Karel Marx



*Manteuffelův projev. — Náboženské hnutí v Prusku. —
Mazziniho výzva. — Londýnská městská rada. —
Russellovy reformy. — Dělnický parlament


Londýn, v úterý 29. listopadu 1853

Včera ráno bylo projevem ministerského předsedy Manteuffela zahájeno zasedání pruských sněmoven. Ta část projevu, která se zabývá komplikacemi na Východě, byla podle telegrafických zpráv zaobalena do termínů, jež zřejmě mají rozptýlit podezření, že snad mezi petrohradským, berlínským a vídeňským dvorem existuje nějaké spiknutí. To je tím pozoruhodnější, že Bedřich Vilém IV., jak je všeobecně známo, při různých dřívějších příležitostech ráčil prostřednictvím téhož Manteuffela slavnostně oznámit svým věrným poddaným, že se sněmovny nemají co vměšovat do záležitostí zahraniční politiky, protože zahraniční vztahy státu spadají do výhradní pravomoci koruny právě tak jako královy dědičné statky. Ona část řeči, o níž se zmiňujeme shora, je jakýmsi provoláním klidu a svědčí o tom, do jakých krajních nesnází se pruská vláda dostala; z jedné strany je ohrožována Ruskem a Francií a z druhé strany svými vlastními poddanými právě v době, kdy je znepokojena vysokými cenami potravin, značnou stagnací obchodu a kromě toho vzpomínkami na hanebné porušení přísahy, které ještě musí být odčiněno.[402] Pruská vláda se však sama zbavila možnosti dovolávat se veřejného mínění prostřednictvím sněmoven, z nichž král záměrně vytvořil pouhou kulisu, s nimiž ministři jako s pouhou kulisou zacházejí a na něž lid zcela jednoznačně jako na pouhou kulisu pohlíží. Nebude nic platné říkat mu nyní, že v těchto parádních institucích je najednou třeba vidět záštitu „otčiny“.

„Sotva lze říci,“ píší dnešní „Times“, „že by Prusové byli projevili zdravý rozum a prozíravost, jimiž byli kdysi proslulí, když připustili, aby sněmovny zvolené podle nynější ústavy upadly do nezaslouženého opovržení.“

Naopak, Prusové plně prokázali svůj zdravý rozum, když nepřipustili, aby lidé, kteří zradili revoluci v naději, že budou sklízeti její plody, měli byť jen zdánlivý vliv, a když dokázali vládě, že se nedají obalamutit jejími manévry a že sněmovny jsou nanejvýš jen novou byrokratickou institucí připojenou k dřívějším byrokratickým institucím země.

Kdo nezná dost dobře minulé dějiny Německa, těžko pochopí náboženské spory, které čas od času rozčeří jinak klidnou hladinu života německé společnosti. Jsou tu ještě zbytky takzvané německé církve[403], kterou nynější vlády pronásledují stejně horlivě jako v roce 1847. Je tu otázka sňatků mezi katolíky a protestanty, která je předmětem sporů mezi katolickým duchovenstvem a pruskou vládou stejně jako v roce 1847. A je tu především rozhořčený boj mezi freiburským arcibiskupem, který exkomunikoval bádenskou vládu a dal svůj dopis veřejně předčítat z kazatelen, a bádenským velkovévodou, který nařídil, aby vzpurné kostely byly zavřeny a faráři zatčeni; jsou tu sedláci, kteří se shromažďují a ozbrojují, hájí své kněze a zahánějí četníky, jako to udělali v Bischofsheimu, Königshofenu, v Grünsfeldu, Gerlachsheimu, kde byl starosta obce nucen uprchnout, a v mnoha dalších vesnicích. Bylo by chybou považovat náboženský konflikt v Bádensku za čistě místní záležitost. Bádensko je pouze bojištěm, které si katolická strana záměrně zvolila k útoku na protestantské panovníky. Freiburský arcibiskup reprezentuje v tomto konfliktu celé německé katolické duchovenstvo a bádenský velkovévoda reprezentuje všechny malé i velké panovníky, kteří se hlásí k reformovanému vyznání. Co si tedy máme myslet o zemi, která na jedné straně proslula hlubokou, odvážnou a bezpříkladnou kritikou všech náboženských tradic a na druhé straně překvapuje celou Evropu periodickým obnovováním náboženských rozepří ze 17. století? Tajemství tkví prostě v tom, že vláda donucuje každou lidovou opozici, skrývající se ještě pod hladinou, aby přijímala nejprve mystickou a téměř nekontrolovatelnou formu náboženských hnutí. Pokud jde o duchovenstvo, to se nechá oklamat vnějším zdáním a domnívá se, že usměrňuje vášně lidu výhradně k prospěchu své církve proti vládě, ve skutečnosti je však samo bezděky a proti své vůli nástrojem revoluce.

Londýnské deníky dávají velmi okázale najevo hrůzu a morální rozhořčení nad výzvou vydanou Mazzinim a nalezenou u Felixe Orsiniho, vůdce národního oddílu číslo 2; tato výzva měla podnítit povstání v Luiggianě, k níž patří část Modeny, Parmy a Piemontského království. V této výzvěje lid nabádán, aby „jednal překvapivě, jak se o to pokusil a znovu se pokusí milánský lid“. Ve výzvě se pak praví: „Dýka, jestliže zasáhne znenadání, prokáže dobrou službu a nahradí pušku.“ Londýnský tisk to nazývá otevřenou výzvou k „zákeřným, zbabělým vraždám“. Rád bych tedy věděl, jak by v zemi, jako je Itálie, kde nejsou žádné možnosti k otevřenému odporu a kde je plno policejních špiónů, mohlo mít odbojové revoluční hnutí jakoukoli naději na úspěch, kdyby nevyužilo překvapení. Rád bych věděl, jakými zbraněmi by měl italský lid bojovat proti rakouským jednotkám — má-li proti nim vůbec bojovat — ne-li těmi, které mu byly ponechány — dýkami, které mu Rakousko ještě nedokázalo odebrat. Mazzini je dalek toho, aby jim radil užívat dýky ke zbabělému vraždění bezbranného nepřítele. Nabádá je, aby jich užívali „překvapivě“, to je pravda, ale za bílého dne, jako v Miláně, kde hrstka vlastenců, ozbrojená pouze noži, napadla strážnice vyzbrojené rakouské posádky.

„Ale vždyť konstituční Piemont,“ namítají „Times“, „postihne týž osud, jako postihl Řím, Neapol a Lombardii!“

Proč ne? Což to nebyl sardinský král[a], kdo zradil italskou revoluci v roce 1848 a 1849, což může být Itálie s piemontským králem přeměněna v republiku spíš než Německo s králem pruským? Tolik o morální stránce Mazziniho výzvy. Pokud jde o její politickou hodnotu, to je jiná věc. Já osobně se domnívám, že se Mazzini mýlí jak ve svých názorech na piemontský lid, tak ve svých snech o italské revoluci, o níž se domnívá, že nebude výsledkem příznivých okolností vytvořených evropskými komplikacemi, nýbrž výsledkem samostatné akce překvapivě jednajících italských spiklenců.

Z londýnských novin už jistě víte, že vláda jmenovala komisi, která má vyšetřit úplatkářství a celou činnost velmi váženého orgánu známého jako londýnská městská rada. Uvádím několik skutečností obsažených ve zprávě komise, jejíž práce ještě zdaleka není skončena:

Příjem londýnské městské rady se odhaduje na 400 000 liber št. (v tom nejsou ovšem zahrnuty všechny položky) a celková částka vydávaná na platy dosahuje velmi značné výše — 107 000 liber št., tj. víc než 25 % celkového příjmu. Na platy soudním úředníkům je stanovena částka 14 700 liber št., z toho dostává vrchní městský soudce 3000, přísedící městského soudu 1500 a soudce šerifova soudu 1200 liber št. Přednosta městské kanceláře dostává 1892, tajemník 1249 a úředník zastupující městskou radu v parlamentních výborech 1765 liber št. Vyšší úředníci v úřadovně londýnského starosty (Mansion-house) a na radnici (Guildhall) dostávají po 1250 librách št. ročně. Žezlonoš dostává 550 liber št. a mečonoš 550 liber št.; hlavní ceremoniář 450 nebo 500 liber št., pomocný ceremoniář 200 nebo 300 liber št. Tyto důležité osobnosti dostávají ještě 70 liber št. na uniformy, 14 liber št. na boty a 20 liber št. na třírohé klobouky. Pan Bennoch ve své výpovědi prohlásil, že

„celkové výdaje na instituce spadající pod londýnskou městskou radu jsou mnohem větší než celkové výdaje federální vlády Spojených států, nebo, což je možná ještě překvapivější, její vlastní výdaje na správu finančních prostředků jsou větší než celkový příjem z nájemného, mýtného a poplatků vybíraných od makléřů“.

Konečně vyšlo najevo velké tajemství reformátorských pilulek, které chce lord John Russell podávat britské veřejnosti. Lord Russell navrhuje: 1. zrušit majetkový census pro členy parlamentu, ačkoli tento census je už dávno pouze formální; 2. reorganizovat volební obvody, a to tak, že by se zrušily některé příliš malé městské volební obvody a utvořily se větší; 3. snížit census ve venkovských volebních obvodech z 20 liber št. na 10 liber št. jako v městských volebních obvodech. Od čtvrtého návrhu, aby volební census byl snížen na 5 liber št., se upustilo, neboť by to znamenalo, jak poznamenávají „Times“,

„že by dnešní voliči byli ve skutečnosti zbaveni volebního práva, neboť třída, která by volební právo získala, by byla mnohem početnější než všichni nynější voliči dohromady; stačilo by, aby byla jednotná, a měla by naprostou převahu“.

Jinak řečeno, kdyby se poskytlo volební právo většině, třeba jen třídě drobných podnikatelů a obchodníků, znamenalo by to zbavit volebního práva menšinu. To je velmi důvtipný argument. Nejdůležitějším rysem zákona o volební reformě, který se teprve matně rýsuje v budoucnu, není však tento bod, dokonce ani ne všechny uvedené body dohromady. Tímto nejdůležitějším rysem je všeobecný a naprostý nezájem, s jakým bylo oznámení tohoto zákona přijato. O každou policejní vyhlášku projevuje veřejnost mnohem větší zájem než o toto „velké opatření“, o nový zákon o reformě, o společnou práci „vlády všech talentů“.

Ernest Jones měl plnou pravdu, když předpověděl, že první předzvěst masového lidového hnutí a národní organizace v čele s dělnickým parlamentem způsobí poplach mezi majetnými třídami a donutí londýnské buržoazní listy, aby si toho povšimly. „Times“ okamžitě postřehly důležitost tohoto nového hnutí a poprvé přinesly zprávu o chartistické schůzi, svolané do manchesterského lidového institutu. Všechny ostatní listy uveřejňují úvodníky o dělnickém hnutí a dělnickém parlamentu navrhovaném chartisty, o nichž se dlouho myslelo, že zašli na úbytě. „Economist“ věnoval tomuto problému dokonce čtyři články. Ale zprávy o tak důležité schůzi v Manchesteru nedávají správnou představu o jejím průběhu a jednání. Považuji proto za vhodné podat svou vlastní zprávu. Byly navrženy a přijaty tyto rezoluce:

„1. Toto shromáždění se přesvědčilo, jak marné jsou dílčí boje osamocených skupin dělníků za udržení spravedlivých mezd a za osvobození práce, a dospělo k názoru, že nyní nastala doba, kdy pouze jednotné a masové hnutí dělnické třídy, opírající se o celonárodní organizaci a řízené jediným ústředním orgánem, může zajistit náležitou podporu dělníkům, kteří byli postiženi výlukou nebo stávkují, a umožnit jim, aby v budoucnu osvobodili práci od jha kapitálu. Masové hnutí lidu a národní organizace nechce a nebude zasahovat do záležitostí nynějších odborových a jiných organizací dělnictva, nýbrž bude usilovat o to, centralizovat, soustředit a sjednotit všechny síly dělnického hnutí, celou jeho masu.

2. K uskutečnění této rezoluce bude naléhavě zapotřebí, aby se co nejdříve sešel dělnický parlament; tento parlament se bude skládat z delegátů, které dělníci v každém městě zvolí na zvláštních veřejných schůzích. Úkolem tohoto parlamentu bude vytvořit aparát, který by organizoval co nejširší celonárodní sbírky a poskytoval pomoc dělníkům, kteří stávkují nebo byli postiženi výlukou vyhlášenou továrníky; dále vypracovat přesný plán činnosti, jímž by se řídila dělnická třída ve svém boji se zaměstnavateli, a navrhnout opatření, jak by dělnictvo osvobodilo z obrovské moci kapitálu a stalo se nezávislé, svobodně disponovalo svou prací a dostávalo za ni náležitou odměnu, aniž by bylo nuceno uchylovat se ke stávkám.

3. Toto shromáždění si zvolí výbor, který naváže spojení s různými městy a kraji a učiní opatření potřebná ke svolání dělnického parlamentu, vypracuje a uveřejní jednotlivosti potřebné pro zasedání delegátů, jakož i program, který bude delegátům předložen k projednání.“

Nejpozoruhodnější projev pronesl pan Jones; uvádím z něho výňatky:

„Zaměstnavatel říká ústy londýnských ‚Times‘, že nemáte co mluvit do jeho zisků. Vy smíte počítat jen své ruce, a ne jeho zisky. Jestliže je rukou mnoho, dostanete méně, třebaže žádáte více. A to nazývá zákonem nabídky a poptávky. Jedině to prý může regulovat vaše mzdy. Je to tak? Není! Jestliže se vy nemáte dožadovat zvýšení mezd, když má on vysoké zisky, pak by vám neměl srážet, když mu zisk klesá. Ale potom vám řekne, i když nezaměstnává ani o jeden pár rukou méně: ‚Obchody jdou špatně, časy jsou zlé, zisky mi klesají, nemohu si dovolit platit vám stejnou mzdu.‘ Pak nereguluje cenu vaší práce zákon nabídky a poptávky, ale zákon drahé bavlny a malých zisků. Zákon nabídky je možná správný, ale zákon života je správnější. Zákon poptávky je možná silný, ale zákon hladu je ještě silnější! Tvrdíme, že má-li právo na zisky jeden druh kapitálu, peníze, má je i druhý druh kapitálu, práce; a práce má větší právo, neboť peníze vzešly z práce, a ne práce z peněz. Co je zisk? Kapitál, který zbývá po odečtení všech výrobních nákladů. Mzda, kterou dosud dostáváte, je pouhou částí výrobních nákladů. Mzda, za kterou se jen tak tak udržujete naživu, není náhradou za vaši lopotu. Je to jen nezbytný náklad na udržování lidského stroje v práceschopném stavu. Musíte dostávat něco víc než pouze udržovací náklady na živení a ubytování stroje z masa a krve. Musíte mít potravu pro srdce a mozek právě tak jako pro ústa a žaludek. Zaměstnavatel se hrozí toho, že byste dostávali vyšší mzdy; ne proto, že by si nemohl dovolit je zaplatit, neboť jeho kapitál vzrostl v minulých sedmi letech o víc než 100 procent, a vy jste žádali, aby vám z těchto 100 procent vytvořených vaší prací přidal na mzdách pouhých deset procent. Hrozí se toho proto, že vyšší mzdy by vám daly větší nezávislost; hrozí se toho proto, že vyšší mzdy by vám umožnily vzdělání; hrozí se toho proto, že vzdělaní lidé by nebyli ochotni otročit; hrozí se toho proto, že ví, že byste už nepřistoupili na tak dlouhou pracovní dobu; hrozí se toho proto, že byste už nedopustili, aby vaše ženy otročily v továrním pekle; hrozí se toho proto, že byste pak posílali děti do školy, a ne do továren; hrozí se toho proto, že si uvědomuje, bude-li žena doma, dítě ve škole a v továrnách kratší pracovní doba, pak nadbytečné pracovní síly, které nyní stlačují mzdy, zmizí, a práce se stane drahocennou perlou zdobící diadém lidské svobody. Ale teď je otázka trochu jiná: nejde jen o to, získat podíl na ziscích zaměstnavatele nebo zvýšení o deset procent; jde o to, zabránit poklesu o dvacet procent. Ať jdou obchody dobře nebo špatně, to na věci mnoho nemění: jdou-li obchody dobře, je okrádán lid za hranicemi; jdou-li špatně, je okrádán lid doma. Pro vás se problém naráz změnil. Otázka už nezní: nižší nebo vyšší mzdy, ale: zemřít hladem, nebo dál živořit — život v továrním pekle, nebo smrt před továrními vraty. Kapitalisté, tito kozáci Západu, nejprve překročili Dunaj dělnických práv; vyhlásili ve jménu zlata stanné právo a bateriemi monopolů rozsévají v našich řadách hladomor. Město po městu se dostává do stavu obležení. Nezaměstnanost kope zákopy. Hlad ztéká pevnost práce. Dělostřelectvo bídy kosí dělnické řady. Velké sdružení kapitalistů se každým dnem šíří; jejich hnutí nabývá stále víc celonárodního rozsahu. Jak jim hodláte čelit? Vaše hnutí se dostává do chaosu a zmatku. Budou-li se výluky šířit a vy budete pokračovat ve svých dílčích akcích, budete si navzájem pytlačit ve svých revírech; soudruzi z jednoho místa, kteří půjdou vybírat na pomoc, se při vybírání setkají se soudruhy z druhého místa; budete stát proti sobě jako nepřátelé tam, kde byste si měli podat ruce jako spojenci — navzájem si budete pomoc oslabovat, místo abyste si ve své slabosti pomáhali. Wiganští havíři nebyli daleko od Prestonu, Stockportu, Manchesteru, Oldhamu, ale byli poraženi, protože jim nikdo nepomohl. Ve Wiganu stávkují také tovární dělníci. A co říkají porážce svých bratří havířů? Jsou šťastni, že od nich mají pokoj. Nemohou za to, neboť si stojí navzájem v cestě. Proč si ale stojí v cestě? Protože omezujete své hnutí na úzkou oblast jednoho oboru, jednoho obvodu, jednoho zájmu. Hnutí vašich zaměstnavatelů nabývá celonárodního rozsahu. Proto musí být celonárodní i váš odpor. Zatím však spějete k anarchii a ke zkáze. A nemyslete si, že popírám oprávněnost odborových organizací, že útočím na jejich postup a bezúhonnost.

Ale řemínky, na kterých se vodí děti, aby se naučily chodit, se pro dospělého člověka stávají překážkou. Dílčí akce, které byly v dělnickém hnutí na místě, když bylo v plenkách, se stávají jeho zhoubou, když dospělo. Nechť jsou zastoupeny všechny obory, o jejichž podporu stojíme. Nevkládejte věc dělnické třídy do rukou jedné továrny, jednoho města nebo jednoho kraje, nýbrž vložte ji do rukou dělnického parlamentu.“[404]



Napsal K. Marx 29. listopadu 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
4ís. 3948 12. prosince 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Karel Albert. (Pozn. red.)


402 Jde o to, že Bedřich Vilém IV. nedodržel své slavnostní sliby, že zavede konstituční zřízení, jak prohlašoval ve svých provoláních k lidu za pruské březnové revoluce roku 1848.

403 V období, které předcházelo revoluci z let 1848—1849, se příslušníci náboženských opozičních směrů v Německu — takzvaného „německého katolicismu“ a protestantských „svobodných obcí“ — pokoušeli vytvořit celoněmeckou národní církev. „Německý katolicismus“, který vznikl roku 1844 v několika německých státech, potíral výstřelky mysticismu a pobožnůstkářství v katolické církvi. „Němečtí katolíci“ neuznávali svrchovanost římského papeže a některá dogmata a obřady katolické církve a snažili se přizpůsobit katolicismus potřebám německé buržoazie. „Svobodné obce“ se roku 1846 oddělily od oficiální protestantské církve pod vlivem hnutí takzvaných „přátel světla“, kteří potírali pietismus, pobožnůstkářský a mystický směr panující v protestantské církvi. Oba druhy náboženské opozice obrážely ve čtyřicátých letech nespokojenost buržoazie s reakčním režimem v Německu a její úsilí o politické sjednocení země. Roku 1850 „svobodné obce“ a obce „německých katolíků“ splynuly.

404 Rezoluce chartistického shromáždění v Manchesteru 20. listopadu 1853 a text Jonesova projevu na tomto shromáždění, které tu Marx cituje, byly otištěny v „Peopleʼs Paper“ 26. listopadu 1853.