Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin

Tři krize[147]

Čím zuřivěji jsou v těchto dnech bolševici pomlouváni a lživě osočováni, tím klidněji se musíme při vyvracení lží a pomluv zamýšlet nad historickými souvislostmi událostí a nad politickým, to jest třídním významem nynějšího průběhu revoluce.

K vyvrácení lží a pomluv se zde musíme jenom znovu odvolat na Listok Pravdy ze 6. července a zejména upozornit čtenáře na níže uvedený článek, v němž se na dokumentech dokazuje, že 2. července bolševici agitovali proti demonstraci (jak přiznává list strany socialistů-revolucionářů), že 3. července nespokojenost mas vyvrcholila a akce propukla, ačkoli jsme od ní odrazovali, že 4. července jsme vyzývali v letáku (přetiskl ho týž eserský list Dělo naroda) k pokojné a organizované demonstraci a že 4. července v noci jsme se rozhodli demonstraci ukončit[148]. Jen klidně pomlouvejte, pomlouvači! Tato fakta a jejich rozhodující význam ve všech jejich souvislostech se vám změnit nepodaří!

Přejděme k otázce historické souvislosti událostí. Když jsme už začátkem dubna nesouhlasili s podporou prozatímní vlády, zaútočili na nás jak eseři, tak menševici. A co ukázal život?

Co ukázaly tři politické krize: 20. a 21. dubna, 10. a 18. června a 3. a 4. července?

Ukázaly za prvé rostoucí nespokojenost mas s buržoazní politikou buržoazní většiny v prozatímní vládě.

Je jistě zajímavé, že list vládnoucí strany eserů Dělo naroda musel 6. července přes svůj zřejmý nepřátelský postoj k bolševikům uznat, že hnutí z 3. a 4. července mělo hluboké ekonomické a politické příčiny. Hloupá, nehorázná a sprostá lež, že toto hnutí bylo uměle vyvoláno, že bolševici agitovali pro demonstraci, bude vycházet čím dál víc najevo.

Společná příčina, společný zdroj, společný kořen všech tří uvedených politických krizí je jasný, zejména když je posuzujeme ve všech souvislostech, jak vyžaduje posuzovat politiku věda. Už jen pomyšlení, že by se daly uměle vyvolat tři krize, je absurdní.

Za druhé je poučné ujasnit si, co měly všechny tyto krize společného a co na nich bylo specifické.

Společný byl výbuch nespokojenosti mas, jejich pobouření proti buržoazii a její vládě. Kdo na tuto podstatnou věc zapomíná, zamlčuje ji nebo bagatelizuje, ten neuznává nejzákladnější pravdy socialismu o třídním boji.

Boj tříd v ruské revoluci — ať se nad tím zamyslí lidé, kteří nazývají sami sebe socialisty a kteří něco vědí o boji tříd v evropských zemích.

Specifické na těchto krizích je jejich vnější projev: u první (20.—21. dubna) byl bouřlivý a živelný, naprosto neorganizovaný a nejreakčnější síly na něj odpověděly střelbou do demonstrantů a neslýchaně zběsilým a lživým obviňováním bolševiků. Po výbuchu nastala politická krize.

V druhém případě bolševici určili den konání demonstrace, a když jim sjezd sovětů dal jednoznačně ultimátum a demonstraci výslovně zakázal, odvolali ji a 18. června se konala společná demonstrace, v níž zjevně převládala bolševická hesla. Sami eseři a menševici 18. června večer přiznali, že kdyby nebyla zahájena ofenzíva na frontě, politická krize by rozhodně vypukla.

Třetí krize se živelně rozrostla 3. července, přestože se ji bolševici 2. července všemožně snažili zadržet, a když 4. července dosáhla vrcholu, 5. a 6. července měla za následek vyvrcholení kontrarevoluce. Kolísání eserů a menševiků se projevovalo tím, že Spiridonovová a řada dalších eserů se vyslovily pro to, aby moc převzaly sověty, a ve stejném duchu se vyslovili i menševici-internacionalisté, ačkoli dřív byli proti tomu.

Nakonec poslední a snad nejpoučnější závěr z rozboru událostí a jejich vzájemných souvislostí je ten, že všechny tři krize nám ukazují jistou, v dějinách naší revoluce novou formu jakési demonstrace složitějšího typu, která probíhá ve vlnách, prudce se zvedá a prudce klesá, přičemž revoluce i kontrarevoluce stojí ostře proti sobě a střední složky jsou na delší nebo kratší dobu „odplavovány“.

Pokud jde o formu, měly události v průběhu všech těchto tří krizí charakter demonstrací. Protivládní demonstrace — tak by se daly po formální stránce události charakterizovat nejpřesněji. Jenže podstatné je, že to nebyla obyčejná demonstrace, ale něco mnohem většího než demonstrace a menšího než revoluce. Je to výbuch revoluce a kontrarevoluce zároveň, je to prudké a někdy až nečekané „odplavování“ středních složek podle toho, jak bouřlivě se projevují složky proletářské a buržoazní.

Přitomje zde nanejvýš charakteristické, že všechny střední složky obviňují z každého tohoto hnutí obě vyhraněné třídní síly, jak proletářské, tak buržoazní. Podívejte se na esery a menševiky: ti se mohou ztrhat, ukřičet, že bolševici svými extrémy pomáhají kontrarevoluci, a přitom neustále přiznávají, že kadeti (s nimiž tvoří koaliční vládu) jsou kontrarevoluční. „Naším neodkladným úkolem je,“ psalo včera Dělo naroda, „oddělit se hlubokým příkopem od všech pravicových sil včetně bojovně naladěného Jedinstva“ (s nímž, dodáváme my, šli eseři v bloku do voleb).

Srovnejte s tím dnešní číslo listu Jedinstvo (ze 7. července), kde je Plechanov v úvodníku nucen konstatovat nesporný fakt, že sověty (tj. eseři a menševici) si vyžádaly „čtrnáct dnů na rozmyšlenou“ a že převezmou-li moc sověty, „bude se to rovnat vítězství leninovců“. „Jestliže se kadeti neřídí zásadou ‚čím hůř, tím líp‘...,“ píše Plechanov, „budou si muset sami přiznat, že udělali“ (tím, že odešli z vlády) „velkou chybu, protože tím usnadnili leninovcům práci.“

Není to příznačné? Střední složky obviňují kadety, že usnadňují práci bolševikům, a bolševiky, že usnadňují práci kadetům! ! Je snad tak těžké přijít na to, že nahradíme-li politické názvosloví třídním, vyjde nám pak z toho přání maloburžoazie, aby se třídní boj mezi proletariátem a buržoazií uklidnil? Že výsledkem budou maloburžoazní nářky na třídní boj proletariátu s buržoazií? Je snad tak těžké přijít na to, že žádní bolševici na světě by nedokázali „vyvolat“ ani jedno „lidové hnutí“, natož tři, kdyby proletariát nezaktivizovaly hluboké ekonomické a politické příčiny? Že žádní kadeti a monarchisté dohromady by nedokázali vyvolat žádné hnutí „zprava“, kdyby stejně hluboké příčiny nevyvolávaly kontrarevolučnost buržoazie jako třídy?

Kvůli hnutí z 20.- 2l. dubna jsme byli obviňováni my i kadeti z neústupnosti, z extremismu, ze zvyšování napětí, a šlo to tak daleko, že bolševici byli obviňováni (ač je to naprosto absurdní), že na Něvské stříleli, a když hnutí skončilo, psali tíž eseři a menševici ve svém společném oficiálním orgánu Izvěstija, že „lidové hnutí“ „smetlo imperialisty Miljukova aj.“, tj. hnutí vychvalovali!! Není tohle příznačné? Nedokazuje to zvlášť markantně, že maloburžoazie nechápe mechanismus, podstatu třídního boje mezi proletariátem a buržoazií?

Objektivní situace je takováto: Obrovská většina obyvatelstva v zemi je svým sociálním postavením a ještě víc svými názory maloburžoazní. Jenže v zemi vládne především prostřednictvím bank a prostřednictvím syndikátů velkokapitál. Náš městský proletariát je dostatečně vyspělý, aby šel vlastní cestou, ale není ještě schopen získat najednou na svou stranu většinu poloproletářů. Z tohoto základního třídního faktu vyplývají takové krize, jako byly ony tři, které jsme právě rozebrali, a stejně tak i jejich formy.

Formy krizí se mohou v budoucnu samozřejmě měnit, ale podstata věci zůstane stejná, například i tehdy, sejde-li se v říjnu eserské Ústavodárné shromáždění. Eseři rolníkům slíbili 1. zrušit soukromé vlastnictví půdy, 2. předat půdu pracujícím, 3. konfiskovat statkářskou půdu a předat ji rolníkům bez úhrady. Tyto veliké přeměny se rozhodně nedají provést, dokud nebudou podniknuta velmi energická revoluční opatření proti buržoazii, opatření, která se dají provést jedině tehdy, připojí-li se k proletariátu chudl rolnici, jedině tehdy, budou-li znárodněny banky a syndikáty.

Důvěřiví rolníci, kteří na nějakou dobu uvěřili, že těchto krásných věcí lze dosáhnout kompromisy s buržoazií, budou nutně zklamáni a... „nespokojeni“ (mirně řečeno) ostrým třídním bojem mezi proletariátem a buržoazií za opravdové uskutečněni eserských slibů. Tak tomu bylo, tak tomu bude.



Napsáno 7. (20.) července 1917
Otištěno 19. července 1917
v časopisu Rabotnica, č. 7
  Podle rukopisu



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

147 Vzhledem k tomu, že tiskárna Pravdy byla 5. (18.) července 1917 na pokyn prozatímní vlády zničena, vyšel článek Tři krize v 7. čísle časopisu Rabotnica 19. července (1. srpna). Redakce časopisu ve snaze, aby se toto číslo dostalo mezi nejširší masy, vytiskla na obálce provolání ke všem dělníkům, dělnicím, odborovým organizacím, závodním výborům, kolektivům a obvodům SDDSR(b) obsahující naléhavou výzvu zajistit, aby toto číslo časopisu dostal co nejširší okruh čtenářů.

Rabotnica — legální ženský časopis, orgán ústředního výboru SDDSR(b), založený z Leninovy iniciativy. Vycházel v Petrohradu od 23. února (8. března) do června 1914 za finanční podpory dělnic. Vyšlo sedm čísel, z nichž tři policie zkonfiskovala. Na redakční práci se aktivně podílely I. F. Armandová, A. I. Jelizarovová, N. K. Krupská, L. R. Menžinská, J. F. Rozmirovičová, K. N. Samojlovová a L. N. Stalová.

10. (23.) května 1917 bylo jeho vydávání obnoveno a vycházel až do ledna 1918. Významně přispěl k politickému vzdělávání dělnic v období, kdy bolševická strana připravovala socialistickou revoluci v Rusku.

148 Nepodařilo se zjistit, o jaký článek jde. V 7. čísle časopisu Rabotnica, v němž vyšla práce Tři krize, takový článek není.