Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Reorganizace anglické vojenské správy. —
Rakouské výzvy. — Hospodářská situace v Anglii. —
Saint-Arnaud
Londýn, v pátek 9. června 1854
Řeč, kterou pronesl Kossuth v Sheffieldu, je nejvýznamnější ze všeho, co řekl za svého pobytu v Anglii. Přesto jí však lze ledacos vytknout. Tak jeho historické exkursy jsou často nesprávné. Například datovat úpadek Turecka od doby, kdy Sobieski přispěchal na pomoc rakouskému hlavnímu městu,[145] to je tvrzení, pro které by se těžko shledávaly důkazy. Studie Hammerovy[146] nade všechnu pochybnost dokazují, že organizace turecké říše byla už tehdy ve stavu rozkladu a že osmanská sláva a síla rychle pohasínaly už nějaký čas před tímto obdobím. Stejně nesprávné je tvrzení, že se Napoleon vzdal myšlenky napadnout Rusko z moře ne proto, že neměl loďstvo a že mu nadvládu nad oceánem vyrvali z rukou Britové, ale z nějakých jiných důvodů. Vyhrožovat Anglii, že kdyby uzavřela spojenectví s Rakouskem, Uhry by se spojily s Ruskem, to byla velká nepředložcnost. Především se tím dává do rukou zbraň vládním novinám, a „Times“ toho také hned plně využily a „usvědčily“ všechny revolucionáře, že jsou agenty Ruska. Za druhé to znělo prapodivně z úst muže, jehož vláda už roku 1849 nabídla uherskou korunu ruskému careviči. A konečně by Kossuth těžko popřel, že kdyby se tato jeho hrozba někdy uskutečnila — ať už z jeho iniciativy či z iniciativy někoho jiného — byla by maďarská národnost odsouzena k zániku, protože většina obyvatelstva Uher jsou Slované. Rovněž byla chyba dělat z války proti Rusku válku svobody proti despotismu. Nejen proto, že kdyby tomu tak bylo, byl by představitelem této svobody takový Bonaparte, ale kromě toho je přece otevřeně doznávaným cílem této války zachování rovnováhy sil a vídeňských smluv — právě těch smluv, které berou národům všechnu svobodu a nezávislost.
Ostřejší řeč než obvykle měl i pan Urquhart v Birminghamu a znovu v ní obvinil koaliční vládu ze zrady. Jenže vzhledem k tomu, že se pan Urquhart zásadně rozchází s jedinou stranou, která je schopna odstranit prohnilou parlamentní základnu, o niž se opírá koaliční vláda oligarchie, všechny jeho řeči jsou jen mluvením do větru.
Lord John Russell oznámil včera večer v Dolní sněmovně vytvoření zvláštního ministerstva války; v tomto ministerstvu ovšem nemají být sloučeny všechny různé odbory, které dosud tvořily vojenskou správu, nýbrž nové ministerstvo má nad nimi mít jen nominální vrchní dohled. Jediná výhoda plynoucí z této změny je vytvoření nového ministerského křesla. Co se týče jeho obsazení, přinesl včerejší „Morning Post“ zprávu, že frakce peelovců[147] v kabinetu prosadila svou a že se novým ministrem války stane vévoda z Newcastlu, kdežto lordu Johnu Russellovi budou nabídnuty kolonie. Včerejší večerní „Globe“ potvrdil tuto zprávu a dodal, že ježto lord John asi odmítne, bude ministrem pro kolonie jmenován sir George Grey. Ačkoli peelovské noviny se stále tváří, jako by nevěděly, jak dopadlo konečné rozhodnutí, dnešní palmerstonovské noviny oznamují jako fakt, že byli jmenováni vévoda z Newcastlu a sir George Grey.
„Morning Post“ poznamenává k rakouským „kategorickým výzvám“:
„Máme důvod se domnívat, že Rusko nepřejde rakouské výzvy mlčením, ani je nezamítne, a nepřekvapí nás, dovíme-li se v dohledné době, že Rusko je ochotno přijmout rakouský návrh na úplné vyklizení tureckého üzemí pod tou podmínkou, že Rakousko sjedná příměří s vyhlídkou na vyjednávání.“
Dnešní „Morning Chronicle“ rovněž připouští, že „tyto výzvy by mohly mít nesmírný význam“. Ale zároveň dodává, že výzvy není třeba brát jako ultimátum, že jsou stylizovány v obvyklém zdvořilém tónu, a roztržka by přicházela v úvahu jen v případě, že by Rusko výzvy úplně ignorovalo. Kdyby Rusko dalo vyhýbavou odpověď nebo učinilo jen částečné ústupky, následovaly by další návrhy a nová vyjednávání.
Předpokládejme na chvíli, že domněnka listu „Post“ je správná a že by se uskutečnila; je zřejmé, že pak by úsluha prokázaná Rakouskem zajistila jen další příměří výhodné pro Rusko. Je docela pravděpodobné, že se něco podobného zamýšlelo za předpokladu, že mezitím padne Silistra, a tak bude zachována „carova důstojnost a čest“. Ale celý tento plán se zhroutí, jestliže se Silistra bude držet a chrabrost Turků nakonec donutí spojenecké armády, aby přes všechnu nechuť spojeneckých velitelů a vlád zahájily vojenské akce.
Jestliže může něco trochu zpestřit jednotvárnou podívanou na neustálé hrubé chyby a nedopatření této války, pak je to směšná nejistota anglického tisku a veřejnosti o ceně a reálnosti spojenectví mezi západními a německými mocnostmi. Sotva Rakousko vyrukovalo k všeobecnému uspokojení s „kategorickými výzvami“, už jsou zase všichni znepokojeni zprávou o schůzce rakouského a pruského monarchy, která podle slov „Times“ „nevěstí západním mocnostem nic dobrého“.
Ministerstvo obchodu uveřejnilo přehledy za poslední měsíc. Výsledky jsou ménč příznivé než v předcházejících měsících. Proclená hodnota exportu klesla o 747 527 liber št. ve srovnání s týmž měsícem roku 1853. Nejvíc bylo postiženo zboží závislé na manchesterských trzích, ale úbytek vykazuje i plátenictví, vlnařství a hedvábnictví.
V pravidelném měsíčním bulletinu birminghamské firmy Sturge čteme, že pšenice dobře nevzklíčila, ani dobře nevzrostla; vysvětluje se to takto:
„Pro vysoké ceny osiva bylo zaseto méně obilí na akr než jiná léta, a špatná kvalita pšenice z loňské úrody zřejmě způsobila, že zaseté zrno nevzešlo tak, jako kdyby to bylo zrno z dobré sklizně.“
„Mark-Lane Express“ k tomu poznamenává:
„Tento závěr nám připadá velmi pravděpodobný a stojí jistě za povšimnutí, protože z nezdravého zrna může sotva vyrůst tak zdravé osení, jaké by vzešlo za příznivějších okolností. Růst nové úrody bude sledován se zvláštním zájmem, ježto se všeobecně přiznává, že zásoby nejen u nás, ale skoro ve všech částech světa se v důsledku mimořádně slabé sklizně z roku 1853 velmi ztenčily. Výše cen bude v budoucnu záviset především na počasí; dnešní cena pšenice je příliš vysoká, než aby povzbuzovala ke spekulaci, a třebaže je víc než pravděpodobné, že dodávky z ciziny nebudou v příštích třech měsících zdaleka tak hojné jako dosud, přesto nevyskytne-li se nic, co by zvýšilo obavy o výsledky příští sklizně, budou se ti, kdo mají staré zásoby, jich chtít samozřejmě zbavit, kdežto mlynáři a ostatní zvolí asi vyčkávací taktiku... Přitom se nesmí zapomínat, že země vcelku trpí nedostatkem pšenice.“
Půjdete-li v tyto dny londýnskými ulicemi, narazíte určitě na shluk lidí před vlasteneckými obrazy představujícími zajímavou skupinu „tří zachránců civilizace“, sultána, Bonaparta a Viktorie. Abyste mohli plně ocenit kvality osob, jimž byla nyní svěřena záchrana civilizace, když předtím „zachránili společnost“, načrtnu portrét jejich generalissima, maršála Saint-Arnauda[148].
Slavné červencové dny[149] vysvobodily Jacques Leroye (jak se jmenoval původně) neboli Jacques Achilla Leroye de Saint-Arnaud (jak se podpisuje nyní) ze spárů věřitelů. Tehdy stál před velice vážnou otázkou, jak nejlépe využít toho, že se francouzská společnost náhlým zhroucením starého režimu ocitla v úplném zmatku. Achille se nezúčastnil třídenní bitvy, ani nemohl tvrdit, že se jí zúčastnil, protože bylo všeobecně známé, že v onu pamětihodnou dobu byl pečlivě zavřen pod zámkem v kobce Sainte-Pélagie. A tak si nemohl jako mnoho jiných tehdejších dobrodruhů osobovat nárok na nějakou odměnu pod falešnou záminkou, že je červencovým bojovníkem. Naopak, úspěch buržoazního režimu se nezdál nijak příznivý pro tohoto známého příslušníka spodiny pařížské bohémy, který vždy slepě vyznával legitimismus a nikdy nenáležel ke společnosti „Aide-toi“[a] (tuto neprozíravost napravil tím, že se stal jedním z prvních členů Společnosti 10. prosince[150]), ani nehrál žádnou úlohu ve velké „komedii patnácti let“. Achille se však přece jen něčemu naučil z umění improvizace od svého bývalého učitele pana E. de P. Dal se směle ohlásit na ministerstvu války a tvrdil, že je poddůstojník, který v době restaurace vystoupil z armády z politických důvodů. Byl vyloučen z gardes du corps[b], vyhnán z korsické legie, nenastoupil k 51. pluku, když tento pluk odcházel do kolonií, a to všechno dovedl hravě změnit v důkazy svého nezkrotného vlastenectví a perzekuce ze strany Bourbonů. Jeho vojenský osobní list ho sice usvědčoval ze lži, ale ministerstvo války se tvářilo, jako by věřilo, že to všechno je pravda. Odchodem četných důstojníků, kteří odmítli složit přísahu Ludvíku Filipovi, se uprázdnilo mnoho míst, která bylo třeba obsadit, a každé veřejné odpadlictví od legitimismu, ať už byly motivy této konverze jakékoli, se přijímalo jako cenná podpora uzurpátorovy vlády. A tak byl Achille povolán k službě v 64. řadovém pluku, ale musel spolknout to pokoření, že byl prostě jen rehabilitován v hodnosti poddůstojníka, zatímco jiní, kteří vystoupili za restaurace ze služby, byli hned povýšeni.
Čas a dřívější poddůstojnická hodnost nakonec Achillovi dopomohly k hodnosti poručíka. Zároveň se mu naskytla příležitost uplatnit své speciální nadání k servilnímu odpadlictví. Roku 1832 byl jeho pluk ubytován v Parthenay, uprostřed legitimistického povstání ve Vendée. Jeho staré styky s některými dřívějšími příslušníky královské gardy soustředěnými kolem vévodkyně de Berry mu umožnily spojovat vojenskou službu se službou policejního špicla — kombinace obdivuhodně vyhovující jeho géniu dozrálému v londýnských hernách a pařížských cafés borgnes[c]. Vévodkyně, kterou panu Thiersovi prodal žid Deutz, byla zatčena v Nantes a Achille byl pověřen úkolem doprovodit ji do Blaye, kde měl působit pod velením generála Bugeauda jako jeden z jejích žalářníků. Ve snaze, aby nepropásl příležitost co nejokatěji projevit horlivost pro zájmy dynastie, to přehnal a pohoršil dokonce i samotného Bugeauda tím, jaké nízké služby byl ochoten konat policii a jak hrubě se k vévodkyni choval. Bugeaud ovšem neměl pravomoc propustit pobočníka, kterého policie pověřila zvláštním úkolem hlídat vévodkyni a který byl přímo podřízen policejnímu komisaři panu Jolymu, podléhal tedy konec konců spíš ministerstvu vnitra než války. Budoucí generalissimus anglo-francouzských branných sil plnil funkci porodní báby, neboť byl zvláště pověřen konstatovat a dosvědčit vévodkynino těhotenství, což bylo odhalení, jež zasadilo stoupencům starého režimu smrtelnou ránu. V této souvislosti se také poprvé objevilo jméno pana de Saint-Arnaud v „Moniteuru“, kde čteme v květnu 1853, že
„pan Achille de Saint-Arnaud, čtyřiatřicetiletý, s trvalým bydlištěm v Paříži, ordonanční důstojník generála Bugeauda, byl vyzván, aby ve své úřední funkci podepsal listinu o narození dítěte, jež vévodkyně povila ve vězení 10. května 1833.“
Dvorný Saint-Arnaud zůstal i nadále věrný své roli žalářníka a doprovázel vévodkyni i na palubě korvety, která ji dopravila do Palerma.
Když se vrátil do Francie, stal se Achille terčem posměchu a obětním beránkem celého pluku, kde sloužil. Ostatní důstojníci ho nenáviděli, ani ho nezvali na své réunions[d], projevovali vůči němu tak neskrývaně krajní pohrdání, že ho to rozzuřovalo; celý pluk ho bojkotoval, a tak mu nezbývalo než se utéci do alžírské cizinecké legie, která se tehdy organizovala v Paříži pod vedením plukovníka Bedeaua. Tuto cizineckou legii by bylo možné výstižně charakterizovat jako Společnost 10. prosince evropských armád. Známí hrdlořezi, zkrachovalí dobrodruzi, zběhové ze všech končin, zkrátka a dobře odpad evropských armád, tvořili jádro tohoto elitního sboru, který byl právem nazýván refugium peccatorum[e]. Nikde se nemohl Achillův génius rozvinout tak příznivě jako právě v družném středu takovéhoto sboru, jehož oficiální poslání ho chránilo před drápy policie, zatímco morální profil jeho příslušníků odstraňoval všechny zábrany, které jinak drží zpátky důstojníky pravidelné armády. Přes svou obvyklou marnotratnost byl Achille tentokrát tak skoupý na důkazy vojenské odvahy a zdatnosti, že po celé další čtyři roky vegetoval na podřízeném místě poručíka 1. praporu cizinecké legie, až byl 15. srpna 1837 znovu povýšen do hodnosti kapitána. Je smůla, že ve francouzské armádě je pokladna praporu svěřena pod dohled kapitánů, kteří odpovídají za výplatu žoldu mužstvu a za jeho zásobování. A pokladny, to bylo právě nejzranitelnější místo našeho moderního Achilla, a tak se stalo, že několik měsíců po jeho povýšení se u něho v pokladně přišlo na strašný schodek. Když generální inspektor pan de Rulhière objevil tuto zpronevěru, trval na potrestání našeho kapitána. Hlášení ministerstvu bylo hotovo a mělo být právě odesláno, a pan de Saint-Arnaud by byl býval navždy ztracen, nebýt plukovníka pana Bedeaua, který pohnut zoufalstvím svého podřízeného uchlácholil rozlíceného generála Rulhièra.
Saint-Arnaud má zcela svérázný způsob, jak projevovat vděčnost za prokázané laskavosti. Když byl v předvčer státního převratu ustanoven ministrem války, dal generála Bedeaua zatknout a jméno generála Rulhièra vyškrtnout ze seznamu důstojnického sboru. Rulhière mu zaslal následující dopis, který nechal kolovat mezi svými přáteli Paříži a který uveřejnil v belgických novinách.
„Roku 1837 generál Rulhière odmítl zlomit kord kapitána Leroye de Saint-Arnaud, ježto ho nechtěl připravit o čest. Roku 1855 ministr války Leroy de Saint-Arnaud, ježto nemohl připravit generála Rulhièra o čest, zlomil jeho kord.“
Napsal K. Marx 9. června 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4114 z 24. června 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Člověče‚ pomoz si. (Pozn. red.)
b — královské gardy. (Pozn. red.)
c — pokoutních krčmách. (Pozn. red.)
d — schůzky, večírky. (Pozn. red.)
e — útočiště hříšníků. (Pozn. red.)
145 Míní se tu porážka turecké armády u Vídně 12. září 1683 rakousko-německo-polskými vojsky, při níž sehrála rozhodující úlohu polská vojska pod velením Jana Sobieského. Tato porážka zastavila postup Turků do střední Evropy.
146 Joseph Hammer-Purgstall, „Geschichte des Osmanischen Reiches, grossentheils aus bisher unbenützten Handschriften und Archiven“ [„Dějiny osmanské říše, sestavené převážně z dosud nepoužitých rukopisů a archívů“], sv. 1—10, Pešť 1827—1832.
147 Peelovci — skupina umírněných toryů, kteří se seskupili kolem Roberta Peela a podporovali jeho politiku ústupků obchodní a průmyslové buržoazii v oblasti hospodářské politiky, ovšem při zachování politické vlády velkostatkářů a peněžníků. Roku 1846 prosadil Peel v zájmu průmyslové buržoazie zrušení obilních zákonů, což vyvolalo prudkou nespokojenost toryovských ochranářů a vedlo k rozkolu toryovské strany a vzniku peelovské frakce. Po smrti Peelově roku 1850 tvořili peelovci politickou skupinu bez vlastního programu. Peelovci se zúčastnili koaliční vlády Aberdeenovy (1852—1855). Koncem padesátých a začátkem šedesátých let splynuli peelovci s liberální stranou.
148 V Marxově zápisníku je poznámka, že 6. června 1854 odeslal do redakce „New-York Daily Tribune“ článek o Saint-Arnaudovi. Tento článek list neotiskl.
149 Marx tu má na mysli francouzskou buržoazní revoluci z července 1830.
150 „Člověče, pomoz si, a Bůh ti pomůže“ — tak se nazývala politická společnost umírněně liberálního směru založená ve Francii roku 1827 za účasti osob, které se později uplatnily za červencové monarchie (Guizot, Barrot, Lafayette aj.); do této společnosti vstoupila též skupina buržoazních republikánů (Flocon, Godefroy, Cavaignac aj.).
Společnost 10. prosince — tajná bonapartistická společnost založená roku 1849, skládající se většinou z deklasovaných živlů. Podrobnou charakteristiku Společnosti 10. prosince podal Marx ve svém díle „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).