Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Závěry

Když jsme si dosti podrobně všimli poměrů, ve kterých žije anglická dělnická třída ve městech, bude nyní na čase vyvodit z těchto skutečností další závěry a ty pak zase porovnat se skutečným stavem. Podívejme se tedy, co se za těchto poměrů stalo s dělníky samými, jací to jsou lidé a jaký je jejich tělesný stav, inteligence a mravní úroveň.

Když jednotlivec způsobí druhému ublížení na těle, a to takové, že přivodí poškozenému smrt, pak to nazýváme zabitím; věděl-li pachatel předem, že ublížení přivodí smrt, nazýváme takový zločin vraždou. Když však společnost[a] přivede stovky proletářů do takové situace, že musí propadnout předčasné, nepřirozené smrti, smrti, která je stejně násilná jako smrt mečem nebo kulkou; když bere tisícům podmínky, jež k životu potřebují, a vhání je do poměrů, v nichž prostě žít nemohou; když je mocným ramenem zákona nutí v těchto poměrech setrvávat, dokud nepřijde smrt, jež je nutným důsledkem těchto poměrů; když společnost ví, až příliš dobře ví, že se tyto tisíce musí stát obětí takových podmínek, a přece dopouští, aby tyto podmínky trvaly dál — pak je to právě tak vražda, jako když někoho zabije jednotlivec. Jenomže je to vražda skrytá, zákeřná, vražda, proti které se nikdo nemůže bránit, vražda, jež se nezdá být vraždou, poněvadž vraha není vidět, protože vrahy jsou všichni a přece nikdo, protože smrt oběti vypadá jako smrt přirozená a poněvadž je to spíše zločin z opomenutí než zločin spáchaný. Ale vraždou to stejně zůstává. Budu muset nyní dokázat, že se společnost v Anglii každého dne a každé hodiny dopouští této sociální vraždy, jak to plným právem nazývají anglické dělnické noviny; že přivedla dělníky do postavení, v němž si nemohou udržet zdraví a v němž nemohou dlouho žít; že takto krok za krokem pozvolna podrývá dělníkům život a připravuje je tak předčasně do hrobu. Budu muset dále dokázat, že společnost ví, jak je tento stav škodlivý zdraví a životu dělníků, a přece nic nedělá, aby jej zlepšila. To, že o následcích svých zřízení ví, že tedy její jednání není pouhým zabitím, nýbrž vraždou, to dokáži už tím, když budu moci doložit fakt zabití oficiálními dokumenty, parlamentními a vládními zprávami.

Rozumí se samo sebou, že třída, která žije ve vylíčených poměrech a která je tak špatně zaopatřena nejnutnějšími životními potřebami, nemůže být zdráva a dosahovat vysokého věku. Než všimněme si ještě jednou jednotlivých okolností, teď speciálně s toho hlediska, jaký mají vliv na zdraví dělníků. Už sama centralisace obyvatelstva do velkých měst má nepříznivý vliv; ovzduší Londýna nemůže být nikdy tak čisté a bohaté na kyslík jako vzduch v nějakém venkovském obvodu. Dva a půl milionů plic a dvě stě padesát tisíc ohňů soustředěných na třech až čtyřech čtverečných zeměpisných mílích spotřebuje nesmírné množství kyslíku, jež se dá jen stěží nahrazovat, protože způsob stavby městských domů už sám o sobě znesnadňuje přístup vzduchu. Kysličník uhličitý, vznikající při dýchání a spalování, zůstává pro svou specifickou váhu dole v ulicích a hlavní proud větru vane jen nad střechami domů. Plíce obyvatel nedostávají všechno potřebné množství kyslíku a následek toho je tělesná i duševní zemdlenost a snížení životaschopnosti. Z tohoto důvodu jsou sice městští lidé daleko méně vystaveni akutním a zvláště zánětlivým chorobám než venkované, žijící ve volném, normálním ovzduší, zato však trpí tím více chronickými neduhy. A není-li život ve velkých městech už sám o sobě nijak zdravý, jak škodlivý teprve musí být vliv nepřirozeného ovzduší v dělnických čtvrtích, kde, jak jsme viděli, je pohromadě všechno, co může vzduch kazit. Na venkově je snad docela neškodné mít těsně vedle domu hnojiště, protože tam má vzduch se všech stran volný přístup; ale uprostřed velkého města v těsných ulicích a dvorech, kde vzduch proudit nemůže, je to něco docela jiného. Ve všech hnijících rostlinných a živočišných látkách se vyvíjejí plyny, které jsou nesporně zdraví škodlivé, a když pak tyto plyny nemohou volně unikat, musí zamořovat ovzduší. Smetiště a stojaté kaluže v dělnických čtvrtích velkoměst mají proto velmi neblahý vliv na veřejné zdraví, neboť právě v nich se tvoří takové choroboplodné plyny; stejně tak výpary znečištěných řek. Ale to ještě zdaleka není všechno. Dnešní společnost zachází s masou chudáků přímo hanebně. Přiláká je do měst, kde dýchají horši vzduch než doma na venkově. Vykáže je do čtvrtí, které jsou postaveny tak, že je tu výměna vzduchu mnohem nedokonalejší než ve všech ostatních částech města. Vezme jim všechnu možnost udržovat čistotu, vezme jim vodu, protože zavedení vodovodu stojí peníze a řeky jsou tak znečištěny, že se voda z nich nedá používat ani na mytí, ani na praní; nutí je vyhazovat na ulici všechny odpadky a smetí, vylévat tam všechnu špínu, často i všechen nejhnusnější neřád a výkaly, protože jim bere všechnu možnost zbavit se toho nějak jinak; nutí je tím, aby si sami zamořovali svoje vlastní čtvrti. Ale ani to ještě není všechno. Na hlavu chudáka se nahrne všechno nejhorší. Je-li obyvatelstvo ve městech už beztak příliš směstnáno, jsou chudáci teprve namačkáni na co nejmenším prostoru. Nestačí, že jim zkazili vzduch na ulici, zavírají je ještě po tuctech do jediné světnice, takže vzduch, který v noci dýchají, je přímo k zalknutí. Dávají jim vlhké byty, sklepní díry, kam teče zdola, nebo podkrovní komůrky, kam teče shora. Domy jim stavějí tak, že ztuchlý vzduch nemůže odcházet. Dávají jim špatné, chatrné nebo roztrhané šaty a špatnou, falšovanou a těžko stravitelnou potravu. Vystavují je neustálému napětí, zmítání mezi strachem a nadějí, štvou je jako divou zvěř a nedopřejí jim chvíli pokoje, aby se těšili z poklidného života. Vezmou jim všechny radosti mimo pohlavní rozkoš a alkohol, zato je nutí denně pracovat až do úpadu všech duševních a tělesných sil, a tím je neustále dráždí k nejšílenějším výstřelkům v těch dvou jediných požitcích, které si mohou dopřát. A když to všechno není nic platné, když to všechno přečkají, stanou se za krise obětí nezaměstnanosti a přijdou i o to poslední, co jim ještě zbývalo.

Je možné, aby za takových okolností mohla být chudší třída zdravá a dožívat se vysokého věku? Co tu lze jiného očekávat než nadměrnou úmrtnost, neustálé řádění epidemií a nezadržitelně postupující tělesné chátrání dělnického obyvatelstva? Podívejme se, jak vypadá skutečnost.

Že bydlení dělníků v bídných čtvrtích spolu s ostatními podmínkami, v nichž tato třída žije, vyvolává mnoho nemocí, o tom máme svědectví se všech stran. Již dříve uvedený článekv „Artisan“ tvrdí plným právem, že nutným následkem takových poměrů musí být plicní choroby a ty že se opravdu zvláště často vyskytují mezi dělníky. Souchotinářský vzhled tolika lidí, jež potkáváme na ulici, dokazuje, že špatné ovzduší Londýna, především jeho dělnických čtvrtí, ohromnou měrou podporuje vznik tuberkulosy. Jestliže se časně zrána v době, kdy jdou všichni do práce, procházíme chvíli ulicemi, užasneme nad spoustou napolo nebo docela souchotinářsky vypadajících lidí, jež potkáváme. Ani v Manchesteru nevypadají lidé tak špatně; tyto bledé, vyzáblé mátohy s propadlým hrudníkem a vpadlýma očima, které potkáváme na každém kroku, tyto malátné, vyčerpané obličeje bez špetky energie jsem viděl v tak nápadném množství jen v Londýně — ačkoli i v továrních městech na severu si souchotiny vyžádají každý rok velmi mnoho obětí. Se souchotinami soutěží, vedle jiných plicních nemocí a spály, především nemoc, jež řádí mezi dělníky nejstrašněji — a to je tyfus. Tuto všeobecně rozšířenou pohromu oficiální zpráva o zdravotním stavu dělnické třídy přímo vyvozuje ze špatného stavu bytů, zvláště ze špatného větrání, vlhkosti a špíny. Tato zpráva — nezapomínejme, že ji vypracovali přední angličtí lékaři podle údajů jiných lékařů tvrdí, že jediný takový špatně větraný dvůr, jediná slepá ulička bez stoky je schopna vyvolat a téměř vždy vyvolává epidemii horečky, zvláště když obyvatelé žijí stísněni jeden na druhém a v blízkosti se rozkládají organické látky. Tato horečka má skoro všude stejný charakter a téměř vždy se z ní vyvine pravý tyfus. Tak je tornu v dělnických čtvrtích všech velkých měst a dokonce i v jednotlivých špatně postavených a nečistých uličkách menších obcí. Tyfus je nejvíce rozšířen v chudých čtvrtích, ačkoli si ovšem tu a tam vyžádá nějakou oběť i z lepších obvodů. V Londýně řádil tyfus už od dávných dob; ale neobyčejně prudký průběh epidemie roku 1837 dal podnět k zmíněné oficiální zprávě. Podle výroční zprávy dra Southwooda Smitha o londýnské infekční nemocnici bylo roku 1843 ošetřováno 1462 nemocných, tj. o 418 více než v kterémkoli dřívějším roce. Ve vlhkých a špinavých končinách východního, severního a jižního obvodu Londýna řádila tato nemoc zvlášť prudce. Mnoho pacientů byli dělníci, kteří přišli z venkova a kteří cestou i po svém příchodu krutě strádali, spali na ulici polonazí a polomrtví hlady, protože nemohli najít práci, a tak dostali horečku. Tito lidé byli při převozu do nemocnice tak zesláblí, že museli dostat pro posilnění neobvyklé množství vína, koňaku, čpavkových preparátů a jiných povzbuzujících prostředků. Z celkového počtu nemocných zemřelo l61/2%. Také v Manchesteru se tato zhoubná horečka vyskytuje; v horších dělnických čtvrtích Starého města, v Ancoats, v Malém Irsku atd. nebyla skoro nikdy docela potlačena, ale přece jen je tam, jako vůbec ve všech anglických městech, méně rozšířena, než by se dalo očekávat. Naproti tomu ve Skotsku a Irsku řádí tyfus s nepředstavitelnou prudkostí; v Edinburghu a v Glasgowě vypukl s obzvláštní silou po drahotě roku 1817 a po obchodních krisích v letech 1826 a 1837. Po každé řádil asi tři roky a pak na čas poněkud ochabl. Za epidemie v Edinburghu postihla horečka roku 1817 asi 6000 osob, roku 1837 na 10.000 osob, a nejen počet nemocných, nýbrž i prudkost nemoci a úmrtnost se s každým novým opakováním epidemie stupňovaly.[b] Ale pohromy způsobené touto nemocí v dřívějších dobách nejsou nic proti tomu, jak řádila po krisi roku 1842. Šestina všech chudých v celém Skotsku dostala horečku a potulní žebráci hrozivě rychle přenášeli nákazu od obce k obci. Nemoc nezasáhla střední a vyšší vrstvy společnosti — přesto bylo ve dvou měsících více nemocných horečkou než dříve za dvanáct let. V Glasgowě onemocnělo roku 1843 horečkou dvanáct procent obyvatelstva, tj. 32.000 lidí, z nichž pak 32% zemřelo, kdežto v Manchesteru a Liverpoolu bývá úmrtnost obvykle jen 8%. U této nemoci byl kritický sedmý a patnáctý den; patnáctého dne pacient většinou zežloutl, což naše autorita považuje za důkaz, že příčinu nemoci je třeba hledat i v duševním rozrušení a strachu.[c] Rovněž v Irsku jsou tyto epidemické horečky obvyklé. Za 21 měsíců v letech 1817—1818 prošlo dublinskou nemocnicí 39.000 nemocných horečkou a v pozdějších letech podle šerifa Alisona (v druhém svazku knihy „Zásady populace“) dokonce 60.000. Nemocnice v Corku musila v letech 1817—1818 vzít do lékařské péče sedminu obyvatelstva, v Limericku byla v tutéž dobu nemocna horečkou čtvrtina obyvatelstva a v brlozích Waterfordu devatenáct dvacetin obyvatelstva.[d]

Když si připomeneme podmínky, v nichž dělníci žijí, když uvážíme, jak těsné jsou jejich byty, jak je každý kout napěchován lidmi, jak nemocní i zdraví spí spolu v jedné místnosti, na jednom lůžku, pak se musíme ještě divit, že se tak nakažlivá choroba jako tato horečka nerozšíří ještě víc. A když povážíme, jak nedostatečná je lékařská pomoc, které se nemocným dostává, kolik jich zůstane vůbec bez lékařské rady a bez poučení o nejsamozřejmějších dietních předpisech, pak nám tato úmrtnost připadá ještě nepatrná. Dr. Alison, který tuto nemoc důkladně zná, vidí její příčinu přímo v nouzi a bídném postavení chudých, stejně jako citovaná zpráva; tvrdí, že strádání a nedostatečné uspokojování životních potřeb činí tělo přístupným nákaze a vůbec zaviňuje, že je epidemie tak strašná a že se tak rychle šiří. Dr. Alison dokazuje, že jak ve Skotsku, tak v Irsku přišla tyfová epidemie vždycky po období strádání — ať už byla příčinou obchodní krise nebo neúroda — a že nemoc řádila skoro výhradně mezi dělnickou třídou. Je pozoruhodné, že podle jeho výpovědi většina těch, kdo tyfu podlehli, byli otcové rodin, tedy právě ti, které jejich rodina nejvíc postrádá; totéž dosvědčuje několik irských lékařů, které cituje.

Bezprostřední příčinou mnoha dalších nemocí je spíše potrava než obydlí dělníků. Strava dělníků, která je už sama o sobě těžko stravitelná, se naprosto nehodí pro děti; a přitom dělník nemá ani čas, ani prostředky, aby svým dětem opatřil vhodnější výživu. K tomu ještě přistupuje velmi rozšířený zvyk dávat dětem kořalku nebo dokonce opium a to všechno spolu s ostatními životními podmínkami škodlivými pro tělesný vývoj způsobuje nejrůznější choroby zažívacích orgánů, jež zanechávají následky pro celý život. Skoro všichni dělníci mají více méně slabý žaludek, a přesto jsou neustále nuceni dál jíst stravu, která jejich neduh způsobila. Odkud by také mohli vědět, z čeho nemoc pochází — a i kdyby to věděli, jak by mohli dodržovat vhodnou dietu, dokud se nezmění jejich životní podmínky a návyky? — Z tohoto špatného zažívání se však už v dětství vyvíjejí nové nemoci. Krtičnatost (skrofulosa) je mezi dělníky téměř všeobecná a krtičnatí rodiče mají krtičnaté děti, zvláště když u dětí se zděděnou náchylností ke krticím působí zase znovu původní příčina nemoci. Druhým následkem podvýživy v době vývoje je křivice (anglická nemoc, uzlovité výrůstky na kloubech), kterou rovněž vidíme velmi často u dělnických děti. Kosti zůstávají dlouho měkké, vývoj kostry vůbec postupuje velmi pomalu a vedle obvyklých příznaků křivice se vyskytuje i zkřivení nohou a páteře. Jistě nemusím připomínat, jak všechny tyto choroby ještě zhoršuje to, že dělníci jsou vystaveni neustálým změnám, způsobeným váznutím obchodu, nezaměstnaností a hladovými mzdami za krise. Přechodná podvýživa, kterou téměř každý dělník alespoň jednou v životě po nějaký čas trpí, zhoršuje ještě následky způsobené nevhodnou, i když dostatečnou výživou. Děti, které nedostanou dosyta najíst právě v době, kdy nejvíc potřebují dobrou výživu — a kolik je takových dětí za každé krise, ba i v dobách největší konjunktury! — takové děti nutně musí být slabé, krtičnaté a ve vysokém stupni rachitické. A že tomu tak je, to vidíme na vlastní oči. Nedostatek péče, kterým trpí ohromné množství dělnických dětí, zanechává nenapravitelné následky na celý život a vede k oslabení celé dělnické třídy. Připočítáme-li k tomu ještě nevyhovující oblečení dělníků a že se právě proto těžko mohou chránit před nachlazením, dále že musí pracovat tak dlouho, dokud se vůbec drží na nohou, že bída rodiny ještě vzrůstá, když někdo onemocní, že se jim až příliš často nedostává vůbec žádné lékařské pomoci — pak si budeme moci zhruba představit, jaký je zdravotní stav anglických dělníků. O škodlivých následcích práce v některých odvětvích při dnešním provozu se tu zatím zmiňovat nebudu.

K tomu přistupují ještě jiné vlivy, které oslabují zdraví velmi mnoha dělníků. Především je to opilství. Všechny svody, všechna možná pokušení se tu spojují, aby udělala z dělníků pijany. Kořalka je pro ně téměř jediným zdrojem potěšení a všechno jako by se spiklo, aby k němu měli co nejblíže. Dělník přichází z práce domů unavený a otupělý; jeho domov není ani trochu útulný, je vlhký, nevlídný a špinavý; dělník nutně potřebuje rozveselení, musí mít něco, proč by stálo za to se dřít, něco, co by učinilo vyhlídku na příští trpký den snesitelnou; jeho nervosní, mrzutou a hypochondrickou náladu, vyvolanou už špatným zdravotním stavem, hlavně zažívacími poruchami, stupňuje až k nesnesitelnosti jeho celkové postavení v životě, nejistota existence, závislost na všech možných náhodách a bezmocnost udělat něco pro své vlastní zajištění; jeho tělo, zesláblé pobytem ve špatném vzduchu a špatným jídlem, se mocně dožaduje nějakého povzbuzení zvenčí; svou potřebu družnosti může uspokojit jen v hospodě, protože to je jediné místo, kde se může sejít s přáteli; a při tom všem by to nemělo dělníka táhnout k pití, při tom všem by měl odolávat vábení kořalky? Naopak, je to morální a fysická nutnost, že za takových podmínek velmi mnoho dělníků musí propadnout opilství. A vedle spíše fysických vlivů, které ženou dělníka k pití, příklad tolika lidí kolem, zanedbaná výchova, nemožnost uchránit mladé lidi před pokušením, často přímý vliv rodičů propadlých alkoholu, kteří sami dávají dětem kořalku, dále jistota, že v opojení alespoň na několik hodin zapomene na bídu a tíhu života, a sta a sta jiných okolností působí tak silně, že opravdu nemůžeme dělníkovi jeho zálibu v kořalce zazlívat. Opilství tu přestalo být neřestí, za kterou můžeme činit odpovědným toho, kdo jí propadl, stává se prostě jevem, nutným a nevyhnutelným důsledkem určitých podmínek, působících na objekt bez vůle — bez vůle alespoň vůči těmto podmínkám. Odpovědni jsou ti, kdo udělali z dělníka pouhý objekt. Ale stejně nutně jako dělníci propadají pití, právě tak nutně má pití zhoubné účinky na ducha i tělo svých obětí. Náchylnost k nemocem všeho druhu, vyvolávanou poměry, v nichž dělníci žijí, šíření plicních a břišních chorob, stejně jako vznik a rozmáhání tyfu pití v nejvyšší míře podporuje.

Jiná příčina, proč dělníci trpí různými tělesnými neduhy, je v tom, že nemají možnost opatřit si v nemoci pomoc schopných lékařů. Je sice pravda, že se mnoho dobročinných ústavů snaží tomuto nedostatku odpomoci, že např. nemocnice v Manchesteru poskytne pomoc 22.000 nemocných ročně, buď je přijme do ošetřování, nebo jim poskytne lékařskou radu či léky, ale co to všechno je na město, kde podle Gaskcllova výpočtu[e] potřebují lékařskou pomoc ročně tři čtvrtiny obyvatelstva? Angličtí lékaři si za návštěvy hodně počítají a dělníci to nemohou zaplatit. Mají tudíž na vybranou: buď nedělat vůbec nic, nebo se rozhodnout pro levné mastičkáře a jejich lektvary, kterými si nakonec spíš uškodí, než pomohou. Ve všech anglických městech řádí velká spousta takových mastičkářů, kteří inseráty, plakáty a jinými triky získávají zákaznictvo mezi chudšími vrstvami. Mimo to se prodává mnoho tak zvaných patentovaných léčiv (patent medicines) proti všem možným i nemožným neduhům: Morrisonovy pilulky, Parrův životobudič, pilulky dra Mainwaringa a tisíce jiných pilulek, esencí, balzámů, jež mají vesměs tu vlastnost, že léčí všechny nemoci na světě. Tyto lektvary sice zřídka kdy obsahují vysloveně škodlivé látky, ale užívají-li se často a ve velkých dávkách, působí přece jen na organismus nepříznivě; a protože všechny inseráty hlásají nevědomým dělníkům, že čím víc takových pilulek berou, tím lépe, nemůžeme se divit, když je neustále polykají ve velkých dávkách, ať už k tomu mají důvod nebo ne. Není nic neobvyklého, že výrobce Parrova životobudiče prodá za jediný týden 20.000 až 25.000 krabiček těchto léčivých pilulek — a přitom je jeden užívá proti zácpě, druhý proti průjmu, ten zas proti horečce, slabosti a proti všem možným nemocem. Tak jako si u nás v Německu rolníci v určitých dobách přikládali baňky a pouštěli žilou, užívají nyní angličtí dělníci patentované lektvary, aby si tím sami škodili a výrobcům těchto pilulek naháněli peníze do kapes. Jedna z nejškodlivějších patentovaných medicin je nápoj, který se připravuje z opiátů, zvláště z laudánu, a který se prodává pod názvem „Godfrey‘s Cordial“. Ženy, které pracují doma a opatrují vlastní nebo cizí děti, dávají jim tento nápoj, aby byly zticha a aby, jak se mnohé z nich domnívají, zesílily. Často začnou dítě krmit touto medicinou hned po narození, a aniž tuší škodlivé následky takového „posilování srdce“, pokračují tak dlouho, až dítě zemře. Čím je dětský organismus otupělejší na působení opia, tím větší dávky dostává. A když už nepůsobí „Cordial“, dávají mu i nezředěné opium, často 15 až 20 kapek najednou. Nottinghamský coroner vypovídal před vládní komisí[f], že jeden lékárník zpracoval podle vlastního přiznání za jeden rok třináct centů syrupu na „Godfrey‘s Cordial“. Snadno si domyslíme, jaké následky to má na takto léčené děti. Blednou, vadnou, slábnou a většinou umírají dříve, než dosáhnou věku dvou let. Používání tohoto léku je velmi rozšířeno ve všech velkých městech a průmyslových obvodech Anglie.

Následek všech těchto vlivů je celková tělesná zesláblost dělníků. Je mezi nimi málo silných, urostlých a zdravých lidí, alespoň ne mezi průmyslovými dělníky, kteří pracují převážně v uzavřených místnostech, a jen o těch je tu řeč. Skoro všichni jsou slabí, kostnatí, ale kosti nemají zvlášť silné, jsou hubení, bledí a s chabými svaly kromě těch, které jsou při práci vystaveny zvláštní námaze. Skoro všichni trpí špatným zažíváním, a jsou proto více méně hypochondričtí, zachmuření a mrzutí. Jejich zesláblé tělo není odolné proti nemocem, a tak jim při každé příležitosti snadno podléhá. Proto také brzy stárnou a umírají mladí. Tabulky úmrtnosti toto tvrzení nezvratně dokazují.

Podle zprávy generálního registrátora G. Grahama je roční úmrtnost v celé Anglii a Walesu o něco nižší než 21/4% tj. ročně umírá jeden z 45 lidí.[g] Takový alespoň byl průměr v letech 1839 až 1840. V dalším roce úmrtnost poněkud klesla a umíral jen jeden ze 46. Ale ve velkých městech je poměr úplně jiný. Mám tu před sebou oficiální tabulky („Manchester Guardian“ z 31. července 1844), podle nichž úmrtnost v některých velkých městech vypadá takto: v Manchesteru, včetně Salfordu a Chorltonu jeden z 32,72 — bez Salfordu a Chorltonu jeden z 30,75; v Liverpoolu včetně West-Derby (předměstí) jeden z 31,90 a bez West-Derby jeden z 29,90, kdežto průměrná úmrtnost všech uvedených obvodů Cheshiru, Lancashiru a Yorkshiru — a tato hrabství zahrnují celou řadu úplně nebo zpola venkovských obvodů a mnoho malých měst — vykazuje při celkovém počtu 2,172.506 obyvatel úmrtnost jeden z 39,80. Jak zle jsou na tom dělníci ve městech, ukazuje úmrtnost v Prescottu v Lancashiru: zde bydlí převážně horníci, a protože práce v dolech není zrovna nejzdravější, jsou tu zdravotní poměry horší než v zemědělských krajích. Ale dělníci tu bydlí na venkově, a tak je tu úmrtnost 1 ku 47,54, což je bezmála o 21/2% lepší než průměr celé Anglie. Všechny tyto údaje jsou z tabulek úmrtnosti z roku 1843. Ještě vyšší je úmrtnost ve skotských městech; v Edinburghu roku 1838—1839 1 z 29, roku 1831 jen ve Starém městě dokonce 1 z 22; v Glasgowě podle dra Cowana („Statistika narození a úmrtnosti v Glasgowě“)[105] od roku 1830 umírá ročně průměrně jeden z 30, v jednotlivých letech i jeden z 22 až 24. — Existují nejrůznější svědectví, že toto neobyčejné zkrácení průměrného věku připadá hlavně na dělnickou třídu a že průměr všech tříd je příznivější proto, že u vyšších a středních tříd je úmrtnost menší. Údaje posledního data najdeme ve svědectví lékaře P. H. Hollanda z Manchesteru, který z úředního příkazu[h] prozkoumal manchesterské předměstí Chorlton-on-Medlock. Rozdělil domy a ulice vždy do tří kategorií a zjistil tyto rozdíly v úmrtnosti:

První kategorie ulic: domy    I. kategorie, úmrtnost 1 z 51
   "           "         "        "   II.       "              " 1 z 45
   "           "         "        "  III.       "              " 1 z 36
Druhá kategorie ulic: domy    I. kategorie, úmrtnost 1 z 55
   "           "         "        "   II.       "              " 1 z 38
   "           "         "        "  III.       "              " 1 z 35
Třetí kategorie ulic: domy    I. kategorie, údaje nejsou
   "           "         "        "   II.       "              " 1 z 35
   "           "         "        "  III.       "              " 1 z 25

Z mnoha jiných tabulek sestavených Hollandem vysvitá, že v ulicích druhé kategorie je úmrtnost o 18 % vyšší a v ulicích třetí kategorie o 68 % vyšší než v ulicích první kategorie; že v domech druhé kategorie je o 31 % vyšší a v domech třetí kategorie o 78 % vyšší než v domech první kategorie. Dále, že se ve špatných ulicích, které byly opraveny, úmrtnost o 25 % zmenšila. A končí poznámkou, na anglického buržou velmi otevřenou:

„Zjistíme-li, že úmrtnost je v některých ulicích čtyřikrát vyšší než v jiných a v celých kategoriích ulic dvakrát vyšší než vjiných kategoriích, zjistíme-li dále, že v ulicích, které jsou ve špatném stavu, je úmrtnost stále stejně vysoká a v dobře udržovaných ulicích stále stejně nízká, nemůžeme se vyhnout závěru, že jsou masy našich spoluobčanů, stovky našich nejbližších sousedů každoročně zabíjeny (destroyed) proto, že se neprovádějí ani ta nejsamozřejmější bezpečnostní opatření.“

Týž fakt potvrzuje zpráva o zdravotním stavu dělnické třídy. V Liverpoolu byl roku 1840 průměrný věk u vyšších tříd (gentry, svobodná povolání atd.) 35 let, u obchodníků a lépe postavených řemeslníků 22 let, kdežto u dělníků, nádeníků a námezdně pracujících vůbec jenom 15 let. Parlamentní zprávy obsahují další spoustu podobných faktů.

Úmrtnost dělnické třídy zvyšuje hlavně to, že tu umírá tolik malých dětí. Něžné dětské tělíčko nejhůř odolává nepříznivým vlivům nízké životní úrovně; nedostatek péče, jímž dítě často trpí, když oba rodiče pracují nebo když jeden z nich je mrtev, se velmi brzy mstí, a tak se nelze divit, když např. v Manchesteru podle právě zmíněné zprávy umírá přes 57 % dělnických dětí před dosažením pátého roku, kdežto dětí z vyšších vrstev umírá jen 20 % a průměrná úmrtnost dětí všech tříd ve venkovských obvodech nečiní ani 32 % všech dětí pod pět let.[i] Článek v „Artisan“, o němž tu byla už několikrát zmínka, nám o tom podává podrobnější přehled tím, že srovnává úmrtnost u jednotlivých dětských nemocí ve městech a na venkově, a tak dokazuje, že vcelku jsou epidemie Liverpoolu a Manchesteru třikrát smrtelnější než ve venkovských obvodech; že onemocnění nervové soustavy jsou ve městech pětkrát častější a žaludeční choroby dvakrát častější. Poměr mezi těmi, kdož umírají na plicní choroby ve městech a na venkově, je 21/2% k 1. Počet dětských úmrtí na neštovice, spalničky, černý kašel a spálu je ve městech čtyřikrát větší, na vodnatelnost mozku třikrát větší a na psotník desetkrát větší než na venkově. Abych uvedl ještě jeden věrohodný pramen, zařazuji sem tabulku, kterou otiskl dr.Wade ve své knize „History of the Middle and Working Classes“, London 1835, 3rd ed. [„Dějiny střední a pracující třídy“, Londýn 1835, 3. vyd.] podle zprávy parlamentní tovární komise z roku 1832.

Z 10.000 lidí umírají pod 5 let 5 - 19 20 - 39 40 - 59 60 - 69 70 - 79 80 - 89 90 - 99 100
a více
v hrabství Rutland,
zdravý zemědělský obvod
2865 891 1275 1299 1189 1428 938 112 3
v hrabství Essex,
bažinatý zemědělský obvod
3159 1110 1526 1413 963 1019 630 177 3
ve městě Carlisle 1779-1787,
před zavedením továren
4408 911 1006 1201 940 826 533 153 22
ve městě Carlisle,
po zavedení továren
4738 930 1261 1134 677 727 452 80 1
v Prestonu,
továrním městě
4947 1136 1379 1114 553 532 298 38 3
v Leedsu,
továrním městě
5286 927 1228 1198 593 512 225 29 2

Mimo tyto rozličné nemoci, které jsou nutným následkem dnešního zanedbávání a utlačování chudší třídy, působí tu však ještě jiné vlivy, které přispívají k růstu úmrtnosti malých dětí. V mnoha rodinách pracuje žena i muž mimo dům, a tak jsou děti odkázány úplně samy na sebe; rodiče je buď zamknou doma, nebo je dají někomu za peníze hlídat. Není proto divu, že sta a sta takových dětí padnou za oběť všem možným nehodám. Nikde nekončí tolik dětí pod koly vozů a pod kopyty koní, nikde se jich tolik nezabije pádem z okna a pod., nikde se jich tolik neutopí nebo neuhoří jako ve velkých anglických městech. Zvláště časté jsou případy, kdy děti zemřou na popáleniny nebo opařeniny — v Manchesteru v zimních měsících téměř každý týden jedno, v Londýně je tomu stejně, ale tam o tom noviny zřídka kdy píší; mám po ruce jen jednu zprávu z „Weekly Dispatch“ z 15. prosince 1844, podle níž se v týdnu od 1. do 7. prosince stalo šest takových případů. Tyto ubohé děti, které zhynou takovou strašnou smrtí, jsou jen a jen obětí našeho společenského nepořádku a majetné třídy, jež má na udržení tohoto nepořádku zájem — ale přitom je těžko říci, nebyla-li i tato hrozná, bolestná smrt vlastně pro děti dobrodiním, když je uchránila před dlouhým životem plným dřiny a bídy, životem bohatým na utrpení a chudým na radost. Tak daleko to došlo v Anglii — a buržoasie o tom všem čte denně v novinách a vůbec se o to nestará. Nebude si ovšem také moci stěžovat, když ji na základě uvedených oficiálních i neoficiálních zpráv, které musí znát, přímo obviním ze sociální vraždy. Buď ať se postará o to, aby se s tímto strašným stavem skoncovalo, nebo ať odevzdá správu obecných zájmů do rukou dělnické třídy. K tomu druhému nemá chuti, a k prvnímu — pokud zůstává buržoasií a v zajetí buržoasních předsudků — nemá síly; dělá sice teď, kdy už padlo statisíce obětí, konečně určitá menší opatření pro budoucnost, vydává „Metropolitan Buildings Act“[106], který má alespoň trochu omezit nejbezohlednější stavění jednoho domu na druhý — pyšní se sice opatřeními, která nejen nejdou na kořen zlu, nýbrž se ani zdaleka nevyrovnají nařízením docela obyčejné zdravotní policie, ale tím se sebe vinu nesmyje. Anglická buržoasie má na vybranou jen dvojí: buď vládnout dál navzdory obžalobě z vraždy, kterou nemůže se svých beder nijak setřást, anebo se vlády zříci ve prospěch dělnické třídy. Až dosud dávala přednost první možnosti.

Přejděme nyní od fysických podmínek, v nichž dělníci žijí, k duševním. Jestliže buržoasie ponechává dělníkům ze života jen tolik, kolik je naprosto nezbytné, nesmíme se divit, dává-li jim také vzdělání jen tolik, kolik je v jejím zájmu. A to opravdu není příliš mnoho. V poměru k počtu obyvatel je vzdělávacích prostředků v Anglii velmi málo. Těch několik týdenních škol, které má dělnická třída k disposici, může navštěvovat jen nepatrný počet žáků a mimo to jsou to školy špatné; učitelé — vysloužilí dělníci nebo jiní nepovolaní lidé, kteří se stali kantory jen proto, aby neumřeli hlady — nemají většinou ani nejnutnější základní vědomosti, ani charakterové vlastnosti, pro učitele tak nutné, a učí bez jakékoli kontroly veřejnosti. Také zde vládne svobodná konkurence, a jako vždy mají z toho zisk bohatí, kdežto chudí, pro které konkurence právě není svobodná, kteří nemají potřebné znalosti, aby mohli věc posoudit, z toho mají škodu. Povinná školní docházka neexistuje nikde, ve vlastních továrnách, jak uvidíme, existuje jen podle jména; a když vláda chtěla v roce 1843 tuto zdánlivou povinnou školní docházku zavést, postavila se průmyslová buržoasie se vší rozhodností proti tomu, ačkoli dělníci se vyslovili rozhodně pro povinnou školní docházku. Stejně však velké množství dětí pracuje celý týden v továrnách a doma, a nemůže tudíž chodit do školy. Neboť večerní školy, kam mají chodit ti, kdo přes den pracují, nejsou k ničemu a skoro nikdo tam nechodí. Žádali bychom skutečně příliš mnoho od mladých dělníků, kteří se dvanáct hodin dřeli, kdybychom chtěli, aby ještě od osmi do deseti hodin večer chodili do školy. A ti, kteří tam chodí, tam většinou usínají, jak to konstatuje „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ ve stovkách případů. Byly ovšem zřízeny nedělní školy, ale i ty trpí velkým nedostatkem učitelů a mohou z nich něco mít jen ti, kdo se už něčemu naučili v týdenní škole. Doba mezi dvěma nedělemi je příliš dlouhá, než aby dítě, které ještč vůbec nic nezná, nezapomnělo do příští hodiny to, čemu se učilo před týdnem v první hodině. „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ přináší o tom tisíce důkazů a komise sama velmi důrazně prohlašuje, že ani týdenní, ani nedělní školy potřebám národa ani zdaleka nevyhovují. Tato zpráva přinášt doklady o takové nevědomosti u anglické dělnické třídy, jakou bychom nečekali ani v takových zemích, jako je Italie nebo Španělsko. Ale nemůže tomu ani být jinak; od vzdělání dělníků si buržoasie nemá co slibovat, má spíše důvody se ho obávat; z celého svého obrovského rozpočtu 55,000.000 liber št. věnuje vláda na školství jen jedinou nepatrnou položku 40.000 liber št.; a nebýt fanatismu náboženských sekt, který ostatně při nejmenším právě tolik poškodí, jako tu a tam napraví, byly by prostředky na školské účely ještě mnohem žalostnější. Ale takto zřizuje anglikánská církev své national schools[j] a každá sekta své vlastní školy, jedině s tím úmyslem, aby udržela děti svých souvěrců ve svém lůně a pokud možno ještě druhým sektám nějakou tu ubohou dětskou dušičku odloudila. Důsledek toho je, že se náboženství, a to právě jeho nejneplodnější stránka — polemika, stává nejdůležitějším vyučovacím předmětem a paměť dětí se zatěžuje nepochopitelnými dogmaty a theologickými finesami, že se v nich co možná nejdřív probouzí sektářská nenávist a náboženský fanatismus a všechno rozumové, duchovní i mravní vzdělání se hanebně zanedbává. Dělníci se dost často dožadovali na parlamentu ryze světského veřejného školství, při němž by náboženská výchova byla svěřena duchovním jednotlivých sekt — ale dosud nenašli ministerstvo, jež by jim něco podobného povolilo. Ovšem. Ministr je poslušným sluhou buržoasie, a ta se dělí na nesčetné sekty; každá sekta však dopřeje dělníkovi jinak nebezpečné vzdělání jen tehdy, musí-li dělník zároveň přijmout protijed zvláštních dogmat právě této sekty. A protože se tyto sekty až dodnes hašteří o prvenství, zůstává dělnická třída zatím bez vzdělání. Továrníci se sice vychloubají, že většinu dělníků naučili číst, ale jak to s takovým čtením vypadá, to ukazuje „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“. Kdo zná abecedu, už říká, že umí číst, a to továrníkům úplně stačí. A uvážíme-li zmatený anglický pravopis, při kterém je čtení opravdovým uměním a vyžaduje dlouhého učení, je tato nevědomost docela pochopitelná. Psát jich umí teprve málo — a pravopisně správně neumí velmi často psát ani leckterý „vzdělanec“. Nedělní školy anglikánské církve, kvakerů a myslím ještě mnoha jiných sekt psaní vůbec nevyučují, „protože je to prý pro neděli příliš světské zaměstnání“. A jak jinak vypadá vzdělání, kterého se dostává dělníkům, ukáže několik příkladů. Jsou ze „Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce“, která bohužel nepodchycuje vlastní tovární průmysl.

„V Birminghamu,“ říká člen komise Grainger, „chybí všem dětem, které jsem zkoušel, naprosto všechno, co by se při nejskromnějších požadavcích dalo nazvat užitečnými znalostmi. Ačkoli se tu téměř na všech školách vyučuje jenom náboženství, projevily děti většinou i v tomto směru nejhrubší neznalosti.“ — „Ve Wolverhamptonu,“ vypráví člen komise Horne, „setkal jsem se mimo jiné s těmito případy: jedenáctileté děvčátko, které navštěvovalo týdenní a nedělní školu, ‚neslyšelo nikdy o nějakém jiném světě, o nebi nebo o nějakém jiném životě‘. Jindy zase sedmnáctiletý chlapec nevěděl, kolik je dvakrát dvě, nevěděl, kolik farthingů (1/4 penny) je ve 2 pencích, a nepochopil to ani potom, když mu vložili mince do dlaně. Někteří hoši neslyšeli nikdy o Londýně, ba ani o Willenhallu, ačkoli je vzdálen jen hodinu cesty od jejich domova a je s Wolverhamptonem v neustálém spojení. Někteří nikdy neslyšeli jméno královny nebo jména jako Nelson, Wellington, Bonaparte; ale bylo zajímavé, že ti, kteří nikdy neslyšeli o sv. Pavlu, Mojžíšovi nebo Šalamounovi, znali velmi dobře život, činy a povahu lupiče Dicka Turpina a zvláště pak život zloděje Jacka Shepparda, který několikráte uprchl z vězení.“ — „Šestnáctiletý hoch nevěděl, kolik je dvakrát dvě nebo kolik dělají čtyři farthingy, sedmnáctiletý chlapec tvrdil, že deset farthingů je deset půlpencí, a třetí, sedmnáct let starý, odpověděl na některé velmi prosté otázky stručně, ‚že vůbec o ničem nic nezná‘ (he was ne judge o‘nothin‘)“ (Horne, „Zpráva“, dodatek, část II, Q. 18, čís. 216, 217, 226, 233 atd.).

Tyto děti, které učitelé čtyři nebo pět let souží náboženskými dogmaty, vědí nakonec právě tolik jako na počátku.

Jedno dítě „pět let pravidelně navštěvovalo nedělní školu; neví, kdo byl Ježíš Kristus, ale to jméno už slyšelo; nikdy neslyšelo o dvanácti apoštolech, o Samsonovi, Mojžíšovi, Aronovi atd.“ (tamtéž, dokumenty str. q 39, I. 33). Jiné dítě „navštěvovalo pravidelně po šest let nedělní školu. Ví, kdo byl Ježíš Kristus, že umřel na kříži a prolil svou krev, aby spasil našeho Spasitele; nikdy neslyšelo o Sv. Petrovi nebo Pavlovi“ (tamtéž, str. q 36, I. 46). A třetí dítě „chodilo sedm let do různých nedělních škol, umí však číst jen v knížkách s velkými písmeny, snadná jednoslabičná slova; slyšelo o apoštolech, neví však, zda k nim patřili sv. Petr a sv. Jan, ten poslední, to byl asi sv. Jan Wesley“ (zakladatel methodistické církve) atd. (tamtéž, str. q 34, I. 58). Na otázku, kdo byl Ježíš Kristus, dostal Horne mimo jiné takovéto odpovědi: „Byl to Adam“; „byl to jeden apoštol“; „byl to syn Spasitele Páně (he was the Saviour‘s Lord‘s Son)“. A jeden šestnáctiletý hoch odpověděl: „Byl to londýnský král před mnoha a mnoha lety.“ — V Sheffieldu dal člen komise Symons dětem z nedělní školy číst; nebyly s to říci, co četly, nebo jací to byli lidé, ti apoštolové, o kterých právě četly. Když se potom po řadě všech ptal na apoštoly, aniž dostal správnou odpověď, vykřikl jeden malý, bystře vypadající hoch s naprostou jistotou „Já to, pane, vím, byli to malomocní!“ (Symons, „Zpráva“, dodatek, část I, str. E 22 a d.)

Z hrnčířských obvodů a z Lancashiru máme podobné zprávy.

Vidíme, co buržoasie a stát udělaly pro výchovu a vzdělání dělnické třídy. Na štěstí jsou poměry, v nichž tato třída žije, takové, že jí dávají určité praktické vzdělání, které nejen nahradí školské „moudrosti“, ale zneškodní i zmatené náboženské představy spojené s těmito „moudrostmi“, a staví dělníky dokonce do čela anglického národního hnutí. Nouze učí housti, a co víc, učí myslit a jednat. Anglický dělník, který umí sotva číst a ještě méně psát, přece jen velmi dobře ví, co je jeho vlastní zájem a zájem celého národa — ví také, jaké jsou zvláštní zájmy buržoasie a co od ní může očekávat. Neumí sice psát, ale zato umí mluvit, veřejně mluvit; neumí sice počítat, ale umí přece jen natolik kalkulovat s ekonomickými pojmy, aby prohlédl a odhalil měšťáka, který bojuje za zrušení obilních cel; i když mu přes všechnu snahu velebníčků nebeské otázky zůstávají nejasné, zato se tím líp vyzná v otázkách pozemských, politických a sociálních. O tom si ještě promluvíme později, ale nyní přejděme k mravní charakteristice našich dělníků.

Je celkem jasné, že mravní výchova nemůže mít lepší výsledky než výchova náboženská, která je s ní na všech anglických školách spojena. Prosté zásady, které pro člověka určují jeho vztah k ostatním lidem, zásady, ve kterých je v důsledku sociálního stavu, války všech proti všem, už beztak strašný zmatek, musí zůstat nevzdělaným dělníkům úplně nejasné a cizí, podávají-li se jim pomíchány s nesrozumitelnými náboženskými poučkami a v náboženské podobě svévolného, nezdůvodněného rozkazu. Všechny autority, zejména komise pro vyšetřování dětské práce, přiznávají, že školy téměř ničím nepřispívají k mravnosti dělnické třídy. Anglická buržoasie je ve svém sobectví tak bezohledná, tak hloupě omezená, že si ani nedá tu práci, aby dělníkům vštípila dnešní morálku, onu morálku, kterou si přece sama slátala ve vlastním zájmu a na svou vlastní ochranu! Dokonce i tato starost o vlastní zájmy je pro ochablou a zlenivělou buržoasii příliš velká práce, i to už se jí zdá zbytečné. Přijde ovšem čas, kdy bude pozdě bycha honit. A jestliže dělníci o této morálce nic nevědí a podle ní se neřídí, může buržoasie naříkat jen na sebe.

Vládnoucí třída tedy dělníky vyřadila a přenechala jejicli osudu jak po fysické a intelektuální stránce, tak také po stránce mravní. Jediné, čím na ně pamatuje, je zákon, který na ně dopadá, jakmile se dostanou buržoasii příliš blízko k tělu — stejně jako vůči nerozumným zvířatům užívá se i vůči nim jen jednoho výchovného prostředku — biče, surového násilí, které nepřesvědčuje, nýbrž jen zastrašuje. Není tedy divu, když se dělníci, zachází-li se s nimi jako se zvířaty, skutečně zvířaty stávají, anebo když si vědomí a pocit lidství uchovávají jen žhoucí nenávistí a neustálou vnitřní vzpourou proti vládnoucí buržoasii. Jsou lidmi jen tak dlouho, dokud cítí hněv vůči vládnoucí, třídě; a stávají se zvířaty, jakmile pokorně sklánějí hlavu pod jho, jakmile se už jen snaží učinit si snesitelným život pod jhem a nechtějí už zlomit jho samo.

To je tedy všechno, co udělala buržoasie pro vzdělání dělnické třídy — a zvážíme-li ostatní okolnosti, za nichž dělnická třída žije, pak jí naprosto nemůžeme zazlívat nenávist, kterou k panující třídě chová. — Mravní výchovu, kterou dělník nedostane ve škole, mu také neposkytnou žádné jiné životní podmínky — alespoň ne takovou mravní výchovu, která v očích buržoasie něco platí. Celé jeho postavení a prostředí jej přímo žene k nemorálnosti. Je chudý, život pro něj nemá cenu, téměř všechny radosti jsou mu odepřeny, zákonné tresty mu už nenahánějí strach — proč by tedy měl nějak krotit své choutky, proč by jen bohatí měli užívat svých statků, proč by si část z nich nepřivlastnil? Jaké důvody má proletář k tomu, aby nekradl? Je to sice velmi pěkné a lahodí to sluchu buržoasie, mluví-li se o „posvátnosti vlastnictví“ — ale pro toho, kdo žádný majetek nemá, odpadá posvátnost vlastnictví sama sebou. Peníze jsou bohem tohoto světa. Buržoa bere proletáři peníze, a tím z něho dělá praktického atheistu. Není tedy divu, když proletář svůj atheismus uplatňuje a nerespektuje posvátnost a moc pozemského boha. A když se proletářova nouze stupňuje až k skutečnému nedostatku nejnutnějších životních potřeb, až k bídě a hladu, tu pokušení nedbat žádných ustanovení společenského řádu zesílí ještě víc. Buržoasie to také většinou ví. Symons[k] podotýká, že nouze má týž rozkladný vliv na ducha jako opilství na tělo, a šerif Alison dokonce velmi podrobně líčí boháčům, jaké následky musí mít pro dělníky sociální útlak.[l] Bída dává dělníkovi na vybranou: buď pozvolna umírat hlady či se rychle zabít, anebo si vzít, co potřebuje, kde se dá, prostě — krást. A tu se nesmíme divit, jestliže většina z nich dává přednost krádeži před smrtí hladem nebo sebevraždou. Je samozřejmě i mezi dělníky hodně těch, kteří mají tak pevné mravní zásady, že se nedopustí krádeže, ani když jsou už docela na dně, a ti umírají hlady nebo se zabíjejí. Sebevražda, která byla až dosud záviděníhodným privilegiem vyšších vrstev, stala se v Anglii módou i mezi proletariátem a mnoho chudých lidí se zabíjí, aby unikli bídě, z níž nevidí jiného východiska.

Ale ještě mnohem víc než bída demoralisuje anglické dělníky nejistota jejich postaveni, nutnost žít ze mzdy z ruky do úst, zkrátka to, co z nich dělá proletáře. Naši drobní rolníci v Německu jsou také většinou chudí a také často trpí nedostatkem, ale nejsou tak vydáni na pospas náhodě, mají alespoň něco jistého. Ale proletář, který nemá nic než své dvě ruce, který dnes sní, co včera vydělal, který je závislý na všemožných náhodách, který nemá sebemenší záruku, že bude mít příležitost vydělat si na nejnutnější životní potřeby, protože každá krise, každý vrtoch zaměstnavatele jej může připravit o práci — proletář žije v nejvíc pobuřujícím a nejméně lidském postavení, jaké si lze představit. Otroku zajišťuje existenci alespoň pánova ziskuchtivost, nevolník má alespoň kus pole, z kterého žije, oba tedy mají při nejmenším zajištěn holý život — ale proletář je odkázán jen sám na sebe a přitom nemá možnost použít svých sil tak, aby se na ně mohl spolehnout. Všechno, co může proletář sám udělat pro zlepšení svého postavení, se ztrácí jako kapka v moři v záplavě různých náhodných zvratů, jimž je vystaven a nad nimiž nemá nejmenší moc. Je bezmocnou hříčkou všech možných okolností a jejich kombinací a může mluvit o štěstí, zachrání-li jen na krátký čas holý život. A je samozřejmé, že tyto okolnosti zase určují jeho povahu a způsob života. Buď se snaží udržet se v tomto víru nad hladinou a zachránit svou lidskou důstojnost, což je možné jen vzpourou proti třídě[m], která ho tak bezohledně vykořisťuje a pak nechává osudu, proti třídě, jež se ho snaží přinutit, aby zůstal v tomto postavení nedůstojném člověka, vzpourou proti buržoasii — anebo se vzdává boje proti svému postavení jako marného úsilí a snaží se co nejlépe využít příznivých okamžiků. Šetření mu nepomůže, protože si může uspořit nanejvýš tolik, aby mohl být několik týdnů živ bez práce — a jestliže se octne na dlažbě, pak to nikdy není jen na několik týdnů. Majetek natrvalo získat nemůže, a kdyby mohl, pak by ovšem přestal být dělníkem a na jeho místo by nastoupil jiný. Co tedy může udělat lepšího, dostane-li dobrou mzdu, než si za ni popřát? Anglický buržoa se velmi pohoršuje nad lehkomyslným životem, jaký vedou dělníci v době, kdy dost vydělávají. A přece je to nejen přirozené, ale i rozumné, že užívají života, když mohou, místo aby schraňovali poklady, které jim stejně nejsou nic platné a které jim nakonec sežerou moli a rez, tj. buržoasie. Ale takový život demoralisuje víc než kterýkoli jiný. To, co říká Carlyle o přadlácích bavlny, platí o všech anglických průmyslových dělnících:

„Daří se jim jednou znamenitě, po druhé bídně — je to neustálá hazardní hra; a oni také žijí jako hazardní hráči, dnes v přepychu, zítra o hladu. Sžírá je temná, vzpurná nespokojenost, ten nejbídnější cit, jaký může sídlit v lidské hrudi. Anglický obchod se svými celosvětovými křečovitými výkyvy, se svou nesmírnou, proteovsky měnlivou parní silou, jim uzavřel všechny cesty, drží je jako v bludném kruhu; střízlivost, stálost a pokojné trvání, největší dobrodiní lidí, jim zůstávají cizí... Tento svět jim není domovem, nýbrž zatuchlým vězením, plným nesmyslné, marné dřiny, vzpoury, hněvu a vzteku na sebe samé a na všechny lidi. Je to zelený kvetoucí svět, jejž stvořil a řídí bůh — nebo je to zlověstně klokotající pekelný kotel, plný sirných výparů, bavlněného prachu, opilého řádění, vzteku a dřiny, stvořený a řízený ďáblem?“[d]

A dále na str. 40:

„Je-li nespravedlnost, zpronevěra pravdě, skutečnosti a přírodnímu řádu jediným opravdovým zlem pod sluncem, je-li vědomí křivdy jedinou opravdu nesnesitelnou bolestí, pak by naše hlavní otázka o postavení dělnictva zněla takto: Je to spravedlivé? A především: co si dělníci sami myslí o spravedlnosti tohoto uspořádání?... Jejich slova jsou dostatečnou odpovědí, jejich činy tím spíše... Vzpoura, chmurná, pomstychtivá touha po vzpouře proti vyšším třídám, rostoucí pohrdání tím, co světští představení nařizují, stále menší víra v to, co duchovní pastýři učí, to je nálada, která se stále víc a víc šíří mezi nižšími vrstvami. Tuto náladu lze odsuzovat, lze za ni trestat, ale všichni musí uznat, že existuje, musí vědět, že je to neradostný stav, a nezmění-li se, může se jednoho dne stát osudným.“

Po věcné stránce má Carlyle úplnou pravdu, nemá pravdu jen v tom, že dělníkům jejich vášnivou nenávist k vyšším třídám vytýká. Tato nenávist, tento hněv je spíše důkazem, že dělníci cítí nelidskost svého postavení, že se nechtějí dát zatlačit na úroveň zvířat a že se jednoho dne z buržoasní poroby osvobodí. Vidíme to ostatně na těch, kteří tento hněv nesdílejí — ti se buď pokorně podrobují osudu, žijí, pokud to jde, jako počestní soukromníci, nestarají se o běh světa, pomáhají buržoasii ještě pevněji kout okovy dělníků a jsou duchovně stejně mrtvi, jako bývali lidé předprůmyslového období — anebo se stávají bezmocnou hříčkou osudu a zahrávají si s ním, ztrácejí i vnitřně oporu, kterou už dávno ztratili navenek, žijí ze dne na den, pijí kořalku a běhají za děvčaty v obou případech žijí jako zvířata. Druhá skupina pak zvláště přispívá „k rychlému rozmáhání se neřesti“, jímž je sentimentální buržoasie tak pohoršena, třebaže původní příčiny tohoto zjevu sama vytvořila.

Jiným zdrojem demoralisace dělníků je jejich odsouzení k práci. Je-li dobrovolná produktivní činnost největším požitkem, jaký známe, je nucená práce nejtrpčí, nejvíc pokořující trýzní. Není nic strašnějšího než muset dělat celé dny od rána do večera něco, co se člověku protiví. A čím je v dělníkovi lidské cítění silnější, tím víc musí svou práci nenávidět, neboť v ní cítí donuceni i to, jak je pro něj bezúčelná. Proč vlastně pracuje? Z tvůrčí radosti? Z přirozené potřeby? Naprosto ne. Pracuje pro peníze, pro věc, která s prací samou nemá nic společného, pracuje, poněvadž musí, a k tomu ještě pracuje tak dlouho a neustále tak jednotvárně, že se mu už jen z tohoto důvodu musí hned v prvních týdnech, jestliže v něm ještě zbývá trochu lidského citu, práce stát mukou. Dělba práce ještě zvýšila ony účinky nucené práce, které dělají z lidí zvířata. Ve většině pracovních odvětví se dělníkova činnost omezuje na nepatrný, čistě mechanický úkon, který se minutu co minutu opakuje a vůbec se nemění, jak je rok dlouhý.[o] Kolik lidského cítěni a kolik schopností může ještě mít ve třiceti letech ten, kdo od dětství dvanáct i více hodin denně nedělal nic jiného než špendlíkové hlavičky nebo jen piloval ozubená kola, a kromě toho žil v poměrech, ve kterých musí žít anglický proletář? Právě tak je tomu při zavádění parního pohonu a strojů. Usnadňuje to dělníkovi práci, šetři námahu svalů, ale práce sama se stává bezvýznamnou a nanejvýš jednotvárnou. Duševně ho práce nezaujímá, ale přitom zaměstnává jeho pozornost natolik, že nesmí myslet na nic jiného, chce-li ji dobře zastávat. A být odsouzen k takové práci — k práci, která dělníkovi zabírá všechen čas, takže se sotva stačí najíst a vyspat, nemá kdy ani na pohyb na volném vzduchu, ani na požitek z přírody, o duševní činnosti ani nemluvě — být odsouzen k takové práci, to musí člověka dohnat k tomu, že se stane zvířetem! Dělník má zase na vybranou jen dvojí, buď se smířit se svým osudem, stát se „dobrým dělníkem“, „oddaně“ zastávat zájmy buržoasie — a pak zcela určitě klesne na úroveň zvířete — nebo se postavit na odpor, bojovat za své lidství, pokud mu síly stačí, a to může jen v boji proti buržoasii.

A když pak všechny tyto vlivy vyvolají dalekosáhlou demoralisaci dělnické třídy, začne působit další okolnost, která tuto demoralisaci ještě rozšíří a vystupňuje na nejvyšší míru — a to je centralisace obyvatelstva. Angličtí buržoasní spisovatelé bědují nad znemravňujícím vlivem velkoměst — tito Jeremiášové na ruby naříkají nikoli nad zkázou měst, nýbrž nad jejich rozkvětem. Šerif Alison svádí téměř všechno na tuto příčinu a dr. Vaughan, autor knihy „The Age of Great Cities“ [„Věk velkoměst“], ještě více. Samozřejmě. Při ostatních příčinách, které působí zhoubně na tělo i ducha dělníků, jde totiž příliš bezprostředně o zájmy majetné třídy. Kdyby připustili, že bída, nejistota postavení, nadměrná a nucená práce jsou hlavními příčinami, pak by každý namítl a oni sami by si musili namítnout: Dejme tedy chudým majetek, zajistěme jim existenci a vydejme zákony proti nadměrné práci — a to buržoasie nesmí připustit. Ale velkoměsta narostla sama od sebe, lidé se do nich přistěhovali zcela dobrovolně; uzavírat z toho, že tato velká města vytvořil jedině průmysl a buržoasie, která z něho těží, je tak nepřirozené, že se vládnoucí třídě přímo samo nabízí, aby všechno zlo sváděla na tuto zdánlivě nevyhnutelnou příčinu — zatím co ve skutečnosti mohou velká města jen urychlit šíření a zrání zla, které v zárodku existovalo už předtím. Alison je alespoň natolik humánní, že to uznává — není to totiž zarytý průmyslový a liberální měšťák, nýbrž jen nedopečený, toryovský měšťák, a proto má tu a tam otevřené oči, kde jsou praví buržoové úplně slepí. Nechme mluvit jeho samého:

„Právě ve velkých městech nastražuje neřest své svody a rozkoš své sítě, právě tam je zločinnost podněcována nadějí na beztrestnost a lenost povzbuzována častým příkladem. Právě sem, do těchto velikých shromaždišť lidské zkaženosti, utíkají z prostoty venkovského života zpustlíci a rozmařilci; tady si nacházejí oběti pro svou zlotřilost a snadný zisk jirn vynahrazuje nebezpečí, jimž se vystavují. Ctnost se tu krčí ve stínu a ústraní, neřest bují, protože je nesnadné ji tu odhalit; prostopášnosti se dostává odměny v okamžitém požitku. Kdo projde v noci čtvrtí St. Giles, úzkými, těsnými uličkami Dublinu nebo chudšími čtvrtěmi Glasgowa, najde tu víc než dost důkazů pravdivosti těchto slov a nebude se divit, že je tak mnoho zločinů na světě, nýbrž že je jich tak málo... Závažnou příčinou této zkaženosti ve velkoměstech je nakažlivost špatného příkladu i to, že je pro dorůstající generaci nesmírně těžké odolávat pokušení neřesti, když s ní denně přichází do nejužšího styku. Bohatí nejsou samozřejmě o nic lepší, a octnou-li se ve stejné situáci, ani oni neodolají. Obzvláštním neštěstím chudých je, že nemohou nenarážet všude na lákadla neřesti a na pokušení zakázaných požitků... nepopiratelná nemožnost uchránit mladší generaci chudiny ve velkých městech před svody neřesti je pravou příčinou demoralisace.“

Po delším líčení mravů náš autor pokračuje:

„To všechno nepramení z nějaké mimořádné zkaženosti, nýbrž z toho, že pokušení, jimž jsou chudí vystaveni, jsou skoro neodolatelná. Bohatí, kteří se pohoršují nad počínáním chudých, by podobným vlivům podlehli právě tak rychle. Existuje určitý stupeň bídy, určitá přitažlivá síla hříchů, proti nimž ctnost zřídka kdy co zmůže a jimž se zvláště mládež obvykle nedokáže ubránit. Za takových okolností se neřesti šíří téměř stejně nezadržitelně a často skoro stejně rychle jako nakažlivá nemoc.“

A na jiném místě dále píše:

„Ježto vyšší třídy pro svůj vlastní prospěch směstnaly spousty dělníků na malý prostor, je nákaza zločinností závratně rychlá a nevyhnutelná. Při dnešním stavu mravní a náboženské výchovy lze často nižším třídám právě tak málo vyčítat, že podléhají svodům, které je obklopují, jako to, že umírají na tyfus.“[p]

Ale dost už! Poloviční měšťák Alison nám prozrazuje, i když opatrnými výrazy, jaký zhoubný vliv mají velká města na morální vývoj dělníků. Jiný muž, plnokrevný buržoa zcela podle vkusu Ligy proti obilním zákonům, doktor Anrew Ure[q] nám prozrazuje druhou stránku věci. Říká nám, že život ve velkých městech usnadňuje paktování dělníků a dává luze moc. Kdyby prý se tu dělníkům nedostávalo určité výchovy (tj. výchovy k poslušnosti vůči buržoasii), dívali by se na věci jednostranně, s hlediska zlovolného sobectví a dali by se lehce svést prohnanými demagogy — ba byli by prý schopni dívat se na svého největšího dobrodince, skromného a podnikavého kapitalistu, závistivýma a nepřátelskýma očima. Tady prý může pomoci jen dobrá výchova, protože jinak, nepodaří-li se zabránit dělnické revoluci, hrozí národní bankrot a jiné hrůzy. A obavy našeho buržoy jsou docela oprávněné! Je-li centralisace obyvatelstva i pro majetné třídy podnětem a povzbuzením, urychluje vývoj dělníků ještě daleko více. Dělníci začínají pociťovat, že tvoří dohromady třídu, začínají si uvědomovat, že i když jsou jako jednotlivci slabí, jako celek jsou moc; urychluje to jejich odtržení od buržoasie, urychluje to vytváření samostatných názorů a idejí, vlastních dělníkům a odpovídajících jejich životnímu postavení; dělníci si začínají uvědomovat, že jsou utlačováni, a stávají se sociálně i politicky významným činitelem. Velká města jsou kolébkou dělnického hnutí, zde začali dělníci po prvé přemýšlet o svém postavení a bojovat za jeho změnu, zde se nejdříve projevil rozpor mezi proletariátem a buržoasií, z nich vzešla dělnická sdružení, chartismus a socialismus. Velká města dodala nemoci sociálního organismu, která se na vesnici projevuje v chronické formě, akutní podobu, a tím ukázala, v čem vlastně tato nemoc spočívá, a zároveň, jak ji správně léčit. Nebýt velkých měst a jejich podnětného vlivu na rozvoj společenského uvědomění, dělníci by ještě dlouho nebyli tak daleko, jako jsou teď. Kromě toho odstranila města poslední zbytky patriarchálního poměru mezi dělníky a jejich zaměstnavateli, k čemuž přispěl také velký průmysl tím, že na jednom buržoovi teď závisí mnohem více dělníků. Buržoasie nad tím ovšem hořekuje a má pravdu — neboť pokud trval starý poměr, byl buržoa celkem bezpečný před vzpourou dělníků. Mohl je po libosti vykořisťovat a ovládat a navíc mu ti hlupáčkové ještě opláceli poslušností, vděčností a oddaností, když jim kromě mzdy ráčil občas uštědřit trochu vlídnosti, která ho nic nestála, případně i nějaké ty drobné výhody — a to všechno zdánlivě z ryzí, překypující, nesobecké dobroty srdce, a přitom to nebyla ani desetina toho, čím jim byl povinen. Je sice pravda, že jako jednotlivec, který se dostal do vztahů, jež sám nevytvořil, plnil buržoa alespoň částečně své povinnosti, ale jako člen vládnoucí třídy, která už tím, že vládne, je odpovědna za postavení celého národa a je povinna hájit zájmy celku, nedělal nic z toho, k čemu ho jeho postavení zavazovalo, nýbrž ještě ke všemu celý národ vykořisťoval ve svůj vlastní soukromý prospěch. V patriarchálním poměru, který otroctví dělníků pokrytecky zastíral, musel dělník zůstávat duševně mrtvý, nemohl si vůbec uvědomovat své vlastní zájmy, byl pouhým soukromým člověkem. Teprve když se svému chlebodárci odcizil, když se ukázalo, že ho s ním pojí jen soukromý zájem, jen zisk, když se úplně rozplynula zdánlivá náklonnost, která neobstála v sebemenší zkoušce, teprve pak začal dělník poznávat své postavení a své zájmy a vyvíjet se samostatně; teprve pak přestal být i ve svém myšlení, cítění a chtění otrokem buržoasie. A k tomu přispěl hlavně velký průmysl a velká města.

Jiný moment, který měl značný vliv na charakter anglického dělníka, je irské přistěhovalectví, o kterém jsme už také v tomto smyslu mluvili. Toto přistěhovalectví, jak jsme viděli, sice na jedné straně anglické dělníky degradovalo, udělalo z nich lidi nekulturní a zhoršilo jejich postavení — ale na druhé straně přispělo k prohloubení propasti mezi dělnictvem a buržoasií, a tím k urychlení blížící se krise. Průběh sociální choroby, kterou trpí Anglie, je totiž stejný jako průběh fysické nemoci; vyvíjí se podle určitých zákonů a má své krise, z nichž poslední a nejprudší rozhoduje o osudu nemocného. A poněvadž anglický národ při této poslední krisi nemůže zahynout, nýbrž musí z ní vyjít obnovený a obrozený, můžeme jen vítat všechno, co průběh nemoci urychluje. A irské přistěhovalectví k tomu přispívá i tím, že tak proniká do Anglie a mezi anglickou dělnickou třídu náruživá, bystrá irská povaha. Rozdíl mezi Iry a Angličany je v mnohém podobný rozdílu mezi Francouzi a Němci a smíšení lehčí, vznětlivé, prudké irské letory s klidnou, houževnatou, rozvážnou letorou anglickou může být natrvalo pro obě strany jen prospěšné. Strohý egoismus anglické buržoasie by se byl v dělnické třídě mnohem více uchytil, nebýt vlivu irské povahy, až k sebeponížení velkomyslné, ovládané převážně citem, která jednak míšením, jednak denním stykem zmirňuje čistě rozumovou, chladnou anglickou povahu.

Po tomto všem už nás nebude udivovat, že se z dělnické třídy postupně stal docela jiný národ, než je anglická buržoasie. Buržoasie má se všemi jinými národy světa víc společného než s dělníky, kteří žijí těsně vedle ní. Dělníci mluví jinými nářečími, mají jiné ideje a jiné představy, jiné obyčeje a mravní zásady, jiné náboženství a jinou politiku než buržoasie. Jsou to dva zcela rozdílné národy, tak rozdílné, jak jen mohou být dvě různé rasy; z těchto dvou národů jsme na kontinentě dosud znali jen jeden — buržoasii. A přece je právě ten druhý národ, tvořený proletáři, pro budoucnost Anglie mnohem důležitější.[r]

O společenském charakteru anglických dělníků, jak se projevuje v jejich sdruženích a v politických zásadách, budeme ještě mluvit zvlášť — zde se chceme zmínit jen o tom, jak působí vlivy, které jsme právě probírali, na osobní vlastnosti dělníků. Dělník je v každodenním životě mnohem lidštější než buržoa. Zmínil jsem se už dříve o tom, že se žebráci obracejí skoro jen na dělníky a dělníci vůbec podporují chudáky mnohem víc než buržoasie. Tuto skutečnost — můžeme se o tom ostatně každodenně na vlastní oči přesvědčit — potvrzuje mimo jiné i pan Parkinson, kanovník z Manchesteru:

„Chudí si navzájem dají víc, než dávají chudým bohatí. Své tvrzení mohu doložit svědectvím dra Bardsleye, jednoho z našich nejstarších, nejschopnějších, nejvšímavějších a nejhumánnějších lékařů, který často veřejně říkal, že to, co chudí za rok dají navzájem, dělá mnohem víc, než co jim za stejnou dobu dají bohatí.“[s]

I jinak se všude potěšitelně projevuje lidskost dělníků. Měli sami krušný život, a dovedou proto cítit s těmi, kterým se vede zle; pro ně je každý člověk člověkem, kdežto pro měšťáka je dělník méně než člověk; proto jsou dělníci přístupnější, vlídnější, a ačkoli potřebují peníze víc než bohatí, méně na nich lpí, poněvadž pro ně mají peníze jen cenu věcí, které si za ně mohou koupit, kdežto pro buržou mají peníze zvláštní, na všem ostatním nezávislou hodnotu, hodnotu božstva, a to je právě to, co dělá z buržoy sprostého, špinavého hrabivce. Dělník, který nezná tento pocit nábožné úcty k penězům, není proto tak lakomý jako buržoa, který dělá všechno jen proto, aby nahrabal peníze, který vidí svůj životní cil v hromadění žoků s penězi. Proto je také dělník daleko nezaujatější, má mnohem otevřenější oči pro skutečnost než buržoa a nevidí všechno brýlemi osobního prospěchu. Před náboženskými předsudky ho chrání jeho nedostatečná výchova; nerozumí tomu a netrápí se tím, nezná fanatismus, v jehož zajetí je buržoasie, a když už přece jen má nějaké to náboženství, pak je má stejně jen podle jména, tedy ani ne v theorii — prakticky žije dělník jen pro tento svět a snaží se najít si v něm své místo. Všichni buržoasní spisovatelé se shodují v tom, že dělníci nemají náboženství a nechodí do kostela. Ovšem až na Iry a některé staré lidi, dále poloviční buržoy, dozorce, dílenské mistry a podobně. Ale v širokých vrstvách najdeme skoro všude úplnou lhostejnost k náboženství, nanejvýš trochu deismu, který je stejně tak mlhavý, že se projevuje jen slovy a budí sotva víc než nejasný strach z výrazů jako infidel (nevěřící) a atheista. Duchovenstvo všech sekt je u dělnictva velmi špatně zapsáno, ačkoli svůj vliv na ně ztratilo teprve v poslední době. Dnes však je situace taková, že často stačí zavolat: he is a parson — je to velebníček! a kněz se musí klidit s tribuny veřejná schůze. Stejně jako už samy podmínky, ve kterých dělníci žijí, tak i nedostatek náboženské a jiné výchovy přispívá k tornu, že dělníci jsou nezaujatější, nejsou tolik v zajetí zděděných a zakořeněných principů a předsudků jako měšťáci. Ti trčí až po uši ve svých třídních předsudcích a zásadách, kterými je od mládí krmili. S měšťákem se nedá nic dělat, je ve svém jádře konservativní, i když se tváří sebeliberálněji, svým zájmem je srostlý se současným řádem, je mrtvý pro jakýkoli vývoj. Nekráčí už v čele historického vývoje, na jeho místo nastupují dělníci, zatím jen podle práva, ale jednou tam stanou i fakticky.

Toto všechno, stejně jako veřejná činnost dělníků, která z toho vyplývá a které si všimneme později, jsou kladné povahové rysy této třídy; záporné rysy lze shrnout docela stručně a vyplývají úplně přirozeně z uvedených příčin. Opilství, nezřízenost v pohlavním životě, hrubost a nedostatek úcty k vlastnictví, to jsou hlavní neřesti, které vytýká dělníkům buržoasie. Že dělníci mnoho piji, tomu se nelze divit. Šerif Alison tvrdí, že v Glasgowě je každou sobotu večer na třicet tisíc dělníků opilých, a to jistě není zrovna málo; dále tvrdí, že roku 1830 připadala na každých dvanáct domů v tomto městě jedna kořalna a roku 1840 už na každých deset domů; že ve Skotsku se zaplatila roku 1823 potravní daň ze 2,300.000 gallonů kořalky, roku 1837 ze 6,620.000 gallonů a v Anglii roku 1823 z 1,976.000 gallonů, roku 1837 ze 7,875.000 gallonů.[t] Zákon o pivnicích z roku 1830, který usnadnil zřizování pivnic, tzv. jerry-shops, jejichž majitel dostává koncesi k prodeji piva, to be drunk on the premises (pivo se musí vypít ve výčepu), přispěl také k šíření opilství tím, že teď má každý hospodu div ne rovnou u nosu. Skoro v každé ulici najdete několik takových pivnic, a kde stojí na venkově dva tři domy pohromadě, pak je určitě jeden z nich jerry-shop. Kromě toho existuje mnoho tzv. hush-shops, tj. tajných výčepů bez koncese, a dále spousta vinopalen, kde se uprostřed velkých měst, v odlehlých čtvrtích, kam policie zřídka kdy zavítá, pálí ohromné množství kořalky. Gaskell (v citované knize) odhaduje jejich počet jen v Manchesteru na více než sto a jejich roční produkci nejméně na 156.000 gallonů.V Manchesteru je mimo to přes tisíc výčepů, tedy v poměru k počtu domů jich není o nic méně než v Glasgowě. Ve všech ostatních velkých městech je tomu právě tak. I když necháme stranou obvyklé následky opilství a uvážíme jen to, že muži a ženy nejrůznějšího věku, dokonce i děti, často matky s dětmi v náručí, tu přicházejí do styku s nejspustlejšími oběťmi buržoasního režimu, se zloději, podvodníky a prostitutkami, uvážíme-li, že leckterá matka napájí kořalkou nemluvně v náručí, pak ovšem nemůžeme popírat, že navštěvování takových míst má demoralisující vliv. Hlavně v sobotu večer, když je po výplatě a práce končí trochu dříve než obvykle, když se celá dělnická třída vyhrne ze svých bídných čtvrtí do hlavních ulic, můžeme vidět opilství v celé jeho brutalitě. Málokdy jsem za takového večera, když jsem si vyšel za Manchcster, nepotkal množství vrávorajících nebo ve škarpách se válejících opilců. V neděli večer se opakuje táž podívaná, jen trochu méně hlučně. A když jsou peníze pryč, jdou pijáci do nejbližší zastavárny, kterých je v každém velkém městě plno — v Manchesteru přes šedesát a v jediné salfordské ulici (Chapel-Street) deset až dvanáct — a zastaví všechno, co jim zbývá. Nábytek, sváteční šaty, pokud nějaké mají, nádobí, to všechno se každou sobotu večer hromadně vyzvedá ze zastaváren, aby to tam skoro vždy, ještě než přijde středa, putovalo znovu, až nějaká náhoda znemožni zastavené předměty vyplatit a kus za kusem propadá lichváři, anebo až už zastavárna nechce na odřené a opotřebované zboží půjčit. Kdo sám viděl, jak je v Anglii mezi dělníky rozšířeno pití, rád uvěří lordu Ashleyovi,[u] který tvrdí, že dělníci utratí za lihoviny pětadvacet milionů liber št. ročně. A jaké zhoršení hmotných poměrů, jaké strašné poruchy duševního i tělesného zdraví, jaký rozvrat rodinného života to má za následek, může si každý snadno představit. Spolky bojující proti alkoholismu sice udělaly hodně, ale co znamená takových několik tisíc „teetotallers“[v] proti milionům dělníků? Když otec Mathew, irský apoštol abstinence, cestuje anglickými městy, složí často třicet až šedesát tisíc dělníků „pledge“ (slib), ale ani ne za měsíc naň většina zapomene. Spočítáme-li např., kolik lidí za poslední tři až čtyři roky složilo v Manchesteru slib střídmosti, vyjde nám víc, než kolik vůbec ve městě bydlí lidí — a přece není ani znát, že by opilství ubývalo.

Kromě nevázanosti v požívání lihovin je největší nectností mnohých anglických dělníků nevázanost v pohlavním životě. I ta vyplývá se železnou důsledností, s nevyhnutelnou nutností z postavení třídy, která je odkázána sama na sebe a nemá přitom prostředky, aby mohla této svobody vhodně užívat. Buržoasie jí ponechala jen tyto dvě radosti, zato jí naložila na hřbet spoustu dřiny a plahočení, a důsledek je potom ten, že dělníci, aby přece jen něco měli ze života, vrhají se se vší náruživostí na tyto dva požitky a užívají jich bez jakékoli míry a naprosto nevázaně. Donutíte-li lidi žít v poměrech, v nichž se může cítit dobře jen zvíře, nezbude jim nic jiného než buď se vzbouřit, nebo podlehnout a stát se zvířetem. A když ještě ke všemu buržoasie sama přímo nemalým dílem přispívá k růstu prostituce — kolik z těch 40.000 nevěstek, které každý večer plní londýnské ulice,[w] žije z peněz ctnostné buržoasie, kolik z nich má co děkovat svému prvnímu svůdci z buržoasních kruhů za to, že musí své tělo nabízet kolemjdoucím, aby neumřely hlady? — pak má buržoasie věru nejmenší právo vytýkat dělníkům jejich sexuální otrlost.

Nectnosti dělníků se vůbec dají redukovat na nevázanost v požitcích, neprozíravost a nepřizpůsobivost sociálnímu řádu, zkrátka na neschopnost obětovat okamžitý požitek vzdálenější výhodě. Ale můžeme se tomu divit? Není naprosto přirozené, že se třída, která si za trpkou dřinu může dopřát tak málo požitků a jen ty nejsmyslnější, na tyto požitky přímo bláznivě a slepě vrhá? Co může vést třídu, o jejíž vzdělání se nikdo nestará, která je vydána na pospas všem možným náhodám, která nezná existenční jistotu, co může vést takovou třídu k tomu, aby myslila na zítřek, aby vedla „solidní“ život, a místo aby využívala příznivého okamžiku, aby myslela na vzdálenější radosti, které právě pro ni s jejím věčně kolísajícím a proměnlivým postavením mizejí kdesi v dálce? Od třídy, která musí nést všechny nevýhody sociálního řádu, aniž má něco z jeho výhod, od třídy, které se tento sociální řád jeví jen s nepřátelské stránky — od takové třídy by si ještě někdo troufal požadovat, aby tento sociální řád respektovala? To je opravdu příliš. Ale pokud tento sociální řád trvá, nemůže mu dělnická třída uniknout, a vzbouří-li se proti němu jednotlivý dělník, odnese to nejhůř on sám. Tak sociální řád téměř znemožňuje dělníkovi rodinný život; nevlídný, špinavý dům, který je dobrý leda tak na přespání, bídně zařízený, kam často zatéká a kde se leckdy ani nedá topit, dusné ovzduší přeplněných světnic, to nemůže být útulný domov. Muž pracuje celý den, často i žena a starší děti, každý jinde, vidí se jen ráno a večer — k tomu stálé pokušení kořalky — kde by se tu vzal nějaký rodinný život? Přesto nemůže dělník před rodinou uprchnout, musí v ní žít, a tak z toho nakonec mohou být jen ustavičné rodinné nesváry a domácí hádky, které silně demoralisují rodiče i děti. Zanedbáváni všech domácích povinností, hlavně zanedbávání dětí, je u anglického dělnictva až příliš častým zjevem a instituce dnešní společnosti to jen podporují. A z dětí, které tu rostou jako dříví v lese, v krajně demoralisujícím prostředí, k němuž dost často patří i sami rodiče, mají najednou být mravně neotřesitelní jedinci? Co všechno by samolibý měšťák od dělníků nechtěl!

Neúcta k sociálnímu řádu vystupuje nejzřetelněji ve svém extrému, ve zločinu. Působí-li demoralisující vlivy na dělníka silněji, soustředěněji než obvykle, stane se z něho zločinec právě tak jistě, jako že voda při 80 stupních Réaumura přechází ze skupenství kapalného do plynného. Buržoasie zachází s dělníkem tak surově, tak v něm ubíjí všechnu lidskou důstojnost, že se dělník stává právě takovou věcí bez vůle jako voda a právě tak nutně podléhá přírodním zákonům — na určitém stupni ztrácí všechnu svobodu vůle. Proto také se vzrůstem proletariátu vzrostla v Anglii i zločinnost a Britové se stali nejzločinnějším národem světa. Z „tabulek zločinnosti“ každoročně uveřejňovaných ministerstvem vnitra vidíme, že zločinnost v Anglii rostla závratnou rychlostí. Počet zatčení pro kriminální zločiny byl jen v Anglii a Walesu:
roku 1805        4.605
   " 1810        5.146
   " 1815        7.818
   " 1820        13.710
   " 1825        14.137
   " 1830        18.107
   " 1835        20.731
   " 1840        27.187
   " 1841        27.760
   " 1842        31.309

Vzrostl tedy za 37 let počet zatčení sedminásobně. Z těchto zatčení připadá v roce 1842 jen na Lancashire 4497, tedy přes 14%, a na Middlesex (včetně Londýna) 4094, tedy přes 13%. Vidíme tedy, že na dva obvody, kde jsou velká města s početným proletariátem, připadá přes čtvrtinu celkového počtu zločinů, přestože celkový počet obyvatel těchto obvodů zdaleka netvoří čtvrtinu veškerého obyvatelstva celé země. Tabulky zločinnosti kromě toho ještě přímo dokazují, že skoro všechny zločiny připadají na proletariát, protože roku 1842 neumělo 32,35% zločinců číst ani psát, 58,32% umělo špatně číst a psát, 6,77% dobře číst a psát, 0,22% mělo vyšší vzdělání a u 2,34% nemohlo být vzdělání zjištěno. Ve Skotšku vzrůstala zločinnost ještě rychleji. Roku 1819 tam bylo zatčeno pro kriminální zločiny jen 89 lidí, roku 1837 již 3176, roku 1842 dokonce již 4189 lidí. V Lanarkshiru, kde oficiální zprávu vypracoval sám šerif Alison, se počet obyvatelstva zdvojnásobil za 30 let, avšak zločinnost se zdvojnásobila za každých 51/2 roku, vzrůstala tedy šestkrát rychleji než počet obyvatelstva. Zločiny jsou jako ve všech civilisovaných zemích hlavně zločiny proti majetku, tedy takové, které byly spáchány z nedostatku té či oné věci, protože nikdo nekrade to, co má. Poměr mezi zločiny proti majetku a počtem obyvatel, který byl v Holandsku 1: 7140, ve Francii 1: 1804, byl v době, kdy psal Gaskell, v Anglii 1: 799; poměr mezi zločiny proti osobám a počtem obyvatel byl v Holandsku 1: 28.904, ve Francii 1: 17.573, v Anglii 1 :23.395; poměr všech zločinů vůbec k počtu obyvatel byl v zemědělských obvodech 1: 1043, v továrních obvodech 1: 840[x]; v celé Anglii je nyní tento poměr sotva 1: 660[y] a od vydání Gaskellovy knihy neuplynulo ještě ani deset let!

Tyto skutečnosti jsou opravdu víc než dostatečné, aby přiměly každého, i měšťáka, aby se zamyslel nad následky takového stavu. Poroste-li demoralisace a zločinnost ještě dvacet let takovým tempem — a bude-li mít anglický průmysl v těchto dvaceti letech méně štěstí, než měl dosud, poroste zločinnost ještě rychleji — co bude pak? Už teď vidíme, že společnost je v naprostém rozkladu; ať vezmeme do rukou kterékoli noviny, všude nacházíme nejvýmluvnější příklady toho, jak se dnes všechny sociální svazky uvolňují. Vytahuji nazdařbůh z kupy anglických časopisů, které mám před sebou, jedny noviny; je to „Manchester Guardian“ (z 30. října 1844), který přináší zprávy vždy za tři dny; už se ani nenamáhá podávat podrobně všechny novinky z Manchesteru a referuje jen o nejzajímavějších případech; že v jedné továrně dělníci zastavili práci, aby si vynutili zvýšení mezd, a že byli smírčím soudem donuceni znovu zahájit práci; že se v Salfordu několik chlapců dopustilo krádeže a obchodník, který udělal bankrot, chtěl napálit své věřitele. Podrobnější jsou zprávy z okolí: v Ashtonu dvě krádeže, jedno vloupání, jedna sebevražda; v Bury jedna krádež, v Boltonu dvě krádeže, podvod na potravní čáře, v Leighu jedna krádež, v Oldhamu mzdová stávka, jedna krádež, rvačka mezi Irkami, jeden kloboučník, který nebyl členem dělnického svazu, ztýrán členy svazu, syn zbil matku, v Rochdale několik rvaček, napadení policie, vloupání do kostela, ve Stockportu nespokojenost dělníků se mzdou, jedna krádež a jeden podvod, rvačka, muž ztýral svou ženu, ve Warringtonu jedna krádež a jedna rvačka, ve Wiganu jedna krádež a jedno vloupání do kostela. Zprávy londýnských listů jsou ještě daleko horší; podvody, krádeže, loupežná přepadení, rodinné rozvraty neberou konce; vzal jsem náhodou do ruky „Times“ (z 12. září 1844), které uveřejňují zprávy o událostech jen z jednoho dne: jedna krádež, napadení policie, otec nemanželského dítěte odsouzen k placení alimentů, rodiče odložili dítě a žena otrávila muže. Podobné případy najdeme ve všech anglických novinách. V této zemi už naplno zuří sociální válka; každý se stará jen o sebe a bojuje jen za sebe proti všem ostatním, a zda bude všem ostatním, kteří jsou jeho zapřisáhlými nepřáteli, škodit či ne, závisí jen na sobeckém uvážení, co je pro něho nejvýhodnější. Nikoho už ani nenapadne, aby se se svými bližními dorozuměl po dobrém. Všechny spory se vyřizují hrozbami, násilím nebo před soudy. Zkrátka každý vidí v druhém nepřítele, kterého musí odstranit s cesty, nebo nanejvýš nástroj, který může využít pro své záměry. A tato válka je, podle svědectví tabulek zločinnosti, rok od roku urputnější, vášnivější, nesmiřitelnější; nepřátelé se ponenáhlu rozdělují do dvou velkých táborů, které proti sobě bojují: v jednom buržoasie, v druhém proletariát. Tento boj všech proti všem a boj buržoasie proti proletariátu nás nesmí překvapovat, protože je jen důsledným rozvedeníni zásady, obsažené už ve svobodné konkurenci; ale překvapuje nás, že buržoasie, nad kterou se denodenně stahují nová, hrozivější mračna, zůstává při tem všem tak klidná a netečná, překvapuje nás, jak může o všech těchto věcech denně číst v novinách a nebýt přitom, ne-li rozhořčena sociálním stavem, tedy alespoň poděšena tím, jak to dopadne, až naráz vybuchne to, co se jednotlivě projevuje ve formě zločinu. Ale právě proto je to právě buržoasie a se svého stanoviska ani nemůže vidět skutečnosti, natožpak jejich důsledky. Zvláštní je jen to, že třídní předsudky a výchovou vštípené, předpojaté názory mohou celou třídu lidí ranit tak velkou, řekl bych šílenou slepotou. Vývoj národa jde však dál svou cestou, ať to buržoasie vidí nebo ne, a jednoho krásného dne překvapí majetnou třídu událostmi, o jakých se jí v její moudrosti nikdy ani nesnilo.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Mluvím-li tady i jinde o společnosti jako o odpovědném celku, který má svá práva a své povinnosti, pak se rozumí samo sebou, že tím míním moc ve společnosti, tedy tu třídu, která má v dnešní době politickou a sociální nadvládu a tím zároveň nese i odpovědnost za postavení těch, jimž účast na vládě odpírá. Vládnoucí třídou je v Anglii, jako ve všech ostatních civilisovaných zemích, buržoasie. Že však společnost, a zvláště buržoasie, má povinnost chránit alespoň život každého člena společnosti, např. starat se o to, aby nikdo neumřel hlady — to svým německým čtenářům nepotřebuji teprve dokazovat. Něco jiného by ovšem bylo, kdybych psal pro anglickou buržoasii. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1845.)

Dnes už je tomu v Německu právě tak. Naši němečtí kapitalisté se léta páně 1886 plně vyrovnávají anglickým, alespoň po této stránce. (Engelsův dodatek k americkému vydání z roku 1887.)

(1892) Jak se to všechno za 50 let změnilo! Dnes existují angličtí buržoové, kteří uznávají povinnosti společnosti vůči jejím jednotlivým členům; zato němečtí buržoové?!? (Engelsův dodatek k německému vydání z roku 1892.)

b Dr. Alison, „Management of the Poor in Scotland“ [„Péče o chudé ve Skotsku“].

c Dr. Alison v jednom článku, předneseném v British Association for the Advancement of Science [Britské společnosti pro šíření vědy] v Yorku v říjnu 1844.

d Dr. Alison, „Péče o chudé ve Skotsku“.

e „Manufacturing Population of England“, c. 8 [„Průmyslové obyvatelstvo Anglie“, kap. 8].

f „Report of Commision of Inquiry into the Employment of Children and Young Persons in Mines and Collieries and in the Trades and Manufactures in which Nurnbers of them work together, not being included under the terms of the Factories‘ Regulation Act. First and Second Reports“. [„Zpráva komise pro vyšetřování práce dětí a mladistvých v uhelných a rudných dolech a rovněž v těch průmyslových odvětvích a továrnách, kde jich pracuje více pohromadě a které nepodléhají zákonu o omezení práce v továrnách. První a druhá zpráva“.] Graingerova výpověď v druhé zprávě. Obvykle se cituje jako „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“. Je to jedna z nejlepších oficiálních zpráv, která obsahuje spoustu velice cenných, ale i velmi otřesných skutečností. První zpráva vyšla roku 1841, druhá o dva roky později.

g „Fifth Annual Report of Reg. Gen. of Births, Deaths and Marriages“ [„Pátá výroční zpráva nejvyššího matričního úřadu o narozeních, úmrtích a sňatcích“].

h Srovnej „Report of Commission of Inquiry into the State of large Towns and populous Districts“, first Report, 1844. Apendix. [„Zpráva komise pro vyšetření stavu velkých měst a hustě zalidněných obvodů“, první zpráva, 1844, dodatek.]

i „Factories Inquiry Commision‘s Report“, 3rd vol. [„Zpráva tovární komise“, 3. díl]; zpráva dra Hawkinse o Lancashiru; jako svědek se tam uvádí dr. Roberton, „hlavní autorita v oboru statistiky Manchesteru“.

j — národní školy. (Pozn. red.)

k „Arts and Artisans“. [„Řemesla a řemeslníci]

l „Principles of Population“ [„Zásady populace“], II. díl, str. 196, 197.

m Uvidíme později, jak v Anglii právo svobodného sdružování dává vzpouře proletariátu proti buržoasii zákonný základ.

n „Chartismus“, str. 34 a n.

o Mám snad i zde dát slovo buržoasním svědkům? Vybírám jen jedno svědectví, které si každý může vyhledat v knize Adama Smitha „Blahobyt národů“, díl 3, kniha 5, kap. 1, str. 297 citovaného vydání.

p „Zásady populace“, II. díl, str. 76 a n., str. 135.

q „Philosophy of Manufactures“ [„Filosofie továren“], Londýn 1835. — o této podařené knížce budeme mít příležitost si pohovořit ještě více. Uvedená místa jsou na str. 406 a dalších.

r (1892) Myšlenku, že velký průmysl rozdělil Angličany na dva různé národy, rozvedl, jak známo, téměř současně se mnou Disraeli ve svém románě „Sybil, or the Two Nations“ {„Sibyla aneb dva národy“]. (Engelsova poznámka k německému vydání roku 1892.)

s „On the present Condition of the Labouring Poor in Manchester etc.“ By the Rev. Rd. Parkinson, Canon of Manchester. 3rd edit. London and Manchester, 1841. Pamphlet. [„O dnešním postavení pracující chudiny v Manchesteru atd.“ Napsal ctihodný Rd. Parkinson, manchesterý kanovník. 3. vydání, Londýn a Manchester 1841. Pojednání.]

t „Zásady populace“, na různých místech.

u Řeč v dolní sněmovně z 28. února 1843.

v — abstinentů. (Pozn. red.)

w Šerif Alison, „Zásady populace“, díl II.

x „Průmyslové obyvatelstvo Anglie“, kap. 10.

y Počet obyvatel asi 15 milionů, dělený počtem usvědčených zločinců (22.733).

105 Stať R. Cowana „Statistika narození a úmrtnosti v Glasgowě jako ilustrace k zdravotním poměrům obyvatelstva“ byla otištěna v „Journal of the Statistical Society of London“ [„Časopis londýnské statistické společnosti“] v říjnu 1840.

106 Zvláštní zákon o výstavbě Londýna (Metropolitan Building Act) přijal anglický parlament roku 1844.