Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Politická situace švýcarské republiky[88]


Londýn 1. května 1853

Královské rodiny mívaly dříve ve svých službách whipping-boys[a], kterým se dostávalo té cti, že jim byl na jejich plebejský zadek vyplácen patřičný počet ran, když se některá královská ratolest provinila proti pravidlům dobrého chování. Moderní evropský politický systém v této praxi do jisté míry pokračuje zřizováním malých nárazníkových států, které mají být obětními beránky při všech drobných sporech, jimiž by mohla být porušena harmonická „rovnováha sil“. Aby se těmto malým státům umožnilo zhostit se tohoto záviděníhodného úkolu s náležitou důstojností, bývají za souhlasu celé Evropy „shromážděné na kongresu“[89] s patřičnou pompou prohlášeny za „neutrální“. Takovým obětním beránkem nebo whipping-boy je Řecko, stejnou funkci plní Belgie a Švýcarsko. Jediný rozdíl je v tom, že tito novodobí političtí obětní beránkové se svými abnormálními existenčními podmínkami si téměř vždy do jisté míry zasluhují trest, jímž jsou poctěni.

V této skupině států vynikalo v poslední době nade všechny Švýcarsko.

Quidquid delirant reges, plectuntur...[b]

Švýcaří. A kdykoli se lid některého evropského státu střetl se svými vládci, mohli Švýcaři s jistotou očekávat, že se rovněž neobejdou bez svízelů, až konečně na začátku letošního roku, když si samo vysloužilo opovržení revoluční strany, bylo Švýcarsko vládci kontinentální Evropy uvrženo do jakési klatby. Půtky s císařem Bonapartem kvůli emigrantům, pro které Švýcarsko jednou bezmála riskovalo válku, půtky s Pruskem pro Neuchêtel, půtky s Rakouskem pro Tessiňany a pro milánské povstání,[90] půtky s německými státečky pro nicotné záležitosti; půtky na všech stranách, výhrůžné nóty, vyhošťování, pasové obtíže, blokády, to všechno se sypalo na Švýcarsko jako kroupy při průtrži mračen. A přece si Švýcaři žijí — taková je už lidská povaha — svým způsobem šťastně, spokojeně a hrdě a jsou v tomto lijavci nadávek a urážek víc doma, než kdyby byl politický obzor jasný a bez mráčku.

Toto čestné politické postavení Švýcarska charakterizuje obyčejně evropská lidová moudrost poněkud mlhavě a neobratně výrokem, že Švýcarsko si vládcové Evropy vynašli proto, aby znevážili republikánské zřízení. A skutečně, takový Metternich nebo Guizot si asi nejednou řekli: Kdyby Švýcarsko nebylo, museli bychom je vytvořit. Pro ně je takový soused jako Švýcarsko pravý dar boží.

Nemůžeme tu opakovat všechna ta nejrůznější obvinění, která proti Švýcarsku a švýcarským institucím vznášejí v poslední době skuteční i údajní revolucionáři. Dávno před hnutím z roku 1848 rozebraly orgány revoluční komunistické strany v Německu tento problém a ukázaly, proč Švýcarsko jako nezávislý stát musí vždy pokulhávat za evropským pokrokem a proč tato země při všem svém okázalém republikanismu bude vždy v podstatě reakční.[91] Tehdy byli němečtí komunisté dokonce prudce napadáni různými demokratickými mluvky a výrobci ilegálních deklamací, kteří oslavovali Švýcarsko jako „vzornou republiku“, dokud její vzorné instituce nepoznali z vlastní zkušenosti. Dnes už je to všeobecně známá věc, kterou už nikdo nepopírá, a k náležitému osvětlení bude stačit několik slov.

Převážná většina švýcarského obyvatelstva se věnuje pastevectví nebo zemědělství: pastevectví vysoko v horách, zemědělství všude tam, kde to povaha půdy dovoluje. Pastevecké kmeny, neboť je možno označit je za kmeny, patří mezi nejméně civilizované obyvatele Evropy. Neuřezávají sice hlavy a uši jako Turci nebo Černohorci, ale při svých soudních shromážděních se dopouštějí činů, které nejsou o nic méně barbarské. Jakých krutostí a zvířeckostí jsou schopni, to dokázali švýcarští žoldnéři v Neapoli i jinde. Zemědělské obyvatelstvo je stejně ustrnulé jako pastevecké. Ani trochu se nepodobá zemědělskému obyvatelstvu amerického Dalekého západu, pro něž je změna zdrojem života a které klučí každoročně mnohem víc půdy, než kolik měří celé Švýcarsko. Švýcarský rolník obdělává stejný kousek půdy, který před ním obdělával jeho otec a děd, obdělává jej stejně ledabyle jako oni, vydělává asi tolik jako oni, žije asi tak, jako žili oni, a proto i smýšlí přibližně právě tak jako oni. Kdyby nebylo feudálních břemen a poplatků, které jirn ukládaly zčásti aristokratické rodiny a zčásti patricijské korporace ve městech, byli by švýcarští rolníci zůstali v politickém životě právě tak nehybní, jako jsou jejich sousedé pastevci dodnes. Třetí složka švýcarského lidu, průmyslové obyvatelstvo, třebaže samozřejmě v civilizaci pokročilo mnohem víc než obě zmíněné třídy, žije přesto v podmínkách, které je do značné míry vylučují z gigantického pokrokového proudu, který byl v západní Evropě uveden do pohybu moderním průmyslovým systémem. Využití páry je ve Švýcarsku téměř neznámé, velké továrny jsou jen v několika místech, levná pracovní síla, malá hustota obyvatelstva, hojnost horských říček vhodných pro pohon strojů v továrnách — to všechno spolu s mnoha jinými okolnostmi vede k tomu, že vznikají drobné a rozptýlené průmyslové závody v těsném spojení se zemědělskou výrobou, což je pro Švýcarsko nejvhodnější systém průmyslové výroby. Tak se v některých kantonech rozšířilo hodinářství, stužkařství, pletení slaměných výrobků, vyšívání atd., ale přitom ani nevznikla nová města, ani se dokonce nezvětšila stará. Tak Ženeva a Basilej, nejbohatší a vedle Curychu nejprůmyslovější města, se za celá staletí téměř nezvětšila. Jestliže tedy je ve Švýcarsku průmyslová výroba stále ještě založena téměř výhradně na systému, kterého celá ostatní Evropa užívala před vynalezením parního stroje, jak můžeme očekávat, že v hlavách výrobců najdeme jiné myšlenky než ty, které tomu odpovídají. Jestliže pára nezrevolucionovala švýcarskou výrobu a dopravu, jak mohla zvrátit tradiční způsob myšlení?

Uherská ústava má jistou podobnost s ústavou Velké Británie a této okolnosti využívají uherští politikové, kteří by nám chtěli vnutit ukvapený závěr, že maďarský národ je téměř stejně pokročilý jako anglický. Ale mezi kramářem z Budy a bavlnářským lordem z Lancashiru nebo mezi dráteníkem z pusty a chartistickým dělníkem z britské průmyslové metropole zeje propast několika set mil a let. Podobně by se i Švýcarsko chtělo vydávat za Spojené státy v menším vydání. Ale až na vnější podobu politických institucí nejsou si žádné dvě země tak nepodobné jako věčně pohyblivá a věčně se měnící Amerika, země s historickým posláním, jehož velikost začínají lidé na obou stranách Atlantiku teprve chápat, a ustrnulé Švýcarsko, jež by ustavičné malicherné spory odsoudily k věčnému přešlapování na místě, kdyby proti své vůli nebylo postrkováno kupředu průmyslovým pokrokem svých sousedů.

Kdo o tom pochybuje, může se snadno přesvědčit prozkoumáním historie švýcarských železnic. Nebýt toho, že po obou stranách Švýcarska probíhají dopravní spoje z jihu na sever, nebyla by v této zemi vybudována ani jediná železnice. I tak tu byly železnice vystavěny s dvacetiletým zpožděním.

Francouzský vpád v roce 1798 a francouzská revoluce z roku 1830 poskytly rolnictvu příležitost zbavit se feudálních břemen, průmyslníkům a obchodníkům vymanit se ze středověkého jha patricijské a cechovní kontroly. Tímto pokrokem však revoluce v kantonální správě skončila. Pokročilejší kantony dostaly ústavy odpovídající jejich zájmům. Tato kantonální revoluce měla vliv i na ústřední instituce: sněm a výkonnou moc. Strana poražená v jednotlivých kantonech byla ještě silná v ústředních orgánech, a boj tu byl sveden nanovo. Všeobecné politické hnutí z let 1840 až 1847, které všude v Evropě přineslo předběžné konflikty nebo připravilo rozhodné srážky, bylo ve všech státech druhého a třetího řádu — v důsledku vzájemné nevraživosti velmocí — příznivé pro opozici, která může být označena jako strana buržoazie. Tak tomu bylo i ve Švýcarsku. Morální podpora Británie, nerozhodnost Guizotova, obtíže v Itálii, které svazovaly ruce Metternichovi, pomohly Švýcarsku úspěšně přežít válku se Sonderbundem. Strana, která v roce 1830 zvítězila v liberálních kantonech, získala teď ústřední moc. Revoluce z roku 1848 umožnily Švýcarům reformovat svou feudální ústavu a přizpůsobit ji novým politickým organizacím, které byly ve většině kantonů. Lze říci, že tak Švýcarsko dosáhlo ve svém politickém vývoji nejvyššího stupně, jakého je jako samostatný stát schopné. Že nová spolková ústava plně vyhovuje potřebám země, to vrchovatou měrou dokazují neustálé reformy měnové soustavy, dopravních prostředků a jiná zákonodárná opatření týkající se průmyslové výroby v zemi. Ale běda! Tyto reformy jsou takové, že by se za ně každý jiný stát styděl, neboť ukazují, že tu dodnes existuje spousta tradičních zlořádů a předpotopní stav společnosti.

Při nejlepší vůli lze o švýcarské ústavě z roku 1848 říci příznivého jen tolik, že jejím uzákoněním vyslovila civilizovanější část Švýcarska ochotu přejít do jisté míry ze středověku do soudobé společnosti. Budou-li však Švýcaři vůbec kdy schopni odstranit privilegované obchodnické korporace, cechy a podobné středověké přežitky, o tom asi velmi pochybuje každý, kdo o této zemi alespoň něco ví a kdo byl alespoň jednou svědkem toho, s jak krajním úsilím se úctyhodné kruhy, požívající „starobylých práv“, stavějí i proti těm nejsamozřejmějším reformám.

A tak se Švýcaři podle svého obyčeje pokojně pohybují ve svém vlastním omezeném domácím kruhu, třebaže rok 1848 rozvrátil stabilitu celého evropského kontinentu kolem nich. Revoluce v Paříži, ve Vídni, v Berlíně, v Miláně posloužily u nich vždy jen jako záminka ke kantonálním pletichám. Evropské zemětřesení nezajímalo ani radikálního Švýcara z jiného hlediska, než že by mohlo pohněvat některého konzervativního souseda, kdyby mu roztlouklo nádobí. V boji za italskou nezávislost usilovala Sardinie o spojenectví se Švýcarskem, a není pochyby o tom, že 20 000 či 30 000 Švýcarů nádavkem k sardinské armádě by bylo brzy vyhnalo Rakušany z Itálie. Jestliže 15 000 Švýcarů bojovalo v Neapoli proti italské svobodě, bylo by se zajisté dalo čekat, že Švýcarsko vyšle stejný počet mužů do boje na straně Italů, aby si tak udrželo svou vychvalovanou „neutralitu“. Ale spojenectví bylo odmítnuto a italskou nezávislost zmařily právě tak švýcarské jako rakouské bodáky. Pak přišla porážka revoluční strany a hromadná emigrace z Itálie, z Francie, z Německa na neutrální švýcarskou půdu. Zde však neutralita končila; švýcarský radikalismus byl uspokojen tím, čeho dosáhl, a právě ti účastníci povstání, kteří umožnili Švýcarům, aby si nerušeně provedli své vnitřní reformy — neboť udržovali v šachu evropské absolutistické vlády, poručníky a přirozené představené Švýcarska — právě ti byli nyní ve Švýcarsku vystaveni všemožným urážkám a vykazováni ze země na první pokyn pronásledovatelů. A pak nastalo ono soustavné ostouzení a urážení, kterým Švýcarsko zahrnovala jedna sousední vláda po druhé a které by uvedlo do varu krev každého Švýcara, kdyby se švýcarské národní uvědomění a švýcarská nezávislost opíraly o něco jiného než o legendy a vychloubání.

Ještě nikdy se s žádným národem nenakládalo tak, jak si to museli dát líbit Švýcaři od Francie, Rakouska, Pruska a německých státečků. Ještě nikdy nebyly žádné zemi předkládány ani z poloviny tak pokořující požadavky, aniž se na ně odpovědělo bojem na život a na smrt. Sousední vlády si osobovaly právo provádět prostřednictvím svých agentů policejní zákroky na švýcarském území; osobovaly si pravomoc nejen nad uprchlíky, ale i nad švýcarskými policejními úřady. Podávaly stížnosti na podřízené příslušníky policie a žádaly jejich propuštění, zacházely tak daleko, že poukazovaly na nutnost změny ústavy v některých kantonech. Pokud jde o švýcarskou vládu, ta na každý troufalejší požadavek dávala pokornou odpověď, a jestliže někdy z jejích slov zavanul duch opozice, vynahradila to ve svých činech vždy zvýšenou servilností. Urážka po urážce byla brána na vědomí, příkaz po příkazu byl plněn, až Švýcarsko upadlo do nejhlubšího opovržení u celé Evropy, až bylo zneuctěno víc než jeho dva soupeři v „neutralitě“, Belgie a Řecko. A nyní, když požadavky nejtroufalejšího útočníka, Rakouska, dosáhly takové míry nestoudnosti, že i státník temperamentu pana Drueyho je těžko mohl spolknout bez známky odporu, nyní ve svých posledních velmi rozhořčených nótách adresovaných Vídni ukazuje Švýcarsko, jak hluboko kleslo.

Obhájci italské nezávislosti, lidé na hony vzdálení jakýchkoli hříšných socialistických či komunistických tendencí, kteří by si snad ani netroufali požadovat pro Itálii takovou ústavu, jakou má Švýcarsko, lidé, kteří nemají demagogickou slávu Mazziniho a nečiní si na ni nárok, jsou v těchto nótách pranýřováni jako vrahové, paliči, lupiči a rozvratníci společenského řádu. Pokud jde o Mazziniho, mluví se o něm samozřejmě ještě v mnohem silnějších výrazech, třebaže každý ví, že Mazzini přes všechna svá spiknutí a vzpoury je právě tak stoupencem současného společenského řádu jako sám pan Druey. A tak celá tato výměna nót skončila tím, že v zásadní otázce Švýcaři před Rakušany kapitulovali. Jak se potom dá čekat, že nebudou kapitulovat i v praxi?

Jedno je jisté: kterákoli odvážná a vytrvalá vláda může od Švýcarů dostat, co bude chtít. Odloučenost, v níž většina z nich žije, je zbavuje jakéhokoli smyslu pro společný zájem celého národa. Že vesnice, údolí nebo kanton dokáže držet pohromadě, to není žádný zázrak. Nikdy však nedokáží držet pohromadě jako národ v zájmu společné věci, ať už jde o cokoli. Za všech cizích vpádů, jakmile nastalo vážné nebezpečí, jako v roce 1798, zrazoval jeden Švýcar druhého, jeden kanton nechával na holičkách druhý. Rakušané vypudili z Lombardie naprosto bezdůvodně 18 000 Tessiňanů. Švýcaři strhli velký povyk a sbírali pro své nebohé souspřísežence peníze. Jak to však dopadne, jestliže Rakousko vytrvá a nepovolí těmto Tessiňanům návrat? Pak brzy nastane v postoji Švýcarů podivuhodná změna. Sbírání peněz je omrzí, začnou říkat, že Tessiňané se vždycky míchali do italské politiky a že se jim dobře stalo; vlastně to nejsou správní spříseženci (keine guten Eidgenossen). A pak, vypuzení Tessiňané se budou usazovat v jiných švýcarských kantonech a „vytlačovat domácí lidi z práce“.

Ve Švýcarsku totiž není člověk Švýcarem, nýbrž rodákem z toho či onoho kantonu. A až to dospěje tak daleko, pak uvidíte, jak se našich chrabrých spřísežerlců začne zmocňovat rozhořčení, pak uvidíte, jak se proti obětem rakouského despotismu budou spřádat všemožné intriky, pak uvidíte, že tessinští Švýcaři budou právě tak nenáviděni, pronásledováni a ostouzeni jako svého času cizí emigranti ve Švýcarsku, a pak Rakousko dosáhne všeho, co si bude přát, a ještě mnohem víc, bude-li se obtěžovat o to požádat,

Až evropské národy budou opět schopny jednat svobodně a normálně, budou se zabývat otázkou, co učinit s těmito drobnými „neutrálními“ státy, které ochotně slouží kontrarevoluci, když je na vzestupu, ke všem revolučním hnutím jsou neutrální či dokonce nepřátelské, a přece se vydávají za svobodné a nezávislé země. Ale snad do té doby už nezbude ani stopy po těchto nádorech na nezdravém těle.


Napsal B. Engels kolem 26. dubna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3770 ze 17. května 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — chlapec vychovávaný s princem a trestaný za něho. (Pozn. red.)

b Ať cokoli činí pomatení vládci, vše odpykají... (Horatius, „Poslání“, kniha první, poslání II; vynechané slovo zní u Horatia: achivi — Achajští). (Pozn. red.)


88 Článek „Politická situace švýcarské republiky“ byl brzy po uveřejnění v „New-York Daily Tribune“ v poněkud zkrácené podobě otištěn německy v newyorském listu „Die Reform“ [„Reforma“] z 1. a 4. června 1853 s názvem „Švýcarsko“. Tak začal tento list otiskovat překlady nebo stručný výtah z některých Marxových článků otištěných v listu „Tribune“. O popularizaci Marxových článků z „Tribune“ v listu „Reform“ se zasloužili hlavně bývalí členové Svazu komunistů JosephWeydemeyer a Adolph Cluss.

Die Reform“ [„Reforma“] — americký list, orgán Amerického dělnického spolku, jehož členy byli většinou němečtí dělníci, emigranti; list vycházel německy v New Yorku od 5. března 1853 do 26. dubna 1854, zpočátku jako týdeník, pak dvakrát týdně a od 15. října 1853 jako deník. Jedním z redaktorů tohoto listu byl Marxův přítel a spolubojovník Joseph Weydemeyer, který se zasloužil o to, že „Reform“ byla dost dlouho radikálním listem. Často se tu přetiskovaly Marxovy a Engelsovy články z „New-York Daily Tribune“ a Marx získal pro spolupráci s listem i své stoupence (Eccaria, Piepera a Dronka). Projevoval se tu ovšem i vliv maloburžoazních členů redakce, který v posledním období existence listu převládl.

89 Tím je míněn vídeňský kongres (září 1814—červen 1815). 20. března 1815 podepsaly hlavní velmoci zastoupené na kongresu deklaraci o zárukách „věčné neutrality“ Švýcarska.

90 Ke konfliktu mezi Francií a Švýcarskem došlo v prosinci 1851 až lednu 1852, kdy Ludvík Bonaparte žádal, aby byli ze Švýcarska vypovězeni francouzští republikánští uprchlíci, odpůrci státního převratu z 2. prosince 1851. Švýcarská vláda, která byla už v roce 1836 vystavena výhrůžkám a vojenským provokacím červencové monarchie, protože poskytla azyl francouzským uprchlíkům, mimo jiné i Ludvíku Bonapartovi, byla nucena i nyní, stejně jako v roce 1836, učinit vážné ústupky.

Neuchêtel (německý název Neuenburg) — švýcarský kanton, který byl zároveň v lenní závislosti na pruské monarchii. Po buržoazní revoluci z února 1848 byla v Neuchêtelu vyhlášena republika nezávislá na Prusku. Z toho vznikl prudký konflikt mezi Pruskem a švýcarskou republikou, který trval až do roku 1857; teprve po diplomatickém zákroku jiných mocností, zejména Francie, byl pruský král nucen zříci se nároků na Neuchêtel.

Roku 1853 propukl konflikt mezi Rakouskem a Švýcarskem, když se do švýcarského kantonu Tessinu uchýlili účastníci italského národně osvobozeneckého hnutí, kteří po nezdaru milánského povstání z 6. února 1853 uprchli z italských krajů patřících k Rakousku, zejména z Lombardie.

91 Viz Engelsův článek „Občanská válka ve Švýcarsku“, otištěný 14. listopadu 1847 v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ [„Německé bruselské noviny“], které byly od podzimu 1847 vlastně orgánem Svazu komunistů, v jehož čele stáli Marx a Engels (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde).