Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Kam spěje Anglie?


VII. Trade-uniony a bolševictví

Že nelze oceňovat a omezovat základní úlohy dělnického hnutí formálním, koncem konců ryze juristickým, hlediskem demokracie, je vidno zvlášť jasně právě na nejnovější historii samé Anglie a s neobyčejnou názorností na otázce politických příspěvků u odborových organisací. Tato otázka, na první pohled ryze praktická, má ve skutečnosti ohromný zásadní význam, nepochopený, jak se zdá, pány vůdci dělnické strany. Trade-uniony mají za úkol boj za zlepšení pracovních podmínek a existence námezdních dělníků. K tomu členové organisací platí určité peněžní příspěvky.

Co do politické činnosti pokládaly se tradeuniony formálně za neutrální, ale fakticky nade všecko častěji šly za stranou liberální. Není třeba připomínat, že liberálové, prodávající, právě tak jako konservativci, bohatým buržoům svou čest za značný příspěvek do pokladny strany, nepotřebovali peněžní pomoci tradeunionů, ale jejich hlasů. Situace se změnila od té chvíle, kdy dělníci prostřednictvím tradeunionů zbudovali dělnickou stranu. Vyvolavše ji už k životu, byly trade-uniony přinuceny ji financovat.

K tomu bylo potřeba dodatečných příspěvků od odborově organisovaných dělníků. Buržoasní strany jednomyslně vystoupily proti tomuto "křiklavému porušení individuální svobody". - Dělník není jenom dělník, ale i občan a člověk - hlubokomyslně poučuje Macdonald, - Právě proto - odpovídají mu Baldwin, Asquithe[41] a Lloyd George. Jako občan má dělník právo, ať je členem trade-unionů nebo ne, hlasovat pro kteroukoli stranu. Brát od něho vynucený příspěvek ve prospěch dělnické strany je násilí nejen na jeho sáčku, ale i na jeho svědomí. Je to konečně přímé porušení demokratické ústavy, vylučující jakékoli přinucení, týkající se podpory některé politické strany!

Ve skutečnosti tyto důvody nutně hodně imponují vůdcům dělnické strany, již by se ochotně zřekli nutkavých antiliberálních, téměř bolševických metod odborových organizací, kdyby nebylo té proklaté potřeby šilinků a liber, bez čehož nelze dokonce ani v demokratické Arkádii dostat poslanecké místo. V tom je smutný osud demokratických principů, že šilinky a libry jim narážejí boule na čelo a modřiny pod oči. V tom vlastně je nedokonalost nejlepšího ze všech světů.

Historie otázky politických příspěvků odborových organizací je už dost bohatá převraty a dramatickými episodami. Vykládat ji zde nebudeme. Právě tyto dny Baldwin odmítl (prozatím!) nový pokus konservativních přátel zakázat vybírání politických příspěvků. Dnes platný parlamentní zákon z roku 1913, dovoliv odborům vybírat politické příspěvky, dal každému členu trade-unionu právo odmítnout placení tohoto příspěvku a zároveň zakázal trade-unionu pronásledovat takové členy, vylučovat je z organisace apod.

Lze-li věřit výpočtům "Times" (6. března 1925), kolem 10 procent všeho počtu odborově organisovaných dělníků použilo svého práva odmítnout placení politických příspěvků. Tak princip individuální svobody je zachráněn aspoň částečně. Plného triumfu "svobody" by bylo dosaženo jen v tom případě, kdyby se příspěvky mohly vybírat jenom od těch členů, kteří sami by projevili s tím svůj dobrovolný souhlas. Nyní v případě vlastního rozhodnutí odboru všichni jeho členové jsou zavázáni příspěvky platit. Osvobozeni jsou toliko ti, kdo včas a v příslušné formě to prohlásí. Jinými slovy liberální princip z triumfujícího pravidla je převrácen v trpěnou výjimku. Ale i tohoto částečného provedení principu osobní svobody dosaženo - běda, běda! - ne vůlí dělníků, ale násilím buržoasního zákonodárství nad organisací proletariátu.

Tato okolnost vyvolává otázku: jak to přijde, že dělníci, tvořící hlavní masu anglického obyvatelstva, a tedy i anglické demokracie, celým postupem svého boje dostávají se na cestu porušení principů "osobní svobody"; tehdy, kdy zákonodárná buržoasie a zvláště sněmovna lordů vystupuje jako ochránkyně svobody, hned kategoricky zakazujíc násilí nad osobností trade-unionisty (usnesení sněmovny lordů v roce 1909 o záležitosti Osbornově[42], hned vážně omezujíc toto násilí (parlamentní akt roku 1913)?

Jádro celé věci je ovšem v tom, že dělnické organisace, usnášejíce se o svém antiliberálním "despotickém", bolševickém právu nuceného vybírání politických příspěvků, bojují už tím o faktickou, reálnou a ne metafysickou možnost parlamentního zastoupení dělníků; tehdy, kdy konservativci a liberálové zachraňujíce principy "osobní svobody", ve skutečnosti se snaží dělníky materielně odzbrojit a tím je podčinit kapitalistickým stranám. Stačí podívat se jen na rozdělení úloh: trade-uniony jsou pro bezpodmínečné právo nuceného vybírání politických příspěvků; sněmovna lordů pro bezpodmínečné zakázání takového vybírání ve jménu posvátné osobní svobody; dolní sněmovna konečně vynucuje od trade-unionů ústupek, jenž se ve skutečnosti svede na srážku 10 procent ve prospěch principů liberalismu. I slepý tu může nahmatat ryze třídní charakter principu osobní svobody, jenž v tomto případě není ničím jiným, než pokusem majetných tříd o politickou expropriaci proletariátu svedením jeho k stranám, které nejsou jeho.

Konzervativci chrání před trade-uniony "právo" dělníka hlasovat pro kteroukoli stranu, titíž toryové, již po celá staletí zamítali jakékoli volební právo dělníků! Ještě dnes, ač jsme mnoho viděli a prožili, nelze bez vzrušení číst historii boje o zákon o reformě na počátku třicátých let v Anglii. S jakou smutnou úporností, s jakou obratností, s jakou drzostí otrokářské třídy, landlordi, bankéři, biskupové, slovem privilegovaná menšina odrážela útoky buržoasie, a v jejích šlépějích kráčejících dělníků, na parlamentní pevnosti! Reforma roku 1832 byla provedena tenkrát, když už nebylo lze jí neprovést. I rozšíření volebního práva bylo provedeno s přesným výpočtem: oddělit buržoasii od dělnictva. Od konzervativců se ničím ve skutečnosti nelišili liberálové, již, dobyvše volební reformu dvaatřicátého roku, nechali dělníky na holičkách. Když chartisté žádali od toryů a whigů, aby se dělníkům dostalo práva hlasovacího, odpor majitelů parlamentního monopolu měl ráz zběsilosti.

A když nakonec si dělníci vymohli hlasovací právo, vystupují konservativci na ochranu jejich "individuální svobody" proti tyranii tradeunionů. A tato podlá, odporná licoměrnost nenajde příslušného odsouzení v parlamentě! Naopak dělničtí poslanci děkují ministerskému předsedovi, jenž dnes velkodušně odmítá stáhnout finanční kličku na hrdle dělnické strany, ale nechává si zcela v rukou úplné právo udělat to ve chvíli příhodnější, žvanily, kteří se baví slovy "demokracie", "rovnost", "individuální svoboda", měli by posadit do školních lavic a donutit je naučit se historii Anglie vůbec a historii boje za rozšíření volebního práva zvlášť.

Liberál Cobden[43] jednou prohlásil, že by raději žil pod vládou anglického beje, než pod vládou trade-unionů. Tím vyjádřil Cobden své liberální rozhořčení proti "bolševické" tyranii, vložené do samé podstaty trade-unionů. Cobden měl po svém pravdu. Kapitalistovi, upadnuvšímu pod vládu odborové organisace, bývá velmi těžko: o tom by mohla ruská buržoasie ledacos vykládat. Ale celá věc je v tom, že dělník má stále nad sebou alžírského beje v osobě podnikatele a nemůže zeslabit jeho tyranský režim jinak než prostřednictvím trade-unionů. Ovšem dělník musí při tom přinášet určitou oběť nejen peněžitou, ale i osobní. Ale prostřednictvím trade-unionu jeho "individuální svoboda" koncem konců nesrovnatelně víc získává, než ztrácí. To je třídní hledisko. To nelze přeskočit. Z něho vyrůstá právo na vybírání politických příspěvků. Buržoasie ve své mase pokládá nyní za nezbytné smiřovat se s existencí tradeunionů. Ale chce jejich činnost ohraničit tou čarou, kde boj s určitými skupinami kapitalistů přechází v boj s kapitalistickým státem.

Konservativní poslanec Mac Isten ukazoval v parlamentě na to, že odmítání politických příspěvků od trade-unionů možno pozorovat hlavně u malých a roztříštěných průmyslových odborů; u koncentrovaných odborů, stěžuje si, lze pozorovat "morální tlak a masový svod". Pozorování nanejvýš zajímavé! A jak charakteristické pro anglický parlament, že uděláno krajním torym, autorem návrhu na zápovědný zákon, a nikoli socialistou. Znamená, že odmítání politických příspěvků se pozoruje v nejzaostalejších průmyslových odborech, kde jsou silné tradice maloburžoasní, a tedy i maloburžoasní představa o individuální svobodě, spojená obyčejně hlasováním pro liberální, ano i konservativní stranu. V nových modernějších výrobách vládne třídní solidarita a proletářská disciplína, jež se zdá být kapitalistům a jejich sluhům z dělnických odštěpenců terorem.

Jakýsi konservativní poslanec, metaje blesky, vykládal, jak v jednom trade-unionu tajemník vyhrožoval vystavit veřejně seznamy členů, odmítnuvších platit na stranu. Dělničtí poslanci žádali s nevolí jméno toho nezbožného tajemníka. Ale zatím by se měl každému trade-unionu odporučit takový způsob práce. To přirozeně neudělají ti byrokrati, již při ukolébavce obou buržoasních stran se snaží vybít z dělnických organisací komunisty. Jak to přijde na komunisty, není řeči o individuální svobodě; tu vystupují na scénu důvody státní bezpečnosti. Nelze přec pouštět do dělnické strany komunisty, již se zřekli svátosti demokracie. Zatím, v době sporů o politických příspěvcích, známý nám už autor návrhu na zápovědný zákon Mac Isten, ztratil o téže demokracii větu, kterou oposice přijala s lehkomyslným smíchem, která by však měla být nejen vyryta na stěnách parlamentu, ale i opakována a vykládána na každé dělnické schůzi. Ilustruje číselně význam politických příspěvků trade-unionů, ukázal Mac Isten, jak do liberálního zákona z roku 1913 vydávaly trade-uniony za rok na politické úkoly jen kolem sta tisíc rublů, ale nyní pomocí legalisace politických dávek mají v ruce fond 2,5 milionu rublů. Přirozeno, že dělnická strana - praví Mac Isten - se stala silnou. "Když máš dvaapůl milionu ročního důchodu, můžeš utvořit stranu, k jakému cíli ti libo."

Zuřivý tory řekl trochu víc, než chtěl říci. Přiznal otevřeně, že strany se dělají, že se dělají pomocí peněz, že fondy hrají rozhodnou úlohu v mechanice "demokracie". Je třeba říkat, že buržoasní fondy jsou bohatší než proletářské? To samo docela rozbíjí lživou mystiku demokracie. Každý probudilý anglický dělník musí říci Macdonaldovi: to je lež, že nejvyšším kriteriem našeho hnutí jsou principy demokracie. Ty principy samy jsou pod kontrolou peněžních fondů, jsou jimi kaženy a falsifikovány.

Nicméně nutno uznat: zůstaneme-li na formálně-demokratickém hledisku, operujeme-li pojmem ideálního občana, a nikoli proletáře, kapitalisty, landlorda, tu se objeví nejdůslednějšími nejreakčnější gorily horní sněmovny. Každý občan má, vezmi to čert, právo svobodně podporovat váčkem i hlasem tu stranu, již mu ukáže jeho svobodné svědomí! Bída je jen v tom, že tento ideální britský občan ve skutečnosti neexistuje. Je to jenom právnická fikce. Ani dříve nikdy neexistoval. Ale malý a střední buržoa se přibližuje do jisté míry k tomuto ideálnímu pojmu. Dnes se pokládá za měřítko ideálního středního občana fabiánec, pro něhož kapitalista a proletář není ničím jiným, než "úchylkou" od ideálního typu občana. Ale fabiánských filistrů není už tak mnoho na světě, ač je jich přec ještě mnohem víc, než by jich mělo být. Všeobecně pak se voliči dělí na majetné a vykořisťovatele s jedné strany, proletáře a vykořisťované s druhé strany.

Odborové svazy jsou - a tu už nepomůže žádná liberální kasuistika - třídním spojením námezdních dělníků k boji se zištností a hltavostí kapitalistů. Jednou z nejvážnějších zbraní odborové organisace je stávka, členské příspěvky jdou na podporu stávky. V době stávkového boje vedou dělníci nelítostný boj se stávkokazectvem, uskutečňujícím jiný liberální princip - "svobodu práce". V době každé větší stávky organisace potřebuje politické podpory, je nucena obrátit se k tisku, stranám, parlamentu. Nepřátelský poměr liberální strany k boji tradeunionů byl také jednou z příčin, přinutivších je k vytvoření dělnické strany. Vmyslíme-li se do historie vzniku dělnické strany, osvětlí se nám, že s hlediska trade-unionu je strana jako jeho politickým oddělením. Potřebuje stávkové pokladny, sítě plnomocníků, deníky a důvěryhodného poslance v parlamentu.

Náklad na volbu poslance v parlamentě je pro něho právě takovým zákonně-nevyhnutelným a nutným nákladem jako na sekretářský aparát. Liberální nebo konservativní člen tradeunionu může říci: já přesně platím svůj obvyklý členský příspěvek do trade-unionu, ale platit na dělnickou stranu odmítám, poněvadž podle svého politického přesvědčení hlasuji pro liberála (nebo konservativce).

Na to může mu představitel trade-unionu odpovědět: v době boje za zlepšení pracovních podmínek - a v tom je přece cíl naší organisace - potřebujeme podpory dělnické strany, jejího tisku, jejích poslanců; zatím ta strana, za niž ty hlasuješ (liberálové nebo konzervativci) vždy v takových případech se na nás vrhá, snažíc se nás zkompromitovat, zasít do našich řad rozbroj nebo organisovat přímo stávkokaze; takových členů, kteří podporují stávkokaze, nám netřeba! Tak to, co s hlediska kapitalistické demokracie je osobní svobodou, je s hlediska proletářské demokracie svobodou politického stávkokazectví. Srážka desíti procent, kterou buržoasie získala, není zhola věcí tak nevinnou. Znamená, že v souhrnu trade-unionů je z deseti členů jeden vědomým politickým, to je třídním protivníkem, část z nich se ovšem snad podaří dobýt, ale ostatní v případě tuhého boje mohou být neocenitelnou zbraní buržoasie proti dělníkům. Proto je v budoucnu svrchovaně nevyhnutelný boj proti té díře, již prorazil do zdi trade-unionů zákon z roku 1913.

Všeobecně stojíme my, marxisté, na stanovisku, že členem odborové organisace může být každý poctivý, bezúhonný dělník, bez ohledu na jeho politické, náboženské a jiné přesvědčení. Na odborové organisace se díváme jednak jako na bojové hospodářské organisace, jednak jako na školy politické výchovy. Vystupujíce pravidelně pro připuštění zaostalých a neuvědomělých dělníků do odborové organisace, nevycházíme z abstraktního principu svobody mínění, svobody svědomí, ale z úvah revoluční účelnosti.

Ale tytéž úvahy nám říkají, že v Anglii, kde 90% odborově organisovaných dělníků platí politické příspěvky, jedni uvědoměle, druzí nechtíce rušit solidaritu, a kde toliko 10% se rozhoduje zamítnout otevřenou výzvu dělnické strany, je nutno vést proti těm 10% systematický boj, donutit je k tomu, aby se cítili jako odštěpenci a zabezpečit trade-unionům právo vylučovat je jako stávkokaze. Koncem konců, má-li abstraktní občan právo hlasovat za kteroukoli stranu, mají dělnické organisace právo nepouštět do svého středu takové občany, jejichž politické chování je nepřátelské zájmům dělnické třídy. Boj odborových organisací za nepřipuštění neorganizovaných dělníků do továren, je už dávno znám jako projev dělnického terorismu nebo podle dnešního výrazu bolševictví. Právě v Anglii je možno a nutno přenést tyto metody na dělnickou stranu, vyrostlou jako přímé pokračování trade-unionů.

Spory, nahoře námi uvedené, jež vznikly v anglickém parlamentě 7. března tohoto roku, to jest 1925, z důvodů politických příspěvků, jsou svrchovaně zajímavé pro charakteristiku parlamentní demokracie. Jenom v řeči ministerského předsedy Baldwina bylo slyšet opatrné narážky na opravdová nebezpečí, kořenící v třídní struktuře Anglie. Staré vztahy vyprchaly, není už starých dobrých anglických podniků s patriarchálními mravy - mister Baldwin sám vedl takový podnik za dnů mladosti.

Průmysl se soustřeďuje a spojuje. Dělníci se sjednocují v trade-uniony, a tyto organisace mohou být nebezpečím pro sám stát. Baldwin mluvil o sjednocených podnikatelích i o dělnických svazech. Ale rozumí se samo sebou, že opravdové nebezpečí pro demokratický stát vidí jenom v podobě trade-unionů. K čemu vede tak zvaný boj proti trustům, viděli jsme dost dobře na příkladě Ameriky. Lomozná protitrustová agitace Rooseweltova[44] se ukázala být mýdlovou bublinou.

Trusty za něho i po něm ještě více zesílely, a americká vláda je jejich výkonným orgánem mnohem bezprostředněji, než je dělnická strana politickým orgánem trade-unionů. Nehrají-li v Anglii trusty jako forma slučování takovou úlohu jako v Americe, nehrají za to kapitalisté úlohu menší. A nebezpečí trade-unionů je v tom, že - prozatím zkusmo, nerozhodně a polovičatě - zdvíhají princip dělnické vlády, jež je nemožná bez dělnického státu, v protiváhu vládě kapitalistické, jež může dnes existovat jen pod převlekem demokracie. Baldwin celkem souhlasí s principem "individuální svobody", jenž je položen do základu zápovědného zákona, usneseného jeho druhy. Pokládá taky politické příspěvky za "morální zlo". Ale nechce porušit mír.

Boj, jednou začavší, může mít těžké následky: "žádným způsobem nechceme vystřelit první." A Baldwin končí: "dej nám mír v naší době, ó Pane!" Téměř celá sněmovna a v ní mnoho dělnických poslanců pozdravuje tuto řeč: ministerský předseda udělal podle vlastního prohlášení "mírové gesto". Bez prodlení se zdvíhá dělnický poslanec Thomas, který je vždy na místě, když je třeba udělat lokajské gesto: pozdravuje Baldwina, pozoruje opravdově lidskou notu v jeho řeči; prohlašuje, že z těsného společenství podnikatelů a dělníků získají obě strany; s hrdostí poukazuje na to, že v jeho vlastním svazu odmítá platit politické příspěvky i nemálo levých dělníků, vzhledem k tomu, že mají tak reakčního sekretáře, jako je on, mister Thomas. A všechny spory o této otázce, v které se kříží životní zájmy bojujících tříd, jsou vedeny v tomto tónu konvencí, nedořeknutí, oficiální lži, ryze anglického parlamentního "cantu".

Nedořeknutí konservativců mají charakter machiavelismu[45]; nedořeknutí dělnické strany plynou z hanebné zbabělosti. Zástupci buržoasie se podobají tygru, který zatahuje drápy a mhouří laskavě oči; dělničtí vůdcové druhu Thomasova jsou podobni bitému psu, který stahuje ocas.

Bezvýchodnost hospodářského postavení Anglie se nejbezprostředněji ukazuje na tradeunionech. Hned po ukončení války, když se hurtem zdálo, že Velká Britanie je neomezenou vladařkou světových osudů, dělnické masy, probuzené válkou, vlévaly se v statisících a milionech do trade-unionů. Nejvyšší bod byl dosažen v roce 1919; potom se začíná odliv.

Dnes počet členů odborových svazů silně poklesl a stále klesá. John Wheatley, "levý" člen ministerstva Macdonaldova, se vyjádřil na jedné z březnových schůzí v Glasgowě, že tradeuniony jsou nyní už jenom stínem sebe samých a že nejsou s to ani se bít, ani vést vyjednávání. Proti tomuto hodnocení rozhodně vystoupil Fred Bramley, hlavní sekretář sjezdu tradeunionů. Polemika mezi těmito dvěma teoreticky ostatně stejně bezmocnými protivníky je však ostře zajímavá jako symptom.

Bramley se odvolává na to, že politické hnutí jako "vděčnější", to je otvírající širší možnosti kariéry, odvádí trade-unionům nejcennější pracovníky. Na druhé straně, ptá se Bramley, čím by byla strana bez politických příspěvků trade-unionů? Koncem konců Bramly nepopírá úpadek hospodářské moci trade-unionů, vykládaje jej poukazem na hospodářské postavení Anglie. Ale marně bychom hledali u generálního sekretáře sjezdu trade-unionů, že ukáže východiště ze slepé uličky. Jeho rozum nepřesahuje rámec skrytého soupeření mezi aparátem trade-unionů a aparátem strany.

Ale tu vůbec není otázka. V základu radikalisace dělnické třídy a tudíž i vzrůstu dělnické strany jsou tytéž příčiny, jež daly prudké rány hospodářské moci trade-unionů. Jedno se nepochybně dnes vyvíjí na úkor druhého. Ale bylo by největší lehkomyslností vyvozovat z toho, že úloha trade-unionů je dohrána. Naopak výrobní družstva anglické dělnické třídy čeká ještě velká budoucnost. Zvláště, protože v rámci kapitalistické společnosti trade-uniony při nynějším postavení Anglie nemají žádných velkých perspektiv, jsou výrobní družstva dělnická nucena dát se cestou socialistické reorganisace hospodářství. Přebudovavše se pak příslušně, stanou se trade-uniony samy hlavní pákou hospodářské přestavby země. Ale nezbytným předpokladem k tomu je dobytí moci proletariátem - ne ve smyslu ubohého a hanebného Macdonaldova ministerstva, ale v reálném, materiálním, revolučním, třídním smyslu.

Je třeba, aby celý státní aparát se stal aparátem sloužícím proletariátu. Je třeba, aby dělnická třída, jako třída jediná zainteresovaná na socialistickém převratu, dostala možnost diktovat svou vůli celé společnosti. Je třeba, aby celá administrace, všechny soudy a úředníci byli tak hluboko proniknuti socialistickým duchem proletariátu, jako nynější úředníci, a soudcové jsou proniknuti duchem buržoasie. Jenom trade-uniony dají k tomu nezbytný lidský personál. Konečně pak vydělí tradeuniony ze sebe orgány k vedení nacionalisace průmyslu. V dalším průběhu se trade-uniony stanou školami výchovy proletariátu v duchu socialistické výroby. Budoucí úloha jejich je tedy nedozírná. Ale nyní jsou v nepochybné slepé uličce. Z ní není východiska cestou polovičních přechodných opatření. Hnití anglického kapitalismu rodí nutně slabost trade-unionů. Jenom revoluce může spasit anglickou dělnickou třídu a spolu s ní její organisace. Aby si dobyl moci, musí mít proletariát ve svém čele revoluční stranu.

Aby byly trade - uniony přizpůsobeny k své další úloze, nutno je osvobodit od konservativních úředníků, od pověrčivých hlupáků, kteří neznámo odkud čekají "mírné" zázraky, konečně prostě od agentů velkého kapitálu, od renegátů druhu Thomasova. Reformistická, oportunistická, liberálně - dělnická strana může jenom oslabovat tradeuniony, ochromujíc aktivnost mas. Revoluční dělnická strana stane se spolu s tím mohutnou zbraní k jejich ozdravění a rozmachu.

V nuceném, antiliberálním, "despotickém" vybírání politických příspěvků jsou, jako budoucí stéblo a klas v zrně, všechny ty metody bolševictví, proti kterým Macdonald nepřestane kropit svěcenou vodou své rozhořčené omezenosti. Dělnická třída má právo a je povinna postavit svou promyšlenou revoluční vůli výše než všechny fikce a sofismata buržoasní demokracie. Musí jednat v duchu té revoluční sebevíry, jakou vnukal Cromwell mladé anglické buržoasii. Svým puritánům-novobrancům, jak už jsme slyšeli, Cromwell připomínal: "Nechci vás klamat, nezačnu vás přesvědčovat, jak mně to přikázáno v instrukci, že půjdete se bít za krále a parlament. Ať by byl přede mnou jakýkoli nepřítel, ať by byl kýmkoli, vystřelím na něho z pistole jako na každého jiného nepřítele; zakazuje-li vám svědomí dělat totéž, jděte sloužit jinému." V těch slovech nezní krvelačnost, ani despotismus, ale poznání velkého historického poslání, opravňujícího zničit všechny překážky na cestě. Mladá pokroková třída, pocítivši poprvé své volání, mluví ústy Cromwellovými. Je-li nutno hledat tradice, je anglickému proletariátu vypůjčit si tohoto ducha revoluční sebedůvěry a útočné statečnosti u starých independentů. Macdonaldové, Webbové, Snowdenové a ostatní přejímají od Cromwellových spolubojovníků jenom jejich náboženské předsudky a spojují je s pravou fabiánskou zbabělostí. Proletářské avantgardě je třeba spojovat revoluční statečnost independentů s materialistickou jasností světového názoru.

*

Anglická buržoasie si dává neomylný počet o tom, že hlavní nebezpečí jí hrozí od trade-unionů, a že jenom pod tlakem těchto masových organisací se může dělnická strana, po důkladné obnově svého vedení, převrátit v sílu revoluční. Jednou z nových metod boje proti trade-unionům je samostatné sloučení administrativně-technického personálu (inženýrů, ředitelů, mistrů a pod.) v podobě "třetí strany v průmyslu". "Times" vede velmi dovedný a obratný boj proti teorii o "jednotnosti zájmů pracovníků fysické a rozumové práce". V tom, jako i v jiných případech, buržoasní politici používají s velkým uměním vnuknuté jim idey fabiánství.

Stavět práci proti kapitálu je záhubné pro národní rozvoj, praví "Times" spolu se všemi vůdci dělnické strany a odtud vyvozuje: inženýři, ředitelé, administrátoři, technikové, stojící mezi kapitálem a prací, jsou lépe než všichni ostatní schopni oceňovat zájmy průmyslu "v celku" a přinést mír do poměru mezi podnikatelem a námezdníkem. Právě proto se má administrativně-technický personál vydělit v třetí stranu průmyslu. Ve skutečnosti vychází tu "Times" docela vstříc fabiáncům.

Zásadová pozice jejich, namířená reakčně-utopicky proti třídnímu boji, nade vše přesně souhlasí se společenským postavením maloburžoasního a středoburžoasní ho inteligenta, inženýra, administrátora, který stojí mezi kapitálem a prací, je ve skutečnosti zbraní v rukou kapitálu, ale chce se osamostatnit, představovat si, že je nezávislým, a čím více poškrtává svou nezávislost na proletářských organisacích, tím více se upisuje organisacím kapitalistickým.

Možno bez obtíží předem předpovědět, že do té míry, jak bude fabiánství nevyhnutelně vytlačováno z trade-unionů a z dělnické strany, bude tím více slévat svůj osud s osudem těch prvků průmyslového, obchodního a státně byrokratického aparátu, které jsou mezi kapitálem a prací. Nezávislá dělnická strana po nynějším svém dočasném vzepětí bude nevyhnutelně sražena a stanouc se "třetí stranou průmyslu", bude se plést pod nohama kapitálu a práce.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání Spisu).

41 Asquith Herbert Henry, lord, hrabě Oxfordský, vůdce anglických nezávislých liberálů a hlava "Westminster Gazette". Odpůrce anglo-sovětského sblížení. Byl několikráte ministrem a od 1908 do 1916 ministerským předsedou. Na tomto místě se osvědčil vřelým stoupencem imperialistické války. Zbytky liberálního doktrinářství bránily Asquithovi projevit ve vnější i vnitřní politice příslušný rozmach, věrolomnost a cynismus. Pod tlakem konservativců aktivnější imperialistické křídlo liberálů pomohlo Lloyd Georgeovi zaměnit Asquitha. V posledních volbách do dolní sněmovny v roce 1924 byl Asquith poražen. Nyní je Asquith členem sněmovny lordů.

42 Záležitost Osbornova. - Liberální železničář Williams Osborn podal v roce 1908 soudu žalobu na zrušení vybírání tak zvaných "politických příspěvků" trade-uniony. Věc je v tom, že kromě členských příspěvků na hospodářské potřeby, vybírají trade-uniony i příspěvky politické na podporu politického boje dělnické strany. Soud žalobu zamítl; odvolací soud odvolání rozhodl proti trade-unionům, odůvodňuje své rozhodnutí tím, že trade-uniony jsou organisacemi hospodářskými a nemají mít žádný vztah k politice. Spor se táhl dál, až byl rozřešen zvláštním aktem parlamentu v roce 1913. Tím aktem potvrzeno právo trade-unionů na vybírání politických příspěvků, ale jednotlivým členům dáno právo odmítnout placení příspěvků, při čemž trade-uniony nesmějí je žádným způsobem (jako na příklad vyloučením z členstva a p.) trestat. Zákon tento platí dodnes.

Záležitost Osbornova měla velký význam v dějinách anglického dělnického hnutí. Jejím vlivem začali dělníci projevovat větší zájem zvláště o politickou stránku činnosti trade-unionů.

43 Cobden (1804 -1865) - továrník a obchodník bavlnou, jenž se vyvinul na jednoho z nejznamenitějších činitelů anglické radikální buržoasie poloviny XIX. století. Zastánce zrušení obilních cel, svobodného obchodu, pacifista.

44 Roosevelt Theodor (1858-1919), president severoamerických Spojených států od 1901 do 1909. Ohnivý americký imperialista a patriot. Ve vnitřní politice stoupenec liberálních dárků dělníkům. Byl členem liberální strany. V roce 1905 byl prostředníkem při sjednávání míru mezi Japonskem a Ruskem. V době světové války jako jeden z vůdců republikánů byl s počátku pacifistou, ale brzy zaměnil toto své stanovisko a stal se jedním z nejzuřivějších straníků války.

45 Machiavelismus znamená státní politiku klamu, násilí, licoměrnosti a chytrosti. Jméno je po znamenitém italském spisovateli a politikovi Nikolu Machiavelim (1469-1527), jenž bývá pokládán za zakladatele vědy o politice.