Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Válka v Barmě. — Ruská otázka. —
Podivná diplomatická korespondence

Londýn, v pátek 15. července 1853

Poslední pozemní poštou z Indie došla zpráva, že barmští zmocněnci zamítli smlouvu navrhovanou generálem Godwinem. Generál jim poskytl dalších 24 hodin na rozmyšlenou, avšak Barmánci za 10 hodin odešli. Zdá se, že třetí vydání nekonečné barmské války je neodvratné.[191]

Ze všech válečných tažení, která Britové podnikli na Východě, nebylo žádné tak bezdůvodné jako tažení proti Barmě. Z této strany nemohlo naprosto hrozit nebezpečí invaze, jako od severozápadu, neboť Bengálsko je od Barmy odděleno horstvem, přes něž nemůže přejít vojsko. Chce-li indická vláda rozpoutat válku proti Barmě, musí ji napadnout z moře. Mluvit o námořní agresi Barmánců je směšné, neboť myšlenka, že by se barmské pobřežní čluny mohly postavit válečným lodím Společnosti, je absurdní. Tvrzení, že Yankeeové mají v úmyslu anektovat Pegu, není doloženo fakty. Nezbývá tedy žádný jiný argument než potřeba zaměstnat zchudlou aristokracii, nutnost vytvořit, jak poznamenal jistý anglický publicista, „jakýsi zaopatřovací ústav pro šlechtu či jakýsi východní Hampton Court“.[192] První barmská válka (1825—1826), rozpoutaná za donkichotské správy lorda Amhersta, zvýšila indický dluh o 13 miliónů liber št., ačkoli trvala jen něco málo přes dva roky. Jen samo udržování východních kolonií v Singapuru, Penangu a Malakce, nepočítáme-li výdaje na vojsko, zaviňuje na účtu příjmů a vydání roční schodek ve výši 100 000 liber št. Území odňaté Barmáncům v roce 1826 přišlo ještě mnohem dráž. Území Pegu ruinuje pokladnu ještě víc. Čím to, že se Anglie vyhýbá tak skutečně potřebné válce v Evropě, jako je nyní válka proti Rusku, a přitom se rok co rok zaplétá do naprosto neuvážených válek v Asii? V Evropě jí nahání hrůzu státní dluh, kdežto náklady na asijské války převaluje na bedra Indů. Můžeme však očekávat, že hrozící zastavení příjmů z bengálského opia spolu s výdaji na další barmskou válku způsobí takovou krizi indické pokladny, že si vynutí důkladnější reformu indického impéria než všechny projevy a pojednání parlamentních reformátorů v Anglii.

Včera se v dolní sněmovně otázal Disraeli ministrů, zda by po poslední cirkulární nótě ruské vlády nebylo vhodné, aby pan Layard předložil svůj návrh. Lord John Russell odpověděl, že by považoval za nejlepší neudělovat nyní Layardovi slovo, protože po uveřejnění nóty je důležitější než kdy dříve vyjednávat. „Domněnka váženého poslance, že jednání se nyní dostalo do slepé uličky, je mylná.“ Ačkoli se lord John fakticky přihlásil k aberdeenovskému kredu, snažil se znovu obhájit důstojnost strany civis romanus sum[193] těmito slovy:

„Domníval jsem se přirozeně, že státník tak zkušený a rozšafný jako hrabě Nesselrode nepřipojí svůj podpis k dokumentu, který otevřeně prohlašuje, že ruská vláda vyklidí podunajská knížectví jen pod podmínkou, že bude odvoláno spojené loďstvo.“

V rozpravě o Indii, která pak následovala, navrhl poslanec Bright, aby z devátého článku, stanovícího, že „šest členů ředitelské rady Společnosti, které nejmenuje královský dvůr, bude vybíráno z osob, jež strávily deset let v Indii v královských službách nebo ve službách Společnosti“, byla škrtnuta slova „v královských službách nebo ve službách Společnosti“. S tímto pozměňovacím návrhem byl vysloven souhlas. Je příznačné, že za celé rozpravy o Indii nevyslovila vláda souhlas s žádnými jinými pozměňovacími návrhy než s Brightovými a jedině tyto návrhy byly také sněmovnou schváleny. Mírová vláda dělá dnes všechno, aby si udržela entente cordiale[a] s mírovou stranou, manchesterskou školou, která je proti jakémukoli válčení, vyjma válčení se žoky bavlny a s obchodními ceníky.

Francouzský ministr zahraničních věcí Drouyn de Lhuys, který byl už kdysi za Guizota vysokým úředníkem ministerstva zahraničních věcí a o němž se jeho šéf tehdy vyjádřil, že má pro toto postavení sotva potřebnou kvalifikaci, se nyní po libosti oddává rozkoši vyměňovat si nóty a cirkuláře s hrabětem Nesselrodem. Včerejší „Moniteur“ přináší odpověď pana Drouyna de Lhuys na poslední (druhou) cirkulární nótu ruského ministra[194]. Odpověď končí těmito slovy:

„Francie se svou umírněností zbavila jakékoli odpovědnosti a má proto právo doufat, že všechny oběti, které přinesla pro zajištění klidu na Východě, nepřijdou nazmar, že ruská vláda konečně nalezne nějaký způsob, jak uspokojit své nároky, aniž budou porušeny prerogativy sultánovy svrchovanosti, a že bude dosaženo takového uspořádání, které vyřeší bez použití násilí problém, na nějž je vázáno tolik různých zájmů.“

V předešlém článku jsem se zmínil o tom, že de Villèle předložil kdysi Rusku návrh, aby byla zaručena nedotknutelnost osmanské říše garanční smlouvou mezi všemi velmocemi.[b] Na tento návrh odpověděl hrabě Pozzo di Borgo:

„Společná záruka poskytnutá osmanské říši, nehledě na to, že by byla neobvyklá a překvapující, by porušila práva, kterých Rusko nabylo, a zásady, na nichž jsou tato práva založena.“

Roku 1841 Rusko nicméně svolilo stát se účastníkem takové neobvyklé smlouvy[195] a sám Nesselrode se v nótě z 20. června (2. července) této smlouvy dovolává. Proč na ni Rusko v rozporu se svou tradiční politikou přistoupilo? Protože tato smlouva neposkytovala ani tak „záruku osmanské říši“, jako spíše možnost vypořádat se s její jedinou tehdy životaschopnou částí — s Egyptem, kde vládl Muhammad Alí; protože šlo, alespoň podle původního záměru, o koalici proti Francii.

Pařížský list „Presse“ otiskuje v dnešním čísle, jež se mi právě dostalo do rukou, dosud nikdy neuveřejněnou korespondenci mezi zemřelým generálem Sébastianim, francouzským velvyslancem v Londýně, a Madame Adélaidou, sestrou Ludvíka Filipa. Tato korespondence vrhá pozoruhodné světlo na diplomatické poměry oné doby. Obsahuje jasný důkaz, že původcem smlouvy z roku 1841 zdaleka nebylo Rusko, jak tvrdí Nesselrode ve své nótě, nýbrž naopak Francie a Anglie, a že byla namířena proti Rusku. Teprve později z ní Rusko udělalo zbraň proti Francii. Přeložil jsem z této důležité korespondence tolik, kolik mi dovolila časová tíseň:

I

Londýn 12. června 1835

„Dnes jsem měl dvouhodinovou konferenci s lordem Palmerstonem. Byl jsem s ním velmi spokojen. Nemýlil jsem se, když jsem Vás ujišťoval, že je přítelem krále Leopolda, a především velkým stoupencem spojenectví s Francií. Lord Palmerston věnoval v rozhovoru se mnou hodně pozornosti východním záležitostem. Domnívá se, že egyptský paša se už rozhodl, jak si bude dál počínat. Přál by si, aby Anglie a Francie vyvinuly nové úsilí a využily přítomnosti svého loďstva k zastrašení Muhammada Alího. Zároveň by naši vyslanci v Cařihradě měli informovat sultána, že dostali od svých panovníků příkaz, aby ho ujistili svou podporou proti výbojným činům egyptského paši za předpokladu, že on sám nezavdá podnět k válečným akcím. Domnívám se, že to je rozumné stanovisko, jímž by se Anglie a Francie měly řídit. Musíme Portu udržet a nesmíme připustit, aby se od ní odtrhly takové provincie, jako Egypt, Sýrie a Cilicie. Rusko jen čeká na vhodnou chvíli, aby mohlo vystoupit na pomoc sultánovi, a tato podpora by znamenala konec osmanské říše.“

II

Londýn 21. dubna 1836

„V Anglii jsou všechny strany zajedno v tom, že je třeba bedlivě střežit Rusko; toryové jsou patrně rozhodnější než whigové, nebo se to alespoň zdá, protože nejsou tak vázáni, jako kdyby byli vládní stranou.“

III

Londýn 6. července 1838

„Lid v Anglii věří ve všeobecné dorozumění Evropy o východní otázce. Netrpělivě se čeká na odpověď z Paříže. Domnívám se, že jsem ve svém jednání nevybočil z linie, kterou mi naznačil král v několika rozhovorech. Jakmile bude v zásadě dosaženo dohody, bude se způsob jednání a stanovisko jednotlivých mocností řídit podle okolností. Rusku musí ovšem připadnout úloha na moři, obdobná úloze Francie a Anglie, a aby se zabránilo jakémukoli nebezpečí, které by mohlo vzniknout z námořní akce na Černém moři, bude třeba přimět Rusko k souhlasu s tím, že bude své eskadry pro spojené loďstvo posílat z Baltského moře.“

IV

Londýn 3. října 1839

„Anglie nepřijala ruské návrhy[196] a lord Palmerston mě jménem vlády informoval, že je odmítla proto, aby zůstala věrna spojenectví s Francií. Vycházejíc z týchž pohnutek, souhlasí s tím, aby Muhammad Alí dostal do dědičné držby Egypt a část Sýrie, jejíž hranice budou přesně vyznačeny a mají probíhat od Saint Jean dʼAcre ke Genezaretskému jezeru. Získat souhlas anglické vlády s těmito návrhy bylo velmi obtížné. Myslím, že ani Francie, ani Muhammad Alí takové uspořádání neodmítnou. Východní otázka se zjednodušuje: bude vyřešena za součinnosti mocností a na základě záruky nedotknutelnosti osmanské říše. Všechny zásady zůstaly zachovány. Vysoká Porta se připojuje k evropskému mezinárodnímu právu. S výhradním protektorátem Ruska je skoncováno. Přemýšlel jsem o tom, proč se republikánská strana ve Francii staví k Muhammadu Alímu tak příznivě, proč se ho tak horlivě zastává. Nedovedl jsem si to vysvětlit jinak, než že ji k tomu vede revoluční zásada snažit se podporovat a povzbuzovat všechno, co je schopné podvrátit nynější vlády. Myslím, že bychom se nikdy neměli dát chytit do takové léčky.“

V

Londýn 30. listopadu 1839

„Dovídám se z hodnověrného zdroje, že lord Palmerston, když podával na posledním zasedání ministerské rady zprávu o situaci ve východní otázce a o nesrovnalostech mezi francouzskou a anglickou politikou, mluvil velmi umírněně a s ohledem na spojenectví obou zemí, což zasluhuje naše uznání. Upozornil dokonce své kolegy na systém podobný tomu, o jakém jsem se já zmínil. V závěru přistoupil na některé formální ústupky a odmítl příliš rozhodnou politiku, která vede k nevyhnutelným komplikacím.“

VI

Londýn 12. prosince 1839

„Sešel jsem se s lordem Palmerstonem, neboť jsem se chtěl dovědět, zda má pro mne nějakou informaci týkající se jeho nedávného sdělcní. Přečetl mi Nesselrodův dopis ruskému chargé dʼaffaires, který se přesně shodoval s tím, co mi předtím řekl. Příjezd pana Brunnova nás zasvětí do tajných záměrů petrohradského kabinetu. Jednání lorda Palmerstona bylo velmi příjemné jak formou, tak obsahem. S potěšením vítá obnovení dobrých vztahů mezi francouzským a britským kabinetem a pokračování spojenectví. Věřte mi, že nenadsazuji. Řekl jsem mu v pevné víře v pravdivost svého výroku, že novou situaci považujeme za přesně takovou, jakou si Francie vždy přála. Byl nucen to sám rovněž doznat. Kníže Esterházy napsal svému chargé dʼaffaires, že je s maršálem[c] velmi spokojen a že se právě snaží přimět francouzský kabinet, aby obnovil dohodu s Rakouskem, že však shledal krále nepoddajným. Tomu rád věřím. Král se nepropůjčí k takovým neuskutečnitelným přeludům. To píši jenom Vám. Věřím s Vaší královskou Výsostí, že se Rusko chytí do svých vlastních sítí.“

VII

Londýn 18. prosince 1839

„Dnes ráno jsem dostal od maršála nadmíru podivnou zprávu. Je to odpověď na dopis, v němž jsem mu podával hlášení o rozhovoru, který jsem měl s lordem Palmerstonem o dojmu vyvolaném v Paříži oznámením o nové misi pana Brunnova a o jejím účelu. Přečetl jsem lordu Palmerstonovi textuellement[d] příslušný odstavec zprávy, kterou mi poslal maršál. V prohlášení, které jsem mu o tom přednesl, jsem však použil výrazů, které sice měly stejný smysl, ale nebyly zcela totožné s maršálovými. Maršál mě nyní laskavě ujišťuje, že sice nebyl rozdíl mezi mými slovy a jeho vlastními výrazy, doporučuje mi však, abych znásobil svou obezřelost a snažil se reprodukovat v našich jednáních doslovné znění jeho zpráv. Velmi bych se mýlil, nejde-li tu o querelle allemande[e], rafinovanost hodnou nějakého grec du Bas-Empire[f]... Maršál je v diplomatické službě nováčkem a obávám se, že vidí diplomatické umění v kličkování. Ve skutečnosti však záleží jen v upřímnosti a přímosti.“

VIII

Londýn 3. ledna 1840

„Včera byl u mne na obědě lord Palmerston spolu s celým diplomatickým sborem... Řekl mi, že vláda hodlá požádat parlament o dodatečné finanční prostředky pro námořní síly, dodal však, že svým kolegům navrhne, aby žádost nebyla odůvodňována posilováním francouzského loďstva, neboť se nechce ani náznakem dotknout některého spojence. Snaha lorda Hollanda a lorda Johna Russella o udržení spojenectví je obdivuhodná.“

IX

Londýn 20. ledna 1840

„Lord Palmerston mě seznámil s návrhem konvence, která má být předložena velmocem a Portě... Není to konvence uzavíraná mezi pěti velmocemi, nýbrž konvence těchto velmocí s Portou... Pan Brunnov s touto formou nesouhlasí“ (viz Nesselrodovu nótu z 2. července 1853 o ruské iniciativě!)... „Konvence obsahuje preambuli a osm článků. V preambuli se jasně a téměř doslovně prohlašuje, že nedotknutelnost osmanské říše je svrchovaně důležitá pro zachování míru v Evropě a že pět mocností je ochotno poskytnout jí potřebnou podporu a pomoci jí získat v Evropě mezinárodní důvěru. Jednotlivé články pak tuto podporu blíže určují...

P. S. Právě jsem se dověděl, že Brunnov a Neumann jsou s konvencí navrženou lordem Palmerstonem naprosto nespokojeni.“

X

Londýn 21. ledna 1840

„Návrh konvence vypracovaný lordem Palmerstonem byl zřejmě ruským a rakouským zmocněncem odmítnut. Pan Neumann se vyznamenal prudkostí a troufám si říci stupidností svých námitek. Odhaluje tak politiku svého dvora. Kníže Metternich chtěl udržet ve svých rukou rovnováhu sil, i když otevřeně přiznává svou nenávist k Rusku. Marně si dělal naděje, že Brunnovovy návrhy budou bez výhrad přijaty, a oba byli zklamáni, když poznali v lordu Palmerstonovi ministerského předsedu, který si upřímně přeje spojenectví s Francií a hodlá jednat ve shodě s ní.“

XI

Londýn 24. ledna 1840

„Dnes jsem měl dlouhý rozhovor s lordem Melbournem, který je horlivým stoupencem spojenectví s naším králem. Několikrát mě žádal, abych mu poradil, jak by se dalo dosáhnout sloučení francouzských a anglických návrhů.

Záměry Ruska posuzuje stejně jako my a o vídeňském kabinetu mi při jedné rozmluvě řekl, že mu nelze důvěřovat, protože se nakonec vždy projevil jako oddaný stoupenec Ruska.“

XII

Londýn 27. ledna 1840

„Obrat, ke kterému nyní dochází ve východních záležitostech, je pro mne znepokojivý... Není pochyby o tom, že se Rusko žene do války a Rakousko je ze všech sil podporuje... Podařilo se jirn zastrašit Anglii ‚francouzskými plány na Středozemním moři‘. Alžírsko a Muhammad Alí jsou dva prostředky, jichž používají... Všemožně se snažím dosáhnout odmítnutí Brunnovových návrhů a téměř se mi to podařilo; dověděli se však o tom a Rakousko nyní vydává Brunnovovy návrhy za své. To je zřejmý podvod. Přesto však byl svolán kabinet, aby o rakouských návrzích uvažoval. Je tam nejednotnost. Na jedné straně jsou lord Melbourne, lord Holland a Labouchere; na druhé straně lord Palrnerston, lord J. Russell a lord Minto. Ostatní členové kabinetu kolísají mezi oběma názory.“

XIII

Londýn 28. ledna 1840

„Kabinet dosud jednal pouze o jednom bodu návrhu lorda Palmerstona. Rozhodl, že by konvence měla být uzavřena mezi šesti, a ne mezi pěti “ (velmocemi), „jak navrhoval pan Brunnov, jemuž nechyběl zápal při hájení vlastních zájmů“ (zálusk na osmanskou říši). „Porta by nesouhlasila s konvencí ujednanou bez její účasti. Kdyby podepsala smlouvu s pěti velmocemi, zapojila by se už tímto faktem do soustavy evropského mezinárodního práva.“

XIV

Londýn 28. ledna 1840

„Jsou snad královy politické zásady a zájmy obětovány vrtochům pana Thierse[g] a jeho novin? Systém vybudovaný s takovou námahou, takovým úsilím a udržovaný přes tolik obtíží po víc než deset let je odsouzen k zániku.“



Napsal K. Marx 15. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3833 z 30. července 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — srdečnou shodu. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — tj. Soultem, francouzským předsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. (Pozn. red.)

d — doslovně. (Pozn. red.)

e — doslova: německou při; v přeneseném smyslu: malicherné hašteření. (Pozn. red.)

f — Řeka z dob východořímské říše, Byzantince. (Pozn. red.)

g V lednu 1840 padla ve Francii Soultova vláda a ministrem zahraničních věcí byl jmenován Thiers. (Pozn. čes. red.)


191 Viz poznámku [146].

192 Hampton Court — zámek u Londýna na Temži; v 16. až 18. století byl sídlem anglických králů.

193 Viz poznámku [180].

194 Jde o Nesselrodovu cirkulární nótu z 11. června (30. května) 1853 (viz poznámku [155]) a o cirkulární nótu Drouyna de Lhuyse z 25. června 1853, která odůvodňovala záporné stanovisko Francie k postoji carské vlády ve východní otázce.

195 Tím se myslí londýnská konvence z 13. července 1841, která stanovila, že v době míru nesmějí černomořskými úžinami proplouvat žádné cizí válečné lodi. Konvence byla uzavřena zdánlivě proto, aby byla zajištěna nedotknutelnost tureckého území (viz poznámku [133]); anulovala hünkjariskeleskou smlouvu z roku 1833, která byla pro Rusko výhodná, protože dovolovala prüjezd úžinami ruským válečným lodím. Přesto však carská vláda, vázaná od roku 1840 účastí na kolektivních akcích čtyř mocností (Ruska, Anglie, Rakouska a Pruska) proti Muhammadu Alímu, jehož podporovala Francie, musela uznat zásadu „neutralizace“ úžin, kterou razily západní mocnosti, a podepsat konvenci z roku 1841. Francie, které hrozilo nebezpečí, že se vytvoří protifrancouzská koalice, byla donucena přestat pomáhat Muhammadu Alímu a rovněž přistoupila ke konvenci.

196 Když roku 1839 došlo k novému turecko-egyptskému konfliktu (viz poznámku [8]), rozhodla se carská vláda, že využije vyhrocení anglo-francouzských rozporů, a navrhla v září 1839 prostřednictvím ruského diplomata Brunnova Palmerstonovi uzavření dohody, podle níž si měly obě velmoci pod rouškou společné pomoci sultánovi fakticky rozdělit sféry vlivu na Blízkém východě. Anglická vláda, která usilovala o úplnou hegemonii v Turecku, tento návrh odmítla pod záminkou, že je nutné uzavřít celoevropskou dohodu o východní otázce.