Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Parlamentní debaty[69]


Parlamentu byl předložen rozpočet na armádu a válečné námořnictvo. V armádě činí celkový počet vojáků požadovaný na běžný rok 112 977 mužů, tj. o 10 694 víc než v minulém roce. Celkové náklady na pozemní síly určené k službě doma i za hranicemi, vyjma australské kolonie a náklady, které převzala Východoindická společnost, činí na rok končící 31. březnem 1855 3 923 288 liber št. Úhrnná suma činí 4 877 925 liber št., což stačí pro 5719 důstojníků, 9956 poddůstojníků a 126 925 řadových vojáků. Rozpočet na válečné námořnictvo na rok končící 31. březnem 1855 vykazuje celkem 5 979 866 liber št. na bojovou službu, což je o 1 172 446 liber št. víc než minulý rok. Náklady na dopravu jednotek a dělostřelectva činí 225 050 liber št., tj. o 72 100 liber št. víc než loni. Úhrnná suma na rok činí 7 447 948 liber št. Válečné námořnictvo bude mít 41 000 námořníků, 2 000 plavčíků, 15 500 vojáků námořní pěchoty; spolu se 116 muži pomocného personálu celkem 58 616 mužů.

Minulý pátek večer prohlásil pan Layard, že zamýšlí obrátit pozornost sněmovny na východní otázku, a požádal o slovo právě ve chvíli, kdy předseda opouštěl své místo, aby sněmovna mohla přejít k posouzení rozpočtu válečného námořnictva.[70] Krátce po čtvrté hodině byly všechny galerie nabity a v pět hodin se sešla sněmovna v plném počtu. K zjevné nevoli poslanců i obecenstva ubily se dvě hodiny bezvýznamným povídáním o méně důležitých věcech. Zvědavost i ctihodných poslanců samých byla tak velká, že odložili večeři na osm hodin, aby nepřišli o zahájení velké rozpravy — vzácná událost v parlamentním životě Dolní sněmovny.

Pan Layard, jehož projev byl neustále přerušován potleskem, na začátku prohlásil, že díky vládě se poslanci dostali do tak podivné situace, že sami nevědí, jaké postavení vlastně zaujímají. Než odhlasují požadované rozpočtové částky, je vláda povinna jim sdělit, co zamýšlí. Ale než se zeptá vlády, co hodlá dělat, mluvčí by rád věděl, co už udělala. Prohlásil již loni, že kdyby byla vláda použila tónu důstojnějšího této země, nebyla by zatažena do války; a ani teď, po důkladném prostudování nedávno vydaných objemných Modrých knih, neshledal důvod ke změně svého mínění. Když srovnal obsah různých úředních zpráv z nejrůznějších stran, došel k závěru, že vláda neviděla nejnápadnější skutečnosti, nechápala nejjasnější tendence a věřila nejzřejmějším výmyslům. Potom prohlásil, že sinopská tragédie je skvrnou na cti Anglic, žádal podrobné vysvětlení a na základě uveřejněných dokumentů dokazoval, že admirálové spojené flotily by byli mohli zabránit katastrofě, ba i Turci sami by ji byli mohli odvrátit, nebýt přestrašených a váhavých instrukcí britské vlády. Z posledních projevů usoudil, že vláda zamýšlí dál vyjednávat na základě statu ante bellum[a], a tento záměr odsuzuje. Vyzval vládu, aby plnila svou povinnost a ani chvíli nepochybovala, že také anglický lid splní svou povinnost.

Sir James Graham mu se svou známou drzostí odpověděl, že poslanci musí buď ministrům důvěřovat, nebo je svrhnout. Ale „zatím neztrácejme čas Modrými knihami“.

Řekl, že vláda byla oklamána Ruskem, jež bylo dosud starým a věrným spojencem Velké Británie, avšak „temné, záštiplné podezření nesnadno zapouští kořeny v ušlechtilé mysli“. Ten starý lišák, „poskok“ sira Roberta Peela, vrah bratří Bandierů[71], byl vskutku báječný, když mluvil o „ušlechtilé mysli“ a o tom, jak „nerada podezírá“.

Pak přišli na řadu lord Jocelyn a lord Dudley Stuart, jejichž projevy zaplnily příští den noviny, ale toho večera vyprázdnily sněmovnu. Pan Roebuck jako další začal tím, že se zastal ministrů, kteří se octli v choulostivé situaci, ale skončil tím, že je na čase, aby ministři jasně řekli, co míní dělat. Lord John Russell se zvedl a tváře se, jako by chtěl odpovědět na tuto otázku, podal omluvnou rekapitulaci neshod, které v poslední době vznikly; když však viděl, že s tím nic nepořídí, dělal, jako by chtěl poslancům vysvětlit, „co vláda zamýšlí dělat“, což ovšem nejspíš ani jemu samému nebylo příliš jasné. Podle jeho slov uzavřela vláda jakési neurčité spojenectví s Francií, ovšem ne na základě smlouvy, ale vzájemnou výměnou nót. Anglie a Francie nyní navrhují i Turecku jakousi smlouvu, jež by Portu zavazovala, že bez jejich svolení nepožádá o mír. Vláda prý byla velmi zdrcena carovou neuvěřitelnou věrolomností. On (Russell) se už vzdal naděje, že je ještě možné zachovat mír. Vláda pravděpodobně vstoupí do války. Proto žádá asi o 3 milióny liber št. víc než minulý rok. Tajnost je podmínkou úspěchu ve válce, a proto jim teď nemůže říci, co vláda v této válce hodlá podniknout. Ježto závěrečná neboli na efekt vypočítaná část jeho projevu byla pronesena s velkou vervou a mocným mravním rozhořčením nad carským „katanem“, sklidil ohromný potlesk a sněmovna ve svém nadšení by byla užuž odhlasovala rozpočet, když tu vystoupil pan Disraeli a prosadil odročení rozpravy na pondělí večer.

Rozprava byla znovu zahájena včera večer a trvala do dvou hodin v noci.

Jako první vystoupil pan Cobden a slíbil, že se bude přísně držet projednávané otázky. V potu tváře se snažil z Modrých knih dokázat, co nikdo nepopíral, že tento „truchlivý spor“ začala francouzská vláda tím, že pověřila pana Lavaletta zvláštním posláním ve věci „svatých míst“, a tím, že si vymohla na Portě jisté ústupky.[72] Francouzský president, který si v té době dělal laskominy na císařský trůn, patrně zamýšlel vytlouci určitý politický kapitál z toho, že se zastal zájmů římských katolíků vůči Turecku. První kroky Ruska v této věci lze vysvětlit jako důsledek francouzských akcí. Že nebyla podepsána vídeňská nóta, není prý vina turecké vlády, nýbrž spojenců, neboť kdyby byli spojenci pohrozili Turecku, že odvolají flotilu z Bešické zátoky, Porta by byla nótu ihned podepsala. Čeká nás válka (praví pan Cobden), protože jsme od Turecka žádali, aby nótou zamítlo Rusku, co jsme my chtěli žádat sami pro sebe, totiž aby nám poskytlo záruky, že bude zacházet slušně s křesťany. Ohromná většina obyvatelstva v osmanské říši napjatě sleduje, jaké výsledky bude mít politika, kterou nyní provádí Rusko (například v Moldavsku a Valašsku). Z Modrých knih by prý mohl dokázat, že příkoří a útlak, v nichž musí žít křesťanské obyvatelstvo, nelze trpět — jenže se přitom dovolává hlavně depeší lorda Clarendona, napsaných se zřejmým úmyslem posloužit carovi. V jedné z těchto depeší lord Clarendon píše:

„Porta se musí rozhodnout: bude-li trvat na mylném náboženském principu, ztratí sympatie a podporu svých spojenců.“

To dává panu Cobdenovi příležitost k otázce:

„Domnívá se snad Dolní sněmovna, že je možné, aby se takové obyvatelstvo, jako je fanatické muslimské obyvatelstvo Turecka, vzdalo svého náboženství? A bez úplného zavržení učení koránu je naprosto nemožné zrovnoprávnit křesťany a Turky v Turecku.“

Stejně dobře bychom se mohli zeptat pana Cobdena, zda při existenci státní církve a platných zákonů v Anglii je možné zrovnoprávnit anglické dělníky s takovými Cobdeny a Brighty.

Pan Cobden se dále snaží dokázat na základě dopisů lorda Stratforda de Redcliffe a britských konzulárních zástupců, že mezi křesťanským obyvatelstvem v Turecku vládne všeobecná nespokojenost, která hrozí vyústit ve všeobecné povstání.

Znovu bychom se rádi zeptali pana Cobdenda, zda se s všeobecnou nespokojeností s vládou a vládnoucími třídami nesetkáváme u všech národů Evropy a zda tu nehrozí nebezpečí, že tato nespokojenost brzy vyústí ve všeobecnou revoluci? Kdyby do Německa, Itálie, Francie nebo i Velké Británie vpadla — jako do Turecka — cizí armáda, nepřátelská vládě, která by rozdmýchávala revoluční vášně, zachovala by některá z těchto zemí tak dlouho klid jako křesťanské obyvatelstvo Turecka?

Vstoupí-li Anglie do války na obranu Turecka, uzavírá pan Cobden, bude bojovat de facto za nadvládu osmanského obyvatelstva v Turecku a proti zájmům většiny lidu této země. Mezi ruskou armádou na jedné straně a tureckou na druhé jde pouze o náboženský spor. Britské zájmy jsou vesměs na straně Ruska. Rozsah zahraničního obchodu mezi Anglií a Ruskem je ohromný. Vývoz do Ruska činí sice jen 2 milióny liber št., ale to je jen přechodný důsledek toho, že Rusko stále ještě trpí ochranářskými iluzemi. Zato anglický dovoz z Ruska dosahuje 13 miliónů liber št. S žádnou jinou cizí zemí kromě Spojených států nemá Anglie tak rozsáhlý obchod jako s Ruskem. Vstupuje-li Anglie do války, proč posílá do Turecka pozemní síly, místo aby použila výhradně válečného námořnictva? Nadešel-li čas vyřizování účtů mezi kozáctvím a republikánstvím, proč Prusko, Rakousko, ostatní německé státy, Belgie, Holandsko, Švédsko a Dánsko zůstávají neutrální, proč mají Francie a Anglie bojovat samy? Kdyby to byla otázka evropské důležitosti, neznamenalo by to, že ti, kdo jsou nejvíc ohroženi, by měli bojovat první? Pan Cobden skončil prohlášením, že „on je proti válce s Ruskem“. Má za to, že „nejlepší by bylo vrátit se k vídeňské nótě“.

Lord John Manners se domnívá, že vláda zaslouží důtku za svou bezstarostnost a neodůvodněnou sebejistotu. Už v prvních depeších ruské, francouzské a turecké vládě lord Clarendon, místo aby postupoval ruku v ruce s Francií, tvrdošíjně odmítal společný postup a oznámil ruské vládě, že Anglie bude jednat nezávisle na Francii, což přimělo ruského imperátora dát knížeti Menšikovovi příkazy, které přivodily celou katastrofu. Není divu, že když Anglie nakonec oznámila svůj úmysl skutečně zakročit v Cařihradě, francouzská vláda měla jisté pochybnosti o upřímnosti vlády Jejího Veličenstva. Anglie přece neradila Portě, aby odmítla utlimátum knížete Menšikova, nýbrž naopak sultánovi ministři jednali na vlastní odpovědnost a bez vyhlídky na to, že jim Anglie přispěje na pomoc. Zdlouhavé diplomatické jednání britské vlády po obsazení podunajských knížectví Ruskem velmi uškodilo Turecku a velmi prospělo Rusku. Rusko se zmocnilo podunajských knížectví bez vyhlášení války, aby zabránilo roztrhání smluv, které mu sloužily jako nástroj k nátlaku na Turecko. A tak když Turecko vypovědělo válku, nebylo moudré trvat na tom, že obnovení těchto smluv má být podmínkou jednání. Hlavní a skutečně palčivou otázkou nyní je, jaké cíle vláda sleduje, když se pouští do tohoto strašného boje. Všeobecně se prohlašuje, že jde o záchranu cti a nezávislosti Turecka; je ovšem nutné vysvětlit daleko podrobněji, co se tím vlastně míní.

Pan Horsfall se snaží vyvrátit nesprávná tvrzení pana Cobdena. Ve skutečnosti prý nejde o to, čím je dnes Turecko, nýbrž o to, čím bude Rusko, až připojí Turecko k svému území, jde o to, stane-li se ruský imperátor také císařem tureckým. Rusko má jen jeden přiznávaný cíl: rozšíření politické moci válkou. Usiluje o rozšíření svého území. Počínaje hanebnou úskočností prvního kroku, který v této věci podnikl ruský samovládce, až po surový masakr u Sinopu vyznačuje se jeho jednání krutostí, falší a zločiny, neslýchanými i v letopisech Ruska, země, jejíž historie je plna zločinů, a to zločiny tím strašnějšími, že si car troufá rouhavě se dovolávat křesťanského učení, jehož zásady tak hrubě porušuje. Na druhé straně vyhlédnutá oběť si počínala obdivuhodně. Pan Horsfall se pak všemožně snažil omluvit kolísavost vlády obtížemi, do nichž se dostala. Odtud prý váhavost její diplomacie. Kdyby se byly proti samovládci spojily všechny evropské vlády, všichni nejzkušenější diplomati, nebyli by dokázali dostat jej do postavení ožehavějšího a povážlivějšího, z něhož rozhodně nevyjde bez obtíží a ztrát, než do jakého zabředl následkem chyb našich ministrů či obratností svých vlastních ministrů. Před půl rokem byl car Mikuláš hlavním ochráncem pořádku a zákonnosti v Evropě; nyní shodil masku a vystupuje jako největší revolucionář. Po neúspěchu svých politických piklů, když sklidil nezdar ve válce v Asii a výprask od Turků na Dunaji, začal car neobyčejně rychle ztrácet svůj prestiž, vskutku jedna radost. Nyní je povinností vlády, dojde-li k nepřátelským akcím, postarat se o to, aby mír byl uzavřen jen za podmínek skýtajících dostatečnou a pevnou záruku, že se podobná agrese v budoucnu nebude opakovat. Řečník se domnívá, že jednou z podmínek obnovení míru by mělo být, aby Rusko nahradilo Turecku výdaje, které mu byly způsobeny, a aby Turecko jako materiální záruku dostalo zpět území, o něž bylo připraveno.

Pan Drummond se domnívá, že se Anglie zaplétá do náboženské války a chystá se podniknout novou křižáckou výpravu na ochranu hrobu Gottfrieda z Bouillonu, který je dnes už úplně v rozvalinách, takže tam není ani kam si sednout. Zdá se, že původcem celé rozepře byl od začátku papež. Anglie nemá nejmenší zájem na turecké otázce, a válku mezi Tureckem a Ruskem ani nelze vítězně ukončit, neboť tyto dvě země budou proti sobě bojovat neustále a nikdy si nic neudělají. „Z této války si neodneseme nic než pár těžkých ran.“

Pan Cobden před časem vyzýval, abychom srazili Rusko na kolena; kdyby s takovou výzvou vystoupil teď, ušetřil by Anglii spoustu trampot. Ve skutečnosti jde nyní v tomto sporu o to, zda sochy svatých u Božího hrobu budou oblékat pařížské, nebo petrohradské módní salóny. Anglická vláda nyní objevila, že Turecko je jejím starým spojencem a že bez něho nelze udržet rovnováhu sil v Evropě. Jak se však pro všechno na světě mohlo stát, že na to nepřišla před tím, než mu sebrala celé řecké království a než byla svedena bitva u Navarina[73], kterou, jak si řečník vzpomíná, označil lord Saint-Helens za velkolepou bitvu, až na to, že v ní utrpěl zničující úder někdo jiný, než měl. Jak to, že se na to nemyslelo, když Rusové překročili Balkán a když Anglie mohla Turecku účinně pomoci svou flotilou? Teprve nyní, když nechali osmanskou říši úplně zchátrat, představují si, že pod záminkou rovnováhy sil dokáží udržet tuto hroutící se mocnost na nohou. Po několika sarkastických poznámkách o náhlém nadšení pro Bonaparta se pan Drummond zeptal, kdo se má stát ministrem války. Všichni měli dost příležitosti se přesvědčit, že kormidlo státu je v chabých rukou. Řečník má za to, že dobré jméno kteréhokoli generála nebo admirála je v rukou dnešní vlády ohroženo; vláda je ochotna kohokoli obětovat, jen aby se zalíbila té či oné klice v parlamentě. Je-li vláda odhodlána vést válku, musí zasadit Rusku ránu přímo do srdce, a ne střílet v Černém moři pánubohu do oken. Musí začít tím, že vyhlásí obnovení polského království. Hlavně by ovšem rád věděl, co vláda zamýšlí.

„Předseda vlády,“ pravil pan Drummond, „se holedbá tím, jak dovede zachovávat tajemství, a jednou prohlásil, že by rád viděl toho, kdo by od něho vylákal informace, jež není ochoten podat. Tato slova mi připomínají anekdotu, kterou jsem jednou slyšel ve Skotsku. Jakýsi Skot byl v Indii, a když se vracel do Anglie, vzal s sebou jako dárek pro manželku papouška, který velice pěkně mluvil. Jeho soused, který za ním nechtěl zůstat pozadu, zajel do Edinburghu a koupil ženě velkou sovu. Když mu říkali, že se sova nikdy nenaučí mluvit, odpověděl: ‚To je pravda, ale považte, co toho zato napřemýšlíʻ“

Pan Butt konstatoval, že je to poprvé od revoluce, co vláda předstupuje před sněmovnu a žádá schválení válečného rozpočtu, aniž jasně a v plném rozsahu uvedla důvody takového návrhu. V právním smyslu Anglie ještě nevstoupila do války a sněmovna, má-li hlasovat o těchto finančních prostředcích, má právo vědět, co způsobilo, že se vypovězení války Rusku zdrželo. Do jakého dvojznačného postavení se dostala anglická flotila v Černém moři! Admirál Dundas má rozkaz vrátit každé ruské plavidlo do ruského přístavu; bude-li však při plnění tohoto rozkazu nějaká ruská loď zničena, jak to chtějí ministři ospravedlnit, když Anglie není ve válce s Ruskem? Řečník doufá, že sněmovně bude vysvětleno, proč má podporovat tak ponižující podmínky, které v zájmu uzavření míru s Ruskem vydávají Turecko na milost a nemilost Anglii a Francii? Sleduje-li Anglie tuto politiku, pak byl teď parlament svolán, aby odhlasoval dodatečné zbrojení nikoli v zájmu nezávislosti Turecka, nýbrž k jeho ujařmení. A pan Butt projevil určité podezření, zda vláda neprovádí okázalé přípravy k válce jen proto, aby mohla uzavřít nečestný mír.

Pan S. Herbert, ministr války, měl tak prázdný a hloupý projev, jaký bychom v tak kritické chvíli nebyli čekali ani od koaličního ministra. Vláda prý se octla mezi dvěma ohni a nemá možnost zjistit, jaké mínění sněmovna v této otázce skutečně zastává. Vážení ctihodní gentlemani, představitelé opozice, mají tu výhodu, že operují s fakty, neboť kritizují minulost; vláda nemá fakta, s nimiž by mohla operovat, musí jen mít záměry do budoucnosti. Je připravena vstoupit do této války ani ne tak proto, aby hájila Turecko, jako spíše proto, aby se postavila proti Rusku. To bylo všechno, co se sněmovna dověděla od chudáka pana Herberta „do budoucnosti“. Vlastně ne, oznámil jí cosi zcela nového. „Pan Cobden je,“ podle pana Herberta, „představitelem nálad největší třídy této země.“ Když poslanci ze všech stran volali, že to není pravda, pan Herbert prohlásil: „Není-li představitelem největší třídy, je ctihodný poslanec představitelem přinejmenším velké části pracujících tříd této země.“ Chudák pan Herbert! Bylo skutečným osvěžením, když se po něm přihlásilo slovo pan Disraeli a žvanila vystřídal skutečný debatér.

Narážeje na teatrální deklamace, jimiž lord John Russell zakončil svůj projev v pátek večer, začal pan Disraeli takto:

„Vždycky jsem zastával názor, že každý národ, a náš zvláště, je daleko ochotnější a odhodlanější nést břemeno, jež mu ukládá válečný stav, když opravdu ví, zač jde do války, než je-li stržen do boje plamennými výzvami a vzrušením; to snad může v první chvíli vyhovovat některému ministrovi, ale za několik měsíců se nezbytně dostaví otupělost nebo snad otupělost a porážka zároveň.“

Tak tomu bylo s válkou z let 1828 až 1829, jíž se Anglie neúčastnila na straně Turecka, ale na straně Ruska. Nynější spletitou situaci a zoufalé postavení, v němž se Turecko v poslední době octlo, je nutno přičíst zcela na vrub této válce, v níž se Anglie a Francie spojily proti Turecku. Tehdy ani jediný poslanec neměl nejmenší ponětí, proč Anglie vstupuje do války a jaký cíl sleduje, když zasazuje ránu Turecku. Proto je třeba, aby jasně chápali příčinu a cíl nynější války. O tom se mohou dovědět jedině z Modrých knih. Právě ze zpráv, které máme na stole, lze vyčíst, jak vznikla nynější situace. Politika, která je tam objasněna, připravovala budoucnost, na niž ministři podle svého tvrzení soustřeďují všechnu svou pozornost. A proto protestuje proti doktríně sira Jamese Grahama. Pan Herbert se právě ohrazoval proti tomu, aby byly čteny jednotlivé stránky z těchto zpráv, on však nemůže slíbit, že přečte sněmovně Modré knihy celé od a do zet; kdyby ovšem poslanci uznali, že tato námitka váženého gentlemana je oprávněná, nezbývalo by mu nic jiného. Všichni, kdo jsou informováni o východní otázce, i on sám, zastávají názor, že Rusko naprosto nezamýšlelo dobýt osmanskou říši; mělo však v úmyslu obratnou politikou a osvědčenými prostředky získat na svou stranu křesťanské obyvatelstvo turecké říše a vykonávat na ně vliv, který by mu zajistil autoritu možná o nic menší, než by mělo, kdyby vládlo v hlavním městě sultánovy říše. Na počátku těchto diplomatických jednání hrabě Nesselrode v depeších z ledna 1853 a z června 1853 sám jasně a otevřeně charakterizoval politiku Ruska. Snahou Ruska bylo ovládnout tureckou říši tím, že by získalo zvláštní vliv na 12 miliónů obyvatel, kteří tvoří velkou většinu sultánových poddaných. V ruských depeších adresovaných britské vládě se o této politice nejen zcela otevřeně mluví, ale britské vládě se tu naprosto jasně říká i to, jakými prostředky ji Rusko hodlá uskutečňovat — nikoli výboji, nýbrž zachováváním existujících smluv a širším výkladem ducha těchto smluv. Čili už na samém počátku této závažné kontroverze je základem diplomatické kampaně smlouva — küčükkajnardžská smlouva. Podle této smlouvy jsou křesťanští poddaní Porty pod zvláštní ochranou sultánovou. Naproti tomu Rusko vysvětluje tuto smlouvu v tom smyslu, že křesťanští poddaní sultánovi jsou pod zvláštní ochranou carovou. Podle téže smlouvy má Rusko právo podnikat kroky na ochranu svého nového kostela — budovy v ulici zvané Bey Oglu; Rusové ovšem vykládají tento článek smlouvy tak, že Rusko má právo vystupovat na ochranu každého pravoslavného kostela a samozřejmě i na ochranu všech věřících tohoto vyznání v sultánových državách, což je mimochodem velká většina tureckých poddaných. Tak si Rusko vykládalo, jak samo přiznává, kajnardžskou smlouvu. Na druhé straně z depeše sira Hamiltona Seymoura z 8. ledna 1853 vyplývá, že hrabě Nesselrode informoval sira Hamiltona a ten informoval lorda Clarendona, „že je nutné, aby ruská diplomacie byla podpořena demonstrací síly“. Podle téže depeše má hrabě Nesselrode za to, že tato otázka bude uspokojivě vyřešena na základě „úsilí, které by měli vyvinout vyslanci Jejího Veličenstva v Paříži a Cařihradě“. Rusko tudíž najednou prohlašuje, že demonstrace síly je jen demonstrace, kdežto cíle že se má dosáhnout mírovou cestou, úsilím anglických vyslanců v Paříži a Cařihradě.

„Nuže,“ pokračoval pan Disraeli, „rád bych věděl, jaké stanovisko zaujali tito vyslanci k takovéto kombinaci, když cíl byl jasně vysloven, prostředky, jimiž ho má být dosaženo, podrobně vyloženy a když bylo zřejmé, o jakou diplomacii přitom jde.“

Zmiňovat se o otázce svatých míst považuje Disraeli za zbytečné. Ta byla v Cařihradě fakticky rychle vyřešena. I hrabě Nesselrode ve velmi raném stadiu těchto jednání vyjádřil své překvapení a uspokojení a vyslovil uznání nad smířlivostí a ochotou Francie. Jenže Rusko po celou tu dobu stahovalo vojska k tureckým hranicím a hrabě Nesselrode po celou tu dobu říkal lordu Clarendonovi, že jeho vláda žádá rovnocennou náhradu za výsady, které ztratila pravoslavná církev v Jeruzalémě, přičemž ovšem v řešení této otázky jeho vládě nikdo nebránil. V té době se už dokonce objevily i zmínky o misi knížete Menšikova, jak vyplývá z různých depeší sira Hamiltona Seymoura. Lord John Russell zde prohlásil onehdy večer, že se hrabě Nesselrode choval věrolomně. Na druhé straně lord John Russell sám přiznal, že hrabě Nesselrode neustále připomínal, že jeho imperátorský vládce bude žádat náhrady pro pravoslavnou církev; a pak si zase najednou stěžoval, že hrabě Nesselrode jim nikdy neřekl, co vlastně chce.

„Prohnaný hrabě Nesselrode! (Smích.) Podvodná licoměrnost ruských státníků! (Smích.) Jak to, že se urozený lord nemohl dovědět, co potřeboval? Nač seděl sir Hamilton Seymour v Petrohradě, ne-li proto, aby se zeptal na to, co bylo třeba vědět?“

Jestliže hrabě Nesselrode urozenému lordovi neřekl, co chce, pak to bylo proto, že si urozený lord nikdy netroufal se na to zeptat. Zeptat se kategoricky petrohradského kabinetu bylo v tomto stadiu jednání povinností vyslanců. A jestliže ruská vláda nemohla říci, co chce, bylo na čase prohlásit, že přátelské služby britské vlády v Paříži a Cařihradě končí. Když lord John Russell odešel z úřadu a byl vystřídán lordem Clarendonem, ovzduší diplomatických jednání se změnilo ve prospěch Ruska. Když se stal ministrem zahraničních věcí lord Clarendon, musel sestavit instrukce pro lorda Stratforrda de Redcliffe, královnina vyslance, který odjížděl na své působiště. Nuže, jaké byly tyto instrukce? Ve chvíli, kdy bylo Turecko v krajní nouzi, ve velmi ožehavé situaci, dostává se mu ponaučení o tom, jaké reformy má provést v oblasti vnitřní správy a obchodu. Sděluje se mu, že chování Porty se musí vyznačovat naprostou umírněností a obezřetností, čili že musí vyhovovat požadavkům Ruska. Přitom se anglická vláda ani teď výslovně nezeptala, co vlastně Rusko zamýšlí. Kníže Menšikov přijel do Cařihradu. Lord Clarendon, který dostal velmi znepokojivé dopisy od plukovníka Rose a varovné depeše od sira H. Seymoura, odsoudil v listu lordu Cowleymu, britskému vyslanci v Paříži, rozkaz plukovníka Rose, jímž byla povolána britská flotila, vyjádřil politování nad rozkazem k odplutí do řeckých vod, který byl dán francouzskému admirálovi, ráčil Francii povýšeně poučit, „že politika podezřívání není ani moudrá, ani bezpečná“, a prohlásil, že plně spoléhá na slavnostní ujištění ruského cara, že chce tureckou říši zachovat. Nato píše lord Clarendon svému vyslanci v Cařihradě, že je hluboce přesvědčen, že „ať už jsou cíle mise knížete Menšikova jakékoli, neohrozí autoritu sultánovu ani celistvost jeho držav“. Nejen to! Lord Clarendon si pospíšil obvinit jediného spojence, který Anglii v Evropě zůstal, a prohlásil, že má-li Anglie nyní na Východě nějaké potíže, zavinilo je stanovisko, které před nějakou dobou zaujala Francie v otázce svatých míst. V souvislosti s tím blahopřál hrabě Nesselrode lordu Aberdeenovi k „beau róle“[b] (v Modré knize přeloženo jako „významná úloha“), kterou sehrál tím, že nechal Francii „isolée“[c]. 1. dubna informoval plukovník Rose anglickou veřejnost o tajné konvenci, kterou Rusko žádalo od Turecka. Za pouhých deset dní nato přijel do Cařihradu lord Stratford a potvrdil všechno, co psal plukovník Rose. Po tom všem píše 16. května lord Clarendon siru H. Seymourovi:

„Vysvětlení, jež podal ruský car,“ — toto vysvětlení není v Modrých knihách — „nám dovoluje nesdílet, naopak ignorovat obavy, které celkem pochopitelně vyvolal v celé Evropě postup knížete Menšikova spolu s vojenskými přípravami v jižním Rusku.“

Nato mohl hrabě Nesselrode 20. června bez rozpaků oznámit lordu Clarendonovi, že Rusko obsadilo podunajská knížectví. V tomto dokumentu hrabě Nesselrode oznamuje, že

„imperátor zamýšlí ponechat provincie obsazeny jako zástavu, dokud se mu nedostane zadostiučinění; při tomto postupu zůstává věrný prohlášením daným anglické vládě; když informoval londýnský kabinet o vojenských přípravách, prováděných zároveň se zahájením jednání, neskrýval, že může nastat doba, kdy bude nucen dovolávat se pomoci Anglie, vyslovil uznání anglické vládě za její přátelské záměry, jež na rozdíl od Francie projevila, a všechnu vinu za následující neúspěchy knížete Menšikova svaloval na lorda Stratforda.“

Po tom všem píše lord Clarendon 4. července oběžník, v němž znovu vyslovuje víru v spravedlivost a umírněnost imperátora a odvolává se na opětovné carovo ujištění, že bude respektovat celistvost turecké říše. A 18. července píše lordu Stratfordovi:

„Kdyby se Francie a Anglie vážně vložily do díla, jistě by dokázaly zlomit sílu Ruska, ale není vyloučeno, že Turecko by mezitím bylo nenávratně zničeno, a proto jedinou schůdnou cestou je mírové vyjednávání.“

Jakže? Platil-li tento argument tehdy, musí platit i dnes. Buďto vláda projevila důvěřivost takového stupně, že to hraničí s trestuhodnou lehkověrností, anebo Rusko tajně podporovala. Příčinou války je způsob, jímž vláda Jejího Veličenstva vedla jednání v posledních sedmi měsících. Jestliže tak jednala z lehkověrnosti, potom Rusko svým věrolomným chováním zřejmě urychlilo srážku, která bude patrně nevyhnutelná a zajistí nezávislost Evropy, bezpečnost Anglie a budoucnost civilizace. Jestliže tak anglická vláda jednala, protože potají Rusku nadržovala, bude to zbabělá válka, váhavá a bezvýsledná, lépe řečeno přinese právě ten výsledek, který byl původně zamýšlen. 25. dubna učinil lord Clarendon v Horní sněmovně nepravdivé prohlášení, že Menšikov je pověřen urovnat spor o svatá místa, ačkoli věděl, že jeho poslání je právě opačné. Pan Disraeli pak stručně vylíčil historii vídeňské nóty, aby ukázal, že buď byla vláda naprosto omezená, nebo tajně podporovala petrohradský dvůr. Pak přešel k třetímu období, období přestávky mezi neúspěchem vídeňské nóty a bitvou u Sinopu. V této době mluvil ministr financí pan Gladstone na veřejném projevu o Turecku velmi pohrdlivým tónem. A stejně psaly i polooficiální noviny. Jen energie Turků samých změnila názor na Turecko a jeho vyhlídky a způsobila, že i vláda o něm začala mluvit jinak. Ale sotva došlo k bitvě u Oltenitsy, začala se znovu uplatňovat politika lehkověrnosti nebo tajného nadržování. Avšak masakr u Sinopu zase vyvolal sympatie pro Turky. Flotily dostaly rozkaz vplout do Černého moře. Ale co udělaly? Vrátily se do Bosporu! Pokud jde o budoucnost, lord John Russell vylíčil podmínky anglo-francouzského spojenectví velmi mlhavě. Pan Disraeli varuje, aby se nesměšovalo zachování rovnováhy v Evropě se zachováním dnešního územního rozdělení. Na docenění této pravdy závisí především budoucnost Itálie.

Po skvělém projevu pana Disraeliho, jejž jsem samozřejmě uvedl jen v hrubých rysech, vystoupil lord Palmerston a utrpěl úplné fiasko. Opakoval část projevu, který pronesl na závěr posledního zasedání, velmi nepřesvědčivě hájil politiku vlády a úzkostlivě dbal, aby mu neuklouzlo jediné slůvko, z něhož by se sněmovna mohla dovědět něco nového.

Na návrh sira J. Grahama byly pak bez diskuse přijaty některé pozměňovací návrhy k rozpočtu válečného námořnictva.

Nejzajímavějším rysem těchto rušných debat je konec konců to, že se sněmovně vůbec nepodařilo přimět vládu, ani aby formálně vypověděla válku Rusku, ani aby vysvětlila cíle, pro které má Anglie vstoupit do války. Sněmovna a veřejnost se nedověděly nic víc, než co už věděly. Nedostaly naprosto žádnou novou informaci.



Napsal K. Marx 21. února 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4022 z 9. března 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — stavu před vypuknutím války. (Pozn. red.)

b — šlechetné úloze. (Pozn. red.)

c — izolovanou. (Pozn. red.)


69 V tomto článku i v dalších článcích věnovaných rozboru debat anglického parlamentu o válce vycházel Marx ze stenografických zpráv listu „Times“, kde se občas vyskytovaly věcné nepřesnosti a chyby tisku. K rozboru parlamentních debat z předcházejících let používal Marx většinou Hansardova vydání parlamentních debat (Hansardʼs Parliamentary Debates), které vycházelo v Londýně.

70 Podle jednacího řádu anglického parlamentu se plénum Dolní sněmovny při projednávání některých důležitých otázek prohlásí za výbor (Committee of the whole House), což se rovná tajnému zasedání; funkce předsedy (Chairman of the Committees) na takovém zasedání se ujímá některá z osob uvedených v seznamu předsedů, kterou pro toto určité zasedání vybírá předseda (Speaker) Dolní sněmovny. Při projednávání některých důležitých otázek týkajících se úhrady státních výdajů se Dolní sněmovna prohlásí za rozpočtový výbor (Committee of Ways and Means).

71 James Graham roku 1844, kdy byl britským ministrem vnitra, vyšel vstříc rakouské vládě a nařídil anglické poštovní správě, aby předávala policii dopisy italských revolucionářů-emigrantů, které policie tajně otvírala. Mezi jiným byly otevřeny dopisy bratří Bandierů Mazzinimu, kde mu vykládali svůj plán výpravy do Kalábrie. Když pak k tomuto podniku došlo, byli všichni, kdo se ho zúčastnili, zatčeni a bratří Bandierové byli popraveni.

72 V květnu 1851 přibyl do Cařihradu francouzský vyslance Lavalette, který odevzdal sultánovi požadavky presidenta francouzské republiky Ludvíka Napoleona o dodržování všech práv a výsad katolické církve v Jeruzalémě. Fermanem (výnosem) z 9. února 1852 uznal sultán práva Francie zakotvená v několika dřívějších francouzsko-tureckých smlouvách. Avšak stejných výsad se domáhala i ruská diplomacie pro pravoslavnou církev; rozpory v této otázce, které byly fakticky bojem za převahu ruského či francouzského vlivu na Východě, vedly k prudkému zostření rusko-francouzských vztahů, jež bylo později jednou z příčin krymské války.

73 Bitva u Navarina (Navarino, dnes Pylos — město a přístav v Řecku) byla svedena 20. října 1827 mezi turecko-egyptským loďstvem a spojenými eskadrami anglickou, francouzskou a ruskou pod velením anglického admirála Edwarda Codringtona; evropské velmoci poslaly své eskadry do řeckých vod, aby zasáhly do války mezi Tureckem a řeckými povstalci. Bitva se rozpoutala, když turecké velení odmítlo zastavit hromadné vraždění řeckého obyvatelstva, a skončila úplnou porážkou turecko-egyptského loďstva; urychlila také propuknutí rusko-turecké války z let 1828 —1829, v níž Rusko zvítězilo. V bitvě u Navarina se vyznamenala ruská eskadra, zejména admirálská loď „Azov“, jíž velel M. P. Lazarev.