Bedřich Engels



Tři nové konstituce


Naše předpovědi o blízkém vítězství buržoasie[a] se splňují opravdu rychleji, než bychom se byli nadáli. Za necelých čtrnáct dní změnily se tři absolutní monarchie v konstituční státy: Dánsko, Neapolsko a Sardinie.

V Itálii se hnutí vyvíjelo podivuhodně rychle. Papežský stát, Toskánsko, Sardinie se postupně postavily do čcla tohoto hnutí; jedna země popoháněla druhou, každý úspěch přinášel s sebou další a další pokroky. Italský celní spolek[242] byl prvním krokem k ustavení italské buržoasie, která se energicky postavila do čela národního hnutí a jejíž konflikt s Rakouskem se den ze dne zostřoval. Buržoasie dosáhla skoro všeho, čeho se dalo za absolutní monarchie dosáhnout, zastupitelské zřízení se pro ni stávalo den ze dne naléhavější potřebou. Jenomže dobýt ústavních institucí, to byla pro italské buržoy právě ta největší potíž. Panovníci nechtěli; buržoové nesměli proti nim vystupovat příliš hrozivě, aby je znovu nevehnali do náruče Rakouska. Italové celního spolku by byli museli ještě dlouho čekat, když tu jim najednou přišla pomoc, které se ani nenadáli: povstala Sicílie. Palermský lid vyhnal s nevídanou statečností královská vojska z města[b], Abruzzy, Apulie, Kalábrie se pokusily znovu povstat, sama Neapol se připravovala k boji a krvežíznivec Ferdinand, zahnán do úzkých, bez naděje na rakouské oddíly, musel první ze všech italských vládců povolit konstituci a úplnou svobodu tisku. Zpráva o tom pronikne do Janova a Turína; obě města žádají, aby Sardinie nezůstala pozadu za Neapolí; Karel Albert, který se do hnutí už příliš zapletl, než aby mohl couvnout, a kromě toho potřeboval peníze na zbrojení proti Rakousku, musí ustoupit velmi důraznému naléhání Turíňanů a Janovanů a rovněž povolit konstituci. Není nejmenší pochyby, že bude následovat Toskánsko a že i Pius IX. bude muset udělat další ústupky.

V palermských ulicích dobyla italská buržoasie rozhodujícího vítězství. Nyní zvítězila; co teď přijde, může být jen všestranné využívání tohoto vítězství a zajištění jeho výsledků proti úkladům Rakouska.

Toto vítězství italské buržoasie je další porážkou pro Rakousko. Jak asi starý Metternich zuřil a skřípal zuby, on, který už dávno viděl blížit se neapolskou revoluci a stále znovu a znovu žádal papeže a Toskánsko, aby mu povolili průchod vojsk, a teď musel zadržet své pandury a Charváty na Pádu! Z Neapole k němu spěchal jeden kurýr za druhým, Ferdinand, Cocle a Del Carretto volali o pomoc, a Metternich, který byl roku 1823 a 1831 v Itálii tak všemocným pánem, nemohl nic dělat. Musel nečinně přihlížet, jak jeho poslední, nejspolehlivější spojenec v Itálii je poražen a pokořen, jak revoluce hodila na misku vah proti Rakousku celou Neapol. A on měl na Pádu sto padesát tisíc mužů! Ale byla tu Anglie a přechod Rakušanů přes Pád by byl býval signálem k okupaci Benátek a bombardování Terstu — a tak museli Metternichovi pochopové zůstat, kde byli, a s puškou v ruce se dívat, jak ztrácejí Neapol.

Anglie se v celé té italské záležitosti chovala velmi slušně. Zatímco ostatní velmoci, Francie stejně jako Rusko, udělaly všechno, aby podpořily Metternicha, jediná Anglie se postavila na stranu italského hnutí. Anglická buržoasie má mimořádný zájem na tom, aby zhatila rakousko-italskou ochranářskou celní unii a zato pomohla uskutečnit v Itálii protirakouskou celní unii, založenou na svobodě obchodu. Proto podporuje italskou buržoasii, která prozatím ještě sama potřebuje svobodu obchodu k svému vlastnímu rozvoji a je proto přirozeným spojencem anglické buržoasie.

Mezitím Rakousko zbrojí. Toto zbrojení úplně ruinuje jeho finance. Rakousko nemá peníze, obrací se s žádostí o půjčku na Rothschilda; Rothschild prohlašuje, že si nepřeje žádnou válku, a proto peníze na její podporu nedá. Ostatně, který bankéř by ještě půjčil zpuchřelé rakouské monarchii na válku, do které by se mohla zamíchat taková země, jako je Anglie? Na buržoasii se tedy Metternich už spoléhat nemůže. Obrací se na ruského cara, který se před několika lety otevřením dolů na Urale a Altaji a obchodem s obilím sám stal velkým kapitalistou, na bílého cara, který už jednou vypomohl Bedřichu Vilému IV. 15 miliony rublů ve stříbře a který se vůbec zřejmě stává Rothschildem všech dodělávajících absolutních monarchií. Car Mikuláš prý se uvolil půjčit 75 milionů — samozřejmě na ruské úroky a dobrou záruku. Tímlépe. Bude-li muset car kromě svých vlastních výdajů vydržovat ještě pruské a rakouské království, budou-li jeho peníze promrhány na nesmyslné zbrojení proti Itálii, bude brzy se svými poklady na dně.

Odváží se Rakousko rozpoutat válku? Domníváme se, že sotva; jeho finance jsou v nepořádku; v Uhrách to vře, na Čechy není spolehnutí; a přímo na bojišti, v Lombardii, by rostly ze země partyzánské oddíly jako houby po dešti. Ale hlavně drží Metternicha na uzdě strach z Anglie. Lord Palmerston je v této chvíli nejmocnějším mužem v Evropě; co on řekne, to platí, a tentokrát bylo velmi jasně řečeno, jak se rozhodl.

Na opačném konci Evropy, v Dánsku, zemřel král[c]. Jeho syn[d], obhroublý, žoviální pijan, svolal hned sněm notáblů, stavovský výbor, aby rokoval o společné konstituci pro vévodství[e] a Dánsko. A aby se Němci všude blamovali, vévodství jako z udělání prohlásila, že konstituci nechtějí, protože by prý tím byla odtržena od své německé vlasti![243]

To je opravdu k popukání. Vévodství mají podstatně méně obyvatel než Dánsko, a přece mají stejný počet poslanců. Jejich řeč má mít na schůzích, v protokolech, prostě všude stejná práva. Zkrátka Dánové dělají Němcům všemožné ústupky, ale Němci nechtějí nechat své hloupé nacionální paličatosti. Němci nikdy nebyli nacionální, když se nacionální zájmy kryly se zájmy pokroku; ale vždycky byli nacionální, když nacionální šlo proti pokrokovému. Když měli být nacionální, hráli si na kosmopolity; a když nebylo přímo třeba zastávat nacionální hledisko, byli vždycky nacionální až běda. Ať tak či onak, vždycky se zesměšnili.

Buďto jsou obyvatelé vévodství zdatní lidé a pokročilejší než Dánové; pak budou mít ve stavovské komoře převahu nad Dány a nemusejí si naříkat. Anebo jsou to němečtí ospalci a v průmyslovém a politickém vývoji pokulhávají za Dány, a pak je nejvýš na. čase, aby je Dánové vzali do vleku. Ale je to skutečně absurdní, až bůh brání, že tito chrabří Šlesvičané a Holštýňané volají na pomoc 40 milionů Němců proti Dánům a přitom se sami vyhýbají boji, v němž mají stejné podmínky jako jejich odpůrci; je k smíchu, že se dovolávají policie Německého spolku proti konstituci!

Pro Prusko je dánská konstituce právě takovou ranou jako neapolská konstituce pro Rakousko, ačkoli je sama jen odezvou nepodařeného pruského konstitučního experimentu z 3. února. Ke všem těm nepříjemnostem, které už pruská vláda má, přistoupí teď ještě sousedství nového konstitučního státu; zároveň tím ještě ztratí věrného chráněnce a spojence.

Zatímco Itálie a Dánsko vstoupily do řad konstitučních států, Německo zůstává pozadu. Všechny národy jdou kupředu, i ten nejmenší a nejslabší národ si vyčíhá v evropském zmatku chvilku, kdy navzdory svým velkým reakčním sousedům urve tu neb onu moderní instituci. Jen 40 milionů Němců se nehýbá. Sice už nespí, ale zatím jen žvaní a politikaří u džbánku a k činu se nemají.

Ale kdyby německé vlády snad chtěly na tomto strachu buržoasie z činu zakládat nějaké velké naděje, velmi by se zklamaly. Němci budou poslední, protože jejich revoluce bude docela jiná než revoluce sicilská. Němečtí buržoové a šosáci velmi dobře vědí, že jim za zády stojí proletariát, který den ze dne roste a který den po revoluci vystoupí s docela jinými požadavky, než jaké kladou oni sami. Proto se němečtí buržoové a šosáci chovají zbaběle, nerozhodně, váhavě, bojí se srážky neméně, než se bojí vlády.

Nemecká revoluce je mnohem vážnější věc než revoluce neapolská. V Neapoli stojí proti sobě jen Rakousko a Anglie; v německé revoluci bude proti sobě stát celý Východ a celý Západ. Neapolská revoluce dosáhne sama sebou svých cíli, jakmile bude dosaženo buržoasních institucí; ale až bude tak daleko německá revoluce, pak vlastně teprve začne.

Proto se musí Němci přede všemi ostatními národy důkladně zkompromitovat, musi byt ještě mnohem vic na posmech celé Evropě, než jsou teď, musí být donuceni udělat revoluci. Ale pak také povstanou ne zbabělí němečtí měšťáci, ale němečtí dělníci. Povstanou, aby skoncovali s celým prohnilým a zmateným oficiálním německým pořádkem a radikální revolucí vrátili Německu ztracenou čest.




Napsal B. Engels v polovině února 1848
Otištěno v „Deutsche-Büsseler-Zeitung“,
čís. 15 z 20. února 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Hnutí roku 1847 zde. (Pozn. red.)

b Palermo s 200 000 obyvatel porazilo 13 000 vojáků. Paříž s jedním milionem obyvatel porazilo v červencové revoluci 7000 až 8000 vojáků.

c — Kristián VIII. (Pozn. red.)

d — Bedřich VII. (Pozn. red.)

e — Šlesvicko a Holštýnsko. (Pozn. red.)


242 Míní se dohoda o svolání konference italských států pro vytvoření celního spolku, uzavřená v listopadu 1847 mezi sardinským králem, papežem a vévodou toskánským. Plán vytvořit italský celní spolek vyhovoval snahám italské velkoburžoasie o sjednocení Itálie „shora“, ve formě federace panovníků pod vedením papeže nebo savojské dynastie. Avšak události buržoasní revoluce z let 1848—1849 v Itálii a vítězství kontrarevoluce roku 1849 tyto plány zmařily.

243 Hnutí mezi německým obyvatelstvem vévodství Šlesvicka a Holštýnska proti společné ústavě s Dánskem — (návrh ústavy byl zveřejněn 28. ledna 1848) mělo až do revoluce 1848 pouze separatistické cíle a nepřesahovalo rámec umírněně liberální oposice. Směřovalo k vytvoření dalšího německého státečku v severním Německu, který by se byl stal přívěskem reakčního Pruska. Za revoluce 1848—1849 se situace změnila. Pod vlivem revolučních událostí v Německu nabylo národní hnutí ve Šlesvicku a Holštýnsku revolučního, osvobozeneckého charakteru. Boj za oddělení Šlesvicka a Holštýnska od Dánska se stal součástí boje všech pokrokových sil Německa za národní sjednocení země a tento boj Marx a Engels rozhodně podporovali.