Bedřich Engels

Alexander Jung, "Přednášky o moderní německé literatuře"

Gdansk 1842. Gerhard[a]

Čím potěšitelnější je mocné duchovní hnutí, jímž se Královec snaží dostat se do centra německého politického vývoje, čím svobodněji a určitěji se tam projevuje veřejné mínění, tím je podivnější, že právě zde se snaží na filosofickém poli uplatnit jakési juste-milieu[b], které se zřejmě musí dostat s většinou tamější veřejnosti do rozporu. A jestliže u Rosenkranze stále ještě najdeme mnohou úctyhodnou stránku, třebaže i jemu chybí odvaha k důslednosti, v panu Alexandru Jungovi se jasně projevuje celá chabost a ubohost filosofického juste-milieu.

V každém hnutí, v každém ideovém boji existuje určitý druh zmatených hlav, kterým se dobře vede jen v kalných vodách. Dokud se ještě jasně nevyhranily principy, stává se, že se takové subjekty přiživují; dokud se ještě všude bojuje za vyjasnění, není snadné rozeznat jejich predestinovanou nejasnost. Když se však elementy začnou tříbit a princip stojí proti principu, tu je na čase dát těm, kdo se k ničemu nehodí, sbohem a definitivně s nimi zúčtovat; tehdy se totiž ukáže jejich úžasná prázdnota.

K těmto lidem patří také pan Alexander Jung. Knihy uvedené v nadpise by bylo nejlépe si nevšimnout; ale protože pan Alexander Jung kromě toho vydává „Königsberger Literaturblatt“[129] a také zde týden co týden častuje veřejnost svým nudným positivismem, nechť mi čtenáři „Ročenek“ odpustí, vezmu-li si jej na mušku podám-li jeho podrobnější charakteristiku.

V dobách Mladého Německa blahé paměti vydal „Dopisy o nejnovější literatuře“[130]. Přidal se k mladšímu směru, a tak se proti své vůli dostal do oposice. Prapodivná situace pro našeho zastánce zlaté střední cesty! Pan Alexander Jung na krajní levici! Snadno si představíme, jak nemilé mu to bylo a jak horlivě se zaklínal a omlouval. Kromě toho měl zvláštní slabost pro Gutzkowa, který byl tehdy považován za arcikacíře. Chtěl ulevit svému sklíčenému srdci, ale bál se, nechtěl narazit. Co počít? Našel si prostředeček, který se k němu velmi dobře hodil. Napsal apotheosu na Gutzkowa, aniž v ní Gutzkowa jmenoval; potom tuto apotheosu nadepsal: „Zlomky o nejmenovaném.“ Promiňte, pane Alexandře Jungu, ale to byla zbabělost!

Poté vystoupil pan Jung s další smířliveckou a zmatenou knihou „Pruský Královec a výstřelky tamějšího pietismu“[131]. Už ten název! Pietismus sám — budiž, ale jeho výstřelky je třeba potírat právě tak, jako se nyní v „Königsberger Literaturblatt“ bojuje proti výstřelkům mladohegelovského směru, jako vůbec všechny výstřelky jsou zlo a jen milovaná prostřednost a umírněnost za něco stojí. Jako by výstřelky nebyly pouze důsledky! Ostatně recensi této knihy přinesly kdysi „Hallische Jahrbücher“[132].

Nyní přichází pan Jung s knihou uvedenou v nadpise a vylévá před nás vrchovaté vědro mlžných, nekritických tvrzení, zmatených soudů, prázdných frází a směšně omezených názorů. Jako by byl celou dobu od svých „Dopisů“ prospal. Rien appris, rien oublié ![c] To tam je Mladé Německo, přišla mladohegelovská škola, všechnu pozornost na sebe soustředili Strauss, Feuerbach, Bauer a „Ročenky“, zápas principů je v plném proudu, vede se boj na život a na smrt, křesťanství je v sázce, do všeho proniká politické hnutí, ale dobrák Jung stále ještě naivně věří, že „národ“ nemá nic lepšího na práci než napjatě čekat na nový kus od Gutzkowa, na slíbený román od Mundta, na další bizarnost od Lauba. Zatím co se po celém Německu ozývá válečný ryk, zatím co se o nových principech debatuje přímo před jeho nosem, sedí si pan Jung ve své komůrce, hryže pero a hloubá nad pojmem „moderní“. Nevidí a neslyší, protože je až po uši zavalen hromadami knih, jejichž obsah už nikoho nezajímá, a lopotí se, aby jednotlivé kusy pěkně a pořádně roztřídil do hegelovských kategorií.

Před vrata svých přednášek staví jako stráž bubáka „modernosti“. Co je to „moderní“? Pan Jung praví, že výchozími body jsou mu tu Byron a George Sandová a že dalšími sioupy nové světové éry jsou pro Německo Hegel a spisovatelé tak zvané „mladé literatury“. — Co všechno se hází na krk chudáku Hegelovi! Atheismus, samovláda sebeuvědomění, revoluční učení o státu a teď ještě Mladé Německo. Avšak spojovat Hegela s touto koterií je přímo směšné. Což pan Jung neví, že Gutzkow proti Hegelově filosofii odjakživa polemisoval, že Mundt a Kühne tomu ani za mák nerozumějí a že zvláště Mundt v „Madoně“ a jinde vyslovoval největší nehoráznosti, největší nejapnosti o Hegelovi a nyní veřejně prohlašuje, že je odpůrcem jeho učení? Což pan Jung neví, že i Wienbarg se vyjádřil proti Hegelovi a Laube ve svých dějinách literatury neustále používá hegelovských kategorií nesprávně?

Pan Jung se tedy pouští do rozboru pojmu „moderní“ a na šesti stránkách se s ním moří, a přece nic nezmůže. Ovšem! Jako by „moderní“ vůbec někdy mohlo být „povýšeno na pojem“! Jako by se tak nejasná, bezobsažná, neurčitá fráze, kterou povrchní hlavy jaksi tajuplně všude zdůrazňují, vůbec někdy mohla stát filosofickou kategorií! Jaká vzdálenost mezi „moderním“ u Heinricha Lauba, které připomíná vůni aristokratických salonů a ztělesňuje se jen v postavě dandyho, a „moderní vědou“ na titulní stránce Straussovy „Věrouky“[133]! Ale to je všechno málo platné, pro pana A. Junga je tento titul důkazem, že Strauss uznává moderní, speciálně mladoněmecké „moderní“ jako moc nad sebou, a ruče je hází do jednoho pytle s „mladou literaturou“. Nakonec vymezuje pojem „moderní“ jako nezávislost subjektu na jakékoli pouze vnější autoritě. Víme už dávno, že úsilí o to je hlavním momentem dnešního hnutí, a že s ním souvisí „modernisté“, to nikdo nepopírá; tady se však v plném světle ukazuje, jaký je to nesmysl, snaží-li se pan Jung mermomocí povýšit část na celek, překonanou přechodnou epochu na dobu rozkvětu. Z Mladého Německa se musí stůj co stůj udělat nositel celé náplně doby, ale přitom se také ještě musí dostat na Hegela. Vidíme, jak byl pan Jung dosud rozpolcen; v jedné půlce srdce nosil Hegela a v druhé Mladé Německo. A nyní, když psal tyto přednášky, musel mezi obojím najít nějakou souvislost. Jaké rozpaky! Levice laskala filosofii, kdežto pravice povrchní, třpytnou nefilosofii, a jak se to u křesťana sluší, pravice nevěděla, co dělá levice. Jak se z toho dostat? Místo aby dal poctivě vale jedné ze dvou neslučitelných zálib, udělal smělý obrat a odvodil nefilosofii z filosofie.

Za tím účelem vysvětluje na třiceti stránkách chudáka Hegela. Napřed se na hrob velkého muže valí kalným proudem nabubřelá, frázemi prošpikovaná apotheosa; načež pan Jung v potu tváře dokazuje, že základním rysem Hegelova systému je uplatnění svobodného subjektu proti heteronomii ztrnulé objektivity. Není však třeba být příliš zběhlý v Hegelovi, abychom věděli, že Hegel usiluje o mnohem vyšší stanovisko, o stanovisko smíření subjektu s objektivními silami, že měl ohromnou úctu k objektivitě, že objektivně existující skutečnost stavěl mnohem výš než subjektivní rozum jednotlivec a že právě od něho vyžadoval, aby objektivní skutečnost považoval za rozumnou. Hegel není prorok subjektivní autonomie, jak se domnívá pan Jung a jak se v podobě svévole projevuje u Mladého Německa, Hegelův princip je také heteronomie, podrobení subjektu obecnému rozumu [Vernunft]. Někdy dokonce, např. ve filosofii náboženství, obecnému nerozumu. Čim Hegel nejvíc pohrdal, byl právě rozmysl [Verstand], a co jiného je rozmysl než rozum fixovaný ve své subjektivitě a jedinečnosti? Ale na to mi pan Jung jistě odpoví, že to tak nemyslel, že mluví jen o ryze vnější autoritě, že v Hegelovi ani nechce vidět nic jiného než smíření obou stránek a že „moderní“ individuum podle jeho názoru nechce nic víc než právě to, aby bylo podmíněno jen „vlastním pochopením rozumnosti objektivního“ — potom si však vyprošuji, aby mi Hegela spojoval s mladoněmci, jejichž podstatou je právě subjektivní svévole, rozmar, podivínství; pak je „moderní individuum“ jen jiný výraz pro hegelovce. Při takovém nehorázném zmatku musí pak pan Jung nacházet „moderní“ i uvnitř hegelovské školy a pak je ovšem levé křídlo zvlášť povoláno k tomu, aby se bratřilo s mladoněmci.

Konečně dochází pan Jung k „moderní“ literatuře, a tu začíná všeobecné vynášení a vychvalování. Zde není nikdo, kdo by byl neudělal něco dobrého, nikdo, kdo by nepředstavoval něco pozoruhodného, nikdo, komu by literatura nevděčila za nějaký pokrok. Toto věčné poklonkování, tato smířlivecká horlivost, tato zběsilá snaha hrát si na literárního kuplíře a dohazovače jsou nesnesitelné. Co záleží literatuře na tom, zda ten či onen má trošičku nadání, tu a tam něco malého dokáže, když jinak není k ničemu, když celý jeho směr, jeho literární charakter, jeho práce v celku nestojí za nic? V literatuře znamená někdo něco ne sám o sobě, ale ve svém poměru k celku. Kdybych se chtěl propůjčit k tomuto druhu kritiky, musel bych i s panem Jungem zacházet shovívavěji, protože asi pět stránek v této knize není špatně napsáno a prozrazuje jisté nadání. — Z páně Jungova pera velmi lehce a s určitou grandezzou plyne spousta komických výroků. Tak např. když mluví o tom, jak kritika ostře vyřídila Pücklera, raduje se z toho, že kritika „soudí be zřetele na osobu a stav. To vskutku svědčí o vysokém a vnitřně nezávislém stanovisku německé kritiky.“ Jak špatně musí pan Jung smýšlet o německém národě, když něco takového tak vysoce oceňuje! Jako by k tomu patřila bůhvíjaká odvaha zkritisovat díla knížete!

Přecházím toto plácání, které si osobuje název literární historie a kromě vnitřní prázdnoty a nesouvislosti má také obrovské mezery; chybějí tu např. lyrikové Grün, Lenau, Frciligrath, Herwegh, dramatikové Mosen a Klein atd. Konečně se dostává k tomu, k černu od začátku směřoval, ke svému oblíbenému Mladému Německu, jež je pro něho dovršením „moderního“. Začíná Börnem. Ve skutečnosti však Börnův vliv na Mladé Německo není tak veliký: Mundt a Kühne ho prohlásili za blázna, Laubovi byl příliš demokratický, příliš rozhodný, a jen Gutzkowa a Wienbarga ovlivnil trvaleji. Zejména Gutzkow vděčí Börnovi za velmi mnoho. Největší vliv, který Börne měl, to je onen nepozorovatelný vliv na národ, který jeho díla opatroval jako svátost a posiloval a povzbuzoval se jimi v trudných letech 1832—1840, až se objevili praví synové autora „Dopisů z Paříže“[134] v podobě nových, filosofických liberálů. Bez přímého i nepřímého Börnova působení by se byl mnohem obtížněji ustavoval svobodný směr vycházející z Hegela. Nyní však šlo jeno to vyhrabat zasuté myšlenkové cesty mezi Hegelem a Börnem, a to nebylo tak těžké. Oba tito muži si byli bližší, než se zdálo. Börnova bezprostřednost a zdravé nazírání se ukázaly jako praktická stránka toho, k čemu Hegel theoreticky alespoň otevřel výhled. Pan Jung to ovšem zase nechápe. Börne je pro něho sice do jisté míry úctyhodný, dokonce charakterní člověk, což za jistých okolností je jistě velmi cenné, má nepopiratelné zásluhy, asi jako Varnhagen a také Pückler, a zejména psal dobré divadelní kritiky, ale byl to fanatik a terorista, a před tím nás, Pane Bože, chraň! Fuj, hanba takovému malátnému, zbabělému chápání člověka, který už jen svým uvědoměním byl mluvčím své doby! Tenhle Jung, který chce z absolutního pojmu zkonstruovat Mladé Německo a dokonce i osobnost Gutzkowovu, není ani s to pochopit tak jednoduchý charakter, jako byl Börne; nechápe, jak nutně, jak důsledně vyplývají i ty nejradikálnější, nejkrajnější výroky z Börnovy nejniternější bytosti, že Börne byl svou povahou republikán, a na republikána nejsou „Dopisy z Paříže“ opravdu nijak ostře napsány. Nebo snad pan Jung nikdy neslyšel mluvit nějakého Švýcara nebo Severoameričana o monarchických státech? A kdo by chtěl Börnovi vytýkat, že „pozoroval život jen pod zorným úhlem politiky“? Nedělá Hegel totéž? Což také pro něho není stát ve svém přechodu k světovým dějinám, tedy v poměrech vnitřní a vnější politiky, konkretní realitou absolutního ducha? A při tomto Börnově bezprostředním, naivním nazírání, které v širším hegelovském nazírání nalézá svůj doplněk a často se s nim až překvapivě shoduje, si pan Jung nicméně myslí — jak je to směšné! — že si Börne „načrtl soustavu politiky a štěstí národů“, takovou nějakou abstraktní vzdušnou konstrukci, ze které je nutno vysvětlovat jeho jednostrannosti a krajnosti! Pan Jung nemá ani potuchy o Börnově významu, o jeho železném, pevném charakteru, o jeho imposantní síle vůle; a to právě proto, že on sám je takový malinký, rozcitlivělý, nesamostatný pidimužíček. Neví, že Börne je jedinečná osobnost německých dějin, neví, že Börne byl praporečníkem německé svobody, jediný muž své doby v Německu; nemá tušení, co to znamená postavit se proti čtyřiceti milionům Němců a vyhlásit říši ideje; nemůže pochopit, že Börne je Jan Křtitel nové doby, jenž hlásá samolibým Němcům pokání a volá na ně, žc sekera jest již ke kořeni stromu přiložena a přijde mocnější, jenž křtíti bude ohněm a bez milosrdenství oddělí zrno od plev. K těmto plevám se může počítat i pan A. Jung. Konečně se pan Jung dostává ke svému oblíbenému Mladému Německu a začíná ucházející, ale příliš obšírnou kritikou Heina. Ostatní pak probírá jednoho po druhém, napřed Lauba, Mundta, Kühna, potom Wienbarga, jemuž po zásluze skládá hold, a nakonec téměř na padesáti stránkách Gutzkowa. Prvním třem uštědřuje obvyklé chvály ve stylu juste-milieu, mnoho uznání a velmi skromné výtky; Wienbarg je rozhodně vynášen, ale ani ne na čtyřech stránkách, a nakonec je zde Gutzkow s nestoudnou podlízavostí povýšen na nositele „moderního“, zkonstruován podle hegelovského schematu pojmů a vyzdvihuje se jako osobnost prvního řádu.

Kdyby s takovými soudy přišel mladý autor, který se teprve vyvíjí, ještě by se to sneslo; bylo dost těch, kdo po nějakou dobu skládali naděje v „mladou literaturu“ a s ohledem na očekávanou budoucnost posuzovali její díla shovívavěji, než by byli jinak mohli srovnat se svým svědomím. A zejména ten, kdo sám ve vlastním vědomí prošel posledními vývojovými stupni německého ducha, jistě se někdy se zalíbením zahleděl na Mundtovy, Laubovy nebo Gutzkowovy výtvory. Ale mezitím byl tento směr již příliš energicky překonán a ukázala se hrozná prázdnota většiny mladoněmců.

Mladé Německo se zrodilo v zápase z nejasnosti pohnuté doby a tato nejasnost na něm také ulpěla. Myšlenek, jež tehdy ještě nezformovány a nevyvinuty kvasily v hlavách a jež teprve později prostřednictvím filosofie přešly do vědomí, použilo Mladé Německo ke hře fantasie. Odtud ta neurčitost, to zmatení pojmů, jež vládlo mezi samými mladoněmci. Gutzkow a Wienbarg ještě nejspíše věděli, co chtějí, Laube ze všech nejméně. Mundt se honil za sociálními podivnůstkami, Kühne, v němž strašilo něco z Hegela, schematisoval a klasifikoval. Ale při všeobecné nejasnosti nemohlo vzejít nic kloudného. Myšlenka oprávnění smyslovosti byla pojímána podle Heina primitivně a ploše, politicko-liberální principy se lišily podle osobností a postavení ženy bylo podnětem k nejneplodnějším a nejzmatenějším diskusím. Nikdo nevěděl, co si druhý vlastně myslí. Všeobecnému zmatení doby je třeba přičíst na vrub i opatření různých vlád proti těmto lidem. Fantastická forma, ve které tyto názory propagovali, jen přispívala k prohloubení tohoto zmatku. Skvělý zevnějšek mladoněmeckých spisů, jejich duchaplný, pikantní, živý styl, tajuplná mystika, do které byla zahalena hlavní hesIa, jakož i obroda kritiky a oživení beletristických časopisů, které s tím souviselo, to všechno způsobilo, že Mladé Německo strhlo za sebou spoustu mladších spisovatelů, a netrvalo dlouho, a každý z nich, s výjimkou Wienbarga, měl kolem sebe svůj dvůr. Stará malátná beletristika musela ustoupit náporu mladých sil a dobyté pole obsadila „mladá literatura“, rozdělila si je — a při tomto dělení se sama rozpadla. Tady se projevil nedostatek zásadovosti. Každý se v druhém zklamal. Principy se ztratily, šlo už jen o osoby. Gutzkow nebo Mundt, to byla otázka. Časopisy se začaly plnit klikařením, slovíčkařením a malicherným hašteřením.

Mladým lidem stouplo snadné vítězství do hlavy a zpychli. Pokládali se za světodějné postavy. Kdekoli vystoupil nějaký mladý spisovatel, přiložili mu na hrud pistoli a žádali na něm, aby se bezpodmínečně podrobil. Každý si dělal nárok na to, že je jediným literárním bohem. Nebudeš míti bohů jiných mimo mne! Nejnepatrnější výtka měla za následek smrtelné nepřátelství. Tak ztratil směr veškerý duchovní obsah, který snad ještě měl, a klesl až k vyslovenému skandalisování, které vyvrcholilo Heinovou knihou o Börnovi[135] a vyústilo v odpornou sprostotu. Z jednotlivých osobností je Wienbarg beze sporu nejnoblesnější; celý, energický muž, jednolitá socha ze skvoucího kovu bez poskvrny rzi. Gutzkow je nejjasnější, nejsrozumitelnější; je z nich nejplodnější a vedle Wienbarga podal nejzřetelnější důkazy svého uvědomění. Chce-li však dál působit na dramatickém poli, nechť přece jen hledá lepší, myšlenkově bohatší látky, než jaké dosud volil, a nechť nepíše v „moderním“ duchu, ale skutečně v duchu přítomnosti. Žádáme víc myšlenkového obsahu, Patkulovy liberální fráze nebo Wernerova[136] změkčilá sentimentalita nestačí. Gutzkow má velké nadání pro publicistiku; je to rozený novinář, je však jen jeden způsob, jak bude moci udržet krok s dobou: osvojí-li si nejnovější vymoženosti filosofie náboženství a státu a svůj „Telegraph“, který prý chce znovu vzkřísit, postaví plně do služeb velikého hnutí doby. Dopustí-li však, aby se tam rozbujela zdegenerovaná beletristika, nebude o nic lepší než ostatní beletristické žurnály, které nejsou ani ryba, ani rak, jsou přecpány nudnými novelami, takže je sotvakdo stěží prolistuje, a které vůbec, obsahem i ve vážnosti čtenářů, upadly dnes víc než kdy předtím. Jejich doba je ta tam, pomalu se z nich stávají politické noviny, které tu trošku literatury docela dobře zastanou.

Laube je přes všechny špatné vlastnosti přece jen do jisté míry roztomilý; ale jeho nepořádné, bezzásadové spisování — dnes romány, zítra literární historie, pozítří kritiky, dramata atd. — jeho ješitnost a povrchnost mu nedovolují dostat se výš. Odvahy vystupovat svobodně má zrovna tak málo jako Kühne. „Tendence“ „mladé literatury“ blahé paměti jsou dávno zapomenuty, oba jsou úplně v zajetí prázdného, abstraktního literárního zájmu. Naproti tomu u Heina a Mundta se lhostejnost proměnila v otevřené odpadlictví. Heinova kniha o Börnovi je to nejhanebnější, co kdy bylo v německé řeči napsáno; Mundtova nejnovější činnost v časopise „Pilot“ připravila autora „Madony“ o poslední špetku vážnosti v očích národa. Zde v Berlíně je až příliš dobře známo, jaký cíl Mundt sleduje tímto sebeponížením, že mu jde o profesuru; tím hnusnější je tato poníženost, jež náhle do pana Mundta vjela. Nechť si jen pan Mundt a jeho zbrojnoš F. Radewell dále podezřívají novější filosofii, chytají se záchranného pásu schellingovského zjevení a zesměšňují se před národem nesmyslnými pokusy samostatně filosofovat. Svobodná filosofie může jejich filosofická žákovská cvičení klidně a bez vyvracení pustit do světa; rozpadnou se samy od sebe. Co nese jméno pana Mundta, má vypáleno na čele, stejně jako díla Leonova, znamení odpadlictví. Možná, že v panu Jungovi brzy dostane nového vasala; pan Jung začíná nadějně, jak jsme viděli a jak ještě uvidíme.

A tak když pan Jung splnil vlastní účel svých přednášek, mocně ho to pudí vystavit se ještě jednou pořádně posměchu celého národa. Přechází od Gutzkowa k Davidu Straussovi, připisuje mu eminentní zásluhu, že v sobě spojil „výsledky Hegela a Schleiermachera a moderního stylu“ (je toto snad moderní styl?), ale trpce si přitom stěžuje na strašnou, věčnou negaci. Ach ta negace, ta negace! Chudáci positivisté a stoupenci zlaté střední cesty vidí, jak záplava negace stoupá stále výš a výš, chytají se jeden druhého a volají po něčem positivním. A tak také tady takový nějaký Alexander Jung hořekuje nad věčným pohybem světových dějin, říká pokroku negace a nakonec se nafoukne a jako falešný prorok věští „veliké zrození positivního“, které už předem popisuje nabubřelými frázemi a které prý mečem Páně porazí Strausse, Feuerbacha a všechno, co s tím souvisí. I ve svém literárním týdeníku káže o novém „positivním“ Mesi.‘tši. Může existovat něco nefilosofičtějšího než tak neskrývaná rozmrzelost, tak upřímná nespokojenost s přítomností? Může sc někdo chovat zženštileji a bezmocněji, než se chová pan A. .Jung? Lze si představit horší íntastičnost — vyjímaje novoschellingovskou scholastiku — než tuto zbožnou víru v „positivního“ Mesiáše? Kdy existovalo větší — a bohužel také rozšířenější zmatení ncž to, jež vládne nyní pokud jde o pojmy „positivní a negativní“? Stačí jen dát si trochu práce a podívat se lépe na tu tak tupenou negaci, a hned vidíme, že je skrz naskrz positivní. Ovšemže pro ty, kdo prohlašuji rozumné, myšlenku za nepositivní, protože není ztrnulá, protože se pohybuje, a jejichž chabá mysl potřebuje fakt, aby se na něm zachytila jako břečťan na staré ruině, pro ty ovšem je všechen pokrok negací. Ve skutečnosti je však myšlenka ve svém vývoji to jediné, co je věčné a positivní, kdežto faktická, vnější stránka dění je právě to, co je negativní, pomíjivé a co podléhá kritice.

„Kdo však vyzvedne tento nekonečný poklad skrytý v naší největší blízkosti?“ pokračuje pan Jung se stále větším pathosem. Ano, kdo bude tím Mesiášem, jenž slabé, malomyslné duše vyvede z vyhnanství negace, z černé noci zoufalství do země oplývající mlékem a strdím? „Zda Schelling?... Veliké, posvátné naděje vkládáme v Schellinga; právě proto, že On se tak dlouho hroužil v samotu, právě proto, že on objevil ono útočiště u zdrojů myšlení a tvoření, onen vladařský trůn, odkud lze času přikázat, aby přestal být časem!“ atd. Ano, tak mluví hegelovec, a dále („Königsberger Literaturblatt“ čís. 4): „Slibujeme si mimořádně mnoho od Schellinga. Doufáme, že Schelling bude kráčet dějinami s touž pochodní nikdy nevídaného, nového světla, jako kdysi kráčel přírodou“ atd. Potom v čís. 7 následuje hold Schellingovu neznámému Bohu. Filosofie mythologie a zjevení je konstruována jakožto nutná, a pana Junga zřejmě blaží vědomí, že třeba jen z dálky může nadšeným zrakem tušit myšlenkové pouti Schellinga, velikého Schellinga. Tak bezpáteřný, upínavý duch je tenhle Jung, že nachází uspokojení jen v oddanosti jinému, v podrobenosti cizí autoritě. U něho není ani potuchy po samostatnosti; vezmi mu oporu, kterou objímá, a zhroutí se a rozpláče se samým roztoužením. Dokonce kleká před něčím, co ještě vůbec nezná, a přes dosti přesné zprávy, které přicházely ještě před Schellingovým vystoupením v Berlíně o jeho filosofii a speciálním obsahu jeho přednášek, nezná pan Jung větší blaženosti než sedět v prachu u Schellingových nohou. Neví, jak se Schclling vyjádřil o Hegelovi v předmluvě ke Cousinovu[137] dílu, anebo to spíše velmi dobře ví, ale přesto se odvažuje on, hegelovec oddávat se Schellingovi, troufá si po tom všem, co se stalo, brát ještě do úst Hegelovo jméno a odvolávat se na něj proti nejnovějším vymoženostem! A aby svému sebeponíženi nasadil korunu, padá znovu v čís. 13 před Schellingem na kolena a podkuřuje jeho první přednášce kadidlem svého obdivu a úcty. Konstatuje dokonce, že se potvrdilo všechno, co o Schellingovi

„nejen předpokládal, nýbrž věděl, to zázračně svěží, to i formou dokonalé proniknutí všech vědeckých, uměleckých a mravních elementů, jež v takovém splynutí antického a křesťanského světa je s to posvětit tak zbožňovaného v úplně jiného kněze Nejvyššího a jeho zjevení, než vůbec může napadnout kněžím nižšího stupně a laikům“. Ovšemže někteří lidé budou tak podlí, „že ze závisti budou popírat dokonce i tu velikost, jež se zde každému zjevuje čistá a jasná jako slunce“. „Celá Schellingova velikost, převaha nade vším znamenitým pouze jednostranných směrů nám skvostně září v ústrety z jeho první přednášky.“... „Kdo může takto začít, ten musí mohutně kráčet dále, musí skončit co vítěz, a jestliže všichni zemdlí, neboť všichni, nezvyklí takovému vzletu, klesnou, a nikdo nebude s to následovat, rozumět tomu, co Ty, na něhož od věků seslán duch, pravíš: pak jistě Ti naslouchá podsvětní stín Tobě stejnorodého, nejvěrnějšího, nejskvostnějšího z Tvých přátel, naslouchá Ti podsvětní stín starého Hegela!“

Co si asi tak pan Jung představoval, když přenášel na papír tento nabubřelý enthusiasmus, toto romantické blouznění! O tom, co alespoň zde v Berlíně každý předem věděl nebo s jistotou mohl usoudit, o tom nemá náš zbožný „kněz“ ani ponětí. Avšak jaká „zjevení“ nám tento „kněz Nejvyššího“ hlásal, v čem byla ta jeho „velikost“, v čem tkvělo „jeho poslání odhalit lidstvu to nejvyšší“, v čem spočíval ten „mohutný vzlet“, a jak Schelling „skončil co vítěz“, to ví teď celý svět; v brožurce „Schelling a zjevení“[138], k jejímuž autorství se tímto přiznávám, jsem naprosto objektivně vyložil obsah nového zjevení. Na něm nechť pan Jung dokáže splnění svých nadějí, nebo ať má alespoň tolik upřímnosti a — odvahy, aby přiznal svůj velkolepý omyl.

Do kritiky Sealsflelda, kterou pan Jung uzavírá svou knihu, se už nebudu pouštět, protože jsem se až dost vzdálil beletristickému poli, zato bych si chtěl nakonec ještě všimnout několika míst v „Königsberger Literaturblatt“, abych i zde ukázal ubohost a bezpáteřnou nadutost pana Junga. Hned v čís. 1 se poukazuje, sice velmi zdrženlivě, na Feuerbachovu „Podstatu křesťanství“, v čís. 2 je napadána theorie negace z „Ročenek“, sice ještě s respektem, v čís. 3 se vzdává hold Herbartovi jako předtím Schellingovi, v čís. 4 oběma a zároveň se tu odmítá radikalismus, v čís. 8 začíná podrobná kritika Feuerbachovy knihy, kritika, ve které polovičatost „zlaté střední cesty“ chce ukázat svou převahu nad rozhodným radikalismem. A jakých pádných argumentů se tu používá? Pan Jung praví, že by Feuerbach měl úplně pravdu, kdyby země byla celým vesmirem; s pozemského hlediska je celé jeho dílo krásné, výstižné, nezvratné; ale s universálního, vesmírného hlediska není k ničemu. Pěkná theorie! Jako by na měsíci bylo dvakrát dvě pět, na Venuši pobíhaly živé kameny a na slunci uměly rostliny mluvit! Jako by za zemskou atmosférou začínal zvláštní, nový rozum a měřítkem ducha byla vzdálenost od slunce! Jako by se sebeuvědomění, jehož země dosahuje v lidstvu, nestávalo světovým uvědoměním v témž okamžiku, kdy sebeuvědomění poznává své postavení jakožto moment tohoto uvědoměni! Jako by taková námitka nebyla jen záminka, jak odsunout osudnou odpověď na starou otázku do špatné nekonečnosti prostoru! Nezní to ku podivu naivně, vpašoval-li si pan Jung mezi své hlavní argumenty větu: „rozum, který přesahuje veškerou pouze sférickou určenost“? Když spornému učení přiznal s pozemského stanoviska důslednost a rozumnost, jak potom může odlišovat pozemské stanovisko od „universálního“? Ale k fantastovi, sentimentálnímu blouznilovi, jakým je pan Jung, se výborně hodí, hrouží-li se do špatné nekonečnosti hvězdného nebe a spřádá všelijaké kuriosní hypothesy a prapodivné fantasie o myslících, milujících a snících bytostech na ostatních nebeských tělesech. Přitom je směšné, jak varuje před mělkostí, která by jen tak beze všeho chtěla Feuerbacha a Strausse obviňovat z atheismu a z naprostého popírání nesmrtelnosti. Pan Jung nevidí, že tito lidé si ani nedělají nárok na nějaké jiné stanovisko. Dále. V čís. 12 už pan Jung vyhrožuje, že se na nás rozhněvá; v čís. 26 se skresleně vykládá Leo a pro nepopiratelný talent tohoto muže se úplně zapomíná na jeho smýšlení, které se tu přikrašluje; stejně jako Leo je nesprávně vykládán i Ruge. Čís. 29 uznává Hinrichsovu nic neříkající kritiku „Pozounu“[139] v „Berliner Jahrbücher“ a vyslovuje se ještě rozhodněji proti levici; čís. 35 přináší celý dlouhý a hrůzostrašný článek o F. Baaderovi, kterému se nadto přičítá za zásluhu jeho náměsíčná mystika a nefilosofičnost; konečně čís. 36 si stěžuje na „neblahou polemiku“, čili zřejmě na článek od E. Meyena v „Rheinische Zeitung“[140], kde se panu Jungovi — třebaže je to divné — bez obalu říká pravda! Pan Jung je tak hluboko ponořen ve své vidiny a sny, že se domníval, že je naším „spolubojovníkem“, že „hájí tytéž ideje“, domníval se, že mezi ním a námi „byly sice diference“, že však „je tu jasná totožnost principů a cílů“. Doufejme, že teď už uzná, že se s ním ani nemůžeme, ani nechceme bratřit. Takové ubohé obojživclniky a obojetníky nelze potřebovat v boji, který rozpoutali rozhodní lidé a který mohou probojovat jen charaktery. V dalších řádcích si pan Jung ještě škodí tím, že žvaní v nejpustších frázích o literárním despotismu liberálů a hájí si svou svobodu. Tu mu nikdo nebere; ať si jen klidně plácá dál, až na věky věkův. Ale jistě nám dovolí, abychom mu za jeho podporu poděkovali a poctivě a otevřeně mu řekli, zač ho lidé mají. Jinak by potom im byl literárním despotou, a k tornu má přece jen příliš měkké srdce. Totéž číslo důstojně končí voláním o pomoc proti „samolibému, jalovému pokřiku, který zuřivě povyšuje sebeuvědomění na Boha“ — a „Königsberger Literaturblatt“ si dokonce troufá opakovat tyto hrůzostrašné výkřiky: „Pryč s křesťanstvím, pryč s nesmrtelností, pryč s Bohem!!“ Ale utěšuje se tím, že „hrobaři již stojí v předsíni, aby vynesli co němé mrtvoly ty, jimž zatím ještě hlasy tak dobře slouží“. Tedy opět bezmocné dovolávání se budoucnosti!

Další číslo Jungova časopisu jsem ještě neviděl, Myslím, že uvedené důkazy postačí, aby odůvodnily, proč je třeba pana Junga vyloučit ze společenství rozhodných a „svobodných“; on sám má nyní možnost pochopit, co se mu vlastně vytýká. Ještě jednu poznámku mi dovolte. Pan Jung je nepochybně charakterově nejnepevnější, nejslabší a nejzmatenější spisovatel v Německu. Odkud to všechno, odkud ta kazatelská forma, kterou všude tak okázale vystrkuje na odiv? Že by to souviselo s tím, že pan Jung musel prý být dříve kazatelský ex ofňcio?[141]


Napsal B. Engels kolem 15. června 1842
Po prvé otištěno v čís. 160, 161 a 162
časopisu „Deutsche Jahrbücher für Wissenschaft
und Kunst“ ze 7., 8. a 9. července 1842
Podpis: F r i e d r i ch  O s w a l d
  Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Alexander Jung, „Vorlesungen über die moderne Literatur der Deutschen“. Danzig, 1842. Gerhard. (Pozn. red.)

b — zlatá střední cesta, kompromis. (Pozn. red.)

c Ničemu se nenaučil, nic nezapomněl! (Pozn. red.)

129 „Königsberger Literatur-Blatt“ [„Královecké literární noviny“], list ovlivňovaný Mladým Německem, vycházel za redakce A. Junga v Královci od října 1841 do března 1845.

130 Alexander Jung, „Briefe über die neueste Literatur“, Hamburg 1837.

131 Alexander Jung, „Königsberg in Preussen und die Extreme des dortigen Pietismus“, Braunsberg 1840.

132Hallische Jahrbücher“ celý název „Hallische Jahrbücher für deutsche Wissenschaft und Kunstt“ [„Hallské ročenky pro německou vědu a umění“]. V r. 1841 byl název změněn na „Deutsche Jahrbücher“. Redakce byla přenesena z pruského města Halle do Saska a název časopisu byl změněn proto, že hrozil zákaz časopisu „Hallische Jahrbücher“ na území Pruska. Ale ani pod novým názvem se časopis dlouho neudržel. V lednu 1843 saská vláda časopis „Deutsche Jahrbücher“ zastavila a spolkový sněm jej zakázal na celém území Německa.

133 Jde o knihu Davida Friedricha Strausse, „Die christliche Glaubenslehre, in ihrer geschichtlichen Entwicklung und im Kampfe mit der modernen Wissenschaft“. Bd. 1-2 [„Křesťanská věrouka ve svém historickém vývoji a v boji s moderní vědou“. Svazek 1 -2], Tubinky a Stuttgart 1840—1841.

134 Ludwig Börne, „Briefe aus Paris“. 1. - 2. Theile, Hamburg, 1832; 3. - 6. Theile, Paris, 1833—1834 [„Dopisy z Paříže“, 1. - 2. část, Hamburg 1832; 3. - 6. část, Paříž 1833—1834].

135 Heinrich Heine, „Über Ludwig Börne“, Hamburg 1840.

136 Patkul a Werner — hrdinové her „Patkul“ (truchlohra 1842) a „Werner, oder Herz und Welť‘ [„Werner aneb srdce a svět“] (drama 1840) od Karla Gutzkowa.

137 Victor Cousin, „Über französische und deutsche Philosophie“. Aus dem Französischen von Herbert Beckers. Nebst einer beurtheilenden Vorrede des Herrn Geheimenraths von Schelling. [„O francouzské a německé filosofii“. Z francouzštiny převedl Herbert Becker. S kritickou předmluvou p. tajného rady von Schellinga.] Stuttgart a Tubinky 1834.

138 Engelsova brožura „Schelling und die Offenbarung. Kritik des neuesten Reaktionsversuchs gegen die freie Philosophie“ [„Schclling a zjevení. Kritika nejnovějšího útoku reakce proti svobodné filosofii“] vyšla anonymně v Lipsku v dubnu 1842.

139 Jde o anonymně vydanou knihu Bruna Bauera „Die Posaune des jüngsten Gerichts über Hegel, den Atheisten und Antichristen. Ein Ultimatum“ [„Pozouny posledního soudu nad atheistou a Antikristem Hegelem. Ultimatum“], Lipsko 1841.

140 Recense Eduarda Meyena o knize Alexandra Junga „Přednášky o moderní německé literatuře“ byla uveřejněna v čís. 149—151 „Rheinische Zeitung“ z 29.—31. května 1842.

141 Narážka na to, že Jung zamýšlel stát se po dokončení theologické fakulty kazatelem. — 469.