Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Urquhart. — Bem. — Turecká otázka ve sněmovně lordů
Londýn v úterý 16. srpna 1853
David Urquhart uveřejnil o východní otázce čtyři články[246] ve snaze vyvrátit čtyři iluze; za prvé, iluzi o totožnosti východní a ruské církve; za druhé, iluzi o existenci diplomatických sporů mezi Anglií a Ruskem; za třetí, iluzi o pravděpodobnosti války mezi Anglií a Ruskem; a konečně iluzi o domnělé jednotě mezi Anglií a Francií. Protože se k těmto článkům hodlám podrobněji vrátit jindy[247], omezím se tentokrát na to, že Vás seznámím s Bemovým dopisem Rešidu pašovi, který Urquhart poprvé uveřejnil:
„Monseigneur! Protože nedochází příkaz, abych se dostavil do Cařihradu, považuji za svou povinnost sdělit Vaší Výsosti některé postřehy, které se mi zdají závažné. Nejprve bych uvedl, že turecká armáda, pokud jsem ji viděl — jezdectvo, pěchota i polní dělostřelectvo — je výborná. Její vystupování, výcvik i vojenský duch jsou plně na výši. Koně jsou lepší než v kterémkoli evropském jezdectvu. Neocenitelné je, že všichni důstojníci a všichni vojáci si přejí bojovat s Ruskem. S takovými jednotkami bych šel rád do útoku proti dvojnásob početnému ruskému vojsku a zvítězil bych. A protože osmanská říše může proti Rusku vyslat více vojsk, než může tato mocnost postavit proti Turecku, je zřejmé, že se sultánovi dostane zadostiučinění vidět, jak jeho žezlo opět zavládne nad všemi provinciemi, které jeho předkům zrádně odňali moskevští carové... Bern.“
Rakouský ministr zahraničních věcí[a] zaslal všem evropským panovnickým dvorům nótu o postupu americké fregaty „St. Louis“ v Kosztově aféře a odsoudil v ní americkou politiku vůbec. Rakousko trvá na svém právu unášet cizince z území neutrální mocnosti, Spojeným státům však upírá právo podnikat vojenská opatření na jejich obranu.
V pátek interpeloval ve sněmovně lordů hrabě Malmesbury; nedotazoval se však ani na tajemství vídeňské konference, ani na návrhy, které konference předložila carovi, a dokonce ani na nynější stav jednání. Jeho zvídavost měla spíš retrospektivní a archivářský ráz. Požadoval „prostý překlad“ dvou carových manifestů, zaslaných v květnu a červnu jeho diplomatickým zástupcům a uveřejněných v listu „Sanktpetěrburgskije vědomosti“[248], a chtěl také vědět, „zda vláda Jejího Veličenstva nějak odpověděla na tvrzení obsažená v manifestech“. Hrabě Malmesbury není starý Říman. Nic by tak neodporovalo jeho cítění jako římský způsob otevřeně vyslýchat cizí vyslance před sborem, který tvořili patres conscripti[b]. Sám prohlásil, že oba ruské cirkuláře
„dal ruský car ve svém jazyce otevřeně na vědomí celé Evropě a byly rovněž uveřejněny anglicky a francouzsky v tisku“.
Jaký užitek by mohl tedy vzejít z toho, kdyby byly znovu přeloženy z řeči novinářů do řeči úředníků ministerstva zahraničních věcí?
„Francouzská vláda na cirkuláře odpověděla okamžitě a vhodně... Anglická odpověď byla prý odeslána brzy po odpovědi francouzské vlády.“
Hrabě Malmesbury by rád viděl, jak by se vyjímala obyčejná próza pana Drouyna de Lhuyse přeložená do vznešené prózy hraběte Clarendona.
Považoval za nutné upozornit „svého urozeného přítele sedícího naproti“, že John Bull se po třiceti letech míru, obchodnického způsobu života a průmyslového podnikání stal „poněkud ustrašeným“ pokud jde o válku a že tato ustrašenost od března „vzrostla díky tajnůstkářství, jímž vláda neustále zahaluje své akce a jednání“. Lord Malmesbury proto interpeluje v zájmu míru, ale vláda právě tak v zájmu míru zachovává mlčení.
Nikdo nebyl tak rozhořčen prvními známkami ruské agrese proti evropskému Turecku jako právě urozený hrabě. Nikdy si nemyslel, že by Rusko mohlo mít takové úmysly vůči Turecku. Nechtěl ani věřit tomu, co viděl. Především tu šlo o „čest ruského imperátora“. Poškodilo však kdy zvětšení říše čest nějakého imperátora? Byla tu přece „carova konzervativní politika, kterou tak důrazně prokázal za revolucí roku 1848“. Samovládce se opravdu nepošpinil tím, že by byl měl s těmito revolucemi něco společného. Zejména v roce 1852, když urozený hrabě řídil ministerstvo zahraničních věcí,
„žádný jiný vládce nedával častější ujištění a neprojevoval upřímnější zájem na tom, aby byly dodržovány smlouvy, jimiž je vázána Evropa, a aby se neporušovaly úmluvy o územním uspořádání, které trvaly tak dlouho pro blaho Evropy“.
Zajisté, když baron Brunnov přiměl hraběte Malmesburyho, abys podepsal dohodu z 8. května 1852 o následnictví dánského trůnu, nachytal ho na opětované ujišťování, jak si jeho vznešený panovník potrpí na dodržování platných smluv; a když ho přemlouval — v době, kdy hrabě vychvaloval Bonaparta za jeho uzurpaci — aby vstoupil do tajného spolku s Ruskem, Pruskem a Rakouskem proti témuž Bonapartovi, vystavoval přitom okázale na odiv svůj upřímný zájem na zachování dosavadních úmluv o územním uspořádání.
Aby vysvětlil náhlou a neočekávanou změnu, jež se udála s ruským imperátorem, pouští se pak hrabě Malmesbury do psychologického rozboru „nových dojmů, jež působí na mysl ruského imperátora“. Imperátorovo „cítění“, dovoluje si tvrdit, „bylo podrážděno jednáním francouzské vlády ve věci svatých míst v Palestině“. Je pravda, že Bonaparte, aby rozptýlil toto podráždění, vyslal do Cařihradu pana de la Coura, „muže s mimořádně jemným a smířlivým chováním“. Avšak, praví hrabě, „jak je vidět, nebylo v mysli ruského cara všechno odčiněno“ a zůstával tu zbytek trpkosti vůči Francii. Je třeba přiznat, že de la Cour věc definítivně a uspokojivě urovnal, ještě než do Cařihradu přibyl kníže Menšikov. „Přesto však v mysli ruského imperátora zůstal nezměněný dojem.“ Tento dojem byl tak silný a zmatené představy, které z něho plynuly, tak utkvěly v carově mysli, že „imperátor stále podezíral tureckou vládu, že chce vnutit Rusku podmínky, na jejichž vnucování nemá právo“. Hrabě Malmesbury doznává, že „není možné“, aby nejen „kterákoli lidská bytost“, ale dokonce i anglický lord „četl lidské myšlenky“, přesto však „se nemůže zbavit dojmu, že by dokázal vysvětlit, jaké podivné vlivy zapůsobily na mysl ruského imperátora“. Nastala chvíle, praví, o níž bylo po celé generace ruskému obyvatelstvu vštěpováno, že ji má očekávat jako „předurčenou epochu, v níž ovládne Cařihrad a obnoví byzantskou říši“. Nuže, hrabě se domnívá, že „tyto city“ sdílí i „nynější imperátor“. Původně se moudrý hrabě snažil vysvětlit imperátorovu zatvrzelou podezíravost tím, že turecká vláda zamýšlela zkracovat jeho práva, nyní nám však oznamuje, že imperátor podezíral Turecko proto, že se domníval, že nadešla vhodná chvíle, kdy je může zhltnout. Když došel k tomuto bodu, musel urozený hrabě přirozeně změnit sled svých vývodů. Místo aby objasnil, jaké nové dojmy ovlivnily mysl ruského imperátora a vedly ke změně dosavadních poměrů, vysvětluje nyní okolnosti, které po jistou dobu zabraňovaly carově ctižádostivé mysli a starému tradičnímu cítění, aby „nepodlehly pokušení“. Tyto okolnosti jsou určovány jednou rozhodující skutečností, že totiž po určitou dobu byl hrabě Malmesbury „uvnitř“ (vlády) a že po určitou dobu byl „mimo“.
Když byl „uvnitř“, byl první, kdo nejen uznal Boustrapu[249], ale kdo též omlouval jeho věrolomnost, jeho vraždy a jeho násilnictví. Ale tehdy
„denní tisk neustále pranýřoval to, co nazýval podlézavou a patolízalskou politikou vůči francouzskému císaři“.
Přišla koaliční vláda a s ní sir James Graham a sir Charles Wood, kteří
„na veřejných shromážděních odsuzovali politiku a charakter francouzského císaře a odsuzovali i francouzský lid za to, že si zvolil tohoto prince za panovníka“.
Pak následovaly černohorské události[250] a koalice
„dovolila Rakousku, aby donutilo sultána upustit od dalšího potlačování vzbouřených Černohorců; přitom nebyl tureckému vojsku zajištěn ani bezpečný a pokojný ústup, a Turecku tím vznikla ztráta 1500 až 2000 mužů“.
Pak přišlo odvolání plukovníka Rose z Cařihradu a odmítnutí britské vlády vyslat zároveň s Francií své loďstvo do Bešické zátoky nebo ke Smyrně — a všechny tyto okolnosti dohromady vyvolaly v mysli ruského imperátora dojem, že anglický lid i vláda jsou vůči francouzskému císaři nepřátelsky naladěny a že mezi oběma zeměmi není možné opravdové spojenectví.
Když takto s procítěním hodným romanopisce rozebírajícího hárající city své hrdinky vylíčíl sled okolností, které působily na vnímavou mysl ruského imperátora a svedly jej z cesty ctnosti, přičítá si hrabě Malmesbury zásluhu, že svým těsným spojenectvím s utlačovatelem francouzského lidu prolomil hradbu předsudků a antipatií, které po staletí odcizovaly francouzský a anglický lid, a blahopřeje nynější vládě, že po něm zdědila důvěrné spojenectví se západním carem a že sklízí to, co zaseli toryové. Zapomíná, že když francouzský císař podporoval koalici, byl sultán právě pod záštitou tohoto důvěrného spojenectví obětován Rusku, neboť francouzský Soulouque se dychtivě chopil příležitosti, aby se po zádech muslimů vyšplhal do nějakého nového vídeňského kongresu a nabyl tak větší důstojnosti. A tak náš hrabě jedním dechem blahopřeje vládě k její důvěrné alianci s Bonapartem a zároveň odsuzuje politiku, která je právě plodem této mezaliance.
Nebudeme dál sledovat rozklady pana hraběte o důležitosti zachování nedotknutelnosti Turecka, jeho popírání úpadku Turecka, jeho odmítání ruského náboženského protektorátu, ani jeho výtky vládě, že neprohlásila vpád do podunajských knížectví za casus belli a neodpověděla na překročení Prutu vysláním svého loďstva. Nepřišel s ničím novým, kromě dopisu, „naprosto bezpříkladného svou zpupností“, který zaslal kníže Menšikov Rešidu pašovi v předvečer svého odjezdu z Cařihradu:
„Büjükdere 9. (21.) května
Ve chvíli svého odjezdu z Cařihradu se podepsaný ruský vyslanec dověděl, že Vysoká Porta oznámila, že zamýšlí vyhlásit záruku nad výkonem duchovních práv poskytnutých duchovenstvu východní církve, což ve skutečnosti uvádí v pochybnost zachování ostatních výsad, jichž tato církev požívá. Nechť je pohnutka k tomuto rozhodnutí jakákoli, podepsaný považuje za nutné informovat Jeho Excelenci ministra zahraničních věcí, že jakékoli prohlášení nebo jiný akt, který by sice zachovával nedotknutelnost čistě duchovních práv pravoslavné východní církve, ale mohl by poškodit jiná práva, výsady a záruky nedotknutelnosti, uznávané vůči náboženství a duchovenstvu této církve od nejstarších dob až po nynější dobu, bude carskou vládou považován za nepřátelský čin vůči Rusku a jeho náboženství.
Podepsaný prosí atd.
Menšikov“
Hrabě Malmesbury „mohl stěží uvěřit, že by se ruský imperátor ztotožňoval s tímto jednáním knížete Menšikova nebo se způsobem jeho chování“; to, o čem pochyboval, potvrdily Nesselrodovy nóty, které následovaly po Menšikovově odjezdu, a ruská vojska, která následovala po Nesselrodových nótách.
„Mlčenlivý“ Clarendon, „třebaže mu to bylo trapné“, byl nucen „znovu a znovu odpovídat stejně“, tj. neodpovídat vůbec. Považoval za „svou úřední povinnost neříci ani slovo“, které už neřekl dříve, „nepředložit žádné sdělení a nepodat žádnou zvláštní zprávu“. Urozený hrabě tedy neposkytl ani za nehet informací, které bychom nebyli znali dříve. Jeho hlavním záměrem bylo dokázat, že po celou dobu, kdy ruská a rakouská vláda prováděly svou agresívní politiku, byl s nimi „ve stálém styku“. Byl tedy ve stálém styku s rakouskou vládou, když poslala hraběte Leiningena do Cařihradu[251] a vojsko k hranicím, „protože se bála vzpoury svých vlastních poddaných na hranicích“. Takový byl alespoň, jak praví nevinný Clarendon, oficiálně „uváděný důvod“ těchto opatření. Když sultán Rakousku ustoupil a stáhl své vojsko, energický Clarendon „byl znovu ve styku s Rakouskem, aby zajistil úplné uskutečnění smlouvy“.
„Věřím, že uskutečněna byla,“ pokračuje věřící lord, „neboť rakouská vláda nás ujistila, že tomu tak bylo.“
Výborně, mylorde! Pokud jde o entente cordiale s Francií, ta existuje už od roku 1815! Pokud jde o stanovisko francouzské a anglické vlády „ve věci vyslání loďstva obou zemí, nebylo tu ani stínu neshod“. Bonaparte nařídil svému loďstvu, aby odplulo k Salamině,
„neboť se domníval, že hrozí bezprostřední nebezpečí“, a „třebaže on“ (Clarendon) „mu sdělil, že nebezpečí tak bezprostředně nehrozí a že není třeba, aby francouzské loďstvo opustilo francouzské přístavy“, Bonaparte „nařídil francouzskému loďstvu, aby z přístavů vyplulo; tato okolnost však nezpůsobila ani nejmenší neshody, neboť bylo daleko příhodnější a prospěšnější mít jedno loďstvo u Salaminy a druhé na Maltě, než mít jedno na Maltě a druhé v Toulonu“.
Lord Clarendon dále tvrdí, že po celou dobu drzého nátlaku knížete Menšikova na Portu
„bylo nanejvýš vhodné, že loďstvu nebyl dán rozkaz k vyplutí, neboť nikdo nemohl tvrdit, že turecká vláda jednala pod tlakem mocností, které je vyslaly“.
Po tom, co se přihodilo, je opravdu docela pravděpodobné, že kdyby bylo loďstvu nařízeno vyplout, byl by sultán nakonec donucen ustoupit. Menšikovův „dopis na rozloučenou“ Clarendon označil za korektní, „ale takový způsob vyjadřování je v diplomatických jednáních s vládami naštěstí řídkým zjevem, a doufejme, že zůstane řídkým zjevem ještě dlouho“. Pokud jde o vpád do knížectví, anglická a francouzská vláda
„doporučily sultánovi, aby se vzdal svého nepopíratelného práva považovat okupaci knížectví za casus belli“.
O jednáních, která nyní probíhají, byl ochoten říci pouze to, že
„dnes ráno došla oficiální zpráva od sira Hamiltona Seymoura, že návrhy, na nichž se dohodli vyslanci ve Vídni, by byly, ovšem po malých změnách, v Petrohradě přijaty“.
A pokud jde o podmínky urovnání, raději zemře, než by o nich něco prozradil.
Urozenému lordovi odpověděli lord Beaumont, hrabě Hardwicke, markýz z Clanricardu a hrabě Ellenborough. Neozval se ani jediný hlas, který by blahopřál vládě Jejího Veličenstva k jejímu postupu při těchto jednáních. Ze všech stran byly vyslovovány vážné obavy, že vláda prováděla chybnou politiku, že jednala jako zprostředkovatel na straně Ruska, místo aby hájila Turecko, a že kdyby Anglie a Francie byly od počátku zaujaly pevné stanovisko, bylo by nyní jejich postavení lepší. Starý umíněnec Aberdeen jim odpověděl, že „není nic snazšího než uvažovat o tom, co by se bylo stalo, když už je po všem, a dohadovat se, jak by to bylo dopadlo, kdyby se bylo postupovalo jinak“. Ale nejpřekvapivější a nejdůležitější bylo toto jeho prohlášení:
„Vaše lordstva si musí být vědoma toho, že jsme nebyli vázáni žádnou smlouvou. Naše země nebyla vázána ustanoveními jakékoli smlouvy, aby se zúčastnila nějakých válečných akcí na podporu turecké říše.“
Když Anglie a Francie daly poprvé najevo svůj úmysl vměšovat se do nevyřešených tureckých záležitostí, ruský imperátor kategoricky odmítl uznat závaznost smlouvy z roku 1841 a řídit se jí při svých jednáních s Portou. Odmítl také, že by západní vlády měly z tohoto titulu právo zasahovat do východních záležitostí. Zároveň však trval na uzavření Dardanel pro válečné lodi jiných států na základě téže smlouvy z roku 1841. A nyní lord Aberdeen na veřejném a slavnostním zasedání parlamentu stvrzuje tento arogantní výklad smlouvy, kterou ruský samovládce respektuje jen potud, pokud zabraňuje Velké Británii v přístupu do Pontu Euxinu[c].
Napsal K. Marx 16. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3862 z 2. září 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Buol-Schauenstein. (Pozn. red.)
b — zvolení otcové (čestné označení senátorů ve starém Římě). (Pozn. red.)
c — starý latinský název Černého moře. (Pozn. red.)
246 Jde o články Davida Urquharta, které vyšly v „Morning Advertiser“ 11., 12., 15. a 16. srpna 1853.
247 Slíbený Marxův článek v „New-York Daily Tribune“ nevyšel.
248 „Sanktpetěrburgskije vědomosti“ [„Petrohradské zprávy“] — ruský deník, oficiální vládní orgán; pod tímto názvem vycházel v letech 1728—1914; v letech 1914 až 1917 vycházel pod názvem „Petrogradskije vědomosti“.
249 Boustrapa — přezdívka Ludvíka Bonaparta, vytvořená z prvních slabik názvů měst Boulogne, Strassbourg (Štrasburk) a Paříž. Touto přezdívkou se naráželo na jeho pokusy provést bonapartistický puč ve Štrasburku (30. září 1836) a Boulogni (6. srpna 1840) a na státní převrat z 2. prosince 1851 v Paříži, jímž byla ve Francii nastolena bonapartistická diktatura.
250 Roku 1852 propukl ozbrojený konflikt mezi Tureckem a Černou Horou, která usilovala o úplnou nezávislost na sultánovi, jehož vazalskou državou dosud nominálně byla. Porta odmítla ruské zprostředkování v tomto konffliktu a počátkem roku 1853 vtrhla turecká armáda pod velením Ömera paši do Černé Hory. Rakouská vláda se obávala, že boje v Černé Hoře a vystoupení Ruska na obranu Černohorců vyvolají nepokoje ve slovanských oblastech habsburské říše, a proto rychle vyslala do Cařihradu hraběte Leiningena s mimořádným posláním. Leiningen žádal, aby bylo turecké vojsko odvoláno z Černé Hory a aby byla obnovena situace, jaká byla před začátkem konfliktu. Na hranicích Černé Hory bylo soustředěno rakouské vojsko, a tak byla Porta nucena ustoupit, zastavit vojenské operace a přijmout podmínky, které jí předložil Leiningen.
251 Viz poznámku [250].