Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850
III
Následky 13. června 1849Dne 20. prosince ukázala Janusova hlava konstituční republiky jen jednu svou tvář, exekutivní tvář s rozplizlými rysy Ludvíka Bonaparta, 28. května 1849 ukázala svou druhou tvář, zákonodárnou, posetou jizvami, které na ní zanechaly orgie restaurace a červencové monarchie. Zákonodárné národní shromáždění dokončilo vytvoření konstituční republiky, tj. republikánské státní formy, v níž bylo ustaveno panství buržoazní třídy, tedy společné panství obou velkých roajalistických frakcí, které tvoří francouzskou buržoazii, sjednocených legitimistů a orleanistů, panství strany pořádku. Zatímco se tak francouzská republika stala vlastnictvím koalice roajalistických stran, podnikla zároveň evropská koalice kontrarevolučních mocností všeobecné křižácké tažení proti posledním útočištím březnových revolucí, Rusko vpadlo do Uher, pruská vojska pochodovala proti armádě stoupenců říšské ústavy a Oudinot bombardoval Řím. Evropská krize se zjevně blížila k rozhodujícímu obratu, zraky celé Evropy byly upřeny k Paříži a zraky celé Paříže k Zákonodárnému shromáždění.
Dne 11. června vystoupil na tribunu tohoto shromáždění Ledru-Rollin. Nepronesl žádnou řeč, formuloval jen obvinění proti ministrům, holé obvinění bez okras, faktické, zhuštěné, těžké.
Útok na Řím je útokem na ústavu, útok na římskou republiku útokem na francouzskou republiku. Článek V ústavy[32] zní: „Francouzská republika nikdy nepoužije svých vojenských sil proti svobodě kteréhokoli národa“ — a president používá francouzské armády proti římské svobodě. Článek 54 ústavy zakazuje výkonné moci vypovědět jakoukoli válku bez souhlasu Národního shromáždění[a]. Usnesení Konstituanty z 8. května přikazuje ministrům výslovně, aby co nejrychleji vrátili římskou výpravu jejímu původnímu určení, zakazuje jim tedy právě tak výslovně válku proti Římu — a Oudinot bombarduje Řím. Tak volal Ledru-Rollin samu ústavu za svědka obžaloby proti Bonapartovi a jeho ministrům. Roajalistické většině Národního shromáždění vmetl tento tribun ústavy ve tvář výhružné prohlášení: „Republikáni budou umět zjednat ústavě vážnost všemi prostředky, třebas i silou zbraní!“ „Silou zbraní!“ opakovala stonásobná ozvěna Hory. Většina odpověděla strašlivým povykem, předseda Národního shromáždění volal Ledru-Rollina k pořádku, Ledru-Rollin opakoval vyzývavě prohlášení a nakonec položil na předsednický stůl návrh na vydání Bonaparta a jeho ministrů soudu. Národní shromáždění se usneslo 361 hlasy proti 203 přejít přes otázku bombardování Říma k běžnému dennímu pořadu.
Věřil Ledru-Rollin, že bude moci porazit Národní shromáždění ústavou a presidenta Národním shromážděním?
Ústava sice zakazovala jakýkoli útok na svobodu cizích národů, ale to, nač útočila francouzská armáda v Římě, to podle ministerského kabinetu nebyla přece „svoboda‘‘, nýbrž „despotismus anarchie“. Což Hora přes všechny své zkušenosti v Ústavodárném shromáždění stále ještě nepochopila, že vykládat ústavu nepřísluší těm, kdo ji sestavili, nýbrž jen těm, kdo ji přijali? Že její text je nutno vykládat v jeho životaschopném smyslu a že jejím jediným životaschopným smyslem je buržoazní smysl? Že pravými vykladači ústavy jsou Bonaparte a roajalistická většina Národního shromáždění, jako je pravým tlumočníkem bible páter a pravým tlumočníkern zákona soudce? Mělo se Národní shromáždění, právě čerstvě vyšlé z lůna všeobecných voleb, cítit vázáno poslední vůlí mrtvé Konstituanty, jejíž vůli zaživa porušoval takový člověk jako Odilon Barrot? Což Ledru-Rollin, odvolávaje se na usnesení Konstituanty z 8. května, zapomněl, že táž Konstituanta 11. května zamítla jeho první návrh na vydání Bonaparta a ministrů soudu, že presidenta a ministry osvobodila, a tak sankcionovala bombardování Říma jako „ústavní čin“, že se ve skutečnosti jen odvolává proti vynesenému rozsudku, že se konečně odvolává od republikánské Konstituanty k roajalistické Legislativě? Ústava sama přivolává na pomoc povstání, vyzývajíc ve zvláštním článku každého občana, aby ji chránil. Ledru-Rollin se opíral o tento článek. Ale na druhé straně, což nejsou zároveň na ochranu ústavy organizovány veřejné moci, což porušení ústavy nezačíná teprve tím okamžikem, kdy jedna z veřejných ústavních mocí povstane proti druhé? A zatím mezi presidentem republiky, ministry republiky a Národním shromážděním republiky byla vzájemná harmonická shoda.
To, oč se pokusila Hora 11. června, to bylo „povstání v mezích čistého rozumu“, tj. ryze parlamentní povstání. Většina shromáždění, polekána perspektivou ozbrojeného povstání lidových mas, měla v Bonapartovi a ministrech zničit svou vlastní moc a význam své vlastní volby. Což se už Konstituanta nepokusila podobným způsobem zrušit volbu Bonapartovu, když tak tvrdošíjně trvala na odstoupení ministerského kabinetu Barrot-Falloux?
Což tu nebyly příklady z doby Konventu, kdy parlamentní povstání náhle od základu převrátilo poměr většiny a menšiny — a proč se nemělo podařit mladé Hoře to, co se podařilo staré? — vždyť i okamžitá situace se zdála příznivá pro takovýto podnik. Rozjitření lidu dosáhlo v Paříži povážlivého stupně; armáda, soudě podle jejího hlasování ve volbách, se nezdála nakloněna vládě, většina Zákonodárného shromáždění byla ještě příliš mladá, aby se zkonsolidovala, a mimoto se skládala ze starých pánů. Kdyby se Hoře podařilo parlamentní povstání, přešlo by kormidlo státu přímo do jejích rukou. Demokratická maloburžoazie si jako vždy nepřála nic toužebněji, než aby boj byl vybojován nad jejími hlavami, v oblacích, mezi stíny členů parlamentu. Konečně jak demokratická maloburžoazie, tak i její představitelé, Hora, by parlamentním povstáním dosáhli svého velikého cíle: zlomit moc buržoazie a nerozvázat přitom ruce proletariátu, čili jen jej v pozadí ukázat; proletariátu by se využilo, aniž by se stal nebezpečným.
Po vótu Národního shromáždění 11. června došlo ke schůzce několika členů Hory s delegáty tajných dělnických společností. Tito delegáti naléhali, aby povstání bylo zahájeno ještě téhož večera. Hora tento plán rozhodně odmítla. Za nic na světě nechtěla pustit vedení z ruky; její spojenci jí byli stejně podezřelí jako její protivníci, a právem. Vzpomínka na červen 1848 rozvlnila živěji než kdy předtím řady pařížského proletariátu. Přitom však byl pařížský proletariát spoután spojenectvím s Horou. Hora zastupovala v parlamentě většinu departementů, přeháněla svůj vliv v armádě, disponovala demokratickou částí národní gardy, měla za sebou morální autoritu krámku. Zahájit povstání v této chvíli proti její vůli znamenalo pro proletariát, ještě k tomu zdecimovaný cholerou a ve značném počtu vyhnaný nezaměstnaností z Paříže, opakovat zbytečně červnové dny roku 1848, ale tentokrát bez oněch podmínek, které jej tehdy do zoufalého boje vehnaly. Proletářští delegáti učinili to, co jediné bylo rozumné. Zavázali si Horu, aby se zkompromitovala, tj. aby v případě, že její obžalovací spis bude zamítnut, překročila meze parlamentního boje. Po celý 13. červen zaujímal proletariát stále stanovisko skeptického pozorovatele a vyčkával, až dojde k vážné, neodvratné bitce mezi demokratickou národní gardou a armádou, aby se pak vrhl do boje a dovedl revoluci dál za její vytčený maloměšťácký cíl. Pro případ vítězství byla už vytvořena proletářská Komuna, která měla nastoupit vedle oficiální vlády. Pařížští dělníci se vyučili v krvavé škole června 1848.
Dne 12. června podal sám ministr Lacrosse v Zákonodárném shromáždění návrh, aby se ihned přešlo k rozpravě o obžalovacím spisu. Vláda učinila během noci všechna opatření k obraně a útoku; většina Národního shromáždění byla rozhodnuta vyhnat rebelující menšinu na ulici, menšina sama nemohla už ustoupit, kostky byly vrženy; 377 hlasů proti 8 obžalovací spis zamítlo, Hora, která se zdržela hlasování, se plna zloby vrhla do propagačních síní „mírumilovné demokracie“, do redakčních místností „Démocratie pacifique“[33].
Odchod z budovy parlamentu zlomil sílu Hory, tak jako ztratil svou sílu obr Antaios, když ztratil spojení se zemí, svou matkou. V místnostech Zákonodárného shromáždění byli členové Hory Samsony, v místnostech „mírumilovné demokracie“ byli užjen filištíny. Rozpoutala se dlouhá, hlučná, jalová debata. Hora byla odhodlána vynutit ústavě vážnost všemi prostředky, „jen ne silou zbraní“. V tomto rozhodnutí byla podporována manifestem[34] a deputací „přátel ústavy“. „Přáteli Ústavy“ se nazývaly trosky kliky „Nationalu“, buržoazně republikánské strany. Zatímco z jejích zbylých parlamentních představitelů hlasovalo šest proti, hlasovali ostatní vesměs pro zamítnutí obžalovacího spisu, zatímco Cavaignac dal straně pořádku k dispozici svůj meč, chopila se větší mimoparlamentní část kliky dychtivě příležitosti, aby vystoupila ze svého postavení politických páriů a prodrala se do řad demokratické strany. Což nebyli přirozenými štítonoši této strany, která se skrývala za jejich štít, za jejich princip, za ústavu?
Až do svítání pracovala „Hora“ k porodu. Porodila „provolání k lidu“, které vyšlo 13. června ráno víceméně ostýchavě umístěno ve dvou socialistických listech.[35] Prohlásila, že president, ministři a většina zákonodárného shromáždění stojí „mimo ústavu“ (hors la Constitution) a vyzývala národní gardu, armádu a konečně lid, „aby povstali“. „Ať žije ústava!“ bylo její heslo, heslo, které neznamenalo nic jiného než „Pryč s revolucí!“
Ústavnímu provolání Hory odpovídala tzv. pokojná demonstrace maloměšťáků z 13. června, tj. průvod ulicemi od Château dʼEau po bulvárech; 30 000 lidí, většinou národní gardy beze zbraně, promíšené členy tajných dělnických sekcí, se valilo s výkřiky: „Ať žje ústava!“ Demonstrující volali toto heslo mechanicky, ledově, se špatným svědomím, a lid, vlnící se na chodnících, místo aby mu dal hromově zaburácet, vracel je ironickou ozvěnou. V mnohohlasém zpěvu chyběl základní hlas. A když průvod došel k zasedací budově „přátel ústavy“ a na jejím štítu se objevil najatý herold ústavy, který na všechny strany mával svým cylindrem a z plna hrdlařval: „Ať žije ústava!“, takže jeho řev se sypal na hlavy poutníků jako krupobití, zdálo se jednu chvíli, že sami účastníci průvodu si uvědomují směšnost situace. Je známo, jaké naprosto neparlamentní přijetí přichystali průvodu Changarnierovi dragouni a myslivci na rohu ulice de la Paix a bulvárů, jak se účastníci průvodu v mžiku rozutekli na všechny strany a jak se jen na útěku tu a tam ozval výkřik „do zbraně“, aby byla splněna parlamentní výzva „k povstání“ z 11. června.
Většina členů Hory, shromážděných v ulici du Hazard, se rozutekla, když se zdálo, že násilné rozehnání pokojného průvodu, neurčité pověsti o vraždění bezbranných občanů na bulvárech a konečně rostoucí pouliční shon jsou předzvěstí blížícího se povstání. Ledru-Rollin, v čele malé skupiny poslanců, zachránil čest Hory. Pod ochranou pařížského dělostřelectva, které obsadilo Palais National, se odebrali do Conservatoire des Arts et Métiers[b], kam měla přibýt pátá a šestá legie národní gardy. Montagnardi[c] však na pátou a šestou legii marně čekali; tyto opatrné národní gardy nechaly své představitele na holičkách, pařížské dělostřelectvo samo zabránilo lidu, aby postavil barikády, chaotický shon znemožnil jakékoli rozhodnutí, řadová vojska nastupovala s nasazenými bodáky, část poslanců byla zajata, část unikla. Tak skončil 13. červen.
Byl-li 23. červen 1848 dnem povstání revolučního proletariátu, byl 13. červen 1849 dnem povstání demokratické maloburžoazie; každé z obou povstání bylo klasicky čistým výrazem třídy, která povstání roznítila.
Jen v Lyonu došlo k úporné, krvavé srážce. V tomto městě, kde průmyslová buržoazie a průmyslový proletariát stojí přímo proti sobě, kde dělnické hnutí není, jako v Paříži, součástí všeobecného hnutí a není jím určováno,v tomto městě ztratil 13. červen ve svém odrazu svůj původní charakter. Jinak v provinciích tam, kde měl 13. červen ohlas, nezapálil, byl to chladný blesk.
13. červen uzavírá první období života ústavní republiky, která začala normálně existovat 28. května 1849, když se sešlo Zákonodárné shromáždění. Celý tento prolog je vyplněn hlučným bojem mezi stranou pořádku a Horou, mezi buržoazií a maloburžoazií; maloburžoazie se přitom marně zpěčuje proti nastolení buržoazní republiky, pro kterou sama v prozatímní vládě a ve výkonné komisi ustavičně konspirovala, pro kterou se za červnových dní fanaticky bila proti proletariátu. 13. červen zlomil její odpor a učinil zákonodárnou diktaturu sjednocených roajalistů fait accompli[d]. Od této chvíle je Národní shromáždění jen výborem obecného blaha strany pořádku.
Paříž vyhlásila nad presidentem, ministry a většinou Národního shromáždění „stav obžalovaných“, oni vyhlásili nad Paříží „stav obležení“. Hora prohlásila, že většina Zákonodárného shromáždění stojí „mimo ústavu“, většina zase vydala Horu vrchnímu soudu pro porušení ústavy a proskribovala všechno, co si v ní ještě uchovalo sílu k životu. Z Hory zbyl jen trup bez hlavy a bez srdce. Menšina se dokonce pokusila o parlamentní povstání, většina povýšila na zákon svůj parlamentní despotismus. Nadekretovala nový parlamentní jednací řád, který ničí svobodu tribuny a dává předsedovi Národního shromáždění pravomoc trestat poslance pro porušení pořádku disciplinárními tresty, pokutami, odnětím diet, dočasným vyloučením ze zasedání, karcerem. Místo meče pověsila nad trup Hory metlu. Zbytku poslanců Hory velela čest, aby hromadně složili mandáty. Takovýto čin by byl urychlil rozpad strany pořádku. Ve chvíli, kdy už ji nedrželo pohromadě ani zdání protikladu, se musela rozpadnout na své původní součásti.
Zároveň se svou parlamentní mocí byli demokratičtí maloměšťáci oloupeni i o svou ozbrojenou moc rozpuštěním pařížského dělostřelectva, jakož i 8., 9. a 12. legie národní gardy. Naproti tomu legii finanční aristokracie, která 13. června přepadla tiskárny Boulé a Roux, rozbila stroje, zpustošila redakce republikánských novin a svévolně pozatýkala redaktory, sazeče, tiskaře, expedienty a kolportéry, se dostalo z tribuny Národního shromáždění povzbuzení. Toto rozpuštění národních gard podezřelých z republikanismu se opakovalo po celé Francii.
Nový tiskový zákon, nový spolčovací zákon, nový zákon o stavu obležení, přeplněná pařížská vězení, vyhnání politických emigrantů, zastavení všech novin, které šly dál než „National“, vydání Lyonu a pěti sousedních departementů napospas surovostem vojenského despotismu, všude jen soudy, nová čistka tolikrát už pročesané armády úředníků, to byly nezbytné, stále znovu se opakující otřepané moudrosti vítězné reakce, které po červnových masakrech a deportacích stojí za zmínku jen proto, že tentokrát byly namířeny nejen proti Paříži, nýbrž i proti departementům, nejen proti proletariátu, nýbrž především proti středním třídám.
Veškerou zákonodárnou činnost Národního shromáždění v měsících červnu, červenci a srpnu tvořily represívní zákony, které ponechávaly vládě na libovůli vyhlásit stav obležení, které ještě pevněji zacpaly ústa tisku a zničily spolčovací právo.
Avšak tuto epochu charakterizuje ne faktické, nýbrž zásadní využívání vítězství, ne usnesení Národního shromáždění, nýbrž odůvodnění těchto usnesení, ne věc, nýbrž fráze, ba ani ne fráze, jako spíše přízvuk a gesto, jež frázi oživují. Bezohledně nestydaté projevování roajalistického smýšlení, opovržlivě vznešené tupení republiky, koketně frivolní vyžvanění restauračních cílů, zkrátka chvastounské porušování republikánské slušnosti, to dodává zvláštní tón a zbarvení tomuto období. „Ať žije ústava!“ bylo bojové heslo poražených 13. června. Vítězové byli tedy zproštěni pokrytectví konstituční, tj. republikánské řeči. Kontrarevoluce si podrobila Uhry, Itálii a Německo, a oni už viděli před branami Francie restauraci. Mezi vůdci frakcí strany pořádku nastalo skutečné závodění; snažili se prostřednictvím „Moniteuru“ dokumentovat svůj roajalismus, vyzpovídat se, kát se před bohem a před lidmi z eventuálních liberálních hříchů spáchaných za monarchie. Neminul den, aby únorová revoluce nebyla z tribuny Národního shromáždění prohlašována za veřejné neštěstí, aby ten či onen legitimistický junker z kdejakého zapadlého hnízda slavnostně nekonstatoval, že republiku nikdy neuznal, a některý ze zbabělých zběhů a zrádců červencové monarchie nevyprávěl o svých zmeškaných hrdinských činech, v jejichž provedení mu zabránila jen lidumilnost Ludvíka Filipa nebo jiné nedopatření. Tak se ukazovalo, že na únorových dnech nebyla obdivuhodná velkomyslnost vítězného lidu, nýbrž sebeobětování a umírněnost roajalistů, kteří mu dovolili zvítězit. Jeden zástupce lidu navrhl, aby část peněz určených na podporu únorových raněných byla přidělena městským gardám, jež jediné se v oněch dnech zasloužily o vlast. Jiný navrhl, aby bylo nařízeno postavit vévodovi Orleánskému jezdeckou sochu na náměstí Carrousel. Thiers nazýval ústavu špinavým cárem papíru. Na tribunu vystupovali jeden za druhým orleanisté, aby se káli ze svého spiklenectví proti legitimnímu království, legitimisté, kteří si vyčítali, že svým odporem proti nelegitimnímu království urychlili pád království vůbec; Thiers se kál z intrik proti Molému, Molé se kál z intrik proti Guizotovi, Barrot se kál z intrik proti všem třem. Volání: „At‘ žije sociálně demokratická republika!“ bylo prohlášeno za neústavní; volání: „Ať žije republika!“ bylo stíháno jako sociálně demokratické. Ve výroční den bitvy u Waterloo prohlásil jeden poslanec: „Nebojím se ani tak vpádu Prusů, jako příchodu revolučních emigrantů do Francie.“ Na stížnosti na teror, organizovaný v Lyoně a sousedních departementech, odpověděl Baraguay dʼHilliers: „Mně je milejší bílý teror než rudý.“ (Jʼaime mieux la terreur blanche que la terreur rouge.) A shromáždění pokaždé zaburácelo frenetickým potleskem, když z úst jeho řečníků vyšel nějaký epigram proti republice, proti revoluci, proti ústavě, pro království, pro Svatou alianci. Každé nedodržení těch nejmenších republikánských formalit, např. neoslovení poslanců slovem „citoyens“[e], uvádělo rytíře pořádku v nadšení.
Pařížské doplňovací volby z 8. července, provedené pod vlivem stavu obležení, při nichž se velká část proletariátu zdržela hlasování, dobytí Říma francouzskou armádou, vtažení rudých eminencí[36] a v patách za nimi inkvizice a mnišského teroru do Říma — to všechno připojilo nová vítězství k červnovému vítězství a ještě víc vystupňovalo opojení strany pořádku.
Konečně v polovině srpna nadekretovali roajalisté dvouměsíční odročení zasedání Národního shromáždění jednak proto, že se chtěli zúčastnit zasedání departementních rad, které se právě sešly, jednak proto, že byli unaveni několikaměsíčními orgiemi svého roajalismu. S neskrývanou ironií ponechali na místě Národního shromáždění, jako strážce republiky, komisi dvaceti pěti poslanců, smetánku legitimistů a orleanistů, lidi jako Moléa, Changarniera a jiné. Ironie byla hlubší, než tušili. Odsouzeni dějinami k tomu, aby pomohli svrhnout království, které milovali, byli dějinami určeni k tomu, aby udrželi republiku, kterou nenáviděli.
Odročením zasedání Zákonodárného shromáždění končí druhé období života ústavní republiky, její roajalistické klackovské období.
Stav obležení Paříže byl opět zrušen, tisk začal znovu pracovat. V době zastavení sociálně demokratických listů, v období represívních opatření a roajalistického řádění se republikanizoval „Siècle“[37], starý literární reprezentant monarchisticko-konstituční maloburžoazie, demokratizoval se „Presse“[38], starý orgán buržoazních reformátorů, socializoval se „National“, starý klasický orgán buržoazních republikánů.
Tou měrou, jak se veřejné kluby stávaly nemožnými, šířily se a sílily tajné společnosti. Průmyslová sdružení dělníků, trpěná čistě jako obchodní, hospodářsky bezvýznamné společnosti, stávala se politickými pojítky proletariátu. 13. červen srazil různým polorevolučním stranám oficiální hlavy, zato narostla zbylým masám vlastní hlava. Rytíři pořádku strašili prorokováním hrůz rudé republiky, ale podlá zvěrstva, hyperborejské hrůzy vítězné kontrarevoluce v Uhrách, v Bádensku, v Římě omyly „rudou republiku“ do běla. A nespokojené mezitřídy francouzské společnosti počaly dávat přednost slibům rudé republiky s jejími problematickými hrůzami před hrůzami rudé monarchie s její skutečnou beznadějností. Ani jediný socialista neudělal ve Francii víc revoluční propagandy než Haynau. A chaque capacité selon ses oeuvres![f]
Mezitím využil Ludvík Bonaparte prázdnin Národního shromáždění k tomu, aby vykonal knížecí cesty do provincie, nejhorkokrevnější legitimisté putovali do Emže poklonit se vnukovi svatého Ludvíka[39] a masa poslanců strany pořádku kula pikle v departementních radách, které se právě sešly. Bylo nutno přimět rady, aby vyřkly to, co se většina Národního shromáždění ještě vyřknout neodvážila, aby žádaly okamžitou revizi ústavy. Podle ústavy mohla být ústava revidována teprve roku 1852 zvláštním, k tomuto účelu svolaným Národním shromážděním. Kdyby se však většina departementních rad vyslovila pro revizi, nebylo by Národní shromáždění nuceno obětovat panenství ústavy hlasu Francie? Národní shromáždění vkládalo do těchto provincionálních shromáždění tytéž naděje, jaké vkládaly jeptišky ve Voltairově „Henriadě“ do pandurů. Ale Putifarky Národního shromáždění narazily, až na několik výjimek, téměř všude v provinciích na Josefy. Obrovská většina nechtěla dotěrným náznakům rozumět. Revizi ústavy zmařil týž nástroj, který ji měl vyvolat v život, hlasování departementních rad. Hlas Francie, a to buržoazní Francie, promluvil, a promluvil proti revizi.
Počátkem října se Zákonodárné shromáždění znovu sešlo — tantum mutatus ab illo[g]. —Jeho tvářnost byla úplně jiná. Neočekávané zamítnutí revize ze strany departementních rad je odkázalo do mezí ústavy a připomnělo mu meze trvání jeho života. Pouti legitimistů do Emže vyvolaly nedůvěřivost orleanistů, vyjednávání orleanistů s Londýnem[40] probudilo podezření legitimistů, časopisy obou frakcí rozdmychávaly oheň a odvažovaly vzájemné nároky svých pretendentů. Orleanisté a legitimisté společně nevražili na rejdy bonapartistů, které se projevovaly v knížecích zájezdech presidenta, v jeho víceméně průhledných pokusech uvolnit si ruce a v náročné mluvě bonapartistických novin; Ludvík Bonaparte nevražil na Národní shromáždění, které přiznávalo právo na spiknutí jen legitimistům a orleanistům, a na ministerský kabinet, který jej tomuto Národnímu shromáždění ustavičně zrazoval. Konečně v ministerském kabinetu samém došlo k rozkolu pro římskou politiku a pro důchodovou daň navrženou ministrem Passym, kterou konzervativci hanobili jako socialistickou.
Jedním z prvních návrhů, který Barrotův kabinet předložil Zákonodárnému shromáždění, když se opět sešlo, byl požadavek úvěru 300 000 franků na úhradu vdovské penze vévodkyni Orlednské. Národní shromáždění jej povolilo a doplnilo soupis dluhů francouzského národa částkou sedmi miliónů franků. Zatímco Ludvík Filip dál úspěšně hrál roli „pauvre honteux“ — ostýchavého žebráka, ministerský kabinet se neodvažoval navrhnout zvýšení platu pro Bonaparta a shromáždění nejevilo ochotu je povoliti A Ludvík Bonaparte kolísal jako vždycky mezi dilematem: Aut Caesar, aut Clichy![h]
Druhý ministrův požadavek, aby byl povolen úvěr 9 miliónů franků na výlohy římské výpravy, ještě vystupňoval napětí mezi Bonapartem na jedné straně a ministry a Národním shromážděním na druhé straně. Ludvík Bonaparte uveřejnil v „Moniteuru“ dopis svému pobočníku Edgaru Neyovi, v němž spojoval papežskou vládu s ústavními zárukami. Papež zase vydal poselství „motu proprio“[41], v němž odmítal jakékoli omezování své obnovené moci. Bonaparte svým dopisem poodkryl s úmyslnou nediskretností záclonu svého kabinetu, aby se sám ukázal zrakům galerie jako blahosklonný, ale ve vlastním domě zneuznaný a spoutaný génius. Nekoketoval poprvé s „utajenými rozmachy křídel svobodné duše“[42]. Thiers, zpravodaj komise, ignoroval úplně Bonapartův rozmach křídel a spokojil se tím, že přetlumočil papežskou alokuci do francouzštiny. Ne ministerský kabinet, ale Victor Hugo se snažil zachránit presidenta návrhem, aby Národní shromáždění vyslovilo souhlas s Napoleonovým dopisem. Allons donc! Allons donc![i] Tímto neuctivým a lehkomyslným zvoláním pohřbila většina Hugův návrh. Presidentova politika? Presidentův dopis? President sám? Allons donc! Allons donc! Kdopak bere monsieur Bonaparta vážně? Myslíte, pane Victore Hugo, že vám věříme, že věříte v presidenta? Allons donc! Allons donc!
Konečně byla roztržka mezi Bonapartem a Národním shromážděním urychlena diskusí o vyzvání Orleanů a Bourbonů, aby se vrátili. Presidentův bratranec[j], syn exkrále vestfálského, přednesl v nepřítomnosti ministrů tento návrh, který neměl jiný účel než postavit legitimistické a orleanistické pretendenty naroveň bonapartistickému pretendentu, či spíše pod bonapartistického pretendenta, který alespoň fakticky stál na vrcholu státu.
Napoleon Bonaparte byl natolik neuctivý, že v jednom návrhu spojil návrat vyhnaných královských rodin a amnestii červnových povstalců. Rozhořčení většiny ho ihned donutilo odvolat toto rouhavé spojení svatého s prokletým, královských rodů s proletářskou havětí, hvězd společnosti s jejími bahenními bludičkami a vykázat každému z obou návrhů patřičné místo. Většina energicky odmítla návrh na vyzvání královské rodiny k návratu, a Berryer, Démosthenes legitimistů, nenechal nikoho na pochybách o smyslu tohoto vóta. Degradace pretendentů na obyčejné občany — to je cílem návrhu! Chtějí je oloupit o jejich svatozář, poslední majestát, který jim zůstal, o majestát exilu! Co by si lidé pomyslili, zvolal Berryer, o takovém pretendentovi, který by zapomněl na svůj vznešený původ a vrátil by se do Francie, aby tu žil jako prostý soukromník? Nebylo možno říci Ludvíku Bonapartovi zřetelněji, že nic nevyhrál svou přítomností, že i když ho sjednocení roajalisté potřebovali zde ve Francii jako neutrálního muže na presidentském křesle, praví uchazeči o korunu museli zůstat skryti před profánními zraky v mlhách exilu.
1. listopadu odpověděl Ludvík Bonaparte Zákonodárnému shromáždění poselstvím, v němž značně drsnými slovy oznámil odstoupení Barrotova kabinetu a utvoření nového ministerského kabinetu. Kabinet Barrot-Falloux byl kabinetem roajalistické koalice, kabinet dʼHautpoulův byl kabinetem Bonapartovým, presidentovým nástrojem proti Zákonodárnému shromáždění, kabinetem příručích.
Bonaparte nebyl nyní už pouze neutrálním mužem 10. prosince 1848. Jako hlava výkonné moci soustřeďoval kolem sebe určité zájmy, strana pořádku bojující s anarchií byla nucena sama posilovat jeho vliv, a jestliže Bonaparte už nebyl populární, byla ona sama nepopulární. Což nemohl doufat, že soupeření orleanistů a legitimistů na jedné straně a nutnost jakékoli monarchické restaurace na druhé straně donutí obě frakce uznat neutrálního pretendenta?
Od 1. listopadu 1849 se datuje třetí období existence ústavní republiky, období, které končí 10. březnem 1850. Začíná pravidelná hra ústavních institucí, které se Guizot tak obdivuje, tj. spor mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Ale nejen to. Proti restauračním choutkám sjednocených orleanistů a legitimistů zastupuje Bonaparte právní podklad své faktické moci — republiku; proti restauračním choutkám Bonapartovým zastupuje strana pořádku právní podklad svého společného panství — republiku; legitimisté proti orleanistům, orleanisté proti legitimistům zastupují status quo[k] — republiku. Všechny tyto frakce strany pořádku, z nichž každá má svého vlastního krále a svou vlastní restauraci in petto[l], uplatňují vzájemně proti uzurpačním a povstaleckým choutkám svých soupeřů společné panství buržoazie, formu, v níž se všechny jejich zvláštní nároky vzájemně neutralizují a vyhrazují — republiku.
Tak jako Kant činí postulátem praktického rozumu republiku, jako jedinou racionální formu státu, jejíhož uskutečnění nebude nikdy dosaženo, jejíž dosažení musí však být vždy naším cílem a předmětem našich snah, tak je roajalistům postulátem království.
A tak ústavní republika, vyšlá z rukou buržoazních republikánů jako prázdná idealistická formule, stala se v rukou sjednocených roajalistů živou formou plnou skutečného obsahu. A Thiers měl víc pravdy, než tušil, když řekl: „My roajalisté jsme pravou oporou ústavní republiky.“
Pád kabinetu koalice a příchod kabinetu příručích má ještě druhý význam. Ministr financí nového kabinetu se jmenoval Fould. Udělat Foulda ministrem financí, to znamenalo vydat oficiálně francouzské národní bohatství napospas burze, spravovat státní majetek prostřednictvím burzy a v zájmu burzy. Jmenováním Foulda ohlásila finanční aristokracie v „Moniteuru“ svou restauraci. Tato restaurace nutně doplňovala ostatní restaurace a spolu s nimi tvořila články řetězu ústavní republiky.
Ludvík Filip se nikdy neodvážil udělat ministrem financí skutečného loup-cerviera[m]. Jako jeho království bylo ideálním názvem pro panství vysoké buržoazie, tak musely mít privilegované zájmy v jeho ministerských kabinetech ideologicky neutrální jména. Buržoazní republika vystrkovala všude do popředí to, co různé monarchie, legitimistická právě tak jako orleanistická, skrývaly v pozadí. Zpozemštila to, co ony přenášely do nebes. Jména svatých nahradila měšťáckými vlastními jmény vládnoucích třídních zájmů.
Celý náš výklad ukázal, jak republika od prvního dne své existence nejen nesvrhla panství finanční aristokracie, nýbrž je upevňovala. Ústupky, které jí dělala, byly však osudem, jemuž se podřizovala proti své vůli. S Fouldem připadla vládní iniciativa opět finanční aristokracii.
Vzniká otázka, jak mohla buržoazní koalice snášet a trpět vládu finanční aristokracie, která za Ludvíka Filipa záležela v tom, že ostatní buržoazní frakce byly odstraněny od moci nebo podrobeny?
Odpověď je prostá.
Především finanční aristokracie sama tvoří nejzávažnější část roajalistické koalice, jejíž společná vládní moc se nazývá republikou. Což mluvčí a kapacity orleanistů nejsou starými spojenci a spoluviníky finanční aristokracie? Což ona sama není zlatou falangou orleanismu? Pokud jde o legitimisty, ti se už za Ludvíka Filipa zúčastnili prakticky všech orgií burzovních, důlních a železničních spekulací. Spojení velkého pozemkového majetku s vysokými financemi je vůbec normálním zjevem. Důkaz: Anglie, důkaz: dokonce i Rakousko.
V zemi,jako je Francie, kde rozsah národní výroby je nepoměrně menší než rozsah národního dluhu, kde státní renta je nejdůležitějším předmětem spekulace a burza hlavním trhem pro vkládání kapitálu, který má být zhodnocen neproduktivním způsobem, v takové zemi musí být nesčetná masa lidí ze všech buržoazních nebo poloburžoazních tříd zúčastněna na státním dluhu, na burzovní hře a na financích. A nenalézají všichni tito subalterní účastníci svou přirozenou oporu a svého velitele ve frakci, která je představitelem týchž zájmů v nejkolosálnějším měřítku, která je zastupuje ve velkém?
Co je příčinou toho, že se státní majetek dostává do rukou finanční aristokracie? Stále vzrůstající zadlužení státu. A co je příčinou zadlužení státu? Stálá převaha jeho výdajů nad příjmy, nepoměr, který je zároveň příčinou i důsledkem systému státních půjček.
Aby stát tomuto zadlužení unikl, musí buď omezit své výdaje, tj. zjednodušit, zmenšit vládní organismus, vládnout co nejméně, zaměstnávat co nejméně úředního personálu, co nejméně zasahovat do záležitostí občanské společnosti. Strana pořádku nemohla jít touto cestou, musela neustále zesilovat svá represívní opatření, své oficiální zásahy z moci státu, svou všudypřítomnost prostřednictvím státních orgánů, a to tím víc, čím víc rostlo nebezpečí ohrožující ze všech stran její panství a podmínky existence její třídy. Nelze zmenšovat počet četnictva, když se množí útoky na osoby a vlastnictví.
Anebo se stát musí snažit dluhů vyvarovat a vytvořit okamžitou, ale přechodnou rovnováhu v rozpočtu tím, že uvalí mimořádné daně na bedra nejbohatších tříd. Měla strana pořádku položit své vlastní bohatství na oltář vlasti proto, aby ušetřila národní bohatství burzovního vykořisťování? Pas si bête![n]
Tedy, bez úplného převratu francouzského státu není myslitelný převrat francouzského státního hospodářství. A s tímto státním hospodářstvím je nutně spjato zadlužení státu a se zadlužením státu spekulace se státním dluhem, nevyhnutelné panství věřitelů státu, bankéřů, peněžníků, burzovních vlků. Jen jedna frakce strany pořádku měla přímý zájem na svržení finanční aristokracie, továrníci. Nemluvíme o středních a malých průmyslnících, mluvíme o průmyslových magnátech, kteří za Ludvíka Filipa tvořili širokou základnu dynastické opozice. Jejich zájmem je nepochybně snížení výrobních nákladů, tedy snížení daní, které vcházejí do výroby, tedy snížení státních dluhů, jejichž úroky vcházejí do daní, zkrátka — svržení finanční aristokracie.
V Anglii — a největší francouzští továrníci jsou maloměšťáci ve srovnání se svými anglickými soupeři — skutečně vidíme továrníky, takového Cobdena, Brighta, v čele křižáckého tažení proti bance a burzovní aristokracii. Proč tomu tak není ve Francii? V Anglii převládá průmysl, ve Francii zemědělství. V Anglii potřebuje průmysl svobodný obchod, ve Francii potřebuje ochranná cla, národní monopol vedle jiných monopolů. Francouzský průmysl neovládá francouzskou výrobu, proto francouzští průmyslníci neovládají francouzskou buržoazii. Aby prosadili své zájmy proti ostatním frakcím buržoazie, nemohou se jako Angličané postavit do čela hnutí, a tím zároveň postavit své třídní zájmy na první místo; musí vstoupit do družiny revoluce a sloužit zájmům, které jsou protichůdné celkovým zájmům jejich třídy. V únoru své postavení nepochopili, únor je poučil. A kdo je dělníky ohrožen bezprostředněji než zaměstnavatel, průmyslový kapitalista? Proto se ve Francii továrník nutně stal nejfanatičtějším stoupencem strany pořádku. Finančníci sice zkracují jeho zisk, ale co je toto zkrácení proti úplnému zrušení zisku proletariátem?
Ve Francii dělá maloměšťák to, co by normálně měl dělat průmyslový buržoa; dělník to, co by bylo normálním úkolem maloměšťáka. A kdo řeší úlohu dělníka? Nikdo. Ve Francii se neřeší, tam se jen vyhlašuje. Nemůže být nikde vyřešena v hranicích jednoho národa;[43] třídní válka uvnitř francouzské společnosti se přemění ve světovou válku mezi národy. Řešení začne teprve ve chvíli, až světová válka postaví proletariát v čelo toho národa, který ovládá světový trh, v čelo Anglie. Ale revoluce, která tím nekončí, pro kterou je to jen organizační začátek, není krátkodechou revolucí. Nynější pokolení se podobá Židům, které vede Mojžíš pouští. Toto nové pokolení musí nejen dobýt nového světa, musí zaniknout, aby udělalo místo lidem, kteří jsou hodni nového světa.
Vraťme se k Fouldovi.
14. listopadu 1849 vystoupil Fould na tribunu Národního shromáždění a vyložil svůj finanční systém: Apologie starého daňového systému! Zachování daně z vína! Odvolání Passyho důchodové daně!
Ani Passy nebyl revolucionářem, byl starým ministrem Ludvíka Filipa. Patřil k puritánům druhu Dufaurova a k nejdůvěrnějším přátelům Testa, obětního beránka červencové monarchie ![o] I Passy chválil starý daňový systém, doporučoval zachování daně z vína, ale zároveň strhl závoj ze státního deficitu. Prohlásil, že je nutno zavést novou daň, a to důchodovou daň, nemá-li dojít k státnímu bankrotu. Fould, který kdysi Ledru-Rollinovi doporučoval státní bankrot, doporučoval Zákonodárnému shromáždění státní deficit. Sliboval úspory, jejichž tajemství bylo odhaleno později: např. výdaje se zmenšily o 60 miliónů a běžný dluh vzrostl o 200 miliónů — kejklířské kousky v seskupování číslic, v sestavování účetních výkazů, což všechno nakonec končilo novými půjčkami.
Za Foulda ovšem finanční aristokracie, spolu s ostatními žárlivými buržoazními frakcemi, nevystupovala tak nestydatě korupčnicky jako za Ludvíka Filipa, ale systém byl týž: totéž ustavičné rozmnožování dluhů, totéž zastírání deficitu. A staré burzovní podvodnictví se během doby projevovalo stále otevřeněji. Důkaz: zákon o avignonské železnici, záhadné kolísání státních papírů, o němž jednu chvíli mluvila celá Paříž, konečně nezdařené Fouldovy a Bonapartovy spekulace s volbami 10. března.
S oficiální restaurací finanční aristokracie musel francouzský lid znovu brzy dospět k 24. únoru.
Konstituanta v návalu misantropie proti své dědičce odstranila daň z vína pro rok páně 1850. Odstraněním starých daní nemohly být zaplaceny nové dluhy. Creton, jeden z kreténů strany pořádku, navrhoval ještě před odročením Zákonodárného shromáždění, aby daň z vína byla zachována. Fould přijal tento návrh jménem bonapartistického ministerského kabinetu a 20. prosince 1849, ve výroční den prohlášení Bonaparta presidentem, nadekretovalo Národní shromáždění obnovení daně z vína.
Advokátem této restaurace nebyl finančník, nýbrž hlava jezuitů Montalembert. Jeho vývody byly prosté a pádné: Daň, to je mateřský prs, který kojí vládu. Vláda, to jsou nástroje potlačování, to jsou orgány autority, to je armáda, to je policie, to jsou úředníci, soudci, ministři, to jsou kněží. Útok na daně, to je útok anarchistů na stráže pořádku, které chrání materiální a duchovní produkci buržoazní společnosti před zásahy proletářských vandalů. Daně, to je pátý bůh vedle vlastnictví, rodiny, pořádku a náboženství. A daň z vína je nesporně daní, přitom ale ne obyčejnou daní, nýbrž starobylou, monarchisticky smýšlející, úctyhodnou daní! Vive lʼimpôt des boissons! Three cheers and one cheer more![p]
Když si francouzský rolník maluje čerta na zeď, maluje ho v podobě výběrčího daní. Od okamžiku, kdy Montalembert povýšil daň na boha, stal se rolník neznabohem, ateistou, a vrhl se do náruče čertu, socialismu. Náboženství pořádku se lehkovážně připravilo o rolníka, stejně se o něj připravili jezuité a stejně i Bonaparte. 20. prosinec 1849 jednou provždy zkompromitoval 20. prosinec 1848. „Synovec svého strýce“ nebyl první ze své rodiny, koho porazila daň z vína, tato daň, která podle Montalembertova výroku větří revoluční bouři. Skutečný, veliký Napoleon prohlásil na Svaté Heleně, že znovuzavedení daně z vína přispělo k jeho pádu víc než co jiného, protože mu odcizilo jihofrancouzské rolníky. Již za Ludvíka XIV. byla tato daň favoritkou nenávisti lidu (viz Spisy Boisguillebertovy a Vaubanovy); první revoluce ji odstranila a Napoleon ji znovu zavedl roku 1808 v pozměněné formě. Když se Bourboni vraceli do Francie, cválali před nimi nejen kozáci, ale i sliby o odstranění daně z vína. Gentillhommerie[q] nepotřebovala ovšem držet slovo dané au gens taillable à merci et miséricorde[r]. Rok 1830 slíbil odstranění daně z vína. Neměl ve zvyku udělat, co řekl, a říkat, co dělá. Rok 1848 slíbil odstranění daně z vína, jako slíbil všechno. Konstituanta konečně, která nic neslibovala, učinila — jak už řečeno — poslední pořízení, podle něhož měla daň z vína zmizet 1. ledna 1850. A právě 10 dní před 1. lednem 1850 ji Zákonodárné shromáždění znovu zavedlo, takže se ji francouzský lid ustavičně snažil vyhnat, a když ji vyhodil dveřmi, vrátila se oknem.
Nenávist lidu k dani z vína lze vysvětlit tím, že tato daň v sobě spojuje všechny nenáviděné stránky francouzského daňového systému. Způsob jejího vybírání vzbuzuje nenávist, způsob jejího rozdělení je aristokratický, neboť procento zdanění je stejné jak u nejobyčejnějších, tak u nejdražších vín. Daň tedy stoupá geometrickou řadou, jak klesá majetek spotřebitele, je to progresívní daň naruby. Je to prémie za falšování a pančování vína, a tak přímo provokuje otravování pracujících tříd. Zmenšuje spotřebu tím, že u bran každého města, které má víc než 4000 obyvatel, zřizuje potravní čáru a přeměňuje každé takové město v cizí zemi chráněnou clem před francouzským vínem. Velkoobchodníci s vínem, ale ještě více malí marchands de vin, vinárníci, kteří jsou přímo závislí na spotřebě vína, ti všichni jsou zapřisáhlými nepřáteli daně z vína. A konečně tím, že zmenšuje spotřebu, zužuje odbytiště pro výrobu. Zbavuje městské dělníky možnosti víno kupovat, a rolníka-vinaře zbavuje možnosti je prodávat. A ve Francii je přibližně 12 miliónů obyvatel, kteří se zabývají vinařstvím. Pochopíme proto nenávist všeho lidu, zejména fanatismus rolníků proti dani z vína. Přitom rolníci v obnovení daně z vína neviděli ojedinělou, víceméně náhodnou událost. Rolníci mají jakousi svou zvláštní historickou tradici, která se dědí z otce na syna, a v této historické škole se šeptalo, že každá vláda, když chce napálit rolníky, slíbí odstranění daně z vína, a jakmile rolníky podvedla, daň z vína ponechá nebo ji znovu zavede. Na dani z vína zkouší rolník buket vlády, její tendenci. Obnovení daně z vína 20. prosince znamenalo: Ludvík Bonaparte je jako ti ostatní; ale on nebyl jako ti ostatní, byl vynálezem rolníků, a rolníci v peticích s milióny podpisů proti dani z vína odvolali své hlasy, které před rokem dali „synovci svého strýce“.
Venkovské obyvatelstvo, přes dvě třetiny všeho francouzského obyvatelstva, se skládá hlavně z tzv. svobodných pozemkových vlastníků. První generace, osvobozená bezplatně revolucí z roku 1789 od feudálních břemen, dostala půdu zadarmo. Následující generace platily však v podobě ceny půdy, co jejich polonevolničtí předkové platili ve formě renty, desátku, roboty atd. Čím víc na jedné straně rostlo obyvatelstvo, tím víc se na druhé straně drobila půda, tím vyšší byla cena malé zemědělské parcely, neboť čím víc se parcela zmenšovala, tím víc vzrůstala poptávka po ní. Ale tou měrou, jak stoupala cena, kterou platil rolník za parcelu, ať už ji kupoval přímo nebo si ji dal od svých spoludědiců započítat jako kapitál, rostlo i nezbytné zadlužení rolníků, tj. hypotéka. Dluh váznoucí na pozemku se totiž nazývá hypotékou, zástavním listem na pozemek. Tak jako se na středověkém pozemku kupila privilegia, tak se na moderních parcelách kupí hypotéky. — Na druhé straně: Za parcelového systému je půda pro svého vlastníka pouhým výrobním nástrojem. Jenže tou měrou, jak se drobí půda, klesá i její úrodnost. Používání strojů k obdělávání půdy, dělba práce, velké meliorační práce, jako stavba odvodňovacích a zavodňovacích kanálů apod., se stávají stále nemožnějšími, zatímco neproduktivní náklady na obdělávání půdy stoupají stejnou měrou jako drobení výrobního nástroje samého. To všechno bez ohledu na to, zda majitel parcely má či nemá kapitál. Čím dále však proces drobení půdy pokračuje, tím víc se pozemek s přežalostným inventářem stává jediným kapitálem trpasličího hospodářství, tím méně kapitálu se vkládá do půdy, tím víc se nedostává drobnému rolníkovi půdy, peněz a vzdělání, nutných k tomu, aby mohl využívat pokroku agronomie, tím víc upadá obdělávání půdy. Konečně čistý výtěžek se zmenšuje tou měrou, jak se zvětšuje hrubá spotřeba, tou měrou, jak vlastnictví znemožňuje rolníkově rodině, aby se zaměstnávala ještě něčím jiným, přitom jí však nedává možnost, aby z něho byla živa.
Tedy tou měrou, jak roste obyvatelstvo a s ním i drobení půdy, tou měrou se zdražuje výrobní nástroj, půda, a klesá její úrodnost, tou měrou upadá zemědělství a rolník se zadlužuje. A co bylo následkem, stává se zase příčinou. Každá generace zanechává následující generaci víc dluhů, každá nová generace začíná za nepříznivějších a obtížnějších podmínek, zadluženost plodí zadluženost, a když už rolník nemůže nabídnout svou parcelu jako zástavu na nové dluhy, tj. zatížit ji novými hypotékami, upadá přímo do spárů lichváře, a tím obrovsky vzrůstají lichvářské úroky.
Tak se stalo, že francouzský rolník ve formě úroků z hypotéky váznoucí na půdě i ve formě úroků z nehypotekárních zápůjček od lichváře odstupuje kapitalistům nejen pozemkovou rentu, nejen průmyslový zisk, zkrátka nejen celý čistý výtěžek, nýbrž dokonce i část své mzdy; klesl tak na úroveň irského pachtýře — a to všechno pod záminkou, že je soukromým vlastníkem.
Tento proces byl ve Francii urychlen stále rostoucím daňovým břemenem a soudními výlohami, částečně přímo vyvolávanými formalitami, jimiž francouzské zákonodárství obklopuje pozemkové vlastnictví, částečně nesčetnými konflikty mezi majiteli všude se stýkajících a křížících se parcel, částečně sudičstvím sedláků, jejichž požitek z vlastnictví se omezuje na fanatické uplatňování fiktivního vlastnictví, vlastnického práva.
Podle statistického výpočtu z roku 1840 činil hrubý produkt francouzského zemědělství 5 237 178 000 franků. Z toho odpadá 3 552 000 000 franků na náklady na obdělávání včetně spotřeby pracujících osob. Zbývá čistý produkt 1 685 178 000 franků, z čehož odpadá 550 miliónů na úroky z hypoték, 100 miliónů na soudní úředníky, 350 miliónů na daně, 107 miliónů na zápisné, kolkovné, poplatky z hypoték atd. Zbývá třetina čistého produktu — 538 miliónů; na jednoho obyvatele připadá necelých 25 franků čistého výtěžku.[44] V tomto výpočtu není ovšem uvedena ani hypotekární lichva, ani výlohy na advokáty atd.
Pochopíme, v jaké situaci byli francouzští rolníci, když jim republika k jejich starým břemenům naložila ještě nová. Vidíme, že vykořisťování rolníků se od vykořisťování průmyslového proletariátu liší jen formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky hypotékou a lichvou, kapitalistická třída vykořisťuje rolnickou třídu státní daní. Vlastnický titul rolníka je talisman, kterým ho kapitál až dosud zaklínal, je to záminka, pod kterou ho štval proti průmyslovému proletariátu. Jen pád kapitálu může rolníka povznést, jen protikapitalistická, proletářská vláda může učinit konec jeho hospodářské bídě a společenské degradaci. Konstituční republika je diktaturou jeho sjednocených vykořisťovatelů, sociálně demokratická, rudá republika je diktaturou jeho spojenců. A misky vah stoupají nebo klesají podle hlasů, které rolník hodí do volební urny. On sám musí rozhodnout o svém osudu. — Tak mluvili socialisté v letácích, v almanaších, v kalendářích, v brožurách všeho druhu. Jejich řeči začal rolník ještě lépe rozumět, když proti nim vystoupila strana pořádku, která se k němu rovněž obracela a která svým hrubým přeháněním, nestoudným zkreslováním socialistických snah a idejí právě kápla rolníkům do noty a podráždila jejich chuť na zapovězené ovoce. Nejsrozumitelněji však mluvily samy zkušenosti, jichž rolnická třída nabyla využitím volebního práva, a zklamání, která ji ráz na ráz stíhala v překotném vývoji revolučních událostí. Revoluce jsou lokomotivami dějin.
Pozvolný převrat ve smýšlení rolníků se projevil různými příznaky. Ukázal se už ve volbách do Zákonodárného shromáždění, ukázal se ve stavu obležení vyhlášeném nad pěti departementy kolem Lyonu, ukázal se několik měsíců po 13. červnu, když departement Girondy zvolil montagnarda na místo bývalého předsedy chambre introuvable[s], ukázal se 20. prosince 1849 ve volbě rudého poslance na místo zemřelého legitimistického poslance v departementu du Gard,[45] této zaslíbené zemi legitimistů, jevišti nejstrašnějších podlostí proti republikánům roku 1794 a 1795, ohniska bílého teroru z roku 1815, kde byli veřejně vražděni liberálové a protestanti. Toto revolucionování nejkonzervativnější třídy se nejzřetelněji ukázalo po znovuzavedení daně z vína. Vládní opatření a zákony vydané v lednu a únoru 1850 byly téměř výhradně namířeny proti departementům a rolníkům. A to byl nejpádnější důkaz jejich pokroku.
Hautpoulův oběžník, jímž byl četník jmenován inkvizitorem prefekta, podprefekta a především starosty, jímž byla organizována špionáž až do nejzapadlejších koutů nejvzdálenějších vesnických obcí; zákon proti učitelům, který učitele, duchovní vůdce, mluvčí, vychovatele a tlumočníky rolnické třídy podřídil zvůli prefektově a který učitele, tyto proletáře učené třídy, honil jako štvanou zvěř zjedné obce do druhé; návrh zákona proti starostům, který jim zavěsil nad hlavy Damoklův meč sesazení a který je, presidenty rolnických obcí, každým okamžikem stavěl proti presidentovi republiky a straně pořádku; nařízení, jež proměnilo sedmnáct vojenských divizí Francie ve čtyři pašalíky[46] a vnutilo Francouzům jako národní salón kasárny a vojenský tábor; zákon o školství, jímž strana pořádku za režimu všeobecného volebního práva proklamovala za podmínku své existence nevědomost a násilné ohlupování Francie — čím byly všechny tyto zákony a opatření? Zoufalými pokusy znovu získat departementy a rolníky z departementů pro stranu pořádku.
Jako represívní opatření to byly žalostné prostředky, které se úplně minuly cíle. Velká opatření, jako zachování daně z vína a 45centimové daně, potupné odmítnutí rolnických petic žádajících vrácení miliardy atd., všechny tyto zákonodárné údery blesku zasáhly rolnickou třídu jen jednou, ve velkém, z centra; uvedené zákony a opatření způsobily, že se ve všech chýších všeobecně denním předmětem hovoru staly útok a odpor, naočkovaly revoluci každé vesnici, přenesly revoluci na venkov a porolničily ji.
Z druhé strany, což nedokazují tyto Bonapartovy návrhy a jejich přijetí Národním shromážděním jednotu obou mocí ústavní republiky, jakmile šlo o potlačení anarchie, tj. všech tříd, které se vzpírají diktatuře buržoazie? Což Suluk ihned po svém drsném poselství[47] neujistil Zákonodárné shromáždění svou oddaností věci pořádku v bezprostředně následujícím poselství Carliera,[48] téhož Carliera, který byl špinavou a sprostou karikaturou Fouchéa, tak jako sám Ludvík Bonaparte byl zploštělou karikaturou Napoleona?
Zákon o školství nám ukazuje alianci mladých katolíků a starých voltairiánů. Mohlo být panství sjednocené buržoazie něčím jiným než spojeným despotismem restaurace přející jezuitům a svobodomyslně se tvářící červencové monarchie? Což nebylo nutné, aby zbraně, které buržoazní frakce při vzájemném zápolení o nadvládu rozdělily mezi lid, byly lidu opět vyrvány, jakmile se postavil proti jejich sjednocené diktatuře? Nic tak nerozhořčilo pařížského kramáře, dokonce ani zamítnutí concordats à lʼamiable, jako toto koketování s jezuitismem.
Mezitím srážky mezi různými frakcemi strany pořádku a mezi Národním shromážděním a Bonapartem pokračovaly. Národnímu shromáždění se nelíbilo, že si Bonaparte hned po svém coup dʼétat[t], po jmenování svého bonapartistického kabinetu, povolal invalidy monarchie, nově jmenované prefekty, aby jirn oznámil, že jim jejich úřad zůstane jen tehdy, budou-li provádět protiústavní agitaci pro jeho znovuzvolení presidentem; nelíbilo se mu, že Carlier oslavil své jmenovaní zrušením jednoho legitimistického klubu, že Bonaparte založil vlastní časopis „Le Napoléon“[49], který prozrazoval veřejnosti tajné choutky presidentovy, zatímco jeho ministři na jevišti Zákonodárného shromáždění je museli popírat; nelíbilo se mu, že přes všechna vóta nedůvěry ministerskému kabinetu Napoleon vzpurně držel své ministry; nelíbil se mu pokus získat přízeň poddůstojníků přídavkem čtyř sous k dennímu žoldu a přízeň proletariátu plagiátem z „Tajností pařížských“ Eugèna Sue, zřízením banky půjčující na čestné slovo; nelíbila se mu konečně nestydatost, s níž byl prostřednictvím ministrů předložen návrh na deportaci zbylých červnových povstalců do Alžíru, aby tak nepopulárnost en gros[u] byla převalena na Zákonodárné shromáždění, zatímco si president jednotlivými akty milosti vyhradil pro sebe popularitu en détail[v]. Thiers pronášel výhružná slova o „coups dʼétat“ a „coups de tête“[w] a Zákonodárné shromáždění se Bonapartovi pomstilo tím, že každý návrh zákona, s nímž přicházel ve svém zájmu, zamítalo a každý návrh, s nímž přicházel v zájmu společném, halasně a nedůvěřivě zkoumalo, zda rozšíření výkonné moci nemá prospět osobní moci Bonapartově. Zkrátka, mstilo se spiknutím pohrdání.
Strana legitimistů se s nevolí dívala, jak se téměř všech míst znovu zmocňují schopnější orleanisté a jak roste centralizace, zatímco ona hledala svou spásu zásadně v decentralizaci. A opravdu. Kontrarevoluce centralizovala násilně, tj. připravovala mechanismus revoluce. Nuceným kursem bankovek dokonce centralizovala zlato a stříbro Francie v pařížské bance, a tak vytvořila hotový válečný poklad revoluce.
Konečně orleanisté s nevolí pozorovali, jak se proti jejich principu levobočné dynastie vynořuje princip legitimity, jak jsou neustále odstrkováni a ponižováni jako šlechticova manželka, která je buržoazního původu.
Krok za krokem jsme sledovali, jak se rolníci, maloměšťáci, střední stavy vůbec, dostávali na stranu proletariátu, jak byli vháněni do otevřeného protikladu k oficiální republice, která s nimi zacházela jako se svými odpůrci. Odpor proti diktatuře burzoazie, potřeba přetvoření společnosti, uchování demokraticko-republikánských institucí jako nástrojů tohoto přetvoření, seskupení kolem proletariátu jako rozhodné revoluční síly — to jsou společné charakteristické rysy takzvané strany sociální demokracie, strany rudé republiky. Tato strana anarchie, jak ji překřtili její odpůrci, je stejně jako strana pořádku koalicí různých zájmů. Od nejnepatrnější reformy starého společenského nepořádku až po svržení starého společenského pořádku, od buržoazního liberalismu až po revoluční terorismus, tak vzdálené jsou extrémy tvořící výchozí a konečný bod strany „anarchie“.
Zrušení ochranných cel — socialismus! neboť se dotýká monopolu průmyslové frakce strany pořádku. Uvedení státního hospodářství do pořádku — socialismus! neboť se dotýká monopolu finanční frakce strany pořádku. Volný dovoz zahraničního masa a obilí — socialismus! neboť se dotýká monopolu třetí frakce strany pořádku, velkého pozemkového vlastnictví. Požadavky strany svobodného obchodu, tj. nejpokrokovější strany anglické buržoazie, se ve Francii jeví jako socialistické požadavky. Voltairiánství — socialismus! neboť se dotýká čtvrté frakce strany pořádku, katolíků. Svoboda tisku, spolčovací právo, všeobecné vzdělání lidu — socialismus, socialismus! To všechno se dotýká společného monopolu strany pořádku.
V průběhu revoluce uzrála situace tak rychle, že přátelé reforem všech odstínů, že i nejskromnější požadavky středních tříd byly donuceny seskupit se kolem praporu nejkrajnější strany převratu, kolem rudého praporu.
Ale ať byl socialismus různých velkých součástí strany anarchie seberozmanitější, podle ekonomických podmínek a z nich vyplývajících celkových revolučních potřeb té či oné třídy nebo třídní frakce, v jednom bodu se shodoval: prohlašoval o sobě, že je prostředkem osvobození proletariátu a že osvobození proletariátu je jeho cílem. Úmyslné klamání u jedněch, sebeklam u druhých, kteří jsou přesvědčeni, že svět přetvořený podle jejich potřeb je nejlepší svět pro všechny, že je uskutečněním všech revolučních požadavků a odstraňuje všechny revoluční srážky.
Pod téměř stejně znějícími všeobecnými socialistickými frázemi „strany anarchie“ se skrývá za prvé socialismus listů „National“, „Presse“ a „Siècle“, který chce více či méně důsledně svrhnout panství finanční aristokracie a zbavit průmysl a obchod dosavadnich pout. Je to socialismus průmyslu, obchodu a zemědělství, jejichž předáci ve straně pořádku tyto zájmy zapírají, jakmile se nekryjí s jejich soukromými monopoly. Od tohoto buržoazního socialismu, který ovšem jako každá jiná odrůda socialismu získává určitou část dělnictva a maloburžoazie, se liší vlastní maloburžoazní socialismus, socialismus par excellence[x]. Kapitál popouzí tuto třídu hlavně jako věřitel, proto tato třída žádá úvěrové ústavy; kapitál ji rdousí svou konkurencí, proto tato třída žádá sdružení podporovaná státem; drtí ji koncentrací, proto ona žádá progresívní daně, omezení dědického práva, provádění velkých prací státem a jiná opatření, která násilně zadržují růst kapitálu. Protože maloburžoazie sní o pokojném uskutečnění svého socialismu — snad až na nějakou krátkou druhou únorovou revoluci — představuje si samozřejmě další dějinný proces jako uplatnění systémů, které vymýšlejí nebo vymyslili myslitelé společnosti, ať už společně, nebo jako jednotliví vynálezci. Tak se stávají eklektiky nebo přívrženci existujících socialistických systémů, přívrženci doktrinářského socialismu, který byl teoretickým výrazem proletariátu jen do té doby, dokud proletariát ještě nedospěl k samostatnému svobodnému dějinnému hnutí.
Zatímco tato utopie, tento doktrinářský socialismus, podřizuje celé hnutí jednomu z jeho momentů, staví namísto kolektivní, společenské výroby mozkovou činnost jednotlivého pedanta a především s pomocí všelijakých drobných triků i velkých sentimentalit odčarovává revoluční boj tříd se všemi jeho nutnostmi, zatímco tento doktrinářský socialismus v podstatě jen idealizuje dnešní společnost, líčí její obraz bez stínů a chce prosadit svůj ideál proti její skutečnosti, zatímco proletariát přenechává tento socialismus maloburžoazii, zatímco boj mezi různými socialistickými vůdci odhaluje, že každý z těchto tzv. systémů je neskromné zdůrazňování jednoho průchozího bodu sociálního převratu proti druhému — seskupuje se proletariát stále víc kolem revolučního socialismu, kolem komunismu, pro který sama buržoazie vynalezla jméno Blanqui. Tento socialismus je vyhlášením permanentnosti revoluce, je to třídní diktatura proletariátu jako nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec, k odstranění všech výrobních vztahů, na nichž tyto rozdíly spočívají, k odstranění všech společenských vztahů, jež těmto výrobním vztahům odpovídají, k převratu všech idejí, jež z těchto společenských vztahů vyplývají.
Rozsah tohoto pojednání nám nedovoluje zabývat se tu tímto předmětem podrobněji.
Viděli jsme: jako se ve straně pořádku nutně dostala do čela finanční aristokracie, tak ve straně „anarchie“ proletariát. Zatímco se různé třídy spojené v jednu revoluční ligu seskupily kolem proletariátu, zatímco se departementy stávaly stále nespolehlivějšími a samo Zákonodárné shromáždění stále nevrleji přijímalo nároky francouzského Suluka, přiblížily se 13. června dlouho odkládané a zdržované volby náhradníků za proskribované montagnardy.
Vláda, přezíraná svými nepřáteli, týraná a na každém kroku pokořovaná svými domnělými přáteli, viděla jen jeden prostředek, jak se dostat z nesnesitelné a neudržitelné situace — vzpouru. Vzpoura v Paříži by byla umožnila vyhlásit stav obležení nad Paříží i departementy, a tak ovládnout volby. Na druhé straně byli přátelé pořádku nuceni učinit ústupky vládě, která vybojovala vítězství nad anarchií, nechtěli-li sami vypadat jako anarchisté.
Vláda se dala do práce. Počátkem února 1850 provokuje lid kácením stromů svobody[50]. Marně. Stromy svobody se sice ztratily ze svých míst, zato ale také vláda ztratila hlavu, zalekla se své vlastní provokace a ustoupila. Národní shromáždění přijalo však tento Bonapartův neobratný pokus získat větší volnost s ledovou nedůvěrou. O nic větší úspěch nemělo odstranění věnců z imortelek z červencového sloupu.[51] U části armády vyvolalo revoluční demonstrace a Národnímu shromáždění dalo podnět k víceméně skrytému projevu nedůvěry vládě. Marně hrozil vládní tisk odstraněním všeobecného volebního práva a vpádem kozáků. Marně vyzýval dʼHautpoul přímo v Zákonodárném shromáždění levici, aby vyšla do ulic, a prohlašoval, že vláda je připravena přivítat ji, jak se patří. Hautpoul dosáhl jen toho, že ho předseda vyzval k pořádku, a strana pořádku mlčky a škodolibě dovolila jednomu poslanci levice tropit si posměch z uzurpátorských choutek Bonapartových. Marné konečně bylo prorokování revoluce na 24. únor. Vláda dosáhla jen toho, že lid 24. únor ignoroval.
Proletariát se nedal vyprovokovat ke vzpouře, protože se chystal provést revoluci.
Volební výbor se nedal rušit provokacemi vlády, které jen posilovaly všeobecnou nespokojenost s existujícím stavem, a určil, úplně pod vlivem dělníků, tři kandidáty pro Paříž: de Flotta, Vidala a Carnota. De Flotte byl v červnu deportován a pak amnestován při jednom z Bonapartových záchvatů touhy po popularitě; byl přítelem Blanquiho a zúčastnil se akce z 15. května. Vidal, známý jako komunistický spisovatel, autor knihy „O rozdělení bohatství“[52], býval sekretářem Louis Blanca v lucemburské komisi. Carnot, syn člena Konventu, který organizoval vítězství, nejméně kompromitovaný člen strany „Nationalu“, ministr osvěty v prozatímní vládě a výkonné komisi, byl svou demokratickou předlohou zákona o školství živým protestem proti jezuitskému školskému zákonu. Tito tři kandidáti představovali tři spojené třídy: v čele červnový povstalec, představitel revolučního proletariátu, vedle něho doktrinářský socialista, představitel socialistické maloburžoazie, a konečně třetí kandidát, představitel republikánské buržoazní strany, jejíž demokratické formule nabyly ve srážkách se stranou pořádku socialistického smyslu a svůj vlastní smysl dávno ztratily. Byla to všeobecná koalice proti buržoazii a vládě jako v únoru. Ale tentokrát stál v čele revoluční ligy proletariát.
Přes všechno úsilí protivníků zvítězili socialističtí kandidáti. Dokonce i armáda hlasovala pro červnového povstalce a proti svému vlastnímu ministru války La Hittovi. Stranu pořádku jako by zasáhl blesk. Volby v departementech ji neutěšily, přinesly většinu montagnardům.
Volby z 10. března 1850! To bylo odvolání června 1848; ti, kdo masakrovali a deportovali červnové povstalce, se vraceli do Národního shromáždění, ale sehnuti, v doprovodu deportovaných a s jejich zásadami na rtech. Bylo to odvolání 13. června 1849: Hora, vyhnaná Národním shromážděním, se vrátila do Národního shromáždění, vrátila se však ne už jako velitel revoluce, ale jako její přední trubač. Bylo to odvolání 10. prosince: Napoleon se svým ministrem La Hittem propadl. Dějiny francouzského parlamentu znají jen jednu obdobu takového případu: propadnutí dʼHausseze, ministra Karla X., roku 1830. Volby z 10. března 1850 byly konečně odvoláním voleb z 13. května, které přinesly většinu straně pořádku. Volby z 10. března byly protestem proti většině z 13. května. 10. březen byl revolucí. Za hlasovacími lístky se skrývaly dlažební kameny.
„Hlasování z 10. března nám vypovídá válku,“ zvolal Ségur dʼAguesseau, jeden z nejpokrokovějších členů strany pořádku.
S 10. březnem 1850 vstupuje ústavní republika do nové fáze, do fáze svého rozkladu. Různé frakce většiny se opět sjednotily spolu navzájem i s Bonapartem, znovu zachraňují pořádek, Bonaparte je opět jejich neutrálním mužem. Vzpomínají-li si, že jsou roajalisty, pak už jen proto, že ztratily naději v možnost buržoazní republiky; vzpomíná-li si on, že je pretendentem, pak už jen proto, že ztratil naději v možnost zůstat presidentem.
Na volbu červnového povstalce de Flotta odpovídá Bonaparte na rozkaz strany pořádku jmenováním Baroche ministrem vnitra, toho Baroche, který byl žalobcem Blanquiho a Barbèse, Ledru-Rollina a Guinarda. Na volbu Carnotovu odpovídá Zákonodárné shromáždění přijetím školského zákona, na volbu Vidalovu potlačením socialistického tisku. Vytrubováním svého tisku se strana pořádku snaží přehlušit svůj vlastní strach. „Meč je svatý!“ volá jeden z jejích orgánů; „Obránci pořádku musí do ofenzívy proti rudé straně!“ volá jiný; „Mezi socialismem a společností se vede souboj na život a na smrt, neustálá nemilosrdná válka; v tomto zoufalém souboji musí jeden z obou podlehnout; nezničí-li společnost socialismus, zničí socialismus společnost!“ kokrhá třetí kohout pořádku. Vztyčte barikády pořádku, barikády náboženství, barikády rodiny! Je nutno skoncovat se 127 000 pařížských voličů! Bartolomějskou noc na socialisty! A strana pořádku jednu chvíli skutečně věří, že její vítězství je jisté.
Nejzběsileji zuří její orgány na „pařížské kramáře“. Pařížští kramáři si zvolili za poslance červnového povstalce! To znamená, že nový červen 1848 je nemožný, to znamená, že druhý 13. červen 1849 je nemožný, to znamená, že morální vliv kapitálu je zlomen, to znamená, že buržoazní parlament zastupuje už jen buržoazii, to znamená, že velký majetek je ztracen, protože jeho vazal, malý majetek, hledá spásu v táboře nemajetných.
Strana pořádku se samozřejmě vrací ke své nezbytné otřepané moudrosti. „Víc potlačování!“ volá, „zdesateronásobte potlačování!“, ale její potlačovací síla se desetkrát zmenšila, zatímco odpor se zestonásobil. Což není nutno potlačit hlavní nástroj potlačování, armádu? A strana pořádku pronáší své poslední slovo: „Železný kruh dusící legality musí být zlomen. Ústavní republika je nemožná. Musíme bojovat svými pravými zbraněmi; potírali jsme od února 1848 revoluci jejími zbraněmi a na její půdě, přijali jsme její instituce; ústava je pevností, která chrání jen obléhající, a ne obležené! Tím, že jsme se v břiše trojského koně propašovali do svatého Ilia, tím jsme nedobyli nepřátelské město jako naši předkové Řekové[y], nýbrž sami jsme upadli do zajetí.“
Základem ústavy je však všeobecné volební právo. Odstranění všeobecného volebního práva je posledním slovem strany pořádku, posledním slovem buržoazní diktatury.
Všeobecné volební právo dalo buržoazii za pravdu 4. května 1848, 20. prosince 1848, 13. května 1849, 8. července 1849. Všeobecné volební právo popřelo samo sebe 10. března 1850. Buržoazní panství jako výron a výsledek všeobecného hlasovacího práva, jako výslovný akt svrchované vůle lidu, to je smysl buržoazní ústavy. Ale jaký smysl má ještě ústava od té chvíle, kdy obsahem tohoto hlasovacího práva, této svrchované vůle, není už buržoazní panství? Není přímo povinností buržoazie usměrňovat hlasovací právo tak, aby chtělo rozumné, tj. její panství? Všeobecné volební právo stále znovu ruší existující státní moc a znovu ji ze sebe vytváří — což tím neruší všechnu stabilitu, což každým okamžikem nedává v sázku všechny existující moci, nepodrývá autoritu, nehrozí povýšit samu anarchii na autoritu? Kdo by o tom ještě pochyboval po 10. březnu 1850?
Buržoazie, odhazujíc všeobecné volební právo, do něhož se dosud halila, z něhož dosud sála svou všemohoucnost, nepokrytě doznává: „Naše diktatura dosud existovala z vůle lidu, nyní musí být upevněna proti vůli lidu.“ A proto nehledá už oporu ve Francii, nýbrž mimo ni, za hranicemi, ve vpádu.
Výzvou k vpádu probouzí tento druhý Koblenc[53], který rozbil svůj stan uvnitř Francie, proti sobě všechny národní vášně. Útokem na všeobecné hlasovací právo dává obecnou záminku nové revoluci a revoluce právě takovou záminku potřebuje. Každá zvláštní záminka by frakce revoluční ligy rozdělila a ukázala jejich rozdíly. Ale obecná záminka ohlušuje polorevoluční třídy, dovoluje jim, aby se samy klamaly o určitém charakteru blížící se revoluce, o důsledcích svého vlastního činu. Každá revoluce potřebuje banketovou otázku. Všeobecné hlasovací právo, to je banketová otázka nové revoluce.
Sjednocené buržoazní frakce však už samy nad sebou vynesly rozsudek tím, že utíkají od jedině možné formy své spojené moci, od nejmohutnější a nejúplnější formy svého třídního panství, od konstituční republiky k nižší, neúplné, slabší formě, k monarchii. Podobají se onomu starci, který v touze nabýt znovu svých mladistvých sil vytáhl své dětské šatečky a snažil se do nich vecpat své vetché údy. Jejich republika měla jen tu zásluhu, že byla skleníkem revoluce.
10. březen 1850 je nadepsán:
Après moi le déluge, po mně ať přijde potopa![z]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Odtud až do konce práce se Národním shromážděním míní Zákonodárné národní shromáždění, které působilo od 28. května 1849 do prosince 1851 (Legislativa). (Pozn. red.)
b — Musea umění a řemesel. (Pozn. red.)
c — přívrženci Hory (od slova „montagne“, francouzsky „hora“). (Pozn. red.)
d — hotovým faktem. (Pozn. red.)
e — „občané“. (Pozn. red.)
f Každému talentu podle jeho skutků. (Marx tu obměňuje známou saint-simonovskou průpověď.) (Pozn. red.)
g — jak se to od té doby změnilo! (Vergilius, „Aeneis“.) (Pozn. red.)
h Buď Caesar, nebo Clichy! (Clichy — vězení pro dlužníky.) (Parafrázovaný výrok Gaia Julia Caesara: Aut Caesar, aut nihil! — Buď Caesar, nebo nic!) (Pozn. red.)
i Ale jděte! (Pozn. red.)
j — princ Napoleon Bonaparte. (Pozn. red.)
k — současný stav, stávající řád. (Pozn. red.)
l — tajně v zásobě. (Pozn. red.)
m — burzovního vlka. (Pozn. red.)
n — Tak hloupá není! (Pozn. red.)
o 8. července 1847 byl ve sněmovně pairů v Paříži zahájen proces proti Parmentierovi a generálu Cubièresovi pro podplácení úředníků, aby byla získána koncese na těžbu soli, a proti tehdejšímu ministru veřejných prací Testovi, obviněnému, že úplatky přijímal. Teste se během procesu pokusil spáchat sebevraždu. Všichni byli odsouzeni k velkým peněžitým pokutám. Teste mimoto ještě k třem rokům vězení. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)
p Ať žije daň z nápojů! Třikrát hurá a ještě jednou hurá! (Pozn. red.)
q — šlechta. (Pozn. red.)
r — lidu poplatnému dle libovůle a milosti pána. (Pozn. red.)
s [— tj. sněmovny k pohledání.] Tak se nazývá v dějinách fanaticky ultraroajalistická a reakční poslanecká sněmovna, zvolená bezprostředně po druhém svržení Napoleona roku 1815. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)
t — státním převratu. (Pozn. red.)
u — ve velkém. (Pozn. red.)
v — v malém. (Pozn. red.)
w Slovní hříčka: „coup dʼétat“ — „státní převrat“, „coups de tête“ — „zbrklé činy“. (Pozn. red.)
x — povýtce. (Pozn. red.)
y Grecs — slovní hříčka: Řekové, ale také falešní hráči z povolání. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1895.)
z Výrok připisovaný Ludvíku XV. (Pozn. red.)
32 Článek V patří do úvodní části ústavy; články vlastního textu ústavy jsou číslovány arabskými číslicemi.
33 V redakčních místnostech deníku fourierovců „La Démocratie pacifique“ [„Mírumilovná demokracie“], který vycházel v Paříži v letech 1843 až 1851 za redakce Victora Considéranta, se konala 12. června 1849 schůze vůdců strany Hory. Účastníci schůze odmítli použít zbraní a rozhodli se omezit na pokojnou demonstraci.
34 V manifestu, uveřejněném v listu „Le Peuple“ [„Lid“], čís. 206 z 13. června 1849, vyzývalo „Demokratické sdružení přátel ústavy“ pařížské občany, aby se zúčastnili pokojné demonstrace proti „drzé opovážlivosti“ výkonné moci.
35 Provolání Hory bylo otištěno v „Réforme“ a v „Démocratie pacifique“ a rovněž v Proudhonově listu „Le Peuple“ dne 13. června 1849.
36 Marx míní komisi tří kardinálů, která se opírala o francouzskou armádu a po potlačení římské republiky obnovila v Římě reakční režim. Kardinálové nosí temně rudá roucha.
37 „Le Siècle“ [„Století“] — deník, který vycházel v Paříži v letech 1836 až 1939; ve čtyřicátých letech 19. století byl mluvčím názorů té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných konstitučních reforem.
38 „La Presse“ [„Tisk“] — buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1836; v letech 1848—1849 byl orgánem buržoazních republikánů; později orgán bonapartistů.
39 Tím se míní hrabě Chambord (který se sám nazýval Jindřich V.)‚ nápadník francouzského trůnu ze starší větve bourbonské dynastie. Jedním ze stálých Chambordových sídel v západním Německu byla vedle Wiesbadenu Emže.
40 Poblíž Londýna, v Claremontu, žil Ludvík Filip, který uprchl z Francie po únorové revoluci z roku 1848.
41 „Motu proprio“ [„Z vlastní vůle“] — počáteční slova zvláštních papežových poselství, která vydává bez dohody s kardinály a která se obyčejně týkají vnitropolitických a správních záležitostí papežského území. V tomto případě se jedná o poselství papeže Pia IX. z 12. září 1849.
42 Z básně německého básníka Georga Herwegha „Z hor“ („Aus den Bergen“) ze sbírky „Básně živého“ („Gedichte eines Lebendigen“).
43 Tento závěr, že je možné jen vítězství proletářské revoluce současně v nejvyspělejších kapitalistických zemích, že tedy není možné vítězství revoluce v jedné zemi, který byl nejpádněji formulován v Engelsově práci „Zásady komunismu“ (1847), byl správný pro období předmonopolistického kapitalismu. V nových historických podmínkách, v období monopolistického kapitalismu, došel V. I. Lenin na základě zákona o nerovnoměrnosti ekonomického a politického vývoje kapitalismu v epoše imperialismu, který objevil, k novému závěru, že je možné vítězství socialistické revoluce zprvu v několika nebo dokonce jen v jedné, jednotlivé zemi, a že není možné současné vítězství revoluce ve všech zemích nebo ve většině zemí. Tento nový závěr formuloval Lenin poprvé v článku „O hesle Spojených států evropských“ (1915). Viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, čes. vyd. 1957, str. 343—347.
44 Výpočet není správný; správně má být 578 178 000, a ne 538 000 000; patrně se do číselných údajů vloudila tisková chyba. Ale tato nesrovnalost nemá vliv na celkový závěr: v obou případech připadá na jednoho obyvatele necelých 25 franků čistého výtěžku.
45 V departementu du Gard se konaly po úmrtí poslance de Beaune doplňovací volby. Byl zvolen kandidát stoupenců Hory Favaune většinou 20 000 hlasů z 36 000.
46 Aby vláda mohla vyvinout nátlak na voliče při doplňovacích volbách do Zákonodárného shromáždění, jež se měly konat 10. března 1850, rozdělila Francii na pět velkých vojenských okruhů, takže Paříž a okolní departementy byly obklopeny ostatními čtyřmi okruhy, v jejichž čele stáli nejzavilejší reakcionáři. Republikánský tisk nazval tyto okruhy pašalíky, aby zdůraznil podobnost neomezené moci těchto reakčních generálů s despotickou moci tureckých pašů.
47 Tím se míní poselství presidenta Ludvíka Bonaparta Zákonodárnému shromáždění z 31. října 1849, v němž ohlásil, že rozpustil Barrotův kabinet a vytvořil novou vládu.
48 V poselství z 10. listopadu 1849 žádal nově jmenovaný pařížský policejní prefekt Carlier, aby se vytvořila „sociální liga proti socialismu“ na obranu „náboženství, práce, rodiny, vlastnictví, loajality“. Provolání bylo uveřejněno v listu „Moniteur universel“ [„Všeobecný zpravodaj“] 11. listopadu 1849.
49 „Le Napoléon“ [„Napoleon“] — bonapartistický deník, orgán Ludvíka Bonaparta; vycházel v Paříži od 6. ledna do 19. května 1850.
50 Stromy svobody byly vysázeny v pařížských ulicích po vítězné únorové revoluci z roku 1848. Zvyk vysazovat stromy svobody — obyčejně duby nebo topoly — se ujal ve Francii již za buržoazní revoluce z konce 18. století a byl tehdy uzákoněn usnesením Konventu.
51 Červencový sloup, vztyčený v Paříži roku 1840 na oslavu revoluce z roku 1830, byl od únorové revoluce z roku 1848 zdoben věnci z imortelek (slaměnek - pozn. MIA).
52 F. Vidal, „De la répartition des richesses“, Paříž 1846.
53 Koblenc — město v západním Německu, středisko kontrarevoluční emigrace za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století.