V. I. Lenin
Záznam z 29. prosince 1900
29. XII. 1900. Sobota, 2 hodiny v noci
Rád bych si zapsal své dojmy z dnešního rozhovoru s „blížencem“. Byla to pozoruhodná a svým způsobem „historická“ schůzka (Arseňjev, Velika, blíženec + žena[a] + já), alespoň v mém životě „historická“, neboť shrnula výsledky celého ne-li období, tedy alespoň úseku života a nadlouho určila mé jednání a životní cestu.
Jak mne původně Arseňjev o celé věci informoval, rozuměl jsem tomu tak, že blíženec jde k nám a chce sám udělat první kroky, ale ukázalo se, že je to přesně naopak. Toto podivné nedorozumění vzniklo pravděpodobně proto, že Arseňjev si až příliš přál to, nač nás blíženec „chtěl nalákat“, totiž politický materiál, příspěvky etc., a protože „přání je otcem myšlenky“, Arseňjev věřil, že to, nač nás blíženec chce nalákat, je možné, chtěl věřit, že je upřímný, že je s ním možný slušný modus vivendi.
A právě tato schůzka definitivně a jednou provždy tuto víru vyvrátila. Blíženec se projevil z docela nové stránky, projevil se jako pravý „politik“, politik v nejhorším slova smyslu, politikář, čachrář, prohnaný a drzý chlap. Přijel naprosto jist naší bezmocností — tak formuloval výsledky jednáni sam Arsenjev a tato formulace je zcela správná. Blíženec přišel přesvědčen o naší bezmocnosti, přišel nám nabídnout podmínky kapitulace a provedl to dokonale, mistrovsky, aniž řekl jediné ostřejší slovíčko, a přesto na sebe prozradil, jaká neomalená, kramářská povaha tuctového liberála se skrývá pod elegantní, civilizovanou maskou zbrusu nového „kritika“.
Na mé dotazy (kterými začala praktická část večera), proč se nechce stát prostě jedním ze spolupracovníků, odpověděl naprosto rezolutně, že je pro něho psychicky nemožné pracovat pro časopis, který mu „v jednom kuse nadává“ (jeho doslovný výraz), že si snad nemyslíme, že my mu budeme nadávat a on nám bude „psát politické články“ (doslova!), že o spolupráci by se dalo mluvit jedině pod podmínkou naprosté rovnoprávnosti (tj. zřejmě rovnoprávnosti kritiků a ortodoxních), že po prohlášení[b] jeho kolega a přítel[139] ani nechtěl jet na schůzku s Arseňjevem, že jeho, blížencův, vztah není určován ani tak prohlášením, dokonce vůbec ne prohlášením, ale tím, že dříve se chtěl omezit jen na „blahovolnou podporu“, kdežto teď se na to omezovat nemíní, ale chce být i redaktorem (skoro takhle výslovně to blíženec řekl!!). Nevysypal to všechno naráz, jednání o jeho spolupráci se táhlo hodně dlouho (příliš dlouho podle názoru Arseňjeva a Veliky), ale nabyl jsem z něho jasný dojem, že s tímhle džentlmenem se těžko dohodneme.
Potom začal trvat na svém návrhu: proč nezaložit třetí politický tiskový orgán na základě rovnoprávnosti, bylo by to výhodné pro něho i pro nás (materiál pro noviny je, „vyděláme“ něco na prostředcích, které se na to poskytnou), domnívá se, že na obálce by se nemělo uvádět nic sociálně demokratického, nic, co by ukazovalo na naši firmu, že bychom měli (ne formálně, ale morálně bychom měli) dávat do tohoto orgánu i veškerý náš obecně politický materiál.
Teď už byla věc jasná a já jsem přímo řekl, že o založení třetího tiskového orgánu nemůže být ani řeči, že teď už jde jen o to, zda má sociální demokracie vést politický boj nebo ho mají vést jen liberálové samostatně a nezávisle (vyjádřil jsem se jasněji a určitěji, přesněji). Blíženec to pochopil, rozzlobil se a prohlásil, že teď, když jsem se vyjádřil s anerkennenswerter Klarheit[c] (doslovný výrok), nemá už smysl o tom dále mluvit, je třeba mluvit jen o objednávkách — o objednávkách sborníků: to je zase ten třetí časopis (poznamenal jsem). Tak tedy objednávka jen na jednu už hotovou brožuru, prohlásil blíženec. Na jakou? zeptal jsem se. Nač to potřebujete vědět? řekla na to drze žena. Rozhodnete-li se v zásadě pro, rozhodneme se i my, a když ne, pak to nepotřebujete vědět. Zeptal jsem se na podmínky vydání: prý vydal XY a nic víc, vaše firma by se neuváděla, jen Verlag[d], jinak by to nesmělo mít nic společného s vaší firmou, prohlásil blíženec. Byl jsem i proti tomu, žádal jsem uvedení naší firmy, Arseňjev mi začal oponovat a tím rozhovor skončil.
Na závěr — dohodli jsme se, že rozhodnutí odložíme — na blížence naléhali ještě Arseňjev a Velika, žádali na něm vysvětlení, přeli se, já jsem většinou mlčel a smál se (tak, že blíženec to jasně viděl) a rozmluva rychle skončila.
Poprvé otištěno roku 1924
v publikaci Leninskij sbornik IPodle rukopisu __________________________________
Poznámky:
a — P. B. Struve a jeho žena. Čes. red.
c — s jasností, která si zaslouží uznání. Red.
d — vydavatelství. Red.
139 Kolega a přítel P. B. Struveho — M. I. Tugan-Baranovskij.