Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Poslední bitva v Evropě
Příspěvky našich londýnských dopisovatelů a zprávy z evropských novin nám konečně umožňují zhodnotit v celém rozsahu několikadenní bitvu mezi Turky a Rusy, ke ktcré došlo u Četati, vesničky vzdálené devět mil severně od Calafatu. Kromě toho, že se řada krvavých bojů, k nimž tu došlo, vyznačovala velkou smělostí a že vítězství získali Turci, je na celé této bitvě nejzajímavější, že nemá naprosto žádný praktický výsledek, pokud jde o vypuzení Rusů z Valašska. Příčinou je chyba Turků, na kterou jsme už naše čtenáře nejednou upozorňovali. Máme na mysli to, že poslali zvláštní armádu ke Calafatu, aby uzavřela cestu do Srbska, zatímco nejlepší zárukou proti vpádu Rusů do této provincie by bylo bývalo umístění silných a soustředěných sil u Ruščuku a Hiršovy. Takové síly by ohrožovaly komunikace každé ruské armády postupující na západ, zatímco most a předmostí u Oltenitsy nebo někde poblíž, opevněné po vzoru Calafatu, by byly pro Turky opěrným bodem na levém břehu Dunaje. Ale i bez toho by Rusové nemohli přejít horní Dunaj a táhnout do Srbska, aniž by tím zároveň ponechávali Turkům možnost přepravit se přes dolní Dunaj a táhnout na Bukurešť. Při takovém tvrzení samozřejmě bereme v úvahu skutečný poměr sil obou stran a počítáme s tím, že turecká armáda v Rumelii je početně daleko silnější než ruská armáda ve Valašsku.
Je ovšem fakt, že Turci použili své převahy právě tak, že jim nebyla vůbec nic platná, a udělali všechno, aby byli nakonec poraženi. Místo aby své síly soustředili na dolním Dunaji, naopak je rozptýlili. 30 000 až 35 000 mužů obsadilo Vidin a Calafat a zbytek armády zůstal na středním a dolním Dunaji. Obsadili oblouk, zatímco Rusové drží tětivu tohoto oblouku. Půjde-li o to, soustředit všechny jednotky na určitém místě, budou mít tedy Rusové kratší cestu. Kromě toho tato kratší cesta Rusů vede rovinou, kdežto delší cesta Turků vede přes hory a přetíná mnoho horských bystřin. Postavení Turků je tedy tak nevýhodné, jak jen může být, a přitom je zaujali jen ze starého předsudku, že nejlepší způsob, jak zatarasit cestu nepříteli, je postavit se na ni.
20. prosince se Ömer paša, který byl v Šumle, dověděl, že Rusové připravují generální útok na Calafat na 13. ledna. Měl dvaadvacet dní času. Avšak poloha Calafatu vzhledem k ostatním bodům, kde byla rozmístěna turecká armáda, je taková, že tam Ömer paša zřejmě nemohl poslat žádné posily kromě nepatrné zálohy ze Sofie. Na druhé straně ta okolnost, že si Rusové, kteří nedostali z domova žádné podstatné posily — všudypřítomný Ostěn-Sakenův sbor 3. ledna ještě nebyl v Bukurešti — troufali soustředit vojska tak daleko na západě, nasvědčuje, že buď počasí a stav vody v Dunaji nedovolovaly Turkům překročit řeku níže po proudu, anebo že Gorčakov měl jiné důvody spoléhat na to, že v tomto prostoru Turci nic nepodniknou. Turecké vojsko v Calafatu dostalo rozkaz zaútočit na Rusy, dokud ještě soustřeďovali své síly. K tomu by se bylo nejlépe hodilo opakovat pokus od Oltenitsy.[31] Proč to neudělali? Most u Calafatu drží, přestože je zima a plují ledy, a níže na řece není nikde místo, kde by se podobný most a předmostí mohly zřídit. Nebo dostal Ömer paša rozkaz držet se na pravém břehu řeky? V tureckém postupu je tolik rozporů, po smělých a důmyslných opatřeních se zpravidla dopustí tak zjevných chyb a opominutí, že není možné, aby se za tím neskrývaly nějaké diplomatické intriky. Rozhodně by se Gorčakov nebyl přiblfžil ke Calafatu ani o píď, kdyby si nebyl jist, že Turci nebudou opakovat oltenitský manévr.
Vcelku bylo proti Calafatu zřejmě nasazeno na 30 000 Rusů, neboť s menšími silami by se byli asi stěží odvážili zaútočit na opevněné postavení, které hájila posádka 10 000 mužů a kde bylo dalších nejméně 10 000 mužů jako záloha nebo pro výpady. Byla tu tedy soustředěna přinejmenším polovina ruské polní armády ve Valašsku. Jak a kde by byla mohla druhá polovina, roztroušená po dlouhé čáře, zabránit přepravě tureckých sil u Oltenitsy, Silistry nebo Hiršovy? A jestliže bylo možné bez potíží uhájit spojení mezi Vidmem a Calafatem, bylo možné přepravit se i na jiných místech. A tak Rusové, protože stáli na tětivě oblouku, jehož obvod drželi Turci, měli možnost dopravit na bojiště u Četati větší síly, kdežto Turci nemohli posílit svůj sbor u Calafatu, ačkoli dlouho předtím věděli, že se chystá útok. Turci nemohli provést manévr k upoutání pozornosti nepřítele, který by byl celou bitvu odvrátil, a neměli ani vyhlídku na pomoc, museli se tedy spoléhat jen na svou statečnost a na to, že se jim snad podaří porazit nepřítele po částech, dřív než bude s to soustředit své síly. Ale ani to nedávalo velkou naději na úspěch, protože se nemohli příliš vzdalovat od Calafatu, a každý nepřátelský sbor, slabší než oni, mohl ustoupit z okruhu jejich operací. Tak bojovali po pět dní, většinou úspěšně, ale nakonec museli přece jen ustoupit do zákopů ve vesnicích kolem Calafatu, poněvadž Rusové, když jim došly nové posily, byli nakonec rozhodně silnější. Důsledek toho byl, že ruský útok na Calafat byl se vší pravděpodobností buď odvrácen, nebo odložen, a Turci dokázali, že se v otevřeném poli dovedou bít stejně dobře jako za valy a příkopy. Jak krvavá střetnutí to byla, lze soudit z jednoho dopisu z Bukurešti, v němž se píše, že v bojích byl úplně zničen jeden celý ruský střelecký pluk a z hulánského pluku zbylo jen 465 mužů.
U Oltenitsy útočili Rusové na opevněná postavení Turků; u Četati útočili Turci na opevněná postavení Rusů. V obou případech zvítězili Turci, ale plody svého vítězství nesklízeli. Bitva u Oltenitsy se rozpoutala, právě když bylo z Cařihradu na Dunaj odesláno prohlášení o příměří. A k bitvě u Četati zvláštní náhodou došlo ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že díván přijal poslední mírové návrhy, které Turkům předložili jejich západní spojenci.[32] V prvním případě byly diplomatické machinace zmařeny srážkou zbraní, kdežto v druhém případě byly válečné výsledky, vykoupené krví, přivedeny vniveč jakýmisi zákulisními diplomatickými akcemi.
Napsal B. Engels 19. ledna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3997 z 8. února 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).31 1. listopadu (20. října) 1853 se turecké vojsko přepravilo z Tutrakanu (na pravém břehu Dunaje) na jeden z ostrovů, odkud ohrožovalo karanténní stanici v Oltenitse, obsazenou ruskými vojáky. Turecké oddíly pak využily nečinnosti generála Dannenberga, který velel ruskému armádnímu sboru na Dunaji, a přepravily se z ostrova na levý břeh Dunaje, dobyly oltenitskou karanténní stanici a vytvořily silné opevněné předmostí, kryté palbou baterií umístěných na ostrově a na pravém břehu řeky. Ruské vojsko se 4. listopadu (23. října) pokusilo vytlačit Turky z dobytých postavení; tyto pokusy však skončily nezdarem.
32 Tím se míní nóta čtyř mocností, která byla doručena Turecku 15. prosince 1853 (viz poznámku [12]). V odpovědi na tuto nótu z 31. prosince 1853 Turecko sdělilo podmínky, za kterých je ochotno jednat prostřednictvím Anglie, Rakouska, Francie a Pruska o míru: 1) zachování a záruka celistvosti jeho území, 2) evakuace podunajských knížectví, 3) obnovení a plnění dohody z roku 1841, 4) respektování sultánovy svrchovanosti. Tyto podmínky byly schváleny novou vídeňskou konferencí vyslanců 13. ledna 1854 a potom předány carské vládě.