Karel Marx
Ruský podvod. — Gladstonův neúspěch. —
Východoindické reformy Charlese Wooda
Londýn, v úterý 7. června 1853
Podle zprávy z Bernu zrušila spolková rada rozsudek nad účastníky nedávného povstání, vynesený polním soudem ve Freiburgu, a rozhodla, aby záležitost byla postoupena řádnému soudu, jestliže jim Kantonální rada neudělí milost. To je tedy první z heroických činů provázejících „přerušení diplomatických styků mezi Švýcarskem a Rakouskem“, o jehož nevyhnutelných důsledcích jsem se zmínil v minulém článku o evropské „vzorné republice“.[a]
Když jsem vám sděloval zprávu, že pruská vláda přikázala několika dělostřeleckým důstojníkům, kteří byli na dovolené v zahraničí, aby se okamžitě vrátili a nastoupili službu, napsal jsem omylem, že tito důstojníci působili jako instruktoři v ruské armádě; správně jsem měl napsat, že působili při polních cvičeních v tureckém dělostřelectvu.[112]
Všichni ruští generálové a ostatní Rusové žijící v Paříži dostali příkaz, aby se ihned vrátili do Ruska. Pan Kiselev, ruský vyslanec v Paříži, používá dost výhrůžných slov a ostentativně ukazuje dopisy z Petrohradu, v nichž se turecká otázka vykládá assez cavalièrement[b]. Z téhož pramene pochází pověst, že Rusko žádá na Persii, aby mu postoupila Astarábád s přilehlým územím při jihovýchodním cípu Kaspického moře. Zároveň ruští kupci posílají nebo — jak se tvrdí — už poslali svým londýnským agentům pokyny, aby „nyní nijak nespěchali s prodejem obilí, neboť se očekává zvýšení cen, vyvolané hrozícím válečným nebezpečím“. Konečně ve všech novinách se objevily tajemné náznaky, že ruské vojsko pochoduje k hranicím, že se obyvatelé Jas už připravují k jeho uvítání, že ruský konzul v Galaci nakoupil obrovské množství klád, aby mohlo být vybudováno několik mostů přes Dunaj, a další podobné kachny, které se tak úspěšně líhnou na stránkách augsburských novin[113] i ostatních prorakouských a proruských listů.
To všechno, stejně jako celá kupa podobných novinek, zpráv atd. jsou jen směšné pokusy ruských agentů nahnat strach západnímu světu a donutit jej, aby pokračoval v politice průtahů; Rusko doufá, že mu tato politika umožní uskutečňovat své plány na Východě, jako to dělalo až dosud. Jak soustavně se tato mystiňkace provádí, ukazuje tento příklad:
Minulý týden některé francouzské listy, známé jako orgány placené Ruskem, učinily objev, že
„ve skutečnosti je spor veden ani ne tak mezi Ruskem a Tureckem, jako mezi Petrohradem a Moskvou, tj. mezi carem a staroruskou stranou; pro samovládce je totiž méně nebezpečné vyhlásit válku než popudit proti sobě tuto stranu, která vytrvale žádá výboje a už nejednou ukázala, jak dovede naložit s monarchy, kteří se jí znelíbili“.
„Vůdcem této strany“je samozřejmě kníže Menšikov. „Times“ a většina ostatních anglických listů okamžitě opakovaly toto nesmyslné tvrzení; některé z nich si uvědomovaly, co za ním vězí, jiné možná nevědomky podlehly klamu. Ale jaký závěr si má z tohoto nového objevu vyvodit veřejnost? Buďto ten, že Mikuláš přes všechen výsměch ustoupí, vzdá se svého výbojného postoje vůči Turecku, a tím zvítězí nad svou vlastní válečnickou staroruskou stranou. Nebo, jestliže Mikuláš skutečně rozpoutá válku, udělá to jen z nutnosti ustoupit této (mytické) straně. Ať už to tedy dopadne jakkoli, „bude to jen vítězství Moskvy nad Petrohradem nebo Petrohradu nad Moskvou“, a ne vítězství Evropy nad Ruskem.
Pokud jde o onu slavnou staroruskou stranu, dověděl jsem se náhodou od několika dobře informovaných Rusů, kteří jsou sami aristokraté a s nimiž jsem se často stýkal v Paříži, že po této straně už dávno není ani památky a jen občas bývá vyvoláván k životu její přízrak, když car potřebuje strašidlo, aby polekal západní Evropu a donutil ji stavět se shovívavě k jeho drzým požadavkům. Právě proto teď kdesi vyhrabali Menšikova a oděli ho do příslušného mytického staroruského oděvu. Ve skutečnosti se car bojí jen jedné strany mezi ruskou šlechtou — strany, jejímž cílem je nastolení aristokratického konstitučního systému podle anglického vzoru.
Kromě všelijakých přízraků, které ruská diplomacie vyvolává, aby zmátla Anglii a Francii, byl právě podniknut další pokus k dosažení téhož cíle: byla vydána práce vicomta de Beaumont-Vassy nazvaná „Ruská říše od vídeňského kongresu“.“[114] Toto opusculum[c] se dá plně charakterizovat jediným výňatkem:
„Je známo, že ve sklepeních Petropavlovské pevnosti je uložena zásoba mincí, jakož i zlatých a stříbrných prutů. K 1. lednu 1850 se tento tajný poklad oficiálně oceňoval na 99 763 361 stříbrných rublů.“
Napadlo někdy někoho, aby mluvil o tajném pokladu Anglické banky? Ruský „tajný poklad“ je prostě jen kovová zásoba ke krytí oběhu trojnásobného množství bankovek směnitelných za drahé kovy; a to ani nemluvíme o „tajné“ zásobě cenných papírů vydávaných státní pokladnou, které se za drahé kovy směňovat nedají. Ale možná, že by se tento poklad dal skutečně nazvat „tajným“, protože jej dosud nikdo neviděl kromě několika petrohradských kupců, jmenovaných každoročně carskou vládou k revizi měšců, v nichž je uchováván.
Hlavním ruským pokusem v tomto směru je však článek uveřejněný v „Journal des Débats“ a podepsaný starým orleanistickým mudrcem panem Saint-Marc-Girardinem. Cituji z něho:
„Podle našeho názoru hrozí Evropě dvě velká nebezpečí: Rusko, ohrožující její nezávislost, a revoluce, ohrožující její sociální zřízení. Evropa se může vyhnout jednomu nebezpečí jen tehdy, jestliže se zcela vystaví druhému... Domnívá-li se Evropa, že klíč k její nezávislosti, a zejména k nezávislosti evropského kontinentu, je v Cařihradu a že právě zde je nutno projevit smělost při řešení problému, pak to znamená válku s Ruskem. V této válce by Francie a Anglie bojovaly za zajištění nezávislosti Evropy. A co by udělalo Německo? To nevíme. Víme však, že za nynější situace v Evropě by válka znamenala sociální revoluci.“
Je samozřejmé, že pan Saint-Marc-Girardin dává přednost míru za každou cenu před sociální revolucí. Přitom však zapomíná, že ruský imperátor má přinejmenším stejnou „hrůzu“ z revoluce jako on sám i jeho chlebodárce pan Bertin.
Přes všechny tyto uspávací prostředky, předkládané ruskou diplomacií anglickému tisku a anglickému lidu, byl „starý a sveřepý“ Aberdeen nucen dát admirálu Dundasovi příkaz, aby se připojil k francouzskému loďstvu u tureckých břehů. Dokonce i „Times“, které posledních několik měsíců nedovedly psát jinak než v ruském duchu, projevují, jak se zdá, víc anglického cítění. Vyjadřují se nyní velmi vyzývavě.
Dánská (dříve šlesvicko-holštýnská) otázka začíná v Anglii vzbuzovat živý zájem od té doby, kdy i anglický tisk konečně pochopil, že v ni ve skutečnosti jde o touž expanzivni snahu Ruska, která je příčinou obtíží i na Východě. Pan Urquhart, poslanec a známý obdivovatel Turecka a východních institucí, vydal brožuru o dánském následnictví, jíž se budu podrobněji zabývat v některém z příštích článků.[115] Hlavním argumentem této publikace je tvrzení, že Óresund má v ruských plánech na severu plnit stejnou úlohu jako Dardanely na jihu, tj. má Rusku zajistit nadvládu na Baltském moři, podobně jako obsazení Dardanel má zajišťovat jeho panství na Pontu Euxinu[d].
Nedávno jsem vyslovil názor, že se v Anglii začne zvyšovat úroková sazba a že tato okolnost se nepříznivě projeví na finančních projektech pana Gladstona.[e] A skutečně, minulý týden zvýšila Anglická banka minimální diskontní sazbu ze 3 % na 31/2 % a neúspěch, který jsem předpovídal Gladstonovu plánu konverze, je nyní hotovou věcí, o čemž se můžete přesvědčit z těchto údajů:
| Čtvrtek 2. června 1853 | |||
realizovaných do dnešního dne: |
|||
| libry št. | šilinky | pence | |
| 31/2procentní papíry | 138 082 | 0 | 3 |
| 21/2procentní papíry | 1 537 100 | 10 | 10 |
| pokladniční bony | 4 200 | 0 | 0 |
| ————————————————————————————————— | |||
| Celkem | 1 679 382 | 11 | 1 |
| Čtvrtek 2. června 1853 | |||
výnosem, konvertovaných do dnešního dne: |
|||
| libry št. | šilinky | pence | |
| 31/2procentní papíry | 67 504 | 12 | 8 |
| za 21/2procentní papíry | 986 528 | 5 | 7 |
| za pokladniční bony | 5 270 | 18 | 4 |
| ————————————————————————————————— | |||
| Celkem | 1 059 303 | 16 | 7 |
Z celkové částky dluhopisů Společnosti jižních moří, jež měla být konvertována, byla tedy vyměněna pouhá osmina, a z nových cenných papírů vydaných panem Gladstonem v hodnotě 20 000 000 byla vyměněna pouhá dvanáctina. Pan Gladstone bude tedy nucen uzavřít půjčku v době, kdy se úroková sazba zvýšila, a bude se zřejmě zvyšovat i nadále, přičemž tato půjčka musí činit nejméně 8 157 811 liber št. Úplný krach! Těch 100 000 liber št., které se měly konverzí ušetřit a které už byly zapsány mezi příjmy rozpočtu, bude tedy nutné se vzdát. Pokud jde o základní masu státního dluhu, tj. o tříprocentní cenné papíry v částce 500 000 000 liber št., dosáhl pan Gladstone svým finančním experimentem jedině toho, že 10. října 1853 uplyne další rok, aniž se mu podaří uskutečnit nějakou konverzi. Ale nejhorší na tom je, že v nejbližší době bude třeba vyplatit 3 116 000 liber št. v hotovosti oněm držitelům pokladničních poukázek, kteří je odmítají vyměnit za podmínek nabízených panem Gladstonem. Takové jsou finanční úspěchy vlády „všech talentů“.
Za rozpravy o irských církevních důchodech (dolní sněmovna 31. května) prohlásil sir John Russell:
„V posledních letech se jasně ukázalo, že katolické duchovenstvo — soudě podle jeho chování v Anglii a podle skutků katolické církve, řízených jejím nejvyšším představeným, který je sám cizozemským panovníkem — usiluje o politickou moc (výkřiky: „Správně, správně!“), a to se mi zdá neslučitelné se skutečnou oddaností anglické koruně (výkřiky: „Správně, správně!“), se skutečnou oddaností společné věci svobody, se skutečnou oddaností oněm povinnostem, které má vůjči státu každý poddaný. Chci mluvit stejně otevřeně, jako mluvil vážený gentleman předřečník, a nechtěl bych, aby mě sněmovna špatně pochopila. Jsem dalek toho, abych popíral, že ve sněmovně i mimo ni je jak v naší zemi, tak v Irsku nemálo osob katolického vyznání oddaných trůnu a svobodám naší země; tvrdím pouze — a o tom jsem hluboce přesvědčen —‚ že budou-li rozšířena práva poskytovaná katolickému duchovenstvu a katoličtí kněží nabudou většího politického vlivu a kontroly než nyní, nebudou této moci využívat v souladu s všeobecnou svobodou, jíž požíváme v naší zemi (hlasité výkřiky), a v otázkách politické moci i v jiných otázkách nebudou jednat ve prospěch oné všeobecné svobody diskuse, oné aktivní a energické činnosti lidského rozumu, která tvoří skutečného ducha ústavy naší země. (Bouřlivý potlesk.) Nedomnívám se, že v tomto směru by bylo možné stavět katolíky naroveň skotským presbyteriánům (zvuky napodobující dudy), anglickým wesleyanům[116] a anglikánské církvi (nadšený souhlas celého sálu) ... Jsem tedy nucen dospět k závěru, a činím to velmi nerad, avšak zcela kategoricky, že podporuje-li stát katolickou církev v Irsku, místo aby podporoval protestantskou církev v této zemi, nemůže to schválit a sankcionovat parlament naší zemi“
Dva dny po projevu lorda Johna, v němž se — jako už stokrát předtím — pokusil projevit svou lásku k „všeobecné svobodě“ horlivým patolízalstvím vůči farizejským protestantským sektám, podali pánové Sadleir, Keogh a Monsell koaliční vládě demisi, a to v dopise pana Monsella mylordu Aberdeenovi. Ve své odpovědi z 3. července mylord Aberdeen tyto gentlemany ujistil, že
„výroky lorda Johna Russella a názory jím tlumočené, jež vzbudily Vaši nelibost, nesdílím ani já, ani mnozí moji kolegové... Lord John Russell mě požádal, abych Vám tlumočil, že neměl v úmyslu obviňovat katolíky z nedostatečné loajality.“
Nato pánové Sadleir, Keogh a Monsell svou demisi odvolali a včera večer byly „k velkému uspokojení lorda Johna Russella“ podniknuty v parlamentě kroky k všeobecnému usmíření.
Poslední zákon o Indii z roku 1783 byl osudný pro koaliční vládu pana Foxe a lorda Northe. Nový zákon o Indii z roku 1853 bude asi osudný pro koaliční vládu pana Gladstona a lorda Johna Russella. Jestliže však tehdy byla vláda hozena přes palubu proto, že se pokoušela zrušit ředitelskou a akcionářskou radu, hrozí dnes vládě stejný osud z právě opačného důvodu. 3. června požádal sir Charles Wood, aby mu bylo dovoleno předložit návrh zákona o správě Indie. Sir Charles se v úvodu omluvil, že jeho projev bude nezvykle dlouhý vzhledem k „velikosti problému“ a vzhledem k tomu, že „se problém týká 150 000 000 lidí“. Sir Charles se cítil povinen obětovat pro každých 30 000 000 svých spolupoddaných alespoň hodinu svého života. Proč se však najednou tak spěchá se zákonem řešícím tak „veliký problém“, když se neustále odkládá řešení „i těch nejmalichernějších záležitostí“? Protože 30. dubna 1854 vyprší platnost charty Východoindické společnosti. Proč tedy neuzákonit jen dočasné prodloužení platnosti charty a neponechat projednání trvalejších zákonů na pozdější dobu? Protože nelze očekávat, že se někdy znovu naskytne „tak vhodná příležitost klidně posoudit tento rozsáhlý a důležitý problém“, totiž pohřbít jej v parlamentní proceduře. Kromě toho podle spolehlivých informací ředitelé Východoindické společnosti považují za nutné schválit příslušný zákon ještě na nynějším zasedání, a generální guvernér Indie lord Dalhousie vyzval vládu pilným dopisem, aby zákon stůj co stůj neprodleně prosadila. Ale nejpádnější argument, který sir Charles uvádí pro okamžité přijetí zákona, je ten, že ačkoli prý je připraven mluvit o mnoha otázkách, „které v předkládaném návrhu zákona obsaženy nejsou“,
„opatření navrhovaná k uzákonění jsou omezena na velmi úzkou oblast“.
Po tomto úvodu přistoupil sir Charlcs k obhajobě správy Indie za minulých dvacet let. „Musíme pohlížet na Indii tak trochu indickýma očima“ — ovšem tyto indické oči mají zřejmě obzvláštní schopnost vidět všechno anglické růžově a všechno indické černě.
„V Indii máme co dělat s rasou neochotnou k změnám, spoutanou náboženskými předsudky a zastaralými obyčeji. To všechno ovšem značně brzdí rychlý pokrok.“ (Možná že v Indii mají whigovskou koaliční stranu.)
Dále sir Charles Wood pravil:
„Body, na něž je kladen největší důraz a které tvoří podstatu stížností v peticích odevzdaných výboru, se týkají výkonu spravedlnosti, zanedbávání veřejných prací a držby půdy.“
Pokud jde o veřejné práce, vláda zamýšlí uskutečnit díla „obrovského rozsahu a důležitosti“. Pokud jde o držbu půdy, dokazuje sir Charles s velkým úspěchem, že její nynější tři formy — zamíndárská držba, razjatvárí[117] a systém vesnických občin — jsou jen tři formy daňového vykořisťování, jichž používá Společnost, a žádnou z nich by nebylo možno ani záhodno zevšeobecnit. Myšlenka vytvořit jinou formu, zcela opačného charakteru, nepřišla siru Charlesovi ani na mysl.
„Pokud jde o výkon spravedlnosti,“ pokračuje, „týkají se stížnosti zejména obtíží vyplývajících ze soudního řízení podle anglického práva, z údajné nekompetentnosti anglických soudců a z korupčnosti domácích úředníků a soudců.“
A nyní, aby dokázal, jak je obtížné zajistit v Indii výkon spravedlnosti, uvádí sir Charles, že už v roce 1833 byla v Indii ustavena právní komise. Jenže jak pracovala tato komise podle svědectví samého sira Charlese Wooda? Jediným výsledkem její činnosti byl trestní zákoník vypracovaný za asistence pana Macaulaye. Tento zákoník byl rozeslán různým místním orgánům v Indii, ty jej poslaly zpět do Kalkaty, odtud byl poslán do Anglie a z Anglie opět vrácen do Indie. V Indii byl právní poradce Macaulay nahrazen Bethunem a zákoník byl úplně změněn; a z toho důvodu jej generální guvernér[f], který tehdy nesoudil, že „odklady jsou zdrojem slabosti a nebezpečí“, zaslal zpět do Anglie. Z Anglie jej generálnímu guvernérovi vrátili se zmocněním, aby jej vydal v takové podobě, jakou bude považovat za nejlepší. Zatím však zemřel Bethune a generální guvernér považoval za nejlepší předložit zákoník třetímu anglickému právníkovi, a to právníkovi, který neměl ani ponětí o indických obyčejích a zvyklostech, a vyhradil si právo zákoník, vypracovaný naprosto nekompetentní osobou, dodatečně zamítnout. Takové byly osudy dosud nezrozeného zákoníku. Pokud jde o absurdnosti soudního řízení v Indii, odvolává se sir Charles na neméně absurdní soudní řízení v samé Anglii. O anglických soudcích v Indii sice tvrdí, že jsou naprosto neúplatní, přesto je však ochoten obětovat je tím, že se změní způsob jejich jmenování. Všeobecný pokrok Indie dokazuje sir Charles porovnáním nynější situace v Dillí se situací, která tam byla v době vpádu Qulí chána. Daň ze soli ospravedlňuje argumenty slovutných ekonomů, kteří všichni doporučovali zdanit některé základní životní potřeby. Sir Charles však nedodává, co by tito ekonomové řekli, kdyby se dověděli, že během dvou let, od roku 1849—1850 do roku 1851—1852, klesla spotřeba soli o 60 000 sudů a celkový příjem ze soli, který činil 2 000 000 liber št., klesl o 415 000 liber št.
Jako opatření „omezená na velmi úzkou oblast“ sir Charles doporučuje:
1) Rada ředitelů se bude skládat z osmnácti místo čtyřiadvaceti členů; dvanáct z nich zvolí akcionáři a šest dalších určí královský dvůr.
2) Důchod ředitelů bude zvýšen z 300 liber št. na 500 liber št. ročně, předseda bude mít plat 1000 liber št.
3) Všechny normální funkce v civilní službě a všechny speciální funkce ve vojenské službě, které vyžadují vyšší vzdělání, se budou v Indii obsazovat veřejným konkursem; důstojnické čekatele v řadovém jezdectvu budou jmenovat ředitelé.
4) Úřad generálního guvernéra bude oddělen od úřadu guvernéra pro Bengálsko a vrchní správa bude zmocněna vytvořit nové presidentství v oblasti Indu.
5) A konečně, všechna tato opatření zůstanou v platnosti jen tak dlouho, dokud parlament nerozhodne jinak.
Projev a návrhy sira Charlese Wooda podrobil velmi ostré a kousavé kritice pan Bright, jehož obraz Indie zruinované daňovým vyděračstvím Společnosti a správy nebyl ovšem doplněn vylíčením, jak Indii zruinoval Manchester a svobodný obchod. Pokud jde o včerejší večerní projev starého borce Východoindické společnosti, jejího ředitele či bývalého ředitele sira J. Hogga, mám vskutku podezření, že přesně totéž bylo řečeno už v roce 1701, 1730, 1743, 1769, 1772, 1781, 1783, 1784, 1793, 1813 atd. V odpověď na jeho ředitelské chvalozpěvy bych chtěl uvést alespoň některá čísla z bilancí o Indii, uveřejňovaných každým rokem, nemýlím-li se, pod jeho vlastním dohledem.
| 1849—1850 ... 20 275 831 liber št. |  |
Úbytek příjmů za tři léta 348 792 liber št. |
| 1850—1851 ... 20 249 932 „ „ | ||
| 1851—1852 ... 19 927 039 „ „ | ||
| 1849—1850 ... 16 687 382 liber št. | |
Vzestup výdajů za tři léta 1 214 284 liber št. |
| 1850—1851 ... 17 170 707 „ „ | ||
| 1851—1852 ... 17 901 666 „ „ | ||
| V posledních čtyřech letech se pohybovala |
| v Bengálsku . . . . . . od 3 500 000 liber št. do 3 560 000 liber št. |
| na Severozápadě . . od 4 870 000 „ „ do 4 900 000 „ „ |
| v Madrásu . . . . . . . od 3 640 000 „ „ do 3 470 000 „ „ |
| v Bombaji . . . . . . . od 2 240 000 „ „ do 2 300 000 „ „ |
v roce 1851—1852 |
v roce 1851—1852 |
|
| Bengálsko | 10 000 000 liber št. | |
| Madrás | 5 000 000 „ „ | |
| Bombaj | 4 800 000 „ „ | |
| Celkem | 19 800 000 liber št. | 166 300 liber št. |
Tak z celkové částky příjmů 19 800 000 liber št. bylo vynaloženo na stavbu silnic, kanálů, mostů a na jiné důležité veřejné práce pouhých 166 300 liber št.
| Napsal K. Marx 7. června 1853 Otištěno v „New-York Daily Tribune“, čís. 3801 z 22. června 1853 Podpis: K a r e l M a r x |
Podle textu novin Přeloženo z angličtiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
b — dost vyzývavě. (Pozn. red.)
c — tato slátanina. (Pozn. red.)
d — starý latinský název Černého moře. (Pozn. red.)
f — tj. Dalhousie. (Pozn. red.)
112 Článek, v němž by se o této věci mluvilo, nebyl v „New-York Daily Tribune“ nalezen.
113 Tím se myslí „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; vletech 1810 až 1882 vycházel v Augsburgu.
114 Jde tu o 6. díl (vydaný roku 1853) díla Edouarda Ferdinanda Beaumonta-Vassyho, „Histoire des États européens depuis le Congrès de Vienne“ [„Dějiny evropských států od vídeňského kongresu“], díl 1—6, Paříž 1843 až 1853; 6. díl má titul „Empire Russe“ [„Ruská říše“]. Dále Marx cituje str. 346—347 tohoto dílu.
115 Tím se myslí II. část („The Danish Succession“) oddílu „The North“ [„Sever“] brožury Davida Urquharta „Progress of Russia in the West, North and South“ [„Postup Ruska na západ, na sever a na jih“]. Slíbený Marxův článek v „New-York Daily Tribune“ nevyšel.
116 Wesleyané čili metodisté — náboženská sekta, kterou v 18. století založil v Anglii John Wesley; koncem 18. století se odtrhla od anglikánské církve a pak se jako jedna z odrůd protestantismu značně rozšířila v USA a v Kanadě. Charakteristickým rysem této sekty bylo to, že vyžadovala přísné, metodické plnění náboženských obřadů a jiných církevních předpisů.
117 Zamíndárové byli původně výběrčí daní nebo kupci-lichváři, z nichž Angličané udělali po vyvlastnční indického rolnictva velkostatkáře. Zamíndárové byli zejména v severní části Indie.
Raijatvárí — soustava rolnického pachtu bez výpovědní lhůty, kterou Angličané zavedli v jižní Indii (madráská a bombajská provincie). Anglické úřady propachtovávaly jednotlivým rolníkům půdu za těžkých podmínek.