Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin




Pacifismus buržoazní a pacifismus socialistický[106]



Článek (neboli kapitola) I. Obrat ve světové politice
Článek (neboli kapitola) II. Pacifismus Kautského a Turatiho
Článek (neboli kapitola) III. Pacifismus francouzských socialistů a syndikalistů
Článek (neboli kapitola) IV. Zimmerwald na rozcestí



Článek (neboli kapitola) I.
Obrat ve světové politice

Jisté příznaky svědčí o tom, že tento obrat nastal nebo nastává: totiž obrat od imperialistické války k imperialistickému míru.

Za nejdůležitější z těchto příznaků lze považovat tyto skutečnosti: obě imperialistické koalice jsou bezpochyby značně vyčerpány; další vedení války je obtížné; kapitalisté a zvláště finanční kapitál už stěží z národů ještě něco vyždímají, když už z nich vyždímali skandálně velké "válečné" zisky; finanční kapitál neutrálních zemí, Spojených států, Holandska, Švýcarska a dalších států, je přesycen, neboť na válce obrovsky vydělal a vzhledem k nedostatku surovin a zásob potravin není pro něj snadné v tomto "výhodném" hospodaření pokračovat; Německo se usilovně snaží odtrhnout od svého hlavního imperialistického soupeře — Anglie toho či onoho spojence; německá vláda a po ní i řada vlád neutrálních zemí podniká pacifistické kroky.

Jsou vyhlídky na rychlé ukončení války nebo ne?

Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět kladně. Podle našeho názoru se tu dost jasně rýsují dvě možnosti:

První možnost: mezi Německem a Ruskem bude uzavřen separátní mír, i když ne v obvyklé formě písemné oficiální smlouvy. Druhá možnost: tento mír uzavřen nebude, Anglie a její spojenci budou mít skutečně ještě dost sil rok dva vydržet apod. V prvním případě válka nevyhnutelně skončí, když ne hned, tak brzy, a v jejím průběhu nemůžeme očekávat závažné změny. V druhém případě může ještě trvat kdovíjak dlouho.

Podívejme se na první případ.

Není pochyb o tom, že se zcela nedávno jednalo o separátním míru mezi Německem a Ruskem, že pro tento mír je sám Mikuláš II. čí vlivná dvorská klika a že se ve světové politice projevily náznaky obratu od imperialistického spojenectví Ruska s Anglií proti Německu k neméně imperialistickému spojenectví Ruska s Německem proti Anglii.

To, že Šťurmera vystřídal Trepov, že carismus veřejně prohlásil, že všichni spojenci uznávají "právo" Ruska na Cařihrad a že Německo vytvořilo samostatný polský stát — to všechno naznačuje, že jednání o separátním míru skončila nezdarem. Nebo snad vedl carismus tato jednání jen proto, aby Anglii vydíral, aby od ní získal formální a jednoznačné uznání "práva" Mikuláše Krvavého na Cařihrad a jisté "seriózní" záruky tohoto práva?

Protože hlavním, základním smyslem nynější imperialistické války je rozdělení kořisti mezi tři hlavní imperialistické soupeře, mezi tři lupiče — Rusko, Německo a Anglii, není na této domněnce nic nepravděpodobného.

Naproti tomu čím je carismu jasnější, že de facto není vojensky možné, aby dostal zpátky Polsko, aby dobyl Cařihrad a prolomil železnou německou frontu, kterou Německo svými posledními vítězstvími v Rumunsku skvěle vyrovnává, zkracuje a upevňuje, tím víc je nucen uzavřít separátní mír s Německem, to znamená přejít od imperialistického spojenectví s Anglií proti Německu k imperialistickému spojenectví s Německem proti Anglii. A proč by ne? Vždyť nechybělo mnoho a Rusko by bylo vedlo s Anglií válku v důsledku imperialistického soupeření obou mocností o rozdělení kořisti ve Střední Asii! Vždyť v roce 1898 vyjednávala Anglie s Německem o spojenectví proti Rusku, přičemž se tehdy tajně dohodly, že si "v případě", že Portugalsko nesplní své finanční závazky, rozdělí jeho kolonie!

Už před několika měsíci se projevila zvýšená snaha vedoucích imperialistických kruhů v Německu o spojenectví s Ruskem proti Anglii. Základem tohoto spojenectví by zřejmě mělo být rozdělení Haliče (carismu velmi záleží na tom, aby zdeptal centrum ukrajinské agitace a ukrajinské svobody), Arménie a možná i Rumunska. V jednom německém listu se přece objevila „narážka“, že by bylo možné Rumunsko rozdělit mezi Rakousko, Bulharsko a Rusko! Německo by mohlo přistoupit i na nějaké další „menší ústupky“ carismu, jen aby mohlo uzavřít s Ruskem a snad i s Japonskem spojenectví proti Anglii.

Separátní mír mezi Mikulášem II. a Vilémem II. mohl být uzavřen tajně. Z dějin diplomacie známe případy tajných smluv, o nichž s výjimkou dvou tří osob nikdo nevěděl, ani ministři. Z dějin diplomacie známe případy, kdy se "velmoci" sešly na "celoevropském" kongresu, ale hlavní soupeři se předem tajně dohodli o tom nejdůležitějším (například tajná dohoda Ruska s Anglií o oloupení Turecka před berlínským kongresem v roce 1878). Nebylo by vůbec nic divného, kdyby carismus odmítl formální separátní mír mezi vládami mimo jině z toho důvodu, že za nynější situace v Rusku by se pak v čele jeho vlády mohl octnout Miljukov s Gučkovem nebo Miljukov s Kerenským, a kdyby zároveň uzavřel tajnou, neoficiální, nicméně "garantovanou" smlouvu s Německem, že na příštím mírovém kongresu budou obě "vysoké smluvní strany" společně prosazovat určitou linii!

Nelze říci, zda je tato domněnka správná nebo ne, ale rozhodně obsahuje mnohem víc pravdy a mnohem lépe vystihuje skutečnou situaci než donekonečna opakované ušlechtilé fráze o míru mezi nynějšími a vůbec mezi buržoaznlmi vládami na základě odmítnutí anexí atd. Tyto fráze jsou buď naivními přáními, nebo přetvářkou a lží, která má zastřít pravdu. Pravda o dnešku, o nynější válce a o nynějších pokusech uzavřít mír spočívá v dělení imperialistické kořisti. To je podstata, a pochopit tuto pravdu, vyjádřit ji, "vystihnout skutečnou situaci" je hlavní ůkol socialistické politiky na rozdíl od politiky buržoazní, pro niž je nejdůležitější tuto pravdu zatajit a zastřít.

Obě imperialistické koalice naloupily určitou kořist, přičemž právě dva hlavní a nejsilnější dravci, Německo a Anglie, naloupili nejvíc. Anglie neztratila ze svého území a ze svých kolonií ani píď, naopak "získala" německé kolonie a část Turecka (Mezopotámie). Německo téměř všechny své kolonie ztratilo, získalo však mnohem cennější území v Evropě, neboť zabralo Belgii, Srbsko, Rumunsko, část Francie, část Ruska atd. Teď jde o to, tuto kořist rozdělit, přičemž "náčelník" každé lupičské bandy, tj. jak Anglie, tak Německo, musí do určité míry odškodnit své spojence, kteří s výjimkou Bulharska a v menší míře Itálie ztratili nesmírně mnoho. Nejslabší spojenci ztratili nejvíc: v anglické koalici byly zruinovány Belgie, Srbsko, Černá Hora a Rumunsko a v německé koalici ztratilo Turecko Arménii a část Mezopotámie.

Dosavadní kořist Německa je nesporně mnohem větší než kořist Anglie. Německo dosud vítězilo, neboť bylo mnohem silnější, než se před válkou předpokládalo. Je tedy pochopitelné, že pro Německo by bylo výhodné uzavřít mír co nejdřív, protože jeho soupeř by ještě mohl při vhodné příležitosti (i když ne příliš pravděpodobné) nasadit velké zálohy odvedenců apod.

Taková je objektivní situace. Takový je dnešní stav boje za rozdělení imperialistické kořisti. Je zcela přirozené, že tento stav vyvolal pacifistické snahy, prohlášení a akce především buržoazie a vlád německé koalice a pak i neutrálních zemí. Stejně přirozené je, že buržoazie a její vlády jsou nuceny snažit se ze všech sil, aby oklamaly národy tím, že odpornou nahotu imperialistického míru a dělení lupu zastírají frázemi, skrznaskrz lživými frázemi o demokratickém míru, o svobodě malých národů, o omezení zbrojení atd.

Jestliže je však pro buržoazii přirozené, že se snaží oklamat národy, jak potom plní svou povinnost socialisté? O tom v dalším článku (neboli kapitole).

Článek (neboli kapitola) II.
Pacifismus Kautského a Turatiho

Kautsky je nejuznávanějším teoretikem II. internacionály, nejvýznamnějším vůdcem takzvaného "marxistického středu" v Německu a představitelem opozice, která vytvořila v Říšském sněmu samostatnou frakci - Sociálně demokratické pracovní souručenství (Haase, Ledebour aj.). V řadě německých sociálně demokratických listů vyšly teď Kautského články o mírových podmínkách, které parafrázují oficiální prohlášení Sociálně demokratického pracovního souručenství ke známé nótě německé vlády, v níž byla navržena mírová jednání. Toto prohlášení požaduje, aby vláda předložila určité mírové podmínky, a mimo jiné obsahuje tuto charakteristickou větu:

"Má-li tato nóta (německé vlády) vést k míru, je třeba, aby byla ve všech zemích jednoznačně odmítnuta myšlenka anektovat cizí území, politicky, hospodářsky nebo vojensky podrobit kterýkoli národ jinou státní mocí…"

Kautsky ve svých článcích tuto myšlenku parafrázuje a konkretizuje a obšírně "dokazuje", že Cařihrad nesmí připadnout Rusku a že Turecko nesmí být vazalským státem nikoho.

Podívejme se na tato politická hesla a argumenty Kautského a jeho přívrženců pozorněji:

Když jde o Rusko, tj. o imperialistického soupeře Německa, nevznáší Kautsky abstraktní, "všeobecný" požadavek, ale požadavek naprosto konkrétní, přesný a jasný: Cařihrad nesmí připadnout Rusku. Tím odhaluje skutečné imperialistické záměry… Ruska. Když jde o Německo, tj. o zemi, v níž většina strany, která považuje Kautského za svého člena (a která Kautského pověřila funkcí redaktora svého hlavního, vedoucího teoretického orgánu Die Neue Zeit, pomáhá buržoazii a vládě vést imperialistickou válku, pak Kautsky neodhaluje konkrétní imperialistické záměry své vlády, ale omezuje se na "všeobecné" přání nebo tezi: Turecko nesmí být vazalským státem nikoho!!

Čím se tedy liší ve svém skutečném obsahu politika Kautského od politiky francouzských a anglických, abych tak řekl, bojovných sociálšovinistů (tj. socialistů slovy a šovinistů skutky), kteří přímo odhalují konkrétní imperialistické kroky Německa, ale když jde o země nebo národy podmaňované Anglií a Ruskem, omezují se na "všeobecná" přání anebo teze? Když jde o zabrání Belgie a Srbska, ztropí povyk, ale když jde o zabrání Haliče, Arménie a kolonií v Africe, mlčí?

Ve skutečnosti pomáhá politika Kautského stejně jako politika Sembata a Hendersona jejich vlastní imperialistické vládě, neboť obrací hlavní pozornost na zákeřnost soupeře a nepřítele, kdežto stejně imperialistické kroky své "vlastní" buržoazie zastírá mlhavými všeobecnými frázemi a zbožnými přáními. To bychom přestali být marxisty, přestali bychom být vůbec socialisty, kdybychom se omezili, abych tak řekl, na zbožné rozjímání o ušlechtilosti ušlechtilých všeobecných frází a neodhalovali jejich skutečný politický význam. Cožpak nevidíme, jak se diplomacie všech imperialistických mocností ustavičně blýská ušlechtilými "všeobecnými" frázemi a "demokratickými" prohlášeními, jimiž zastírá olupování, znásilňování a utlačování malých národů?

"Turecko nesmí být vazalským státem nikoho"… Když řeknu jenom tohle, vznikne dojem, že jsem pro úplnou svobodu Turecka. Ale ve skutečnosti jen opakuji frázi, kterou obvykle pronášejí němečtí diplomati, a ti vědomě lžou a přetvařují se a zastírají touto frází skutečnost, že Německo udělalo už teď z Turecka svého jak finančního, tak vojenského vazala! A jestliže jsem německý socialista, jsou moje "všeobecné" fráze německé diplomacii jen užitečné, neboť jejich skutečný význam tkví v přikrášlování německého imperialismu.

"Ve všech zemích musí být odmítnuta myšlenka anektovat… hospodářsky podrobovat kterýkoli národ…">

Jaká ušlechtilost! Imperialisté nesčíslněkrát "odmítli myšlenku" na anexe a na finanční podmaňování slabých národů, ale neměla by se s tím porovnat fakta, která dokazují, že kdekterá velká banka v Německu, Anglii, Francii a ve Spojených státech "si podrobuje" malé národy? Může dnes buržoazní vláda bohaté země skutečně odmítnout anexe a hospodářské podrobování cizích národů, když byly do železnic a jiných podniků slabých národů investovány spousty miliard?

Kdo skutečně bojuje proti anexím apod.? Ten, kdo plácá ušlechtilé fráze, které mají objektivně naprosto stejný význam jako svěcená voda, s níž se žehnají korunovaní i kapitalističtí lupiči, nebo ten, kdo vysvětluje dělníkům, že s anexemi a finančním podmaňováním není možné skoncovat, pokud nebude svržena imperialistická buržoazie a její vlády?

Ještě si všimněme italské ilustrace onoho pacifismu, který hlásá Kautsky.

V ústředním orgánu Italské socialistické strany Avanti! z 25. prosince 1916 uveřejnil známý reformista Filippo Turati článek nazvaný Abrakadabra. Píše, že 22. listopadu 1916 předložila socialistická parlamentní skupina v Itálii parlamentu návrh na uzavření míru. V tomto návrhu "konstatovala, že zásady, které vyhlásili představitelé Anglie a Německa a které mají být základem eventuálního míru, jsou shodné, a vyzvala vládu, aby zahájila mírová jednání prostřednictvím Spojených států a jiných neutrálních zemí". Tak vykládá obsah návrhu socialistů sám Turati.

6. prosince 1916 "pohřbívá" sněmovna návrh socialistů tím, že jeho projednávání "odkládá". 12. prosince navrhuje německý kancléř v Říšském sněmu svým jménem to, co chtěli italští socialisté. 22. prosince předkládá svou nótu Wilson, který - jak říká Turati - "parafrázuje a opakuje myšlenky a motivy návrhu socialistů". 23. prosince přicházejí na scénu další neutrální státy a parafrázují Wilsonovu nótu.

Turati vykřikuje: Obviňují nás, že jsme se zaprodali Německu. Nezaprodal se Německu taky Wilson a neutrální státy?

17. prosince pronesl Turati v parlamentu projev. Jedna jeho pasáž vyvolala neobyčejnou — a zaslouženou — senzaci. Cituji tuto pasáž ze zprávy listu Avanti!:

"Dejme tomu, že taková diskuse, jakou nám navrhuje Německo, může v hlavních rysech vyřešit otázky, jako je odsun z Belgie a Francie a obnovení Rumunska, Srbska a popřípadě i Černě Hory; připojím vám k tomu úpravu italských hranic, pokud jde o to, co je nesporně italské a co odpovídá zárukám strategického charakteru…" Na tomto místě buržoazní a šovinistická sněmovna Turatiho přerušuje; ze všech stran se ozývá: "Výborně! Tak vy to všechno chcete taky! Ať žije Turati!"

Turati zřejmě vycítil, že v tomto nadšení buržoazie není něco v pořádku, a snaží se to "napravit" nebo "vysvětlit":

"Pánové," říká, "vtipy nejsou na místě. Něco jiného je připouštět, že nám jde o národní jednotu a její oprávněnost, což jsme vždycky uznávali, a něco jiného je vyvolávat kvůli tomu válku nebo ji ospravedlňovat."

Ani toto Turatiho "vysvětlení", ani články v listu Avanti! na jeho obhajobu, ani Turatiho dopis z 21. prosince, ba ani článek jakéhosi "b b" v curyšském listu Volksrecht nemohou záležitost nijak "napravit" a zahladit skutečnost, že se Turati prozradil… Nebo přesněji: neprozradil se Turati, ale celý socialistický pacifismus, reprezentovaný jak Kautským, tak i jak uvidíme dále - francouzskými "kautskisty". Italský buržoazní tisk se této pasáže z Turatiho projevu právem chytil a jásá nad ní.

Zmíněný "b b" se snaží Turatiho obhájit tím, že prý mluvil jen o "právu národů na sebeurčení".

Toje špatná obhajoba! Co tu má co dělat "právo národů na sebeurčení", které se, jak známo, v programu marxistů týká a vždycky se v programu mezinárodní demokracie týkalo obrany utlačovaných národů? Co má společného s imperialistickou válkou, tj. s válkou za rozdělení kolonií, za porobení cizích zemí, s válkou mezi loupeživými, utlačujícími mocnostmi o to, kdo bude utlačovat víc cizích národů?

Jestliže se někdo odvolává na sebeurčení národů, aby ospravedlnil nikoli národní válku, ale imperialistickou, čím se to liší od projevů Alexinského, Hervého a Hyndmana, kteří se odvolávají na republiku ve Francii v protikladu k monarchii v Německu, i když každý ví, že v této válce nejde vůbec o konflikt republikanismu s monarchismem, ale o to, aby si dvě imperialistické koalice rozdělily kolonie aj.?

Turati vysvětloval a ospravedlňoval svá slova tím, že válku vůbec "neospravedlňuje".

Připusťme, že reformista Turati, Turati jako stoupenec Kautského neměl v úmyslu ospravedlňovat válku. Kdo by však nevěděl, že v politice nejsou důležité úmysly, ale skutky, ne zbožná přání, ale fakta, ne fantazie, ale skutečnost?

Dejme tomu, že Turati nechtěl ospravedlňovat válku. Dejme tomu, že Kautsky nechtěl ospravedlňovat fakt, že Německo způsobilo, že se Turecko dostalo do vazalské závislosti na německém imperialismu. Jenže ve skutečnosti oba tito šlechetní pacifisté dospěli právě k ospravedlňování války! A v tom je celá podstata. Kdyby Kautsky — ne v časopisu, který je tak nudný, že ho nikdo nečte, ale z parlamentní tribuny, před živým, vnímavým buržoazním publikem s jižním temperamentem — pronesl větu "Cařihrad nesmí připadnout Rusku, Turecko nesmí být vazalským státem nikoho", nebylo by nic divného, kdyby důvtipní buržoové volali: "Výborně! Správně! Ať žije Kautsky!"

Turati ve skutečnosti — bez ohledu na to, zda to chtěl, zda si to uvědomoval -—zaujímal stanovisko buržoazního makléře, který nabízí imperialistickým dravcům přátelskou transakci. "Osvobozeni" italských území patřících Rakousku by ve skutečnosti bylo zamaskované odškodněni italské buržoazie za účast v imperialistické válce obrovské imperialistické koalice, byl by to bezvýznamný přídavek k rozdělení kolonií v Africe a sfér vlivu v Dalmácii a Albánii. Pro reformistu Turatiho je snad přirozené, že zaujímá buržoazní stanovisko, jenže Kautsky se fakticky od Turatiho vůbec ničím nelišil.

Kdo nechce imperialistickou válku přikrášlovat, kdo nechce pomáhat buržoazii lživě vydávat tuto válku za národní, za národně osvobozeneckou válku, kdo nechce zaujímat stanovisko buržoazního reformismu, nesmí mluvit tak, jako mluví Kautsky a Turati, ale tak, jako mluvil Karl Liebknecht, musí říct své vlastní buržoazii, že se přetvařuje, když mluví o národním osvobození, a že demokratický mír není v souvislosti s touto válkou možný, pokud proletariát "neobrátí zbraně" proti svým vládám.

Jedině takové a pouze takové by mělo být stanovisko skutečného marxisty, skutečného socialisty, není-li buržoazním reformistou. Pro demokratický mír ve skutečnosti nepracuje ten, kdo opakuje všeobecná, nic neříkající a k ničemu nezavazující zbožná pacifistická přání, ale ten, kdo odhaluje imperialistický charakter této války i připravovaného imperialistického míru, ten, kdo vyzývá národy k revoluci proti zločinným vládám.

Občas se někdo pokouší obhájit Kautského a Turatiho tím, že legálně se nedalo dělat víc než "narážky" proti vládě a že tito pacifisté takové "narážky" dělají. Na to je však třeba odpovědět za prvé, že pokud se nemůže říkat pravda legálně, není to důvod, aby se tajila, nýbrž důvod k tomu, aby existovaly ilegální organizace a tisk, tj. nezávislé na policii a cenzuře; za druhé, že v dějinách bývají okamžiky, kdy je nutné, aby socialisté skoncovali s jakoukoli legalitou; a za třetí, že Dobroljubov a Černyševskij dokázali dokonce v nevolnickém Rusku říkat pravdu jednak tím, že přecházeli mlčením manifest z 19. února 1861******a jednak tím, že zesměšňovali a pranýřovali tehdejší libevály, kteří mluvili navlas stejně jako Turati a Kautsky.

V dalším článku přejdeme k francouzskému pacifismu, který se projevil v rezolucích dvou nedávno konaných sjezdů francouzských dělnických a socialistických organizací.

Článek (neboli kapitola) III.
Pacifismus francouzských socialistů a syndikalistů

Právě skončily sjezdy francouzské CGT (Confédératíon genérale du Travail - Všeobecné konfederace práce[107]) a Francouzské socialistické strany[108]. Tady se zvlášť jasně projevil skutečný dosah a skutečná úloha socialistického pacifismu v současné situaci.

Podívejme se na rezoluci odborového sjezdu, kterou všichni jednomyslně schválili, jak většina zuřivých šovinistů v čele se smutně proslulým Jouhauxem, tak anarchista Broutchoux i... "zimmerwaldovec" Merrheim:

"Konference národních cechovních sdruženi, svazů syndikátů (odborových svazů) a zprostředkovatelen práce vzala na vědomí nótu prezidenta Spojených států, který vyzývá všechny národy, jež dnes proti sobě válčí, aby veřejně vyjádřily svůj názor na podmínky, za nichž by mohla být válka ukončena:

žádá francouzskou vládu, aby na tento návrh přistoupila;

vyzývá vládu, aby se iniciativně obrátila s podobným návrhem na své spojence a uspíšila tak hodinu míru;

prohlašuje, že federace národů, která je jednou ze záruk trvalého míru, může existovat jedině pod podmínkou nezávislosti, územní nedotknutelnosti a politické i hospodářské svobody všech národů, jak malých, tak velkých.

Organizace zastoupené na konferenci se zavazují, že budou tuto myš]enku podporovat a rozšiřovat ji mezi dělnictvem, aby se skoncovalo s nejasnou, dvojakou pozicí, která je výhodná jenom pro tajnou diplomacii, proti níž se dělnická třída vždycky stavěla."

To je ukázka "čistého" pacifismu, přesně v duchu Kautského, pacifismu schváleného oficiální dělnickou organizací, která nemá nic společného s marxismem a která se skládá většinou ze šovinistů. Máme před sebou významný dokument, který zasluhuje opravdu velkou pozornost, dokument o politickém sjednocení šovinistů a "kautskistů" na platformě planých pacifistických frází. V předcházejícím článku jsme se snažili ukázat, v čem je teoretický základ názorové jednoty šovinistů a pacifistů, buržoazie a socialistických reformistů; zde vidíme, jak byla tato jednota v jiné imperialistické zemi vytvořena v praxi.

Na zimmerwaldské konferenci ve dnech 5.-8. září 1915 Merrheim prohlásil: "Le parti, les Jouhaux, le gouvernement, ce ne sont que trois têtes sous un bonnet" ("Strana, Jouhauxové a vláda, to jsou tři hlavy pod jednou čepicí", tj. jsou nerozlučně spojeni). Na sjezdu CGT 26. prosince 1916 hlasuje Merrheim společně s Jouhauxem pro pacifistickou rezoluci. 23. prosince 1916 uveřejňuje jeden z nejotevřenějších a nejextremističtějších orgánů německých sociálimperialistů, saskokamenický list Volksstimme, redakční článek Rozklad buržoazních stran a obnovení sociálně demokratické jednoty. V tomto článku se pochopitelně opěvuje mírumilovnost Südekuma, Legiena, Scheidemanna a spol., celé většiny Sociálně demokratické strany Německa, a také německé vlády, a prohlašuje se, "že první sjezd strany, který bude svolán po válce, musí obnovit jednotu strany, vyjímaje několik málo fanatiků, kteří odmítají platit stranické příspěvky" (tj. stoupenců Karla Liebknechta!), "jednotu strany na základě politiky představenstva strany, sociálně demokratické frakce v Říšském sněmu a odborů".

Tady je nad slunce jasněji vyjádřena myšlenka a deklarována politika "jednoty" zjevných německých sociálšovinistů s Kautským a spol. se Sociálně demokratickým pracovním souručenstvím, jednoty na základě pacifistických frází, "jednoty" vytvořené ve Francii 26. prosince 1916 mezi Jouhauxem a Merrheimem!

Ústřední orgán Italské socialistické strany Avanti! v redakční poznámce z 28. prosince 1916 píše:

"Jestliže Bissolati a Südekum, Bonomi a Scheidemann, Sembat a David, Jouhaux a Legien přešli do tábora buržoazního nacionalismu a zradili (hanno tradito) ideovou jednotu internacionalistů, které slíbili sloužit podle nejlepšího vědomí a svědomí, my zůstaneme bok po boku s našimi německými soudruhy, takovými, jako je Liebknecht, Ledebour, Hollmann a Meyer, a s našimi francouzskými soudruhy, takovými, jako je Merrheim, Blanc, Brizon a Raffin-Dugens, kteří se nezměnili a nezakolísali."

Podívejte se, jaký je z toho zmatek.

Bissolati a Bonomi byli už před válkou z Italské socialistické strany vyloučeni jako reformisté a šovinisté. List Avanti! je staví naroveň Südekumovi a Legienovi, a samozřejmě zcela správně, jenže Südekum, David a Legien stojí v čele německé, zdánlivě sociálně demokratické, ale ve skutečnosti sociálšovinistické strany, a týž list Avanti! protestuje proti jejich vyloučení, proti rozchodu s nimi a proti vytvoření III. internacionály. Avanti! prohlašuje, a to naprosto správně, že Legien a Jouhaux přešli do tábora buržoazního nacionalismu, a jako jejich protiklad uvádí Liebknechta a Ledeboura, Merrheima a Brizona. Vidíme však, že Merrheim hlasuje společně s Jouhauxem, a Legien prostřednictvím saskokamenického listu Volksstimme prohlašuje, že je přesvědčen o obnovení jednoty strany, vyjímaje pouze Liebknechtovy stoupence, tj. "jednoty" spolu se Sociálně demokratickým pracovním souručenstvím (včetně Kautského), k němuž patří Ledebour!!

Tenhle zmatek vzniká tím, že Avanti! si plete buržoazní pacifismus s revolučním sociálně demokratickým internacionalismem, zatímco tak zkušení politikáři jako Legien a Jouhaux velmi dobře pochopili, že socialistický a buržoazní pacifismus jsou totožné.

Proč by tedy pan Jouhaux a jeho list, šovinistický La Bataille[109] nejásal nad Jouhauxovou "jednomyslností" s Merrheimem, když v jednomyslně schválené rezoluci, kterou jsme ocitovali v plném znění, není ve skutečnosti nic než buržoazně pacifistické fráze, když v ní není ani špetka revolučního uvědomění, ani jedna socialistická myšlenka!

Cožpak není směšné mluvit o "hospodářské svobodě všech národů, malých i velkých", a zamlčovat, že dokud nejsou svrženy buržoazní vlády a dokud není vyvlastněna buržoazie, je tato "hospodářská svoboda" stejným klamáním lidu jako fráze o "hospodářské svobodě" občanů vůbec, drobných rolníků i boháčů, dělníků i kapitalistů v soudobé společnosti?

Rezoluce, pro niž Jouhaux a Merrheim jednomyslně hlasovali, je skrznaskrz prodchnutá myšlenkami "buržoazního nacionalismu" a Avanti! na něj u Jouhauxe správně poukazuje, ale u Merrheima ho kupodivu nevidí.

Buržoazní nacionalisté se vždy a všude oháněli "všeobecnými" frázemi o "federaci národů" vůbec, o "hospodářské svobodě všech národů, velkých i malých". Socialisté na rozdíl od buržoazních nacionalistů říkali a říkají: Řečnit o "hospodářské svobodě velkých i malých národů" je odporné pokrytectví, dokud jedny národy (například Anglie a Francie) investují v zahraničí, tj. půjčuji malým a zaostatým národům na lichvářské úroky desetimiliardy franků kapitálu, zatímco malé a slabé národy jsou na nich závislé.

Socialisté by neměli strpět bez rozhodného protestu ani jednu větu v rezoluci, pro kterou jednomyslně hlasovali Jouhaux a Merrheim. Socialisté by v protikladu k této rezoluci měli prohlásit, že Wilsonův návrh je vyložená lež a pokrytectví, protože Wilson je představitel buržoazie, která vydělala na válce miliardy, a stojí v čele vlády, která šíleně vystupňovala zbrojení ve Spojených státech — zřejmě s cílem rozpoutat druhou velkou imperialistickou válku; že francouzská buržoazní vláda, úplně spoutaná finančním kapitálem, jemuž otročí, a tajnými imperialistickými, skrznaskrz lupičskými a reakčními smlouvami s Anglií, Ruskem atd., není schopna říct ani udělat nic jiného než lhát o demokratickém a "spravedlivém" míru; že za takový mír se nebojuje opakováním všeobecných, prázdných, nic neříkajících a k ničemu nezavazujících působivých, medových pacifistických frází, které ve skutečnosti jen maskují imperialistické hanebnosti, ale tím, že se národům říká pravda, že se jim říká: má-li se dosáhnout demokratického a spravedlivého míru, je třeba svrhnout buržoazní vlády všech válčících zemí a využít k tomu tu okolnost, že milióny dělníků jsou ozbrojeny a že veškeré obyvatelstvo je pobouřeno drahotou a hrůzami imperialistické války.

To by měli socialisté říct místo Jouhauxovy a Merrheimovy rezoluce.

Francouzská socialistická strana to na svém sjezdu, který se konal v Paříži současně se sjezdem CGT, nejen neřekla, ale 2838 hlasy proti 109 při 20 abstencích schválila ještě horší rezoluci, totiž schválil ji blok sociálšovinistů (Renaudel a spol., takzvaní majoritáři, stoupenci většiny) a longuetovců (Longuetových stoupenců, francouzských kautskistů)!! Přitom zimmerwaldovec Bourderon a kientalovec ("kinthalien", účastník kientalské konference) Raffin-Dugens hlasovali pro tuto rezoluci!!

Text této rezoluce nebudeme uvádět, protože je příliš dlouhá a není vůbec zajímavá: hned vedle působivých, medových frází o míru je v ní deklarováno odhodlání dál podporovat takzvanou "obranu vlasti" ve Francii, tj. podporovat imperialistickou válku, kterou vede Francie ve spojenectví s ještě většími a mocnějšími lupiči, s Anglií a Ruskem.

Ke sjednocení sociálšovinistů s pacifisty (nebo kautskisty) a s částí zimmerwaldovců došlo tedy ve Francii nejen v CGT, ale i v socialistické straně.

Článek (neboli kapitola) IV.
Zimmerwald na rozcesti

28. prosince došly do Bernu francouzské noviny se zprávou o sjezdu CGT a 30. prosince se v bernském a curyšském socialistickém tisku objevilo nové provolání bernské ISK (Internationale Sozialistische Kommission), mezinárodní socialistické komise, výkonného orgánu zimmerwaldského sdružení. V tomto provolání z konce prosince 1916 se mluví o mírovém návrhu Německa a rovněž Wilsona a dalších neutrálních zemí, přičemž všechny tyto kroky vlád jsou charakterizovány — samozřejmě zcela správně — jako "falešná hra na mír", "hra k obalamucení vlastních národů", jako "pokrytecká pacifistická gesta diplomatů".

V protikladu k této komedii a lžím se uvádí jako "jediná síla", která je schopná uskutečnit mír apod., "pevná vůle" mezinárodního proletariátu "namířit zbraně nikoli proti svým bratřím, nýbrž proti nepříteli ve vlastní zemi".

Uvedené citáty názorně ukazují dvě zásadně odlišné politické linie, které jako by se byly dosud v zimmerwaldském sdružení dobře snášely a které se teď definitivně rozešly.

Na jedné straně Turati jasně a zcela správně říká, že návrh Německa, Wilsona atd. je jen "parafráze" italského "socialistického" pacifismu; prohlášení německých sociálšovnistů a hlasování sociálšovinistů francouzských svědčí o tom, že jedni i druzí velmi dobře odhadli, jak je užitečné zastírat svou politiku pacifismem.

Na druhé straně provolání mezinárodní socialistické komise označuje pacifismus všech válčících a neutrálních vlád za komedii a pokrytectví.

Na jedné straně se Jouhaux spojuje s Merrheimem, Bourderon, Longuet a Raffn-Dugens s Renaudelem, Sembatem a Thomasem a němečtí sociálšovinisté Südekum, David a Scheidemann vyhlašují, že dojde k "obnovení sociálně demokratické jednoty" s Kautským a se Sociálně demokratickým pracovním souručenstvím.

Na druhé straně provolání mezinárodní socialistické komise vyzývá "socialistické menšiny", aby energicky bojovaly proti "svým vládám" "a proti jejich sociálpatriotickým žoldákům" (Söldlinge).

Buď jedno, nebo druhé.

Má se odhalovat bezobsažnost, nesmyslnost a pokrytectví buržoazního pacifismu, nebo má být "parafrázován" jako pacifismus "socialistický"? Má se bojovat proti Jouhauxům a Renaudelům a proti Legienům a Davidům jako "žoldákům" vlád, nebo je třeba se s nimi sjednocovat na základě planého pacifistického řečnění podle francouzského či německého vzoru?

Tudy teď vede dělicí čára mezi zimmerwaldskou pravicí, která se vždycky všemožně stavěla proti roztržce se sociálšovinisty, a mezi zimmerwaldskou levicí, která se už v Zimmerwaldu ne bezdůvodně od pravice veřejně distancovala a na konferenci i po ní v tisku vyhlásila zvláštní platformu. Blížící se mír nebo alespoň intenzívní jednání některých buržoazních představitelů o míru ne náhodou, ale nevyhnutelně způsobily, že se rozdíl mezi oběma politickými liniemi projevil zvlášť názorně. Vždyť buržoazní pacifisté a jejich "socialističtí" epigoni či imitátoři si vždycky představovali a představují mír jako něco zásadně odlišného v tom smyslu, že myšlenku "válka je pokračováním politiky z období míru a mír je pokračováním politiky z období války" pacifisté obou odstínů nikdy nepochopili. Ani buržoové, ani sociálšovinisté nechtěli a nechtějí vidět, že imperialistická válka z let 1914-1917 je pokračováním imperialistické politiky z let 1898-1914, ne-li ještě z ranějšího období. Ani buržoazní, ani socialističtí pacifisté nevidí, že mír může být nyní, pokud nebudou buržoazní vlády svrženy revolucí, jedině mírem imperialistickým, pokračováním imperialistické války.

Tak jako při hodnocení této války používali nesmyslné, vulgární, šosácké fráze o napadení nebo obraně vůbec, tak i při hodnocení míru uplatňují stejně šosácky banální tvrzení a zapomínají na konkrétní historickou situaci, na konkrétní realitu boje mezi imperialistickými mocnostmi. A bylo přirozené, že sociálšovinisté, tito agenti vlád a buržoazie uvnitř dělnických stran, zvlášť využili toho, že se blíží mír a že se dokonce o míru jedná, aby zastřeli propastnost svého reformismu a oportunismu, kterou válka odhalila, a aby obnovili svůj otřesený vliv na masy. Proto, jak jsme viděli, sociálšovinisté v Německu i ve Francii všemožně usilují o to, "sjednotit se" s nedůslednou, bezzásadovou, pacifistickou částí "opozice".

Patrně i v zimmerwaldském sdružení dojde k pokusům zastřít rozdíl mezi dvěma nesmiřitelnými politickými liniemi. Můžeme očekávat pokusy dvojího druhu. "Prakticistické" smíření bude spočívat prostě v tom, že se mechanicky spojí halasné revoluční fráze (jako jsou například fráze v provolání mezinárodní socialistické komise) s oportunistickou a pacifistickou praxí. Tak to bylo ve II. internacionále. Ultrarevoluční fráze v provoláních Huysmanse a Vanderveldeho a v některých rezolucích kongresů jenom zastíraly ultraoportunistickou praxi většiny evropských stran, kterou nijak neměnily, neochromovaly ani proti ní nebojovaly. Taková taktika stěží bude mít v zimmerwaldském sdružení znovu úspěch.

"Principiální smiřovatelé" se pokusí falzifikovat marxismus například tvrzením, že reformy nevylučují revoluci, že imperialistický mír s určitými pozitivními "úpravami" národních hranic nebo mezinárodního práva či rozpočtu výdajů na zbrojení apod. je možný zároveň s revolučním hnutím jako "jeden z momentů rozvíjení" tohoto hnutí a tak dále a tak dále.

To by byla falzifikace marxismu. Reformy přirozeně nevylučují revoluci. Jenomže o to teď nejde, teď jde o to, aby revolucionáři neustupovali reformistům, tj. aby socialisté nezaměňovali svou revoluční činnost za reformistickou. Evropa prožívá revoluční situaci. Válka a drahota ji zostřují. Přechod od války k míru tuto situaci ještě vůbec neodstraňuje, protože nic nenasvědčuje tomu, že by se milióny dělníků, kteří mají teď v rukou skvělou výzbroj, nechaly zaručeně a samozřejmě buržoazií "pokojně odzbrojit", místo aby jednaly podle rady K. Liebknechta, tj. aby obrátily zbraně proti své buržoazii.

Otázka nezní tak, jak ji formulují pacifisté, kautskisté: buď reformistická politická kampaň, nebo odmítnutí reforem. To je buržoazní formulace otázky. Ve skutečnosti zní otázka takto: buď revoluční boj, jehož vedlejším produktem jsou reformy, jestliže nevede k úplnému úspěchu (to dokázaly dějiny všech revolucí na celém světě), nebo nic než řeči o reformách a slibování reforem.

Reformismus Kautského, Turatiho a Bourderona, projevující se dnes jako pacifismus, nejenže pomíjí otázku revoluce (a to je zrada socialismu), nejenže v praxi odmítá jakoukoli soustavnou a vytrvalou revoluční činnost, ale dokonce prohlašuje, že pouliční demonstrace jsou hazardérství (Kautsky v časopisu Neue Zeit z 26. listopadu 1915), a dokonce obhajuje a vytváří jednotu se zjevnými a rozhodnými odpůrci revolučního boje, se Südekumy, Legieny, Renaudely, Thomasy atd. atd.

Tento reformismus je absolutně neslučitelný s revolučním marxismem, který musí všestranně využít nynější revoluční situaci v Evropě k otevřenému propagování revoluce, ke svržení buržoazních vlád a k uchopení moci ozbrojeným proletariátem, aniž by přitom zavrhoval či odmítal k rozvíjení boje za revoluci i v jejím průběhu využít reforem.

Nejbližší budoucnost ukáže, jaký bude vývoj událostí v Evropě a zejména jak se vyvine boj pacifistického reformismu s revolučním marxismem, tedy i boj mezi dvěma křídly zimmerwaldského sdružení.

Curych 1. ledna 1917



Otištěno v prosinci 1916
v časopisu Sborník Social-demokrata, č. 2
Podepsán N. Lenin
  Podle textu časopisu



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

106 Článek Pacifismus buržoazní a pacifismus socialistický hodlal Lenin uveřejnit v listu Novyj mir. Vydávali jej v New Yorku ruští socialisté, kteří zde žili jako emigranti. Článek však v tomto listu nevyšel. První dvě kapitoly byly v přepracovaném znění otištěny 31. ledna 1917 v posledním, 58. čísle listu Social-demokrat pod názvem Obrat ve světové politice (viz tento svazek).

107 Confédération générale du Travail (Všeobecná konfederace práce) — francouzské odborové sdružení, které se zformovalo v roce 1895. Toto sdružení bylo ovlivňováno anarchosyndikalisty a reformisty; jeho předáci uznávali pouze hospodářské formy boje a odmítali vedoucí úlohu proletářské strany v odborovém hnutí. Za první světové války se vedoucí činitelé konfederace postavili na stranu imperialistické buržoazie a zahájili politiku spolupráce tříd a "obrany vlasti".

Sjezd Všeobecné konfederace práce, o kterém se Lenin zmiňuje, se konal ve dnech 24.-26. prosince 1916 v Paříži. Na pořadu jednání byly dvě otázky: 1. zpráva o činnosti výboru konfederace od srpna 1914 a 2. otázky práce. Na závěrečném zasedání 26. prosince přednesl tajemník konfederace zprávu o nótě prezidenta USA Wilsona válčícím zemím o ukončení války. Konfederace schválila k této otázce téměř jednomyslně rezoluci, jejíž text Lenin cituje.

108 Francouzská socialistická strana byla založena roku 1905 sloučením Socialistické strany Francie (guesdovci) a Francouzské socialistické strany (jaurèsovci). Do čela sjednocené strany se postavili reformisté. Po vypuknutí první světové války zaujalo vedení strany sociálšovinistické stanovisko, otevřeně podporovalo imperialistickou válku a účast v buržoazní vládě. Ve straně existoval centristický směr v čele s J. Longuetem, hájící sociálpacifismus a uplatňující smířliveckou politiku vůči sociálšovinistům. Ve FSS bylo rovněž levé, revoluční křídlo, zaujímající internacionalistické stanovisko, k němuž náleželi především řadoví členové strany.

Sjezd Francouzské socialistické strany, o němž se Lenin zmiňuje, se konal ve dnech 25.-30. prosince 1916. Hlavní otázkou na sjezdu byla otázka míru. Na základě diskuse byla schválena řada rezolucí, mezi nimi rezoluce proti propagování závěrů zimmerwaldské konference a Renaudelova rezoluce, schvalující účast představitelů strany v ministerstvu obrany.

109 La Bataille — list francouzských anarchosyndikalistů. Vycházel v Paříži v letech 1915-1920 místo listu La Bataille Syndicaliste, který byl v záři 1915 zastaven. Za první světové války zaujímal šovinistické stanovisko.