Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx

Chartisté

Londýn, v úterý 10. srpna 1852

Zatímco toryové, whigové, peelovci — zkrátka všechny politické strany, o nichž jsme dosud psali — patří víceméně minulosti, jsou freetradeři (stoupenci manchesterské školy a přívrženci parlamentní a finanční reformy) oficiálními představiteli moderní anglické společnosti, představiteli té Anglie, která ovládá světový trh. Představují stranu sebevědomé buržoazie, průmyslového kapitálu, který se snaží uplatnit svou společenskou moc i jako moc politickou a vymýtit poslední naduté pozůstatky feudální společnosti. V čele této strany stojí nejaktivnější a nejenergičtější část anglické buržoazie — továrníci. Jejich požadavkem je naprostá a nezastřená vláda buržoazie, otevřeně přiznané, oficiální podrobení celé společnosti zákonům moderní kapitalistické výroby a panství těch, kdo tuto výrobu řídí. Svobodou obchodu rozumějí ničím nespoutaný pohyb kapitálu, zbaveného všech politických, národních a náboženských pout. Půda má být tržním zbožím a má být exploatována podle všeobecných zákonů obchodu. Mají existovat továrníci vyrábějící potraviny, jako existují továrníci vyrábějící přízi a bavlněné látky, ale nemají už být žádní aristokratičtí pozemkoví vlastníci. Zkrátka nemají se trpět žádná politická nebo sociální omezení, ustanovení nebo monopoly, vyjma ty, které vyplývají z „věčných zákonů politické ekonomie“, tj. z podmínek, za nichž se uskutečňuje kapitalistická výroba a rozdělování. Boj této strany proti starým anglickým institucím, produktům přežilého a zanikajícího stadia společenského vývoje, stručně vyjadřuje heslo: Vyráběj co nejlevněji a odstraň všechny faux frais výroby (tj. všechny zbytečné, nepotřebné výrobní náklady). As tímto heslem se obracejí nejen na jednotlivce, ale především na národ jako celek.

Královská moc se svým „barbarským přepychem“, svým dvorem, svou civilní listou a svitou patolízalů — co to je jiného než faux frais výroby? Národ může vyrábět a směňovat bez královské moci; proto pryč s korunou! A co sinekury šlechty, sněmovna lordů? To jsou také faux frais výroby. A velká stálá armáda? Faux frais výroby. Kolonie? Faux frais výroby. Státní církev se svým naloupeným a vyžebraným bohatstvím? Faux frais výroby. Ať si faráři navzájem svobodně konkurují a aťjim každý platí podle vlastního uvážení. A celá ta těžkopádná mašinérie anglického soudnictví se svým Kancléřským soudem[253]? Faux frais výroby. Války mezi národy? Faux frais výroby. Anglie může vykořisťovat jiné národy levněji, bude-li s nimi žít v míru.

Jak vidíte, tito přední bojovníci britské buržoazie, stoupenci manchesterské školy, posuzují každou instituci staré Anglie tak, jako posuzují stroj: je drahá, protože je zbytečná, protože není k ničemu, jen brání národu, aby vyráběl co nejvíc s co nejmenšími náklady a své výrobky svobodně směňoval. A tak jejich posledním slovem je nutně buržoazní republika, kde ve všech oblastech života výsostně vládne svobodná konkurence; kde zůstává vcelku jen to minimum vládní moci, které celá buržoazní třída nezbytně potřebuje uvnitř i navenek k hájení svých zájmů a řízení svých záležitostí, a kde je toto minimum vládní moci organizováno co nejracionálněji a nejhospodárněji. Taková strana by se v jiných zemích nazývala demokratickou. Je ovšem nutně revoluční a konečným cílem, který víceméně vědomě sleduje, je úplné zničení staré Anglie jakožto aristokratické země. Jejím nejbližším cílem je však dosažení parlamentní reformy, která by jí dala do rukou zákonodárnou moc, nezbytnou k takové revoluci.

Ale britští buržoové nejsou vznětliví Francouzi. Chtějí-li prosadit nějakou parlamentní reformu, nebudou proto dělat únorovou revoluci. Naopak. Když zrušením obilních zákonů roku 1846 buržoazie dobyla velkého vítězství nad pozemkovou aristokracií, spokojila se materiálními výhodami z tohoto vítězství a nevyvodila z něho nutné politické a hospodářské důsledky, což umožnilo whigům, aby obnovili svůj dědičný monopol vládní moci. Po celou tu dobu, od roku 1846 do roku 1852, se buržoové zesměšňovali svým bojovým heslem: velké zásady a praktická (čti: malá) opatření! A proč to všechno? Protože při každém násilném vystoupení se musejí obrátit o pomoc na dělnickou třídu. A je-li pro ně aristokracie protivníkem, který zaniká, dělnická třída je nepřítelem, který jim vyvstává. A raději se dohodnou se zanikajícím protivníkem, než aby ústupky, a to ne snad jen zdánlivými, posilovali vyvstávajícího nepřítele, jemuž patří budoucnost. Proto se všemožně vyhýbají každé násilné srážce s aristokracií. Ale historická nutnost a toryové je postrkují kupředu. Chtěj nechtěj musí splnit své poslání a rozbít na kusy starou Anglii patřící minulosti; a od chvíle, kdy se stanou jedinými nositeli politického panství, kdy se politické panství a ekonomická moc soustředí v jedněch rukou, kdy tudíž boj proti kapitálu už nebude oddělen od boje proti existující vládě, od té chvíle se bude datovat sociální revoluce v Anglii.

Přejděme nyní k chartistům, této politicky aktivní části britské dělnické třídy. Šest bodů Charty, za kterou bojují, neobsahuje nic jiného než požadavek všeobecného volebního práva a splnění podmínek, bez nichž by všeobecné volební právo bylo pro dělnickou třídu iluzorní, jako tajné hlasování, platy poslancům a každoroční všeobecné volby. Ale všeobecné volební právo znamená politickou moc dělnické třídy v Anglii, kde proletariát tvoří velkou většinu obyvatelstva a v dlouhé, i když skryté občanské válce si jasně uvědomil své třídní postavení a kde ani v zemědělských oblastech nejsou už rolníci, nýbrž jen landlordi, kapitalističtí podnikatelé (pachtýři) a námezdní dělníci. Zavedení všeobecného volebního práva v Anglii by proto bylo daleko socialističtějším opatřením než cokoli, co se honosí tímto jménem na kontinentě.

Jeho nutným důsledkem je tu politická moc dělnické třídy.

O obrodě a reorganizaci chartistické strany si promluvíme jindy. Tentokrát chci pojednat jen o nedávných volbách.

Aby měl anglický občan právo volit do britského parlamentu, musí v městském volebním obvodu obývat dům, jehož výnos byl při vyměření chudinské daně odhadnut na 10 liber št., a v hrabstvích musí být freeholderem[254] s ročním důchodem nejméně 40 šilinků, anebo pachtýřem platícím pachtovné 50 liber št. Už z toho vyplývá, že chartisté se mohli oficiálně zúčastnit volebního boje, který právě skončil, jen v nepatrné míře. Abych mohl objasnit jejich skutečnou účast v tomto boji, musím upozornit na zvláštnost britského volebního systému, který rozlišuje:

Den oznámení kandidátů (Nomination day) a den vyhlášení výsledků voleb (Declaration day)! Hlasování aklamací (show of hands) a vlastní volbu (poll)!

Když kandidáti v den voleb vystoupí na veřejném shromáždění a promluví k lidu, jsou v první instanci voleni aklamací, přičemž může zvednout ruku každý, ten, kdo má volební právo, i ten, kdo ho nemá. Pro koho se zvedne víc rukou, toho prohlásí volební komisař za (prozatímně) zvoleného aklamací. Ale pak se ukáže rub věci. Volba aklamací byla pouhá ceremonie, akt formální zdvořilosti vůči „svrchovanému lidu“, a zdvořilost končí, jakmile jsou ohroženy výsady. Neboť jestliže aklamací nejsou zvoleni kandidáti občanů, kteří mají privilegium volebního práva, požádají tito kandidáti o vlastní volbu; tohoto hlasování se mohou zúčastnit jen občané s volebním privilegiem, a kdo při něm dosáhne většiny hlasů, je prohlášen za řádně zvoleného. První volba, volba aklamací, je zdánlivé zadostiučinění, které na chvíli popřejí veřejnému mínění, aby je hned nato tím pádněji přesvědčili o tom, jak je bezmocné.

Mohlo by se zdát, že tato volba aklamací, tato nebezpečná formalita, byla vynalezena jen k zesměšnění všeobecného volebního práva, k tomu, aby se aristokraté trochu pobavili na účet „chátry“ (jak se vyjádřil major Beresford, ministr války). Ale to by byl omyl. Starý obyčej, původně společný všem germánským národům, se mohl tradičně udržet až do 19. století jen proto, že lacino a bez rizika propůjčoval britskému třídnímu parlamentu zdání lidovosti. Vládnoucí třídy z toho měly tu výhodu, že masy lidu hájily s větší či menší horlivostí jejich dílčí zájmy jako své zájmy národní. A teprve když buržoazie zaujala nezávislou pozici vedle obou oficiálních stran, whigů a toryů, začaly dělnické masy vystupovat v den oznámení kandidátů vlastním jménem. Ale nikdy předtím nebyl protiklad mezi aklamací a vlastní volbou, mezi dnem oznámení kandidátů a dnem vyhlášení výsledků tak vážný, nikdy se nevyznačoval tak prudkým střetnutím protichůdných zásad, nikdy nebyl tak hrozivý, tak všeobecný, nikdy se tak ostře neprojevil v celé zemi jako v těchto posledních volbách roku 1852.

A jaký to byl protiklad! Stačilo, byl-li kandidát schválen aklamací, aby byl poražen při vlastní volbě. Stačilo, měl-li poslanec většinu při volbě lístky, aby ho lid přivítal shnilými jablky a kusy cihel. Řádně zvolení členové parlamentu měli především plné ruce aby si uchránili svou vlastní parlamentní tělesnou schránku. Na jedné straně většina lidu, na druhé straně dvanáctina všeho obyvatelstva a pětina všeho dospělého mužského obyvatelstva v zemi. Na jedné straně nadšení, na druhé straně úplatky. Na jedné straně politické strany, které se zříkají svých vlastních charakteristických rysů, liberálové horující pro konzervatismus a konzervativci hlásající liberální názory; na druhé straně lid, který ohlašuje svou existenci a hájí svou věc. Na jedné straně opotřebovaná mašinérie, která se neustále točí v bludném kruhu, neschopna dostat se z místa, nesmyslné třenice, v nichž se všechny oficiální strany navzájem pomalu rozemílají na prach, na druhé straně masa národa, která se valí vpřed a hrozí smést celý tento bludný kruh a zničit tuto oficiální mašinérii.

Nebudu sledovat, jak se projevoval tento kontrast mezi oznámením kandidátů a vlastní volbou, mezi hrozivou předvolební demonstrací dělnické třídy a ustrašenými volebními manévry vládnoucích tříd všude po celé zemi. Vezmu jen jeden městský obvod, kde se tento rozpor soustředil jakoby do ohniska: volby v Halifaxu. Zde stáli proti sobě tito kandidáti: Edwards (tory)‚ sir Charles Wood (bývalý whigovský kancléř pokladu, švagr hraběte Greye), Frank Crossley (manchesterián) a konečně Ernest Jones, nejnadanější, nejdůslednější a nejenergičtější představitel chartismu. Protože Halifax je průmyslové město, měli toryové málo vyhlídek. Manchesterián Crossley se spojil s whigy. Vážný boj se tudíž rozpoutal jen mezi Woodem a Jonesem, mezi whigem a chartistou.

„Sir Charles Wood měl asi půlhodinový projev, ze kterého na začátku a v druhé polovině nebylo slyšet ani slovo pro hlasité reptání ohromného shromáždění. Jeho projev, jak píše dopisovatel, který seděl blízko něho, obsahoval jen rekapitulaci už provedených freetraderských opatření, útok na vládu lorda Derbyho a chvalozpěv na ‚bezpříkladný rozkvět země a lidu‘. (Projevy nesouhlasu.) Nenavrhl ani jedno nové reformní opatření a jen letmo, několika slovy, se zmínil o návrhu zákona o reformě volebního práva, předloženém lordem Johnem Russellem.[255]

Podávám obšírnější výtah z projevu E. Jonese, protože jej nenajdete ani v jednom z velkých londýnských listů vládnoucí třídy.

„Ernest Jones, přijatý s ohromným nadšením, pravil:

‚Voliči i nevoliči, sešli jste se k velké a vzácné slavnosti. Ústava dnes v teorii uznává všeobecné volební právo, ale zítra je možná v praxi popře... Dnes tu před vámi stojí představitelé dvou systémů a vy máte rozhodnout, kdo z nich bude vládnout v příštích sedmi letech. Sedm let — to je kus života! ... Vyzývám vás, abyste se zastavili na prahu těchto sedmi let: přehlédněte je dnes v duchu klidně a s rozvahou. Vy, dvacet tisíc mužů, dnes rozhodnete, a zítra snad pět set lidí zvrátí vaši vůli!‘ (Projevy rozhořčení.) ‚Řekl jsem, že před vámi stojí představitelé dvou systémů. Pravda, nalevo ode mne stojí whigové, toryové a bohatí podnikatelé, ale mezi nimi není žádný rozdíl. Podnikatel říká: kupujte levně a prodávejte draho. Tory říká: kupujte draho, prodávejte ještě dráže. Pro dělníka je to jedno a totéž. První systém nabývá sice vrchu, ale jeho kořeny podkopává pauperismus. Tento systém je založen na konkurenci s cizinou. Já však tvrdím, že při systému: kupuj levně, prodávej draho, který se opírá o konkurenci s cizinou, se nutně prohlubuje úpadek dělnické třídy a třídy drobných podnikatelů. Proč? Práce je tvůrcem všeho bohatství. Než vyroste jediné zrno, než je utkán jediný metr látky, musí člověk pracovat. Ale v této zemi se dělník nemůže zaměstnávat sám. Práce je zboží, které se pronajímá, práce se prodává a kupuje na trhu jako jiné zboží; a protože práce tvoří všechno bohatství, musí se koupit ze všeho nejdříve. ‚Kupuj levně, prodávej draho!‘ Práce se kupuje tam, kde je nejlevnější. Ale pak přijde to druhé: ‚Prodávej draho, prodávej draho!‘ Prodávej co? Produkt práce. Komu? Do ciziny, samozřejmě — ale také zpátky dělníkovi, neboť dělník, protože není pánem své práce, neužívá prvních plodů své práce. ‚Kupuj levně, prodávej draho!‘ Jak se vám to líbí? ‚Kupuj levně, prodávej draho!‘ Kupuj levně dělníkovu práci a prodávej draho témuž dělníkovi produkt jeho vlastní práce. Už tato směna obsahuje princip nezbytné ztráty. Podnikatel lacino koupí práci, prodává, a na prodeji musí vydělat. Prodává zase dělníkovi — a tak každý obchod mezi zaměstnavatelern a námezní silou je vědomý podvod ze strany zaměstnavatele. A tak práce věčnými ztrátami nutně upadá, kdežto kapitál se neustálým šizením vzmáhá. Ale tím tento systém nekončí. Vychází z konkurence s cizinou — což znamená, že musíme zničit obchod jiných zemí právě tak, jako jsme zničili dělníky ve vlastní zemi. Jak se to provádí? Země s vysokými cly musí prodávat levněji než země s nízkými cly. Zahraniční konkurence neustále vzrůstá, což znamená, že zboží musí být neustále levnější. Proto se musí mzdy v Anglii neustále snižovat. Jak se dosahuje tohoto snižování mezd? Pomocí přebytečných dělníků. A odkud se berou tito přebyteční dělníci? Plodí je monopol půdy, který vyhání do továren víc pracovních sil, než je jich tam zapotřebí; monopol strojů, který vyhání tyto pracovní síly na ulici; práce žen, která vyhání muže od tkalcovského člunku; práce dětí, která vyhání ženy od tkalcovského stavu. A podnikatelé se pak zeširoka rozkročí na této živé základně z přebytečných pracovníků, zaryjí paty do jejich rozdrásaných srdcí a začnou vykřikovat: ‚Hrozí smrt hladem! Kdo chce práci? Lepší je mít půl bochníku než být úplně bez chleba!‘ A utýraná masa lačně sáhne po všem, co se jí nabízí. (Hlasité projevy rozhořčení.) ‚To přináší tento systém dělníkům. Ale co dává vám, voliči? Jaký má vliv na vnitřní obchod, na maloobchod, na chudinskou daň a na daně vůbec? Každému vzrůstu konkurence v zahraničí musí odpovídat zlevnění doma. Každé zlevnění pracovní síly se musí opírat o vyřazení dalších dělníků z práce, a toho lze dosáhnout jen rozšířením strojové výroby. Ptám se znovu, co to přináší vám? Liberální manchesterián po mé levici zavede nový patent a vyhodí na dlažbu tři sta dělníků jako přebytečné. Obchodníci! Ztratíte tři sta zákazníků. Poplatníci! Přibude tři sta chuďasů.‘ (Hlasité projevy souhlasu.) ‚Ale pozor, to ještě není všechno! Těch tři sta mužů především způsobí, že klesnou mzdy ostatních, kteří budou dál pracovat v tom odvětví. Podnikatel řekne: ‚Teď vám snížím mzdy.‘ Dělníci se ohradí. A tu podnikatel řekne: ‚Vidíte těch tři sta mužů, které jsem právě vyhodil — mužete si to s nimi vyměnit, je-li vám libo, rádi se vrátí zpátky za jakýchkoli podmínck, protože nemají co jíst.‘ Dělníci cítí, že to tak skutečně je, a jejich odpor je zlomen. Ach, ty manchesterský liberále, ty politický farizeji! Ti lidé nás tu poslouchají, co mi na to odpovíš? Ale ani to ještě není všechno. Muži, kteří přišli o práci ve svém oboru, hledají zaměstnání v jiných oborech; tím rozmnožují přebytek pracovních sil a stlačují mzdy. Dnešní špatně placená odvětví byla kdysi dobře placenými odvětvími — a z dnešních dobře placených odvětví budou brzy špatně placená. A tak se kupní síla dělnické třídy den ode dne zmenšuje a zároveň s tím upadá i vnitřní obchod. Všimněte si toho, obchodníci! Vaši zákazníci jsou stále chudší a vaše zisky menší, zatímco vašich chuďasů je čím dál víc a vaše chudinské i jiné dané jsou stále větší. Vaše příjmy se scvrkávají, vaše výdaje rostou. Dostáváte čím dál tím méně a platíte čím dál tím více. Jak se vám líbí tento systém? Bohatý továrník a statkář svaluje břímě chudinské péče a daní na vás. Z vás, představitelé střední třídy, si boháči udělali stroj na placení daní! Oni plodí bídu, na níž se obohacují, a vy musíte za tuto bídu, kterou oni vytvářejí, platit. Statkář se z toho vyzuje s pomocí svých výsad, továrník se odškodní na úkor dělnických mezd, a všechna tíha pak dolehne na vás. Jak se vám líbí takový systém? A to je systém, který podporují pánové po mé levici. Co vám navrhuji já? Ukázal jsem vám, co je špatné. To už něco znamená. Ale já učiním ještě víc. Jsem tu proto, abych vám ukázal, co je správné, a dokázal, že je to správné.‘ (Bouřlivý potlesk.)“

Ernest Jones potom vyložil své vlastní názory na politickou a ekonomickou reformu a pokračoval takto:

„ ‚Voliči i nevoliči! Vyložil jsem vám některá sociální a politická opatření a přimlouvám se za jejich okamžité provedení, stejně jako jsem se za ně přimlouval roku 1847. Avšak za to, že jsem se pokoušel rozšířit vaši svobodu, byla moje svoboda omezena.‘ (Projevy nevole.) ‚Za to, že jsem se snažil zbudovat pro vás všechny chrám svobody, byl jsem uvržen do žaláře jako zločinec. A tady po mé levici sedí jeden z mých hlavních žalářníků.‘ (Dlouhotrvající hlasité projevy nevole vůči mužům sedícím vlevo.) ‚Za to, že jsem se pokoušel pozvednout hlas v zájmu pravdy, byl jsem odsouzen k mlčení. Dva roky a jeden týden jsem byl vězněn v samovazbě, v nejpřísnější izolaci, nedostal jsem ani pero, ani inkoust, ani papír, zato jsem však musel cupovat koudel... Ano‘ (řečník se obrací k siru Charlesu Woodovi), ‚dva roky a jeden týden jste byli na koni vy, teď je zase řada na mně. Volám anděla pomsty v srdcích všech Angličanů, kteří tu jsou přítomni.‘ (Bouře potlesku.) ‚Hle! Cítíte van jeho křídel v dechu tohoto ohromného zástupu?‘ (Nová dlouhotrvající bouře potlesku.)... ‚Někdo snad může namítnout, že to není věc veřejnosti. Ale to je omyl!‘ (Výkřiky: „Správně, správně!“)... ‚Je to věc veřejnosti, neboť muž, který nemá soucit s ženou vězně, nebude cítit ani s ženou dělníka. Kdo necítí s dětmi uvězněného, nebude cítit ani s dětmi námezdního otroka.‘ (Výkřiky: „Správně, správně!“ a potlesk.) ‚Minulost tohoto muže to potvrzuje, jeho dnešní sliby to nevyvracejí. Kdo hlasoval pro výjimečný zákon pro Irsko, zákon, který vrazil Irsku roubík do úst a umlčel irský tisk? Whig! Tady sedí! Pryč s ním! Kdo hlasoval patnáckrát proti Humovu návrhu na rozšíření volebního práva, proti návrhu Locka Kinga o hrabstvích, proti Ewartovým návrhům na krátkodobá zasedání parlamentu, proti Berkeleyovým návrhům na tajné hlasování? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti osvobození Frosta, Williamse a Jonese? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti vyšetřování zvěrstev v koloniích a ve prospěch Warda a Torringtona, tyranů naJónských ostrovech a na Cejlonu? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti tomu, aby byl snížen důchod vévody z Cambridge, který dostává 12 000 liber šterlinků, proti jakémukoli omezení výdajů na armádu a námořnictvo a proti zrušení daně z oken? Kdo hlasoval osmačtyřicetkrát proti snížení všech ostatních daní včetně vlastního platu? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti zrušení novinové dávky, dávek z inzerátů a daní z vědomostí? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval pro celou spoustu nových biskupství a far, pro podporu koleje v Maynoothu, proti snížení této podpory a proti osvobození disidentů[256] od církevních daní? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti tomu, aby se vyšetřovalo falšování potravin? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti snížení cel na cukr a proti zrušení daně ze sladu? Whig! Tady sedí. Pryč s ním! Kdo hlasoval proti zkrácení noční práce pekařů, proti vyšetřování poměrů, v nichž žijí pletači, proti lékařské inspekci pracovních domů, proti zákazu dětské práce před šestou hodinou ranní, proti farním příspěvkům chudým těhotným ženám a proti zákonu o desetihodinové pracovní době? Whig. Tady sedí. Pryč sním! Vyžeňte ho ve jménu lidskosti i boha. Občané halifaxští! Angličané! Máte před sebou dva systémy. Nyní suďte a rozhodněte se!‘ Nelze popsat nadšení, které tento projev vyvolal, zejména na konci. Ohromné shromáždění, které každou větu poslouchalo se zatajeným dechem, aby mu ani slovo neušlo, při každé přestávce zaburácelo jako příboj rozhořčení nad představiteli whigů a třídního panství. Vůbec to byla podívaná, na kterou se dlouho nezapomene. Při hlasování aklamací se jen málo rukou zvedlo pro sira Ch. Wooda; byly to hlavně koupené a zastrašené osoby. Zato skoro všichni přítomní za nepopsatelných ovací a nadšení zvedli ruce pro Ernesta Jonese.

Starosta prohlásil, že aklamací byli zvoleni pan Ernest Jones a pan Henry Edwards. Sir Ch. Wood a pan Crossley pak požádali o vlastní volbu.“

Stalo se to, co Jones předpověděl: 20 000 hlasů se vyslovilo pro něj, ale zvoleni byli pěti sty hlasy sir Charles Wood a manchesterián Crossley.



Napsal K. Marx 2. srpna 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3543 z 25. srpna 1852,
a zkráceně v listu „The Peopleʼs Paper“,
čís. 23 z 9. října 1852
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu v „New-York Daily Tribune“,
porovnaného s textem v „The Peopleʼs Paper“
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

253 Kancléřský soud čili soud spravedlnosti (Court of Chancery) — jeden z nejvyšších soudů v Anglii, který se po soudní reformě z roku 1873 stal součástí vrchního soudního dvora. Do kompetence tohoto soudu, v jehož čele stál lord kancléř (Lord Chancellor), patřily záležitosti týkající se pozůstalostí, smluvních závazků, akciových společností atd. Kompetence tohoto soudu se v mnoha případech křížila s kompetencí jiných vyšších soudů; na rozdíl od anglického obecného práva, kterým se řídily ostatní soudy, probíhalo soudní řízení u kancléřského soudu na základě takzvaného „práva spravedlnosti“.

254 Freeholdeři — vrstva malých pozemkových vlastníků v Anglii, která se vyvinula ze středověkých „svobodníků“.

255 Míní se návrh zákona o volební reformě, jehož předložení Russell předběžně oznámil v únoru 1852; nakonec jej však parlamentu k posouzení nepředložil. Obsah tohoto návrhu rozebírá Engels ve svých článcích o Anglii (viz zde).

256 Jde o podporu, kterou povolil anglický parlament roku 1846 na stavbu nové budovy pro katolickou kolej v Maynoothu (Irsko), a dotace na její vydržování. Smyslem těchto opatření bylo získat irské katolické duchovenstvo na stranu anglických vládnoucích tříd, a tak oslabit národně osvobozenecké hnutí v Irsku.

Dissenteři (jinověrci) též: disidenti — členové náboženských sekt a směrů, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve.