Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Kam spěje Anglie?
V. Otázka revolučního násilí
Populárně vyložená otázka, aby ji mohli pochopit nejenom nejzaostalejší dělníci, ale i někteří méně beznadějní vůdcové.
Seznámili jsme se s Macdonaldovými názory na revoluční násilí. Ukázaly se rozvitím konservativní teorie postupného vývoje mistera Baldwina. Zajímavější, ač upřímnější charakter má odmítat násilí "levého" Lansburyho. Ten krátce a dobře "nevěří" v násilí. "Ne-věří" ani v kapitalistická vojska, ani v ozbrojená povstání. Kdyby věřil v násilí, nehlasoval by, jak říká, pro britské loďstvo, ale přimknul by se ke komunistům. Ten má kuráž!
To, že Lansbury nevěře v násilí, věří v záhrobní svět, dělá ovšem pochybnou čest jeho realistické podnikavosti. Nicméně s dovolením pana Lansburyho jakési fakty na zemi vznikly pomocí násilí. Ať už Lansbury věří, nebo nevěří v britské válečné loďstvo, Indové vědí, že to loďstvo existuje. V dubnu roku 1919 dal anglický generál Dyer v Amritsaru bez předběžného varování střílet na neozbrojené indické shromáždění, následkem čehož bylo zabito 450 lidí, raněno 1500. Kdybychom i nechali na pokoji mrtvé, nutno rozhodně o raněných říci, že nemohli "nevěřit" v násilí.
Ale i jako věřící křesťan by si měl Lansbury představit, že, kdyby svého času prohnané bestie židovského duchovenstva spolu se zbabělým římským prokonsulem Pilátem, politickým předkem Macdonaldovým, neužili proti Kristu násilí, nebylo by ani mučenického věnce, ani vzkříšení, ani nanebevstoupení, ani pan Lansbury by neměl příležitost narodit se zbožným křesťanem a stát se špatným socialistou. Nevěřit v násilí je totéž, jako nevěřit v tíhu. Celý život je založen na rozličných formách násilí, na protivení jednoho násilí druhému, a odmítat osvobozující násilí znamená podporovat utiskující násilí, které řídí svět.
Ale cítíme, že zběžnými poznámkami se tu ničeho nedoděláme. Otázka násilí a "odmítání" násilí od pánů pacifistů, křesťanských socialistů a jiných fňukálků zaujímá tak velké místo v anglické politice, že vyžaduje zde zvláštního detailního zkoumání úměrně k politické úrovni nynějších "vůdců" britské dělnické třídy, při čemž se ostatním čtenářům předem pro tuto úroveň omlouváme.
Co vlastně znamená odmítat násilí? Jestli, řekněme, do bytu mistera Lansburyho se vloupá zloděj, tuze se bojíme, že tento nábožný gentleman (mluvíme o pánu bytu) použije násilí, aneb k němu vyzve nejbližšího policajta. I když Lansbury ve své křesťanském milosrdenství zloděje v pokoji pustí - čemuž nevěříme - pustí ho jenom pod samo sebou se rozumějící podmínkou, že opustí byt.
Při tom si může počestný gentleman dovolit rozkoš takového křesťanského gesta jenom proto, že jeho byt stojí pod ochranou britských zákonů o vlastnictví a jejich početných hlídačů, takže všeobecně noční návštěvy jsou spíše výjimkou než pravidlem. Pokusí-li se Lansbury nám odpovědět, že vniknutí do počestného, soukromého, křesťanského příbytku je násilí a tím vyvolává nutnost odporu, řekneme mu, že takové usuzování znamená odříkat se odmítání násilí vůbec, naopak je zásadním a praktickým uznáním násilí a může být celkem přeneseno na třídní boj, kde každodenní vlupování zloděje kapitálu do života a práce proletariátu a kradení nadhodnoty odpor zcela ospravedlňují.
Lansbury nám snad odpoví, že pod násilím rozumí ne všechny míry donucení, bez nichž náš velkolepý společenský život se neobejde, ale toliko porušení šestého přikázání, které stanovilo: "nezabiješ". Takové formulování otázky možno zdůvodnit mnohými nafouklými frázemi o svatosti lidského života. Ale i tu je nám tázat se jazykem evangelických alegorií, nejpřístupnějším vůdcům britského socialismu, jak si bude počínat mister Lansbury, jestliže před jeho očima vagabund napřáhne klacek na děti, a nebude-li k jich záchraně jiného prostředku, než okamžitý a jistý výstřel z revolveru.
Nepustí-li se náš předpokládaný besedník do svrchovaně podřadných sofismat, odpoví, aby si pěkně pomohl, že naše přirovnání je velmi výjimečného charakteru. Na tuto odpověď zbude jen zas naznačit, že své právo na použití násilí v příslušných okolnostech Lansbury svěřil své policii, té speciální organisaci násilí, jež ho také ve většině případů zbavuje nutnosti užívat revolveru, ano přemýšlet dokonce o jeho praktickém účelu.
Ale co, ptáme se, jestli ozbrojení stávkokazi rozhánějí anebo ubíjejí stávkující? Takové případy jsou v Americe docela obyčejné a ani v jiných zemích nejsou výjimkou. Dělníci nemohou svěřit své právo na odpor proti stávkokazům policii, protože policie ve všech zemích ochraňuje právo stávkokazů rozhánět a ubíjet stávkující, na něž zákon o svatosti lidského života, jak známo, se nevztahuje. Ptáme se: mají stávkující právo dát mluvit holím, kamenům, revolverům, bombám proti fašistům, bandám Ku-Klux-Klanu a podobným nájemným ničemům kapitálu?
Hle, to je maličká otázečka, na kterou bychom prosili jasnou a přesnou, ne ohebně pokryteckou odpověď. Řekne-li Lansbury, že úlohou socialismu je dát lidovým masám takovou výchovu, aby fašisté nebyli fašisty, ničemové ničemy, bude to nejryzejší pokrytectví, že cílem socialismu je odstranění násilí nejprve v jeho nejhrubších a nejkrvavějších formách, a pak v jiných skrytějších, je naprosto nesporné.
Ale nemluvíme tu o mravech a morálce budoucí komunistické společnosti, ale o konkrétních cestách a způsobech boje s kapitalistickým násilím. Když fašisté desorganisují stávku, zabírají redakci novin, pokladnu, bijí nebo zabíjejí dělnické poslance a policie obkličuje násilníky kruhem nedotknutelnosti, tu jen nejzkaženější licoměrník by mohl radit dělníkům, aby neodpovídali ranou na ránu pod záminkou, že v komunistickém systému nebude místa pro násilí. Ovšem v každém daném případě je nutno řešit při uvážení celé situace, jak odpovídat na násilí a až po jakou linii jít ve svém odporu.
To však je otázka taktické účelnosti, jež nemá nic společného se zásadním uznáním nebo odmítnutím násilí.
Co je to vlastně násilí? Kde začíná? Kde přípustné a cílevědomé činy mas přecházejí v násilí? Pochybujeme velmi, že by Lansbury nebo některý jiný z pacifistů uměl odpovědět na tuto otázku, kdyby se neomezil na prosté odvolání na trestní zákoník, kde stojí, co je dovoleno.
Třídní boj je stálý řetěz otevřených nebo zakrytých násilí, které jsou "regulovány" v tom neb onom stupni vládou, jež je opět se své strany organisovaným aparátem násilí silnějšího z protivníků, to je vládnoucí třídy. Je stávka násilím? Byla doba, kdy stávky byly zakázány, a každá stávka téměř nevyhnutelně byla spojena s fysickou srážkou. Pak následkem vývoje stávkového boje, to je následkem násilí mas nad zákonem nebo přesněji následkem neustálých ran masy do zákonného násilí byly stávky legalisovány. Znamená to, že Lansbury pokládá jenom mírné, "legální", to je buržoasií rozřešené stávky za přípustný prostředek boje?
Kdyby však dělníci nepořádali stávky na počátku XIX. století, anglická buržoasie by je v roce 1824 nelegalisovala. Připustíme-li stávkovou formu použití síly nebo násilí, je nutno přijati všechny důsledky, mezi nimi obranu stávek před stávkokazi za pomoci prostředků cílevědomého proti násilí.
Dále jsou-li přípustny stávky dělníků proti kapitalistům nebo určitým skupinám kapitalistickým, zdali pak se odváží Lansbury uznat za nepřípustnou generální stávku dělníků proti fašistické vládě, která drtí dělnictvo provokatéry a vrahy? A zase generální stávky nemůže být použito v kterýkoli den a hodinu, ale jenom za určitých konkrétních podmínek. Ale to je otázka strategického nacílení a ne všeobecného "mravního" ocenění.
Co se týče generální stávky jako jednoho z nejrozhodnějších prostředků boje, tu stěží Lansbury i všichni ti, již jsou s ním jedné mysli, dohromady vymyslí jiný prostředek, jehož by proletariát mohl použít k dosažení rozhodného cíle. Nepadne snad Lansbury opravdu tak nízko, aby dělníkům odporučoval čekat, pokud duch bratrské lásky nebude vládnout v srdcích, řekněme italských fašistů, abychom nezapomněli, z velké části zbožných katolíků.
Uznáme-li, že proletariát má nejenom právo, ale je povinen připravovat se ke generální stávce proti fašistickému režimu, třeba z tohoto uznání vyvodit všechny další důsledky. Generální stávka, není-li pouhou demonstrací, znamená neobyčejný otřes společnosti a za všech okolností hraje o politický režim a reputaci síly revoluční třídy. Podniknout generální stávku možno jenom při hotovosti dělnické třídy a především její avantgardy dovést boj do konce.
Ale ani fašismus se nechystá vzdát před nějakou mírnou stávkovou demonstrací. V reálném a bezprostředním nebezpečí fašisté napnou všechny své síly, užijí provokace, vraždy, žhářství v nebývalém měřítku. Je otázka: je dovoleno vůdcům generální stávky utvořit své družiny na obranu stávkujících před násilím, k odzbrojení a rozehnání fašistických band?
A poněvadž ještě nikomu se nepodařilo, aspoň za naší paměti, odzbrojit zavilé nepřátele náboženskými hymnami, bude zřejmě nutno revoluční oddíly ozbrojit revolvery a ručními granáty - až do té chvíle, dokud nebudou mít ručnice, strojní pušky a děla. Či snad na tomto bodě se počíná oblast nepřípustného násilí?
Ale pak se zamotáme definitivně v nepěkných a hanebných protikladech. Generální stávka, která se nechrání před násilím a zničením, je demonstrace zbabělosti a předurčena k porážce. Jenom blázen nebo zrádce bude vyzývat k boji za takových podmínek.
"Neozbrojený" stávkový boj logikou poměrů, které nejsou závislé na Lansburym, vyvolává ozbrojené konflikty. V hospodářských stávkách to bývá zhusta, v revolučně-politické stávce je to naprosto nevyhnutelné, pokud má stávka za úkol svržení dané vlády. Kdo odmítá násilí, musí odmítat vůbec boj, to je musí opravdu se postavit do řad straníků triumfujícího násilí vládnoucích tříd. Ale na to se věc neomezuje.
Vždyť námi předpokládaná generální stávka má za cíl svrhnout fašistickou vládu. Toho může dosáhnout jen, udrží-li vrch nad jejími ozbrojenými silami. Tu si lze opět představit dvě cesty: přímé vojenské vítězství nad silami reakce nebo stržení těchto sil na stranu revoluce. V nesmíšené formě ani jedna z těchto cest není uskutečnitelná.
Revoluční povstání udrží vítězství v tom případě, když se mu podaří rozbít nejtvrdší, nejrozhodnější a nejspolehlivější oddíly reakce a přivést na svou stranu ostatní ozbrojené síly režimu. Dosáhnout je to možno opět jen za té podmínky, jestliže viklající se vládní vojska jsou přesvědčena, že dělnické masy nedemonstrují jen z nespokojenosti, ale rozhodli se tentokrát stůj co stůj svrhnout vládu a nezastavit se před nejbezohlednějšími bojovými opatřeními. Jenom takové dojmy viklajících se vojsk mohou je strhnout na stranu lidu.
Čím vyčkávavější, viklavější, poddanější bude politika vůdců generální stávky, tím silněji budou podporovat existující vládu, tím větší vyhlídky bude mít tato vláda na vítězné východisko z krise, aby pak poslala všechny škorpiony krvavých represálií proti dělnické třídě.
Jinými slovy, přikročí-li kdy už dělnická třída za účelem svého osvobození ke všeobecné politické stávce, musí si uvědomit dříve sama, že stávka nevyhnutelně zrodí soukromé i společenské, ozbrojené i poloozbrojené konflikty; musí si dříve uvědomit, že stávka nebude zatlačena jenom v tom případě, když hned bude moci klást nezbytný odpor stávkokazům, provokátorům, fašistům apod.; musí předem předvídat, že vláda, o jejíž osud jde, vyvede v tom či onom stadiu boje na ulici svou ozbrojenou moc, a že na výsledku srážky revolučních mas s touto ozbrojenou mocí bude záviset osud režimu a následkem toho i osud proletariátu.
Dělníci musí předem užít všech opatření, aby předběžnou agitací přivedli na svou stranu vojáky; ale současně musí předvídat, že při vládě zůstane dostatečný počet spolehlivých nebo polospolehlivých vojáků, jež bude moci vyvést k potlačení povstání, a důsledně bude nutno nakonec otázku řešit ozbrojenou srážkou, k níž nutno se připravovat docela plánovitě, a již třeba provést s celou revoluční rozhodností.
Toliko největší rozhodnost v revolučním boji je s to vyrazit zbraně z rukou reakce, zkrátit periodu občanské vojny, zmenšit počet jejích obětí. Nebereme-li toto v potaz, není vůbec třeba chápat se zbraní; nechápeme-li se zbraní, nelze organisovat generální stávku; odmítáme-li generální stávku, nelze myslit na vážný boj.
Pak zbývá jenom vychovávat dělníky v duchu úplné malátnosti, čímž i bez toho se zabývá oficiální škola, vládnoucí strany, kněží všech církví a… socialističtí kazatelé nepřípustnosti násilí.
Pozoruhodné je to: právě jako filosofičtí idealisté se v praktickém životě živí chlebem, masem, vůbec opovrženou hmotou a nespoléhajíce se na nesmrtelnou duši starají se, aby nepadli pod automobil, tak i páni pacifisté, nemohoucí protivníci násilí, mravní "idealisté" ve všech těch případech, kde se to týká jejich bezprostředních zájmů, apelují na politické násilí a přímo nebo nepřímo ho používají. Ježto mister Lansbury není jak vidno, zcela prost temperamentu, přiházejí se mu takové případy častěji než jiným.
V parlamentních debatách o nezaměstnanosti (schůze dolní sněmovny 9. března) Lansbury připomněl, že zákon o pojištění proti nezaměstnanosti byl vydán v nynější své podobě v r. 1920 "ne tak proto, aby zabezpečil život dělníků a jejich rodin, jako proto, jak pověděl nedávno lord Derby, by předešel revoluci. V r. 1920 - pokračoval Lansbury - všichni dělníci, sloužící ve vojsku, byli pojati do počtu pojištěných, protože vláda v tu dobu nebyla si zcela jista, zda neobrátí své zbraně takovým směrem, jenž by byl vládě docela nežádoucí. ("Times", 10. března 1925).
Po těchto slovech parlamentní protokol poznamenává: "souhlas na lavicích oposice", t. j. dělnické strany a výkřiky "oho" na ministerských křeslech. Lansbury nevěří v násilí. Nicméně však uznává po lordovi Derby, že strach před revolučním násilím zrodil zákon o státním pojištění nezaměstnaných. Lansbury vede boj proti odstranění tohoto zákona; tedy věří, že zákon, zrozený ze strachu před revolučním násilím přináší dělnické třídě jistý užitek. Ale tím je skoro matematicky dokázán užitek revolučního násilí. Neboť, s dovolením mistera Lansburyho, kdyby nebylo násilí, nebylo by ani strachu před ním. Kdyby nebylo skutečné možnosti (a nezbytnosti) v určitých případech obrátit zbraně proti vládě, neměla by vláda důvodu bát se toho.
Tedy: tak zvaná nevěra Lansburyho v násilí je nejčistší nedorozumění. Ve skutečnosti toho násilí používá, aspoň jako argumentu každý den. Ještě více používá prakticky výbojů revolučního násilí minulých desetiletí a staletí. Nechce jenom spojit ve svých myšlenkách závěr se závěrem. Odmítá revoluční násilí při zabrání vlády, to je plného osvobození proletariátu. Ale velmi pěkně užívá násilí a upotřebuje ho v tom boji, který nepřekročuje rámec buržoasní společnosti. Mister Lansbury je pro násilí v malém, proti násilí ve velkém. Podobá se vegetariánu, který by se klidně smířil s masem kachen a králíků, ale s posvátným rozhořčením by odmítal porážet velká zvířata. Vidíme však předem, že mister Lansbury nebo jeho diplomatičtější a licoměrnější přívrženci nám namítnou: ano, proti fašistickému režimu, vůbec proti despotické vládě může násilí být, koncem konců, nehádáme se, bohužel, do určité míry, i přípustné; ale je svrchovaně nepřípustné v režimu demokracie. Poznamenáme si se své strany tuto námitku jako vzdání zásadní posice, neboť s počátku se mluvilo, ne za jakých politických podmínek je násilí přípustné nebo účelné, ale o tom, je-li vůbec násilí přípustné s nějakého abstraktního humanitářsko-křesťanského socialistického hlediska.
Praví-li nám, že revoluční násilí je nepřípustné právě v režimu politické demokracie, přenáší se tím celá otázka na jinou plochu. To však neznamená, že demokratičtí protivníci násilí jsou hlubší a chytřejší než křesťansky-humanitární. Přesvědčíme se bez námahy, že tomu tak není.
Vskutku: je pravda, že otázka účelnosti a přípustnosti revolučního násilí se řeší závisle na větší nebo menší demokratičnosti formy vlády buržoasie? Proti takovému formulování mluví historická zkušenost. Boj mezi směrem revolučním a mírným, legálním, reformním uvnitř dělnického hnutí vůbec nezačíná od chvíle zřízení republiky nebo zavedení všeobecného volebního práva.
V době chartismu a těsně po rok 1868 byli dělníci v Anglii docela zbaveni hlasovacího práva, to jest základní zbraně "mírného" vývoje. Ale chartistické hnutí bylo přece rozekláno na straníky fysické síly, za nimiž šla masa, a straníky morální síly, hlavně z maloburžoasních inteligentů a dělnické aristokracie. V hohenzollernském Německu při nesilném parlamentě byl v sociální demokracii veden boj mezi straníky parlamentárních reforem a kazateli revoluční generální stávky. Konečně i v carském Rusku, při režimu 8. června, menševici likvidovali revoluční metody boje pod heslem boje za legálnost. Tak odvolávání na buržoasní republiku nebo všeobecné volební právo, jako na základní reformistický a legalistický důvod, je plodem teoretické omezenosti, krátké paměti nebo přímé licoměrnosti.
Ve skutečnosti znamená legalistický reformismus sklonění otroků před zřízeními a zákony otrokářů. Je-li v počtu těchto zařízení všeobecné volební právo nebo ne, jsou-li korunovány králem nebo presidentem - to už je pro oportunistu otázka druhořadá. Je pořád na kolenou před idolem buržoasního pořádku a připraven dostat se k svému "ideálu" ne jinak, než skrze buržoasií pro něho postavená oslí vrata. Vrata jsou však tak postavena, že není možno jimi projít.
Co je to vlastně politická demokracie a kde začíná? Jinými slovy, kde, kterými zeměmi je vedena čára zakázaná násilí? Možno na příklad nazvat demokracií stát, v němž je monarcha a aristokratická sněmovna? Je přípustné užívat revolučních metod k svržení těchto řádů? Na to, prosím, odpovědí, že anglická dolní sněmovna je dost silná, aby, bude-li to pokládat za nutné, odstranila královskou vládu a sněmovnu lordů, takže dělnická třída má mírnou cestu k uskutečnění demokratického režimu ve své zemi. Připusťme to na chvíli. Ale jak je to se samotnou dolní sněmovnou? Může toto zřízení vskutku být nazváno demokratickým, byť i s formálního hlediska? Docela ne.
Velké skupiny obyvatelstva jsou fakticky zbaveny volebního práva, ženy mají hlas toliko od 30 let, muži toliko od 21 let. Snížení věkového censu je s hlediska dělnické třídy, v níž se pracovní život začíná časně, elementárním požadavkem demokracie. Ale nad to volební okresy v Anglii jsou rozděleny tak zrádně, že na jednoho dělnického poslance, připadá dvakrát tolik hlasů, než na konservativního. Zvyšuje věkový census, vyhání anglický parlament aktivní mládež obého pohlaví a vkládá osud země do rukou hlavně starším pokolením, životem unavenějším, jež hledí spíše pod nohy než vpřed.
V tom je smysl vysokého věkového censu. Cynická volební geometrie okresů dává konservativnímu hlasu tak velkou váhu, jako mají dva dělnické. Tak znamená dnešní parlament nejkřiklavější výsměch lidové vůli, i když ji chápeme se stanoviska buržoasně-demokratického.
Má dělnická třída právo, ostávajíc dokonce na půdě principů demokracie, mocně žádat od nynější privilegované a ve skutečnosti usurpátorské dolní sněmovny, aby neprodleně zavedla demokratické volební právo? A odmítne-li to parlament, což, jak předpokládáme, je nevyhnutelné, neboť před několika dny Baldwinova vláda zamítla vyrovnat ženský věkový census s mužským, bude mít v takovém případě proletariát "právo" dobývat si prostředkem, řekněme, všeobecné stávky od usurpátorského parlamentu uskutečnění demokratického volebního práva?
Připustíme-li dále, že dolní sněmovna, nynější, usurpátorská, nebo demokratičtější rozhodla by se odstranit královskou moc a sněmovnu lordů - na což není naděje - to by vůbec ještě neznamenalo, že reakční třídy, octnuvše se v parlamentě v menšině, by se podrobily bez obrany takovému rozhodnutí. Viděli jsme nedávno, jak ulsterští reakcionáři pod vedením lorda Curzona dali se cestou otevřené občanské vojny, když se rozešli ve svých názorech v otázce státní výstavby Irska s britským parlamentem, při čemž angličtí konservativci otevřeně podporovali ulsterské buřiče[33].
Řeknou nám však, v takovém případě to bude se strany privilegovaných tříd otevřené povstání proti demokratickému parlamentu a přirozeně takové vzbouření musí být uklizeno státním násilím. Zapisujeme si i toto přiznání, ale zde potřebujeme vyvodit z něho některé praktické vývody.
Připusťme na okamžik, že z nejbližších voleb přijde do parlamentu dělnická většina, která nejlegálnějším způsobem rozhodne pro začátek dát bez náhrady zem landlordů sedlákům a chronicky nezaměstnaným - uložit vysokou daň na kapitál, odstranit královskou moc, sněmovnu lordů a některá jiná nepřístojná zřízení. Nemůže být ani nejmenší pochybnosti o tom, že majetné třídy se nevzdají bez boje, tím spíše, že celý policejní, soudní a vojenský aparát je celkem v jejich rukou. V dějinách Anglie byl už případ občanské války, kdy král se opíral o menšinu v dolní a většinu v horní sněmovně proti většině dolní sněmovny a menšině lordů.
Bylo to v osudových letech XVII. století. Toliko idiot - opakujeme - toliko politováníhodný idiot může vážně namítat, že opakování občanské války toho druhu (na nových třídních základech) je nemožné v XX. století (následkem očividných úspěchů křesťanského světového názoru za poslední tři staletí, úspěchů humanitních citů, demokratických směrů a všech ostatních velkolepých věcí.
Týž příklad Ulsteru ukazuje, že majetné třídy nežertují, je-li parlament, jejich vlastní, nucen, třeba částečně, stlačit jejich privilegované postavení. Příprava k ovládnutí moci znamená tedy nutně i přípravu ke všem následkům, vyplývajícím z nevyhnutelného odporu majetných tříd. Nutno pevně pochopit: kdyby v Anglii přišla k moci třeba arcidemokratickou cestou, skutečná dělnická vláda, ukázala by se občanská válka nevyhnutelnou. Dělnická vláda musila by potlačit odpor privilegovaných tříd.
Udělat to pomocí starého státního aparátu, staré policie, starých soudů, staré milice, bylo by nemožno. Dělnická vláda zbudovaná parlamentní cestou byla by nucena vytvořit si nové revoluční orgány, opírajíc se o odborové svazy a vůbec o dělnické organizace. To by vedlo k neobyčejnému vzrůstu aktivity a samostatné činnosti dělnických mas.
Na půdě bezprostředního boje s vykořisťovatelskými třídami by se trade-uniony aktivně sblížily mezi sebou, nejen ve svých špičkách, ale i dole, a došly by k nutnosti vytvořit místní schůze delegátů, to je sověty dělnických zástupců. Opravdová dělnická vláda, to je vláda až po sám konec oddaná zájmům proletariátu, byla by takovým způsobem nucena rozbít starý vládní stroj jako zbraň majetných tříd a postavit proti ní aparát dělnických sovětů.
To znamená, že demokratický původ dělnické vlády - kdyby vůbec se ukázal možným - přivedl by k nutnosti postavit revoluční třídní moc proti reakční. Ukázali jsme výše, že nynější anglický parlament je nestvůrné zkroucení zásad buržoasní demokracie, a že bez použití revolučního násilí je sotva možno dosáhnout v Anglii třeba jen poctivého rozdělení volebních okresů, odstranění monarchy a sněmovny lordů. Ale připusťme na okamžik, že tyto požadavky jsou tak či onak vyplněny.
Znamená to, že budeme mít v Londýně skutečně demokratický parlament? Docela ne. Londýnský parlament je parlament otrokářů. Zatím co představuje třeba nejideálnějším formálně-demokratickým způsobem, čtyřicetimilionový národ, vydává anglický parlament zákony pro třistamilionové obyvatelstvo Indie a užívá peněžních prostředků, získávaných anglickým panstvím nad koloniemi. Obyvatelstvo Indie neúčastní se vydávání zákonů, jež určují jeho osud.
Anglická demokracie je podobna athénské v tom smyslu, že rovnost demokratických práv (ve skutečnosti neexistující) se týká toliko "svobodně narozených" a opírá se o bezpráví "nižších " národů. Na každého obyvatele britských ostrovů připadá kolem devíti koloniálních otroků.
I když předpokládáme, že revoluční násilí je nepřípustné v demokracii, nevztahuje se tento princip žádným způsobem na národy Indie, které se bouří ne proti demokracii, ale proti utiskující je despocii. Ale v takovém případě ani Angličan, je-li opravdu demokrat, nemůže přiznat závaznou demokratickou moc britským zákonům, týkajícím se Indie, Egypta a ost. Ježto však o tyto zákony se opírá celý společenský život samé Anglie, jako koloniálního státu, je zřejmé, že vůbec celá činnost Westminsterského parlamentu[34], jako střediska loupežného státu, je antidemokratická v samých svých základech.
S důsledně demokratického hlediska mělo by se říci: do těch dob, pokud Indům, Egypťanům a ost. nebude dána plná svoboda sebeurčení, to je svoboda oddělení, nebo pokud do parlamentu celého impéria nevyšlou Indové, Egypťané a ostatní svých zástupců s právy stejnými jako Angličané, mají netoliko Indové a Egypťané, ale i angličtí demokraté právo na povstání proti loupežné vládě, sestavené parlamentem, představujícím nepatrnou menšinu obyvatelstva britského impéria. Tak tady se mají věci pro Angličana, přistupuje-li se k otázce o užívání násilí toliko s demokratickým sudidlem, ale dovedeným až do konce.
Odmítání práva uhnětených mas na násilí, hlásané anglickými sociálními reformisty, je hanebné zřeknutí demokracie, je opovržení hodná podpora imperialistické diktatury nepatrné menšiny nad sty miliony porobených. Spíše než poučovat komunisty o svatosti demokracie a přesvědčovat sovětskou vládu, měl by pan Macdonald přivést do čistého stavu svůj vlastní nos!
* Rozebrali jsme nejprve otázku o násilí s "humanitního" křesťanského, kněžského hlediska a přesvědčili se, že sociální pacifisté, hledající východisko z bezvýchodných protikladů jsou fakticky nuceni vzdát se svého stanoviska a uznat, že za prahem demokracie je revoluční násilí přípustné. Ukázali jsme dále, že těm, již odmítají násilí, je těžko opírat se o demokratické hledisko právě tak, jako o křesťanské. Jinými slovy, odkryli jsme celou neudržitelnost, lživost, pokrytectví sociálního pacifismu, stavějíce se na jeho vlastní základ.
To však nijak neznamená, že jsme ochotni tuto základnu uznat. Při řešení otázky po revolučním násilí nejeví se nám parlamentně demokratický princip vůbec nejvyšší instancí. Není lidstvo pro demokracii, ale demokracie je jednou z pomocných zbraní na cestách lidského vývoje.
Tam, kde buržoasní demokracie se stává překážkou, podléhá zničení. Přechod od kapitalismu k socialismu neplyne vůbec z formálních demokratických principů, ale z materiálních podmínek vývoje samé společnosti; ze vzrůstu výrobních sil, z bezvýchodných kapitalistických protikladů, vnitřních i mezinárodních, ze zostření boje mezi proletariátem a buržoasií. Vědecký rozbor celého historického procesu a vlastní politická zkušenost našeho pokolení, uzavírající v sebe imperialistickou válku, svědčí stejně, že bez přechodu k socialismu hrozí celé naší kultuře hnití a rozklad. Provést přechod k socialismu může jenom proletariát vedený svou revoluční avantgardou a vedoucí za sebou všechny pracující a uhnětené jak metropolí tak kolonií.
Nejvyšším naším sudidlem v celé naší činnosti, ve všech našich politických rozhodnutích jsou zájmy revolučního boje proletariátu za dobytí moci a přestavbu společnosti. Pokládáme za reakční a pedantské soudit hnutí proletariátu s hlediska abstraktních principů a juristických paragrafů demokracie.
Pokládáme jediné za správné soudit demokracii s hlediska historických zájmů proletariátu. Nejde tu o ořechovou skořápku, ale o jádro ořechu. Nejčistší tupostí zvučí hovory pánů fabiánců o nepřípustnosti "úzce třídního" hlediska. Kořenné úkoly společenského vývoje uskutečňované proletariátem chtějí podřídit školnímu pedantskému ukazovátku. Pod jménem všelidské solidarity rozumějí eklektickou míchanici odpovídající úzce třídnímu obzoru malého buržoy. Mezi své vlastnictví a revoluční proletariát staví buržoasie chránítka demokracie.
Socialističtí pedanti říkají dělníkům: je třeba vládnout výrobními prostředky, ale předběžně je třeba se snažit, aby v mezích těchto chránítek byly proraženy nezbytné cesty a průtoky. Ale nelze odhodit tato chránítka? Žádným způsobem. Proč? Poněvadž, kdybychom i tím zachránili společnost, porušili bychom za to složitý systém vládního násilí a klamu, který nás buržoasie naučila považovat za posvátnou demokracii.
Vytlačeni jsouce z dvou prvých posic, mohou protivníci násilí zaujat třetí linii zákopů. Mohou souhlasit s odvržením křesťanské mystiky a demokratické metafysiky a pokusit se obhajovat reformně-demokratickou, mírnou, parlamentní cestu úvahami holé politické účelnosti. Někteří mohou říci na příklad toto: Kristovo učení ovšem nepředvídá, jak vyjít z rozporů britského kapitalismu; právě tak není ani demokracie posvěceným zařízením, ale jenom dočasným a pomocným produktem historického vývoje; proč však by neměla dělnická třída používat demokratického parlamentu, jeho metod, jeho předpokladů, zákonodárného aparátu ke skutečnému dobytí moci a k přestavbě společnosti? Vždyť je to svrchovaně přirozené a podle všech dokladů hospodárnější cesta k dosažení socialistické revoluce.
My, komunisté, nejsme nijak ochotni radit anglickému proletariátu, aby se obrátil zády k parlamentu. Naopak, když někteří angličtí komunisté ukazovali takovou tendenci, setkávali se na mezinárodních sjezdech s naším odporem. A tak v otázce nejde o to, je-li vůbec nutno užívat parlamentní cesty, ale o to, jaké místo má parlament v společenském vývoji společnosti: o to, kde jsou síly tříd, v parlamentě nebo mimo parlament; o to, v jaké formě nebo na jakém poli se ty síly srazí; o to, možno-li z parlamentu, vybudovaného kapitalismem a v zájmu jeho rozvoje a ochrany, udělat páku k jeho svržení.
Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba pokusit se aspoň s určitou dávkou konkrétnosti představit si, jakou cestou půjde další politický rozvoj Anglie. Všechny pokusy takového druhu podívat se vpřed mohou mít ovšem toliko podmíněný, orientační ráz. Ale bez takových pokusů byli bychom odsouzeni bloudit v tmách.
Nynější vláda má v parlamentě pevnou většinu. Není tedy vyloučeno, že se udrží při moci tři, čtyři roky, třebas i lhůta jejího života se může ukázat kratší. V této periodě konservativní vláda, počavší "dohodářskými" řečmi Baldwinovými, bude odkrývat, že koncem konců přiznaně konservuje všechny rozpory a rány poválečné Anglie. O nejhroznější z těchto ran, chronické nezaměstnanosti, ani konservativní strana si nedělá žádné iluse. Na velký rozvoj vývozu naděje není. Konkurence Ameriky a Japonska vzrůstá, německý průmysl ožívá. Francie exportuje za pomoci upadající valuty. Baldwin prohlašuje, že politikové nemohou přinést průmyslu úlevu; musí si ji najít sám v sobě. Nová úsilí po znovu zavedení zlaté měny vyžádají si od obyvatelstva, a tedy průmyslu, nových obětí, což věstí další vzrůst nespokojenosti a nepokoje. Radikalizace anglické dělnické třídy půjde plnou parou.
To vše bude podporovat příchod dělnické strany k vládě. Ale máme všechny důvody obávat se, nebo lépe nadát se, že tento proces způsobí mnoho nepříjemností nejenom Baldwinovi, ale i Macdonaldovi. Především možno očekávat vzrůst počtu průmyslových konfliktů a současně s tím zvýšení tlaku dělnických mas na jejich parlamentní představitele. Ani to ani ono nemůže být vhod vůdcům, kteří tleskají dohodářským řečem Baldwinovým a vyslovují svůj zármutek nad úmrtím Curzonovým. Vnitřní život parlamentní frakce, jakož i její postavení v parlamentě bude se při tom stále zhoršovat. S druhé strany není pochybnosti, že kapitalistický tygr brzy přestane mručet o postupném vývoji a začne ukazovat drápy.
Podaří se za těch podmínek Macdonaldovi zachovat si vůdcovství do nových voleb? Jinými slovy možno očekávat zlevění vedení strany už teď v době oposičního chování strany? Otázka tato ovšem nemá rozhodujícího významu, a odpověď na ni má jen věštecký ráz. Každou měrou možno a třeba očekávat další zostření poměru mezi pravým a tak zvaným "levým" křídlem dělnické strany, a co je mnohem důležitějšího, zesílení revolučních směrů v masách.
Majetné třídy začnou se vzrůstajícím nepokojem slídit za tím, co se děje v řadách dělnické třídy, a začnou se za nedlouho připravovat k volbám. Volební kampaň nabude za takových podmínek neobyčejně napjatého charakteru. Poslední volby, v nichž figuroval padělaný dokument, puštěný, jak se zdá, z centra celým buržoasním tiskem a všemi schůzemi, byly jenom slabou předzvěstí budoucích voleb.
Výsledek voleb, nepředpokládáme-li, že se rozvinou bezprostředně v občanskou válku (a to, mluvíme-li všeobecně, není vyloučeno) může být trojí: buď se k moci vrátí konservativci, ale se silně přistřiženou většinou; nebo ani jedna ze stran nebude mít absolutní většinu a obnoví se parlamentní situace předešlého roku, jenom za politických podmínek mnohem méně příhodných pro dohodářství; nebo nakonec absolutní většina přejde k dělnické straně.
V případě vítězství konservativců zneklidnění a netrpělivost dělníků se nevyhnutelně přiostří. Otázka volební mechaniky s její taškářskou geometrií volebních okresů vstane s celou ostrostí. Požadavek nového demokratického parlamentu nutně zazní s větší silou. To může na čas zadržet do určité míry vnitřní boj v dělnické straně, tvoříc přece příznivější podmínky pro revoluční elementy. Přistoupí konservativci na mírný ústupek v otázce, která může být pro ně otázkou osudovou? Málo pravděpodobné.
Naopak, vystoupí-li otázka o moci příkře, konservativci pokusí se dělníky rozdělit opírajíce se o Thomasy nahoře a na ty trade-unionisty dole, kteří odmítají placení politických příspěvků. Nijak není vyloučen pokus konservativní vlády vyvolat oddělené srážky, aby je silou zdolala, zastrašila liberální filistry vedoucí dělnickou stranu a vrhla hnutí zpět. Může se tento plán podařit? Taková možnost není vyloučena.
Pokud vůdcové dělnické strany ji vedou se zavázanýma očima, bez perspektiv, bez chápání všeobecných faktů, ulehčují konservativcům možnost zasadit hnutí ránu v následující, vyšší etapě. Taková variace by byla dočasnou, více či méně vážnou porážkou dělnické třídy, ale neměla by ovšem nic společného s mírnou parlamentní cestou, o níž se dohodářům zdá. Naopak porážka takového druhu připravila by obnovení třídního boje v následující etapě, v rozhodnějších revolučních formách a tudíž pod novým vedením.
Kdyby po nejbližších volbách ani jedna ze stran neměla většiny, parlament by zmalátněl. Dělnicko-liberální koalice by se sotva mohla opakovat po provedeném pokusu a k tomu v nových, zostřenějších, mezitřídních a mezistranických poměrech.
Pravděpodobnější by byla konservativně-liberální vláda. Ale ta by se ve skutečnosti rovnala prvé, právě probrané variantě konservativní většiny. V případě, že by nebyla sjednána dohoda, jediným parlamentním východiskem by byla revise volebního řádu. Otázka volebních okresů, skrutinií apod. by se stala otázkou bezprostředního boje dvou hlavních stran o moc. Byl by způsobilý parlament, rozdělený v strany, z nichž ani jedna není s to převzít vládu, provést nový volební zákon? Víc než pochybné. K tomu by každou měrou bylo třeba mohutného tlaku zvenčí. Slabost parlamentu bez zabezpečené většiny by tvořila příznivou situaci pro takový tlak. Ale to zase odhaluje revoluční perspektivu.
Tato zatímní variace nemá však pro nás samostatného významu, ježto je zřejmé, že neustálená parlamentní situace musí být rozřešena tím či oním směrem, to jest dospět buď ke konservativní či dělnické vládě. První případ jsme probrali. Co se týká druhého, máme oň zvlášť s hlediska tématu, jímž se zabýváme, zásadní zájem. Otázka tedy je dána tak: můžeme připustit, že dělnická strana zabezpečíc si při volbách parlamentní většinu a zřídíc vládu, provede mírnou cestou nacionalisací nejdůležitějších odvětví průmyslu v rámcích a metodami nynější parlamentní soustavy?
Abychom otázku nedělali hned příliš složitou, připusťme, že liberálně-dohodářská skupina Macdonaldova udrží ještě i v době nejbližších voleb oficiální vedení strany ve svých rukou, takže vítězství dělnické třídy povede k utvoření vlády Macdonaldovy. Ta však už přece nebude prostým opakováním prvního pokusu: za prvé, protože, podle našeho předpokladu bude mít za sebou samostatnou většinu; za druhé, mezistranické poměry se nutně v nejbližší době zaostří zvláště v případě vítězství dělnické třídy.
Dnes, kdy konzervativci mají ve svých rukou pevnou většinu, jsou ochotni s blahosklonností příznivce zacházet s Macdonaldem, Thomasem a jejich společností. Ale, ježto konservativci jsou uděláni z lepšího materiálu než hoření socialisté, octnouce se v menšině neprodleně ukáží zuby a drápy. Proto není třeba pochybovat, že kdyby konservativcům se nepovedlo těmi či oněmi parlamentními a mimoparlamentními metodami zamezit dělnické třídě utvoření samostatné vlády, tu i v tomto, jak by se zdálo, s hlediska mírného vývoje nejpříznivějším případě konservativci octnouce se v menšině, udělají vše, co mohou, aby za pomoci úřednictva, soudů, vojenské soustavy, sněmovny lordů a dvora sabotovali všechna opatření dělnické vlády.
Před konservativci a před zbytky liberálů bude stát úloha skompromitovat stůj co stůj první samostatnou vládu dělnické třídy. Vždyť tu je otázka o životě a smrti. To vůbec není to, čím byl starý boj liberálů a konservativců, kdy různost nepřecházela rámec "rodiny" majetných tříd. Jen trochu vážné reformy dělnické vlády v oboru daní, nacionalisace a opravdové demokratisace správy by vyvolaly ohromný příliv nadšení pracujících mas a - poněvadž s jídlem roste chuť - úspěšné umírněné reformy by nevyhnutelně tlačily na cestu stále radikálnějších reforem. Jinými slovy, každý ztracený den by oddaloval možnost konservativců vrátit se k moci.
Konservativci nemohli by si nevydat počet o tom, že tu nejde o jednu z řady výměn vlád, ale o počátek socialistické revoluce parlamentní cestou. Prostředky státní obstrukce, zákonodárné a administrativní sabotáže v rukou majetných tříd jsou velmi velké, neboť ať je parlamentní většina jakákoli, celý státní aparát, shora dolů, je nedílně spoután s buržoasií. Náleží jí: celý tisk, nejdůležitější orgány místní samosprávy, university, školy, církev, nesčíslné kluby a vůbec dobrovolné svazy. V jejích rukou jsou banky a celý systém společenského kreditu, nakonec aparát dopravnictví a obchodu, takže na velkých kapitalistických svazech závisí každodenní výživa Londýna včetně dělnické vlády.
Je naprosto zřejmé, že všechny tyto gigantské prostředky budou uvedeny v pohyb se zuřivým úsilím, aby zabrzdily činnost dělnické vlády, ochromily její úsilí, zmátly ji, přinesly rozkol v její parlamentní většinu, nakonec vyvolaly finanční paniku, zásobovací obtíže, zmatky, terorisovaly špičky dělnických organisací a zeslabily proletariát. Jen nejposlednější hlupák může nechápat, že buržoasie uvede do pohybu nebe, peklo i zem v případě skutečného příchodu dělnické vlády k moci.
Nynější tak zvaný anglický fašismus zajímá posud spíše a víc jako zvláštnost, ale tato zvláštnost je symptomatická. Konservativci sedí dnes ještě příliš pevně v sedle, než aby potřebovali pomoci fašistů. Ale zostření mezistranických poměrů, vzrůst vytrvalosti a útočnosti dělnických mas a perspektiva vítězství dělnické strany vyvolají nevyhnutelně rozvoj fašistických tendencí na pravém křídle konservativců. V zemi, která za tato léta zchudla, kde postavení malé a střední buržoasie se krajně zhoršilo, a kde je chronická nezaměstnanost, nebude nedostatek materiálu k vytvoření fašistických oddílů. Netřeba tedy pochybovat, že ve chvíli volebního vítězství dělnické strany konservativci budou mít za sebou nejen oficiální státní aparát, ale i neoficiální bandy fašismu.
Ty začnou svou provokační a krvavou práci dříve, než parlament dospěje k tomu, aby přistoupil k prvému čtení zákona o nacionalisaci uhelných dolů. Co bude zbývat dělnické vládě? Buď hanebně kapitulovat nebo odpor zdolat. Toto druhé řešení se však neukáže tak docela jednoduchým. Zkušenost Irska ukazuje, že ke zkrocení odporu takového druhu je nutná značná materiální síla a pevný státní aparát.
Dělnická vláda bude postrádat toho i onoho. Policie, soudy, armáda, milice budou na straně rozvratníků, sabotážníků, fašistů, Bude nutno lámat úřednický aparát a zaměňovat reakčníky členy dělnické strany. Jiné cesty nebude. Ale je zcela zřejmé, že taková přísná, byť i zcela "zákonná" státní opatření neobyčejně zostří legální i nelegální odpor spojené buržoasní reakce. Jinými slovy: i to jest cesta občanské války.
Ale možná, že dělnická strana přijdouc k moci přistoupí k dílu tak opatrně, tak takticky, tak rozumně, že buržoasie - jak to říci? - nepocítí potřebu aktivního odporu? Takový předpoklad ovšem sám o sobě je směšný.
Nicméně nutno uznat, že to je právě zásadní naděje Macdonalda a společníků. Když dnešní vrchní vůdce nezávislých praví, že dělnická strana bude provádět jenom takové reformy, jejichž uskutečnitelnost je "vědecky" dokázaná (Macdonaldovu "vědu" už známe), chce říci, že dělnická vláda bude tázavě hledět do očí buržoasie před každým svým reformátorským krokem. Ovšem, kdyby všechno záviselo na dobré vůli Macdonaldově a jeho "vědecky" podložených reforem, nikdy by k občanské vojně nepřišlo - poněvadž by buržoasie k tomu neměla žádných důvodů.
Kdyby druhá vláda Macdonaldova byla jako první, nebylo by proč ani dát samu otázku o proveditelnosti socialismu parlamentní cestou, neboť rozpočet City nemá nic společného s rozpočtem socialismu. Avšak politika dělnické vlády, i když zachová předešlé složení, musí projít nějakou změnou. Je směšné si myslit, že ta mohutná vlna, která vynesla Macdonalda k moci, hned po tom citelně odpadne. Ne, požadavky dělnické třídy neobyčejně vzrostou. Poukazy na závislost na liberálních hlasech budou teď už bezdůvodné.
Odpor konservativců, sněmovny lordů, byrokracie, monarchie bude jen zdvojnásobovat energii, netrpělivost, pobouření dělníků. Klevety a štvaní kapitalistického tisku budou je hnát vpřed. I kdyby jejich vláda ukázala nejčistší energii, přec by se zdála dělnickým masám příliš ospalou. Ale čekat od Macdonalda, Clynesa[35] a Snowdena revoluční energii, lze s takovým právem, jako na příklad čekat vůni od červené řepy.
Mezi revolučním tlakem mas a zuřivým odporem buržoasie bude se vláda Macdonaldova házet se strany na stranu, dráždíc tyto, neuspokojujíc ony, provokujíc buržoasii svou chabostí, zvětšujíc revoluční netrpělivost dělníků, rozžehajíc občanskou válku a snažíc se zároveň zbavit ji vůdců, na straně proletariátu. Tou dobou bude nutně sílit revoluční křídlo, budou se zdvihat nejdále vidoucí, nejrozhodnější a nejrevolučnější elementy dělnické třídy.
Na této cestě bude vláda Macdonaldova musit dříve nebo později podle vzájemného poměru sil mimo parlament postoupit své místo buď konzervativní vládě s fašistickými, a ne dohodářskými tendencemi, nebo revoluční vládě skutečně způsobilé dovést věc do konce. V tom i onom případě je nevyhnutelná nová vlna občanské války, ostrá srážka tříd na celé linii. V případě vítězství buržoasie - nemilosrdné rozbití dělnických organisací, v případě vítězství proletariátu - zkrušení odporu vykořisťovatelů opatřeními revoluční diktatury. To se vám nelíbí, milordi? Nemůžeme nic dělat. Základní pružiny hnutí závisí na nás právě tak málo jako na vás. My nic "nedekretujeme". My jen analyzujeme.
Mezi "levými" polostraníky, poloprotivníky Macdonaldovými, stojícími jako on na demokratické posici, budou tací, již pravděpodobně řeknou: přirozeně, jestliže buržoasní třídy se pokusí ukázat odpor demokraticky zvolené vládě, nezastaví se tato před metodami nejpřísnějšího donucení, ale to nebude třídní diktatura, ale vláda demokratického státu, jenž… apod., apod. Přít se na tomto základu je téměř zbytečné.
Myslit skutečně, že osud společnosti může být určován tím, zvoleno-li do parlamentu 307 dělnických poslanců, to je menšina, nebo 308 - to je většina, a ne faktickým poměrem sil v okamžik ostré srážky tříd o zásadní otázky jejich existence - myslit tak, bylo by být v úplném zajetí parlamentní aritmetiky. A co bude - ptáme se - jestliže konservativci vidouce rostoucí revoluční příliv a nebezpečí dělnické vlády, nejen odmítnou demokratisovat volební řád, ale naopak vnesou do něho nová omezení? Nepravděpodobné! - vyrazí jiný honzíček, nechápající, že tam, kde jde o život a smrt tříd, je všechno pravděpodobné.
Ano, dokonce dnes už jde v Anglii po vrcholcích velký křik po zesílení a reorganisování sněmovny lordů. Z toho důvodu nedávno prohlásil Macdonald, že může pochopit starosti mnohých konservativních lordů, ale "proč mají o totéž usilovat liberálové, pochopit nemohu".
Mudrc nemůže pochopit, proč liberálové zesilují druhou linii okopů proti útoku dělnické třídy. Nechápe toho, protože je sám liberál, ale jen hluboce provinciální, malinký, omezený.
Nechápe, že buržoasie má velké záměry, že se hotoví k smrtelnému boji, že v tomto boji zaujmou zřetelné místo i koruna i sněmovna lordů. Omezíce práva dolní sněmovny, to je provedouce legální státní převrat octnou se konservativci, bez ohledu na všechny obtíže tohoto podniku, přece ve výhodnějším postavení, než kdyby jim bylo organisovati odpor proti dělnické vládě, jíž se už podařilo zesílit. - Nu, přirozeně, v takovém případě - vzkřikne jiný "levý" krasořečník - vyzveme k odporu masu. To jest k revolučnímu násilí? Vyplývá z toho, že revoluční násilí není jenom přípustné, ale nevyhnutelné, když konservativci provádějí nejlegálnější parlamentní cestou preventivní státní převrat? Není-li v takovém případě prostší říci, že revoluční násilí je účelné tam a tehdy, kde a kdy zesiluje posici proletariátu, zeslabuje nebo zahání nepřítele, uspišuje socialistický vývoj společnosti.
Než, hrdinské sliby ukázat bleskonosný odpor, když se konservativci "osmělí" a pod., nestojí ani za snědené vejce. Nelze kolébat masy ze dne na den žvaněním o mírném, bezbolestném, legálním, parlamentním, demokratickém přechodu k socialismu, pak při prvním velkém štipci do nosu vyzývat masy k ozbrojenému odporu. To je nejsprávnější cesta ulehčit reakci rozbití proletariátu.
Aby se ukázaly schopny revolučního odporu, musí být masy ideově, organisačně a materiálně k němu připraveny. Musí chápat nevyhnutelnost zostření třídního boje a jeho obrácení v určité etapě v občanskou válku. K této perspektivě musí přistoupit politická výchova dělnické třídy a výběr vedoucího personálu. Nutno den za dnem bojovat proti dohodářské ilusi, to jest vyhlásit mocdonaldovštině válku nikoli na život, ale na smrt. O to a jen o to dnes jde.
Nehledíme-li k řadě konkrétních podmínek, možno je říci, že Macdonald měl v minulosti čáku neobyčejně ulehčit přechod k socialismu, uváděje na minimum otřesy občanské války. Bylo to v době prvního příchodu dělnické strany k moci. Kdyby Macdonald rázem postavil parlament tváří v tvář rozhodnému programu (likvidace monarchie a sněmovny lordů, vysoká daň na kapitál, nacionalisace nejdůležitějších výrobních prostředků a pod.) a po rozpuštění parlamentu odvolal se s revoluční rozhodností k zemi, mohl by se nadat, že zastihne majetné třídy do určité míry nepřipraveny, silou nedat jim se sebrat, zkrušit je útokem dělnických mas, uchvátit a obnovit státní aparát dříve, než by se mohl sestavit britský fašismus, a tak provést revoluci vraty parlamentu, "legalisovat" ji a tvrdou rukou dovést k úplnému vítězství.
Avšak je zcela jasno, že taková možnost je ryze teoretickou. K tomu bylo by třeba jiné strany s jinými vůdci, a to by zase předpokládalo nějakou jinou situaci. Předpokládáme-li tuto teoretickou možnost v minulosti, je to jen proto, aby se tím silněji odhalila její nemožnost v budoucnu.
První pokus dělnické vlády byl při vší své zbabělé netalentovanosti přece vážným historickým varováním vládnoucích tříd. Už nebude lze zastihnout je nepřipraveny, budou teď s desateronásobným bystrozrakem slídit po životě dělnické třídy, po všech procesech, jež se v ní odehrávají. "My v žádném případě nebudeme střílet první," prohlásil tak nějak docela nenadále nejhumánnější, nejpobožnější, nejkřesťanštější Baldwin ve své parlamentní řeči 5. března.
A na lavicích dělnické frakce našli se hlupci, kteří těm slovům tleskali. Baldwin nepochybuje ani na minutu, že bude nutno střílet. Chce jenom v nastávající občanské válce svalit zodpovědnost včas, aspoň v očích mezitříd, na nepřítele, tj. na dělníky. Právě tak diplomacie každé země se včas snaží pro případ budoucí války přenést zodpovědnost na protivnou stranu. Konečně i proletářská strana má zájem na tom, aby svrhla zodpovědnost za občanskou válku na kapitalistické špičky, a koncem konci dělnická třída má a bude mít pro to mnohem víc politických a morálních důvodů.
Můžeme připustit, že atentát konservativců na dolní sněmovnu by byl jedním z "ušlechtilých" motivů k agitaci, ale to je koncem konců okolnost třetího a pátého řádu. Neprobíráme zde otázku o důvodech k revoluční srážce, ale otázku o opatřeních k ovládnutí státu za cílem přechodu k socialismu. Parlament nezabezpečuje ani v nejmenším mírný přechod: revoluční třídní násilí je nevyhnutelné a nutné. K němu je třeba se připravovat a připravovat. Je třeba revolučně vychovávat masy a zocelovat je. První podmínkou k tomu je nesmiřitelný boj s rozkladným duchem macdonaldovštiny.
25. března komise sněmovny lordů slavnostní formou rozhodla, že titul vévody Sommersetského má přejít na jakéhosi mistera Seymoura, který tím dostává právo být od nynějška zákonodárcem ve sněmovně lordů, při čemž toto rozhodnutí ve prospěch Seymourův záviselo na rozřešení jiné předběžné okolnosti: zda, když v roce 1787 nějaký plukovník Seymour se ženil, aby dal za několik pokolení Britanii nového lorda, byl v ten čas v Kalkatě živ nebo mrtev první muž jeho ženy?
Otázka, jak vidíme, výjimečně důležitá pro osudy anglické demokracie. V témž čísle "Daily Herald", kde se vykládá tato poučná episoda o prvním muži ženy prapraděda zákonodárce Seymoura, redakce se brání proti obvinění, že chce zavést Anglii sovětský pořádek: nikoli, my jsme jenom pro obchod se Sověty, ale nijak ne pro sovětský režim v Anglii.
Ale co by bylo špatného - dovolujeme si se zeptat v sovětských řádech přizpůsobených k anglické technice, k anglickému průmyslu, ke kulturním návykům anglické dělnické třídy? Ať "Daily Herald" si promyslí, jaké následky by vyplynuly z uvedení sovětského režimu do Velké Britanie.
Za prvé, byla by odstraněna královská vláda, a mistress Snowdenová byla by zbavena nutnosti truchlet nad nadměrnou prací členů královské rodiny.
Za druhé byla by odstraněna sněmovna lordů, v níž vydávají zákony pánové Seymourové na základě mandátu daného jim svého času v Kalkatě umřevším prvním mužem jejich praprababičky.
Za třetí, byl by likvidován nynější parlament, o jehož lživosti a slabosti píše i "Daily Herald" div ne každý den. Pozemkové příživnictví landlordů by bylo navždy zničeno. Základní obory průmyslu by přešly do rukou dělnické třídy, představující v Anglii zdrcující většinu národa. Mohutné aparáty konservativních a liberálních deníků a vydavatelstev mohly by být využity ke vzdělání dělnické třídy. "Dejte mi diktaturu nad Fleet Streetem (časopisecká ulice v Londýně) jen na měsíc, a já zničím hypnosu!" vzkřikl v roce 1920 Robert Williams.[36]
Williams sám přeběhl, ale Fleet Street jako dříve čeká na proletářskou ruku… Dělníci by volili své představitele ne v rámcích těch šalebných volebních okresů, na něž je Anglie nyní rozbita, ale po závodech a továrnách. Sověty dělnických poslanců by obnovili správní aparát zdola nahoru.
Privilegia rodu a bohatství by zmizela spolu s padělanou demokracií, spočívající na vydržování bankami. Nastoupila by skutečná dělnická demokracie, spojující správu hospodářskou s politickou správou země. Taková vláda opírající se poprvé v dějinách Anglie skutečně o lid, zařídila by svobodný, rovnoprávný a bratrský poměr k Indii, Egyptu a ostatním nynějším koloniím. Uzavřela by neprodleně mohutný politický a vojenský spolek s dělnickým a selským Ruskem.
Takový spolek by byl rozpočten na mnoho let napřed. Hospodářské plány obou zemí byly by v odpovídajících si částech uvedeny v souhlas na řadu let. Výměna statků, výrobků a služeb mezi těmito dvěmi navzájem se doplňujícími zeměmi zdvihla by neobyčejně vysoko materielní a duchovní blahobyt pracujících mas jak v Anglii, tak v Rusku. Což by to bylo tak špatné? Buržoasie terorisujíc veřejné mínění dělníků chce jim vnuknout spasitelný strach před útokem na dnešní britský režim, a dělnický tisk místo toho, aby nemilosrdně odkrýval politiku reakční hypnosy, ladí zbaběle podle ní a tím ji podporuje. A to je macdonaldovština.
Angličtí a kontinentální oportunisté nejednou řekli, že bolševici přišli k diktatuře jen logikou svého postavení a proti svým zásadám. S této strany bylo by nanejvýš poučné, probrat vývoj marxistické a vůbec revoluční myšlenky v otázce o demokracii. Tu jsme nuceni omezit se toliko na dvě zběžná svědectví. Už v roce 1887 Lafargue,[37] nejbližší učeník Marxův, spojený s ním těsnými osobními pouty, takovými rysy črtal všeobecný chod revoluce ve Francii:
"Dělnická třída bude vládnout - psal - v průmyslových městech, jež všechna se stanou revolučními centry a utvoří federaci, aby přivedla vesnici na stranu revoluce a zdolala odpor, který bude organisován v takových obchodních a přímořských městech jako je Le Havre, Bordeaux, Marseille atd. V průmyslových městech budou musit socialisté uchvátit moc v místních zařízeních, ozbrojit dělníky a organisovat je vojensky: kdo má zbraň, má chléb - pravil Blanqui. Otevřou dveře vězení, aby vypustili malé zlodějíčky a drželi pod zámkem takové velké zloděje jako bankéře, kapitalisty, velké průmyslníky, velké vlastníky atd. Neudělají jim nic zlého, ale budou je považovat za rukojmí odpovídající za dobré chování jejich třídy. Revoluční moc se zformuje cestou prostého uchvácení a jen tehdy, až nová vláda bude plně ovládat situaci, obrátí se socialisté pro potvrzení svých činů k hlasování, které se nazývá všeobecným. Buržoové tak dlouho nepouštěli k volebním urnám nemajetné třídy, že se nesmějí příliš divit, když bývalí kapitalisté budou zbaveni volebních práv do těch čas, dokud si neodnese revoluční strana vítězství." (Lafargue, Spisy, sv. I.; str. 330.)
Osud revoluce se řeší podle Lafargua nikoli odvoláním k nějakému zákonodárnému shromáždění, ale revoluční organisací mas v procesu boje s nepřítelem:
"Až budou ustavena místní revoluční zařízení, budou musit ona sama organisovat cestou delegací nebo jinak centrální vládu, na niž bude vložena povinnost přijímat všeobecná opatření v zájmu revoluce a zamezovat formování reakční strany." (P. Lafargue, Spisy, sv. I, str. 330.)
Přirozeně není v těchto řádcích ještě žádná vyjádřená charakteristika sovětského systému, jenž vůbec není apriorním principem, ale vývodem z revoluční zkušenosti. Přece však zbudování centrální revoluční vlády pomocí delegátů místních revolučních orgánů, vedoucích boj s reakcí, se ideově neobyčejně přibližuje sovětskému systému. A každou měrou už, co se týká formální demokracie, Lafargův poměr k ní je charakterisován s vynikající jasností. Dělnická třída může dosáhnout moci jenom cestou revolučního uchvácení.
"Hlasování, které bývá nazýváno všeobecným - ironicky se vyjadřuje Lafargue - může být zavedeno toliko potom, až proletariát ovládne státní aparát." Ale i pak buržoové mají být zbaveni volebních práv, a velcí kapitalisté mají být vedeni jako rukojmí. Kdo si představí trochu jasně charakter poměru Lafarguova k Marxovi, pro toho není žádné pochybnosti, že Lafargue rozvíjel své úvahy o diktatuře proletariátu na podkladě nejedné besedy s Marxem.
Nezastavil-li se Marx sám podrobně při objasnění těchto otázek, to jenom přirozeně proto, že charakter revoluční diktatury třídy pokládal za samo sebou se rozumějící. Každou měrou to, co o tomto předmětu je řečeno u Marxe nejenom v roce 1848-1849, ale i v roce 1871 při příležitosti pařížské komuny, nepřipouští žádné pochybnosti, že Lafargue jenom rozvíjel myšlenky Marxovy.
Než nejenom Lafargue byl pro třídní diktaturu proti demokracii. Tato myšlenka byla vynesena s dostatečnou určitostí už v době chartismu. V orgánu "Poor Man's Guardian" při příležitosti chystaného rozšíření volebního práva, byla zdvižena tato jediná správná reforma: "toliko lidé vyrábějící hospodářské statky mají mít právo vydávat zákony" (uvedeno v knize Beerově "Historie socialismu v Anglii", str. 324). V tom je i význam chartismu, že celá následující historie třídního boje je jakoby v jednom pohledu předjata v tomto desetiletí. Po něm hnutí v mnohém směru vrátilo se zpět. Rozšiřovalo základnu, nabíralo zkušeností. Na novém, vyšším základě vrátí se nutně k mnohým ideám a metodám chartismu.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání Spisu).33 Curson Eduard Henry, lord, tuhý konservativec a odpůrce irské samostatnosti. V létě roku 1914 organisoval Curson ozbrojené povstání proti anglické vládě na "ochranu" Irska před samosprávou, darovanou mu parlamentem (home-rule). Povstání se začalo v severním Irsku v provincii Ulsteru, nejbohatší a nejprůmyslovější části Irska. Ulsterská buržoasie s Cursonem v čele žádala odtržení Ulsteru od Irska, hledíc odnětím nejbohatší provincie vzít irské vládě půdu pod nohama. Organisaci povstání začal Curson už v roce 1912, sebral a ozbrojil s podporou ulsterské buržoasie a anglických konzervativců více než 100.000 lidí a zřídil v Ulsteru prozatímní vládu. Anglické vojsko odmítlo nastoupit proti Ulsterským. Světová válka zabránila dalšímu vývoji událostí. Bez ohledu na jeho protivládní vystoupení dostalo se Cursonovi, podporovanému konservativci, v roce 1917 námořního ministerstva, a do roku 1918 byl členem válečného kabinetu Velké Britanie. Opíraje se o konservativce, Curson vystupoval vždy na ochranu irské a anglické buržoasie a potlačoval co nejkrvavěji hnutí sinfeinů (irských revolucionářů).
34 Westminsterský parlament: jde o anglický parlament, jenž je v budově Westminsterského opatství v Londýně.
35 Clynes John Robert, jeden z pravých vůdců anglické dělnické strany a člen jejího výkonného výboru. Byl v kabinetě Macdonaldově ministrem (lordem - strážcem pečeti), následkem čehož byl podle anglického zákona jmenován peerem. Ve vnější politice je stoupencem Svazu národů a pacifistou. Dnes (1925) je Clynes členem parlamentu a předsedou Federace nekvalifikovaných dělníků.
36 Williams Robert, známý pracovník anglických trade-unionů, člen Nezávislé dělnické strany. Bývalý generální sekretář anglické odborové organisace dopravních dělníků. Přimykal se k levým vůdcům anglických tradeunionů, vstoupil dokonce do komunistické strany, ale v roce 1921 byl z ní vyloučen za své chování o "černém pátku", když následkem zrady odborářských vůdců byla prohrána stávka horníků. Následkem toho se Williams přesunul ještě víc napravo a dnes je nejhorším nepřítelem komunismu.
37 Lafargue Paul (1842-1911), znamenitý socialista, zeť Karla Marxe. Pod vlivem osobní známosti s Marxem stal se Lafargue vřelým přívržencem vědeckého socialismu. Lafargue měl aktivní účast v Pařížské Komuně; v provincii (Bordeaux) pokoušel se vyvolat hnutí ve prospěch Komuny, ale utrpěv nezdar, byl přinucen utéci do Španělska, Ve Španělsku a pak v Portugalsku hrál Lafargue značnou úlohu v dělnickém hnutí, organisuje sekce Internacionály, a vedl boj s bakuninovským (anarchistickým) vlivem. Lafargue se činně účastnil prací Haagského kongresu I. Internacionály v roce 1872. Vrátiv se do Paříže v roce 1880, stává se vůdcem a uznaným teoretikem francouzské socialistické strany a vede úporný boj proti překrucování marxismu. Napsal řadu znamenitých vědeckých prací a brožur; některé z nich jako na příklad "Evoluce majetku" a "Historický determinismus K. Marxe" jsou přeloženy do všech evropských jazyků. V pokročilém stáří vida svou nezpůsobilost k další aktivní práci, skončil Lafargue spolu se svou ženou Laurou sebevraždou.