Karel Marx



*Západní mocnosti a Turecko. — Příznaky hospodářská krize


Londýn, v pátek 23. září 1853

List „Globe“ v čísle z 20. září popírá věrohodnost tvrzení listu „Journal des Débats“ o poslání pana Reeva a středeční „Times“ přetiskují článek z „Globe“ s titulkem „Gobemoucherie“[a] a obviňují francouzský tisk, že rozšiřuje kachny. Což ale úvodník v „Times“, který jsem rozebral v posledním článku[b], plně nepotvrzuje to, co píše „Journal des Débats“? Objevilo se snad nějaké dementi v pařížském „Moniteuru“? Neopakoval snad téhož dne, kdy „Globe“ obvinil „Débats“ ze lži, list „Assemblée nationale“, že

„lord Redcliffe měl sultánovi sdělit, že neodvolá-li své změny v návrhu nóty, vpluje anglické loďstvo do Dardanel a francouzské loďstvo je bude rychle následovat“?

Což „Times“ téhož dne, kdy přetiskly z „Globe“ dementi francouzských tvrzení, neprohlásily výslovně, že

„Anglie a Francie se nemají co vměšovat mezi Rusko a Turecko, leda za podmínek navržených čtyřmi spojeneckými mocnostmi a přijatých Ruskem, ať už jsou tyto podmínky pro tureckou pýchu přijatelné nebo ne“?

Neoznámil nám snad list „Morning Post“ ještě dříve, než došel do Londýna „Journal des Débats“, že

„konference zástupců velmocí se sešla ihned, jakmile obdržela odpověď ruského imperátora na návrhy změn ve vídeňské nótě, a 4. t. m. vyslala do Cařihradu kurýra s jistými informacemi pro díván, o nichž se doufalo, že Portu přimejí, aby vídeňskou nótu přijala“?

A konečně v jednom z dnešních raníků čteme, že

„pan Reeve byl vyslán do Cařihradu a doručí tam několik zpráv lorda Clarendona lordu Stratfordovi de Redcliffe; je v nejtěsnějším spojení s ministerstvem zahraničních věcí, neboť působí jako spojovací článek mezi Downing Street a Printing House Square“.

Pravda, od posledních odhalení francouzského tisku dostala východní otázka opět zcela novou tvářnost, a tak budou ostudná rozhodnutí anglické vlády přes všechny vládní výpočty a naděje dalším chodem událostí patrně zmařena.

Rakousko odmítlo společnou akci se svými předpokládanými spojenci; vídeňská konference byla — alespoň pro nejbližší dobu — přerušena. Rusko odhodilo masku, protože se domnívá, že ji už nebude potřebovat, a anglická vláda byla vypuzena ze svých posledních opevněných pozic.

„Lord Aberdeen doporučil,“ jak správně poznamenává „Liverpool Courier“, „aby se sultán uchýlil ke zjevnému a nízkému podvodu; účastníci vídeňské konference se mají dohodnout na tajné výhradě vůči nótě a sultán si má nótu vyložit v nepravém smyslu, tj. přestože jsou ustanovení nóty jasná a přesná a ruský imperátor rozhodně odmítl přijmout změny navržené sultánem, mají být mocnosti připraveny jednat v budoucnu tak, jako by tyto změny byly bývaly přijaty.“

Drouyn de Lhuys navrhl vídeňské konferenci, aby poslala Portě vysvětlující nótu sestavenou v tomto pokryteckém smyslu, ale hrabě Buol tento návrh odmítl a prohlásil, že „je pro Portu příliš přátelský, že už minula doba pro kolektivní akci a že každá mocnost může svobodně jednat podle vlastního uvážení“. Anglická vláda tak ztratila možnost schovávat se za společná rozhodnutí evropského areopagu, této akciové společnosti, kterou si vyčaroval rakouský ministr a která se teď po jeho jediném slově zase rozplynula jako dým. Zprvu, dokud Rusové nepřekročili Prut, si Rakousko nepřálo vůbec žádnou konferenci. Teď, když Rusové postoupili k Dunaji, Rakousko konferenci už nepotřebuje, alespoň ne za původních podmínek. Kromě toho hrabě Nesselrode uveřejnil dva oběžníky, po nichž už není možné hájit původní vídeňskou nótu skrytými „dobrými záměry“, nebo ji vykládat jinak, než jak doslovně zní.

Změny navrhované Portou zredukovaly celou otázku na „pouhý spor o slovíčka“, vykřikoval celý vládní tisk.

Naprosto ne, praví Nesselrode. Car si vykládá původní text stejně, jako si jej vyložil sultán. Původní nóta není a nikdy neměla být ničím jiným než druhým vydáním Menšikovovy nóty, a my na jejím textu trváme, trváme na celém původním textu a jen na něm. Vládní „Globe“ je ovšem překvapen objevem, že jak car, tak sultán se domnívají, že původní nóta „předpokládá uznání těch požadavků, které Rusko předložilo, které Turecko odmítlo a které čtyři mocnosti nehodlaly (?) schválit“, a že „Rusko trvá na úplném uznání nároků, které původně předložilo“. A proč by netrvalo? Jestliže si troufalo tyto požadavky předložit před čtyřmi měsíci, proč bý se jich mělo vzdát nyní, když vyhrálo první tažení?

Týž „Globe“, který před několika dny prohlašoval změny navržené Tureckem za pouhé scholastické slovní hříčky a zbytečné finesy, je nyní nucen doznat, že „ruský výklad ukazuje, že byly potřebné“.

První Nesselrodova depeše nebyla dosud uveřejněna, prohlašuje se v ní však, jak tvrdí „Morning Post“, že „vídeňská nóta není nic víc a nic méně než rovnocenná obdoba nóty knížete Menšíkova“, a večerní „Globe“ dodává, že podle toho

„imperátor se domnívá, že vídeňská nóta mu zajistí uznáni jeho požadavků vůči Turecku a vlivu na tureckou vládu, což Porta s podporou čtyř mocností dosud odmítala a čemuž chtěla s pomocí jejich zprostředkování zabránit. Imperátor si tedy nikdy nepřestal vyhrazovat právo, aby jednal pouze a přímo s Tureckem, bez prostředníků, které uznával jen naoko.“

Ruský imperátor mocnosti nikdy neuznával jako prostředníky ani naoko. Dovolil pouze třem z nich, aby se přivěsily na Rakousko, a Rakousku samému dovolil, aby k němu přišlo jako pokorný prosebník.

Druhá depeše, adresovaná baronu Meyendorfovi do Vídně, byla odeslána z Petrohradu 7. září a uveřejněna v berlínském listu „Zeit“ 18. září; Nesselrode má naprosto pravdu, tvrdí-li tu, že mu rakouský vyslanec odevzdal původní nótu jako „ultimátum“ a že se Rusko uvolilo vyslovit s nótou souhlas s výslovnou podmínkou, že ji Porta přijme bez jakékoliv změny. „Chtěl by snad někdo přehlédnout toto svědectví imperátorovy loajality?“ Je pravda, že se v podunajských knížectvích dopustil menšího „pirátství“, že je přepadl, uchvátil, zdanil, ovládl, vyplenil, že si je přivlastnil, že je pohltil přes všechny Gorčakovovy proklamace; ale co na tom. Což naproti tomu „ihned po obdržení prvního návrhu nóty neoznámil telegraficky svůj souhlas a ani nečekal, až se doví, zda bude schválena v Londýně a v Paříži“? Mohl snad učinit víc než telegraficky oznámit, že nóta nadiktovaná ruským ministrem ve Vídni nebude odmítnuta ruským ministrem v Petrohradě? Mohl učinit pro Paříž a Londýn víc než to, že ani nečekal na jejich schválení? On ovšem učinil víc. Návrh, s nímž milostivě vyslovil telegraficky souhlas, byl v Paříži a v Londýně „pozměněn“ a „on přece svůj souhlas neodvolal a nečinil sebemenší obtížc“. Je pravda, že podle jeho vlastního vyjádření nóta ve své „konečné podobě“ není „nic víc a nic méně než rovnocenná obdoba nóty knížete Menšikova“, ale obdobná nóta zůstává vždy nótou „odlišnou“ od nóty původní. A což si „nestanovil výhradu, že Menšikovova nóta bude přijata bez jakýchkoli zrněn“? Nebyl tedy oprávněn „už z tohoto důvodu odmítnout o této nové nótě uvažovat“? A on to neodmítl. „Což je možné dát najevo smířlivější postoj?“ Ultimátum vídeňské konference se ho naprosto netýká; je to věc konference samé. „Je na nich, aby uvážili, jaké im vzniknou“, jestliže se sultán nepodvolí. Pokud jde o cara, ten nemá nic proti tornu, aby ještě několik měsíců zůstal v podunajských knížectvích, kde jsou jeho vojáci zdarma šaceni a živeni.

Oděsa není poškozena tím, že je zablokováno ústí Dunaje, a jestliže i okupace podunajských knížectví přispěje ke zvýšení cen pšenice na londýnské Mark Lane[285], pokutálejí se bezbožné imperiály[c] tím rychleji zpátky do svaté Rusi. Proto by Rakousko a ostatní mocnosti měly

„otevřeně a rozhodně oznámit Portě, že jí nadarmo otevřely jedinou cestu, která mohla vést k okamžitému obnoveni jejích styků s námi, a že proto od nynějška nechtějí mít s celou věcí nic společného“.

Učinily pro sultána dost tím, že otevřely carovi cestu k Dunaji a uzavřely spojenecké eskadře cestu do Černého moře. Nesselrodův „vznešený panovník“ pak pranýřuje „válkychtivé úmysly, kterými se nyní zřejmě zabývá sultán a většina jeho ministrů“. On by určitě viděl raději, kdyby sultán zůstával klidný, kdyby se proti dělovým člunům bránil mírovými návrhy a kozákům odpovídal zdvořilými komplimenty. „Vyčerpal už míru ústupků, kdežto Porta dosud neustoupila ani jednou. Dál už Jeho Veličenstvo jít nemůže.“Jistěže ne, dál už jít nemůže, leda by překročil Dunaj. Nesselrode shrnuje všechny své argumenty do mistrného dilematu, z něhož nelze uniknout. Buď změny navrhované Portou nic neznamenají, nebo něco znamenají. Jestliže nic neznamenají, proč by na nich Porta musela trvat? Jestliže něco znamenají, „pak je snadno pochopitelné, že odmítáme na ně přistoupit“.

„Evakuace podunajských knížectví,“ prohlásil lord Clarendon, „je sine qua non[d] předpokladem jakékoli dohody.“ Právě naopak, odpovídá Nesselrode. „Dohoda, to jest příjezd tureckého vyslance, který odevzdá rakouskou nótu beze změn, je sine qua non předpokladem evakuace knížectví.“

Zkrátka a dobře, velkodušný carje ochoten skoncovat s vídeňskou konferenční fraškou, protože ji už nepotřebuje k dokončení svého prvního tažení; tím pevněji si však podrží podunajská knížectví, protože je nutně potřebuje k zahájení druhého tažení.

Jsou-li pravdivé dnešní telegrafické zprávy o obnovení konference, budou velmoci opakovat Mikulášovi písničku, kterou pařížský dav zpíval na uvítanou Alexandrovi:

Vive Alexandre,
Vive le roi des rois,
Sans rien prétendre
Il nous donne des lois.[e]

Východní komplikace se však vymykají z rukou už i samému carovi. Sultán byl donucen roznítit starý fanatismus a ponoukat k novému vpádu do Evropy surové válečnické asijské kmeny, které se nedají ukonejšit diplomatickými nótami ani konvenční lží; a tak dokonce i ve zpupné ruské nótě lze postřehnout jakési obavy z „válkychtivého ducha“ ovládajícího Istanbul. Ve svém manifestu k muslimům sultán prohlašuje, že Rusům neučiní už žádný ústupek; tvrdí se také, že sultána navštívila deputace ulemů[286] a požadovala, aby se buď vzdal trůnu, nebo bez dalších okolků vyhlásil válku. Rozpory v dívánu se vyhrotily do krajnosti a mírumilovný vliv Rešida paši a Mustafy paši ustupuje vlivu seraskera[287] Mehmeda Aliho.

Zaslepenost takzvaného radikálního londýnského tisku je až neuvěřitelná. „Morning Advertiser“, který před několika dny prohlásil, že má být „s veškerou tvrdostí použito zákonů platných v Anglii proti čtyřem zrádcům“ (Aberdeenovi, Clarendonovi, Palmerstonovi a Russellovi), uzavírá jeden ze svých včerejších úvodníků těmito slovy:

„Lord Aberdeen musí proto uvolnit místo svému nástupci. Je zapotřebí říkat, kdo musí být tímto nástupcem? Jediného muže považuje naše země v této vážné chvíli za schopného převzít řízení státu. Tímto mužem je lord Palmerston.“

Nejsou-li redaktoři listu „Morning Advertiser“ schopni sledovat události a fakta, měli by být alespoň s to sledovat články pana Urquharta, které vycházejí denně v jejich listě.

V úterý večer svolal starosta města Sheffieldu na žádost obyvatel veřejné shromáždění, „aby se posoudil nynější neurovnaný a neuspokojivý stav východní otázky a aby se rozhodlo, zda by nebylo vhodné předložit vládě v této věci petici“. Podobné shromáždění se má konat ve Staffordu. Podniká se ještě mnoho jiných pokusů organizovat veřejné demonstrace proti Rusku a proti vládě „všech talentů“. Dosud je však pozornost veřejnosti soustředěna hlavně na diskontní sazbu, ceny obilí, stávky, špatné obchodní vyhlídky a ještě víc na choleru, která řádí v Newcastlu a proti níž bojuje londýnský zdravotní úřad populárními brožurkami. Bylo vydáno vládní nařízení, podle něhož na příštích šest měsíců vstupují v celém království v platnost ustanovení zákona o epidemických chorobách; v Londýně a v ostatních velkých městech se narychlo provádějí přípravy proti hrozící epidemii. Kdybych sdílel názory pana Urquharta, řekl bych, že car vyslal choleru do Anglie s „tajným posláním“, aby zničila poslední zbytky toho, čemu se říká anglosaský duch.

V průmyslových oblastech nastaly za poslední čtyři týdny úžasné změny. V červenci a začátkem srpna kynula skvělá prosperita, obzor byl jasný; lehounce ho kalil vzdálený mráček „východní otázky“ a snad i poněkud větší mráček obav, že nedostatek pracovních sil nedovolí našim bavlnářským magnátům vyčerpat až do dna bohaté zdroje očekávaných výnosných obchodů. Východní konflikt se zdál urovnán; možná, že sklizeň nebude valná, ale je tu svobodný obchod, a ten udrží ceny na nízké úrovni; dodávky z Ameriky, od Černého a Baltského moře jsou přece spolehlivé. Poptávka po průmyslových výrobcích rostla každým dnem. Kalifornie a Austrálie sypaly své zlaté poklady do klína britského průmyslu. „Times“ zapomněly na Malthuse a na všechny své dřívější nářky na přelidnění a začaly se vážně zabývat otázkou, zda v důsledku nedostatku pracovních sil a z toho plynoucího zvyšování mezd neporostou britským továrníkům stejně rychle výrobní náklady, což by zmařilo tento vzkvétající obchod, jestliže kontinent nepošle dělníky. Dělnické třídě se podle tvrzení zaměstnavatelů žilo příliš dobře. Tak dobře, že její požadavky překročily všechny meze a její „drzost“ byla den ze dne nesnesitelnější. To však samo o sobě bylo dokladem obrovské neslýchané prosperity, kterou země prožívala; a co jiného vyvolalo tuto prosperitu než svobodný obchod? Ale nejcennější na tom všem byla jistota, že tento obrovský obchod spočívá na zdravém základě, že není výsledkem burzovní lichvy a bezuzdné spekulace. Tak se vyslovovali všichni továrníci a podle toho také jednali; vystavěli stovky továren, objednali parní stroje o tisících koňských sil, tisíce tkalcovských strojů, statisíce vřeten. Nikdy nebylo strojírenství výnosnějším podnikáním než v roce 1853. Podniky, jejichž celá vnitřní organizace se za velké stávky z roku 1851[288] téměř zhroutila, si znovu získaly své pozice a dokonce je zlepšily. Mohl bych jmenovat nejednu prvotřídní a proslulou strojírenskou firmu, jež by se nikdy nebyla vzpamatovala z rány, kterou jí zasadili strojírenští dělníci za zmíněné velké stávky, nebýt této nebývalé obchodní prosperity.

Ale teď je jasné slunce prosperity zastřeno temnými mraky. Není pochyby o tom, že k tomu do značné míry přispěl obrat, který nastal ve východním konfliktu; ale to má velmi malý vliv na obchod v zemi i na obchod s Amerikou a koloniemi. Zvýšení diskontní sazby není příčinou, nýbrž spíše příznakem toho, že „je něco shnilého ve státě dánském“[f]. Příčinami, které snižují a ještě budou snižovat poptávku po průmyslovém zboží na trzích, na nichž tyto příčiny působí — a mezi nimi je na prvním místě domácí trh, opora britského průmyslu — jsou zjevně neúroda a zvýšení cen potravin. Ale zvýšení cen potravin je v této chvíli ve většině anglických a skotských oblastí téměř nebo zcela vyrovnáno zvýšením mezd, takže se sotva dá mluvit o tom, že koupěschopnost spotřebitelů už značně klesla. Zvýšením mezd se zvýšily výrobní náklady v těch průmyslových odvětvích, v nichž převládá ruční práce. Ale v důsledku velké poptávky rostly ceny téměř všeho průmyslového zboží až do srpna značně rychleji než výrobní náklady. Všechny tyto příčiny přispěly k podlomení obchodní prosperity; ale všechny tyto příčiny nám nevysvětlí, proč všude v průmyslových obvodech zachvátil obchodní kruhy strach.

Pravda je, že se rozplývá čarovná síla freetraderských iluzí a že chrabrým průmyslovým dobrodruhům začíná svítat, že hospodářské otřesy, obchodní krize a periodická nadvýroba nejsou přece jen v zemi se svobodným obchodem tak nemožné, jak se domnívali. Pokud jde o nadvýrobu, ta byla, je a nutně bude, neboť „zásoby zboží“ — tento strašák listu „Manchester Guardian“ — existují, ba rostou. Poptávka po zboží vůčihledě klesá a nabídka se každým dnem zvyšuje. Z nově postavených průmyslových podniků se právě ty rozsahem i počtem dělníků největší teprve nyní postupně uvádějí do provozu. Nedostatek dělníků, stávky ve stavebním průmyslu a nemožnost uspokojit obrovský počet zakázek na strojní zařízení způsobily, že se vyřízení mnoha zakázek nepředvídaně zdrželo, takže příznaky průmyslové nadvýroby, které by se byly jinak objevily už dříve, se projevily až později. Tak továrna pana T. Salta u Bradfordu, největší továrna na světě, byla otevřena teprve tento týden a ještě nějaký čas potrvá, než se celá její výrobní kapacita projeví na trhu. Podobně mnoho nových větších průmyslových koncernů v Lancashiru bude moci začít pracovat teprve v zimě a potrvá do jara a snad ještě déle, než se tento nový a obrovský vzestup výrobních sil plně projeví na trhu. Podle posledních zpráv z Melbourne a Sydney dovozní obchod značně ochabl a mnoho lodních nákladů bude odsunuto na neurčito. Pokud jde o bezuzdnou spekulaci [overspeculation], o té ještě co nevidět uslyšíme, až se budou uzavírat účty. Spekulace se v poslední době rozšířila na takové množství nejrůznějšího zboží, že tentokrát není tak nápadná jako dřív, přestože bují všude.



Napsal K. Marx 23. září 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3892 z 7. října 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „Lehkověrnost“. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — ruské zlaté mince v ceně 10 rublů. (Pozn. čes. red.)

d — nezbytným. (Pozn. red.)

e Alexandrovi sláva!
       Ať žije mocný král!
       On zákony nám dává,
       a od nás nic nevzal.
(Pozn. red.)

f Shakespeare, „Hamlet“, 1. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)


285 Mark Lane — plodinová burza v Londýně.

286 Ulemové — nejvyšší stav bohoslovců a znalců zákona v muslimských zemích Blízkého a Středního východu; ulemové měli značný vliv v politickém životě osmanské říše.

287 Seraker — turecký vojenský titul, označující vrchního velitele vojska, případně ministra války.

288 Jde o stávku strojírenských dělníků, která začala koncem prosince 1851 a rozšířila se do mnoha měst v jihovýchodní a střední Anglii. Stávku organizovalo Jednotné sdružení mechaniků a jejím cílem bylo dosáhnout zrušení práce přes čas a zlepšení pracovních podmínek. Majitelé závodů odpověděli na stávku výlukou. Boj trval tři měsíce a skončil vítězstvím podnikatelů. Dělníci byli donuceni začít znovu pracovat za dřívějších podmínek. Stávka a výluka však způsobily značné hmotné škody i podnikatelům.