Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx

Lord Palmerston



Článek osmý

Petice odevzdané dolní sněmovně 20. dubna 1836 a rezoluce, kterou v souvislosti s nimi předložil pan Patrick Stewart, se týkaly nejen Dunaje, ale i Čerkeska. V celém obchodním světě se totiž rozšířily pověsti, že ruská vláda chce pod záminkou blokády čerkeského pobřeží zabránit anglickým lodím ve vykládání nákladů a zboží v některých přístavech na východním pobřeží Černého moře. Při této příležitosti lord Palmerston slavnostně prohlásil:

„Jestliže nám parlament projeví důvěru a přenechá nám řízení zahraničních vztahů naší země, budeme moci hájit zájmy a chránit čest země, aniž se budeme muset uchýlit k válce.“ (Dolní sněmovna, 20. dubna 1836.)

O několik měsíců později, 29. října 1836, vyplula z Londýna přímo do Čerkeska obchodní loď „Vixen“, patřící panu George Bellovi, s nákladem soli, 25. listopadu ji v čerkeském zálivu Sudžuk-Kale zadržela ruská válečná loď s odůvodněním, že „zprostředkovávala dopravu s blokovaným pobřežím“. (Dopis ruského admirála Lazareva anglickému kapitánu Childsovi z 24. prosince 1836.) Loď byla i s nákladem a posádkou odvlečena do přístavu Sevastopolu, kde 27. ledna 1837 vyřkli Rusové rozsudek. Tentokrát se však nemluvilo o „blokádě“, nýbrž „Vixen“ byla prostě prohlášena za zákonnou kořist, protože „se dopustila pašování“, neboť dovoz soli byl zakázán a ruský přístav v zálivu Sudžuk-Kale neměl celnici. Rozsudek byl vykonán nadmíru ponižujícím a urážlivým způsobem. Rusové, kteří se lodi zmocnili, byli veřejně vyznamenáni. Byla vztyčena britská vlajka, pak byla opět stažena, a místo ní vztyčena vlajka ruská. Kapitán a posádka byli vzati jako zajatci na palubu lodi „Ajax“, která jejich loď zajala, dopraveni ze Sevastopolu do Oděsy a z Oděsy do Cařihradu, odkud jim bylo dovoleno vrátit se do Anglie. Pokud jde o loď samu, německý cestující, který několik let po této události navštívil Sevastopol, napsal v dopise listu „Augsburger Zeitung“:

„Po všech řadových ruských lodích, které jsem navštívil, mě žádná loď nezajímala tolik jako „Sudžuk-Kale“, bývalá „Vixen“ pod ruskou vlajkou, která má teď zcela novou podobu. Tato malá loď je nyní nejlepší plachetnicí v ruském loďstvu a obvykle se jí používá pro dopravu mezi Sevastopolem a Čerkeským pobřežím.“

Uchvácení lodi „Vixen“ bylo zajisté pro lorda Palmerstona výbornou příležitostí, aby splnil svůj slib, že bude „hájit zájmy a chránit čest země“. Kromě cti britské vlajky a zájmů britského obchodu bylo v sázce ještě něco: nezávislost Čerkeska. Nejprve ospravedlňovalo Rusko uchvácení lodi „Vixen“ tvrzením, že porušila blokádu vyhlášenou Ruskem. Rozsudek však byl vynesen pod docela jinou záminkou — že porušila celní předpisy. Když Rusko vyhlásilo blokádu, označilo tím Čerkesko za nepřátelskou cizí zemi a otázka tedy zněla: uznávala britská vláda vůbec kdy tuto blokádu? Uplatňování ruských celních předpisů pro Čerkesko zase naopak znamenalo, že je Čerkesko považováno za ruskou državu, a tu zněla otázka takto: uznávala britská vláda vůbec kdy ruské nároky na Čerkesko?

Než pokročíme dál, připomeňme si, že Rusko v tom období ještě zdaleka nedokončilo své opevňovací práce v Sevastopolu.

Jakékoli ruské nároky na Čerkesko mohly být vyvozovány jedině z drinopolské smlouvy, jak jsme ukázali v předchozím článku. Ale smlouva z 6. července 1827 ukládala Rusku, aby se nepokoušelo rozšířit své území a nezajišťovalo si na základě války s Tureckem žádné výsadní obchodní výhody. Proto jakékoli rozšíření ruských hranic na základě drinopolské smlouvy otevřeně porušovalo smlouvu z roku 1827, a jak na to ve svých protestech poukazovali Wellington a Aberdeen, Velká Británie je nemohla uznat. Rusko nemělo tedy právo převzít od Turecka Čerkesko. Kromě toho nemohlo Turecko odstupovat Rusku něco, co samo nevlastnilo. Čerkesko bylo vždy na Portě tak nezávislé, že v době, kdy turecký paša ještě sídlil v Anapě, uzavřelo Rusko s náčelníky čerkeských kmenů několik dohod o pobřežním obchodu, protože turecký obchod se oficiálně omezoval výhradně na přístav Anapu. Protože Čerkesko bylo nezávislou zemí, byla pro ně ustanovení o místní správě a zdravotnické nebo celní předpisy, které si usmysleli jim dát Rusové, asi stejně závazné jako pro přístav Tampico.

Naproti tomu bylo-li Čerkesko cizí zemí, která byla v nepřátelském stavu s Ruskem, mělo Rusko právo je blokovat jedině tehdy, jestliže nešlo o blokádu na papíře, jestliže mělo k dispozici námořní eskadru, která by blokádu vynutila, a jestliže skutečně ovládalo pobřeží. Avšak na pobřeží dlouhém 200 mil mělo Rusko pouze tři izolované pevnosti, a celé ostatní Čerkesko bylo v rukou čerkeských kmenů. V zálivu Sudžuk-Kale nebyla žádná ruská pevnost. Ve skutečnosti blokáda neexistovala, protože tu nepůsobily žádné námořní síly. Posádky dvou britských lodí, lodi „Vixen“ a další lodi, která se zdržovala v zálivu v září 1834, byly ochotny podat neklamné svědectví, že Rusové naprosto neměli břeh obsazen. To bylo později potvrzeno veřejným prohlášením dvou britských cestujících, kteří přístav navštívili v letech 1837 a 1838. („Portfolio“, VIII, 1. března 1844.)

Když „Vixen“ vplula do přístavu Sudžuk-Kale,

„nebyly žádné ruské válečné lodi v dohledu ani na nejvzdálenějším obzoru... Ruská válečná loď připlula do přístavu teprve o 36 hodin později než „Vixen“. Zakotvila právě ve chvíli, kdy majitel s několika důstojníky byli na břehu a sjednávali výši hodnotového cla ze zboží, jehož zaplaceni požadovaly čerkeské úřady... Válečná loď nepřiplula podél pobřeží, ale z širého moře.“ (Projev pana Ansteyho v dolní sněmovně 23. února 1848.)

Je však třeba podávat další důkazy, když petrohradská vláda sama zadržela loď „Vixen“ pod záminkou, že porušila blokádu, zabavila ji však pod záminkou, že nedodržela celní předpisy?

Tato událost byla pro Čerkesy, jak se zdálo, tím příznivější, že se tak otázka jejich nezávislosti dostala do souvislosti s otázkou svobodné plavby po Černém moři, ochrany britského obchodu a drzého pirátského činu spáchaného Ruskem na britské obchodní lodi. Očekávání, že se jim dostane ochrany od vládkyně moří, se zdálo tím nepochybnější, že

„po zralých úvahách a několikatýdenní výměně dopisů s různými úřady byla nedávno v periodické publikaci“ („Portfolio“) „spjaté s ministerstvem zahraničních věcí uveřejněna deklarace o nezávislosti Čerkeska a na mapě revidované samým lordem Palmerstonem bylo Čerkesko zakresleno jako nezávislá země“. (Projev pana Robinsona v dolní sněmovně 21. ledna 1838.)

Kdo by si pomyslel, že urozený a chrabrý vikomt zvládl tuto záležitost tak mistrně, že právě pirátský čin, který spáchalo Rusko na britském majetku, mu poskytl dlouho očekávanou příležitost, aby oficiálně uznal drinopolskou smlouvu a konec čerkeské nezávislosti?

17. března 1837 předložil pan Roebuck v souvislosti se zabavením lodi „Vixen“ návrh, aby byly sněmovně předloženy

„kopie veškeré korespondence mezi britskou vládou a vládami Ruska a Turecka, týkající se drinopolské smlouvy, a rovněž zprávy o všech úmluvách a jednáních souvisících s ruskou okupací přístavů a území na pobřeží Černého moře od uzavření drinopolské smlouvy“.

Aby nebyl podezírán, že jedná z humánních pohnutek a hájí Čerkesko na základě jakýchsi abstraktních zásad, pan Roebuck otevřeně prohlásil:

„Rusko se může pokoušet ovládnout celý svět a mne tyto jeho snahy nebudou zajímat. Ale ve chvíli, kdy se dotýká našeho obchodu, vyzývám vládu naší země“ (tato země pravděpodobně leží někde mimo hranice celého světa), „aby útočníka potrestala.“

Chtěl by proto vědět, zda „britská vláda uznala drinopolskou smlouvu“.

Urozený lord, třebaže byl silně přitisknut ke zdi, přece jen si zachoval dost duchapřítomnosti, pronesl dlouhý projev a podle slov pana Huma

„sedl si, aniž sněmovně řekl, kdo vlastně nyní ovládá čerkeské pobřeží, zda vskutku náleží Rusku, zda byla loď ‚Vixen‘ zabavena pro porušení celních předpisů nebo následkem uvalené blokády a zda uznává či neuznává drinopolskou smlouvu“. (Projev pana Huma v dolní sněmovně 17. března 1837.)

Pan Roebuck prohlásil, že se pan Bell, dříve než lodi „Vixen“ dovolil odplout do Čerkeska, obrátil na urozeného lorda, aby si ujasnil, není-li třeba se obávat nějakých nepříjemností nebo nebezpečí, jestliže bude loď vykládat zboží v některé části Čerkeska, a že ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo záporně. Lord Palmerston byl tak nucen přečíst sněmovně svou korespondenci s panem Bellem. Když tyto dopisy předčítal, mohli mít posluchači dojem, že naslouchají španělské komedii pláště a dýky, a ne oficiální korespondenci mezi ministrem a obchodníkem. Když urozený lord dočetl dopisy týkající se zabavení lodi „Vixen“, zvolal Daniel OʼConnel: „Nemohu se zbavit dojmu, že Talleyrand měl pravdu, když řekl, že řeč byla vynalezena proto, aby skrývala myšlenky.“

Pan Bell se například ptá, „zda vláda Jeho Veličenstva uznává nějaká obchodní omezení v uvedené oblasti, neboť v opačném případě tam zamýšlí vyslat loď s nákladem soli“. „Tážete se mne,“ odpovídá lord Palmerston, „zda by pro vás bylo výhodné pustit se do spekulace se solí,“ a sděluje mu, že „obchodní firma musí sama posoudit, zda se má pustit do spekulace, nebo od ní upustit“. „Něco takového naprosto nepožaduji,“ odpovídá pan Bell. „Chci jen vědět, zda vláda Jeho Veličenstva uznává či neuznává ruskou blokádu Černého moře jižně od řeky Kubáně.“ „Musíte se podívat do ‚London Gazette‘,“[330] odpovídá urozený lord, „tam jsou uveřejňovány všechny informace podobného druhu.“ Pro britského obchodníka, který potřeboval podobné informace, byla „London Gazette“ vskutku příhodnějším zdrojem než výnosy ruského imperátora. Když pan Bell nenalezl v,,Gazette“ žádnou zmínku o uznání blokády nebo jiných omezeních, vypravil svou loď. Výsledek byl ten, že se zanedlouho octl v „London Gazette“ sám.

„Odkázal jsem pana Bella na ‚London Gazette‘,“ řekl lord Palmerston, „kde mohl zjistit, že ruská vláda nezaslala naší zemi žádnou informaci nebo prohlášení o blokádě, a že proto uznání blokády naprosto nepřicházelo v úvahu.“

Tím, že odkázal pana Bella na „London Gazette“, lord Palmerston nejen popřel, že by Velká Británie byla uznala ruskou blokádu, ale zároveň potvrdil, že podle jeho názoru čerkeské pobřeží není součástí ruského území, neboť blokují-li cizí státy své vlastní území — například proti vzbouřeným poddaným — neuveřejňují se o tom zprávy v „Gazette“. Jestliže Čerkesko není součástí ruského území, nemohlo ovšem spadat pod ruské celní předpisy. Podle svého vlastního prohlášení popíral tedy lord Palmerston ve svých dopisech panu Bellovi, že by Rusko mělo právo blokovat čerkeské pobřeží nebo vyhlašovat pro ně obchodní omezení. Je pravda, že celý jeho projev byl proniknut přáním vzbudit ve sněmovně dojem, že Čerkesko je ovládáno Ruskem. Naproti tomu však otevřeně prohlásil:

„Pokud jde o rozšiřování ruských hranic v oblasti dunajské delty, na jižním Kavkazu a na pobřeží Černého moře, je nepochybně v rozporu se slavnostním závazkem, který Rusko vyhlásilo před celou Evropou, než rozpoutalo válku s Tureckem.“

Když lord Palmerston pronesl závazek, že bude „hájit zájmy a chránit čest země“ a posadil se, zdálo se spíš, že trpí pod nakupenými hříchy své minulé politiky, než že by osnoval nějaké zrádné záměry pro budoucnost. Toho dne musel vyslechnout tuto krutou výtku:

„Je nutné odsoudit, jak málo energicky a rozhodně hájí urozený lord čest země. Ani jeden z dřívějších ministrů nejednal tak kolísavě, váhavě, nejistě a zbaběle, když byli uráženi britští občané. Jak dlouho hodlá ještě urozený lord trpět, aby Rusko uráželo Velkou Británii a poškozovalo britský obchod? Urozený lord Anglii zneuctil, když jí vnutil úlohu chvastouna, když ji přiměl, aby jednala povýšeně a tyransky vůči slabým, poníženě a povolně vůči silným.“

Kdo to tak nelítostně pranýřoval „ryze anglického“ ministra? Nikdo jiný než lord Dudley Stuart.

Loď „Vixen“ byla zabavena 25. listopadu 1836. K právě vylíčené bouřlivé debatě v dolní sněmovně došlo 17. března 1837. Ale teprve 19. dubna 1837 požádal urozený lord ruskou vládu, aby

„uvedla důvody, proč se považovala za oprávněnu zabavit v době míru obchodní loď patřící britskému poddanému“.

17. května 1837 dostal urozený lord tuto zprávu od hraběte z Durhamu, britského velvyslance v Petrohradě:

„Mylorde! Pokud jde o faktickou vojenskou okupaci Sudžuk-Kale, musím Vašemu lordstvu oznámit, že v zálivu je pevnost, která nese jméno carevnino (Alexandrovská) a má stálou ruskou posádku.

Zůstávám atd.

Durham.“

Sotva je třeba připomínat, že Alexandrovská pevnost nebyla ani tak reálná jako vesnice z lepenky, které Potěmkin ukazoval carevně Kateřině II., když navštívila Krym. Pět dní po převzetí této zprávy odpověděl lord Palmerston do Petrohradu:

„Vláda Jeho Veličenstva, přihlížejíc především k tomu, že Sudžuk-Kale, ač jej Rusko smlouvou z roku 1783 uznalo za tureckou državu, patří nyní Rusku na základě drinopolské smlouvy, jak prohlásil hrabě Nesselrode, nevidí dostatečný důvod, proč by měla pochybovat o právu Ruska na uchváceni a zabavení lodi ‚Vixen‘.“

Za tohoto jednání se vyskytly některé velmi podivné okolnosti. Lord Palmerston potřeboval celých šest měsíců, aby se připravil k zahájení jednání, ale stačilo mu něco málo přes měsíc k jejich ukončení. Jeho poslední zprávou z 23. května 1837 jednání náhle a rázem skončilo. Datum küčükkajnardžské smlouvy je tu uvedeno podle juliánského, a ne podle gregoriánského kalendáře. Kromě toho, jak připomněl sir Robert Peel,

„mezi 19. dubnem a 23. květnem nastala podivná změna: začalo se oficiálním protestem a skončilo vyjádřením uspokojení. Zřejmě vládu přesvědčilo ujišťování hraběte Nesselroda, že Turecko podle drinopolské smlouvy postoupilo zmíněné pobřeží Rusku. Proč vláda proti tomu výnosu neprotestovala?“ (Dolní sněmovna, 21. června 1838.)

K čemu to všechno? Příčina je velmi prostá. Král Vilém IV. tajně vybízel pana Bella, aby vyslal loď „Vixen“ k čerkeskému pobřeží. Když urozený lord jednání odsunoval, byl král ještě úplně zdráv. Když je však náhle ukončil, byl už Vilém IV. v agónii a lord Palmerston ovládal ministerstvo zahraničních věcí tak dokonale, jako by byl sám absolutním vládcem Velké Británie. Nebyl to mistrný tah žertumilovného lordstva, jež jediným škrtnutím pera formálně uznalo drinopolskou smlouvu, právo Ruska na ovládnutí Čerkeska i zabavení lodi „Vixen“, a to jménem umírajícího krále, který sám vyslal všetečnou „Vixen“ vyloženě proto, aby pozlobil cara, ukázal, že nehodlá uznat drinopolskou smlouvu, a potvrdil nezávislost Čerkeska?

Pan Bell, jak už bylo řečeno, se dostal do „Gazette“ a pan Urquhart, který byl tehdy prvním legačním tajemníkem v Cařihradě, byl odvolán, protože „přiměl pana Bella, aby plavbu lodi ‚Vixen‘ uskutečnil“.

Dokud byl král Vilém IV. naživu, neodvážil se lord Palmerston otevřeně postavit proti plavbě lodi „Vixen“. Dosvědčuje to deklarace o nezávislosti Čerkeska uveřejněná v „Portfoliu“ a čerkeská mapa revidovaná jeho lordstvem, jeho neurčitá korespondence s panem Bellem, jeho mlhavá prohlášení ve sněmovně a dále to, že bratr pana Bella, správce nákladu na lodi „Vixen“, dostal při odplutí od ministerstva zahraničních věcí přípisy, které měl doručit vyslanectví v Cařihradě, a to, že ho lord Ponsonby, britský vyslanec u Vysoké Porty, v jeho záměru přímo povzbuzoval.

Na počátku vlády královny Viktorie se moc whigů zdála pevnější než kdy předtím. A podle toho se náhle změnil i tón řeči chrabrého vikomta. Od úlisnosti a lstivosti přešel k povýšenosti a přezíravosti. Když se ho T. H. Attwood 14. prosince 1837 dotázal na záležitost lodi „Vixen“ a Čerkeska, urozený lord odpověděl:

„Pokud jde o ‚Vixen‘, podalo Rusko o svém počínání takové vysvětlení, že vláda naší země může být uspokojena. Loď nebyla zabavena pro porušení blokády. Byla zabavena proto, že její velitelé porušili ruské ustanovení o místní správě a celní předpisy.“

K obavám pana Attwooda z ruských výbojů urozený lord prohlásil:

„Domnívám se, že Rusko poskytuje světu právě tolik jistoty, že bude zachován mír, jako Anglie.“ (Projev lorda Palmerstona v dolní sněmovně 14. prosince 1837.)

Ke konci parlamentního zasedání předložil urozený lord sněmovně korespondenci s ruskou vládou, z níž jsme dvě nejdůležitější části už ocitovali.

Roku 1838 se postavení stran opět změnilo a vliv znovu získali toryové. 21. června náhle zaútočili na lorda Palmerstona. Sir Stratford Canning, nynější vyslanec v Cařihradě, předložil návrh, aby obvinění pana Georga Bella proti urozenému lordovi a jeho žádost o náhradu škody vyšetřil zvláštní výbor. Jeho lordstvo vyjádřilo nejprve nezměrný podiv nad „malicherností“ návrhu sira Stratforda.

„Jste první anglický ministr,“ zvolal sir Robert Peel, „který si troufá označovat ochranu britského majetku a obchodu za malichernost.“

Lord Palmerston na to odpověděl:

„Žádný soukromý obchodník nemá právo požadovat na vládě Jejího Veličenstva, aby mu oznamovala svůj názor na takové problémy, jako je právo Ruska na svrchovanost nad Čerkeskem nebo vyhlašování celních a zdravotnických předpisů, jejichž dodržování vynucuje Rusko silou svých zbraní.“

Pan Hume se ho zeptal:

„Není-li to vaše povinnost, k čemu je pak vůbec ministerstvo zahraničních věcí?“

Urozený lord pokračoval:

„Tvrdíte, že moje odpovědi vlákaly pana Bella, tohoto nevinného pana Bella, do pasti. Dá-li se tu mluvit o pasti, pak nebyla nastražena panu Bellovi, ale panem Bellem.“

Zřejmě otázkami, které pan Bell předložil „nevinnému“ lordu Palmerstonovi.

Za této rozpravy (21. června 1838) vyšlo konečně najevo velké tajemství. I kdyby se byl urozený lord chtěl v roce 1836 stavět proti nárokům Ruska, nebyl by to mohl učinit z velmi jednoduchého důvodu. Už v roce 1831 bylo totiž jeho prvním činem, jakmile nastoupil úřad, že uznal ruské uchvácení Kavkazu, a tím nenápadně i drinopolskou smlouvu. Lord Stanley (nyní lord Derby) prohlásil, že 8. srpna 1831 informovala ruská vláda svého zástupce v Cařihradě, že hodlá

„vyhlásit zdravotnické předpisy pro styky, které svobodně udržují obyvatelé Kavkazu se sousedními tureckými provinciemi“, a uložila mu, aby „o uvedených předpisech informoval zahraniční mise v Cařihradě, jakož i osmanskou vládu“.

Povolit Rusku, aby vyhlásilo na pobřeží Čerkeska takzvané zdravotnické a celní předpisy, o nichž dosud kromě uvedeného dopisu nikde nebyla řeč, znamenalo uznat ruské nároky na Kavkaz, a tedy i drinopolskou smlouvu, o kterou se opíraly.

„Tyto instrukce,“ pravil lord Stanley, „byly zcela oficiálně doručeny panu Mandervillovi“ (tajemníku vyslanectví) „v Cařihradě s výslovným požadavkem, aby o nich byli informováni britští obchodníci a aby byly odeslány urozenému lordu Palmerstonovi.“

Ten však „proti zvyklostem dřívějších vlád neuvědomil a ani si netroufal uvědomit ‚Lloydův výbor‘[331], že dostal takovou informaci“. Urozený lord se provinil tím, že to „po šest let tajil“, zvolal sir Robert Peel.

Toho dne se žertumilovné lordstvo vyhnulo odsouzení jen díky většině 16 hlasů: 184 hlasů bylo proti němu a 200 pro něho. Těchto 16 hlasů však neumlčí hlas dějin, neumlčí kavkazské horaly, kteří třeskem svých zbraní dokazují světu, že není pravda, že Kavkaz „patří Rusku, jak prohlásil hrabě Nesselrode“ a jak mu přizvukuje lord Palmerston!




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

330The London Gazette“ [„Londýnské noviny“] — anglický vládní orgán; vychází pod tímto názvem dvakrát týdně od roku 1666.

331Lloydův výbor“ (Committee at Lloydʼs) — správní výbor námořní pojišťovací a registrační společnosti v Londýně.