Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Kongres ekonomů
Jak známo, je zde několik advokátů, úředníků, lékařů, rentiérů, obchodníků atd., kteří si pod firmou Společnosti pro svobodný obchod (podle pařížského vzoru) navzájem vštěpují základy politické ekonomie. Tito pánové v posledních třech dnech minulého týdne přímo tonuli v blaženosti. Uspořádali si veliký kongres největších ekonomů všech zemí, měli to nevýslovné potěšení, že slyšeli přednášet ekonomické pravdy ne už z úst jakéhosi pana Julese Bartelse, Le Hardyho de Beaulieu, Faidera nebo Fadera[a] či jiných neznámých veličin, nýbrž z úst prvních mistrů vědy. Byli šťastni, unešeni, blaženi, v sedmém nebi.
Méně nadšeni byli však mistři vědy sami. Počítali, že budou mít lehkou práci, ale zatím je čekal tuhý boj. Mysleli, že jen přijdou, uvidí a zvítězí, a zatím zvítězili jen při hlasování, kdežto v diskusi druhý den byli na celé čáře poraženi a třetí den unikli nové, ještě horší porážce jen s pomocí intrik. I když jejich blahem se rozplývající posluchačstvo nic nepozorovalo, oni sami to museli pociťovat dosti nelibě.
Také jsme se kongresu zúčastnili. Neměli jsme už ani předtím žádný zvláštní respekt před těmito mistry vědy, jejichž celá věda spočívá v tom, že si neustále navzájem i sami sobě s naprostým klidem odporují. Ale přiznáváme se, že tento kongres nám vzal poslední špetku úcty, kterou jsme snad ještě mohli mít k těm, jejichž spisy a řeči tolik neznáme. Přiznáváme se, že jsme žasli nad tím, že musíme poslouchat takové nudné jalovosti, věci, které už cvrlikají vrabci na střeše. Přiznáme se, že jsme nečekali, že páni vědci nám nebudou umět říci nic lepšího než ony základy ekonomie, které by byly ovšem novinkou pro sedmileté a osmileté děti, ale u dospělých lidí, a ještě k tomu členů Společnosti pro svobodný obchod, by se měly předpokládat jako známé. Ale pánové znali své obecenstvo lépe než my.
Nejlépe si počínali na kongresu Angličané. Měli na celé věci největší zájem; leží jim na srdci, aby se jim otevřely kontinentální trhy; pro ně je otázka svobody obchodu životní otázkou. Také to dost jasně ukázali; oni, kteří jinak vždycky mluví jedině anglicky, snížili se v zájmu svého zamilovaného free-trade[b] natolik, že mluvili francouzsky. Bylo na nich vidět, jak velice se do toho nutí, protože jde o měšec. Francouzi vystupovali jako ryzí ideologové a vědečtí snílkové. Nevyznamenávali se ani francouzským espritem, ani originalitou pojetí. Ale mluvili alespoň dobrou francouzštinou, a ta je v Bruselu stále vzácná. — Holanďané vystupovali nudně a mentorsky. Dánovi, panu Davidovi, nebylo vůbec rozumět. Belgičané hráli spíš úlohu pasivních posluchačů, přinejmenším se nijak nepozvedli nad úroveň svého národního průmyslu, jehož specialitou je imitace. Konečně Němci tvořili — až na Weertha, který vystupoval spíš jako Angličan než Němec — partie honteuse[c] celého kongresu. Patřila by jim palma prvenství, nebýt jednoho Belgičana, který ji nakonec získal pro svůj národ.
První den. Všeobecná diskuse. Zahájila ji Belgie prostřednictvím pana Faidera, který celým svým vystupováním, postojem a řečí stavěl na odiv to imitované hejskovství, které se tak odporně roztahuje na bruselských ulicích a promenádách. Pan Faider tu dával k lepšímu jen samé fráze a dostal se sotva k nejzákladnějším ekonomickým pravdám. Nezdržujme se s ním tak dlouho, jako on nás zdržoval s tou svou řiďoučkou polívčičkou.
Potom vystoupil na tribunu pan Wolowski, profesor atd. z Paříže. Ješitný a povrchní krasořečník, pofrancouzštělý polský žid, který dokázal v sobě spojit špatné vlastnosti všech těchto tří národů bez jejich předností. Pan Wolowski vzbudil ohromné nadšení svou předem pečlivě zaranžovanou řečí, plnou překvapujících sofismat. Tato řeč nebyla bohužel majetkem pana Wolowského, byla slátána z „Ekonomických sofismat“ pana Frédérica Bastiata[116]. O tom ovšem bruselské publikum, tleskající jako zjednané, nemohlo vědět. — Pan Wolowski litoval, že oponovat bude německý ochranář a že si tak francouzští ochranáři nechali vzít iniciativu. Stihl ho za to trest. Na konci své řeči byl pan Wolowski nesmírně komický. Rozpovídal se o dělnické třídě, nasliboval jí od svobody obchodu hory doly a jejím jménem provedl licoměrně zuřivý útok na ochranáře. Ano, křičel, snaže se vybičovat k pathetickému falsetu, ano, tihle ochranáři, tihle „lidé, co tady, v srdci“ (přitom se plácal po svém kulatém bříšku) „nemají špetku citu pro pracující třídu“, ti nám brání splnit naše nejvroucnější přání a pomoci dělníkům z bídy! Jeho rozlícení bylo bohužel příliš hrané, než aby udělalo nějaký dojem na těch několik dělníků, kteří seděli na galerii.
Pan Rittinghausen z Kolína nad Rýnem, zástupce německé vlasti, přečetl nesmírně nudné pojednání na obhajobu ochranného systému. Vystupoval jako pravý Němec. S nejžalostnějším obličejem, jaký si lze představit, bědoval nad špatným postavením Německa, nad jeho průmyslovou bezmocí a přímo Angličany úpěnlivě prosil, aby přece Německu dovolili chránit se proti jejich zhoubné konkurenci. Cože, prohlásil, vy nám chcete, pánové, dát svobodu obchodu, chcete, abychom svobodně konkurovali se všemi národy, a my přitom máme ještě skoro všude cechy a nesmíme svobodně konkurovat ani sami mezi sebou?
Panu Rittinghausenovi odpověděl pan Blanqui, profesor, poslanec a pokrokový konservativcc z Paříže, autor mizerných dějin ekonomie[117] a jiných špatných spisů, sloup takzvané „francouzské školy“ politické ekonomie. Je to blahobytný, upjatý muž s výrazem, v němž se odporně mísí předstíraná přísnost, zanícení a lidumilnost. Rytíř čestné legie, cela va sans dire[d]. Pan Blanqui mluvil s velkou řečnickou rutinou a bez ducha, a to ovšem muselo bruselským stoupencům svobodného obchodu imponovat. To, co řekl, je mimochodem ještě desetkrát bezvýznamnější, než co předtím napsal. Nezdržujme se u těchto frází.
Pak přišel na řadu dr. Bowring, radikální člen parlamentu a dědic moudrosti Benthamovy, jehož kostru opatruje[118]. Sám je jakási benthamovská kostra. Bylo znát, že je po volbách; pan Bowring už nepokládal za nutné dělat ústupky lidu, nýbrž vystupoval jako pravý buržoa. Mluvil plynnou a správnou francouzštinou se silným anglickým přízvukem a účinek svých slov podtrhával velmi energickou a nesmírně šprýmovnou gestikulací. Pan Bowring, představitel nejhrabivější části anglické buržoasie, prohlásil, že je konečně na čase odložit egoismus a své vlastní štěstí založit na štěstí druhých. Je ovšem stará ekonomická „pravda“, že se s milionářem dají dělat větší obchody a dá se na něm tudíž také víc vydělat než na někom, kdo má jen tisíc tolarů. — Konečně přišel ještě nadšený hymnus na „cet envoyé du ciel“[e], na podloudníka.
Po něm vystoupil pan Duchateau, president Sdružení pro ochranu národní práce z Valenciennes, a hájil francouzský systém ochranných cel proti provokacím pana Wolowského. Opakoval s velkým klidem a velmi jasně známé poučky ochranářů ve zcela správném přesvědčení, že to stačí ztrpčit pánům freetraderům celý kongres. Byl rozhodně nejlepším řečníkem dne.
Odpovídal mu pan Ewart, člen parlamentu, téměř nesrozumitelnou francouzštinou a nejotřepanějšími a nejpovrchnějšími frázemi Ligy proti obilním zákonům[119], které zná v Anglii dávno zpaměti málem každý kluk z ulice.
O panu Campanovi, delegátu Společnosti pro svobodný obchod z Bordeaux, se zmiňujeme jen pro pořádek. To, co říkal, bylo tak bezvýznamné, že si z toho už nepamatujeme ani slovo.
Pan plukovník Thompson, člen parlamentu, redukoval celou otázku na tuto prostou historku: V kterémsi městě jsou drožkáři, kteří vozí lidi na určitou vzdálenost za 11/2 franku. Ve městě se najednou zavede omnibus, který za stejnou vzdálenost vybírá 1 frank. Drožkáři budou ovšem tvrdit, že omnibus připravil obchod o půl franku na jedné jízdě. Ale je to pravda? Kam se poděje ten půlfrank? Inu, cestující si za něj budou moci koupit něco jiného, třeba paštiku, koláče atd. A tak se ten půlfrank přece jen dostane do obchodu a spotřebitel z toho dokonce bude mít víc. Ti, co se ujímají drožkářů, se podobají ochranářům, ti, kdo chtějí, aby jezdil omnibus, freetraderům. Jenže vážený pan plukovník Thompson zapomíná, že tuto výhodu spotřebitelů brzy zase zruší konkurence a to, co na jednom získali, jim na druhém vezme.
Nakonec vystoupil pan Dunoyer, člen státní rady z Paříže, autor několika děl, mj. i knihy „O svobodě práce“[120], kde vytýká dělníkům, že mají příliš mnoho dětí. Mluvil se státně radovskou vehemencí a říkal velmi bezpodstatné věci. Pan Dunoyer je blahobytný pupkáč s holou hlavou a s červeným, dopředu protaženým psím obličejem a není zřejmě zvyklý, aby mu někdo odporoval, ale není zdaleka tak strašný, jak by chtěl. Pan Blanqui řekl o jeho laciných invektivách proti proletariátu: „Pan Dunoyer říká lidu tytéž drsné pravdy, jaké říkávali v minulém století Voltaire a Rousseau monarchům.“
Tím byla zakončena všeobecná rozprava. O diskusi k jednotlivým otázkám druhého a třetího dne podáme zprávu v příštím čísle.[121]
Napsal B. Engels
mezi 19. a 22. zářím 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 76 z 23. září 1847Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Slovní hříčka: Fader — jméno vytvořené od slova „fade“ (nudný, fádní, suchopárný); Faider — jméno jednoho účastníka kongresu. (Pozn. red.)
b — svobodného obchodu. (Pozn. red.)
c — poskvrnu. (Pozn. red.)
d — to se rozumí. (Pozn. red.)
e — seslaného nebesy. (Pozn. red.)
116 Frédéric Bastiat, „Sophismes économiques“. První vydání vyšlo v Paříži roku 1846.
117 Adolphe Blanqui, „Histoire de lʼéconomie politique en Europe depuis les anciens jusquʼ à nos jours“ [„Dějiny politické ekonomie v Evropě od starověku až po dnešek“]. První vydání vyšlo v Paříži roku 1837.
118 Narážka na povinnosti, které Bowring plnil jako vykonavatel Benthamovy poslední vůle, v níž Bentham stanovil, aby bylo jeho kostry použito k vědeckým účelům.
119 Ligu proti obilním zákonům založili roku 1838 manchesterští továrníci Cobden a Bright. Ohánějíc se požadavkem úplné svobody obchodu, usilovala liga o zrušení obilních zákonů (viz poznámku [9] zde), aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila ekonomické a politické posice pozemkové aristokracie. V boji proti pozemkovým vlastníkům pokoušela se liga využít dělnických mas. Ale právě v téže době začali angličtí pokrokoví dělníci formovat samostatné politické hnutí dělnictva (chartismus).
120 Charles Dunoyer, „De la liberté du travail, ou Simple exposé des conditions dans lesquelles les forces humaines sʼexercent avec le plus de puissance“ [„O svobodě práce aneb prostý výklad toho, za jakých podmínek lze lidských sil využívat s co největším účinkem“, sv. I—III, Paříž 1845.
121 Zpráva o dalších zasedáních kongresu už v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ nevyšla. O těchto zasedáních viz Engelsův článek „Bruselský kongres o svobodě obchodu“, uveřejněný v listu „Northern Star“ (viz zde).