Vladimír Iljič Lenin

Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech


II
JAK SE DŘÍVE UKLÁDALY POKUTY
A CO VYVOLALO NOVÉ ZÁKONY
O POKUTÁCH?

Zákony o pokutách neexistují dlouho: všeho všudy devět let. Do roku 1886 neexistovaly žádné zákony o pokutách. Továrníci mohli vybírat pokuty, zač chtěli a kolik se jim zachtělo. Vybírali tenkrát neslýchaně vysoké pokuty a měli z nich obrovské příjmy. Pokuty se někdy ukládaly prostě „podle zaměstnavatelova uvážení“, bez vysvětlení příčiny. Dosahovaly někdy až poloviny výdělku, takže dělník odevzdával zaměstnavateli na pokutách z vydělaného rublu až padesát kopejek. Stávalo se, že kromě toho byly ukládány ještě smluvní pokuty, např. 10 rublů za opuštění továrny. Kdykoli šly továrníkovi špatně obchody, bylo pro něho maličkostí snížit mzdu bez ohledu na smluvené podmínky. Nutil mistry, aby přísněji ukládali pokuty a vyřazovali zmetky, a vyšlo mu to stejně, jako kdyby dělníkovi snížil mzdu.

Dělníci dlouho snášeli tento útlak, ale úměrně s neustálým rozvojem velkých závodů a továren, zvláště tkalcovských, a vytlačováním malých podniků a ručních tkalců, zesílilo rozhořčení dělníků proti zvůli a útlaku. Před deseti lety začaly obchody kupců a továrníků váznout, došlo k tzv. krizi: zboží nešlo na odbyt; továrníci utrpěli škodu a začali ještě přísněji vymáhat pokuty. Dělníci, jejichž výdělky byly i beztak špatné, nemohli už snést nový útlak, a tak v letech 1885—1886 vypukly v Moskevské, Vladimirské a Jaroslavské gubernii dělnické vzpoury. Dělníkům došla trpělivost, zastavili práci a strašně se utlačovatelům mstili, ničili tovární budovy a stroje, mnohdy je zapalovali, zbili úředníky apod.

Zvlášť významná byla stávka ve známé nikolské textilce Timofeje Savviče Morozova (v městečku Nikolském nedaleko stanice Orechovo na moskevsko-nižněnovgorodské dráze). Morozov začal roku 1882 snižovat mzdy a do roku 1884 je snížil pětkrát. Současně se stále přísněji ukládaly pokuty: v celé továrně činily téměř čtvrtinu výdělku (24 kopějky z vydělaného rublu) a u jednotlivých dělníků dosahovaly často až poloviny výdělku. Aby se tyto neslýchané pokuty utajily, nutilo vedení během posledního roku před vzpourou ty dělníky, u kterých pokuty dosáhly poloviny výdělku, aby dali výpověď. Pak mohli třeba ještě týž den znovu nastoupit do práce a dostat novou knížku. Tak zmizely knížky, v nichž byly zapsány už příliš vysoké pokuty. — Za jeden zameškaný pracovní den se strhávaly tři dny, kouření se pokutovalo třemi, čtyřmi i pěti rubly. Dělníkům došla trpělivost, 7. ledna 1885 zastavili práci a v několika dnech zdemolovali tovární prodejnu, byt mistra Šorina a některé další tovární objekty. Tato strašlivá vzpoura deseti tisíc dělníků (počet dělníků dosahoval 11 000) neobyčejně polekala vládu: do Orechova-Zujeva okamžitě přijelo vojsko, gubernátor a prokurátor z Vladimiru a z Moskvy. Během jednání předložili zástupci stávkujících svému vedení „podmínky vypracované samými dělníky“[22] dělníci požadovali, aby jim byly vráceny pokuty za dobu od velikonoc 1884, aby pokuty napříště nepřevyšovaly 5 % výdělku, tj. aby činily nejvýše 5 kopějek z vydělaného rublu, aby se zajeden zameškaný den nestrhávalo více než 1 rubl. Kromě toho požadovali, aby výdělky byly stejné jako v letech 1881—l882, dále aby zaměstnavatel vyplácel mzdu za dny promeškané jeho vinou, aby se výpověď dávala 15 dní předem a aby výrobky byly přejímány před svědky z řad dělníků atd.

Tato mohutná stávka značně vládu vylekala, protože se přesvědčila, že když dělníci jednají společně, představují nebezpečnou sílu, zejména když společně předloží přímo své požadavky. Rovněž továrníci pocítili sílu dělníků a stali se opatrnějšími. List Novoje vremja[23] otiskl z Orechova-Zujeva tuto zprávu: „Loňská vzpoura (tj. vzpoura v lednu 1885 u Morozova) je významná tím, že okamžitě změnila staré tovární poměry jak v orechovo-zujevských továrnách, tak i v okolí.“ A tak museli změnit neudržitelné poměry na společnou žádost všech dělníků nejen majitelé morozovského závodu, ale i sousední továrníci, kteří byli nuceni dělat ústupky, protože se báli vzpour ve svých továrnách. „Hlavní je,“ napsal tento list, „že s dělníky se teď jedná daleko lidštěji, což dříve měli ve zvyku jen někteří tovární úředníci“.

Dokonce Moskovskije vědomosti[24] (tento list se vždy zastává továrníků a ze všeho viní jen dělníky) uznaly neudržitelnost starých poměrů a musely přiznat, že svévolné pokuty jsou — „zlo, které vede k pobuřujícímu zneužití moci“, že „tovární prodejny jsou učiněná zlodějna“ a že je proto nezbytné vydat zákon a předpisy o pokutách.

Velký dojem, který vyvolala tato stávka, byl ještě zesíen soudem nad dělníky. Za výtržnosti po dobu stávky, za napadení vojenské stráže (během stávky bylo několik dělníků zatčeno, uvězněno v jedné budově, avšak dělníci vylomili dveře a utekli), bylo souzeno 33 dělníků. Soud se konal v květnu 1886 ve Vladimiru. Porotci osvobodili všechny obžalované, protože výpovědi svědků při přelíčení — mezi nimi též výpověď majitele továrny T. S. Morozova, ředitele Dianova a mnoha tkalců — ukázaly, jakým neslýchaným způsobem byli dělníci utlačováni. Tímto rozsudkem soudu byl odsouzen nejen pan Morozov a jeho úředníci, ale i staré tovární poměry vůbec.

Zastánci továrníků se nesmírně polekali a rozhněvali. Tytéž Moskovskije vědomosti, které po vzpouře přiznávaly neudržitelnost starých poměrů, teď začaly tvrdit něco jiného: „Nikolská textilka patří“ — prý — „mezi lepší textilky. Dělníci nejsou v továrně v žádném nevolnickém nebo jiném závislém postavení, přicházejí dobrovolně a nikdo jim nebrání v odchodu. A pokuty — no, ty jsou v továrnách nutné; bez nich by si s dělníky nikdo neporadil, to by bylo lépe továrnu zavřít.“ — Vším jsou prý vinni sami dělníci, „zpustlí, opilí, ledabylí“. Rozsudek soudu může jenom „rozvracet lidové masy“.[a] „Ale s lidovými masami je nebezpečné žertovat,“ vykřikovaly Moskovskije vědomosti. „Co si mají dělníci myslet o osvobozujícím rozsudku vladimirského soudu? Zpráva o tomto rozhodnutí se po tomto kraji textilek okamžitě rozlétla. Náš dopisovatel, který vyjel z Vladimiru hned po vynesení rozsudku, už o něm slyšel na všech stanicích...“

Továrníci se takto snažili postrašit vládu: jestliže prý ustoupí dělníkům v jednom, budou chtít zítra druhé.

Ale dělnické vzpoury ještě zesílily a vláda musela ustoupit.

V červnu 1886 vyšel nový zákon o pokutách, který uvedl, v jakých případech je možné ukládat pokuty, určil jejich maximální výši a stanovil, že peníze z pokut nemají plynout do kapes továrníků, nýbrž mají být vynaloženy na potřeby dělníků.

Mnozí dělníci tento zákon neznají a ti, kteří jej znají, myslí, že zmírnění pokut vzešlo od vlády a že za toto snížení by měli být vděčni své vrchnosti. Viděli jsme, že to není pravda. I když byly staré poměry v továrnách přímo neslýchané — vrchnost pro dělníky stejně nic neudělala, dokud se dělníci nezačali proti nim bouřit, dokud rozzlobení dělníci nezačali rozbíjet závody a stroje, pálit výrobky a suroviny, bít úředníky a továrníky. — Teprve potom se vláda zalekla a ustoupila. — Za úlevy by dělníci neměli děkovat vrchnosti, ale svým druhům, kteří se domáhali a dosáhli odstranění neslýchaného útlaku.

Historie nepokojů z roku 1885 dokazuje, jaká úžasná síla se skrývá ve společném protestu dělníků. — Je jen nezbytné postarat se o to, aby se této síly využívalo uvědoměleji, aby se s ní zbytečně neplýtvalo na pomstu na tom či onom jednotlivém továrníkovi nebo majiteli závodu, na vzpouru proti té nebo jiné nenáviděné továrně nebo závodu, aby se veškerá síla tohoto rozhořčení a této nenávisti zaměřila proti všem továrníkům a majitelům závodů, proti celé třídě továrníků a majitelů závodů, a aby se vynaložila na vytrvalý a houževnatý boj proti nim.

Podívejme se teď podrobně na naše zákony o pokutách. Abychom se s nimi seznámili, musíme rozebrat tyto otázky: 1. V kterých případech nebo z jakého důvodu povoluje zákon uložení pokuty? — 2. Jaká může být podle zákona výše pokut? — 3. Jak se mají podle zákona pokuty ukládat? — tj. kdo je může podle zákona ukládat? Je možno si na to stěžovat? Jakým způsobem musí být dělník předem seznámen s tabulkou pokut a jak se mají pokuty zapisovat do knihy? — 4. Na co má být podle zákona peněz z pokut použito? Kam se ukládají? Jak se vynakládají na potřeby dělníků a na jaké potřeby zejména? Nakonec poslední otázka: 5. Vztahuje se zákon o pokutách na všechny dělníky?

Jestliže rozebereme všechny tyto otázky, budeme nejen vědět, co je to pokuta, ale budeme znát i všechny zvláštní předpisy a podrobná ustanovení ruských zákonů o pokutách. A to musejí dělníci znát, aby mohli zaujmout uvědomělý postoj ke každé nespravedlivé pokutě, aby uměli vysvětlit soudruhům, proč existuje ta nebo ona nespravedlnost — zda proto, že vedoucí závodu porušují zákon, či proto, že přímo v zákoně existují takové nespravedlivé předpisy — a aby podle toho byli schopní zvolit vhodnou formu boje proti útlaku.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Továrníci a jejich zastánci se na věc vždy dívali a dívají tak, že když dělníci začínají přemýšlet o svém postavení, když se začínají domáhat svých práv a společně se stavět proti nepřístojnému útlaku zaměstnavatelů — pak jde vždy o „rozvrat“. — Ovšem, pro zaměstnavatele je výhodnější, aby dělníci nepřemýšleli o svém postavení a neuvědomovali si svá práva.

22 Jde o Požadavek na základě společné dohody dělníků, který sestavili 9. (21.) ledna 1885 organizátoři stávky v nikolské (Morozovově) textilce V. S. Volkov a P. A. Mojsejenko. Formulovali v něm podmínky obnovení práce v továrně.

23 Novoje vremja — deník, vycházel v Petrohradě v letech 1868 — 1917. Patřil různým vydavatelům, kteří ovlivnili jeho politickou orientaci. Zpočátku byl umírněně liberální, od roku 1876, kdy se jeho vydavatelem stal A. S. Suvorin, byl orgánem reakční šlechty a úřednictva. Od roku 1905 byl orgánem černosotňovců. Po únorové buržoazně demokratické revoluci podporoval kontrarevoluční politiku buržoazní prozatímní vlády a štval proti bolševikům. 26. října (8. listopadu) 1917 byl zastaven Vojenským revolučním výborem při petrohradském sovětu. V. I. Lenin nazval Novoje vremja vzorem prodejných novin.

24 Moskovslcije vědomosti — nejstarší ruské noviny, které vydávala moskevská univerzita od roku 1756, zprvu jako leták. Od roku 1863 se pod vedením N. N. Kolbera staly svým zaměřením monarchisticko-nacionalistickým orgánem, vyjadřujícím názory nejreakčnějších vrstev statkářů a duchovenstva. Od roku 1905 patřil k hlavním orgánům černosotňovců. Vycházel až do Říjnové revoluce roku 1917.