Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Anglo - francouzské zprostředkováni v Itálii


Kolín 21. října. S anglo-francouzským zprostředkováním v Itálii je konec. Po každé revoluci a zejména po reakci, která přichází po každé revoluci, se ukáže rozšklebená umrlčí lebka diplomacie. Jakmile však zaduní hrom nové revoluce, zalézá diplomacie zas do své navoněné márnice. Francouzsko-anglickou diplomacii odvála vídeňská revoluce.

Palmerston doznal svou nemohoucnost, Bastide rovněž. Vídeňská revoluce přerušila nudnou korespondenci těchto pánů, jak sami přiznávají. Bastide to oficiálně prohlásil sardinskému vyslanci markýzi Ricciovi.

Na Ricciovu otázku, "zda by se Francie za určitých okolností chopila zbraní na podporu Sardinie", uklonil se zapřisáhlý republikán Bastide (z "Nationalu") jednou, podruhé, potřetí a zapěl:

"Ba, dejte na mne, pomozte si
pak vám Bůh pomůže taky!"[265]

Francie prý pevně dodržuje zásadu nevměšování, tutéž zásadu, proti níž Bastide a ostatní pánové z "Nationalu" za dob Guizotových po léta bojovali a z tohoto boje žili.

V této italské otázce by se francouzská "počestná" republika dokonale zostudila, kdyby nebyla už od osudného června vší ostudě zvyklá.

Rien pour la gloire![a] říkají přátelé obchodu za všech okolností. Rien pour la gloire! je motto ctnostné, umírněné, slušné, rozšafné, počestné, zkrátka buržoasní republiky. Rien pour la gloire!

Lamartine ztělesňoval ilusi buržoasní republiky, přepjatou, fantastickou, blouznivou představu, kterou si o sobě sama vytvořila, její sen o vlastní výtečnosti. Co všechno si lze namlouvat! Tak jako Aeolus osvobodil ze svého měchu všechny větry, tak i Lamartine vypustil na svobodu všechny vzdušné vidiny, všechny fráze buržoasní republiky, a rozfoukal je na východ i na západ - planá slova o bratrství všech národů, o osvobození, které Francie přinese všem národům, o tom, že se Francie obětuje pro všechny národy.

A neudělal nic.

Jeho fráze uvedl v čin Cavaignac a jeho nástroj navenek - Bastide.

Tito pánové dokázali dívat se klidně na neslýchané scény v Neapoli, na neslýchané scény v Mesině, na neslýchané scény v Miláně a okolí.

Aby nezůstalo nejmenší pochybnosti o tom, že v "počestné" republice vládne táž třída, tedy i táž zahraniční politika jako za konstituční monarchie, táž za Cavaignaca jako za Ludvíka Filipa, uchylují se v mezinárodních rozepřích k starému věčně novému prostředku, k entente cordiale[b] s Anglií, s Anglií Palmerstonovou, s Anglií kontrarevoluční buržoasie.

Dějiny však nesmějí zapomenout na vyvrcholení, na pointu. Redaktor "Nationalu" Bastide byl nucen všemi deseti uchopit ruku podávanou Anglií. A přece byla entente cordiale hlavním trumfem, jímž se chudák angložrout "National" po celý svůj život oháněl proti Guizotovi.

Na náhrobním kameni "počestné" republiky bude napsáno: Bastide-Palmerston.

Ale "počestní" republikáni překonali i Guizotovu entente cordiale. Důstojníci francouzského loďstva se nechali v Mesině častovat na banketu uspořádaném neapolskými důstojníky a na ještě dýmajících troskách města nadšeně připíjeli na zdraví krále neapolského, slabomyslného tygra Ferdinanda. A nad jejich hlavami se vypařovaly Lamartinovy fráze.




Napsal K. Marx 21. října 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 123 z 22. října 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Na slávu nic nedáme! (Pozn. red.)

b — srdečné dohodě. (Pozn. red.)

265 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XII.