Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin



Zaniklo dvojvládí?

Nezaniklo. Dvojvládí existuje dál. Zásadní otázka každé revoluce, otázka moci ve státě, zůstává stejně jako dřív v neurčitém, nejistém a zjevně přechodném stadiu.

Porovnejte si vládní listy, například Reč na jedné straně a Izvěstija, Dělo naroda a Rabočaja gazeta na druhé. Projděte si skoupé, bohužel až příliš skoupé oficiální zprávy o tom, co se děje na zasedáních prozatimní vlády, jak vláda „odkládá“ projednávání těch nejdůležitějších otázek, protože není schopna si stanovit nějakou konkrétní linii. Začtěte se do rezoluce výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců ze 16. května o nejpodstatnější a nejdůležitější otázce, jakými opatřeními bojovat proti hospodářskému rozvratu, proti neodvratně hrozící katastrofě, a přesvědčíte se, že dvojvládí zůstalo naprosto nedotčeno.

Všichni uznávají, že země se blíží obrovskou rychlostí ke katastrofě, ale reagují na to formálně.

Není snad formální, když rezoluce k tak závažné otázce, jako je katastrofa, ve chvíli, kterou prožíváme, ustavuje jednu komisi za druhou, jedno odděleni či pododdělení za druhým? Když v tak neslýchaně trestuhodné aféře s doněckými uhlobarony, usvědčenými z úmyslné dezorganizace výroby, schvaluje tento výkonný výbor rezoluci, která zase neobsahuje nic než zbožná přání? Stabilizovat ceny, regulovat zisky, stanovit minimální mzdu, začit vytvářet státem regulované trasty — jak a prostřednictvím koho? „Prostřednictvím ústředních a místních orgánů Doněcko-krivorožské pánve. Tyto orgány musí být demokratické a musí být ustaveny za účasti dělníků, podnikatelů, vlády a demokratických revolučních organizací!“

Kdyby nešlo o tragédii, bylo by to komické.

Neboť je všeobecně známo, že takové „demokratické“ orgány mimo Petrohrad i v něm (právě tento výkonný výbor sovětu dělnických a rolnických zástupců) existovaly a existují, a přitom nejsou schopny absolutně nic udělat. Od konce března — března! — probíhají porady doněckých dělníků a průmyslníků. Uplynulo víc než půldruhého měsíce. A výsledek! Doněčtí dělníci museli konstatovat, že průmyslníci úmyslně dezorganizují výrobu!

Lid je opět krmen sliby, komisemi, schůzemi zástupců dělníků a průmyslníků (snad ne ve stejném poměru?), a zase jenom mlácení prázdné slámy!

Kořen zla je v dvojvládí. Kořen chyb narodniků a menševiků je v tom, že nechápou třídni boj a chtějí ho nahradit nebo zastřít, zmírnit frázemi, sliby, formálními projevy, komisemi „za účasti“ zástupců… téže dvojí vlády!

Kapitalisté během války neslýchaně, nehorázně zbohatli. Mají na své straně většinu vlády. Usilují o neomezenou moc a z hlediska svého třídního postavení o ni musejí usilovat a hájit ji.

Dělníci, kteří tvoří obrovskou většinu obyvatelstva, mají v rukou sověty, cítí svou sílu většiny, slyší všude sliby o „demokratizaci“ života a vědí, že demokracie je nadvláda většiny nad menšinou (a ne naopak, jak by to chtěli kapitalisté), domáhají se zlepšení svého života teprve od revoluce, a ne od začátku války, a to ještě ne všude, tito dělnici musí nutně usilovat o neomezenou moc lidu, tj. většiny obyvatelstva, tj. aby o věcech rozhodovala většina dělníků proti menšině kapitalistů, a ne podle „dohody“ většiny s menšinou.

Dvojvládí existuje i nadále. Vláda kapitalistů je i nadále vládou kapitalistů, i když má přívěsek v podobě menšiny narodniků a menševiků. Sověty jsou i nadále organizací většiny. Narodničtí a menševičtí vůdcové jsou bezradní, nevědí, jak si sednout na dvě židle.

A krize narůstá. Došlo to tak daleko, že kapitalističtí uhlobaroni jsou neuvěřitelně troufalí, dopouštějí se zločinů, rozvracejí a zastavují výrobu. Roste nezaměstnanost. Mluví se o výlukách. Výluky začínají v podstatě právě tím, že kapitalisté dezorganizují výrobu (vždyť uhlí je chlebem průmyslu!!)‚ právě tím, že roste nezaměstnanost.

Za tuto krizi, za blížící se katastrofu nesou veškerou odpovědnost narodničtí a menševičtí vůdci. Neboť právě oni jsou v tuto chvíli vůdci sovětů, tj. většiny. Menšina (kapitalisté) se jistě nebude chtít podřídit většině. Kdo ještě nezapomněl, čemu nás učí věda a zkušenosti všech zemí, kdo nezapomněl na třídní boj, ten nebude v tak zásadní a naléhavé otázce důvěřivě čekat na „dohodu“ s kapitalisty.

Většina obyvatelstva, tj. sověty, tj. dělníci a rolníci, by skutečně mohla zachránit situaci, zabránit kapitalistům dezorganizovat a zastavovat výrobu a vzít ji fakticky ihned pod svou kontrolu, kdyby nebylo „kompromisnické“ politiky narodnických a menševických vůdců. Ti nesou za krizi a katastrofu veškerou odpovědnost.

Jenže jiné východisko, než je rozhodování většiny dělníků a rolníků proti menšině kapitalistů, neexistuje. Žádné odklady nepomohou a obtíže ještě znásobí.

Z hlediska marxismu je „kompromisnictví“ narodnických a menševických vůdců projevem kolísání maloburžoazie, která se bojí uvěřit dělníkům a bojí se roztržky s kapitalisty. Jako je nutné toto kolísání, tak je nutný i náš boj, boj proletářské strany za překonání tohoto kolísání, za to, abychom lidem vysvětlili, že výroba musí být obnovena, zorganizována a zvýšena proti vůli kapitalistů.

Jiné východisko neexistuje. Buď zpátky, k neomezené moci kapitalistů, nebo kupředu, ke skutečné demokracii, k rozhodování podle vůle většiny. Nynější dvojvládí nemůže trvat dlouho.



Pravda, č. 62
2. června (20. května) 1917
  Podle textu Pravdy