Lev Trocký 1923: Nový kurz
Nový kurs byl napsán Lvem Trockým a navržen Ústřednímu a Politickému výboru 23. prosince 1923. Tato brožura obsahuje tři z jeho sedmi částí a několika dodatků. Trockij jej napsal v reakci na viditelnou a vzrůstající byrokratizaci strany, aby se vypořádal se zoufalým stavem hospodářství, znovu zdůraznil revoluční leninismus, zastavil rostoucí orientaci stranické hierarchie na bohaté rolníky (kulaky) a drobné kapitalisty a obnovil revoluční úlohu strany, a to i mezinárodně.
Přes značné potlačování interní diskuse ve straně a masové vstupování kulaků a bývalých menševiků, kapitalistických manažerů a carských úředníků se tento pamflet, veřejně publikovaný v lednu 1924, setkal s obrovským ohlasem u řadových členů strany, zejména mládeže, která dospěla až tak daleko, že Stalinova frakce vyměnila celé tehdejší vedení mládežnické organizace. Toto přijetí pamfletu přišlo zejména jako výsledek debaty o stranické demokracii, kterou byla Trojka (Stalin, Kameněv, Zinověv) nucena otevřít na stránkách stranického deníku Pravda k výročí Říjnové revoluce, a přineslo vznik "Platformy čtyřiceti šesti" vedené Trockým a podepsané 46 prominentními předáky a revolucionáři vysoce respektovanými revolučními dělníky a rolníky.
Na venkově byl rostoucí počet sovětů převzat kulaky a ve městech manažery podniků. Rostoucí byrokratizace státu byla kritizována už v roce 1921 Leninem, který navrhl vytvoření dělnické a rolnické inspekce (Rabkrin), která by dohlížela na státní administrativu a přinejmenším omezovala moc byrokratů. Nový dělnický stát byl totiž v administrativní oblasti díky nedostatku zkušeného personálu do značné míry závislý na bývalých carských úřednících. V této fázi proto byla taková kontrola (se současným zaškolením nových specialistů) tím nejlepším, co bylo možné očekávat. Tato komise nakonec byla vytvořena, ale byla z velké části obsazena lidmi, které sem jmenoval Stalin.
V té samé době byl Stalin s jeho konzervativní klikou zaměstnán dosazováním lidí do mocenských pozic v místech a regionech.Ti byli čím dál tím arogantnější a autokratičtější. V roce 1923, kdy se Lenin po první mrtvici vrátil do práce, podnikl první kroky k zorganizování bloku s Trockým proti sílící byrokracii. Zahájil otevřený útok proti byrokratismu ve dvou článcích o fungování Rabkrinu — a tím i přímo proti Stalinovi. Politický výbor se kritičtější z obou článků pokusil potlačit.
V březnu přišla další mrtvice, která nadobro ukončila Leninovu politickou aktivitu. Do Leninových sebraných spisů tyto články moskevští vydavatelé už jaksi nezařadili.
Obecné hospodářské podmínky byly zoufalé. Po 4 letech Světové války, 3 letech intenzivní občanské války vedené Bílou armádou spolu s intervencí 14 imperialistických armád, které vypalovaly farmy, ničily továrny, terorizovaly a zavraždily desetitisíce lidí a srovnaly celá uzemí se zemí, a za obrovského nedostatku financí na investice do obnovy hospodářství, nebyl takový stav hospodářství překvapivý. Z politického hlediska bylo nejvíce devastujícím výsledkem občanské války fyzické zničení více než poloviny revolučního předvoje proletariátu. Tento fakt sám o sobě velmi oslabil revoluční stranu. Navíc v letech 1921-22 začaly do strany proudit davy kariéristů, kteří v letech 1917-18 nehráli žádnou revoluční roli.
V roce 1921 byli bolševici nuceni v Nové ekonomické politice (NEP) stimulovat kontrolovaným způsobem kapitalistickou malovýrobu a zemědělství. Současně se i přes omezené zdroje měl začít budovat státem vlastněný průmysl.
Cílem bylo především zvýšit výrobu obilí. Avšak zmatek v hospodářství vedl k inflaci a růstu cen průmyslových výrobků, které si tak rolníci nemohli dovolit nakupovat. A tak za mnoho z jejich produkce nemohlo být zaplaceno a rolníci část úrody pálili, což zase vedlo k hladu ve městech. V důsledku toho musel stát obnovit zabírání úrody, což přirozeně vyvolalo politický odpor rolníků.
Kulakům bylo tedy umožněno zaměstnávat pracovní sílu a akumulovat bohatství. Odtud též Bucharinovo heslo pro kulaky "Obohacujte se!" a Zinověvovo "Čelem k venkovu!". Filozofií vůdců, jakými byli Zinověv, Stalin, Bucharin, Kameněv, atd., se stal pragmatizmus a konzervativizmus.
V letech 1922-23 došlo k vytvoření "Trojky" složené ze všech členů Politického výboru — kromě Trockého (a samozřejmě Lenina), kteří de facto tvořili tajnou frakci. Od roku 1923 učili další krok, když rozpoutali kampaň proti trockismu. O několik let později — v letech 1926-27 — Zinověv a Kameněv, když dočasně opustili Stalinovu frakci otevřeně deklarovali, jak se Stalinem konspirovali a konstruovali protitrockistické "důkazy", aby Trockého pomluvili a izolovali. Hlavně se všemi možnými způsoby snažili zobrazovat Trockého jako nepřítele Lenina.
Klíčovým tématem však byla i nadále mezinárodní situace. Lenin sám od dubna 1917, kdy se vrátil z exilu, jasně říkal, že úspěšná proletářská revoluce v Rusku a vývoj k socialismu nemůže být nikdy z dlouhodobého hlediska úspěšný bez úspěšné proletářské revoluce alespoň v několika vyspělých kapitalistických zemích — zejména v Německu, Francii a Británii. Bez toho bude mladý dělnický stát (navíc v hospodářsky zaostalé zemi) izolovaný politicky i ekonomicky, což povede k jeho hospodářské stagnaci a následnému rozbití imperialistickými mocnostmi. Vždyť právě z tohoto důvodu od roce 1919 pracoval Lenin a bolševici na založení a budování revoluční Komunistické internacionály, umožněné revoluční vlnou šířící se Evropou od konce roku 1917 do roku 1921 - od vytvoření revolučních sovětů v Bulharsku po tři revoluční povstání v Německu v letech 1918-23. Mladá Kominterna bohužel neměla dostatek zkušených lidí, kteří by v těchto čtyřech letech, kdy byla evropská buržoazie na kolenou, dokázali tyto boje dovést až do konce — k mezinárodní proletářské revoluci.
Opadnutí revoluční vlny umožnilo dočasnou stabilizaci kapitalismu a vedlo k částečnému obnovení důvěryhodnosti sociální demokracie. Proto KI vyvinula politiku mobilizace mas v boji za běžné požadavky, ve které by vytvářela tlak na sociálně demokratické vůdce a odhalovala jejich slabost a zradu. Politika jednotné fronty, navržená Trockým, byla jednohlasně přijata vedením bolševiků (včetně Stalina — jak ukázal pozdější vývoj, zřejmě jen formálně) a následně též KI.
V důsledku konzervativizmu Německé KS (s přispěním Trojky) bylo povstání v Německu v roce 1923 poraženo. Tato porážka byla obrovskou ranou pro naděje a touhy ruského proletariátu a chudého rolnictva. Následná demoralizace silně podpořila už existující proces byrokratizace a silné tendence dát volnou ruku kulakům, nepmanům (malým obchodníkům, kteří zbohatli díky NEPu) a kariéristům obecně. To přirozeně výrazně pomohlo izolovat Levou opozici ve straně ("Platforma 46" a její příznivci). Stalinova frakce tak posílila a rozšířila své panství nad stranou a státním aparátem.
Stalinovi to umožnilo pokračovat v jeho kursu — formuloval a v roce 1925 nakonec i prosadil naprosto protileninskou politiku "socialismu v jedné zemi". Ta tvrdila, že socialismus lze vybudovat v (zaostalém) Rusku, bez ohledu na zbytek světa a existenci imperialismu. Zároveň začala Stalinova frakce nálepkovat Trockého a Levou opozici jako "pesimisty" za to, že trvali na tezi, že socialismus nemůže být vybudován v zaostalé zemi obklopené kapitalismem a imperialismem (což Lenin, na kterého se stalinisté neustále odvolávali, opakoval nesčíselněkrát), a že "mají nedostatek víry" v socialistického ducha a podceňují rolnictvo. Úspěchu Stalinovy frakce při prosazování této reakční teorie výrazně pomohla porážka v Německu.
Stalinova frakce pak zorganizovala masivní nábor členů do strany zejména z řad kulaků, manažerů podniků, státních byrokratů, apod. Několik set tisíc nových členů znamenalo, že se Levá opozice stala malou menšinou.
Pro vypořádání se s nepoměrem mezi cenami průmyslového zboží a zemědělské produkce, s prohlubující se byrokratizací strany a státu, s potřebou rozvinout průmysl (a tím obnovit vyčerpaný proletariát), a pro znovuzavedení vnitrostranické demokracie vyvinula Levá opozice řadu politických návrhů a volala po otevřené debatě ve straně a ve společnosti.
Trockij například prosazoval formulování státního plánu výroby a vytvoření státní plánovací komise pod dělnickou kontrolou složenou z nejspolehlivějších odborníků. Toho chtěl dosáhnout transformací existujícího Gosplanu pro tento účel. Trockij a Levá opozice si za toto museli od Stalinovy frakce vyslechnout mnoho křiku — říkali například, že v zaostalém Rusku může industrializace pokračovat pouze "hlemýždím tempem". Návrh však obsahoval i konkrétní způsob, jak to lze provést větší rychlostí, aniž by to však vyvolalo nepokoje a odcizení rolníků, a s jejich zapojením do plánu. Stalinova frakce přesto celou myšlenku zcela odsoudila a návrh nebyl zaveden.
Okolnosti hospodářské krize a obrovského nárůstu kulaků a nepmanů, kteří přestávali být závislí na stalinské byrokracii, je však samy donutily nakonec v roce 1928 verzi tohoto návrhu přijmout. Stalin však základní myšlenku Levé opozice zavedl nesmírně byrokratickým způsobem bez politické účasti chudých rolníků ani průmyslového proletariátu.
Pokračující mezinárodní izolace a katastrofální politika stalinského vedení KI znamenala to, že politický boj mezi frakcemi vedl k úplné izolaci Levé opozice od roku 1927, což Stalinovi umožnilo posílat opozičníky do vnitrostátního exilu, vyhazovat ze zaměstnání a odstraňovat z pozice ve straně. Stalinem vedená byrokracie byla posílena a nakonec poslala i Trockého v lednu 1929 do exilu v Turecku. Tisíce opozičníků byly uvězněny, terorizovány GPU a donuceny k odvolání svých názorů.
Čtyři roky po té, v roce 1933, se k moci v Německu dostal Hitler, aniž by vedení Německé KS zavelelo k boji. Navíc se uvnitř KI ani nekonala žádná debata o tomto debaklu. Trockij a Mezinárodní levá opozice — kteří si říkali bolševici-leninisté — prohlásili zbyrokratizovanou Ruskou KS a KI za protileninskou (přestože se Leninovým jménem oháněla při každé příležitosti) a bankrotářskou pro potřeby revoluce. Tím se stala kontrarevoluční silou v Rusku i celosvětově, hledaící mírové diplomatické vztahy s imperialistickými vládami — "mírové soužití" a "socialismus v jedné zemi" — i dobré obchodní vztahy.
Trockij a bolševici-leninisté proto volali po vytvoření nové Internacionály: Čtvrté internacionály. Tato revoluční internacionála byla založena v roce 1938 na základě dokumentu nazývaného Přechodný program jako svého nového programu. V Sovětském svazu volali trockisté po politické revoluci, která by svrhla kontrarevoluční byrokracii a vrátila k moci proletariát. Trockij nakonec draze zaplatil za svou revoluční nekompromisnost; v roce 1940 byl zavražděn agentem stalinistické GPU v Mexiku.
Díla jako Nový kurs nechť jsou nám zdrojem zkušeností při pokračování práce Trockého a Levé opozice: budování revoluční komunistické internacionály jakožto nezbytného nástroje pracujících k porážce kapitalismu a nastolení skutečného socialismu — skutečné vlády pracujících.
J. Mezitonka (SOP)
Naskenováno, přespáno a převedeno do formátu HTML pro Trockistický internetový archiv Socialistickou organizací pracujících v roce 2002