Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Bankrot Rakouska


Přestože hrozí válka a přestože zoufale potřebují peníze, nepodařilo se dosud ani francouzské, ani rakouské vládě posílit nervus belli[80], totiž finance. Přes lukulské hody pořádané francouzským ministrem financí pro bohaté nájemce daní, představitele Crédit Mobilier[81] a čelné pařížské bankéře, zůstávají tito kapitalisté neoblomní a setrvávají u onoho rozšafného vlastenectví, které vydělává na státu, kde může, a přitom se ještě na účet státu odškodňuje za své soukromé ztráty. A tak podmínky zamýšlené francouzské půjčky ve výši 200 miliónů franků stále ještě nejsou dojednány.

Pokud jde o Rakousko, není pochyby, že jedním z hlavních motivů, proč projevuje tak přátelské city k západním velmocem, je naděje, že tím znovu získá důvěru finančníků a vybředne ze svých finančních potíží. A vskutku, vládní orgán ve Vídni se sotva několika slovy zmínil o rakouské neutralitě a dobré shodě s Francií, a už překvapil veřejnost sdělením, že se uvažuje o prodeji značné části 6 miliónů akrů korunních statků, a finančním reskriptem z 23. února 1854, podle kterého mají být všechny státovky v hodnotě 150 miliónů zlatých, jež jsou nyní v oběhu s nuceným kursem, převedeny na Národní banku a postupně vyměněny za bankovky; po skončení této výměny mají být všechny papírové peníze vydané státní pokladnou staženy z oběhu a státovky s nuceným kursem už napříště nemají být vydávány. Při této výměně vystupuje císařská vláda vůči bance jako ručitel za papírové peníze, které na ni převádí, a zavazuje se uhradit výdaje spojené s touto výměnou; takto vzniklý dluh slibuje umořovat ročními anuitami ve výši nejméně 10 miliónů zlatých, a jako záruku pravidelného placení těchto anuit poskytuje výnos z cel; přitom se zavazuje platit bance v kovových penězích úměrně tomu, kolik sama vybere v kovu na clech. Zároveň se vláda zavazuje všemožně podporovat banku, aby mohla plnit své závazky a co nejdřív obnovit výplaty v kovových penězích. Na druhé straně, aby banka umožnila majitelům bankovek vyměňovat tyto papírové peníze po libosti za cenné papíry s úroky vyplácenými v kovových penězích, přistoupí k vydávání zúročitelných dluhopisů, které by se po všech stránkách vyrovnaly státním dluhopisům či obligacím. Vláda rovněž stáhne takzvané výkupní a zálohové papírové peníze a vyjme je úplně z oběhu.

Konverze státovek s nuceným kursem v nesměnitelné bankovky ovšem ani nezmenší jejich množství, ani nezvýší jejich hodnotu, jenom zjednoduší denominace vydaných papírových peněz. Protože stát má k dispozici tytéž prostředky, které postupuje bance k výkupu papírových peněz, byl by jich klidně mohl použít sám, kdyby si nebyl plně vědom, že nedůvěra ve stát je tak hluboká, že úvěr nelze obnovit jinak než s pomocí banky, která není ve vlastnictví státu. Závislost císaře na vídeňských židovských bankéřích roste tedy úměrně s tím, jak se jeho vláda militarizuje. V lednu 1852 jim zastavil solivarny v Gmundenu, Aussee a Halleinu. V únoru 1854 dostali zástavní právo na výnos z cel z celé monarchie. Banka se krok za krokem stává skutečným vlastníkem říše a vláda zůstává vlastníkem jen podle jména. Čím zatvrzeleji se Rakousko brání přiznat buržoazii účast na politické moci, tím víc je teď nuceno podrobovat se naprosté zvůli jedné frakce této třídy — bankéřům půjčujícím peníze.

Dekret, jehož hlavní obsah jsme tu uvedli, maskuje pokus o novou půjčku zdánlivou výhodou poskytovanou majitelům bankovek tím, že tyto bankovky vyměňuje za cenné papíry s úrokem vypláceným v kovu. Roku 1852 se vláda rovněž zavázala platit různé menší platby a závazky v kovových penězích, ale protože daně dostávala výhradně ve státovkách nebo v bankovkách, musela si vypůjčit 35 miliónů zlatých v Londýně a ve Frankfurtu. Nové půjčky samozřejmě zvětšují starý deficit a zvětšený deficit vede k vydávání dalších papírových peněz, jejichž přebytku a znehodnocení měly zabránit. Zdůrazňované rozlišování vlády mezi placením v kovových penězích a placením v bankovkách nemůže zabránit nedůvěře k papírovým penězům, stejně jako zvětšení množství oběživa o 150 miliónů bance nijak neumožní, aby plnila své závazky a obnovila výplaty v hotovosti. Vláda má platit bance v kovových penězích úměrně tomu, jak budou v těchto penězích placeny celní poplatky; je ovšem známo, že nejen venkované, ale i obyvatelé větších měst v Rakousku hromadí kovové peníze se stejnou zálibou jako Číňané a Indové; roku 1850 byly nastřádány celé poklady, dokonce i v měďácích, a roku 1854 se daně platí vesměs v papírových penězích, třebaže se přitom sráží plných 17 %.

Kdo trochu zná dějiny rakouské státní pokladny, nenajde nic nového ani ve slibech nového dekretu, ani ve finančních opatřeních, k nimž se sahá. Papírové peníze byly v Rakousku poprvé vydány za císařovny Marie Terezie ke konci sedmileté války. Byly to původně bankovky směnitelné za stříbro ve státních úřadovnách. Roku 1797 finanční potíže v souvislosti s válkou s Francií přiměly vládu zrušit směnitelnost za stříbro. Zatímco první emise za císařovny Marie Terezie dosáhla výše 12 miliónů zlatých, stoupla do roku 1809 celková suma vydaných bankovek na 1 060 793 653 zlatých a zároveň také dosáhlo v této době vrcholu jejich znehodnocení. 20. února 1811 vydala vláda patent, podle něhož byly bankovky úplně staženy z oběhu a vykoupeny (odtud název výkupní peníze) v poměru 20 : 100 za nové papírové peníze zvané Wiener Währung[a]. Vláda prohlásila, že to jsou pravé peníze země, a slíbila, že množství těchto peněz nikdy nepřekročí částku nutnou k výměně dosavadních bankovek. Ale už v květnu 1811 klesl kurs „vídeňské měny“ o 8 % a byly vydány zálohové peníze, nazývané tak proto, že se jimi zálohovala část daní na příštích dvanáct let. První emise zálohových peněz skutečně nepřekročila 45 miliónů zlatých a na jejich úhradu během 12 let byla určena každoroční suma 3 750 000 zlatých, která měla být získána z výnosu pozemkových daní.

Jenže válka způsobila, že byly vydávány další a další zálohové peníze, které se s každou novou emisí znehodnocovaly. Roku 1815 dosahovalo ážio na stříbro oproti „vídeňské měně“ 400 %. 1. června 1816 vyšel císařský patent, v němž se prohlašovalo, že stát se v budoucnu už nikdy neuchýlí k nesměnitelné papírové měně; papírové peníze, které jsou v oběhu, budou prý postupně staženy a jako základní forma oběživa budou znovu zavedeny kovové peníze. 18. ledna 1818 byla konečně zřízena výsadní Národní banka a stát uzavřel s touto bankou ujednání, jímž vzal na sebe povinnost vykoupit nesměnitelné papírové peníze. Ale v červnu 1852 nacházíme v úředním listě zase prohlášení ministra financí, že se napříště rozhodně nebude sahat k nuceným půjčkám, k mimořádnému zdanění a znehodnocování měny; rakouské papírové peníze budou ne sice hned, ale postupně bez srážek vyměněny za kovové, zatímco plánovaná půjčka je určena k stažení státovek a k úhradě státních dluhů bance. Jak jalové jsou tyto sliby, dokazuje nejlépe to, že se periodicky opakují.

Za časů Marie Terezie byla rakouská vláda dost silná, aby mohla sama vydávat bankovky směnitelné za kov, dokonce ještě s ážiem vzhledem k stříbru. Roku 1818 se musel stát, chtěl-li skoupit své papírové peníze, uchýlit k zřízení výsadní banky, jež byla v rukou soukromých kapitalistů, kteří tím získali výhody velmi tíživé pro stát, ale za to bylo jejich povinností vydávat směnitelné papírové peníze. Roku 1854 se vláda obrací o pomoc na banku, jejíž bankovky byly nyní právě tak znehodnocené a nesměnitelné jako státovky.

Ačkoli od roku 1815 až do roku 1846 prožívalo Rakousko období téměř nepřetržitého míru a vnitřního klidu, první úder po tomto dlouhém období je zastihl zcela nepřipravené. Krakovské povstání a nepokoje v Haliči koncem února 1846[82] zvýšily veřejné výdaje o víc než 10 miliónů zlatých ve srovnání s rokem 1845. Hlavní příčinou těchto zvýšených výdajů byly náklady na armádu: roku 1845 činily 50 624 120 zlatých a roku 1846 se zvýšily o 7 miliónů zlatých, zatímco výdaje na civilní správu v provinciích vzrostly o 2 milióny zlatých. Obchodní krize a neúroda z roku 1847 způsobily velký pokles příjmů z daní, přičemž výdaje na armádu vzrostly na 64 milióny zlatých, hlavně v důsledku nepokojů v Itálii. Rozpočtový schodek činil toho roku 7 miliónů zlatých. V letech 1848—1849 přišlo Rakousko o příjmy z celých provincií a navíc ještě mělo výdaje s válkou v Itálii a v Uhrách. Roku 1848 činil schodek 45 miliónů, roku 1849 již 121 miliónů zlatých. Roku 1849 bylo vydáno za 76 miliónů tříprocentních státních pokladničních poukázek s nuceným oběhem. Banka už dávno předtím zastavila výplaty v kovových penězích a její bankovky prohlásila vláda za nesměnitelné. Roku 1850 činil schodek 54 milióny a hrozící válka s Pruskem stlačila kurs papírových peněz o 60 %. Celková suma státovek vydaných v letech 1849 až 1851 činila 219 miliónů zlatých. V roce 1852 byl schodek o 8 miliónů vyšší než roku 1848 a o 46 miliónů vyšší než roku 1847. Roku 1851 činil rozpočet na armádu 126 miliónů zlatých, tj. plný dvojnásobek rozpočtu z roku 1847. Roku 1852 dělaly výdaje na policii 9 miliónů zlatých, čili byly čtyřikrát tak velké jako roku 1848. Výdaje na policii a armádu vzrostly i v roce 1853.

Avšak skutečným problémem není, jak se Rakousko dostalo do této finanční slepé uličky, ale jak to, že ještě neudělalo zjevný bankrot, když se až po uši topí v bankovkách a dluzích. Roku 1850 činily jeho příjmy 196 miliónů a stouply o 74 milióny proti roku 1848 a o 42 milióny proti roku 1849. Roku 1851 činily příjmy 219 miliónů zlatých a byly o 23 milióny vyšší než roku 1850. Roku 1852 dosáhly 226 miliónů, tj. byly o 6 miliónů vyšší než roku 1851. Státní příjmy tedy neustále rostou, i když přírůstek za rok 1852 není takový, jako byl za rok 1851, a za rok 1851 nebyl takový jako za rok 1850.

Odkud se bere tento růst příjmů? Necháme-li stranou mimořádné příjmy z válečných náhrad v Sardinii a z lombardsko-benátských konfiskací[83], vidíme, že daňová platební schopnost venkova a výnos z pozemkové daně přeměnou rakouského rolníka v pozemkového vlastníka vzrostly. Současně začal po zrušení patrimoniálnich soudů plynout do státní pokladny příjem, který dřív pobírala ze soukromého výkonu své soudní pravomoci aristokracie, a tento druh příjmů od roku 1849 neustále vzrůstal. Dále znamenala značný přírůstek příjmů důchodová daň, zavedená patentem z 29. října 1849. Tato daň se ukázala zvlášť výnosná v italských provinciích Rakouska. Tak například roku 1852 činil přírůstek důchodové daně v německých a slovanských zemích dohromady 601 000 zlatých, kdežto v italských provinciích 639 000 zlatých. Ale to hlavní, co zachránilo rakouskou říši před zjevným bankrotem, bylo porobení Uher a přizpůsobení jejich daňového systému ostatním zemím.

Lze říci, že základem celého rakouského daňového systému je pozemková daň. 23. prosince 1817 vyšel císařský patent, v němž císař František oznamoval své rozhodnutí zavést ve všech svých německých, slovanských a italských provinciích jednotnou pozemkovou daň. V jednom odstavci tohoto patentu se nařizuje, že se u pozemkové daně nemají připouštět žádné výjimky „podle osobních výsad majitelů statků nebo domů“, a vcelku lze říci, že tato zásada byla dodržena. V arcivévodství rakouském byl roku 1834 zaveden nový katastr, a toto arcivévodství bylo také první dědičnou zemí monarchie, kde byl uplatněn nový systém pozemkové daně. Rakouská Lombardie měla skvělý katastr z doby Karla VI., tzv. Censimento Milanese. Naproti tornu Uhry a Sedmihradsko nenesly úměrnou část pozemkové daně ani jiných daní jako ostatní říšské provincie. Podle uherské konstituce nemuseli uherští statkáři, jimž patřila velká většina veškeré půdy, vůbec platit přímé daně, a Uhry a Sedmihradsko neplatily dokonce ani některé nepřímé daně, které tížily ostatní provincie. Obyvatelstvo Uher, Sedmihradska a Vojenské hranice[84] čítalo roku 1846 celkem 14 549 958; obyvatelstvo ostatních provincií monarchie 24 901 675, takže uvedené země by byly měly přispívat na celkový důchod sedmi osmnáctinami. Avšak Uhry a Sedmihradsko poskytovaly roku 1846 pouze 23 milióny, což byla jen necelá sedmina, neboť celkové příjmy onoho roku dosahovaly 164 milióny zlatých. Uherské provincie zaujímají 5855 z 12 123 německých čtverečních mil celé rakouské monarchie, čili polovinu území.

Císař Josef II., jehož velkým cílem byla centralizace a úplná germanizace rakouské monarchie, zavedl o své vůli v Uhrách novoty, které měly vyrovnat rozdíl mezi postavením Uher a ostatních zemí. Ale to tak pobouřilo veřejné mínění v této zemi, že se Josef II. na sklonku svého života obával, aby se Maďaři nevzbouřili, jako se vzbouřili Nizozemci.[85]

Císařové Leopold II., František I. a Ferdinand I. se neodvážili opakovat nebezpečný experiment. Tato okolnost — ustanovení uherské konstituce, která bránila daňovému vyrovnání — přestala působit po tom, co byla s ruskou pomocí rozdrcena maďarská revoluce. Císař František Josef, který nepřísahal na uherskou konstituci a stal se císařem místo Ferdinanda právě proto, že na ni nepřísahal, okamžitě zavedl v Uhrách stejnou pozemkovou daň, jaká existovala v ostatních korunních zemích. Kromě toho po zrušení uherských vnitřních celních hranic 1. října 1850 tvořila teď rakouská monarchie v celním i daňovém ohledu jednotné území. 1. března 1851 tu také byly zavedeny potravní daň a tabákový monopol. Jen zvýšení přímých daní v uherských provinciích činilo roku 1851 11 a půl miliónu zlatých a roku 1852 na 8 miliónů zlatých.

Docházíme tedy k nezvratnému závěru, že politická i ekonomická existence rakouské říše závisí na tom, udrží-li si Uhry a Lombardu ztratí-li je, bude tak dlouho oddalovaný bankrot tohoto státu nevyhnutelný.



Napsal K. Marx 3. března 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4033 z 22. března 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — vídeňská měna. (Pozn. red.)


80 Nervus belli — zkrácené latinské úsloví: pecunia est nervus belli — peníze jsou nerv války.

81 Tím se myslí Société générale du Crédit Mobilier, velká francouzská akciová banka, kterou roku 1852 založili bratři Péreirové. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III., pod jejíž ochranou prováděla spekulační machinace. Roku 1867 udělal tento peněžní ústav bankrot a roku 1871 byl likvidován.

82 V únoru 1846 se na polském území chystalo povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté. Avšak šlechtické živly povstání zradily a vůdce povstání pozatýkala pruská policie; tím bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v Krakovské republice, která byla od roku 1815 podřízena společné kontrole Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům podařilo 22. února zvítězit a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Současně vzplanulo povstání ukrajinských rolníků v Haliči. Krakovské povstání bylo potlačeno v březnu 1846, načež rakouská vláda potlačila i hnutí haličských rolníků. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko dohodu o připojení Krakova k rakouské říši.

83 Podle mírové smlouvy Rakouska se sardinským královstvím (Piemontem) ze 6. srpna 1849 měl Piemont zaplatit Rakousku kontribuci ve výši 75 miliónů zlatých.

Roku 1853 zabavila rakouská vláda v Lombardii a Benátsku jmění účastníků revoluce z let 1848—1849, kteří emigrovali.

84 Vojenská hranice — tak se v 16. až 19. století nazývaly jižní oblasti rakouské říše při tureckých hranicích (Slovinsko, Chorvatsko, Slavonsko a Banát). Jejich obyvatelé — hraničáři — byli za užívání půdy povinni vykonávat vojenskou pohraniční službu.

85 Roku 1789 došlo v rakouském Nizozemí (Belgii) k národnímu povstání proti rakouskému panství, k takzvané brabantské vzpouře. Povstání bylo potlačeno rakouským vojskem roku 1791.