Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Velkolepé vítězství


Anglické noviny neskrblí jízlivými poznámkami nad tím, že car vyznamenal generála Ostěn-Sakena za jeho účast v nedávném boji mezi spojeneckou flotilou a opevněními, která chrání oděský přístav. Tvrdí, že v tomto boji jasně zvítězili spojenci, a prohlašují, že opačné tvrzení nepřítele je jen nový příklad moskalského chvástání a carského lhaní. My ovšem nechováme žádné zvláštní sympatie ani k carovi, ani k Ostěn-Sakenovi, i když Ostěn-Saken je nesporně chytrý a energický muž (je to bratr generála téhož jména,[133] který velí jednomu armádnímu sboru v podunajských knížectvích), ale možná by stálo za to všimnout si trochu blíže, jaké bylo vlastně to „vítězství“ u Oděsy, a pokud možno zjistit, která strana se vlastně chvástá a lže; a to tím spíše, že je to první a jediný boj mezi spojenci a Rusy, o němž jsme se zatím něco dověděli.

Z oficiálních dokumentů obou stran je zřejmé, proč se spojenecká flotila objevila před Oděsou — měla kategoricky vyzvat gubernátora, aby jako odškodnění za salvu vypálenou na britskou parlamentářskou vlajku vydal všechny anglické, francouzské a ruské lodi kotvící v přístavu. Spojenci si ovšem museli být vědomi, že gubernátor na takovou výzvu neodpoví, a byli tedy zřejmě připraveni vzít si to, čeho se marně domáhali, násilím; a jestliže se jim to nepodařilo, utrpěli ve skutečnosti porážku, ať způsobili nepříteli sebevětší škodu.

Jaký byl poměr sil? Už sám výnos ruské vlády, jímž byl Ostěn-Saken jmenován velitelem rozsáhlé oblasti přímo v týlu dunajské armády, a skutečnost, že si za své sídlo zvolil Oděsu, ukazuje, jaký význam Rusové pochopitelně a právem přikládají tomuto bodu. V žádném jiném místě by nepřátelské vylodění nezpůsobilo Rusům takovou škodu jako právě v Oděse. Nepříteli by tam padly do rukou nejen všechny zdroje velkého města, ale zmocnil by se i obilnice celé Evropy. A byl by tam také nejblíže komunikacím a ústupovým cestám ruské armády v Turecku. Za těchto okolností museli oba spojenečtí admirálové vědět, že místo bude hájeno početnou posádkou a že všechny pokusy o vylodění s tím počtem námořníků a námořní pěchoty, které by mohli na tuto operaci uvolnit, budou okamžitě odraženy. Ale bez vylodění a alespoň dočasného obsazení přístavu, když už ne města, nemohli počítat s tím, že se jim podaří osvobodit britské a francouzské lodi, které tam Rusové zadrželi. Jestliže spojenci chtěli dosáhnout svého cíle, mohli udělat jen jedno: bombardovat město samo tak silně, aby bylo pro každou větší vojenskou jednotku nebezpečné tam setrvávat, a potom se pokusit vysvobodit zajaté lodi. Ale je velmi nejisté, zda by se jim bylo podařilo dosáhnout něčeho takového bombardováním velkého města s velmi širokými ulicemi a prostornými náměstími, kde je poměrně málo domů, které by se daly ostřelováním zapálit. Admirálové tcdy museli vědět, že odmítne-li Ostěn-Saken jejich požadavek, nemají prostředky, jak si vynutit jeho splnění. Ale domnívali se, že po střelbě na parlamentářskou vlajku je nutné proti Oděse něco podniknout, a tak se vydali splnit své poslání.

Přístupy k Oděse od moře hájilo šest baterií vyzbrojených zřejmě asi čtyřiceti nebo padesáti čtyřiadvacetiliberními a osmačtyřiceti- liberními děly. Z těchto baterií se zúčastnily boje jen dvě nebo tři, protože útočníci se drželi mimo dostřel ostatních. Proti těmto bateriím bylo nasazeno osm parních fregat, které měly na palubě asi sto děl; ale protože povaha operace dovolovala použít děl jen z jednoho boku lodí, byla tím převaha v počtu děl na straně spojenců značně snížena. Pokud jde o ráži, byly na tom obě strany asi stejně, neboť nevyrovná-li se 24liberní dělo 32liberce s dlouhou hlavní, pak těžká 48liberka se rozhodně vyrovná 56liberním a 68liberním granátovým dělům, která nevydrží plnou prachovou náplň. Konečně velká zranitelnost lodí ve srovnání s náspy a nepřesnost míření zaviněná pohybem lodi dávají pobřežním bateriím určitou převahu i nad početně silnějším dělostřelectvem flotil. Příkladem je boj u Eckernförde[134] ve Šlesviku (1849), kde dvě baterie o 20 dělech zničily loď s 84 děly, vyřadily z boje fregatu se 44 děly, která byla zajata, a odrazily dva silně vyzbrojené parníky.

A tak tedy lze říci, že boj, pokud zůstal omezen na dělostřelectvo a osm parníků, byl vcelku vyrovnaný, i když uvážíme, že se během boje projevil větší dostřel a přesnost anglo-francouzských děl. Ničivé působení proto pokračovalo velmi zvolna. Jediným výsledkem několikahodinové palby bylo vyřazení dvou ruských děl z boje. Nakonec spojenci připluli blíž a změnili taktiku. Přestali ostřelovat kamenné zdi baterií a začali zasypávat granáty a zápalnými raketami ruské lodi a vojenské budovy v přístavu a okolí. To působilo. Cíl, na který mířili, byl nyní dost velký, aby každá střela zasáhla nějaké zranitelné místo, a brzy stálo všechno v jednom plameni. Prachárna za baterií na konci mola, která kladla nejhouževnatější odpor a na kterou byl soustředěn hlavní útok, vyletěla do povětří; tento výbuch i to, že se požár začal šířit, přimělo nakonec posádku baterie, aby ustoupila. Jako obyčejně i zde ukázali ruští dělostřelci velmi málo dovednosti, ale zato tím víc odvahy. Jejich děla a kartáče musely být velmi nedokonalé a prach neobyčejně slabý.

To byl jediný výsledek celé akce. Byla umlčena čtyři děla ruské baterie na konci mola; všechny ostatní baterie byly sotva poškozeny. Výbuch prachárny nemohl být nijak vážný; z toho, že byla umístěna těsně za baterií, je zřejmé, že to bylo skladiště jen pro tuto baterii a obsahovalo pouze střelivo na jeden den, dejme tomu 60 až 100 dávek pro každé ze čtyř děl; odečteme-li od toho ještě pravděpodobný počet dávek, které už byly toho dne vypáleny, zbývalo tam sotva víc než 3 anglické centy prachu. Jaká škoda byla způsobena na jiných zařízeních, nemůžeme nijak posoudit; spojenci ji ovšem nemohli zjišťovat a Rusové tvrdí, že byla nepatrná. Z ruské zprávy však vysvítá, že lodi, které shořely, nebyly válečné lodi, jak tvrdí anglo-francouzské zprávy; asi to byly kromě několika obchodních lodí dopravní lodi a vládní osobní parníky. Ostatně ani nikdy předtím jsme neslyšeli, že by v Oděse byly nějaké ruské válečné lodi.

Dvěma francouzským a jedné či dvěma anglickým obchodním lodím se podařilo během akce uniknout z přístavu; sedm britských obchodních lodí je tam dosud zadrženo. A tak se „chrabrým“ admirálům nepodařilo prosadit svůj požadavek a museli odplout, aniž dosáhli nějakého pozitivního výsledku; dokonce umlčeli všeho všudy jednu ze šesti baterií, takže chtě nechtě musí považovat svůj útok za odražený. Lidí ztratili velmi málo; ale trupy několika lodí byly poškozeny a francouzský parník „Vauban“ byl zapálen kalenou koulí[a] a musel se na čas stáhnout z boje.

To je to, co britský tisk nazývá „skvělými zprávami z Oděsy“ a co Brity smířilo se všemi dřívějšími chybami admirála Dundase. Ale nejen to: tato akce tak povzbudila bojového ducha v Anglii, že se tu vážně tvrdí, že teď, když si admirálové ověřili ohromnou převahu svého dělostřelectva nad ruským pokud jde o dostřel, pevně se rozhodli pokusit se bombardovat Sevastopol; skutečně tam také odpluli a vypálili několik salv. Ale to je naprostý humbuk, neboť kdo se jen jednou podíval na plán Sevastopolu, ví, že jakýkoli útok na toto město a přístav — ať už s bombardováním či bez něho — nemá-li to být jen předstíraný boj mimo zátoku, musí být podniknut v úzkých průlivech, na dostřel dokonce i polních děl.

Dovolili bychom si k tomuto suchému expozé připojit, že chvástání našich anglických kolegů o této akci, v níž byli úplně odraženi a vůbec nedosáhli svého cíle, se příliš neliší od celkového tónu jejich dřívějších úvah a tvrzení týkajících se této války. Ať už tato válka dopadne jakkoli, nezaujatý historik bude podle našeho názoru muset zaznamenat, že na začátku války se Angličané uchylovali ke stejným smyšlenkám, výmluvám, podvodům, diplomatickým kličkám, válečnému chvástání a lžím jako Rusové.



Napsal B. Engels 15. května 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. čís. 4098 ze 6 června 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. nevýbušnou koulí, která byla před vsunutím do hlavně rozžhavena v ohni. Kalených koulí se užívalo proti hořlavým cílům, hlavně proti lodím, které se tehdy stavěly převážně ze dřeva. (Pozn. čes. red.)


133 Zde je věcná nepřesnost: v obou případech jde o generála D. J. Ostěn-Sakena, který velel třetímu armádnímu sboru na Dunaji a později (od prosince 1853) i jednotkám, které chránily pobřeží mezi Bugem a Dunajem; jeho štáb byl v Oděse.

134 Boj u Eckernförde — jedna z operací ve šlesvicko-holštýnské válce mezi Dánskem a Pruskem v letech 1848—1850. Dánská eskadra podnikla 5. dubna 1849 útok z moře na šlesvické město Eckernförde, byla však rozprášena palbou pobřežních baterií.