Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



*Francouzská dělnická třída a presidentské volby[384]


Paříž. Raspail, nebo Ledru-Rollin? Socialista, nebo montagnard? To je otázka, která dnes rozděluje stranu rudé republiky na dva nepřátelské tábory.[385]

Oč vlastně jde v tomto sporu?

Zeptejte se listů montagnardů, „Réforme“ a „Révolution“, a ty vám řeknou, že na to samy nemohou přijít; že socialisté vyhlašují doslova týž program permanentní revoluce, progresivních a dědických daní a organisace práce, jaký vyhlásila Hora; že tu vůbec nejde o zásadní spor a že celý ten nemístný povyk byl rozpoután několika závistníky a ctižádostivci, kteří zneužívají „náboženství a upřímné víry“ lidu a podezírají činitele lidové strany z egoismu.

Zeptejte se listu socialistů „Peuple“[386], a ten vám odpoví trpkými stížnostmi na nevědomost a zabedněnost montagnardů, nekonečnými právnicko-morálně-ekonomickými rozklady a nakonec tajuplným náznakem, že vlastně jde o nový všelék občana Proudhona, který prý brzy daleko předstihne staré socialistické fráze louisblancovské školy.

Zeptejte se konečně socialistických dělníků, a ti vám odpovědí zkrátka: „Ce sont des bourgeois, les montagnards.“[a]

Jediní, kdo uhodili hřebík na hlavičku, jsou zase dělníci. Nechtějí o Hoře ani slyšet, protože se skládá ze samých buržoů.

Socialisticko-demokratická strana se už před únorem skládala ze dvou různých frakcí; především z řečníků, poslanců, spisovatelů, advokátů atd. s dosti značnou kohortou maloburžoů, kteří vlastně tvořili stranu „Réforme“; za druhé z masy pařížských dělníků, kteří vůbec nebyli bezvýhradnými stoupenci první frakce, nýbrž naopak jejími velmi nedůvěřivými spojenci, kteří se s ní někdy víc shodovali, jindy se zas od ní víc vzdalovali, podle toho, zda lidé z „Réforme“ vystupovali rozhodněji nebo kolísavěji. V posledních měsících monarchie vystupovala „Réforme“ v důsledku své polemiky s listem „National“ velmi rozhodně a vztahy mezi ní a dělníky byly velmi těsné.

Lidé z „Réforme“ vstoupili proto do prozatímní vlády i jako zástupci proletariátu.

Není třeba šířit se tu o tom, že v prozatímní vládě byli v menšině, takže nebyli s to prosazovat zájmy dělníků, a tak jen pomáhali „čistým“ republikánům[387] držet dělníky na uzdě, dokud „čistí“ republikáni znovu nezorganisovali veřejnou moc, která byla nyní jejich mocí proti dělníkům; jak se vůdce strany „Réforme“, Ledru-Rollin, dal svést Lamartinovými frázemi o sebeobětování a kouzlem moci, aby vstoupil do výkonné komise[388] jak tím rozštěpil a oslabil revoluční stranu, zčásti ji dal k disposici vládě, a tím zavinil nezdar květnového a červnového povstání a dokonce sám proti němu bojoval. Všechny tyto skutečnosti jsou ještě v čerstvé paměti.

Zkrátka, po červnovém povstání, po pádu výkonné komise a po nastolení výhradního panství „čistých“ republikánů v osobě Cavaignacově se rozplynuly všechny iluse strany „Réforme“, demokraticko-socialistické maloburžoasie, o vývoji republiky. Strana „Réforme“ byla vehnána do oposice, byla znovu svobodná, vystupovala zas oposičně a znovu navázala své někdejší styky s dělníky.

Dokud se nevyskytly žádné důležité otázky, dokud se jednalo jen o odhalení zbabělé, zrádcovské a reakční politiky Cavaignacovy, mohli dělníci připustit, aby je v tisku zastupovaly listy „Réforme“ a „Révolution démocratique et sociale“. List „Vraie République“[389] a skutečné dělnické listy byly už beztak potlačeny stavem obležení, tendenčními procesy a kaucemi. Právě tak mohli dělníci připustit, aby je v Národním shromáždění zastupovala Hora. Raspail, Barbès, Albert byli zatčeni, Louis Blanc a Caussidière museli uprchnout. Kluby byly zčásti uzavřeny, zčásti pod přísným dozorem a staré zákony proti svobodě slova platily a platí až dosud. Jak se jich používá proti dělníkům, o tom přinášejí denně dost příkladů noviny. Dělníci, kteří neměli možnost, aby za ně mluvili jejich vlastní zástupci, se museli znovu spokojit s těmi, kteří je zastupovali před únorem — s radikálními maloburžoy a jejich mluvčími.

A tu vyvstala otázka presidentských voleb.Jsou tu tři kandidáti: Cavaignac, Ludvík Napoleon a Ledru-Rollin. U dělnictva nemohlo být o Cavaignacovi ani řeči. Muž, který do nich v červnu střílel kartáči a zápalnými raketami, mohl počítat jen s jejich nenávistí. A Ludvík Bonaparte? Pro něho mohli hlasovat jen z ironie, aby ho dnes svým hlasováním povýšili a zítra zas se zbraní v ruce svrhli a s ním i celou slušnou, „čistou“ buržoasní republiku. A konečně Ledru-Rollin, který se doporučoval dělníkům jako jediný rudý, socialisticko-demokratický kandidát.

Tedy po zkušenostech s prozatímní vládou, po 15. květnu a 24. červnu se na dělnících žádalo, aby svým hlasováním znovu projevili důvěru radikální maloburžoasii a Ledru-Rollinovi? Týmž lidem, kteří 25. února, když ozbrojený proletariát ovládal Paříž a kdy bylo možno všeho dosáhnout, měli místo revolučních činů jen vzletné, uklidňující fráze, místo rychlých a rozhodných opatření jen sliby a útěchy, místo energie z 93. roku jen prapor, fráze a tituly z roku 93? Tíž lidé, kteří volali s Lamartinem a Marrastem: především je nutno upokojit buržoasii, a kteří proto zapomněli dál rozvíjet revoluci? Tíž lidé, kteří 15. května byli nerozhodní, ale 23. června dali povolat dělostřelectvo z Vincennes a prapory z Orleansu a Bourges?

A přece by byl lid možná hlasoval pro Ledru-Rollina, aby netříštil hlasy. Ale tu přišla Ledru-Rollinova řeč z 25. listopadu proti Cavaignacovi, v níž se znovu postavil na stranu vítězů a vytýkal Cavaignacovi, že proti revoluci nevystupoval dost energicky, že nedovedl proti dělníkům poslat ještě víc praporů vojska.

Touto řečí se Ledru-Rollin připravil o všechnu důvěru dělníků. Ještě teď, po pěti měsících, když tak říkajíc na vlastní kůži pocítil všechny následky červnové bitvy, ještě teď se staví na stranu vítězů proti poraženým a je hrdý na to, že žádal proti povstalcům víc praporů, než mohl Cavaignac postavit!

A muž, kterému nebyli červnoví bojovníci dost rychle poraženi, chce být vůdcem strany, která převzala dědictví padlých červnových bojovníků?

Po této řeči Ledru-Rollinova kandidatura u pařížských dělníků propadla. V Paříži zvítězil jeho protikandidát Raspail, jehož kandidaturu, už dříve ohlášenou, uvítali dělníci už předtím sympaticky. Kdyby rozhodovaly hlasy Paříže, byl by nyní presidentem republiky Raspail.

Dělníci velmi dobře vědí, že Ledru-Rollin dosud nedohrál svou úlohu, že může radikální straně ještě prokázat velké služby. Ale sám se připravil o důvěru dělníků. Na jeho slabost, na jeho malichernou ješitnost, na jeho zálibu v nabubřelých frázích, jimiž jej ovládal dokonce i Lamartine, na to všechno doplatili oni, dělníci. Žádná služba, kterou snad ještě vykoná, to nemůže zahladit. Dělníci budou vždycky vědět, že bude-li Ledru-Rollin zase energický, bude jeho energie jen energií ozbrojených dělníků, kteří budou stát za ním a popohánět ho.

Jestliže dělníci svým hlasováním vyslovili nedůvěru Ledru-Rollinovi, vyslovili zároveň nedůvěru celé radikální maloburžoasii. Nerozhodnost, podléhání tradičním frázím o dévoûment[b] atd., opomíjení revolučních činů pro revoluční reminiscence — to všechno jsou vlastnosti společné Ledru-Rollinovi a třídě, kterou zastupuje.

Radikální maloburžoové jsou socialističtí jen proto, že jasně vidí svou záhubu, svůj přechod do řad proletariátu. Ne jako maloburžoové, jako vlastníci malého kapitálu, ale jako budoucí proletáři horují pro organisaci práce a pro převrat ve vztazích mezi kapitálem a prací. Dejte jim politické panství, a brzy zapomenou na organisaci práce. Vždyť politické panství by jim dalo, alespoň v opojení prvních chvil, vyhlídku na získání kapitálu, na záchranu před hrozící záhubou. Jen budou-li za nimi stát ozbrojení proletáři s napřaženými bodáky, jen potom si vzpomenou na své včerejší spojence. Tak jednali v únoru a v březnu, a první tak jednal jejich vůdce Ledru-Rollin. Jsou-li teď zklamáni, což to něco mění na postoji dělníků vůči nim? Jestliže se kajícně vracejí, mají snad právo požadovat, aby dělníci nyní, za docela jiných okolností, lezli znovu do pasti?

Že to dělníci neučiní, že vědí, jak na tom s radikální maloburžoasií jsou, to jí dávají na srozuměnou tím, že nehlasují pro Ledru-Rollina, nýbrž pro Raspaila.

Ale co Raspail jakpak ten se zasloužil o dělníky? Jakpak lze jeho stavět proti Ledru-Rollinovi jako socialistu par excellence[c]?

Lid velmi dobře ví, že Raspail není žádný oficiální socialista, žádný tvůrce systému z povolání. Lid už má dost oficiálních socialistů a tvůrců systému, má už jich až po krk. Jinak by byl jeho kandidátem občan Proudhon, a ne horkokrevný Raspail.

Ale lid má dobrou paměť a zdaleka není tak nevděčný, jak ve své skromnosti rády prohlašují zneuznané reakcionářské veličiny. Lid se ještě velmi dobře pamatuje, že Raspail byl první, kdo prozatímní vládě vytýkal nečinnost, kdo jí vytýkal, že o republice jen žvaní. Lid ještě nezapomněl na „Ami du Peuple“[390] par le citoyen Raspail[d], a protože Raspail první měl odvahu — a k tomu bylo skutečně třeba odvahy — vystupovat proti prozatímní vládě revolučně a protože Raspail nezastupuje nějakou určitou socialistickou couleur[e], nýbrž pouze sociální revoluci — proto pařížský lid hlasuje pro Raspaila.

Nejde vůbec o pár malicherných opatření, která Hora ve svém manifestu slavnostně vyhlásila jako spásonosné pro svět. Jde o sociální revoluci, která Francouzům přinese ještě docela jiné věci než tyto nesouvislé, neustále omílané fráze. Jde o energii, která by tuto revoluci prosadila. Jde tedy o to, zda maloburžoasie bude tuto energii mít, když už jednou prokázala svou bezmocnost. A pařížský proletariát tím, že hlasuje pro Raspaila, odpovídá: Ne!

Odtud podiv listů „Réforme“ a „Révolution“ nad tím, že lze přijímat jejich fráze, a přitom nehlasovat pro Ledru-Rollina, který přece tyto fráze hlásá. Tyto ctihodné listy, které se pokládají za dělnické a přece jsou nyní víc než kdy jindy listy maloburžoasie, nemohou ovšem pochopit, že týž požadavek může být v ústech dělníků revoluční, zatímco v jejich ústech je pouhou frází. Vždyť jinak by se museli zříci svých vlastních ilusí!

A co občan Proudhon a jeho „Peuple“? O tom zítra.




Napsal B. Engels počátkem prosince 1848
Poprvé vyšlo v originálu
v Marx-Engels, Gesamtausgabe,
Abt. 1, Bd. 7, 1935
  Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Jsou to buržoové, tihle montagnardi.“ (Pozn. red.)

b — sebeobětavosti. (Pozn. red.)

c — v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)

d „Přítele lidu“ občana Raspaila. (Pozn. red.)

e — barvu, odstín, směr. (Pozn. red.)


384 Články „Francouzská dělnická třída a presidentské volby“ a „Proudhon“, které psal Engels pro „Neue Rheinische Zeitung“, byly napsány počátkem prosince 1848 v době jeho pobytu ve Švýcarsku; články se uchovaly v rukopise.

385 Jde tu o boj uvnitř revoluční demokracie ve Francii ve spojitosti s presidentskými volbami, které byly stanoveny na 10. prosince 1848. O montagnardech viz poznámku [152] zde.

386 „Le Peuple“ [„Lid“] — francouzský list, orgán proudhonistů, vycházel v Paříži v letech 1848 až 1850: zpočátku pod názvem „Le Représentant du Peuple“ [„Zástupce lidu“] a od září 1848 do 13. června 1849 pod názvem „Le Peuple“; redaktorem listu byl Pierre Joseph Proudhon.

387 Takzvaní „čistí“ (nebo trojbarevní) republikáni — francouzská buržoasní strana. Jejím orgánem byl list „Le National“. Za revoluce roku 1848 vstoupili vůdcové této strany do prozatímní vlády a potom organisovali za Cavaignacovy pomoci červnovou řež, krvavý soud nad revolučním pařížským proletariátem.

388 Míní se tu Komise výkonné moci — viz poznámku [84] zde.

389 „La vraie République“ [„Opravdová republika“] — francouzský politický a literární deník, orgán maloburžoasních republikánů; vycházel pod tímto názvem v Paříži od 26. března do 21. srpna 1848, kdy byl zakázán; od 29. března do 13. června 1849 vycházel pod názvem „Journal de la vraie République“ [„List opravdové republiky“]; v redakci listu byl Barbès, Thoré, Pierre Leroux, George Sandová.

390 „LʼAmi du Peuple en 1848“ [„Přítel lidu v roce 1848“] — francouzský revolučně demokratický list; vycházel v Paříži od 27. února do 14. května 1848. Redigoval jej François Raspail.