Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Kam spěje Anglie?
VI. Dvě tradice: revoluce XVII. století a chartismus
Redaktor "Daily Heraldu" vyslovoval nedávno své pochybnosti o tom, může-li Oliwer Cromwell, být nazván "pionýrem dělnického hnutí". Jeden ze spolupracovníků listu, podpíraje redaktorovu pochybnost, odvolal se na přísný soud Cromwellův nad "levellers", tehdejší sektou "rovnostářů" (komunistů). Tyto úvahy a doklady jsou velmi charakteristické pro historické myšlení vůdců dělnické strany, že Oliwer Cromwell byl pionýrem buržoasní společnosti, ale nikoli socialistické - na dokázání toho, zdálo by se, není třeba tratit ani dvou slov. Tento veliký revoluční buržoa byl proti všeobecnému volebnímu právu, neboť v něm viděl nebezpečí pro soukromé vlastnictví.
Odtud páni Webbové vyvozují "neslučitelnost" demokracie a kapitalismu, zakryvše oči před tím, že kapitalismus se naučil velmi dobře používat demokracie a ovládat nástroj všeobecného volebního práva jako nástroj bursy[e]. Nicméně angličtí dělníci mohou se od Cromwella naučit neporovnatelně víc než od Macdonalda, Snowdena, Webba a ostatních dohodářských bratří. Cromwell byl největším revolucionářem své doby a uměl, před ničím se nezastavuje, hájit až do konce zájmy nové buržoasní společenské stavby proti staré, aristokratické. Tomu se nutno od něho naučit, a v tomto smyslu mrtvý lev XVII. století stojí nekonečně výš než mnoho živých psů.
Hned za těmito živými ne-lvy, již píší úvodní články v "Manchester Guardianu" a jiných liberálních orgánech, vůdcové dělnické strany obyčejně stavějí demokracii proti všem despotickým vládám, ať už je to "diktatura Leninova" nebo "diktatura Mussoliniho". V ničem se historická nesmyslnost těchto pánů neobráží jasněji, než v této sestavě. Ne proto, že bychom chtěli popírat "diktaturu Leninovu" - podle faktického vlivu na celý chod věcí v ohromném státě jeho moc byla výlučná. Což však možno hovořit o diktatuře a pominout její společensko-historický obsah?
Historie znala diktaturu Cromwellovu, diktaturu Robespierrovu, diktaturu Arakčejevovu, diktaturu Napoleona I., diktaturu Mussoliniho. Se špalkem, který staví Robespierra a Arakčejeva na týž stupeň, není vůbec o čem hovořit. Různé třídy, za různých podmínek a za různými účely bývají nuceny v určitých, a při tom nejvypjatějších a nejodpovědnějších, periodách své historie vložit výlučnou sílu a moc do rukou takových svých vůdců, kteří v dané epoše nejjasněji a nejplněji uskutečňují jejich zásadní zájmy. Když se mluví o diktatuře, nutno nejprve objasnit, jaké zájmy jakých právě tříd nacházejí v této diktatuře svůj historický výraz.
Oliwer Cromwell v jedné epoše, Robespierre v druhé, vyjadřovali historicky pokrokové tendence vývoje buržoasní společnosti. William Pitt, také zcela blízký osobní diktatuře, hájil zájmy monarchie, privilegovaných tříd, buržoasních špiček proti revoluční malé buržoasii, našedší svůj nejvyšší výraz v diktatuře Robespierrově.
Liberální cynikové obyčejně říkají, že jsou proti diktatuře zprava i zleva, ač v praxi nevynechají jedné příležitosti, aby podporovali diktaturu zprava. Pro nás se otázka řeší tím, že jedna diktatura zdvíhá společnost vpřed a druhá ji strhuje nazpět. Diktatura Mussoliniho je diktatura předčasně shnilé, malátné, nákazou naskrz prolezlé italské buržoasie, je to diktatura s provalivším se nosem.
"Leninova diktatura" vyjadřuje mohutný útok nové historické třídy a její nadlidský boj se všemi silami staré společnosti. Bylo-li by Lenina s kým srovnávat, tedy ne s Bonapartem a tím méně s Mussolinim, ale s Cromwellem a Robespierrem. Možno s jistým oprávněním říci, že Lenin je proletářský Cromwell XX. století. To je zároveň největší apologií maloměšťáckého Cromwella XVII. stol. Francouzská buržoasie, zpadělala velkou francouzskou revoluci, adoptovala ji a rozměnivši ji na drobné mince, dala je do denního oběhu. Anglická buržoasie setřela i památku o revoluci XVII. století a rozpustila celou svou minulost v "postupnosti".
Přední angličtí dělníci musí odkrýt britskou revoluci a najít v ní pod církevní skořápkou mohutný boj společenských sil. Cromwell žádnou měrou nebyl "pionýrem práce". Ale v dramatu XVII. století může anglický proletariát najít veliké precedenty revolučního díla. To je taky národní tradice, ale zcela zákonná a vhodná pro arsenál dělnické třídy. Druhou velkou tradici má proletářské hnutí v chartismu. Znalost obou těchto epoch je nezbytná pro každého uvědomělého dělníka. Objasnění historického smyslu revoluce XVII. století a revolučního obsahu chartismu je jedinou z nejdůležitějších povinností anglických marxistů.
* Prostudovat revoluční epochu ve vývoji Anglie, trvající přibližně od vynuceného svolání parlamentu Karlem I. do smrti Cromwellovy, je nutno především proto, abychom pochopili místo parlamentarismu a vůbec "práva" v živé, a nevymyšlené historii. "Veliký" národní historik Macaulay potvoří sociální drama XVII. století přikrývaje vnitřní zápas sil floskulemi, někdy zajímavými, ale vždy povrchními. Hlouběji přistupuje k událostem francouzský konservativec Guizot. Každou měrou, ať vezme číkoli výklad, člověk, který umí číst a je s to odkrývat pod historickými stíny živá, reálná těla, třídy, frakce, přesvědčí se právě na zkušenosti anglické revoluce o tom, jak úslužnou, podřízenou a konvenční úlohu hraje právo v revoluční době, to je tehdy, kdy na první místo vystupují základní zájmy základních tříd společnosti.
Vidíme v Anglii ve čtyřicátých letech XVII. století parlament, zbudovaný na nejpodivnějším volebním právu, pokládající se přes to za představitele národa.
Dolní sněmovna představovala národ, představovala buržoasii a právě tím - národní bohatství. Za vladaření Karla I. bylo ne bez překvapení zjištěno, že sněmovna poslanců je třikrát bohatší sněmovny lordů. Král hned rozežene ten parlament, hned jej zase svolá pod tlakem finanční nouze. Parlament zbuduje ke své ochraně armádu. Armáda postupně soustředí v sobě všechny nejaktivnější, nejstatečnější, nejrozhodnější elementy. Právě následkem toho parlament kapituluje před armádou. Pravíme: následkem toho. Tím chceme říci, že parlament kapituluje ne prostě před ozbrojenou mocí (před královskou nekapituloval) - ale před puritánskou armádou Cromwellovou, jež směleji, než parlament, vyjadřovala požadavky revoluce.
Straníci episkopální neb anglikánské, polokatolické církve byli stranou dvora, šlechty a přirozeně vyššího duchovenstva. Presbyteriáni byli stranou buržoasie, stranou bohatství a osvěty. Independenti a zvláště puritáni byli stranou malé buržoasie a malých samostatných statkářů. "Rovnostáři" (levellers) byli klíčící stranou levého křídla buržoasie, zastupovali plebs. Pod povrchem církevních sporů, pod formou zápasu za náboženské zřízení církve šlo o společenské sebeurčení tříd, jejich přeskupení na nových, buržoasních základech. V politice byla presbyteriánská strana pro omezenou monarchii, independenti, již se nazývali reformátory od kořene (root and branchmen) čili po našemu radikály, byli pro republiku. Polovičatost presbyteriánů plně odpovídala odporujícím si zájmům buržoasie - mezi šlechtou a plebs. Strana independentů, která směla dovést myšlenky a hesla do konce, skutečně vytlačila presbyteriány ve středu probuzených maloburžoasních mas města i vesnice, jež tvořily hlavní sílu revoluce.
Události se vyvíjely empiricky. Bojujíc za moc a majetkové zájmy, skrývala se ta i ona strana pod ochranu zákonnosti. O tom docela ne špatně mluví Guizot[38]:
"Tehdy se začal za něho (Karla I.) boj s parlamentem, jaký do těch čas neměl v Evropě příkladu… Vyjednávání pokračovala, ale už ani ta ani ona strana nekladla v ně žádné naděje, ba bylo jim obtížné i předkládat nějaké podmínky. Ve svých posláních a deklaracích neobracely se už obě strany na sebe navzájem, ale na celý národ, na veřejné mínění; od této nové síly očekávaly obě, jak se zdálo, moc a úspěchy.
Původ a rozsah královské moci, privilegia sněmoven, hranice poddanských povinností, milice, petice, hierarchie hodností staly se předmětem oficiálního sporu, v němž hlavní základy společenského řádu, různý charakter vládní formy, prvotní práva svobody, historie, zákony, obyčeje Anglie - to vše bylo uváděno, objasňováno, vykládáno. Po několik měsíců stály, tak říkajíc, na hranici mezi přemi obou stran ve sněmovnách a mezi ozbrojeným povstáním na bitevním poli, zdržovaly tok událostí, vynakládaly veškeré úsilí na to, aby přidaly tomu neb onomu činu charakter zákonitosti a tak získali svobodnou součinnost lidu… Když přišla chvíle vytasit meč, všichni se polekali a zneklidnili…
Teď teprve obviňovaly se obě strany navzájem z nezákonitosti a z novotaření a při tom se stejným právem, protože jedna rušila stará práva lidu a nechtěla se vzdát samovlády, druhá potřebovala pro nepoložené ještě základy úlev a moci dotud neznámé" (Historie Karla I., vyd. 1859, str. 170-171).
Tou měrou, jak se občanská válka rozvíjela, nejaktivnější royalisté opouštěli westminsterskou sněmovnu a přebíhali do Yorku, do hlavního stanu Karlova: parlament se drobil jako ve všech velkých revolučních dobách. Objevuje-li se v tom či onom případě "zákonná" většina na straně revoluce neb na straně reakce, není v podobných situacích pro řešení otázky rozhodující.
V určitý okamžik politické historie osud "demokracie" závisel nikoli na parlamentu, ale - ať je to pro krtičnaté pacifisty sebe hroznější! - na kavalerii. V prvé periodě boje královská kavalerie, v té době nejvýznamnější část vojska, vnášela hrůzu v jízdu parlamentu. Je pozoruhodné, že týž jev potkáváme i v pozdějších revolucích zvlášť v době občanské války v Severo-amerických Spojených státech, kde jízda Jihu měla v prvé době nespornou převahu nad jízdou Seveřanů, a nakonec i v naší revoluci, v jejíž první době nám zasadili bělogvardějští kavaleristé řadu prudkých ran, dříve než se dělníci naučili pevně sedět v sedle. Podle svého původu je jízda nejušlechtilejší druh vojska. Královská jízda byla mnohem jednolitější a rozhodnější než parlamentní jezdci narychlo sebraní, kde se dalo. Jízda jihoamerických států byla, tak říkajíc, přirozeným druhem vojska stepních plantážníku, zatím co obchodně-průmyslovému Severu bylo si na koně zvykat. Konečně u nás základním ohniskem jízdy byl stepnatý jihovýchod, kozácká Vendée. Cromwell velmi brzy pochopil, že osud jeho třídy se řeší jízdou. Pravil Hampdenovi[39]:
"Najmu lidi, v nichž boží strach nebude vycházet z rozumu, již nebudou pracovat neuvědoměle, a ručím za to, že mi je nerozbijí." (Guizot, "Historie Karla I.", vyd. 1859, str. 216.)
V nejvyšší míře zajímavá jsou slova, s nimiž se obracel k svobodným statkářům a řemeslníkům:
"Nechci vás klamat, nezačnu vás přesvědčovat, jak to mám přikázáno v instrukci, že se jdete bít za krále a parlament. Ať by přede mnou stál tváří v tvář jakýkoli nepřítel, ať by byl kýmkoli, vystřelím na něho z pistole jako na každého jiného nepřítele; brání-li vám svědomí udělat totéž, jděte sloužit jinému" (tamtéž, str. 216- 217).
Tak Cromwell budoval nejen armádu, ale i stranu; jeho armáda byla do určité míry ozbrojenou stranou, a to právě tvořilo její sílu. V roce 44 "svaté" škadrony Cromwellovy dobyly už skvělého vítězství nad královskými jezdci a dostalo se jim přezdívky železných žeber. V revoluci je vždy potřeba mít železná žebra! V tomto ohledu se mohou angličtí dělníci od Cromwella mnohému naučit.
Úvahy, které pronáší o armádě puritánů historik Macaulay, nejsou bez zajímavosti:
"Armáda tak zbudovaná mohla bez škody pro sebe samu užívat takových volností, které, kdyby se jich dostalo jiným vojskům, působily by rozvratně na celou disciplínu. Vůbec vojáci, kteří by se soustřeďovali v politické kluby, volili poslance a rozhodovali o řešení vážných státních otázek, zbavili by se brzy veškeré kontroly, přestali by tvořit armádu a stali by se nejbídnějším a nejnebezpečnějším sborem. Dnes by nebylo bezpečno trpět v jakémkoli pluku náboženské schůzky, v nichž byl kaprál písma znalý, vzdělával méně nadaného plukovníka a napomínal od víry odpadlého majora. Ale rozum, vážnost a sebeovládání vojáků byly takové…, že v jejich táboře mohla existovat organisace politická i náboženská, nerušíce organisace vojenské. Titíž lidé, kteří mimo službu byli pověstní jako demagogové[f] a polní kazatelé, vyznamenávali se stálostí, duchem pořádku a neodmluvnou poslušností na stráži, při cvičení a na bitevním poli". A dále: "Toliko v jeho táboře se potkávala nejpřísnější disciplína spolu s nejkrajnějším nadšením. Jeho vojska chodila v boj s přesností strojů planouce zároveň nejbezuzdnějším fanatismem křižáků". (Macaulay: úplné vydání sebr. spisů, sv. VI, str. 120. Vyd. 1861.)
Všechny historické analogie vyžadují největší opatrnosti, hlavně když jde o XVII. a XX. století; nicméně nelze se nezarazit nad některými jasnými rysy, sbližujícími podstatu a charakter armády Cromwellovy s charakterem Rudé Armády. Ovšem, tam bylo vše založeno na víře v předurčení a přísné náboženské morálce; zde u nás vládne bojovný ateismus. Ale pod náboženskou formou puritánstva bylo zvěstování o historickém poslání nové třídy, a učení o předurčení bylo náboženským přistoupením k historické zákonnosti. Bojovníci Cromwellovi cítili se v prvé řadě puritány a teprve v druhé řadě vojáky, jako naši bojovníci uvědomují si sebe především jako revolucionáře a komunisty a potom jako vojáky. Ale rysů rozdílných je víc než rysů podobných.
Rudá armáda, zbudovaná stranou proletariátu, zůstává jeho ozbrojeným orgánem. Armáda Cromwellova, pohltivší jeho stranu, stala se sama rozhodující silou. Vidíme, jak puritánská armáda začíná přizpůsobovat parlament sobě a revoluci. Armáda vynucuje si vyloučení z parlamentu jedenácti presbyteriánů, to je představitelů pravého křídla. Presbyteriáni, girondisté anglické revoluce, pokoušejí se vznítit vzpouru proti parlamentu. Kusý parlament hledá spásu u armády a tím se jí stále víc podřizuje. Pod tlakem armády, zvláště jejího levého křídla, je Cromwell donucen popravit Karla I. Sekera revoluce se podivuhodně proplétá se žalmy. Ale sekera je přesvědčivější.
Zatím Cromwellův plukovník Pride obkličuje budovu parlamentu a mocí odtud vyhání osmdesát a jednoho presbyteriánského člena. Z parlamentu zůstává jenom ocásek. Skládá se z independentů, to je lidí souhlasících s Cromwellem a jeho armádou; ale právě proto parlament, provedší grandiosní boj s monarchií, přestává v okamžik vítězství být východiskem jakékoli samostatné myšlenky a síly.
Střediskem této i oné je Cromwell, opírající se bezprostředně o armádu, ale čerpající koncem konců sílu ze smělého rozřešení zásadních úloh revoluce. Hlupák, nevědomec, nebo fabiánec může vidět v Cromwellovi toliko osobní diktaturu. Ve skutečnosti zde za podmínek hlubokého společenského přelomu, přijímala formu osobní diktatury diktatura třídy, při tom té, která jediná byla s to, osvobodit jádro národa od starých pout. Anglická sociální krise XVII. století spojuje v sobě rysy německé reformace XVI. století[40] s rysy francouzské revoluce XVIII. století. V samém Cromwellovi podává Luther ruku Robespierrovi. Puritáni nebyli proti tomu, nazývat své nepřátele filištínskými, ale běželo přes to o třídní boj. Úlohou Cromwellovou bylo zasadit co nejvíce zničující ránu absolutistické dvorské monarchii, společnosti a polokatolické církvi, přizpůsobivší se potřebám monarchie a této společnosti. K takové ráně bylo Cromwellovi, opravdovému představiteli nové třídy, třeba sil a vášní lidových mas.
Pod vedením Cromwellovým získává revoluce všechen nezbytný rozmach. Pokud vychází v podobě levellerů (rovnostářů) za meze potřeb obnovující se třídy, Cromwell se nemilosrdně vypořádává s "pošetilci". Po vítězství počíná Cromwell sestavovat nové státní právo, spojuje biblické texty s píkami "svatých" vojáků, při čemž rozhodující slovo vždy náleží píkám. 19. dubna 1653 rozehnal Cromwell zbytek Dlouhého parlamentu. V poznání svého historického poslání, dal puritánský diktátor rozháněným na cestu biblické důvody:
"Pijáku!" křičel na jednoho, "cizoložníku" vyčítal druhému. Potom Cromwell vytvoří parlament z bohabojných lidí, to je ve skutečnosti třídní parlament: bohabojným byl střední stav, který za pomoci přísné mravnosti hrabal a s texty svatého písma na ústech přistupoval k vydrancování celého světa. Ale i tento nemotorný parlament "barebonský"[g] tísnil diktátora zbavuje ho nezbytné manévrovací svobody v obtížné vnitřní i mezinárodní situaci.
Na konci roku 1653 Cromwell ještě jednou očisťuje dolní sněmovnu pomocí vojáků. Jestliže zbytek "Dlouhého" parlamentu, rozehnaný v dubnu, byl vinen tím, že se klonil na právo, na stranu vyrovnání s presbyteriány, měl "bareboneský" parlament v některých otázkách sklon jít příliš přímočaře po cestě puritánské ctnosti a tím stěžoval Cromwellovi zřízení nové společenské rovnováhy.
Revoluční realista Cromwell budoval novou společnost. Parlament není cílem sám o sobě, právo není tím cílem, a jest-li sám Cromwell a jeho "svatí" pokládali za takový cíl uskutečnění božích přikázání, tu ve skutečnosti byla tato přikázání jen ideovým materiálem k vytvoření buržoasní společnosti. Rozháněje parlament za parlamentem, odkryl Cromwell tak málo úcty k fetiši "národního" zastupitelstva, jako popravou Karla I. ukázal nedostatek vážnosti k monarchii z boží milosti. Přes to právě Cromwell razil cestu parlamentarismu a demokracii posledních dvou století. Pomstou za to, že Cromwell popravil Karla I., pověsil Karel II. na šibenici Cromwellův trup. Obnovit však docromwellskou společnost nemohla už žádná restaurace. Díla Cromwellova nemohlo zlikvidovat ani zlodějské zákonodárství restaurace, poněvadž nelze zničit perem to, co je napsáno sekerou. V tomto obráceném smyslu je přísloví mnohem správnější, aspoň co se týče sekery revoluce.
Jako ilustrace vzájemného poměru "práva" a "síly" v dobách sociálních převratů zachová si provždy výjimečný zájem historie Dlouhého parlamentu, který v době dvaceti let zakusil všechny proměny chodu událostí, obrážel na sobě rány třídních sil, byl usekáván zprava i zleva, povstal nejprve proti králi, dostával štulce od svých vlastních ozbrojených sluhů, byl dvakrát rozehnán a dvakrát obnoven, vládl a padal, než dospěl nakonec k možnosti vydat akt o svém rozpuštění.
Neznáme, bude-li míti proletářská revoluce svůj "dlouhý" parlament. Je zcela pravděpodobné, že se omezí na krátký parlament. Ale dostihne toho tím spíše, čím více poučení se vezme z epochy Cromwellovy.
* O druhé, opravdu proletářské revoluční tradici zde řekneme několik slov.
Epocha chartismu je nesmrtelná tím, že nám dává v průběhu jednoho desetiletí schematickým a sevřeným způsobem jako celou škálu proletářského boje od petic k parlamentu až po ozbrojené povstání. Všechny klasické otázky třídního hnutí proletariátu - vzájemný poměr parlamentní a mimoparlamentní činnosti, úloha všeobecného hlasovacího práva, trade-uniony a družstva, význam generální stávky a její poměr k ozbrojenému povstání, ba i vzájemný poměr mezi proletariátem a sedlákem - nejenom se prakticky vykrystalisovaly v chodu chartistického masového hnutí, ale našly v něm i svou zásadní odpověď.
Ta odpověď není vždy postavena na základě, proti kterému by nebylo námitek, závěry se vždy nekryjí, vůbec v celém hnutí i v jeho teoretickém odrazu je mnoho nezralého, nedodělaného. Přes to revoluční hesla a metody chartismu i dnes ještě vydělí-li se kriticky, jsou nekonečně výše než nasládlý eklekticismus Macdonaldův a ekonomická tupost Webbových. Možno-li užít odvážného přirovnání, lze říci, že chartistické hnutí se podobá preludiu, obsahujícímu v nerozvinuté formě muzikální téma celé opery. V tom smyslu anglická dělnická třída může vidět v chartismu nejenom svou minulost, ale i svou budoucnost. Jako chartisté odhodili stranou sentimentální kazatele "morálního působení", sebravše masy pod praporem revoluce, tak stojí i před anglickým proletariátem úloha vyvrhnout ze svého středu reformisty, demokraty, pacifisty, a srazit se pod praporem revolučního převratu. Chartismus nepřinesl vítězství proto, že by jeho metody nebyly správné, ale protože přišel příliš brzy. Byl jen historickým předběžným vzruchem. Revoluce v roce 1905 byla také poražena. Ale její tradice ožily za dvanáct let, a její metody zvítězily v říjnu 1917. Chartismus není zhola ještě likvidován. Historie likviduje liberalismus a připravuje se k likvidování lžidělnického pacifismu právě proto, aby znovu zrodila chartismus na nových a neporovnatelně širších základech. Hle, kde je skutečná národní tradice anglického dělnického hnutí!
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).e Je zajímavé, že po dvou stoletích, totiž v roce 1842, historik Macaulay jako člen parlamentu z týchž příčin jako Cromwell protestoval proti všeobecnému přidělení hlasů.
f Macaulay chce říci: revolucionáři-agitátoři. (Aut.)
g bare bone = holá kost; tak se nazýval posměšně parlament, vytvořený pouze z přívrženců Cromwellových. (P. p.).
38 Guizot (1787-1874), francouzský historik a politik. Vůdce skupiny tak zvaných "doktrinářů", stoupenců anglické konstitučně-monarchistické soustavy. Byl od červencové revoluce v roce 1830 několikráte ministrem (osvěty, vnitra, zahraničí); v roce 1889 byl vyslancem v Londýně. Na těchto diplomatických místech vede energický boj proti revolučnímu hnutí v evropských zemích, snaže se sjednotit na této půdě reakční vlády Francie a Rakouska. V roce 1847 stává se Guizot hlavou posledního monarchistického ministerstva Ludvíka Filipa. Hned po revoluci roku 1848 Guizot utíká do Anglie a od těch dob jeho vliv upadá. V četných Guizotových historických pracích proniká poprvé hledisko třídního boje, v němž vidí skrytou pružinu veškerého historického procesu. V té době takový názor, byť i nebyl proveden důsledně až do konce, byl velkým pokrokem ve vývoji historické vědy.
39 Hampden John (1595-1643), jeden z vůdců umírněné oposice v Krátkém i Dlouhém parlamentě v předvečer velké anglické revoluce. (Viz poznámku 17). Zvláštní popularity si dobyl mezi střední obchodní buržoasií tím, že úporně odmítal platit do královské pokladny daně a dávky. V době boje mezi Dlouhým parlamentem a králem Karlem I., nařídil tento uvěznění Hampdena a čtyř jiných vůdců oposice. To vrhlo význačného oposičníka do řad revoluční parlamentní armády. Organisovav jeden z nejlepších pluků, byl brzy smrtelně raněn v jedné z bitev mezi armádou královskou a parlamentní.
40 Německá reformace XVI. století. O příčinách reformace hovoří Engels takto:
"Když vyšla Evropa z epochy středověku, byla jejím revolučním elementem vznikající buržoasie měst. Oficiálně přiznané postavení, jehož si dobyla uvnitř středověkého feudálního systému, se jí stalo pro další vývoj příliš těsným. Svobodný rozvoj buržoasie se stal neslučitelným s feudálním systémem, a feudální systém musil padnout.
Ale velikým mezinárodním centrem feudálního systému byla římsko-katolická církev. Nehledě na její vnitřní spory, sjednocovala celou feudální Evropu v jeden velký politický celek, ohraničený jak proti řecko-pravoslavnému, tak proti mohamedánskému světu. Posvětila feudální soustavu korunou boží milosti. Svou vlastní hierarchii vybudovala podle feudálního vzoru, ano byla sama znamenitým feudálem, poněvadž jí patřila alespoň jedna třetina všech katolických zemí. Dříve než bylo možno zaútočit na světský feudalismus v každé zemi zvlášť, bylo třeba rozrušit centrální církevní organizaci." (Engels, O historickém materialismu).
Z Německa se reformace přenesla do všech evropských zemí, provádějíc všude kořenné změny v církevním systému a spolupůsobíc k zesílení obchodní buržoasie a jejímu osvobození z pout feudalismu. Německá buržoasie měla přirozeně silný vliv taky na anglickou revoluci, v níž se cíle čistě politické odívaly náboženskými reformami. Všechny základní rysy reformace - religiosnost, mysticismus, exaltace - vtiskly svou pečeť na anglickou revoluci. Základní kádry revoluční armády tvořili puritáni, již vášnivě nenáviděli katolickou církev.