Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Agrární program chartistů[164]
Asi před dvěma lety založili chartističtí dělníci sdružení, jehož cílem je nakupovat pozemky a rozdělovat je v podobě malých usedlostí svým členům. Doufají, že tak zmenší přílišnou vzájemnou konkurenci mezi průmyslovými dělníky tím, že odvedou část těchto dělníků z trhu práce a vytvoří z nich úplně novou, v podstatě demokratickou třídu drobných rolníků. Tento plán, jehož autorem není nikdo jiný než sám Feargus OʼConnor, měl takový úspěch, že Pozemková společnost chartistů už má na dva až tři tisíce členů[a], disponuje společenským fondem 60 000 liber št. (půl druhého milionu franků) a její příjmy, o nichž se podává zpráva v „Northern Star“, činí přes 2500 liber št. týdně. Zkrátka, společnost, o níž bych vám někdy později rád podal podrobnější zprávu, nabyla takových rozměrů, že to začíná znepokojovat pozemkovou aristokracii; je totiž zřejmé, že bude-li se toto hnutí dál tak rozrůstat jako dosud, promění se nakonec v celonárodní agitaci za převzetí veškeré půdy lidem. Buržoasii také není tato společnost po chuti; vidí v ní páku v rukou lidu, která mu umožní osvobodit se bez pomoci střední třídy. Na Pozemkovou společnost se dívá nevraživě zejména drobná buržoasie, více nebo méně liberální, protože vidí, že chartisté jsou už mnohem méně závislí na její podpoře, než byli před založením společnosti. Kromě toho tíž radikálové, kteří si nedovedou vysvětlit, proč je k nim lid tak lhostejný — což je ovšem nezbytný důsledek jejich vlastní vlažnosti vůči lidu — bez ustání tvrdošíjně napadají OʼConnora a tvrdí, že on je jediná překážka, která stojí v cestě sjednocení chartistické a radikální strany. To, že Pozemková společnost je dílem OʼConnorovým, tedy úplně stačilo, aby se na ni svezla všechna nenávist více nebo méně radikálních buržoů. Nejdříve ji ignorovali; když se ukázalo, že umlčovací spiknutí není nic platné, začali dokazovat, že společnost byla organisována tak, že musí skončit nejhanebnějším bankrotem; když ani to nepomohlo a společnost prospívala, vrátili se k taktice, které používali proti panu OʼConnorovi už deset let a stále bez sebemenšího úspěchu. Pokoušeli se vzbudit nedůvěru k jeho charakteru, uvést v pochybnost jeho nezištnost, upřít mu právo nazývat se neúplatným a neplaceným mluvčím dělníků. Když pan OʼConnor před nějakým časem uveřejnil svou výroční zprávu, pustily se do něho šestery více nebo méně radikální noviny, jako by se byly smluvily. Byly to: „Weekly Dispatch“, „Globe“, „Nonconformisť‘, „Manchester Examincr“, „Lloyd‘s Weekly Newspaper“ a „Nottingham Mercury“. Obvinily pana OʼConnora z nejnestoudnějších krádeží a zpronevěr a snažily se je dokázat nebo dát jim zdání pravděpodobnosti přímo z číslic výroční zprávy. Ale tím se jeho protivníci ani zdaleka nespokojili; začali se vrtat v osobním životě proslulého agitátora a navršili na jeho hlavu celou horu nařčení, jedno strašnější než druhé, a myslili si, že se pod jejich tíží zhroutí. Ale OʼConnorem, který proti takzvaně radikálnímu tisku bojuje už deset let, tyto pomluvy ani nepohnuly. V „Northern Star“ z 23. t. m. uveřejnil odpověď šesti časopisům. Tato odpověď, mistrovské dílo polemiky, připomínající nejlepší pamflcty Williama Cobbetta, vyvrací jedno obvinění po druhém, přechází do ofensivy a vede proti šesti redaktorům velmi nebezpečné útoky, plné hrdého pohrdání. Také úplně stačila ospravedlnit OʼConnora v očích lidu. „Northern Star“ z 30. t. m. uveřejňuje vótum naprosté důvěry OʼConnorovi, jež mu odhlasovala veřejná shromáždění chartistů ve více než padesáti místech. Ale OʼConnor chtěl dát svým odpůrcům příležitost, aby proti němu vystoupili na veřejnosti. Vyzval je, aby přišli obhájit svá obvinění na veřejné shromáždění v Manchesteru a Nottinghamu. Ale nikdo z nich se tam ani neukázal. V Manchesteru mluvil OʼConnor čtyři hodiny k více než deseti tisícům lidí, kteří ho zahrnuli bouří potlesku a jednomyslně mu projevili důvěru. Bylo tam tolik lidí, že kromě velikého shromáždění, kde se OʼConnor hájil osobně, musel být ještě uspořádán tábor lidu na náměstí, kde k deseti až patnácti tisícům lidí, kteří se nedostali do sálu, mluvilo několik dalších řečníků.
Po skončení schůzí vyhlásil OʼConnor sbírku a vybírání příspěvků od členů Pozemkové společnosti a vybral za večer přes 1000 liber št. (25 000 franků).
V Nottinghamu, kde OʼConnor nazítří uspořádal jeden z největších táborů lidu, jaké se tam kdy konaly, vyvolal jeho projev mezi lidem stejné nadšení.
Je to už nejméně po sté, co pan OʼConnor takto skvěle rozprášil pomluvy buržoasního tisku. Ani v nejdivočejších útocích nikdy neztrácí klid, neochvějně kráčí za svým vlasteneckým cílem a jednomyslná důvěra anglického lidu je nejlepším důkazem jeho odvahy, jeho energie, jeho neúplatnosti.
Napsal B. Engels 30. října 1847
Otištěno v listu „La Réforme“
z 1. listopadu 1847Podle textu novin
Přeloženo z francouzštiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V anglické variantě článku, uveřejněné v listu „Northern Star“, čís. 524 z 6. listopadu 1847 místo: „dva až tři tisíce členů“ je vytištěno: „veliké množství členů“. (Pozn. red.)
164 Tento článek, který Engels napsal pro „Réforme“, byl otištěn také v chartistickém orgánu „Northern Star“, čís. 524 z 6. listopadu 1847.
Nadpis pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.