚" napsal Lenin v květnu 1918, "ale zároveň pokulháváme za tím nejopozdilejším státem západoevropským… pokud jde o míru přípravy k materiálně-výrobnímu zřízení socialismu." Touž myšlenku vyjádřil Lenin, když srovnával dva státy, Německo a Rusko: "Německo a Rusko ztělesňovaly roku 1918 nejnázorněji jednak materiální uskutečnění hospodářských, výrobních a společensko-hospodářských předpokladů socialismu (v Německu), jednak uskutečnění politických předpokladů socialismu (v Rusku)." Složky budoucí společnosti jako by byly rozštípnuty a rozděleny mezi různé země. Sebrat je a srovnat, je úkol mnoha národních převratů, z nichž se skládá revoluce světová.

Myšlence soběstačnosti sovětského hospodářství se už tehdy Lenin vysmíval: "Pokud naše sovětské Rusko bude ojedinělou okrajinou při ostatním kapitalistickém světě," pravil v prosinci 1920 na VIII. sjezdě sovětů, "dotud myšlenka úplné naší hospodářské nezávislosti… bude fantasmem a utopií veskrz směšnou." 27. března 1922 na XI. sjezdě strany Lenin varoval: máme před sebou "zkoušku, kterou nám ukládá ruský a mezinárodní trh, jemuž jsme podřízeni, s nímž jsme spjati, od něhož se nemůžeme odtrhnout; zkouška je to vážná, neboť tady nás mohou potřít hospodářsky a politicky".

Myšlenka, že sovětské hospodářství je závislé na hospodářství světovém, se teď Kominternou pokládá za myšlenku "protirevoluční": socialismus nemůže záviset na kapitalismu! Epigoni-chytráci zapomněli, že kapitalismus i socialismus se opírá o světovou dělbu práce, jež právě za socialismu má dospěti největšího rozkvětu. Hospodářské budování v osamoceném dělnickém státě, jakkoliv samo o sobě je důležité, bude stále odříznuté, omezené a protimluvné: dosáhnouti výšin nové souladné společnosti nemůže.

"Skutečný rozkvět socialistického hospodářství v Rusku", napsal Trockij roku 1922, "bude možný jen po vítězství proletariátu v nejdůležitějších zemích evropských." Tato slova přepsali odpůrci do obžalovacího spisu: ale tenkráte vyjadřovala právě myšlenku celé straně společnou. "Věc budování", pravil Lenin roku 1919, "úplně závisí na tom, jak rychle zvítězí revoluce v nejdůležitějších zemích evropských. Teprve po takovémto vítězství se můžeme vážně chopiti budovatelského díla." Tato slova nevyjadřovala nevíru v ruskou revoluci, nýbrž víru v blízkost revoluce světové. A také i teď po velikých hospodářských úspěších Svazu je jisté, že "skutečný rozkvět socialistického hospodářství" je možný jenom na mezinárodní základně.

S téhož stanoviska se strana dívala i na problém zkolektivnění rolnického hospodářství. Proletariát nemůže vybudovat novou společnost, aniž přivede k socialismu skrze několik přechodných etap rolnictvo, jež je značně velkou částí obyvatelstva, v mnohých zemích dokonce převážnou částí obyvatelstva a v celém pak světě má zřejmě většinu. Rozřešení tohoto nejobtížnějšího problému závisí v poslední příčině na kvantitativním a kvalitativním poměru mezi průmyslem a rolnickým hospodářstvím: rolnictvo se tím raději a úspěšněji dá na cestu zkolektivnění, čím více budou města schopna oplodnit jeho hospodářství a kulturu.

Stačí však průmysl na úkol přebudovat venkov? Lenin se i na tento úkol díval se stanoviska nespoutaného národními hranicemi. "Posuzujeme-li věc se stanoviska světového," pravil na IX. sjezdě sovětů, "je tu opravdu na naší planetě takový veliký rozvitý průmysl, který může zaopatřit svět všemi výrobky… To také je základ našich úvah". Rozpor mezi průmyslem a zemědělským hospodářstvím, v Rusku ještě mnohem tužší než v zemích západních, je ustavičným zdrojem hospodářských a politických krisí, jež mnohdy ohrožují stabilitu sovětského řádu.

Politika za tak zvaného "vojenského komunismu", jak už jasně plyne toho, co jsme tu řekli, naprosto nemířila k nějakému vybudování socialistické společnosti v národních hranicích: jenom menševici, posmívajíce se sovětské vládě, jí podkládali takovéto záměry. Pro bolševiky se příští osud spartánského řádu, k němuž byli dohnáni rozpadem a občanskou válkou, spínal přímo s tím, rozpoutá-li se revoluce na Západě čili nic. V lednu 1919, v největším žáru vojenského komunismu, pravil Lenin: "Základů své vyživovací komunistické politiky uhájíme a uchováme je nedotčeně, pokud nenastane chvíle úplného a světového vítězství komunismu." Lenin zároveň s celou stranou se tu zmýlil. Vyživovací politika se změnit musila. Teď již víme najisto, že ústup k "nepu" (nové hospodářské politice) by býval byl nezbytný i tehdy, kdyby socialistický převrat v Evropě byl nastal ať v prvních dvou anebo v třetím roce po Říjnu. Avšak díváme-li se na hodnocení prvního období diktatury retrospektivně, je vidět zcela jasně, jak velmi byly metody vojenského komunismu a jeho iluse spojeny s vyhlídkou permanentní revoluce.

Pronikavá vnitřní krise na sklonku třetího roku občanské války znamenala hrozbu úplné roztržky mezi proletariátem a rolnictvem, mezi[c] stranou a proletariátem. Potřebuje to radikální přehodnocení metod sovětské vlády." ...Musíme ekonomicky uspokojovat střední rolnictvo a přejít k svobodnému obchodu - vysvětloval Lenin - jinak - zachovat vládu proletariátu v Rusku, při zpomalení mezinárodní revoluce, nelze…" Ale nebyl přechod na NEP provázen principiální roztržkou vazeb mezi vnitřními a mezinárodními problémy?

Obecné zhodnocení začínající etapy podal Lenin ve svých tezích pro III. kongres Kominterny.: "Z hlediska celosvětové proletářské revoluce jako celistvého procesu, spočívá význam epochy, kterou Rusko prožívá, v praktickém vyzkoušení a prověření politiky proletariátu držícího ve svých rukách státní moc, ve vztahu k maloburžoazním masám." Již samo určení rámce NEPu úplně ruší problém socializmu v jediné zemi.

Neméně poučné jsou ty řádky, které si Lenin zapsal sám pro sebe ve dnech posuzování a přípravy nových metod hospodářství: "10 - 20 let správných vztahů s rolnictvem a vítězství v celosvětovém měřítku je zabezpečeno (dokonce i při zdržení proletářských revolucí, které se rozvíjejí)". Cíl je vytyčen: přizpůsobit se novým, delším lhůtám, kterých může být zapotřebí k dozrávání revolucí na Západě. V tomto a pouze v tomto smysle vyjadřoval Lenin svou víru v to, že "z Ruska nepovského bude Rusko socialistické".

Nestačí říct, že idea mezinárodní revoluce nebyla přehodnocena; v určitém smyslu získává nyní hlubší a jednoznačnější vyjádření. "V zemích rozvinutého kapitalizmu - říká Lenin na X. sjezdě strany při objasňování historického místa NEPu - existuje třída námezdních zemědělských dělníků, která vznikala desítky let… Tam, kde je táto třída dostatečně rozvinuta, je přechod od kapitalizmu k socializmu možný. Zdůrazňovali jsme v řadě prací, ve všech našich vystoupeních, v našem tisku, že v Rusku není taková situace, že v Rusku máme menšinu pracujících v průmyslu a obrovskou většinu malých zemědělců. Sociální revoluce v takové zemi může být nakonec úspěšná pouze za dvou podmínek: za prvé, za podmínky že ji včas podpoří sociální revoluce v jedné či několika rozvinutých zemích… Druhá podmínka - to je shoda mezi… proletariátem držícím ve svých rukách státní moc a většinou rolnického obyvatelstva… Pouze shoda s rolnickým obyvatelstvem může spasit socialistickou revoluci v Rusku do doby, než začne revoluce v jiných zemích". Všechny elementy problému jsou svázány dohromady. Spojení s rolnictvem je nezbytné pro samou existenci sovětské moci; ale nenahrazuje mezinárodní revoluci, která jediná může vytvořit ekonomický základ socialistické společnosti.

Na stejném X. sjezdu byla předložena zvláštní zpráva: "Sovětská republika v kapitalistickém obklíčení" vynucená zdržením revolucí na západě. Za ÚV ji přednesl Kameněv. "... Nikdy jsme si nekladli za úkol - říká, jako by to bylo pro všechny samozřejmostí - vybudovat komunistický řád v jediné, izolované zemi. Přesto jsme se octli v takové situaci, že musíme udržet základy socialistického řádu, základy socialistického hospodářství. Sovětskou proletářskou republiku obklíčenou ze všech stran kapitalistickými vztahy. Vyřešíme tento úkol? Myslím si, že je to scholastická otázka. Na takto postavenou otázku nelze odpovědět. Otázka zní: jak za daných podmínek udržet sovětskou moc a udržet ji do chvíle, kdy nám proletariát v jedné či druhé zemi přijde na pomoc?" Jestliže myšlenky referenta, které bezpochyby nejednou koordinoval s Leninem, byly v rozporu s tradicí bolševizmu, jak to, že sjezd neprotestoval? Jak to, že se nenašel ani jediný delegát, který by upozornil na to, že k samotné základní otázce revoluce rozvíjí Kameněv názory, které nemají "nic společné" s názory bolševizmu? Jak to, že si nikdo v celé straně nevšiml hereze?

"Po Leninovi - tvrdí Stalin - revoluce čerpá své síly především mezi dělníky a rolníky samotného Ruska. Podle Trockého je to tak, že nezbytné síly lze čerpat pouze v aréně světové proletářské revoluce". Na tento protiklad, jakož i na mnohé jiné, odpověděl Lenin již dříve. " Ani na minutu jsme nezapomínali a nezapomínáme - řekl 14. května 1918 na zasedání CIK[d], - na slabost ruské dělnické třídy ve srovnání s druhými oddíly mezinárodního proletariátu". Při třetím výročí Říjnové revoluce Lenin potvrdil: "Vsadili jsme na mezinárodní revoluci a tato sázka byla naprosto správná… Vždy jsme zdůrazňovali, že v jediné zemi nelze uskutečnit takové dílo jako je socialistická revoluce. V únoru 19121 prohlašoval Lenin na sjezdě pracovníků oděvního průmyslu: "My jsme vždy a nejednou zdůrazňovali dělníkům, že zásadním, hlavním úkolem a základní podmínkou našeho vítězství je rozšíření revoluce nejméně do několika nejrozvinutějších zemí". Ne, Lenin je příliš zkompromitován svou tvrdohlavou snahou "čerpat" síly ve světové aréně: vybělit ho nelze!

Podobně, jako je Trockij stavěn proti Leninovi, je sám Lenin stavěn proti Marxovi, - a to ze stejného důvodu. Jestliže Marx předpokládal, že se proletářská revoluce začne ve Francii, ale zakončí se samozřejmě v Anglii, lze to, podle Stalina, vysvětlit tím, že Marx ještě neznal zákon nerovnoměrného vývoje. Ve skutečnosti Marxova předpověď stavící do protikladu zemi revoluční iniciativy se zemí socialistického dovršení, vychází plně ze zákona nerovnoměrného vývoje. V každém případě sám Lenin, nepřipouštějící nedořečeného v podstatných otázkách, nikdy a nikde nekonstatoval rozdílnost svých názorů s názory Marxe a Engelse ohledně mezinárodního charakteru revoluce. Právě naopak! Jestliže "půjdou věci jinak, než očekávali Marx a Engels", říkal Lenin na III. sjezdě sovětů, tak pouze ve vztahu k historickému střídání zemí: na ruský proletariát připadla shodou okolností "čestná úloha předvoje mezinárodní socialistické revoluce, a nyní jasně vidíme, jak bude dále probíhat rozmach revoluce: Rus začal, - Němec, Francouz, Angličan to dodělá, a socializmus zvítězí".

Dále na nás číhá argument o státní prestiži: odmítání teorie národního socializmu "vede - podle Stalinových slov - k diskreditaci naši země". Už jenom ta, pro marxistické ucho nesnesitelná, frazeologie prozrazuje celou hloubku rozkolu bolševické tradice. Lenin se nebál "diskreditace" ale nacionalistické nafoukanosti. "My jsme - řekl v dubnu 1918 na zasedání Moskevského sovětu - jedním z revolučních oddílů dělnické třídy, který se vypracoval vpřed ne proto, že jsme lepší než jiní, ale jen proto a pouze proto, že jsme byli jednou z nejzaostalejších zemí na světě… Úplného vítězství dosáhneme pouze společně se všemi dělníky jiných zemí, dělníky celého světa".

Volání po střízlivém hodnocení samých sebe je leitmotivem leninských projevů. "Ruská revoluce - říká 4. června 1918 - není vůbec zvláštní zásluhou ruského proletariátu, ale byla vyvolána… chodem historických událostí a tento proletariát byl z vůle historie dočasně postaven na první místo a na určitou dobu učiněn předvojem světové revoluce". "Hlavní role proletariátu Ruska v světovém dělnickém hnutí - řekl Lenin na konferenci zavkomů[e] 23. července 1918 - se nevysvětluje hospodářským rozvojem země; právě naopak: zaostalostí Ruska… Ruský proletariát dobře chápe, že nezbytnou podmínkou a základním předpokladem jeho vítězství je sjednocené vystoupení dělníků celého světa, nebo některých, v kapitalistickém pojetí rozvinutých, zemí". Říjnová revoluce pochopitelně nebyla vyvolána pouze zaostalostí Ruska, a Lenin to dobře chápal. Ale úmyslně přehání, aby bylo jasno.

Na sjezdu sovětů národního hospodářství, tj. orgánů zvláště povolaných budovat socializmus, říká Lenin 26. května 1918: "Nezavíráme oči před tím, že mi samotní socialistickou revoluci v jediné zemi, i kdyby tato byla podstatně míň zaostalá, než je Rusko, vlastními silami úplně neuděláme". I zde, pro výstrahu budoucích hlasů byrokratického farizejství, řečník objasňuje: "To nemůže vyvolat ani kapku pesimizmu, protože úkol, který si klademe, je úkolem celosvětové historické složitosti".

Na VI. sjezdu sovětů, 8. října, říká: "úplné vítězství socialistické revoluce je nemyslitelné v jediné zemi a vyžaduje si co nejaktivnější spolupráci minimálně několika rozvinutých zemí, mezi které nemůžeme Rusko počítat…" Lenin nejenomže upírá Rusku právo na svůj vlastní socializmus, ale demonstrativně mu přiděluje druhořadé místo při výstavbě socializmu jinými zeměmi. Jaká to zločinná "diskreditace naší země"!

V březnu roku 1919 na sjezdu strany Lenin brzdí nažhavené: "Máme praktickou zkušenost s uskutečněním prvních kroků při boření kapitalizmu v zemi se zvláštním vztahem proletariátu a rolníků. Nic víc není. Jestli se budeme tvářit jako žába, funět a nadouvat se, budeme pro smích celému světu, budeme jednoduše chvastouni". Zdá se to někomu urážlivým? A copak - volá Lenin 19. května 1921 - kdykoliv, kdokoliv z bolševiků popíral, že revoluce může v konečné podobě zvítězit pouze tehdy, když zachvátí buď všechny, nebo, v krajním případě, některé z nejrozvinutějších zemí!" V listopadu 1920, na moskevské gubernské konferenci strany, opět připomíná, že bolševici neslibovali a nesnili "že silami samotného Ruska předělají celý svět… K takovému šílenství jsme nikdy nedospěli, a vždy jsme říkali, že naše revoluce zvítězí, když ji podpoří dělnictvo všech zemí".

Nedokončili jsme - píše počátkem roku 1922 - ani základy socialistické ekonomiky. To ještě mohou zvrátit nepřátelské síly umírajícího kapitalizmu. To si musíme jasně uvědomit a otevřeně přiznat, protože není nic nebezpečnější než iluze a závrať, zvláště ve velkých výškách. A rozhodně není nic "strašného", nic co by poskytovalo zákonitý důvod třeba jen k nejmenší malomyslnosti v tom, že přiznáme tuto hořkou pravdu; protože jsme vždy vyznávali a opakovali tu pravdu z abecedy marxizmu, že pro vítězství socializmu je nezbytné společné úsilí dělníků několika rozvinutých zemí".

Za něco víc než dva roky Stalin vyžaduje zříci se marxizmu v této zásadní otázce. Důvod? Marx zůstával v nevědomosti, pokud se jedná o nerovnoměrný rozvoj tj. o elementární zákon dialektiky přírody i společnosti… No, a jak to udělat se samotným Leninem, který, podle Stalina, poprvé jakoby "objevil" zákon nerovnoměrnosti při studiu imperializmu a i přesto se úporně držel "pravdy z abecedy marxizmu"? Marně bychom hledali vysvětlení.

"Trockismus - podle žaloby a rozsudku Kominterny - vycházel a pokračuje vycházet z toho, že naše revoluce jako taková (!) není ve své podstatě socialistickou, že Říjnová revoluce je pouze signálem, impulsem a výchozím bodem socialistické revoluce na Západě". Nacionální modifikace je zde zahalována nejčistší scholastikou. Říjnová revoluce "jako taková" vůbec neexistuje. Nebyla by možná bez celé předchozí historie Evropy a byla by beznadějná bez svého pokračování v Evropě a na celém světě. "… Ruská revoluce je pouze jedním článkem v řetězu mezinárodní revoluce" (Lenin). Její síla je právě v tom, v čem epigoni vidí její diskreditaci. Zejména proto a pouze proto, že není samostatným jevem ale je "signálem", "impulsem", "výchozím bodem" či "článkem", nabývá socialistický charakter.

"Pochopitelně, úplné vítězství socializmu v jedné zemi je nemožné", - říkal Lenin na III. sjezdu sovětů v lednu 1918, ale možné je něco jiné: "živý příklad, přístup k věci kdekoliv v jediné zemi, - to je to co zapaluje pracující masy ve všech zemích". V červenci na zasedání CIKu: "naši úlohou je nyní… udržet tuto pochodeň socializmu proto, aby podle možností dále dávala více jisker pro zesilující požár sociální revoluce". Za měsíc na mítinku dělníků: "(evropská) revoluce roste… A my musíme udržet sovětskou moc do jejího začátku, naše chyby musí posloužit jako poučení pro západní proletariát". A za několik dnů na sjezdu pracovníků osvěty: "ruská revoluce - je pouze příklad, pouze první krok v řadě revolucí"… V březnu roku 1919 na sjezdu strany: "ruská revoluce byla v podstatě generální zkouškou… celosvětové proletářské revoluce". Ne revoluce "jako taková", ale pochodeň, poučení, pouze příklad, pouze první krok, pouze článek! Ne samostatné představení, ale pouze generální zkouška! Jaká to vytrvalá a hrubá "diskreditace"!

Ale Lenin nezůstával pouze u toho. "Kdyby se stalo, - řekl 8. listopadu 1918 - že bychom byli smeteni… měli bychom právo říct, bez skrývání omylů, že jsme využili celý ten kousek času, který nám osud dal, pro socialistickou světovou revoluci". Jak je to vzdáleno i metodou myšlení i politickou psychologií od nafoukaného sebeuspokojení epigonů, považujících se za pupek světa.

Lež v základní otázce, jestliže politický zájem nutí ji použít, vede k nesčetným následným chybám a postupně prorůstá celé myšlení. "Naše strana nemá právo podvádět dělnickou třídu, - říkal Stalin na plénu Výkonného výboru Kominterny v r. 1926 - musela by přímo říct, že nedostatek víry v možnost vybudování socializmu v naši zemi vede k ústupu od moci a přechodu naši strany z postavení řídící k pozici opoziční strany". Tento názor kanonizovala Kominterna ve své rezoluci: "Odmítání této možnosti (socialistické společnosti v jediné zemi) opozicí není nic jiného, než odmítání předpokladů pro socialistickou revoluci v Rusku". "Předpoklady" není situace světového hospodářství, vnitřní protiřečení imperializmu ani vztah tříd v Rusku, ale dopředu daná záruka uskutečnitelnosti socializmu v jediné zemi!

Na teleologický argument uvedený epigony na podzim roku 1926 lze odpovědět stejnými úvahami, kterými jsme na jaře roku 1905 odpověděli menševikům: "Když už objektivní růst třídního boje postaví v určitém momentě proletariát před revoluční alternativu: vzít na sebe práva a povinnosti státní moci nebo opustit svou třídní pozici, sociální demokracie považuje za svoji prvořadou povinnost dobytí státní moci. Při tom ani v nejmenším neignoruje objektivní procesy vývoje vyššího řádu, procesy růstu a koncentrace výroby, ale říká: když už logika třídního boje, vycházejícího konec konců z průběhu ekonomického rozvoje, postrkuje proletariát k diktatuře ještě dřív, než buržoazie vyčerpala své ekonomické poslání… znamená to pouze to, že historie klade na proletariát úkoly kolosální svou obtížností. Je možné, že se dokonce proletariát při svém boji vyčerpá a padne pod jeho tíží - může se to stát. Ale nemůže odmítat tyto úkoly ze strachu z třídního rozkladu a upadnutí celé země do barbarství". K tomuto bychom ani dnes nemohli nic přidat.

"...Bylo by nenapravitelnou chybou - psal Lenin v květnu 1918 - prohlásit, že když je jednou uznán nesoulad našich ekonomických sil s politickou silou, "tudíž" jsme neměli brát moc… Tak soudí "lidi ve futrále"[f], kteří zapomínají, že "soulad" nenastane nikdy, že to není možné ve vývoji přírody ani ve vývoji společnosti a že pouze řadou pokusů, - z nichž každý posuzovaný samostatně bude jednostranný a bude trpět zmíněným nesouladem - vytvoří konečný socializmus z revoluční spolupráce proletářů všech zemí. Těžkosti mezinárodní revoluce se nepřekonávají pasívním přizpůsobováním, odmítáním moci, nacionálním vyčkáváním všeobecného povstání, ale živou aktivitou, překonáním protiřečení, dynamikou boje a rozšiřováním jeho rozsahu.

Kdybychom měli brát vážně historickou filozofii epigonů, pak bolševici v předvečer Října museli dopředu znát: i to, že se udrží proti legiím nepřátel; i to, že od válečného komunizmu přejdou k NEPu; i to, že v případě potřeby vybudují svůj národní socializmus; slovem, předtím než se zmocnit moci, provést přesnou bilanci a sestavit aktivní saldo. Zatím to co probíhalo ve skutečnosti se ani dost málo nepodobalo této nábožné karikatuře.

Ve zprávě na stranickém sjezdu v březnu 1919 říká Lenin: byli jsme nuceni v celku i v jednotlivostech tápat. Tento fakt nejvíce bije do očí, když se snažíme prožité obsáhnout jediným pohledem. Ale to nás vůbec nezviklalo dokonce ani 10. října 1917, když byla řešena otázka převzetí moci. Nepochybovali jsme, že budeme muset, podle slov s. Trockého, experimentovat - sbírat zkušenosti. Pouštěli jsme se do práce, kterou ještě nikdo na světě v takové šíři neprovedl". A dále: "Kdo kdy mohl udělat obrovskou revoluci, aniž dopředu věděl, jak ji dokončit? Kde vzít takovou znalost? Nenačerpáte ji z knih. Takové knihy neexistují. Naše řešení se mohlo rodit pouze ze zkušeností mas". Víru v to, že v Rusku lze vybudovat socialistickou společnost bolševici nehledali, nepotřebovali ji, nedalo se s ní nic dělat, odporovala všemu, čemu se učili ve škole marxizmu. "Taktika bolševiků… - psal Lenin proti Kautskému - byla výhradně internacionalistickou taktikou, protože nebyla založena na zbabělém strachu světové revoluce, ne na měšťácké nevíře v ni"... Bolševici "uskutečňovali maximum možného v jediné zemi pro rozvoj, podporu a probuzení revoluce ve všech zemích". Při takové taktice nebylo možné dopředu si narýsovat trasu a ještě méně bylo možné pojistit si své národní vítězství. Ale bolševici věděli: nebezpečí je prvkem revoluce stejně jako války. S otevřenými očima šli vstříc nebezpečím.

Když Lenin předkládal světovému proletariátu příklad a výčitku, jak směle riskuje buržoazie válkami ve jménu svých zájmů, Lenin nenávistně cejchuje ty socialisty, kteří se "bojí začít boj, dokud nebude ‚zaručený' lehký úspěch… Trojnásobné opovržení si zasluhují tito hulváti mezinárodního socializmu, tito lokaji buržoazní morálky, kteří tak myslí". Lenin, jak známo, si nekomplikoval život výběrem výrazů, když se dusil rozhořčením.

A co bude - vyzvídal Stalin - jestli je mezinárodní revoluci souzeno přijít se zpožděním? Existuje nějaké světélko pro naši revoluci? Trockij žádné světélko neposkytuje". Epigoni vyžadují pro ruský proletariát historická privilegia: musí mít připraveny koleje pro nepřerušovaný pohyb k socializmu nezávisle na tom, co se stane s celým ostatním lidstvem. Bohužel, historie takové koleje nepřipravila. "Z pohledu celosvětového historického měřítka - hovořil Lenin na VII. sjezdu strany - pak nelze pochybovat, že konečné vítězství naši revoluce, jestli by zůstala osamělou… by bylo nedosažitelné".

Ale ani v tomto případě by nebyla neplodnou. "Dokonce, i kdyby moc bolševiků zítra svrhli imperialisté - řekl Lenin v květnu 1919 na sjezdu pedagogů - ani na sekundu bychom neolitovali, že jsme se jí chopili. A žádný z uvědomělých dělníků… toho neolituje, nezapochybuje, že naše revoluce je i přesto vítězstvím". Jelikož vítězství Lenin chápal pouze v mezinárodní kontinuitě rozvíjení boje. "Nová společnost… to je abstrakce, která se nemůže proměnit v život jinak, než řadou různých, nedokonalých, konkrétních pokusů vytvořit takový či onaký" socialistický stát". Přesné vymezení a, v jistém smyslu do protikladu postavený "socialistický stát" a "nová společnost", poskytují klíč k bezpočtu zneužití, které epigonská literatura provádí s Leninovými texty.

S mimořádnou jednoduchostí vysvětloval Lenin smysl bolševické strategie ke konci pátého roku po příchodu bolševiků k moci. "Když jsme svého času začínali mezinárodní revoluci, nedělali jsme to z přesvědčení, že můžeme odhadnout její vývoj, ale protože nás řada okolností pobízela tuto revoluci začít. Mysleli jsme: buď nám přijde mezinárodní revoluce na pomoc a pak jsou naše vítězství úplně jistá, nebo budeme dělat naši skromnou revoluční práci s vědomím toho, že v případě porážky stejně posloužíme věci revoluce a že naše zkušenost bude ve prospěch jiných revolucí. Bylo nám jasné, že bez podpory mezinárodní, světové revoluce není vítězství proletářské revoluce možné. Ještě před revolucí a po ní také jsme myslili: už teď, nebo v krajním případě velice brzo, začne revoluce v ostatních zemích, s rozvinutějším kapitalizmem, nebo v opačném případě musíme zahynout. Bez ohledu na toto poznání, dělali jsme všechno proto, abychom za všech okolností ať by to stálo cokoliv, zachovali sovětský systém, protože jsme věděli, že to děláme nejen pro sebe, ale i pro mezinárodní revoluci. Věděli jsme to, nejednou jsme toto přesvědčení vyhlašovali před Říjnovou revolucí přesně tak, jako i bezprostředně po ní, i v období uzavření brest-litevského míru. A obecně řečeno bylo to správně". Lhůty se posunuli, událostí se v mnohém poskládali nepředvídatelně, ale základní orientace se nezměnila.

Co se dá k těmto slovům dodat? "My jsme začínali… mezinárodní revoluci". Jestliže převrat na Západě nezačne "hned teď, nebo alespoň velice rychle - předpokládali bolševici, - musíme zahynout". Ale i v takovém případě bude vybojování moci ospravedlnitelným: na zkušenostech padlých se budou učit druzí. "Děláme to nejen pro sebe, ale i pro mezinárodní revoluci. Tyto ideje skrz naskrz proniknuté internacionalizmem vyložil Lenin na kongrese Komunistické internacionály. Odporoval mu někdo? Naznačil někdo možnost národní socialistické společnosti? Nikdo ani jediným slovem.

Po pěti letech, na VII. plénu Výkonného výboru Komunistické internacionály, rozvíjel Stalin úvahy přímo opačného charakteru. Už jsou nám známé: jestliže není "víry v možnost vybudování socializmu v naši zemi" pak musí strana přejít "z pozice vládnoucí k pozici opoziční strany"… Je třeba mít úspěch dopředu pojištěn, ještě než se chopit moci: tuto pojistku se povoluje hledat pouze v národních podmínkách; musí být víra ve vybudování socializmu v rolnickém Rusku; zato se dá úplně obejít bez víry ve vítězství světového proletariátu. Každý z těchto logických článků fackuje tradici bolševizmu.

Aby zamaskovala rozkol s minulostí, pokoušela se stalinská škola využít několika Leninových řádků, které se jí zdáli být nejméně nevhodnými. Článek z roku 1915 o Spojených státech Evropských uvádí mimochodem poznámku, že dělnická třída musí v každé jednotlivé zemi vybojovat moc a přikročit k socialistické výstavbě bez čekání na jiné. Kdyby se za těmito jednoznačnými řádky skrývala myšlenka o národní socialistické společnosti, jak by na ní Lenin mohl během následujících let tak důkladně zapomenout a na každém kroku ji tak houževnatě protiřečit? Ale není zapotřebí obracet se k nepřímým důkazům, když máme přímé. Programové teze, které Lenin napsal ve stejném roce 1915, odpovídají na otázku přesně a bezprostředně. "Úkolem ruského proletariátu - je dokončit buržoazně-demokratickou revoluci v Rusku, aby byla roznícena socialistická revoluce v Evropě. Tento druhý úkol se nyní mimořádně přiblížil k prvnímu, ale stále zůstane samostatným a druhým úkolem, protože mluvíme o různých třídách spolupracujících s ruským proletariátem. Pro první úkol je spolupracovníkem maloburžoazní rolnictvo Ruska a pro druhý - proletariát jiných zemí. Více jasnosti není potřeba vyžadovat.

Druhá odvolávka na Lenina není opodstatněnější. Jeho nedokončený článek o kooperaci říká, že v Sovětské republice bude k dispozici "vše potřebné a v dostatku", aby bylo možné bez dalších revolucí uskutečnit přechod k socializmu: mluví se zde, jak je úplně jasné i z textu, o politických a právních předpokladech. Autor neopomněl připomenout nedostatek předpokladů výrobních a kulturních. Tuto myšlenku vůbec Lenin opakoval nejednou. "Postrádáme… - psal v jiném článku ze stejného období počátku roku 1923 - civilizace k tomu, abychom bezprostředně k socializmu, i když pro to máme politické předpoklady". V tomto případě, jako i ve všech druhých, vycházel Lenin z toho, že k socializmu společně s ruským proletariátem a před ním, půjde proletariát Západu. Článek o kooperaci neobsahuje ani náznak toho, že by Sovětská republika mohla reformními opatřeními harmonicky vytvořit svůj národní socializmus, místo toho, aby se v procese antagonistického a revolučního rozvoje zařadila do světového socialistického společenství. Oba citáty, zařazené dokonce do textu programu Kominterny, byly už dávno podrobené rozboru v naši "Kritice programu" a protivníci se ani jednou nepokusili obhajovat své deformace a chyby. Mimochodem, takový pokus by byl příliš beznadějný.

V březnu 1923, tj. v posledním období své tvůrčí aktivity, Lenin napsal: "Stojíme… v této chvíli před otázkou: podaří se nám, při naši drobné a nejdrobnější zemědělské výrobě, při našem ožebračení, udržet se až do doby, než západoevropské kapitalistické země dokončí svůj vývoj k socializmu?" Opět vidíme: posouvali se termíny, měnila se tkáň událostí, ale internacionální základ politiky zůstával neotřesitelný. Víra v mezinárodní revoluci - podle Stalina nevíra ve vnitřní síly ruské revoluce - provázela velikého internacionalistu až do hrobu. Jen co přimáčkli Lenina v mauzoleu, získali epigoni možnost znárodnit jeho názory.

* * *

Ze světové dělby práce, z nerovnoměrného vývoje různých zemí, z jejich vzájemné ekonomické provázanosti, z nerovnoměrnosti rozvoje různých stránek kultury v jednotlivých zemích, z dynamiky soudobých výrobních sil vyplývá, že socialistický systém může být vybudován pouze systémem ekonomické spirály, přesunem vnitřních nesouladů jednotlivé země na celou skupinu zemí a vzájemným doplňováním různých odvětví jejich hospodářství a kultury, tj. v konečném důsledku na světové scéně.

Starý program strany, přijatý v r. 1903, začíná slovy: "Rozvoj směny vytvořil tak těsnou vazbu mezi všemi národy civilizovaného světa, že veliké osvoboditelské hnutí proletariátu se muselo stát a dávno už se stalo mezinárodním". Příprava proletariátu k nastávající sociální revoluci je definována jako úkol "mezinárodní sociální demokracie". Nicméně "na cestě k svému společnému cíli… si musí sociální demokraté různých zemí dávat odlišné nejbližší úkoly". V Rusku je takovým úkolem svržení carizmu. Demokratická revoluce ju už dopředu chápaná jako národní stupeň k internacionální socialistické revoluci.

Stejná koncepce vešla do základu nového programu, který strana přijala už po dobytí moci. Při předběžném posuzování návrhu programu na VII. sjezdu navrhl Miljutin redakční úpravu do Leninovy rezoluce. "Navrhuji, - řekl - doplnit slova "mezinárodní socialistické revoluce" tam, kde se mluví o "zahájené etapě socialistické revoluce"… Myslím, že se to nemusí zdůvodňovat… Naše sociální revoluce může zvítězit pouze jako revoluce mezinárodní. Nemůže zvítězit pouze v Rusku a v okolních zemích ponechat buržoazní řád… Doporučuji, abychom se vyhnuli nedorozumění, o doplnění". Předseda Sverdlov: "Soudruh Lenin přijímá tuto úpravu, takže není důvod hlasovat". Maličká epizoda parlamentní techniky ("zdůvodňovat není proč" a "není důvod hlasovat"!) vyvrací falešnou historiografii epigonů snad přesvědčivěji než nejpečlivější bádání! Fakt, že sám Miljutin, jakož i výše citovaný Skvorcov-Stěpanov, jakož i stovky a tisíce jiných, brzo odsoudili vlastní názory jménem "trockizmu" na faktech nic nemění. Veliké historické přívaly jsou silnější než lidské páteře. Přílivy zvedají a odlivy strhávají celá politická pokolení. Z druhé strany, ideje mají schopnost žít i po fyzické nebo duchovní smrti svých nositelů.

Za rok, na VII. sjezdu strany, který schvaloval nový program, byla tato otázka opět osvětlena při výměně ostrých replik mezi Leninem a Podbeľským. Moskevský delegát protestoval proti tomu, že bez ohledu na Říjnový převrat mluví rezoluce o sociální revoluci stále ještě v budoucím čase. "Podbeľský útočil na to, - říká Lenin - že se v jednom paragrafu mluví o budoucí sociální revoluci… Takový argument je zjevně nepodložený, protože v našem programu se mluví o sociální revoluci ve světovém měřítku". Vskutku historie stany neponechala epigonům žádný temný koutek.

V programu komsomolu, přijatém v roku 1921 je stejná otázka nanesena v zvláště populární a jednoduché podobě. "Rusko, i když disponuje ohromným přírodním bohatstvím - říká jeden z paragrafů - přesto zůstává z hlediska průmyslových vztahů zemí, ve které převládá maloburžoazní obyvatelstvo. Může dospět k socializmu jenom prostřednictvím světové proletářské revoluce, do epochy jejíhož rozvoje jsme vstoupili". Tento program, který byl svého času schválen v politbyru za účasti nejen Lenina a Trockého, ale také Stalina, byl plně platný ještě na podzim roku 1926, kdy výkonný výbor Kominterny považoval neuznávání socializmu v jednotlivé zemi za smrtelný hřích.

V následujících dvou letech byli epigoni přinuceni odložit programové dokumenty leninské epochy do archivu. Z kousků poslepovaný nový dokument nazvali programem Komunistické internacionály. Jestliže se u Lenina v "ruském" programu mluvilo o mezinárodní revoluci, pak u epigonů v mezinárodním programu se mluví o "ruském" socializmu.

Kdy a jak se poprvé projevila otevřená roztržka s minulostí? Určit historické datum je tím lehčí, že se shoduje s mezníkem v Stalinově biografii. Ještě v dubnu 1924, tři měsíce po Leninově smrti, Stalin skromně vykládal tradiční názory strany. "Svrhnout moc buržoazie a ustavit vládu proletariátu v jedné zemi - psal ve svých "Otázkách leninizmu" - ještě neznamená zajistit úplné vítězství socializmu. Hlavní úkol socializmu - organizace socialistické výroby - leží pořád před námi. Dá se tento úkol splnit, možno-li dosáhnout konečného vítězství socializmu v jednotlivé zemi bez společného úsilí proletářů několika nejrozvinutějších zemí? Ne, není to možné. Pro svrhnutí buržoazie postačuje úsilí jednotlivé země - to nám říká historie naší revoluce. Pro konečné vítězství socializmu, pro organizaci socialistické výroby úsilí jediné země, zvláště tak rolnické země jako je Rusko, to nestačí, - k tomu je zapotřebí úsilí proletářů několika nejrozvinutějších zemí". Výklad těchto myšlenek Stalin končí slovy: Takové jsou obecné charakteristické rysy leninské teorie proletářské revoluce".

Na podzim stejného roku, pod vlivem boje s trockizmem, se znenadání objevilo, že zvláště Rusko, na rozdíl od jiných zemí, může vlastními silami vybudovat socialistickou společnost, pokud mu v tom nebude překážet intervence…"Po upevnění své moci a převzetím vedení rolnictva - psal Stalin v novém vydání téže práce - může a musí proletariát vítězné země vybudovat socialistickou společnost". Může a musí! Pouze proto, aby "byla země zabezpečená před intervencí… je nutné vítězství revoluce přinejmenším v několika zemích". Vyhlášení této nové koncepce, která určuje světovému proletariátu úlohu pohraniční stráže, se všechno končí stejnými slovy: "…Takové jsou obecné charakteristické rysy leninské teorie proletářské revoluce". Během roku podsouvá Stalin Leninovi dva protichůdné názory na základní otázku socializmu.

Na plénu ústředního výboru v roce 1927 řekl Trockij ke dvěma protichůdným Stalinovým názorům: "Dá se říct: Stalin se mýlil a pak se opravil. Ale jak se mohl tak mýlit v takové otázce? Jestli je správně, že Lenin už v roce 1915 podal teorii výstavby socializmu v jednotlivé zemi (což je v zásadě špatně); jestli je správně, že dále Lenin pouze posiloval a rozvíjel tento názor (což je v zásadě špatně) pak, ptá se, mohl si Stalin k tak vážné otázce, ještě v posledním období Leninova života, vytvořit názor, který našel svůj výraz v stalinské citaci z roku 1924? Vyplývá z toho, že v této zásadní otázce byl Stalin jednoduše vždy trockistou a přestal jim být pouze po roce 1924… Nebylo by špatné, kdyby Stalin u sebe našel třeba jen jediný citát dokazující, že i do roku 1924 mluvil o výstavbě socializmu v jediné zemi. Nenajde!" Na tuto výzvu odpověď nepřišla.

Ovšem není zapotřebí přehánět skutečnou hloubku obratu provedeného Stalinem. Stejně tak i v otázkách o válce, o vztahu k Zatímní vládě nebo v národnostní otázce, i v otázce o obecných perspektivách revoluce. Stalin zastával dvě pozice: jednu samostatnou, organickou, ne vždy vyřčenou a v každém případě nikdy nevyslovenou až do konce, a druhou - podmíněnou, frazeologickou, převzatou od Lenina. Protože se jedná o lidi z jedné a tytéž strany, nelze si představit hlubší propast než je ta, která odděluje Stalina od Lenina jak v zásadních otázkách revoluční koncepce, tak i v politické psychologii. Stalinova oportunistická podstata je maskována tím, že se opírá o vítěznou proletářskou revoluci. Ale viděli jsme samostatnou Stalinovu pozici v březnu roku 1917: s již završenou buržoazní revolucí za zády formuloval úlohu strany: "zabrzdit dobývání" buržoazie, tj. fakticky odporovat proletářské revoluci. Jestliže se uskutečnila, tak ne jeho vinou. Jako celá byrokracie postavil se Stalin na půdu faktu. Jednou už existuje diktatura proletariátu, musí být i socializmus. Převrátiv na ruby argumenty menševiků proti proletářské revoluci v Rusku, začal se Stalin teorií socializmu v jediné zemi oddělovat od mezinárodní revoluce. A protože nikdy principiální otázky nedomýšlel až do konce, nemohlo se mu nezdát, že vždy smýšlel tak, jako na podzim roku 1924. A protože se nikdy nestavěl proti převládajícímu mínění, nemohlo ho ani nenapadnout, že strana "v podstatě" vždy smýšlela tak jako on.

Prvotní záměna měla podvědomí charakter. Nebylo to o falzifikaci, ale o ideologickém svlíkání kůže. Ale jak doktrína národního socializmu postupně narážela na fundovanou kritiku, bylo nutné organizované, převážně chirurgické zasahování aparátu. Teorie národního socializmu byla dekretována. Byla dokazována nepřímou metodou: aresty těch, kdo ji nesdíleli. Současně bylo zahájeno období systematického předělávání stranické historie. Historie strany se změnila na palimpsest. Ale ještě stále neměli rozhodující význam represálie ani falzifikace. Triumf nových názorů, vyhovujících postavení a zájmům byrokracie, se opíral o nové objektivní okolnosti, dočasné, ale velice mocné. Možnosti, které se otevřeli před Sovětskou republikou, se projevili ve vnější i vnitřní politice jako mnohem významnější, než by kdo mohl počítat před převratem. Izolovaný dělnický stát se nejen udržel mezi kohortami nepřátel ale i vyrostl ekonomicky. Tato fakta těžké váhy formovali společenské mínění mladého pokolení, které se ještě nenaučilo myslet historicky tj. srovnávat a předvídat.

Evropská buržoazie se příliš spálila na poslední válce, než aby se lehce rozhodla pro novou. Strach před revolučními následky doposud paralyzoval plány na vojenské vměšování. Ale faktor strachu je nestabilní faktor. Hrozba revoluce ještě nikdy nenahradila samotnou revoluci. Nebezpečí, které se dlouho nerealizuje, ztrácí na účinnosti. Ve stejné době se nesmiřitelné protiřečení mezi dělnickým státem a světem imperializmu snaží proniknout na povrch. Události poslední doby jsou natolik výřečné, že naděje na "neutralizaci" světové buržoazie až do dovršení socialistické výstavby již současná vládnoucí frakce opustila; v jistém smyslu se dokonce obrátili ve svůj opak.

Průmyslové úspěchy dosažené během mírových let jsou vydávané za navždy získaný důkaz nesrovnatelných předností plánovitého hospodářství. Tento fakt neobsahuje žádné protiřečení s mezinárodním charakterem revoluce: socializmus by se nemohl uskutečnit ani na světové scéně, kdyby se jeho prvky a opěrné základny nepřipravovali v různých zemích. Není náhodou, že zejména protivníci koncepce národního socializmu byli protagonisty industrializace, principu plánovitosti, pětiletky a kolektivizace. Svůj boj za smělou hospodářskou iniciativu platí Rakovský a s ním tisíce dalších bolševiků roky vyhnanství a vězení. Ale na druhé straně, se jako první vzbouřili proti přeceňování dosažených výsledků a národnímu sebeuspokojení. Naopak, nevěřící krátkozrací "praktikové", kteří se dříve domnívali, že proletariát zaostalého Ruska nemůže získat moc, a po jejím dobytí zas popírali možnost široké industrializace a kolektivizace, se následně postavili na úplně opačnou pozici: úspěchy dosažené proti jejich vlastnímu očekávání jednoduše roznásobili na řadu pětiletek, nahradili historickou perspektivu násobilkou - a to je teorie socializmu v jednotlivé zemi.

Ve skutečnosti růst nynějšího sovětského hospodářství zůstane antagonistickým procesem. Upevňováním dělnického státu nevedou ekonomické úspěchy automaticky k vytvoření harmonické společnosti. Naopak, připravují zostření protiřečení izolované socialistické výstavby na vyšší úrovni. Vesnické Rusko tak jako i předtím potřebuje vzájemný hospodářský plán s městskou Evropou. Světová dělba práce stojí nad diktaturou proletariátu v jednotlivé zemi a rozkazovačně diktuje její další cestu. Říjnový převrat nevyřadil Rusko z vývoje ostatního lidstva, naopak, pevněji ho k němu připoutal. Rusko již není ghettem barbarství, ale ještě není ani Arkádií socializmu. Je to nejpřechodnější země v naši přechodné době. "Ruská revoluce je pouze jedním článkem v řetězu mezinárodní revoluce". Současný stav světového hospodářství dovoluje bez váhání říct: kapitalizmus dospěl podstatně blíže k proletářské revoluci než Sovětský Svaz - k socializmu. Osud prvního dělnického státu je nerozlučně svázán s osudem osvobozeneckého hnutí na Západě i Východě. Ale toto veliké téma si vyžaduje samostatný rozbor. Doufáme, že se k němu vrátíme.


__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).

a Staré rukopisy s novým textem na místě původního, pečlivě vymazaného. P. př.

b Mírem tylžským, r. 1867, se skončila válka francouzsko-prusko-ruská; mír byl neobyčejně tíživý pro Prusko, které však později smeklo jeho tíži se sebe. Pozn. překl.

c Na tomto místě končí text zveřejněný v 62. sešitě. Protože 63. sešit není k dispozici je pokračování dodatku "Socialismus v jediné zemi?" a celý 3. dodatek "Dějinné objasnění k otázce teorie 'permanentní revoluce'" přeložený z ruského textu zveřejněného v "Лев Троцкий: Собрание сочинений" na stránkách www.magister.msk.ru/library/trotsky/ a porovnaný z verzí uveřejněnou v englické sekci MIA. Pozn. editora

d Ústřední výkonný výbor (pozn. kb)

e Závodních výborů (pozn. kb)

f Podle povídky A. P. Čechova - přibližně: lidi uzavření do své ulity