Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin

Ukrajina

Krach politiky nové, koaliční prozatímní vlády se rýsuje čím dál zřetelněji. „Univerzál“ o uspořádání Ukrajiny, vydaný ukrajinskou Centrální radoul[121] a schválený 11. června 1927 celoukrajinským sjezdem vojáků, ukazuje tuto politiku v plném rozsahu a svědčí o jejím krachu.

„Ukrajinský národ se neodděluje od ostatního Ruska, neodtrhuje se od ruského státu,“ praví se v tomto prohlášení, „ale má mít ve své zemi právo rozhodovat o svém životě... Všechny zákony, kterými má být tady, na Ukrajině, zaveden pořádek, má právo vydávat jen naše, ukrajinské shromáždění; zákony, jimiž bude zaveden pořádek na území celého ruského státu, musí vydávat celoruský parlament.“

To jsou naprosto jasná slova. Naprosto přesně se tu prohlašuje, že v současné době se ukrajinský národ od Ruska oddělit nechce. Žádá autonomii, přičemž nijak nepopírá nutnost a svrchovanou moc „celoruského parlamentu“. Žádný demokrat, natožpak socialista, se neodváží popírat naprostou oprávněnost ukrajinských požadavků. Žádný demokrat rovněž nemůže Ukrajině upírat právo na svobodné oddělení od Ruska: neboť jedině bezvýhradné uznání tohoto práva umožňuje agitovat pro svobodný svazek Ukrajinců a Velkorusů, pro dobrovolné spojení obou národů v jednom státě. Právě jedině bezvýhradné uznání tohoto práva dokáže fakticky a jednou provždy důsledně skoncovat s prokletou carskou minulostí, která udělala všechno pro vzájemné odcizení národů, které jsou si tak blízké řečí, obývaným územím, povahou i dějinami. Prokletý carismus udělal z Velkorusů katy ukrajinského národa a všemožně živil mezi příslušníky ukrajinského národa nenávist k těm, kdo dokonce i ukrajinským dětem zakazovali mluvit jejich mateřským jazykem a používat ho jako vyučovací jazyk.

Chce-li mít ruská revoluční demokracie opravdu revoluční a opravdu demokratický charakter, musí s touto minulostí skoncovat, musí sobě, ruským dělníkům a rolníkům, znovu získat důvěru ukrajinských dělníků a rolníků. Toho lze dosáhnout jedině tím, že Ukrajině budou přiznána všechna její práva, včetně práva na svobodné oddělení.

Nejsme pro malé státy. Jsme pro co nejužší spojení dělnictva všech zemí proti kapitalistům „vlastním“ i všech ostatních zemí. Ale právě proto, aby tento svazek byl dobrovolný, hájí dnes ruští dělníci — kteří ani na okamžik v ničem nedůvěřují ani buržoazii ruské, ani buržoazii ukrajinské — právo Ukrajinců na oddělení, přitom jim své přátelství nevnucují, ale získávají je tím, že se k nim chovají jako rovní k rovným, jako ke spojencům a bratrům v boji za socialismus.


Reč, orgán zapřisáhlých, běsnících buržoazních kontrarevolucionářů zuřivě útočí na Ukrajince, na jejich „svévolné“ rozhodnutí. „Čin Ukrajinců“ je prý „přímo zločin proti zákonu a musí být neprodleně podle zákona přísně potrestán“. Jakýkoli komentář k tomuto osočování zdivočelých buržoazních kontrarevolucionářů je zbytečný. Pryč s kontrarevoluční buržoazií! Ať žije svobodný svazek svobodných rolníků a dělníků svobodné Ukrajiny s dělníky a rolníky revolučního Ruska!



Pravda, č. 82
28. (15.) června 1917
  Podle textu Pravdy



__________________________________

Poznámky:

121 Ukrajinská Centrální rada — kontrarevoluční buržoazně nacionalistická organizace. Ustavil ji blok ukrajinských buržoazních a maloburžoazních nacionalistických stran a skupin na celoukrajinském národním kongresu v Kyjevě v dubnu 1917. Předsedou rady byl ideolog ukrajinské buržoazie M. S. Hruševskyj, jeho náměstkem V. K. Vynnyčenko. Jejími členy byli Petljura, Jefremov, Antonovyč a další nacionalisté. Podporovala ji městská a vesnická buržoazie, kulaci a maloburžoazní nacionalistická inteligence. Centrální rada se snažila vytvořit ukrajinský buržoazní stát a využívala k tomu národně osvobozovacího hnutí na Ukrajině. Předstírala, že bojuje za národní nezávislost, ve skutečnosti však usilovala o to, aby nedopustila vítězství socialistické revoluce na Ukrajině. Rada podporovala prozatímní vládu, a to i přes vzájemné neshody týkající se poskytnutí autonomie Ukrajině.

Po vítězství Říjnové revoluce se rada prohlásila za nejvyšší orgán tzv. Ukrajinské lidové republiky a zahájila otevřený boj proti sovětské moci; stala se jedním z hlavních center kontrarevoluce v Rusku.

Na I. celoukrajinském sjezdu sovětů konaném v prosinci 1917 v Charkově byla Centrální rada rozpuštěna a Ukrajina prohlášena sovětskou republikou. Rada lidových komisařů RSFSR uznala ukrajinskou sovětskou vládu jako jedinou zákonnou vládu na Ukrajině a usnesla se poskytnout jí okamžitou pomoc proti kontrarevoluční radě. V prosinci 1917 a v lednu 1918 docházelo po celé Ukrajině k ozbrojeným povstáním proti Centrální radě za ustavení a obnovení sovětské moci. V lednu 1918 přešla sovětská vojska na Ukrajině do útoku, 26. ledna (8. února) obsadila Kyjev a svrhla vládu buržoazní rady.

Poražená Centrální rada, vyhnaná z území sovětské Ukrajiny, neměla oporu mezi pracujícími masami, a proto se spolčila německými imperialisty, aby se pokusila svrhnout sovětskou moc a restaurovat na Ukrajině buržoazní zřízení. Při mírových jednáních Sovětského Ruska s Německem poslala rada do Brestu Litevského svou delegaci a za zády sovětské delegace uzavřela s Německem separátní mír, podle něhož odváděla Německu ukrajinské obilí, uhlí a suroviny a dostávala vojenskou pomoc proti sovětské moci. V březnu 1918 se rada spolu s rakousko-německými okupanty vrátila do Kyjeva, kde se stala loutkou v jejich rukou. Když se Němci přesvědčili, že rada je proti revolučnímu hnutí na Ukrajině naprosto bezmocná a že nedokáže zajistit ani požadované dodávky potravin, koncem dubna ji rozehnali.