Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Programy radikálně demokratické strany ve Frankfurtu
a frankfurtské levice


Kolín 6. června. Seznámili jsme včera své čtenáře s "manifestem zdůvodňujícím požadavky radikálně demokratické strany v ústavodárném Národním shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem".[30] V rubrice "Frankfurt" najdete dnes manifest levice. Oba manifesty se na první pohled od sebe liší pouze formálně, neboť radikálně demokratická strana má neobratného, levice zato šikovného redaktora. Při bližším zkoumání se však mezi oběma dokumenty ukáží některé podstatné rozdíly. Manifest radikálů žádá Národní shromáždění volené "bez censu a v přímých volbách", manifest levice žádá shromáždění vzešlé ze "svobodných všeobecných voleb". Svobodně všeobecné volby vylučují census, ne však nepřímý způsob. A vůbec, k čemu tento neurčitý, mnohoznačný výraz?

S tím, že požadavky levice jsou na rozdíl od požadavků radikální strany mlhavější a povolnější, se setkáváme ještě jednou. Levice žádá "ústřední výkonnou moc, na čas volenou Národním shromážděním a jemu odpovědnou". Ponechává nerozhodnutu otázku, má-li být tato ústřední moc volena z členů Národního shromáždění, jak to výslovně žádá manifest radikálů.

Manifest levice žádá konečně, aby byla neprodleně stanovena a vyhlášena základní práva německého lidu a aby byla zajištěna před všemožnými zásahy jednotlivých vlád. Manifest radikálů se s tím nespokojuje. Prohlašuje, že

"Národní shromáždění v sobě nyní ještě spojuje všechny státní moci celé země a že má také ihned uvést v život různé druhy moci a různé formy politického života, o kterých je povoláno rozhodovat, a že má řídit vnitřní i zahraniční politiku celého státu."

Oba manifesty se shodují v tom, že chtějí, aby "vypracování německé ústavy bylo přenecháno jedině a výhradně Národnímu shromáždění", a vylučují z účasti na této práci jednotlivé vlády. Oba se shodují v tom, "že aniž je to na újmu právům lidu, která má Národní shromáždění vyhlásit," přenechávají jednotlivým státům, aby si zvolily své státní zřízení, ať už konstituční monarchii, nebo republiku. Oba se konečně shodují v tom, že Německo se má stát spolkovým nebo federativním státem.

Manifest radikálů vyjadřuje alespoň revoluční povahu Národního shromáždění. Požaduje patřičnou revoluční činnost. Cožpak už sama existence ústavodárného Národního shromáždění nedokazuje, že tu už není žádná ústava? Není-li však ústava, není už ani vláda. Není-li už vláda, musí vládnout samo Národní shromáždění. První známky života mělo projevit dekretem o pěti slovech: "Spolkový sněm[31] se navždy rozpouští."

Ústavodárné Národní shromáždění musí být především aktivní, revolučně aktivní shromáždění. Frankfurtské shromáždění dělá školní cvičení z parlamentarismu a ponechává vládám, aby jednaly. Dejme tornu, že by se tomuto učenému koncilu podařilo po velmi zralé úvaze vymudrovat nejlepší denní pořad a nejlepší ústavu. Co však je platný nejlepší denní pořad a nejlepší ústava, jestliže vlády už mezitím daly na pořad dne bodáky?

Německé Národní shromáždění, nemluvě o tom, že vzešlo z nepřímých voleb, trpí specificky germánským neduhem. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, a Frankfurt nad Mohanem je pouze ideální centrum, které odpovídalo dosavadní ideální, tj. pouze domnělé jednotě Německa. Frankfurt nad Mohanem také není velké město s početným revolučním obyvatelstvem, které by stálo za Národním shromážděním a jednak je chránilo, jednak pohánělo vpřed. Je to poprvé ve světových dějinách, že ústavodárné shromáždění velkého národa zasedá v malém městě. To je důsledek dosavadního německého vývoje. Zatímco francouzské a anglické Národní shromáždění zasedalo na žhavé půdě - v Paříži a v Londýně - muselo být německé Národní shromáždění rádo, že našlo neutrální půdu, kde může pěkně v klidu a pohodlně rozvažovat o nejlepší ústavě a nejlepším denním pořadu. A přesto mu stav, jaký právě byl v Německu, dával možnost, aby překonalo svou nepříznivou materiální situaci. Stačilo by, kdyby všude diktátorsky vystupovalo proti reakčním přehmatům přežilých vlád, a získalo by si mezi lidem takovou moc, že by se o ni rozbily všechny bodáky i pažby. Místo toho nechává Mohuč napospas soldatesce a klidně se dívá, jak frankfurtští šosáci šikanují Němce z jiných krajů Německa.[a] Toto shromáždění nudí německý lid, místo aby jej strhlo nebo se jím dalo strhnout. Má sice své obecenstvo, které zatím ještě s dobromyslným humorem pohlíží na pitvorné posunky znovuvzkříšeného přízraku říšského sněmu Svaté římské říše německého národa, ale nemá lid, který by v jeho životě nacházel odraz svého vlastního života. Národní shromáždění ani zdaleka není ústředním orgánem revolučního hnutí, dosud nebylo dokonce ani jeho ozvěnou.

Vytvoří-li ze sebe Národní shromáždění ústřední moc, dá se při jeho dosavadním složení a po tom, co si nechalo ujít příznivý okamžik, aniž jej využilo, od této prozatímní vlády očekávat sotva co potěšitelného. Nevytvoří-li ústřední moc, podepíše tím své odstoupení a rozletí se při nejslabším revolučním závanu na všechny strany.

Předností jak programu levice, tak programu radikální strany je, že pochopily tuto nutnost. Oba programy také volají s Heinem:

"Když si to dobře rozmyslím,
císaře třeba nám není."
[32]

A potíž, "kdo má být císařem", spousta pádných důvodů, které mluví stejně přesvědčivě pro voleného císaře jako pro císaře dědičného, přimějí také konservativní většinu shromáždění, aby rozťala gordický uzel tím, že vůbec žádného císaře nezvolí.

Je nepochopitelné, jak mohla takzvaná radikálně demokratická strana hlásat jako definitivní státní zřízení v Německu federaci konstitučních monarchií, trpasličích knížectví a republiček - spolkový stát s republikánskou vládou v čele, složený z tak různorodých prvků - neboť nic jiného ústřední orgán akceptovaný levicí není.

Není sporu o tom, že zpočátku musí vzniknout ústřední německá vláda, zvolená Národním shromážděním, vedle fakticky ještě existujících vlád. Ale jakmile vznikne, začne i její boj s jednotlivými vládami a v tomto boji podlehne buď společná vláda a s ní i jednota Německa, nebo jednotlivé vlády se svými konstitučními panovníky nebo zastrčenými republičkami.

Nevytyčujeme utopický požadavek, aby byla a priori vyhlášena jednotná, nedílná německá republika, ale žádáme od takzvané radikálně demokratické strany, aby nezaměňovala výchozí bod boje a revolučního hnutí s jeho konečným cílem. Německá jednota i německá ústava mohou být jenom výsledkem hnutí, v němž budou rozhodujícími faktory jak vnitřní konflikty, tak válka s Východem. Definitivní konstituování nelze nadekretovat; spadá vjedno s hnutím, kterým musíme projít. Nejde proto ani o uskutečnění toho či onoho názoru, té či oné politické ideje; jde o pochopení průběhu vývoje. Národní shromáždění má pouze učinit kroky v nejbližší době prakticky možné.

Není nic zmatenějšího než nápad redaktora demokratického manifestu ať už nás sebevíc ujišťuje, že "každý se rád zbaví svého zmatku" - brát si příklad pro německou ústavu ze severoamerického federativního státu!

Spojené státy severoamerické, nehledě na to, že všechny mají stejné politické zřízení, zaujímají plochu velkou jako celá civilisovaná Evropa. Jejich obdobou by mohla být jen evropská federace. A aby se Německo mohlo spojit ve federaci s jinými zeměmi, musí se především stát jednou zemí. V Německu je boj centralisace s federativním principem bojem mezi moderní kulturou a feudalismem. Německo zabředlo do zburžoasnělého feudalismu ve chvíli, kdy se na západě vytvářely velké monarchie, ale bylo také vyloučeno ze světového trhu ve chvíli, kdy se tento trh otevřel západní Evropě. Německo chudlo, zatímco tyto státy bohatly. Měnilo se v rolnickou zemi, zatímco tam vyrůstala velkoměsta. I kdyby mu Rusko nebušilo na vrata, už samy hospodářské poměry by je nutily k nejpřísnější centralisaci. Dokonce z čistě buržoasního hlediska je nedílná jednota Německa první podmínkou, aby se Německo vymanilo z dosavadní bídy a vytvořilo národní bohatství. A jak teprve řešit moderní sociální úkoly na území rozdrobeném na 39 státečků?

Redaktor demokratického programu se ostatně nepotřebuje ohlížet na podřadné materiální hospodářské poměry. Ve svém zdůvodnění se drží jen pojmu federace. Federace je spojení svobodných a rovných. Německo tedy musí být federativním státem. A nemohou se Němci spojit v jeden velký stát, aniž se prohřeší proti pojmu sjednocení svobodných a rovných?




Napsáno 6. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 7 z 7. června 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

30 Ve frankfurtském Národním shromáždění se vedle levého křídla (Blum, Vogt aj.) vytvořilo ještě krajní levé křídlo neboli radikálně demokratická strana (Ruge, Schlöffel, Zitz, Trützschler aj.).

31 Spolkový sněm ustavený podle rozhodnutí vídeňského kongresu roku 1815, ústřední orgán Německého spolku, byl složen ze zástupců německých států a zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem. Neměl skutečnou moc, byl nástrojem reakční politiky německých vlád. Po březnové revoluci 1848 se reakční síly snažily oživit jeho činnost a využít ho k boji proti zásadě svrchovanosti lidu a proti demokratickému sjednocení Německa.

32 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XVI.