Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Kam spěje Anglie?


IV. Fabiánská "teorie" socialismu

Učiníme si nezbytné násilí a přečteme článek Ramsaye Macdonalda, v němž vyložil své názory krátce před tím, než odešel z vlády[c]. Napřed upozorňujeme, že bude nám vstoupit do ideového krámku vetešníka, kde dusivý zápach naftalínu nepřekáží úspěšné práci molů.

"V oblasti citu a svědomí - začíná Macdonald - v oblasti duchovní znamená socialismus náboženství služby lidu". Hned v těchto slovech se ukazuje dobročinný buržoa, levý liberál, jenž slouží lidu, přicházeje k němu se strany, lépe shora. Takový postup koření celkem v dávné minulosti, kdy radikální inteligenti se usazovali v dělnických čtvrtích za cílem kulturně-osvětové práce. Jak nestvůrným anachronismem zní tato slova u porovnání s dnešní dělnickou stranou, opírající se bezprostředně o trade-uniony!

Slovo "náboženství" nutno tu chápat ne prostě v patetickém duchu. Mluví se tu o křesťanství v jeho anglosaském výkladu. "Socialismus je založen na evangeliu - káže Macdonald - znamená dobře promyšlený (to tak!) a rozhodný pokus pokřesťanštit vládu a společnost".

Na té cestě se ovšem potkáme, podle našeho názoru, s některými obtížemi.

Za prvé: Národy, které se pokládají podle statistiky za křesťanské, tvoří přibližně 87% lidstva. Co bude s nekřesťanským světem?

Za druhé: Ateismus má u křesťanských národů nemalé úspěchy, zejména mezi proletariátem. V anglosaských zemích je to posud ještě méně pozorovat. Ale lidstvo, ani křesťanské, neskládá se jenom z Anglosasů. V Sovětském Svazu, čítajícím 130 milionů lidí, je to oficiálně hlásaná státní doktrína.

Za třetí: Anglie už celá století vládne nad Indií. Evropští národové, s Anglií v čele, už dávno si proklestili cestu do Číny. Nicméně počet ateistů v Evropě roste rychleji než počet křesťanů v Indii a Číně. Proč? Protože křesťanství se jeví Číňanům a Indům jako náboženství utiskovatelů, násilníků, otrokářů, mocných lupičů, dobývajících se násilím do cizího domu. Číňané vědí, že křesťanští misionáři jsou posíláni proto, aby razili cestu křižníkům. Hle, co je reální, historické, skutečné křesťanství! A toto křesťanství je základ socialismu? Pro Čínu a pro Indii?

Za čtvrté: Křesťanství podle oficiálního počítání existuje 1925 roků. Dříve než se stalo náboženstvím Macdonaldovým, bylo náboženstvím římských otroků, v Evropě usedlých kočovných barbarů, náboženstvím korunovaných i nekorunovaných despotů, feudálů, náboženstvím Karla Stuarta, a pod obrácenou podobou náboženstvím Cromwellovým, jenž srazil hlavu Karlu Stuartu. Nakonec dnes je náboženstvím Lloyda George, Churchilla, "Timesů" a nutno předpokládat, i onoho zbožného křesťana, jenž padělal "Zinověvův list" ke slávě nejkřesťanštější ze všech demokracií. Jakým ale způsobem křesťanství, které se za dvě tisíciletí pomocí kázání, školního násilí, zastrašování záhrobními mukami, pekelného ohně a policejního meče zachytilo ve vědomí evropských národů a změnilo v jejich oficiální náboženství, jakým způsobem přivedlo ve dvacátém století své existence k nejkrvavější a nejhorší z válek, potom ostatně, když i ostatních devatenáct století křesťanstva byla stoletími zvěrstev a zločinů?

A kde vlastně jsou rozumné důvody pro naději, že "boží učení" v XX., XXI. nebo XXV, staletí své historie nutně zavede rovnost a bratrství tam, kde posvěcovalo násilí a zotročení? Marné bylo by čekat od Macdonalda odpověď na tyto školní otázky. Náš mudrc je evolucionista, to je věří, že všechno se "postupně" mění a, s boží pomocí, k lepšímu.

Macdonald je evolucionista, nevěří v zázraky, nevěří ve skoky kromě jednoho jediného, který se stal před 1925 lety: tehdy do organické evoluce vřezal se jako klín nikdo jiný, než syn boží a přivedl do oběhu určité množství nebeských pravd, které nesou duchovenstvu bohatou pozemskou rentu.

Křesťanský základ socialismu je dán dvěma rozhodujícími větami jeho článku: "Kdo může popřít, že chudoba je zlem, nejen osobním, ale i společenským? Kdo nemá soucit s chudobou?" Tu se vydává za teorii socialismu filosofie sociálně naladěného, filantropického buržuje, který cítí "soucit" s chudobou a z tohoto soucitu dělá "náboženství svého svědomí", nerušící ostatně jeho hlavních návyků.

Kdo necítí soucit s chudobou? Celá historie Anglie je, jak známo, historií soucitu jejích majetných tříd s chudobou pracujících mas. Abychom nechodili daleko do minulosti, stačí propátrat tuto historii třeba, řekněme, od XVI. století, od doby ohrazování selských pozemků, to je přeměny většiny sedláků v tuláky bez domova, kdy soucit s chudobou se vyjadřoval galejemi, šibenicemi, uřezáváním uší a jinými opatřeními křesťanského soucítění. Vévodkyně Southerlandská zakončovala ohrazování na severu Skotska počátkem předešlého století a ohromující vypravování o tomto katovství podal Marx v nesmrtelných řádcích, v nichž se ovšem nepotkáváme s uslintaným "soucitem", ale s vášní revolučního rozhořčení[29].

Kdo necítí soucit s chudobou? Přečtěte si historii průmyslového vývoje Anglie a specielně vykořisťování dětské práce. Soucit bohatých s chudobou nikdy neuchránil chudých před ponížením a žebrotou. V Anglii, právě tak jako všude jinde, chudoba si něčeho dobývala jenom v těch případech, kdy se jí podařilo chytit bohatství za krk. Což je nutno dokazovat to v zemi se staletou historií třídního boje, jež byla zároveň historií škaredých ústupků a nemilosrdného vypořádávání?

"Socialismus nevěří v násilí - praví Macdonald. - Socialismus je zdraví, a ne nemoc rozumu… A proto už podle své povahy musí s hrůzou zavrhnout násilí… Bojuje toliko rozumovými zbraněmi".

To je velmi pěkné, ač ne tak docela nové; v kázání na hoře byly vyloženy tytéž myšlenky a při tom mnohem lepším stylem. Už nahoře jsme připomněli, k čemu to dovedlo. Není nám jasno, proč netalentované Macdonaldovo znovuvypravování kázání na hoře mělo by dát lepší výsledky. Tolstému, kterému byly k disposici trochu mohutnější prostředky ideového přesvědčování, se nepodařilo přivést k zákonům evangelia ani členy jeho vlastní statkářské rodiny. O nepřípustnosti násilí vykládal Macdonald v té době, kdy byl u vlády.

Připomínáme, že policie v tu dobu nebyla rozpuštěna, soudy nebyly zrušeny, věznice nebyly vyklízeny, válečné lodi nebyly potopeny, naopak byly stavěny nové. A pokud můžeme soudit, jsou policie, soudy, věznice, armáda a loďstvo orgány násilí. Uznání té pravdy, že "socialismus je zdravím, a nikoli nemocí rozumu", nijak nepřekáželo Macdonaldovi kráčet v posvěcených stopách velikého křesťana Curzona. Jako křesťan odmítá Macdonald "s hrůzou" násilí; jako ministerský předseda užívá všech metod kapitalistického útisku a odevzdává nástroje násilí beze změny svému nástupci. Co znamená koncem konců prakticky zamítnutí násilí?

Jenom to, že utištění nemají používat násilí proti kapitalistické vládě: dělníci proti buržoasii, sedláci proti lordům, Indové proti britské administraci a anglickému kapitálu. Vláda, vzniklá násilím monarchie proti lidu, buržoasie proti dělníkům, landlordů proti sedlákům, důstojníků proti vojákům, anglosaských otrokářů proti koloniálním národům, "křesťanů" proti pohanům, tento krví napitý aparát staletého násilí vnuká Macdonaldovi zbožné pohnutí. "Hrůzu" cítí jenom k osvobozujícímu násilí. V tom záleží i posvátná podstata jeho "náboženství služby lidu".

"V socialismu existuje nová a existuje stará škola - hovoří Macdonald. - My náležíme k nové". Macdonaldův "ideál" (on má "ideál") je společný se starou školou, za to však nová má "lepší plán" na uskutečnění tohoto ideálu. V čem záleží tento plán? Macdonald nenechává nás bez odpovědi: "Nemáme třídního vědomí… Naši protivníci jsou právě lidé s třídním vědomím… My pak místo třídního vědomí chceme vyzdvihnout vědomí společenské solidarity".

Mlátí i dál prázdnou slámu a uzavírá: "Třídní boj není dílem našich rukou. Je vytvořen a vždy bude vytvářen kapitalismem jako ďábel vždy bude plozen ďáblem". Že Macdonald nemá třídního vědomí, a vůdcové buržoasie je mají - to je naprosto nesporné a znamená ve skutečnosti, že anglická dělnická strana chodí prozatím bez hlavy na plecích, zatím co strana anglické buržoasie takovou hlavu má a to hlavu s velmi silným čelem a neméně silným týlem.

A kdyby se Macdonald omezil na přiznání toho, že to v jeho hlavě co do "vědomí" vypadá slabě, nebylo by důvodu k rozepři. Ale Macdonald z hlavy se slabým "vědomím" chce vybudovat program. A s tím nelze nijak souhlasit.

"Třídní boj je vytvořen kapitalismem" - praví Macdonald. - To přece není pravda. Třídní boj existoval i před kapitalismem. Ale přirozeně dnešní třídní boj - mezi proletariátem a buržoasií - je vytvořen kapitalismem. Je také pravda, že "vždy bude jím vytvářen", to je bude existovat do těch dob, pokud existuje kapitalismus. Ale v boji máme očividně dvě bojující strany. Jednu z nich tvoří naši nepřátelé, již podle Macdonalda "jsou pro privilegovanou třídu a chtějí ji zachovat".

Zdálo by se, že my jsme zase pro zničení privilegované třídy, která nechce opustit scénu a že právě v tom je hlavní obsah třídního boje. Ale ne, Macdonald chce "vyzdvihnout" vědomí společenské solidarity. S kým? Solidarita dělnické třídy je výraz jejího vnitřního slití v boji s buržoasií. Společenská solidarita, kterou káže Macdonald, jest solidaritou vykořisťovaných s vykořisťovateli, to je podpora vykořisťování. Macdonald se při tom holedbá, že jeho idey jsou jiné než idey našich dědečků: má na zřeteli Karla Marxe. Opravdu se liší Macdonald od "dědečka" tím, že se vrací k pradědečkovi. Ta ideová kaše, kterou Macdonald vydává za novou školu, znamená - na zcela nové historické základně - návrat k maloměšťáckému, sentimentálnímu socialismu, který Marx podrobil zničující kritice už v roce 1847 a dříve.

Proti třídnímu boji staví Macdonald ideu solidarity všech těch dobrotivých občanů, již se snaží demokratickými reformami přestavět společnost. V této představě je zaměňován boj třídy s "konstruktivní" činností politické strany, jež je vystavěna, ne na třídním boji, ale na základně společenské solidarity. Tyto velkolepé ideje našich pradědečků - Roberta Owena, Weitlinga a ostatních - definitivně dopěstované a přizpůsobené k parlamentnímu upotřebení, zvlášť nepěkně zní v dnešní Anglii s početně mohutnou dělnickou třídou, opírající se o trade-uniony. Není na světě druhé strany, kde by třídní ráz socialismu byl historií odkryt tak objektivně, zřetelně, nesporně, empiricky, jako v Anglii, neboť tam dělnická strana vyrostla z parlamentního představitelstva trade-unionů, to je z čistě třídních organizací námezdné práce.

Když konservativci, tak jako ostatně i liberálové, se snaží zabránit trade-unionům ve vybírání politických příspěvků, tu už tím, ne bez úspěchu, staví Macdonaldovo idealistické pojetí strany proti empiricky třídnímu charakteru, jejž strana v Anglii přijala.

Ovšem mezi špičkami dělnické třídy je určitý počet fabiánských inteligentů a v zoufalství dospěvších liberálů, ale za prvé je třeba pevně doufat, že dělníci dřív nebo později vymetou tuto strusku koštětem, a za druhé dnes už jsou ty 4,5 milionu hlasů odevzdaných pro dělnickou stranu, až na malé výjimky, hlasy anglických dělníků. Ještě daleko ne všichni dělníci hlasují pro svou stranu, ale pro dělnickou stranu hlasují takměř jenom dělníci.

Tím nijak nechceme říci, že fabiánští socialisté neodvislí a odpadlíci liberalismu jsou bez vlivu na politiku dělnické třídy. Naopak jejich vliv je velmi velký, ale nemá samostatného charakteru. Reformisté, bojující proti třídnímu vědomí jsou, na konec, zbraní vládnoucí třídy.

Celou historií anglického dělnického hnutí se táhne tlak buržoasie na proletariát prostřednictvím radikálů, inteligentů, salonních a církevních socialistů, owenistů, kteří zavrhují třídní boj, vytyčují princip společenské solidarity, hlásají spolupráci s buržoasií, uzdí, oslabují a politicky ponižují proletariát. Program nezávislé dělnické strany, odpovídaje plně této tradici, ukazuje, že strana se snaží o "sjednocení organisovaných dělníků spolu se všemi lidmi všech tříd, věřícími v socialismus".

Tato zřejmě rozplizlá formule má za účel smazat třídní charakter socialismu. Nikdo přirozeně nežádá, aby dveře strany byly před vyzkoušenými příchozími z jiných tříd zcela zavřeny. Jejich počet je dnes i stejně svrchovaně nepatrný, neomezujeme-li se na statistiku komandujících špiček, ale vezmeme-li stranu v celku; v budoucnu pak, až strana vstoupí na cestu revoluce, bude ještě menší.

Ale nezávislým je jejich formule o "lidech všech tříd" nutná k tomu, aby oklamali dělníky samy o skutečném, třídním zřídlu jejich síly podvrženou fikcí mimotřídní solidarity.

Připomněli jsme, že mnozí dělníci ještě hlasují pro buržoasní kandidáty. Macdonald vykládá chytrácky i tento fakt v politickém zájmu buržoasie. "Nutno se dívat na dělníka ne jako na dělníka, ale jako na člověka - poučuje a dodává: - i torysmus se do jisté míry naučil… jednat s lidmi jako s lidmi. Proto hlasovalo mnoho dělníků pro torysmus". Jinými slovy, ježto konservativci postrašení tlakem dělníků se naučili přizpůsobovat se k těm nejzaostalejším z nich, rozkládat je, klamat, hrát na jejich nejtemnějších předsudcích a strašit je podvrženými dokumenty, dokazují toryové právě tím, že umějí jednat s lidmi jako s lidmi!

Anglické dělnické organisace, podle složení nejnesmíšenější, totiž trade-uniony, vztyčily bezprostředně na svých plecích dělnickou stranu. V tom našly své vyjádření hluboké změny v postavení Anglie - její oslabení na světovém trhu, změna její hospodářské struktury, vypadnutí středních tříd, ústup liberalismu. Proletariátu je třeba třídní strany, snaží se všemožně ji utvořit, tlačí na tradeuniony, platí politické příspěvky. Ale proti tomuto vzrůstajícímu tlaku zdola, ze závodů a továren, z doků a šachet, staví se odpor shora, z oblasti oficiální anglické politiky s jejími nacionálními tradicemi "svobodomyslnosti" světové nadvlády, kulturního prvorozenství, demokracie a protestantské zbožnosti. Kdyby se ze všech těch složek připravila politická mixtura (k oslabení třídního vědomí anglického proletariátu), dostali bychom program fabianismu.

Když se Macdonald pokouší dokonce dělnickou stranu, opírající se otevřeně o trade-uniony prohlásit za organisaci mimotřídní, má u něho "demokratická" vláda anglického kapitálu tím více mimotřídní charakter. Ovšem nynější stát, vedený statkáři, bankéři, rejdaři a uhlobarony, není "plnou" demokracií. Zůstávají v něm ještě některé nedostatky: "Demokracie a na příklad (!) průmyslová soustava, neřízená lidem, jsou pojmy neslučitelné". Jinými slovy, demokracie s nevelkou chybičkou znamená: bohatství, vytvořené národem nenáleží národu, ale jeho nepatrné menšině. Může to být nahodilé? Ne, buržoasní demokracie jest taková soustava zařízení a opatření, prostřednictvím jejichž potřeby a žádosti pracujících mas, prodírající se na povrch, jsou neutralisovány, překrucovány, zneškodňovány, nebo prostě obraceny v nic.

Kdo říká, že v Anglii, Francii, Spojených státech a jiných demokraciích je soukromé vlastnictví udržováno vůlí lidu, lže. Lidu se na to nikdo neptal. Pracující se rodí a jsou vychováváni za podmínek, jež nebyly jimi vytvořeny. Státní škola, státní církev očkují jim pojmy, směřující výhradně k tomu, udržet existující pořádek. Parlamentní demokracie jenom resumuje tento stav věcí. Strana Macdonaldova je v této soustavě nevyhnutelnou složkou.

Když běh událostí - obyčejně katastrofálního charakteru jako veliké hospodářské otřesy, krise, války udělaly pracujícím lidem společenský systém nesnesitelným, tu nemají ani možnost ani přání svést své revoluční roztrpčení do trativodů kapitalistické demokracie. Jinými slovy: když masy postřehnou, jak dlouho je klamali, udělají revoluci, úspěšná revoluce dá jim moc, a správa moci dovolí jim vytvořit státní aparát, odpovídající jejich zájmům.

Ale to právě nepřipouští Macdonald. "Revoluce v Rusku - praví - dala nám velké poučení. Ukázala, že revoluce je zničení a bída a nic víc". Zde reakční fabiánec vystupuje před námi v celé své odporné nahotě. Revoluce vede jenom k bědám! Ale vždyť anglická demokracie přivedla k imperialistické válce, a to nejenom ve smyslu všeobecné zodpovědnosti za válku, jakou mají všechny kapitalistické státy - ne, ale ve smyslu přímé a bezprostřední zodpovědnosti anglické diplomacie, ženoucí vědomě a vypočítavě Evropu do války.

Kdyby anglická "demokracie" prohlásila, že vstoupí do války na straně Dohody, Německo a Rakousko-Uhersko by pravděpodobně ustoupily. Kdyby Anglie prohlásila, že zůstane neutrální, ustoupila by pravděpodobně Francie a Rusko. Ale britská vláda postupovala jinak: ujišťovala tajně Dohodu svou podporou a vypočítavě klamala Německo možností své neutrality. Tak anglická "demokracie" s předem pojatým úmyslem to přivedla k válce, s jejímiž zkázami bědy revoluce ovšem nemohou být ani zdaleka porovnávány.

Ale kromě toho, jaké nutno mít uši a jakou lebku, aby bylo možno tváří v tvář revoluci, svrhnuvší carismus, šlechtu, buržoasii, otřásší církví, probudivší k novému životu národ, čítající půldruhého sta milionů lidí, celou rodinu národů, aby bylo možno tvrdit, že revoluce znamená bídu a nic víc. Macdonald i tu jenom opakuje Baldwina. Nezná a nechápe nejenom ruskou revoluci, ale ani anglickou historii. Musíme mu připomenout, co jsme připomněli konservativnímu ministerskému předsedovi. Jestliže v hospodářské oblasti iniciativa do poslední čtvrti předešlého století náležela Anglii, tu v oblasti politické Anglie za posledních půldruhého sta let se vyvíjela v značné míře za pomocí evropských a amerických revolucí.

I velká francouzská revoluce i červencová revoluce r. 1830 i revoluce r. 1848 i severoamerická občanská válka šedesátých let i ruská revoluce roku 1905 i ruská revoluce roku 1917 hnaly vpřed společenský vývoj Anglie a zapsaly se do jejích dějin značkami nejvážnějších zákonodárných reforem.

Bez ruské revoluce roku 1917 by nebyl Macdonald ministerským předsedou v roce 1924. Přirozeně tím nechceme říci, že ministerstvo Macdonaldovo bylo největším výbojem Října. Ale bylo každým způsobem jeho vedlejším produktem. A už dětské knížky nás učí, že není zdrávo podrývat dub, užíváme-li žaludů.

A zatím jaká nesmyslná fabiánská pýcha; poněvadž "nám" (komu?) dala ruská revoluce poučení, "my"(kdo?) se obejdeme bez revoluce. Proč pak tedy "vám" poučení všech předchozích válek nedovolilo obejít se bez imperialistické války? Právě tak jako buržoasie každou válku, tak jak v řadě za sebou postupují, nazývá poslední válkou, tak chce Macdonald nazvat ruskou revoluci poslední revolucí.

Ale proč má, všeobecně mluveno, anglická buržoasie dělat ústupky anglickému proletariátu i mírně bez boje, vzdávat se svého majetku, když dostala předem pevné Macdonaldovo ujištění, že po pokusu ruské revoluce angličtí socialisté nikdy nevstoupí na cestu násilí? Kde a kdy vládnoucí třída postoupila moc a majetek cestou mírného hlasování, a k tomu ještě taková třída jako anglická buržoasie, která má za sebou staletí světového loupežení?

Macdonald je proti revoluci, ale pro organickou evoluci; přenáší na společnost špatně převařené biologické pojmy. Revoluce je mu úhrnem částečných přeměn, podobá se vývoji živých organismů, proměně kukly v motýla apod., při čemž ignoruje v tomto posledním procesu právě rozhodující kritické momenty, když nový tvor revolučně ruší starý obal.

Tu zároveň se objevuje, že Macdonald je "pro revoluci podobnou té, která vyšla z klína feudalismu, když dozrávala průmyslová revoluce". Jak patrno, Macdonald ve své křiklavé nevědomosti si představuje, že průmyslová revoluce vznikla molekulárně, bez otřesů, bez běd a bez zpustošení. Nezná prostě anglické dějiny (o dějinách jiných zemí ani nehovoře) a především nechápe, že průmyslová revoluce, dozravší v podobě obchodního kapitálu už v klíně feudalismu, přivedla k reformám, svrhla Stuarty a parlament, porodila občanskou válku, rozryla a zpustošila Anglii, aby ji pak obohatila.

Bylo by únavné, zabývat se tu výkladem proměny kukly v motýla za tím účelem, abychom dostali nezbytné společenské analogie. Prostší a kratší je odporučit Macdonaldovi, aby si promyslil staré přirovnání revoluce s porodem.

Nelze-li i tu jako z ruské revoluce odnést si naučení: poněvadž porod nedává "nic" kromě bolestí a muk (dítě nepřichází v úvahu!), odporučuje se příštímu lidstvu rozmnožovat se bezbolestnými, fabiánskými způsoby při použití schopností mistres Snowdenové jako porodní babičky.

Předesíláme však, že to není tak jednoduché. Už kuře ve vajíčku musí použít násilí proti uzavírajícímu je vápennému vězení: kdyby nějaké fabiánské kuře podle křesťanských nebo jiných úvah se rozhodlo zdržet se násilných činů, vápenný obal by je nevyhnutelně zadusil. Angličtí pěstitelé holubů umělým výběrem dospívají k zvláštnímu druhu se zobákem stále kratším a kratším. Přichází však okamžik, kdy zobák nové odnože se ukáže tak krátkým, že ubožka už nemůže probít vaječnou skořepinu: mladý holub chcípne jako oběť vynuceného zdržování od násilných činů, a další pokrok krátkozobých je zastaven. Nemýlí-li nás paměť, může se Macdonald o tom dočíst u Darwina.

Vejdeme-li na cestu analogií s organickým světem, Macdonaldem tak milovanou, můžeme říci, že politické umění anglické buržoasie spočívá v tom, že zkracuje revoluční zobák proletariátu a nedovoluje mu tak rozbít obal kapitalistického státu. Zobák proletariátu, to je jeho strana. Podíváme-li se na Macdonalda, Thomase, pána a paní Snowdenovy, jistě uznáme, že práce buržoasie na výběru krátkozobých a měkkozobých je korunována velkým úspěchem, neboť tito pánové nejenom že se nehodí k tomu, aby rozbili kapitalistickou skořápku, ale nehodí se vůbec k ničemu.

Ale tu analogie přestává, obnažujíc celou konvenčnost tohoto druhu zběžných poznatků z učebnic biologie. Lidská společnost, byť i vyrostla z podmínek organického a neorganického světa, je tak složitým a koncentrovaným jejich spojením, že potřebuje samostatného poznání. Společenský organismus liší se od biologického mezi jiným mnohem větší ohebností, způsobilostí k přeskupování prvků, k vědomému (do určité míry) výběru svých zbraní a způsobů, k vědomému (v určitých mezích) používání zkušenosti minulosti apod. Holoubě ve vejci nemůže vyměnit svůj příliš krátký zobák a hyne. Dělnická třída, postavená před otázku být či nebýt, může vyhnat Macdonalda a paní Snowdenovou a ozbrojit se zobákem revoluční strany ke zničení kapitalistického systému.

Zvlášť zajímavě vypadá u Macdonalda spojení hrubě-biologických teorií s idealisticko-křesťanskou nenávistí k materialismu. - Vy mluvíte o revoluci, o katastrofálním skoku, ale podívejte se na přírodu, jak rozumně si vede housenka, když se má přeměnit v kuklu, pohleďte na tu ctihodnou želvu a najdete u ní v jejím pohybu skutečný rytmus proměny společnosti! Učte se u přírody! - V témž duchu Macdonald vypaluje znamení žehem na materialismu - "minulost, nesmyslné tvrzení, není v něm jemnosti duchovní ani rozumové"… Macdonald a jemnost!

Není-li už v tom podivuhodná jemnost: hledat pro kolektivní společenskou lidskou činnost vnuknutí u housenky a současně potřebovat pro svou osobní potřebu nesmrtelnou duši s komfortní záhrobní existencí?

"Socialisty obviňují z toho, že jsou poety. To je správné - vysvětluje Macdonald. - Jsme básníci, žádná dobrá politika se neobejde bez poesie. Vůbec bez poesie není nic dobrého". A tak dále v témž stylu. A nakonec: "Víc než co jiného svět potřebuje jakéhosi politického a sociálního Shakespeara".

Toto žvanění o poesii nemusí být politicky tak rozkladné jako rozhovory o nepřípustnosti násilí. Ale plná duchová netalentovanost Macdonaldova je zde vyjádřena, možno-li, ještě přesvědčivěji. Střízlivý a zbabělý pedant, v němž je tolik poesie jako v metru čtverečním plsti, pokouší se porazit svět shakespearovskými grimasami. Tu už opravdu začínají "opičí kousky", které Macdonald nějak připisoval bolševikům.

Macdonald jako básník fabiánstva! Politika Sidneye Webba jako umělecká tvorba! Ministerstvo Thomasovo jako koloniální poesie! A nakonec rozpočet mistera Snowdena jako oslavná píseň na lásky londýnské City!

Žvaně o sociálním Shakespearu Macdonald přehlédl Lenina. Jak je dobře - pro Macdonalda, ne pro Shakespeara - že největší anglický básník tvořil před třemi stoletími: Macdonald měl dost času, aby uviděl Shakespeara v Shakespearovi. Nikdy by ho nepoznal, kdyby byl jeho vrstevníkem. Vždyť Macdonald přehlédl - úplně a docela přehlédl - Lenina. Filistrovská slepota nalézá dvojí výraz v bezpředmětném vzdychání po Shakespearovi i v ignorování největšího vrstevníka.

"Socialismus zajímá se o umění a klasiky". Podivno, jak tento básník umí zhanobit myšlenky, v nichž samo o sobě není nic hanebného.

Abychom se o tom přesvědčili, stačí si přečíst vývod: "Ani tam, kde existuje velká bída a velká nezaměstnanost, jako bohužel v naší zemi, občané (?) neměli by lakotit při získávání obrazů a vůbec všeho, co vzbuzuje nadšení a povznáší ducha u mladých i starých".

Z předchozí rady není však docela jasno, radí-li se samotným nezaměstnaným získávat obrazy a předpokládá-li se příslušný doplňovací poukaz peněz na jejich potřeby, nebo zda Macdonald radí blahorodým gentlemanům a ladies kupovat obrazy "bez ohledu na nezaměstnanost" a "povznášet tak ducha".

Je nám předpokládat, že druhý výklad je bližší pravdě. Nemáme však v tomto případě před sebou salonně-liberálního pastora, který napřed napovídá spoustu slzavých slov o bídě a náboženství svědomí" a pak vyzve své světské stádo, aby se příliš neoddávalo sklíčenosti a pokračovalo v bývalém způsobu života?

Ať potom věří, kdo chce, že materialismus je minulost a Macdonald sociální básník, tesknící po Shakespearovi. Co nás se týká, myslíme, že, existuje-li ve fysickém světě stupeň absolutního chladu, tu v duchovním nutně existuje stupeň absolutní ubohosti - a to že jest ideová temperatura Macdonaldova.

Sidney a Beatrice Webbovi jsou jiným druhem fabiánstva. Přivykli sedavé práci, přiznávají cenu faktům a cifrám, a to dává určitou hranici jejich rozplývavé myšlence. Jsou právě tak nudní jako Macdonald, ale bývají poučnější, když nepřekročí hranice faktických šetření. V oblasti zevšeobecňování jsou trochu výše než Macdonald.

Na sjezdu dělnické strany v roce 1923 Sidney Webb připomněl, že zakladatelem britského socialismu nebyl Karel Marx, ale Robert Owen, hlásající ne třídní boj, ale časem posvěcenou doktrínu bratrství celého lidstva. Sidney Webb dodneška pokládá Johna Stuarta Milla[30] za klasika národního hospodářství a v souhlasu s tím poučuje, že boj má být veden nikoli mezi kapitálem a práci, ale mezi zdrcující většinou národa a vlastníky rent. Už to dostatečně charakterisuje teoretickou úroveň hlavního národohospodáře dělnické strany! Historický proces, jak známo, ani v Anglii nejde podle Webba. Trade-uniony jsou organisací námezdné práce proti kapitálu. Na základě trade-unionů vyrostla dělnická strana a udělala dokonce Webba ministrem. Vyplnil svůj program jenom v tom smyslu, že nevedl boj s vykořisťovateli nadhodnoty. Ale on jej nevedl ani s vlastníky rent.

V roce 1923 byla manželi Webbovými vydána kniha "Západ kapitalismu". Kniha je v základě částečně rozředěným, částečně obnoveným opakováním starých poznámek Kautského k Erfurtskému programu. Za to však v "Západě kapitalismu" je vyjádřena politická tendence fabiánstva v celé své beznadějnosti, tentokráte napolo přiznané, že kapitalistický systém má být změněn, o tom není pochybností (pro koho?). Ale celá otázka je v tom, jak bude změněn. "Je možno cestou opatrného, vmýšlivého přizpůsobováni jej postupně zastavit a přejít mírně v jinou formu".

K tomu není třeba mnoho: dobré vůle s obou stran. "Na neštěstí - vyprávějí vážení autoři - o tom, jak změnit kapitalistickou soustavu, nelze docílit jednomyslnosti, neboť mnozí se domnívají, že zničení soukromého majetku je rovno porušení otáčení země kolem její osy.

"Ale oni špatně chápou podstatu situace". Hle, jak se to pěkně skládá. Všechno by se mohlo uspořádat k všeobecné spokojenosti cestou "vmýšlivého přizpůsobování" kdyby dělníci a kapitalisté chápali jedno, co a jak se má dělat. Poněvadž však "prozatím" se toho nedosáhlo, hlasují kapitalisté pro konservativce. A důsledek? V něm se naši ubozí fabiánci pomatou úplně a tu "Západ kapitalismu" obrací se v "Západ fabianismu".

"Do světové války - povídá knížka - bylo, jak se zdálo, téměř všeobecně uznaným míněním, že dnešní společenský systém musí být postupně přeměněn" ve smyslu větší rovnosti atd. Kým to bylo uznáno? Kde to bylo uznáno? Ti lidé poskládali své malinké fabiánské mraveniště za svět.

"Myslili jsme, snad mylně (!), že toto pro Brity (!) charakteristické uznání se strany úzké vládnoucí třídy, uznání oprávněnosti (!) rostoucích požadavků "lidových mas" bude pokračovat a povede k mírné přeměně společnosti. Ale po válce vše se zvrátilo: životní podmínky dělnických mas se zhoršily, hrozí se znovuzavedením veta silné druhé sněmovny (sněmovny lordů), speciálně za účelem boje s dalšími ústupky dělníkům" a pod. Jaký důsledek z toho plyne? V beznadějném hledání důsledků napsali manželé Webbovi svou knížku. Konečná věta zní:

"Pokoušejíce se, možná marně, povzbudit obě nepřátelské strany, aby lépe pochopily svůj problém, právě tak jako sebe navzájem… předkládáme tuto nevelkou knihu". Není to velkolepé?: "nevelká kniha" jako prostředek smířit proletariát s buržoasií!

Shrnujeme: do války, "jak se zdálo", bylo všeobecně uznáno, že nynější systém musí být změněn k lepšímu; ale o rázu změny nebylo docíleno plného souhlasu: kapitalisté byli pro soukromé vlastnictví, dělníci proti němu; po válce objektivní postavení se zhoršilo, a politické rozdíly ještě víc zaostřily; proto manželé Webbovi píší knížky v naději, že obě strany nakloní k smíření; ale ta naděje je "možná marná". Ano, možná, docela možná. Tihle vážení manželé Webbovi, již tak věří v sílu přesvědčování, měli by podle našeho mínění v zájmu "postupnosti" vzít si s počátku prostší úlohu: přesvědčit na příklad, několik vysoko postavených křesťanských ničemů, aby se vzdali monopolu obchodu opiem a otravování milionů lidí na Východě.

Ubohé, smutné, slabomyslné, ohavné ve své umělé zkormoucenosti fabiánství!

Pokoušet se přehlédnout jiné filosofické druhy fabiánství bylo by prací svrchovaně beznadějnou, poněvadž u těch lidí "svoboda mínění" vládne v tom smyslu, že každý z vůdců má svou vlastní filosofii, sestavenou koncem konců z týchž reakčních prvků konservatismu, liberalismu, protestantismu, ale v trochu jiné kombinaci. Nedávno jsme se velmi podivili, když Bernard Shaw[31], tak duchaplný, jak by se zdálo, a tak kritický spisovatel, nám sdělil, že Marx už je dávno překonán velkou prací Wellsovou o všeobecné historii[d].

Objevy tak celým lidstvem neočekávané je si vysvětlit tím, že fabiánci jsou v teoretickém smyslu velmi uzavřeným malinkým světem, velmi provinciálním, třebaže žijí v Londýně. Jejich filosofické výmysly nejsou přirozeně potřebny ani konzervativcům, ani liberálům. Ještě méně jsou potřebné dělnické třídě, jíž nic nedají a nic nevyloží. Jejich práce jsou koncem konců jenom k tomu, aby vysvětlily samotným fabiáncům, proč je na světě fabiánství. Spolu s bohosloveckou literaturou je to bohužel nejnepotřebnější a jistě nejnudnější druh slovesné tvorby.

V Anglii dnes v různých oblastech života se s určitou nevážností hovoří o lidech "viktoriánské éry", to je o činitelích doby královny Viktorie[32]. Všechno pokročilo od té doby v Anglii, ale nejvíc se bohužel zachoval typ fabiánce. Cynicky optimistická viktoriánská epocha, kdy se zdálo, že zítra bude trochu líp než dnes a pozítří ještě lépe než zítra, našla naposled svůj závěrný výraz ve Webbových, Snowdenovi, Macdonaldovi a ostatních fabiáncích. Proto se zdají takovým nemotorným a nepotřebným přežitkem epochy definitivně a nenávratně zřícené.

Možno bez přehánění říci, že fabiánská společnost, zřízená v roce 1884 s cílem "probudit společenské svědomí", je dnes nejreakčnější skupinou Velké Britanie. Ani konservativní kluby, ani Oxfordská universita, ani anglické biskupství, ani ostatní kněžská zařízení nemohou se s fabiánci ani porovnat. To všechno jsou zařízení nepřátelských tříd, a revoluční hnutí proletariátu nevyhnutelně jejich hráz protrhne.

Ale zdržován je proletariát právě svou vedoucí špičkou, to je fabiánskými politiky a jejich papoušky. Ty nafouklé autority, pedanti, domýšliví a nadutí zbabělci systematicky otravují dělnické hnutí, kalí vědomí proletariátu, ochromují jeho vůli. Jenom jejich pomocí torysmus, liberalismus, církev, monarchie, aristokracie, buržoasie se drží dále, ano cítí se pevně v sedle. Fabiánci, neodvislí, konservativní byrokraté trade-unionů jsou dnes nejkontrarevolučnější silou Velké Britanie a bohužel celého světového vývoje.

Svrhnout fabiánce znamená osvobodit revoluční energii velkobritského proletariátu, znamená dobýt britskou pevnost reakce, znamená osvobodit Indii, Egypt a dát mohutný popud hnutí a vývoji národů Východu. Odmítajíce násilí, věří fabiánci jenom v moc "idejí".

Lze-li vybrat z této ploché a licoměrné filosofie zdravé jádro, přivede nás k tomu, že žádný režim nemůže se držet toliko násilím. To se týká také režimu britského imperialismu. V zemi, kde zdrcující množství obyvatelstva se skládá z proletariátu, nemohla by se vládnoucí konservativně-liberální klika udržet ani den, kdyby násilné prostředky, jež má v rukou, nebyly posilovány, doplňovány, natírány lžisocialistickými ideami, matoucími a rozkládajícími proletariát.

Francouzští osvícenci XVIII. století viděli v katolicismu, klerikalismu, kněžství hlavního nepřítele a domnívali se, že nutno napřed "zabít nestvůru", aby se mohlo vpřed. Měli pravdu v tom smyslu, že právě kněžstvo, organisovaný režim pověr, katolická duchovní policejština zdržovala rozvoj vědy, umění, politických idejí, národního hospodářství.

Fabiánství, macdonaldovština, pacifismus hrají dnes touž úlohu v poměru k historickému hnutí proletariátu. To je hlavní opora britského imperialismu a evropské, ne-li světové buržoasie. Je třeba stůj co stůj, ukázat dělníkům v pravé podobě tyto sebou spokojené pedanty, žvanivé eklektiky, sentimentální kariéristy, livrejované lokaje buržoasie. Ukázat je, jak jsou, znamená je provždy diskreditovat. Diskreditovat je, znamená prokázat největší službu historickému pokroku. V ten den, kdy se anglický proletariát očistí od duchovní mrzkosti fabianismu, vyroste lidstvo, především evropské, rázem o celou hlavu.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).

c Používáme ruského překladu tohoto článku, otištěného v pražské eserské revue "Volja naroda". Pozn. autora.

d Kaji se, až do listu Bernarda Shawa jsem nevěděl ani o existenci této knihy. Potom jsem se s ní seznámil, nemohu říci, s dobrým svědomím: přečetl, poněvadž mi seznámení s dvěma, třemi hlavami svrchovaně stačilo, abych zamezil další ztrátu času. Představte si úplný nedostatek metody, historické perspektivy, pochopení vzájemné závislosti rozličných stránek společenského života, vůbec jakékoli vědecké disciplíny a přimyslete si dále, že "historik", zatížený těmito vlastnostmi se toulá s bezstarostným vzezřením člověka, který koná svou nedělní procházku, po historii několika tisíciletí. A budete mít Welsovu knihu, která má zaměnit marxistickou školu.

29 Vévodkyně Southerlandská a její katovství - je uvedeno Marxem jako příklad zabrání země u selského obyvatelstva, jako jeden ze způsobů prvotního nakupení kapitálu (srv. "Kapitál" sv. I.). Týž příklad uvedl Marx dříve v jednom ze svých listů "New-Yorské Tribuně" v roce 1853.

30 Mill John Stuart (1806-1873), anglický filosof a národohospodář. V oblasti národohospodářství Mill zejména hluboko probádal teorii pozemkové renty, vyzdvihnuv tezi o nutnosti vysokého zatížení všech důchodů s ní spojených. Millovo učení mělo velký vliv na anglické socialisty - fabiánce, Webba a ostatní. Jsa pod silným vlivem francouzských utopistů R. Fouriera a Saint-Simona, spojuje Mill ve všech svých dílech otázky hospodářské těsně s otázkami sociálními a politickými. Hlavní národohospodářský spis Millův - "Základy národního hospodářství" - je veskrze eklektický.

31 Bernard Shaw, anglický spisovatel a dramatik. Jeden ze zakladatelů fabiánské společnosti (sr. poznámku 25.). Pacifista a maloburžoasní socialista. Napsal celou řadu duchaplných satirických dramat. Autor listu v "Izvěstiích Cika Sojuza SSR." (viz č. 295 z 25. prosince 1924), v němž přemlouvá sovětskou vládu, aby "co nejrychleji se odtrhla od III. Internacionály." Ve svém listu Bernard Shaw poznamenává, že "mister Trockij" si dovolil mluvit o misteru H. G. Wellsovi s přezíráním, jež svědčí o tom, že nezná Wellsovy "Základy dějin" a proto netuší, jak velkým krokem vpřed je toto dílo v poměru ke "Kapitálu" Karla Marxe.

32 Královna Viktorie a její doba - autor má na zřeteli dlouhé vladaření anglické královny Viktorie, trvající od 1837 do 1901. V této době anglický parlamentarismus dostihl svého největšího rozvoje. Nejvýše se dostala těžká průmyslová buržoasie, jež zaujala v zemi vládnoucí postavení. Po celých 64 let vladaření Viktoriina se liberální a konservativní ministerstva po řadě navzájem vyměňovala. Vnější i vnitřní politika Anglie se za tuto periodu měnila neobyčejně často. Prvá léta Viktoriina vladaření znamenají vládu liberální buržoasie. Odstranění obilních cel v roce 1846, svoboda obchodu a konkurence, zavedení liberálních reforem - byla velkými vítězstvími liberální buržoasie. Od osmdesátých let, už za doby pokročilého stáří Viktoriina, zesílela konservativní strana, jež prováděla s podporou staré královny imperialistickou politiku