Vladimír Iljič Lenin
Zásadní teze k otázce války
Švýcarští levicoví sociální demokraté se plně ztotožňují s tím, že právě v souvislosti s touto válkou je nutné odmítnout zásadu obrany vlasti. Proletariát, nebo alespoň jeho nejlepší síly, jsou rovněž proti obraně vlasti.
Pokud tedy jde o nejpalčivější otázku současného socialismu vůbec a švýcarské socialistické strany zvláště, existuje zde napohled nezbytná jednota. Podíváme-li se však na situaci blíže, nutně dospějeme k závěru, že tato jednota je pouze zdánlivá.
Ve skutečnosti není vůbec jasné — nemluvě už vůbec o názorové jednotě —‚ zda proklamace odmítající obranu vlasti je už sama o sobě krok, který klade neobyčejně velké nároky na revoluční uvědomělost a také na revoluční akceschopnost strany, která tuto proklamaci formulovala, ovšem za předpokladu, že sama proklamace není jen planou frází. Prohlásí-li někdo jednoduše, že odmítá obranu vlasti, aniž si jasně uvědomuje, tj. aniž chápe, jaké požadavky z toho vyplývají, aniž je mu jasné, že veškerá propaganda, agitace a organizace, zkrátka veškerá činnost strany se musí od základu změnit, "obrodit" (použijeme-li výrazu Karla Liebknechta) a přizpůsobit vyšším revolučním úkolům — pak je tato proklamace planou frází.
Zamysleme se však důkladně, co to vlastně znamená odmítnout obranu vlasti, považujeme-li toto odmítnutí za politické heslo, které bereme vážně a které chceme opravdu uskutečnit.
Za prvé. Vyzýváme proletáře a vykořisťované všech válčících zemí i všech zemí, které jsou válkou ohroženy, aby odmítli obranu vlasti. Nyní již ze zkušeností několika válčících zemí naprosto přesně víme, co ve skutečnosti znamená odmítnout obranu vlasti za nynější války. Znamená to odmítat veškeré základy současné buržoazní společnosti a podtínat kořeny nynějšího společenského řádu nejen teoreticky, nejen "všeobecně", ale v praxi, bezprostředně a ihned. Není snad jasné, že je to možné jen tehdy, jestliže jsme nejen prostě došli k nezvratnému teoretickému přesvědčení, že kapitalismus už dospěl tak daleko, aby byt přeměněn v socialismus, ale jestliže jsme si také jisti, že tento socialistický převrat, tj. socialistickou revoluci, lze prakticky, bezprostředně a ihned provést?
Na to se však téměř vždycky zapomíná, když se mluví o odmítnutí obrany vlasti. V nejlepším případě je tu ochota "teoreticky" uznat, že kapitalismus již dospěl tak daleko, aby mohl být přeměněn v socialismus, avšak o okamžité a základní přeměně vcškeré činnosti strany, jak to vyžaduje bezprostřední blízkost socialistické revoluce, nechtějí ani slyšet.
Lid prý na to není připraven!
To je ovšem až směšně nedůsledné. Buď — anebo. Buď nemáme proklamovat, že je třeba obranu vlasti ihned odmítnout, anebo musíme ihned rozvinout nebo začít rozvíjet soustavnou propagandu za bezprostřední uskutečnění socialistické revoluce. V jistém smyslu ovšem "lid není připraven" ani na to, aby odmítl obranu země, ani na socialistickou revoluci, to však neznamená, že zahájení takových soustavných příprav smíme celé dva roky — dva roky! — odkládat!
Za druhé. Co se staví proti politice obrany vlasti a občanského míru? Revoluční boj proti válce, "revoluční akce mas", jak to konstatoval ve své rezoluci sjezd strany v Aarau roku 1915. Je to nesporně velmi správné usnesení, avšak…, avšak dějiny strany od tohoto jejího sjezdu, skutečná politika strany dokazují, že zůstalo jen na papíře!
Co je cílem revolučního boje mas? Oficiálně o tom neřekla strana nic, dokonce se o tom vůbec nemluví. Buď se to pokládá za samozřejmě, nebo se přímo uznává, že tímto cílem je "socialismus". Proti kapitalismu (nebo imperialismu) stavějí socialismus.
Avšak právě to je nanejvýš (teoreticky) nelogické a prakticky bezobsažné. Nelogické proto, že je to příliš všeobecné, příliš mlhavé. "Socialismus" obecně jako cíl v protikladu ke kapitalismu (nebo imperialismu) akceptují dnes nejen kautskisté a sociálšovinisté, nýbrž i mnozí buržoazní sociální politikové. Teď však nejde o obecný protiklad dvou společenských systémů, ale o konkrétní cíl konkrétního "revolučního boje mas" proti konkrétnímu zlu, a to proti dnešní drahotě, proti dnešnímu válečnému nebezpečí nebo nynější válce.
Celá II. internacionála z let 1889-1914 stavěla proti kapitalismu socialismus obecně a právě toto příliš obecné "generalizování" způsobilo, že zkrachovala. Ignorovala právě to specifické zlo své doby, které už téměř před třiceti lety, 10. ledna 1887, charakterizoval B. Engels takto:
"Jakýsi maloburžoazní socialismus je zastoupen v samotné sociálně demokratické straně, dokonce i ve frakci Říšského sněmu. A to tak, že se základní názory moderního socialismu a požadavek přeměny všech výrobních prostředků ve společenské vlastnictví sice uznávají za oprávněné, ale prohlašuje se, že se dají uskutečnit jen ve vzdálené, prakticky nedohledné době. Tím jsme tedy pro přítomnost odkázáni na pouhé sociální příštipkaření…" (Předmluva k práci K bytové otázce.)[94]
Konkrétním cílem "revolučního boje mas" mohou být jedině konkrétní opatření socialistické revoluce, a nikoli "socialismus" obecně. Objeví-li se však návrh, aby tato konkrétní opatření byla přesně stanovena — jak to udělali holandští soudruzi ve svém programu, který byl uveřejněn v bulletinu mezinárodní socialistické komise, č. 3 (Bern, 29. února 1916), tj. anulovat státní dluhy, vyvlastnit banky, vyvlastnit všechny velké podniky — návrh, aby taková zcela konkrétní opatření byla včleněna do oficiální rezoluce strany a co nejpopulárnější formou soustavně vysvětlována v každodenní stranické propagandě a agitaci na schůzích, v parlamentních projevech a při projednávání návrhů zákonů, pak znovu následuje táž váhavá nebo vyhýbavá, veskrze sofistická odpověď, že prý lid na to není ještě připraven apod.
Jde však přece právě o to, aby se k těmto přípravám hned teď přikročilo a aby se v nich vytrvale pokračovalo!
Za třetí. Strana "uznala" masový revoluční boj. Velmi dobře, Je však strana s to něco takového realizovat? Připravuje se na to? Zkoumá tyto otázky, shromažďuje příslušný materiál, ustavuje příslušné orgány a organizace, vede mezi lidem a společně s lidem diskuse o příslušných otázkách?
Kdepak! Strana tvrdošíjně a důsledně kráčí ve svých dosavadních, výhradně parlamentních, výhradně tradeunionistických, výhradně reformistických a výhradně legálních kolejích. Strana zřejmě není schopna podporovat a řídit masový revoluční boj, zřejmě se na to vůbec nepřipravuje. Vládne stará rutina a "nová" slova (odmítnutí obrany vlasti a masový revoluční boj) zůstávají jen slovy! Levice si to ovšem neuvědomuje a nesoustřeďuje soustavně a vytrvale své síly všude, na všech úsecích stranické práce, aby tomuto zlu čelila.
Čteme-li například v Grimmových tezích o válce tuto (poslední) včtu, můžeme jen pokrčit rameny:
"Orgány strany společně s odborovými organizacemi v zemi musejí v tomto případě (tj. jestliže v případě nebezpečí války vyzvou železničáře k masové stávce atd.) podniknout všechny nezbytné kroky."
Tyto teze byly uveřejněny letos v létě. A 16. září 1916 jsme si mohli v listu Schweizerische Metallarbeiter-Zeitung[95], v němž jsou jako redaktoři uvedeni O. Schneeberger a K. Dürr, přečíst tuto větu (jen taktak jsem neřekl: tuto oficiální odpověď na Grimmovy teze nebo zbožná přání):
"Jak nejapná je… věta ‚dělník nemá vlast' ve chvíli, kdy převážná většina dělníků celé Evropy již dva roky stojí po boku buržoazie na bojišti proti ‚nepřátelům' své vlasti, a ti, kteří zůstali doma, chtějí i přes bídu a útrapy ‚přežít'. V případě cizího vpádu by se nám jistě i ve Švýcarsku naskytl týž obraz!!!"
Není to snad "kautskistická" politika, politika bezmocného frazérství, levicových proklamací a oportunistické praxe, když se na jedné straně navrhují rezoluce, že strana má "společně s odbory" vyzývat k masovým revolučním stávkám, a na druhé straně se vůbec nebojuje proti grütliovskému, tj. sociálpatriotickému, reformistickému, výlučně legalistickému směru a jeho stoupencům ve straně a v odborech?
Znamená to "vychovávat" masy, neboje rozkládat a demoralizovat, jestliže se jim nevysvětluje a den co den nedokazuje, že soudruzi na "vedoucích místech" O. Schneeberger, K. Dürr, P. Pflüger, H. Greulich, Huber a mnozí jiní zastávají právě tytéž sociálpatriotické názory a uskutečňují právě touž sociálpatriotickou politiku, jako je ta, kterou Grimm tak "odvážně" odhaluje a pranýřuje... jde-li o Němce v Německu, a nikoli o Švýcary? Cizincům spílat, kdežto "své" "spoluobčany" krýt… to má být "internacionalistický" postoj? To má být "demokratické"?
Hermann Greulich vylíčil situaci švýcarských dělníků, krizi švýcarského socialismu a také podstatu grütliovské politiky uvnitř socialistické strany těmito slovy:
"Životní úroveň se zvýšila nepatrně, a to jen úroveň horních vrstev (podívejme se!) proletariátu. Většina dělníků dál žije v bídě, starostech a je sužována útrapami. Proto se občas objevují pochybnosti, zda cesta, kterou jsme dosud šli, je správná. Kritikové hledají nové cesty, a zejména vkládají naděje v ráznější akci. V tomto směru se dělají pokusy, které zpravidla (?) ztroskotají (??) a ještě důrazněji vybízejí k návratu ke staré taktice" (není snad i zde přání otcem myšlenky?)…" A tu vypukla světová válka… Mimořádný pokles životní úrovně, který způsobuje, že se v bídě ocitají i vrstvy, jež dříve žily ještě slušně, stupňuje revoluční náladu" (podívejme se!) Vedení strany vskutku nebylo na výši svých úkolů a příliš podléhalo (??) vlivu horkých hlav (no ne?)… Ústřední výbor spolku Grütli chce uskutečňovat ‚praktickou národní politiku', a to mimo rámec strany... Proč tak neučinil ve******straně?" (Slyšíte dobře!) "Proč téměř vždy nechával na mně, abych bojoval proti ultraradikálůmi" (Otevřený dopis spolku Grütli v Hottingenu, 26. září 1916.)
To říká Greulich. Tak tedy to vůbec není několik "zlomyslných cizinců" (jak si v duchu myslí nebo nač v tisku narážejí grütliovci ve straně a co grütliovci mimo stranu říkají otevřeně), kdo by chtěl v záchvatu své individuální netrpělivosti vnést revolučnost do dělnického hnutí, na které hledí "cizíma očima". Nikoli. Není to nikdo jiný než Hermann Greulich - jehož politická úloha se ve skutečnosti rovná úloze buržoazního ministra práce v malé demokratické republice - kdo nám říká, že se poněkud zlepšilo postavení jen horních vrstev dělníků, kdežto většina (dělníků) dále žije v bídě, a že příčinou "zesílení revoluční nálady" nejsou tedy prokletí cizí "štváči", ale "mimořádný pokles životní úrovně".
Tedy?
Tedy bude jistě správné, když řekneme:
Socialistická revoluce? Utopie! "Vzdálená, prakticky nedohledná" možnost!…
Není to o nic větší utopie než odmítání obrany vlasti v této válce nebo masový revoluční boj proti této válce. Nesmíme se dát omráčit a zastrašit slovy. Téměř každý je ochoten uznat revoluční boj proti válce, ale ať si jen představí, jak obrovský je to úkol skoncovat s takovou válkou revolucí! Ne, to není utopie. Revoluce sílí ve všech zemích a teď nejde o to, zda žít dál klidně a obstojně, nebo se pustit do dobrodružství. Nyní jde naopak o to, zda hladovět a jít na jatky za jiné, cizí zájmy, nebo přinést velké oběti pro socialismus v zájmu devíti desetin lidstva.
Socialistická revoluce je prý utopie! Švýcarský lid však nemá bohudíky svůj "vlastni" nebo "samostatný" jazyk, nýbrž mluví třemi světovými jazyky, jimiž se mluví v sousedních válčících státech. Není tedy divu, že švýcarský lid velmi dobře ví, co se v těchto státech děje. V Německu to dospělo tak daleko, že hospodářský život 66 miliónů lidí je řízen z jednoho centra, že národní hospodářství 66 miliónů lidí organizuje jedno centrum a že drtivá většina lidí musí přinášet obrovské oběti, a to všechno proto, aby "horních 30 000" mohlo shrábnout miliardy válečných zisků a aby milióny hynuly na jatkách pro tyto "nejvznešenější a nejlepší" představitele národa. A tváří v tvář těmto faktům, těmto zkušenostem můžeme snad pokládat za "utopii", že malý národ, který nemá ani monarchii, ani junkery, který je na velmi vysokém stupni kapitalismu a je organizován v různých spolcích snad lépe než ve všech ostatních kapitalistických zemích, když tento národ, aby se zachránil před hladem a nebezpečím války, udělá totéž, co bylo prakticky vyzkoušeno v Německu? Ovšem s tím rozdílem, že v Německu vyvražďují a mrzačí milióny lidí, aby se hrstka obohacovala, aby získala Bagdád a dobyla Balkán, zatímco ve Švýcarsku je třeba vyvlastnit nanejvýš 30 000 buržoů, tj. ne je zlikvidovat, ale připravit jim "strašný" osud, že totiž budou pobírat "jen" 6000-10 000 franků a že zbytek svých příjmů budou muset odevzdat socialistické dělnické vládě, aby byl lid zachráněn před hladem a nebezpečím války.
Avšak velmoci přece nikdy nestrpí socialistické Švýcarsko a první zárodky socialistické revoluce ve Švýcarsku zardousí svou obrovskou přesilou!
To by se jistě stalo, kdyby za prvé bylo možné, že zárodky revoluce ve Švýcarsku nevyvolají třídní solidární hnutí v sousedních státech; za druhé kdyby tyto velmoci neuvázly ve slepé uličce "války až do úplného vyčerpání", která již téměř vyčerpala trpělivost i těch nejtrpělivějších národů. Nyní by však vojenský zásah znepřátelených velmocí byl jen předehrou k výbuchu revoluce v celé Evropě.
Myslíte si snad, že jsem tak naivní a věřím, že se takové otázky, jako je socialistická revoluce, dají vyřešit "přesvědčováním"?
Ne. Chci pouze ilustrovat, a to jen jednu dílčí otázku: jak by se musela změnit celá stranická propaganda, kdybychom odmítnutí obrany vlasti chtěli brát opravdu vážně! Je to jen ilustrace jen jedné dílčí otázky — o nic víc mi nejde.
Bylo by naprosto nesprávné se domnívat, že chceme-li bezprostředně bojovat za socialistickou revoluci, můžeme nebo musíme odmítnout boj za reformy. Tak tomu rozhodně není. Nemůžeme vědět, jak rychle se podaří dosáhnout úspěchu, jak rychle objektivní podmínky dovolí, aby tato revoluce vypukla. Musíme podporovat každé zlepšení, skutečné zlepšení hospodářské i politické situace mas. Rozdíl mezi námi a reformisty (tj. ve Švýcarsku grütliovci) není v tom, že my jsme proti reformám, kdežto reformisté jsou pro reformy. Vůbec ne. Reformisté se omezují na reformy, a proto se z nich stávají, jak to výstižně vyjádřil jistý (vzácný případ!) revoluční pracovník Schweizerische Metallarbeiter-Zeitung (č. 40), pouhé "milosrdné sestry kapitalismu". Říkáme dělníkům: Hlasujte pro paritní zastoupení apod., avšak ve své činnosti se s tím nespokojujte, naopak zaměřte se především na soustavné propagování myšlenky okamžité socialistické revoluce, připravujte se na ni a všestranně a od základu změňte veškerou práci strany. Podmínky buržoazní demokracie nás velmi často nutí, abychom k nejrůznějším malým a drobným reformám zaujali ten či onen postoj. Avšak musíme umět nebo se naučit postoj k reformám zaujímat tak (takovým způsobem), abychom — řečeno jednodušeji, aby to bylo jasnější — v každém půlhodinovém projevu pět minut mluvili o reformách a 25 minut o blížící se revoluci.
Bez těžkého revolučního boje mas, který si vyžádá četné oběti, nelze socialistickou revoluci uskutečnit. Byli bychom nedůslední, kdybychom uznávali revoluční boj mas a okamžité ukončení války — a zároveň odmítali okamžitou socialistickou revoluci! Jedno bez druhého neznamená nic, je to jen planá fráze.
Neobejde se to ani bez těžkého boje ve straně. Byla by to jen špatná póza, pokrytectví a maloměšťácká pštrosí poliúka, kdybychom předpokládali, že snad ve Švýcarské sociálně demokratické straně může vůbec zavládnout "vnitřní mír". Otázka nezní: buď "vnitřní mír", anebo "vnitrostranický boj". Postačí si přečíst již citovaný dopis Hermanna Greulicha a prostudovat události ve straně za posledních několik let, abychom poznali, že takový předpoklad je úplně falešný.
Ve skutečnosti jde o to: buď nynější skryté formy vnitrostranického boje, které masy demoralizují, anebo otevřený, principiální boj mezi internacionalistickým revolučním směrem a grütliovským směrem ve straně i mimo stranu.
Takový "vnitřní boj", kdy H. Greulich útočí na "ultraradikály" čili "horké hlavy", aniž tyto netvory jmenuje a přesně definuje jejich politiku, zatímco R. Grimm uveřejňuje v Berner Tagwacht články plné náznaků, jimž 99 procent čtenářů vůbec nerozumí, a v nichž spílá těm, kdo se na to dívají "očima cizinců", či "skutečným původcům" navrhovaných rezolucí, které jsou Grimmovi nepříjemné — takový vnitřní boj demoralizuje masy, které v tom vidí nebo cítí jakési "neshody mezi vůdci" a nechápou, oč v podstatě jde.
Avšak takový boj, který donutí grütliovský směr ve straně — a tento směr je mnohem důležitější a nebezpečnější než grütliovci mimo stranu — otevřeně bojovat proti levici, a oba směry budou všude zastávat své samostatné názory a uskutečňovat svou politiku, budou proti sobě bojovat principiálně a přenechají řešení důležitých zásadních otázek skutečným členským masám a nejen "vůdcům" — takový boj je nezbytný a prospěšný, vychovává masy k samostatnosti a schopnosti realizovat jejich historický revoluční úkol.
| Napsáno německy v prosinci 1916 Poprvé otištěno roku 1931 v publikaci Leninsku sbornik XVII |
Přeloženo z němčiny Podle rukopisu |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)
94 K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 356.
95 Schweizerische Metallarbeiter-Zeitung — týdeník; byl založen v Bernu roku 1902. Za první světové války zaujímal sociálšovinistické stanovisko.