Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Dělníkům podporujícím boj proti válce
a proti socialistům, kteří přešli na stranu svých vládMezinárodní situace je stále jasnější a stále hrozivější. Obě válčící koalice v poslední době zvlášť názorně ukázaly, že válka má imperialistický charakter. Celá prázdnota a lživost pacifistických frází, frází o demokratickém míru, míru bez anexí atd., vychází najevo tím rychleji, čím horlivěji vlády kapitalistických zemí a buržoazní i socialističtí pacifisté tyto fráze šíří. Německo utlačuje několik malých národů, drtí je železnou botou a je zcela jednoznačně rozhodnuto, že se své kořisti nevzdá jinak, než že ji zčásti vymění za obrovské koloniální državy, a své odhodlání uzavřít okamžitě imperialistický mír zastírá pokryteckými pacifistickými frázemi.
Anglie a její spojenci také drží pevně v rukou zabrané německé kolonie, část Turecka atd. a bojem za "spravedlivý" mír nazývají donekonečna protahované krveprolévání za uchvácení Cařihradu, za podmanění Haliče, za rozdělení Rakouska a za vyplenění Německa.
To, o čem bylo na začátku války teoreticky přesvědčeno jen několik jednotlivců, se pro stále větší počet uvědomělých dělníků stává až hmatatelnou pravdou: totiž že opravdový boj proti válce, boj za odstranění válek a za nastolení trvalého míru není myslitetný bez revolučního boje mas každé země vedených proletariátem proti svým vládám, bez svržení buržoazní nadvlády, bez socialistického převratu. A k tomuto jedinému východisku ze slepé uličky přivádí lidstvo sama válka, která nutí národy k neslýchanému vypětí sil, vynucuje si obrovské kroky vpřed na cestě ke státnímu kapitalismu a v praxi ukazuje, jak by se mělo a mohlo za vedení revolučního proletariátu řídit plánovité společenské hospodářství ne v zájmu kapitalistů, ale jejich vyvlastněním, v zájmu mas, které teď hynou hladem a strádají v důsledku jiných válečných útrap.
Čím názorněji se tato pravda ukazuje, tím hlubší propast se otevírá mezi dvěma nesmiřitelnými tendencemi, dvojí politikou, dvojím zaměřením socialistické činnosti, na něž jsme poukázali už v Zimmerwaldu, když jsme tam vystoupili samostatně jako zimmerwaldská levice a když jsme se hned po Zimmerwaldu jménem této levice obrátili s manifestem na všechny socialistické strany a na všechny uvědomělé dělníky. Je to propast mezi snahou zastřít zjevný krach oficiálního socialismu, zastřít, že jeho představitelé přešli na stranu buržoazie a vlád, a smířit masy s touto naprostou zradou socialismu a mezi úsilím odhalit celou hloubku tohoto krachu, odhalit buržoazní politiku "sociálpatriotů", kteří přešli od proletariátu k buržoazii, vymanit masy z jejich vlivu a vytvořit předpoklady a organizační základ pro skutečný boj proti válce.
Zimmerwaldská pravice, která tvořila v Zimmerwaldu většinu, bojovala ze všech sil proti úmyslu rozejít se se sociálpatrioty a založit III. internacionálu. Od té doby došlo ke skutečné roztržce v Anglii a poslední konference "opozice" v Německu 7. ledna 1917 ukázala každému, kdo úmyslně nezavírá oči, že i v této zemi fakticky působí dvě nesmiřitelně nepřátelské dělnické strany, jejichž činnost je přímo protikladná: jedna socialistická, která pracuje do značné míry ilegálně a k jejímž vůdcům patří K. Liebknecht, a druhá skrznaskrz buržoazní, sociálpatriotická, která smiřuje dělníky s válkou a vládou. Na celém světě neexistuje země, v níž by se neprojevilo stejné rozdělení.
V Kienthalu neměla už zimmerwaldská pravice takovou většinu, aby mohla ve své politice pokračovat; tato pravice odhlasovala rezoluci proti sociálpatriotickému mezinárodnímu socialistickému byru, v níž bylo toto byro velmi ostře odsouzeno, a rezoluci proti sociálpacifismu, varující dělníky před lživostí pacifistických frází, ať by byly jakkoli socialisticky přikrášleny. Socialistický pacifismus, který dělníkům nevysvětluje, že bez svržení buržoazie a organizování socialismu jsou naděje namír iluzorní, je jenom papouškování buržoazního pacifismu, jenž v dělnících vzbuzuje důvěru k buržoazii, idealizuje imperialistické vlády a jejich vzájemné dohody a odvádí masy od socialistické revoluce, která už dozrála a je na pořadu dne.
A co se stalo? Po Kienthalu sklouzla zimmerwaldská pravice v řadě největších zemí, ve Francii, v Německu, v Itálii, definitivně a úplně k tomuto sociálpacifismu, který byl v Kienthalu odsouzen a zavržen! V Itálii se socialistická strana mlčky smířila s pacifistickými frázemi své parlamentní frakce a svého hlavního mluvčího Turatiho, přestože právě teď, kdy s naprosto stejnými frázemi přicházejí jak Německo, tak Dohoda i představitelé buržoazních vlád řady neutrálních zemí, v nichž buržoazie na válce neslýchaně vydělala a vydělává, právě teď vyšla zcela jasně najevo celá lživost těchto pacifistických frází. Ukázalo se, že pacifistickými frázemi se fakticky zastírá nový obrat v boji za rozdělení imperialistické kořisti!
V Německu vystoupil vůdce zimmerwaldské pravice Kautsky s právě takovým nic neříkajícím a k ničemu nezavazujícím pacifistickým manifestem, který fakticky jen vzbuzuje v dělnících naději v buržoazii a víru v iluze a který museli skuteční socialisté, skuteční němečtí internacionalisté, skupina Internacionála a skupina Internacionalističtí socialisté Německa, uplatňující v praxi taktiku Karla Liebknechta, formálně odmítnout.
Ve Francii hlasují účastníci zimmerwaldské konference Merrheim a Bourderon a účastník kientalské konference Raffin-Dugens pro úplně bezobsažné a svým objektivním významem skrznaskrz lživé pacifistické rezoluce, které jsou za dané situace pro imperialistickou buržoazii tak výhodné, že pro ně hlasovali i Jouhaux a Renaudel, obviňovaní v každém prohlášení Zimmerwaldu i Kienthalu ze zrady socialismu!
To, že Merrheim hlasoval společně s Jouhadem a Bourderon a Raffin-Dugens společně s Renaudelem, není náhoda, není to ojedinělá epizoda, ale zcela jasný symbol toho, že všude už je připraveno spojení sociálpatriotů se sociálpacifisty proti internacionálním socialistům.
Pacifistické fráze v nótách celé řady imperialistických vlád, tytéž pacifistické fráze u Kautského, Turatiho, Bourderona a Merrheima i Renaudelova ruka, přátelsky podávaná těm i oněm — to všechno demaskuje pacifismus ve skutečné politice jako utěšování národů, jako prostředek usnadňující vládám, aby si zajistily v dalším imperialistickém masakru poddajnost mas!
A tento naprostý krach zimmerwaldské pravice se projevil ještě výrazněji ve Švýcarsku, jediné evropské zemi, v níž se mohli zirnmerwaldovci svobodně shromažďovat a v níž měli svou základnu. Švýcarská socialistická strana, která konala své sjezdy za války bez jakéhokoli zákroku vlády a která měla největší možnost podporovat internacionální spojení německých, francouzských a italských dělníků proti válce, se formálně připojila k Zimmerwaldu.
Avšak jeden z vůdců této strany, předseda konferencí v Zimmerwaldu a Kienthalu, významný člen a představitel mezinárodní socialistické komise v Bernu, člen Národní rady R. Grimm přešel v otázce, která je pro proletariát rozhodující, na stranu sociálpatriotů své země, neboť na zasedání Parteivorstandu švýcarské socialistické strany 7. ledna 1917 prosadil usnesení, aby sjezd strany, který měl být svolán speciálně k projednání otázky obrany vlasti a stanoviska k usnesením Kienthalu, v nichž se odsuzoval sociálpacifismus, byl odložen na neurčito.
V provolání z prosince 1916, které podepsala Internationale Sozialistische Kommission, označuje Grimm pacifistické fráze vlád za pokrytecké a neříká ani slovo o socialistickém pacifismu, který sjednotil Merrheima s Jouhauxem a Raffina-Dugense s Renaudelem. V tomto provolání vyzývá Grimm socialistické menšiny, aby bojovaly proti vládám a jejich sociálpatriotickým žoldákům, a zároveň společně se "sociálpatriotickými žoldáky" ve švýcarské straně pohřbívá její sjezd, což všechny uvědomělé a upřímné internacionalistické dělníky ve Švýcarsku oprávněně rozhořčuje.
Žádné výmluvy nemohou zastřít fakt, že usnesení Parteivorstandu ze 7. ledna l9l7je naprostým vítězstvím švýcarských sociálpatriotů nad švýcarskými socialistickými dělníky, švýcarských odpůrců Zimmerwaldu nad Zimmerwaldem.
List důsledných a zjevných přisluhovačů buržoazie v dělnickém hnutí Grütlianer vyslovil všeobecně známou pravdu, když napsal, že sociálpatrioti jako Greulich a Pflüger, k nimž můžeme a musíme připočítat Seidela, Hubera, Langa, Schneebergera, Dürra a další, chtějí sjezd odložit, chtějí znemožnit, aby dělníci rozhodli o otázce obrany vlasti, a vyhrožují, že se vzdají mandátů, bude-li sjezd svolán a rozhodne-li v duchu Zimmerwaldu.
Grimm na zasedání Parteivorstandu i ve svém listu Berner Tagwacht z 8. 1. 1917 bohapustě a nehorázně lhal, když odložení sjezdu zdůvodňovat tím, že dělníci nejsou připraveni, že je třeba organizovat kampaň proti drahotě, že s odložením souhlasí sama "levice" atd.[118]
Ve skutečnosti právě sama levice, tj. upřímní zimmer waldovci, ve snaze jednak volit menší zlo a jednak odhalit pravé úmysly sociálpatriotů a jejich nového přítele Grim ma, navrhla odložit sjezd na březen, pak hlasovala pro odložení na květen a potom navrhla dát kantonálním výborům lhůtu do konce července, avšak "obránci vlasti" v čele s předsedou zimmerwaldské a kientalské konference R. Grimmem všechny tyto návrhy zamítli!!
Ve skutečnosti šlo totiž o to, zda se má trpět, aby Internationale Sozialistische Kommission v Bernu a Grimmův list zahraniční sociálpatrioty zasypávaly nadávkami a švýcarské sociálpatrioty kryly — nejdříve mlčením a pak i přeběhnutím R. Grimma, nebo zda se má dělat poctivá internacionalistická politika, zda se má bojovat především proti sociálpatriotům ve vlastní zemi.
Ve skutečnosti šlo o to, zda se má nadvláda sociálpatriotů a reformistů ve švýcarské straně zastírat revolučními frázemi nebo zda se jim má čelit revolučním programem a taktikou jak v otázce boje proti drahotě, tak i v otázce boje proti válce a v otázce, zda zařadit boj za socialistickou revoluci na pořad dne.
Ve skutečnosti šlo o to, zda se má trpět, aby se v Zimmerwaldu pokračovalo v nejhorších tradicích II. internacionály, která hanebně zkrachovala, a aby se před dělníky tajilo, na čem se usnášejí a co říkají jejich vůdci v Parteivorstandu, či aby se sociálpatriotická a reformistická proradnost zastírala revolučními frázemi, nebo zda být skutečnými internacionalisty.
Ve skutečnosti šlo o to, zda se má také ve Švýcarsku, jehož strana má pro celé zimmerwaldské sdružení prvořadý význam, trvat na jasném, principiálním a politicky poctivém rozlišování mezi sociálpatrioty a internacionalisty, mezi buržoazními reformisty a revolucionáři, mezi rádci proletariátu, kteří mu pomáhají uskutečnit socialistickou revoluci, a agenty či "žoldáky" buržoazie, kteří chtějí odvrátit dělníky od revoluce reformami či slibováním reforem, a mezi grütliovci a socialistickou stranou — nebo zda se mají dělníci mást a demoralizovat tím, že se bude v socialistické straně dělat "grütliovská" politika grütliovců, sociálpatriotů z řad samotné socialistické strany.
Ať si švýcarští sociálpatrioti, tito "grütliovci", kteří chtějí, aby přímo strana prosazovala grütliovskou politiku, tj. politiku své národní buržoazie, ať si nadávají příslušníkům jiných států, ať si hájí "nedotknutelnost" švýcarské strany vůči kritice prováděné jinými stranami, ať obhajují starou, buržoazně reformistickou politiku, právě tu, která 4. srpna 1914 přivedla německou stranu a další strany kekrachu — my, stoupenci Zimmerwaldu ne slovy, ale činy chápeme internacionalismus jinak.
Nechceme se mlčky dívat, jak se vyvíjí úsilí, které vyšlo definitivně najevo a které posvětil sám předseda zimmerwaldské a kientalské konference: nechat v prohnilém evropském socialismu všechno při starém a obcházet pokryteckými projevy solidarity s K. Liebknechtem skutečné heslo tohoto vůdce mezinárodního dělnictva, jeho výzvu, aby se staré strany "od hlavy k patě obrodily". Jsme přesvědčeni, že všichni uvědomělí dělníci, kteří na celém světě K. Liebknechta a jeho taktiku nadšeně uvítali, jsou na naší straně.
Veřejně usvědčujeme zimmerwaldskou pravici, že přešla na stranu buržoazně reformistického pacifismu.
Veřejně usvědčujeme R. Grimma z toho, že zradil Zimmerwald, a žádáme, aby byla svolána konference, která by zrušila jeho členství v Internationale Sozialistische Kommission.
Slovo Zimmerwald je heslem internacionálního socialismu a revolučního boje. Za toto slovo se nesmí schovávat sociálpatriotismus a buržoazní reformismus.
Za skutečný internacionalismus, který žádá boj proti sociálpatriotům především ve své vlastní zemi! Za skutečnou revoluční taktiku, která nepřipouští dohody se sociálpatrioty proti socialistickým a revolučním dělníkům!
Napsáno koncem prosince 1916
Poprvé otištěno roku 1924
v časopisu Proletarskaja
revoljucija, č. 5Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)118 Jedná se zřejmě o úvodník uveřejněný 8. ledna 1917 v 6. čísle listu Berner Tagwacht pod titulkem Usnesení strany.