Bedřich Engels

Bedřich Vilém IV., král pruský[142]


Mezi evropskými panovníky, jejichž osobnost vzbuzuje pozornost i za hranicemi jejich země, jsou zvlášť zajímaví čtyři: ruský Mikuláš, svou přímostí a neskrývanou otevřeností, s níž usiluje o despotismus, Ludvík Filip, který si hraje na Machiavelliho naší doby, anglická Viktorie, dokonalý vzor konstituční královny, a Bedřich Vilém IV., jehož smýšlení, jak se neklamně a zřetelně projevilo za dva roky jeho panování, si zde probereme podrobněji.

Nebude z nás promlouvat nenávist a pomstychtivost strany, kterou král zavrhl a zatratil a kterou jeho úředníci potlačovali a soužili, nebude z nás mluvit trpká zášť, kterou živila censura a která svobody tisku využívá k tomu, aby šířila skandální historky a berlínské klepy. „Der deutsche Bote“ se zabývá jinými věcmi. Ale vzhledem k tomu bezectnému a podlému pochlebování, jímž časopisy denně zahrnují německá knížata a německý lid, je naprosto nutné podívat se na panstvo jednou také s jiného hlediska a posoudit jejich činy a názory stejně bezohledně jako činy a názory kohokoli jiného.

Reakce ve státní správě se v posledních letech života předcházejícího krále[a] začala spojovat s církevní reakcí. Rozvinutím svého protikladu k absolutní svobodě byly jak orthodoxní stát, tak orthodoxní církev donuceny vrátit se ke svým výchozím principům a prosazovat křesťanský princip se všemi jeho důsledky. Tak se protestantská pravověrnost navrátila ke katolicismu — fáze, která má své nejdůslednější a nejdůstojnější představitele v Leonovi a Krummacherovi — a protestantský stát se navrátil k důsledné křesťansko-feudální monarchii, jak ji zamýšlí vzkřísit Bedřich Vilém IV.

Bedřich Vilém IV. je úplně produktem své doby, je to postava, kterou lze zcela vysvětlit z vývoje svobodného ducha a z jeho boje proti křesťanství a právě jen z něho. Je krajním důsledkem prušáckého principu, který se v jeho osobě naposled vzchopil, zároveň však projevil úplnou bezmocnost vůči svobodnému sebeuvědomění. Bedřichem Vilémem IV. je logicky dovršen vývoj dosavadního Pruska v souladu s tímto principem; dosavadní Prusko nemůže už na sebe vzít novou podobu, a podaří-li se Bedřichu Vilémovi prakticky prosadit svůj systém, musí se Prusko buď chopit úplně nového principu — a tímto principem může být jedině princip svobodného ducha — anebo, nebude-li mít dost sil k tomuto pokroku, musí se vnitřně zhroutit.

Stát, o který Bedřich Vilém IV. usiluje, je podle jeho vlastního výroku křesťanský stát. Formou, ve které vystupuje křesťanství, jakmile si chce dodat vědeckou podobu, je theologie. Podstatou theologie, zejména v naši době, jc smiřování a zastírání absolutních protikladů. Ani nejdůslednější křesťan se nemůže úplně emancipovat od předpokladů naší doby; doba jej nutí, aby křesťanství modifikoval; sám má v sobě premisy, jejichž rozvíjení by mohlo vést k atheismu. Odtud také vyplývá ona podoba theologie, která našla svého anatoma v B. Bauerovi a která svou vnitřní nepravdou a licoměrností prostupuje celý náš život. Této theologii odpovídá v oblasti státu nynější vládní systém v Prusku. Bedřich Vilém IV. má svůj systém, to se nedá popřít, je to dokonale vypracovaný systém romantiky, jak to také nutně vyplývá z jeho stanoviska; neboť kdo chce s tohoto stanoviska organisovat stát, musí mít k disposici víc než několik úryvkovitých, vzájemně nesouvisících nápadů. Je tedy třeba napřed objasnit theologickou podstatu tohoto systému.

Tím, že si pruský král předsevzal prosadit princip legitimity do všech důsledků, nejen se přimyká k historické právní škole, nýbrž dokonce jde ještě dál a dospívá téměř až k restauraci v Hallerově duchu[143]. Aby uskutečnil křesťanský stát, musí především naplnit téměř zpohanštělý, racionalistický úřednický stát křesťanskými idejemi, povznést bohoslužbu a snažit se zvýšit účast na ní. Však se také hned do toho pustil. Sem patří opatření, která mají zajistit, aby lilé vůbec chodili víc do kostela, zvláště pak úředníci, přísnější dodržování nedělního klidu, zamýšlené zostření rozvodových zákonů, částečně už zahájená očista theologických fakult, váha, která se při theologických zkouškách klade na pevnou víru, jež má vyvážit chabé znalosti, přednostní obsazování mnoha úřednických míst věřícími lidmi — a četná jiná všeobecně známá fakta. To všechno jsou doklady, jaké úsilí vyvíjí Bedřich Vilém IV., aby znovu přímo zavedl křesťanství do státu a státní zákony přizpůsobil přikázáním biblické morálky. Ale to jsou jen první, bezprostřední opatření. Tím se systém křesťanského státu nemůže spokojit. Další krok je ovšem odluka církve od státu, krok, který překračuje rámec protestantského státu. V protestantském státě je král summus episcopus[b] a spojuje v sobě nejvyšší církevní a státní moc; splynutí státu a církve, jak o něm mluví Hegel, je konečným cílem této formy státu. Ale panovnický episkopát, stejně jako celý protestantismus, je ústupkem světskosti. Je to potvrzení a obhajoba papežského primátu, protože uznává nutnost viditelné nejvyšší hlavy církve; na druhé straně však prohlašuje pozemskou, světskou moc, státní moc, za absolutně nejvyšší a podřizuje jí moc církevní. Není to snad zrovnoprávnění světského a duchovního, nýbrž podřízení duchovního světskému. Neboť panovník byl nejdříve panovník a potom teprve summus episcopus a i potom zůstává především panovníkem a nikdy nemá nějakou duchovní hodnost. Druhou stránkou věci je ovšem to, že panovník spojuje nyní v sobě všechnu moc, pozemskou i nebeskou, a jakožto pozemský bůh představuje dovršení náboženského státu.

Protože však toto podřízení odporuje křesťanskému duchu, je naprosto nutné, aby stát, který si dělá nárok na křesťanskost, vrátil znovu církvi její samostatnost vůči státu. Tento návrat ke katolicismu je však už nemožný; absolutní emancipaci církve rovněž nelze provést, aniž byly podkopány základní pilíře státu; proto je tu nutno uskutečnit systém, který by byl něčím mezi tím. A takový systém Bedřich Vilém IV., pokud jde o katolickou církev, už uskutečnil, a pokud jde o protestantskou církev, i zde nad slunce jasnější fakta dokazují, jak v tomto bodě smýšlí; zvláště je třeba se zmínit o zrušení vnucené unie[144] a o osvobození staroluteránů z útlaku, který museli snášet. U protestantského vyznání vzniká tak úplně zvláštní situace. Nemá viditelnou nejvyšší hlavu, vůbec není jednotné, rozpadá se na mnoho sekt, a protestantský stát nemůže protestantskému vyznání poskytnout jinou volnost, než že bude pokládat rozličné sekty za korporace a nechá jim v jejich vnitřních záležitostech absolutní svobodu. Přitom však se panovník nevzdává episkopátu, nýbrž vyhrazuje si schvalovací právo, suverenitu vůbec, kdežto na druhé straně uznává křesťanství jako moc nad sebou a důsledně se také musí před církví kořit. Tak existují dál nejen rozpory, ve kterých se pohybuje křesťanský stát, přestože byly zdánlivě vyřešeny, nýbrž přistupuje k tomu ještě to, že jsou tu pomíchány s principy katolického státu, takže výsledkem musí být prapodivná motanice a bezzásadovost. Ale to už nepatří do theologie.

Ústy Altensteina a Bedřicha Viléma III. a postupem proti kolínskému arcibiskupovi[145] vyslovil protestantský stát poučku, že důsledný katolík nemůže být užitečným občanem státu. Tato poučka, kterou potvrzují celé dějiny středověku, neplatí jen pro protestantský stát, nýbrž pro každý stát. Kdo pokládá celé své bytí, celý svůj život za přípravu na pobyt v nebi, nemůže mít o pozemské záležitosti takový zájem, jaký vyžaduje od svých občanů stát. Stát si dělá nárok, aby byl svým občanům vším; neuznává žádnou moc nad sebou a počíná si vůbec jako absolutní moc. Katolík však uznává za absolutno Boha a jeho zařízení, církev, a nemůže se tedy bez vnitřních výhrad postavit na půdu státu. Tento rozpor je neřešitelný. U katolíka se musí i katolický stát podřizovat církvi, jinak se s ním katolík rozchází; jak se pak nemá rozcházet s nekatolickým štátem? V tomto ohledu byl postup předešlé vlády naprosto důsledný a odůvodněný; stát může ponechat katolickému vyznání neztenčenou svobodu jen potud, pokud se toto vyznání podřizuje platným zákonům. — Tento stav věcí nemohl stačit křesťanskému králi. Ale co dělat? Protestantský stát nemohl zůstat pozadu za katolickými Hohenštaufy, a při tom stupni uvědomění, jehož stát a církev dosáhly, bylo definitivní řešení možné jen tak, že by se jeden nebo druhý podrobil — jenže toto podrobení by pro tu část, která by se sklonila, znamenalo sebezničení. Otázka se stala zásadní otázkou a zásadám měl jednotlivý případ jako takový ustoupit. A co udělal Bedřich Vilém IV.? Ryze theologicky odsunul dotěrné, nepohodlné zásady, přidržel se pouze daného případu, který byl ovšem bez zásadního pohledu úplně zamotaný, a snažil se jej zlikvidovat kompromisem. Kurie neustoupila — a tak modřinu utržil stát. To je v jádře proslulé slavné řešení kolínských zmatků.

Tytéž, jen povrchně zakryté rozpory, které Bedřich Vilém IV. probudil k životu v postoji státu k církvi, snažil se vzkřísit i ve vnitřních poměrech státu. Zde se mohl opřít o již existující theorie historické právní školy a měl tu poměrně lehkou práci. Běh dějin učinil v Německu princip absolutní monarchie vládnoucím principem, zničil práva starých feudálních stavů a povýšil krále na boha ve státě. K tomu ještě vletech 1807—1812 byl proveden rozhodný útok na zbytky středověku a velká část jich byla odklizena. I když bylo potom leccos obnoveno, zákonodárství z té doby a zemský zákoník, sepsaný pod vlivem osvícenství, zůstaly nadále základem pruského zákonodárství. To byl ovšem nesnesitelný stav. Proto Bedřich Vilém IV. navazoval všude tam, kde ještě zbylo něco ze středověku. Zvláštní přízeň projevoval majorátní šlechtě a posiloval ji tím, že propůjčoval šlechtický titul pod podmínkou zřízení majorátu; měšťanský stav jako takový byl oddělen od šlechty a sedláků, tvořil zvláštní stav zastupující obchod a průmysl a podle toho se s ním také jednalo; podporovalo se rozrůzňování korporací, uzavřenost jednotlivých řemesel a jejich připodobňování cechům. Vůbec všechny královy řeči a činy již předem nasvědčovaly tomu, že má zvláštní zálibu v korporativním systému, a to právě nejlépe charakterisuje jeho středověké stanovisko. Toto spolužití privilegovaných sdružení, která mohou ve svých vnitřních záležitostech postupovat do jisté míry svobodně a samostatně, z nichž každé je vnitřně spojeno stejnými zájmy, zároveň však s ostatními bojuje a snaží se je ošidit — toto roztříštění státních sil až k úplnému rozložení státu, jak je představuje německá říše, je jedním z nejpodstatnějších momentů středověku. Je však samozřejmé, že Bedřich Vilém IV. nemá v úmyslu dovést křesťanský stát až do takových důsledků. Domnívá se sice, že je povolán k tomu, aby vytvořil pravý křesťanský stát, ale ve skutečnosti chce jen jeho theologické zdání, lesk a třpyt, ne však bídu, útlak, nepořádek a sebezničení křesťanského státu, zkrátka přeje si „zlatou střední cestu“ středověku; zrovna tak asi jako Leo chce z katolicismu jen okázalou bohoslužbu, církevní kázeň atd., ne však celý katolicismus s kůží i s chlupy. Proto také Bedřich Vilém není ve svých snahách absolutně protiliberální a násilnický, chraň bůh, chce ponechat svým Prusům všechny možné svobody, ale právě jen v podobě nesvobody, monopolu a výsady. Není zapřisáhlým nepřítelem svobody tisku, poskytne ji, ale také jen jako monopol převážně vědeckého stavu. Nechce zrušit nebo odepřít zastoupení, jen nechce, aby byl zastoupen státní občan jako takový; usiluje o takové zastoupení stavů, jaké je už částečně uskutečněno v pruských provinčních stavech. Zkrátka, nezná žádná všeobecná, občanská, lidská práva, zná jen práva korporací, monopoly, výsady. Těch je ochoten dát celou kupu, kolik jen může, aby neomezil svou absolutní moc nějakými positivními zákonnými ustanoveními. Možná, že i víc. Snad už nyní, přes královecké a vratislavské přísliby[146], má tajný úmysl, žc až uskuteční v dostatečné míře svou theologickou politiku, bude své dílo korunovat udělením říšské středověky stavovské ústavy a sváže tak ruce svým nástupcům, kteří by mohli smýšlet jinak. Důsledné by to bylo, zda to však připustí jeho theologie, to je otázka.

Viděli jsme, jak vratký a nepevný, jak nedůsledný je tento systém už sám v sobě; jeho zavádění do praxe musí nutně vyvolat nové kolísání a nové nedůslednosti. Chladný pruský úřednický stát, systém kontroly, vrzající státní mašinerie nechce ani slyšet o krásné, skvělé, důvěřivé romantice. Lid je v průměru ještě na příliš nízkém stupni politického vzdělání, než aby mohl prohlédnout systém křesťanského krále. Nenávist k výsadám šlechty, k povýšenosti duchovenstva všech vyznání je však příliš hluboko zakořeněna, než aby Bedřich Vilém na ní nutně neztroskotal, kdyby postupoval docela otevřeně. Proto dosud vždycky předem tak úzkostlivě sondoval veřejné mínění a vždycky si ještě nechával dost času, aby mohl odvolat příliš pobuřující opatření. Odtud i ta metoda, že nastrčí své ministry, a počínají-li si příliš násilně, desavuuje je, při čemž je pozoruhodné jen to, že si pruský ministr dá něco takového líbit, aniž podá demisi. Tak tomu bylo předtím zejména s Rochowem a zakrátko přijde na řadu pan Eichhorn, přestože král nedávno o něm prohlásil, že je to čestný člověk, a projevil souhlas s jeho činy. Bez takových theologických prostředků by byl Bedřich Vilém IV. už dávno ztratil lásku svého národa, kterou si dosud udržuje jen díky své přímé, žoviální povaze, mimořádné vlídnosti a přívětivosti a svému bezohlednému vtipu, který se nezastaví ani před korunovanými hlavami. Také si dává dobrý pozor, aby nebylo vidět příliš nepopulární nebo dokonce nevyhnutelně špatné stránky jeho systému; naopak, mluví o něm jen tak, jako by to byla samá nádhera, lesk a svoboda, a vystupuje jen tehdy, když se jeho systém jeví liberálnější než nynější pruské poručníkování; kdyby se však zdálo, že si počíná neliberálně, drží se moudře v pozadí. Kromě toho častuje sice obyčejný konstitucionalismus čestnými přídomky jako „povrchní“ a „sprostý“, ale přesto si osvojil jeho terminologii a používá jí ve svých řečech — máme říci jako výrazu či jako pláštíku svých idejí? — velmi obratně. Úplně stejně si počínají moderní theologičtí kompromisníci, kteří rovněž s oblibou používají politické terminologie a myslí si, že se přizpůsobili požadavkům doby. Bruno Bauer tomu bez obalu říká pokrytectví.

Pokud jde o finanční správu za vlády Bedřicha Viléma IV., nedokázal nepřekročit civilní listu, kterou si vyhradil jeho otec tím, že uzákonil, že z výnosu domén má ročně připadnout 21/2 milionu tolarů pro krále a jeho dvůr, kdežto zbytku, jakož i všech ostatních příjmů má být použito na státní účely. Lze vypočíst, i když připočteme královy soukromé příjmy, že král spotřebuje víc než 21/2 milionu — a přesto by se z nich měla krýt ještě apanáž ostatních princů. Mimo to Bülow-Cummerow dokázal, že tak zvané skládání účtů pruského státu je úplně ilusorní. Je tedy naprostým tajemstvím, jak jsou státní příjmy spravovány. Snížení daní, o němž se toho tolik namluvilo, sotva stojí za řeč a bylo by mohlo dávno vstoupit v platnost už za dřívějšího krále, kdyby se byl nebál, že jednou bude muset daně zvýšit.

Myslím, že jsem o Bedřichu Vilémovi IV. už řekl dost.Je samozřejmé, že při své nesporně dobromyslné povaze v těch věcech, jež se nedotýkají jeho theorie, dělá upřímně to, co od něho žádá veřejnost a coje opravdu dobré. Zbývá jen otázka, zda svůj systém vůbec někdy prosadí? Na tuto otázku lze na štěstí odpovědět jen: ne. Za ten rok, co prý měl tisk větší volnost pohybu — v daném okamžiku je už ovšem zase z nejnesvobodnějších — prodělal pruský národ takový rozmach, kterému nicotnost tohoto opatření vůbec neodpovídá. Tlak censury ochromuje v Prusku tak ohromnou spoustu sil, že sebenepatrnější uvolnění vyvolává nepoměrně silnou reakci. Veřejné mínění v Prusku se stále více soustřeďuje na dvě věci: na zastupitelské zřízení a zvláště na svobodu tisku; nechť se král kroutí, jak chce, veřejné mínění si na něm vynutí nejdříve svobodu tisku, a až ta bude, musí po ní za rok následovat ústava. A až bude zastoupení, tu vůbec nelze předvídat, jakou cestu potom Prusko nastoupí. Jedním z prvních následků bude rozbití spolku s Ruskem, nebude-li král již dříve nucen dát vale tomuto důsledku svého principu. Ale potom může přijít ještě ledacos, a nynější situace Pruska velmi připomíná situaci Francie před — leč zdržuji se všech předčasných závěrů.


Napsal B. Engels asi v říjnu 1842
Po prvé otištěno ve sborníku „Einundzwanzig
Bogen aus der Schweiz“, vydaném Herweghem
v Curychu a Winterthuru roku 1843
Podpis: F. O.
  Podle textu sborníku
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Bedřicha Viléma III. (Pozn. red.)

b nejvyšší biskup, hlava církve. (Pozn. red.)

142 Tento článek napsal Engels pro radikální měsíčník „Der Deutsche Bote aus der Schweiz“ [„Německý posel ze Švýcar“], jejž chtěl roku 1842 vydávat v Curychu Georg Herwegh místo stejnojmenného časopisu, který tam vycházel. Ale plán vydávání nového časopisu se neuskutečnil a články, jež byly pro něj napsány, byly v létě 1843 — ježto knihy nad 20 archů nepodléhaly censuře — vydány ve sborníku „Einundzwanzig Bogen aus der Schweiz“ [„Jednadvacet archů ze Švýcar“].

143 Reakční švýcarský právník a historik Karl Ludwig Haller ve své šestisvazkové práci „Restauration der Staats-Wissenschaft“ [„Restaurace státovědy“], vydané v letech 1816 až 1834, hlásal úplnou restauraci absolutistického feudálního řádu a vzkříšení reakční ideje středověkého stavovsko-korporativního státu.

144 Jde tu o to, že roku 1841 Bedřich Vilém IV. přiznal staroluteránům právo založit vlastní církev.

145 Jde o zatčení kolínského arcibiskupa v souvislosti s t. zv. „kolínskými“ či „církevními zmatky“ .

Jedná se o konflikt mezi pruskou vládou katolickou církví známým pod názvem „církevní zmatky“ nebo „kolínské zmatky“. Vznikl v souvislosti s otázkou náboženského vyznáni děti ze smíšených manželství (mezi katolíky a protestanty). Začal roku 1837 zatčením kolínského arcibiskupa, který byt obviněn z velezrady za to, že se vzepřel podřídit se požadavkům pruského krále Bedřicha Viléma III. Konflikt skončil za Bedřicha Viléma IV. kapitulací pruské vlády.

146 Engels tím míní slavnostní sliby, které Bedřich Vilém IV. dal roku 1840, když mu skládaly přísahu věrnosti delegace různých pruských provincií a měst (Královce, Vratislavi a j.); král tehdy prohlásil: „Slibuji zde před tváří boží...‚ že chci pečovat o blaho, zdar, čest všech stavů... všechna vyznání mých poddaných jsou mi stejně svatá, budu usilovat o ochranu všech jejich práv.“