Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Válka[137]
Konečně můžeme přinést zprávu o jednom hrdinském činu britských námořníků. Flotila admirála Napiera zničila po osmihodinovém bombardování pevnost Gustavsvärn (Švédsky to znamená „Gustavova pevnost“, „Gustavův hrad“) a zajala posádku v počtu 1500 mužů. To je první vážný útok na državy ruského cara a ve srovnání s ospalou a loudavou oděskou záležitostí ukazuje alespoň tolik, že Charles Napier není ochoten obětovat, nemusí-li to být, vlastní pověst i slavné jméno své rodiny. Pevnost Gustavsvärn leží na nejzazším výběžku poloostrova tvořícího jihozápadní cíp Finska, blízko majáku v Hangö-Udd, který všichni lodníci plavící se Finským zálivem dobře znají jako orientační bod. Vojensky není příliš důležitá; chrání zcela malou vodní a pozemní plochu a útočící flotila by si ji byla mohla beze všeho nebezpečí klidně nechat v zádech. Pevnost sama nebyla patrně velká, jak dokazuje síla posádky. Ovšem při nynější božské nevědomosti o skutečné síle a významu ruského obranného systému na baltském pobřeží, která vládne i v britské admiralitě a na ministerstvu války, nám musíte prominout, odložíme-li taktické zhodnocení této události na dobu, až nám dojdou podrobnější zprávy.
Prozatím můžeme říci jen tolik: osmihodinové ostřelování dokazuje, že se Rusové bránili statečně, i když ne příliš obratně, a naznačuje, že budou prvotřídní pevnosti v témž zálivu hájit mnohem tvrdošíjněji, než se dalo čekat. Na druhé straně oněch patnáct set zajatců neznamená pro Rusko žádnou citelnou ztrátu (asi tolik umírá průměrně za dva dny na různé nemoci na Dunaji), kdežto Napierovi působí určitě vážné potíže. Co si má s nimi pro všechno na světě počít? Nemůže je propustit ani na čestné slovo, ani bez něho, a nemůže je také odvézt nikam blíž než do Anglie. K bezpečnému transportu těchto 1500 mužů by však potřeboval nejméně tři řadové lodi nebo dvakrát tolik parních fregat. A tak ho právě plody jeho vítězství na dva až tři týdny ochromí. A konečně — bude moci udržet dobyté území, když nemá výsadkové jednotky? Nedovedu si představit, jak by to provedl, aniž by zase ochromil svou flotilu tím, že by ještě víc oslabil už beztak nepočetnou posádku každé lodi o další námořníky a námořní pěchotu. To nás přivádí k otázce, která vyvolala velmi prudkou diskusi v britském tisku, samozřejmě jako vždy — pozdě.
Najednou totiž přišel britský tisk na to, že sebemocnější loďstvo je téměř k ničemu, nemá-li na palubě dost vojska, jež by se mohlo vylodit a dovršit vítězství, které mohou lodní děla proti pozemním opevněním dobýt i v nejlepším případě jen velmi neúplně. Zdá se, že až do konce minulého měsíce nikoho z oficiálních britských kruhů řídících válku, ani nikoho z oficiálních kruhů řídících britské veřejné mínění nic takového ani nenapadlo. Zatím ovšem byly všechny jednotky i dopravní prostředky, které byly po ruce, nasazeny na Černém moři a všechny pozemní síly určené pro Baltské moře tvoří pouhá jedna brigáda o 2500 mužích, z níž nebyl dosud odeslán ani jediný voják a která ještě nemá dokonce ani zorganizovaný štáb.
Pokud jde o Francouze, ti žalostně pokulhávají vzadu. Jejich baltská flotila — jen si vzpomeňte na chvástavé hlášení ministra Ducose: „Vaše Veličenstvo nařídilo vystrojit třetí flotilu, rozkazy Vašeho Veličenstva jsou splněny“ — tato velkolepá bojová síla, která měla být připravena k vyplutí v polovině března a měla se skládat z deseti řadových lodí, nemá dosud víc než pět řadových lodí, které se nyní pomaloučku plouží spolu s fregatami a menšími loďmi po Velkém Beltu. Potřebovala plné tři týdny, než se tam z Brestu dostala, ačkoli neustále vanul západní vítr. Velký polní tábor u Saint Omeru s kapacitou 150 000 a v krajním případě 200 000 mužů, prý pro baltskou expedici, byl na papíře vytvořen už před třemi nebo čtyřmi týdny, ale do dneška tam nebyla soustředěna ani jedna brigáda. Přitom by Francouzi snadno mohli ušetřit 10 000 až 15 000 mužů pěchoty a polního dělostřelectva ze svých pobřežních posádek a nemuseli by dělat tolik povyku a pompy s okázalými polními tábory. Kde však vezmou dopravní prostředky? Museli by si najmout britské obchodní lodi a ty by, soudě podle rychlosti francouzské flotily, potřebovaly čtyři až šest týdnů, než by se jedna po druhé dostaly na válčiště. A kde by se vojsko vylodilo, kde by se soustředily brigády a divize, kde by se organizovaly štáby a intendantura? To je začarovaný kruh, ve kterém se spojenci pohybují: aby dostali pozemní armádu do oblasti Baltského moře, musí nejdříve dobýt nějaký ostrov nebo poloostrov, kde by ji mohli soustředit a zorganizovat k útoku; ale aby to mohli udělat, museli by tam nejdříve vysadit pozemní síly. Dostat se z této slepé uličky by nebylo nesnadné, jen mít dobrého admirála, který rozumí vedení války na souši natolik, aby mohl velet pozemním silám. Charles Napier je nepochybně schopen takový úkol splnit, vždyť už nejednou bojoval na souši. Ale jak se dá očekávat, že bude dosaženo nějaké akční jednoty, když moc suverénně třímá v rukou takový Aberdeen[a], když se do záležitostí armády pletou čtyři různá ministerstva, když armáda a námořnictvo si věčně leží ve vlasech a když anglická a francouzská vojska mají bojovat bok po boku a přitom si vzájemně závidí slávu i výhody.
A pak — před koncem června se ani nedají zorganizovat značnější pozemní síly pro nasazení na Baltu; a nebude-li válka do čtyř měsíců rozhodnuta a nebude-li uzavřen mír, bude nutné vzdát se všech úspěchů vojska, děla, lodi, zásoby, všechno bude třeba odvézt zpátky nebo nechat na místě, a po sedm zimních měsíců budou Rusové opět pány všeh svých pobaltských území. Z toho jasně plyne, že pro letošek žádné vážné a rozhodné útoky na pobaltské Rusko nepřicházejí v úvahu. Je už pozdě. Jedině kdyby se k západním mocnostem připojilo Švédsko, získaly by operační základnu v Baltském moři, která by jim umožnila provést zimní tažení ve Finsku. Ale i zde je začarovaný kruh, který je ovšem — stejně jako ten první — začarovaný jen pro malomyslného. Jak by se dalo od Švédska očekávat, že se přidá ke spojencům, dokud mu nedokáží vysláním pozemních sil a obsazením části Finska, že to míní vážně? Ale jak tam zase mohou západní mocnosti vyslat vojsko, dokud si nejsou jisty, že jim Švédsko poskytne operační základnu?
Na mou věru, to Napoleon Veliký, „vrah“ tolika miliónů lidí, byl se svým smělým, rozhodným, drtivým způsobem vedení války vzorem lidskosti ve srovnání s váhavými „státníky“, kteří vedou tuto ruskou válku, neboť budou-li si takto počínat dál, proplýtvají v ní nakonec daleko víc lidských životů i peněz než on.
Obrátíme-li se k Černému moři, vidíme, že se spojené flotily před Sevastopolem baví neškodným cvičením ve střelbě z velké vzdálenosti na několik bezvýznamných vnějších opevnění této pevnosti. Tuto nevinnou hru, jak se dovídáme, prováděla většina lodí po čtyři dny, a protože Rusové měli všehovšudy dvanáct řadových lodí připravených k vyplutí, nevystrčili po celou tu dobu z přístavu ani nos — k velkému podivu admirála Hamelina (viz jeho hlášení z 1. a 5. května)[138]. Tento hrdinný mořeplavec je ovšem dost starý, aby se pamatoval na doby, kdy mnohem slabší anglická eskadra nejen blokovala francouzskou eskadru, ale dokonce ji napadla v přístavu. Byl by to skutečně nesmysl očekávat, že slabší ruská eskadra opustí Sevastopol a nechá se dvojnásobným počtem lodí rozprášit a potopit, aby vykoupila „hnusný zločin“ u Sinopu!
Mezitím se dvě řadové lodi (šroubové parníky) a sedm parních fregat vydalo na cestu do Čerkeska. Dostaly rozkaz provést průzkum krymského pobřeží a potom zničit pevnůstky na čerkeském břehu. Útoku na pevnůstky se však mají zúčastnit jen tři parní fregaty, kdežto ostatní čtyři mají příkaz vrátit se k flotile, jakmile provedou důkladný průzkum Krymu. Ovšem ony tři pevnůstky, které Rusové dosud drží na čerkeském břehu — Anapa, Suchum-Kale a Redut-Kale — jsou, pokud je nám známo, dost silné a jsou vybudovány na výšinách, které zcela ovládají volné moře (s výjimkou Redut-Kale), a je otázka, zda vyslané síly stačí provést svěřený úkol, zejména když nejsou provázeny výsadkovými oddíly. Eskadra, jíž velí kontradmirál Lyons, má zároveň navázat spojení s Čerkesy, zvláště s jejich vůdcem Šámilem. Co má kontradmirál Lyons s Šámilem projednat, o tom není nic známo. Ale jedno je jisté, že mu nemůže přivézt to, co nejnutněji potřebuje, tj. zbraně a střelivo — na válečných lodích v bojovém nasazení totiž není volný prostor pro náklad. Dvě ubohé obchodní brigy nebo škunery s tímto vzácným zbožím by byly mnohem vítanější než veškerá morální, úplně bezcenná podpora pěti válečných lodí. Zároveň se dovídáme, že turecká flotila pluje týmž směrem a veze s sebou všechno nutné k vyzbrojení Čerkesů. Tak dvě spojenecké flotily provádějí totéž a jedna o druhé neví. To je věru jednota plánu a akce k pohledání! Nakonec se ještě budou navzájem považovat za Rusy a Čerkesové budou mít skvělou podívanou, až tyto dvě eskadry začnou po sobě pálit!
Spojenecké pozemní vojsko se zatím po svém vzájemně bratří v Gallipoli a Skutari a konzumuje přitom obrovské spousty tamního těžkého a sladkého vína. Ti, kteří náhodou ještě zůstali střízliví, se zaměstnávají stavbou polních opevnění, jež jsou situována a postavena tak, že na ně buďto nikdy nikdo nezaútočí, nebo je nikdy nikdo nebude hájit. Kdyby bylo ještě třeba důkazu, že ani britská, ani francouzská vláda neměly v úmyslu nijak vážně ublížit svému příteli Mikulášovi, musel by to nyní vidět i slepý podle toho, jak vojsko promarňuje čas. Aby měli záminku držet své jednotky mimo bojiště, nechávají spojenečtí velitelé kopat souvislou linii polních opevnění napříč šíjí tráckého Chersonésu. Kdekdo, a zvláště každý francouzský inženýr ví, že při polním opevňování nejsou souvislé obranné linie téměř nikdy k ničemu. Ale na to, aby budovala souvislé linie v terénu, jehož dvě třetiny se dají ovládat z výšin ležících na té straně, odkud se očekává nepřítel, na to musela přijít teprve anglo-francouzská armáda u Gallipoli. Ale protože přes všechnu snahu postupovat co nejpomaleji se musí i při hlemýždím tempu udělat nějaký pokrok, má být, jak se proslýchá, 15 000 Francouzů posláno do Varny. K čemu? Jako posádka pevnosti? Co tam budou dělat? Pomřou na zimnici a malárii.
Má-li však mít toto válčení vůbec nějaký smysl, musí přece velitelé vědět, že Turci neovládají umění manévrovat v otevřeném poli, v němž jsou zase mistry anglická a francouzská vojska. Naproti tomu Turci dovedou bránit hradby, valy, ba i průlomy proti ztečím tak skvěle, že se v tom s nimi nemohou měřit ani Francouzi, ani Angličané. Proto, a protože Varna s tureckou posádkou dokázala to, co se předtím ještě žádné pevnosti nepodařilo, že se totiž držela 29 dní po tom, co byly v jejích valech probourány tři průlomy vhodné ke zteči, proto asi jsou nedisciplinovaní Turci odvoláni z Varny a posláni proti Rusům do otevřeného pole, kdežto výborně vycvičení Francouzi, kteří jsou výteční v útoku, zato nejsou dost vytrvalí při delší obraně, jsou posláni do Varny hlídat valy.
Podle jiných zpráv jsou všechny tyto přesuny jen trik a chystají se docela jiné velké věci. Spojenecké armády prý vůbec nemíní operovat na Balkáně, nýbrž mají s podporou loďstva vykonat hrdinské činy v týle Rusů. Mají se vylodit v Oděse, odříznout nepříteli ústup a spojit se v jeho týle s Rakušany v Sedmihradsku. Kromě toho mají vyslat oddíly do Čerkeska; a konečně mají poskytnout 15 000 až 20 000 mužů k útoku na Sevastopol ze souše, zatímco flotily budou dobývat přístav. Podíváme-li se na celou dosavadní historii této války a diplomatická vyjednávání, která ji předcházela, je nám ihned jasné, odkud se tyto pověsti berou. Zrodily se v Cařihradě krátce po příjezdu maršála Leroye, obvykle nazývaného Saint-Arnaud. Kdo zná historii tohoto veleváženého pána[b], pozná ihned podle tohoto vychloubání, že jde o muže, který si vysloužil své nynější vysoké postavení chvástáním, ačkoli byl jako důstojník třikrát vyhozen z armády.
Stručně shrnuto, vypadá teď válečná situace takto: Anglie a zejména Francie jsou „nevyhnutelně, i když proti své vůli“ nuceny nasadit největší část svých sil na Východě a v Baltském moři, to jest na dvou předsunutých křídlech vojenského postavení, jehož nejbližším středem je Francie. Rusko obětuje své pobřeží, své loďstvo i část svých vojsk, jen aby západní mocnosti úplně zatáhlo do této akce, odporující veškeré strategii. Jakmile se tak stane, jakmile bude potřebný počet francouzských jednotek odeslán z domova do vzdálených končin, postaví se Rakousko a Prusko na stranu Ruska a zahájí ihned s mohutnou přesilou pochod na Paříž. Podaří-li se tento plán, nebude mít Ludvík Napoleon po ruce žádné síly, které by tomuto úderu čelily. Avšak existuje síla, která se může „mobilizovat“ při každé nečekané události a která může „zmobilizovat“ i Ludvíka Bonaparta a jeho přisluhovače, jako už předtím zmobilizovala nejednoho vládce. Tato síla dokáže odrazit každý takový vpád a už jednou to spojené Evropě dokázala. A buďte ujištěni, že tato síla — Revoluce — bude pohotově toho dne, až bude zapotřebí jejího zásahu.
Napsal B. Engels 22. května 1854
Otištěno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 108 z 27. května 1854
s podpisem K. M. a jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4101 z 9. června 1854Podle textu v „The Peopleʼs Paper“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V „New-York Daily Tribune“ zde doplněno: „a Palmerston“. (Pozn. red.)
b V „New-York Daily Tribune“ zde doplněno: „příležitostně Vám ji vylíčím“. (Pozn. red.)
137 Tento článek otištěný v „Peopleʼs Paper“ byl uveřejněn i v „New-York Daily Tribune“ pod titulem „Válečné události v Baltském a Černém moři. Anglo-francouzský systém vedení války“.
Redakce „Peopleʼs Paper“ otiskla před článkem tuto poznámku: „Abychom získali místo pro níže uveřejněný výborný článek, jehož autorem je slavný evropský politik žijící nyní v Anglii, jsme nuceni vynechat náš obvyklý přehled událostí.“
138 Jde o hlášení admirála Hamelina francouzské vládě z 1. a 5. května 1854 o činnosti spojeneckých flotil v Černém moři po bombardování Oděsy. Hlášení byla zkráceně uveřejněna v listu „Moniteur universel“ 21. května 1854.