Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Poctivé obranářství dává o sobě vědět
Události v Petrohradě z posledních dnů a zejména ze včerejška názorně ukazují, nakolik jsme měli pravdu, když jsme mluvili o „poctivém“ obranářství mas na rozdíl od obranářství vůdců a stran.
Široké vrstvy obyvatelstva tvoří proletáři, poloproletáři a chudí rolníci. To je obrovská většina lidu. Tyto třídy skutečně nemají zájem na anexích; na imperialistické politice, na ziscích bankovního kapitálu, na příjmech ze železnic v Persii, na výnosných místečkách v Haliči nebo Arménii, na omezování svobody ve Finsku, na tom všem nemají (tyto třídy) zájem.
A to všechno dohromady je právě tím, čemu se ve vědě a v tisku obvykle říká imperialistická, uchvatitelská a lupičská politika.
Podstata věci spočívá v tom, že Gučkovové, Miljukovové a Lvovové — i kdyby byli všichni osobně výlupky vší ctnosti, nezištnosti a lásky k lidem — jsou představiteli, vůdci, volenými zástupci třídy kapitalistů a tato třída má zájem na uchvatitelské a lupičské politice. Tato třída investovala „do války“ miliardy a vydělává „na válce“ a na anexích (tj.na násilném podmaňování nebo na násilném připojování jiných národů) stamilióny.
Věřit, že se třída kapitalistů může „napravit“, že může přestat být kapitalistickou třídou, že se může vzdát svých zisků, je klamná naděje a marná touha, která se v praxi mění v klamání lidu. Takové klamné naděje mohou chovat nebo podporovat jen maloburžoazní politikové, kteří kolísají mezi kapitalistickou a proletářskou politikou. A právě v tom spočívá omyl dnešních vůdců narodnických stran a menševiků, Čcheidzeho, Cereteliho, Černova atd.
Řadoví stoupenci obranářství se v politice vůbec nevyznají, protože neměli možnost učit se politice ani z knih, ani účastí ve Státní dumě, ani bezprostředním pozorováním lidí, kteří politiku dělají.
Řadoví stoupenci obranářství ještě nevědí, že války vedou vlády, že vlády vyjadřují zájmy určitých tříd a že nynější válku vedou na obou stranách válčících mocností kapitalistě za lupičské zájmy a cíle kapitalistů.
Protože to řadoví stoupenci obranářství nevědí, uvažují jednoduše: Nechceme anexe, žádáme demokratický mír, nechceme válčit za to, abychom dobyli Cařihrad, zdeptali Persii, vydrancovali Turecko atd., „žádáme“, aby se prozatímní vláda vzdala anexí.
Řadoví stoupenci obranářství to chtějí upřímně, ne jako jednotlivci, ale ve smyslu třídním, protože jsou příslušníky tříd, které na anexích nemají zájem. Avšak tito řadoví stoupenci obranářství nevědí, že kapitalisté a kapitalistická vláda se slovy mohou anexí vzdát, mohou se „vykroutit“ sliby a líbivými frázemi, ale ve skutečnosti se anexí vzdát nemohou.
A proto nóta prozatímní vlády z 18. dubna řadové stoupence obranářství tak silně a tak oprávněně pobouřila.
Lidé, kteří se v politice vyznají, nemohli být touto nótou překvapeni, protože dobře věděli, že „upouštějí-li“ kapitalistě „od anexí“, je to vždy jen vytáčka, nic víc než obyčejná diplomatická lest a fráze.
Avšak řadové, „poctivé“ stoupence obranářství to překvapilo, pobouřilo a rozhořčilo. Vycítili — ještě to úplně jasně nepochopili, ale vycítili —‚ že byli podvedeni.
V tom je tedy podstata krize, kterou je třeba přísně odlišovat od názorů, tužeb a domněnek jednotlivců a stran.
Tuto krizi je ovšem možné na krátkou dobu „ututlat“ další deklarací, další nótou, další vytáčkou (jak k tomu nabádá pan Plechanov v listu Jedinstvo a jak se o to snaží Miljukovové a spol. na jedné straně a Čcheidze, Cereteli aj. na straně druhé), vzniklou trhlinu je samozřejmě možné „ucpat“ „vytáčkou“, ale vzejde z toho jen a jen škoda. Při další vytáčce budou totiž masy nevyhnutelně oklamány, další výbuch pobouření bude nevyhnutelný, a bude-li tento výbuch neuvědomělý, může snadno způsobit velké škody.
Masám musíme říkat celou pravdu. Kapitalistická vláda nemůže upustit od anexí; zapletla se a nemá východisko. Cítí, uvědomuje si a vidí, že bez revolučních opatření (kterých je schopna jedině revoluční třída) není záchrany, a tak se zmítá a šílí, slibuje jedno a dělá druhé, hned vyhrožuje masám násilím (Gučkov a Šingarjov), hned jim nabízí, aby od ní převzaly moc.
Rozvrat, krize, válečné hrůzy, bezvýchodná situace — až tam dovedli kapitalisté všechny národy.
Východisko skutečně není — až na přechod moci do rukou revoluční třídy, do rukou revolučního proletariátu, který jediný je schopen, bude-li ho podporovat většina obyvatelstva, přispět k úspěchu revoluce ve všech válčících zemích a dovést lidstvo k trvalému míru a k vysvobození z jařma kapitálu.
Pravda, č. 38
5. května (22. dubna) 1917Podle textu Pravdy