Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Evakuace Moldavska a Valašska. — Polsko. —
Požadavky španělského lidu
Londýn, v pátek 11. srpna 1854
Včerejší „Moniteur“ přináší zprávu, že
„ruský vyslanec ve Vídni oznámil rakouskému kabinetu, že car Mikuláš nařídil úplnou evakuaci Valašska a Moldavska. Přes toto prohlášení vyměnil si hrabě Buol 9. srpna nóty s baronem de Bourqueneyem a lordem Westmorlandem; z těchto nót vyplývá, že Rakousko sdílí názor Francie a Anglie, že je nutné vyžádat si od Ruska záruky, aby se zabránilo novým komplikacím rušícím klid v Evropě, a zavazuje se až do obnovení všeobecného míru neuzavírat s petrohradským kabinetem žádnou smlouvu, dokud tyto záruky nedostane.“
Jaké záruky to mají být, je vidět z dnešních „Times“. Za prvé evakuace podunajských knížectví, za druhé vystřídání ruského protektorátu celoevropským; za třetí „revize dohody o úžinách a přijetí opatření, která by omezila převahu Ruska na moři tak, aby neohrožovala existenci Turecka a svobodu plavby po Černém moři a v ústí Dunaje“.
Zprávu „Moniteuru“ vcelku potvrzuje to, co na včerejší schůzi Sněmovny lordů prohlásil lord Clarendon. Víme také z jiných pramenů, že ruský hlavní stan byl přenesen do Buzau, čtyři ruské pluky překročily Prut a naproti tomu rakouská vláda odvolala příkaz, podle něhož měly některé oddíly posílit armády, rozmístěné v několika sledech na hranicích Sedmihradska a Haliče.
Historie válečnictví sotva asi zná podivnější operaci, než je tato evakuace podunajských knížectví ruskou armádou. Fakt je, že se nedá vysvětlit z žádného strategického hlediska, nýbrž jen z hlediska diplomatického. Jak jsme už psali v „Tribune“, dohodly si Rakousko a Rusko mezi sebou plán, podle něhož měli Rakušané obsadit knížectví, hned jak bude dobytím Silistry uspokojena carova ctižádost; na možnost ruské porážky se pamatovalo ve zvláštní doložce, podle níž mělo dojít k rakouské okupaci, i když Silistra nebude dobyta. A tak den před tím, než Rusové přestali obléhat Silistru, byla mezi Tureckem a Rakouskem uzavřena smlouva opravňující Rakousko ke vstupu do Valašska.[214] Smlouva sledovala trojí cíl: za prvé nepustit Turecko do knížectví; za druhé „vytvořit kordón proti revoluční nákaze podél celé rakouské hranice“, a konečně zajistit ruské armádě bezpečný ústup. Tuto smlouvu, jak se dá s jistotou vyvodit z přiznání lorda Clarendona, vnutil Portě anglický vyslanec v Cařihradě lord Stratford de Redcliffe; zároveň vydal díván nařízení nechat Rusy ustoupit bez pronásledování. Překotný ústup Rusů od Dunaje nelze tedy vysvětlit jinak než tím, že byl dohodnut mezi Ruskem a Rakouskem. Rakušané původně stanovili, že jejich vojsko vstoupí do Valašska 3. července. Proč se zpozdili? Tím, že vymáhali na Portě jeden ústupek za druhým: jednak pokud jde o formu vlády, která má být nastolena ve Valašsku; za druhé pokud jde o to, aby nepustili Turky do jejich vlastních provincií. Potom Rakušané oznámili, že obsazují-li Valašsko, neznamená to, že vypovídají válku. Lord Clarendon praví:
„Koncem června, když se Rusové chystali evakuovat Valašsko, vyslala rakouská vláda důstojníka ze štábu generála Hesse, aby informoval spojenecké velitele, že rakouská vláda zamýšlí obsadit jménem sultánovým část Valašska za tím účelem, aby tam obnovila jeho moc; ale že tam Rakušané nebudou vystupovat jako válčící strana, protože Rakousko není ve válečném stavu s Ruskem a dosud neobdrželo odpověď na požadavky, které mu zaslalo.“
Tato hloupá upřímnost Rakouska způsobila rozpaky, a tak bylo zapotřebí dalšího odkladu. Pak přišel protest Pruska, které bylo žárlivé na to, že se rakouská sféra vlivu na Dunaji rozrůstá. Obě tyto mocnosti jsou sice nástrojem Ruska, ale to jim nijak nebrání v tom, aby na sebe navzájem sočily, jak jasně dokazuje „bramborová válka“ z roku 1850[215]. Kdyby si byl pan Urquhart důkladně pročetl varšavský protokol z téhož roku, nikdy by mu nebyla přišla na mysl pošetilá myšlenka udělat najednou z Pruska evropskou baštu proti Rusku.
Když Rusové viděli, že Rakousko propáslo vhodnou chvíli, udělali čelem vzad, přestože už začali ustupovat, a postupovali znovu k Dunaji, protože kdyby byla evakuace Valašska skončila dřív, než se Rakušané dali na pochod, byli by Rakušané ztratili jakoukoli záminku ke vstupu do knížectví. Mezitím se však turecký generál v Ruščuku[a], abychom použili výrazu listu „Times“, „v domnění“, že Rusové na celé čáře ustupují, přepravil do Giurgiu a způsobil jim takovou porážku, že nebylo ani pomyšlení na jakýkoli pokus znovu zaujmout postavení podél Dunaje. Po této porážce byli Rusové nuceni vážně pomýšlet na ústup; k tomuto rozhodnutí je pobízelo i vědomí, že takzvaní spojenci Turecka už nebudou moci dál být nečinní a že anglická vláda bude nucena s ohledem na armádu a na veřejné mínění něco proti nim podniknout. Ústupem z podunajských knížectví vzrostly obranné síly Rusů v Besarábii a na Krymu. Tak jsme se z telegrafické zprávy dověděli, že ruské pluky z Besarábie a z Chersonu se mají co nejrychleji přesunout na Krym a na jejich místo mají nastoupit pluky z Moldavska.
Dalo se předpokládat, že si Turci nedají ujít dobrou příležitost. 6. srpna vstoupil jejich předvoj pod velením Iskandera bega do Bukurešti a turecký generál přijal deputaci hlavního města Valašska právě ve výroční den, kdy roku 1853 do tohoto města vstoupili nepřátelé Turecka.
A tak Rakušané zase propásli příležitost a ztratili záminku ke vstupu do Valašska. Okupace v této chvíli by je nutně vehnala do srážky s Turky. A tak zatímco rakouské noviny obviňují Turky, že jejich postup na Bukurešť je porušením smlouvy, obviňuje zase anglický vládní tisk Rakušany a vytýká jim, že svou pomalostí a hloupostí zmařili tak důmyslně nastrojený plán. Tak například čtvrteční „Times“ píší:
„Svým váháním ztratili Rakušané všechny výhody plynoucí z postavení, které mohli zaujmout v podunajských knížectvích. Ömer paša využil této okolnosti a kráčí v patách za ustupující armádou. Valašsko je teď z větší části obsazeno vojsky sultánovými. Dunaj od Ršavy až po Galac je v jejich rukou, a sotva asi bude moci nějaká zahraniční mocnost žádat, aby turecký velitel odešel z provincie, na kterou má právo pána a kterou získal statečností své armády.“
A tak Rakušané mohou obsadit už jen Moldavsko.
Skoro všechny zprávy z Cařihradu z 30. července mluví v náznacích o zamýšlené expedici na Krym. 27. července se vrátila eskadra dvaceti lodí, která pod velením admirála Bruata a v doprovodu generálů Browna a Canroberta vyplula 21. července z Balčiku na průzkum pobřeží od Anapy k Sevastopolu. Canrobert a Brown po návratu okamžitě odjeli do Varny, aby oznámili Saint-Arnaudovi a lordu Raglanovi výsledky svého poslání. Anglo-francouzská vojska byla rozmístěna mezi Varnou a Küstendžem, aby se usnadnilo naloďování. K tomuto nalodění muselo dojít 29. nebo 30. července. Turecká flotila už vyplula na Černé moře a všechny anglo-francouzské námořní síly se zřejmě soustředily k 1. srpnu v oblasti Varny, protože v té době tam směřovalo velké množství vojenských transportů. O tom, kam mají být tyto síly poslány, píše „Gazette du Midi“:
„Někteří hovoří o Anapě a sousední pevnosti, kde je dohromady asi 20 000 vojáků; dobytí těchto pevností by okamžitě vytvořilo spojení mezi Abcházií, Čerkeskem a Krymem, takže Čerkesové by se pak snadno mohli zúčastnit jakéhokoli útoku na Krym. Podle jiných má útok směřovat proti Oděse, jejíž posádku v této chvíli tvoří asi 40 000 mužů; spojenecká vojska by se tam mohla opevnit a přezimovat a mohla by na jedné straně ohrožovat Besarábii a na druhé straně Krym. Třetí verze označuje jako cíl útoku Nikolajev, kde jsou arzenály ruské armády; toto město leží v trojúhelníku uzavřeném z východu Dněprem a ze západu Bugem.“
Dobrudžu Rusové úplně vyklidili a nyní ji obsadilo 36 000 Turků a Francouzů. Turci jsou v Babadagu a dostali prý rozkaz provést útok na Tulceu, Francouzi pak mají zaútočit na Galac.
16. července prý anglické parníky „Spitfire“ a „Vesuvius“ úplně zničily malé městečko opevněné Rusy v Sulinském hrdle, už předtím částečně rozstřílené; nebyl prý ušetřen ani jeden dům kromě majáku a kostela.
V Bílém moři se Angličané vylodili v jednom bodě na břehu Oněgy a zničili jakousi vesnici.
Případ lodi „Vladimir“ v Černém moři[216] vyvolal prudké útoky „Timesů“ na admirála Dundase. „Herald“ na to odpověděl takto:
„Když Charles Napier v Baltském moři dovolil flotile ze Sveaborgu, aby se dostala bez překážek na své kotviště, když umožnil Hangö, aby se důkladně opevnilo, a potom je zcela zbytečně bombardoval, když připustil, aby byly odstraněny bóje, což mělo za následek, že se potopilo několik lodí, ‚Times‘ se o tom ani nezmínily. U admirála Dundase je to ovšem něco docela jiného.“
Z dopisů z Paříže z 9. srpna se dovídáme, že francouzská východní armáda má být rozmnožena o 50 000 vojáků. I kdyby válka jinak nepřinesla žádný užitek, bude mít aspoň tu zásluhu, že zbaví Francii armády prosincových hrdinů.
Snad jste si všimli, že ruský car po neúspěších v Turecku začal znovu používat titulu „král polský“, kterého se po svém vítězství v Uhrách vzdal jako zbytečného, protože se všeobecně mělo za to, že poruštění Polska je hotová věc. V dopise z Varšavy z 1. srpna, uveřejněném ve vídeňské „Presse“, čteme:
„Nadcházející příjezd cara do Varšavy bude prý provázen některými ústupky Polákům v národnostní otázce. Bude prý svolána státní rada, o které se mluví ještě v organickém statutu Království polského z roku 1832. Budou prý znovu otevřena veřejná učiliště, bude zavedeno používání polštiny v oficiálních dokumentech, každoroční uveřejňování státních výdajů a příjmů a Poláci dostanou právo schvalovat přímé daně. Kolují také pověsti, že bude obnovena polská armáda, ale pod velením ruských důstojníků. Byly dokončeny odvody čtvrté třídy. Ještě nikdy neneslo obyvatelstvo takové břemeno kontribucí.“
Také v „Düsseldorfer Zeitung“ ze 7. srpna čteme:
„Podle zpráv z Varšavy svolal generál Ridiger, místodržitel Království polského, maršálky polské šlechty a vyzval je, aby se obrátili na cara s peticí o obnovu nezávislého polského království.“
Z různých stran se už navrhovalo všelijaké řešení polské otázky, ale ještě nikdy nikdo nepřišel na takové řešení, jaké navrhl a nařídil ruský generál.
Z Kodaně se dovídáme, že slabomyslný dánský král v doprovodu ministra vnitra pana de Tillische odplul do Karlskrony, kde se má setkat se švédským králem. Tillisch patří k nejfanatičtějším stoupencům Ruska a všeobecně se soudí, že účelem setkání obou králů je obnovit spojenecký svazek s Ruskem, známý jako severská ozbrojená neutralita.[217] Jestliže Dánsko a Švédsko zamýšlejí zachovávat neutralitu vůči Rusku, nijak z toho neplyne, že ji hodlají zachovávat i vůči Anglii a Francii, jak ukazuje tato okolnost: před několika dny prováděl generál Meza, vrchní velitel dánského dělostřelectva, přehlídku dělostřelectva národní gardy a při té příležitosti pronesl nezvykle plamennou řeč, v níž poukázal na to, že se možná blíží den, kdy král zavolá dělostřelectvo národní gardy spolu s dělostřelectvem armády k společné obraně skandinávské vlasti.
Zítra bude odročen parlament.
„Letošní zasedání se vyznačuje odkládáním řešení, stejně jako se krymské tažení vyznačuje odkládáním vojenských operací.“
Před několika dny otiskl časopis „Charivari“[218] karikaturu zobrazující španělský lid, jak bojuje proti sobě, a nad jeho hlavami se dva kavaleristi, Espartero a OʼDonnell, navzájem objímají. „Charivari“ mylně pokládal za konec revoluce to, co je teprve jejím začátkem. Boj mezi OʼDonnellem a Esparterem se už rozpoutal, a nejen mezi nimi, ale i mezi vysokými vojenskými vůdci a lidem. Vládě příliš nepomohlo, že jmenovala toreadora Puchetu vrchním dozorcem na jatkách, že ustanovila výbor pro odměňování barikádníků a konečně že jmenovala dva Francouze, Pujola a Delmase, dějepisci revoluce. OʼDonnell si přeje, aby kortesy byly voleny na základě zákona z roku 1845, Espartero, aby byly voleny podle ústavy z roku 1837,[219] a lid — všeobecným hlasováním. Lid odmítá složit zbraně, dokud nebude uveřejněn program vlády, protože program vyhlášený v Manzanarcsu[b] už neodpovídá jeho požadavkům. Lid žádá zrušení konkordátu z roku 1851[220], konfiskaci jmění kontrarevolucionářů, zprávu o stavu financí, zrušení všech smluv na stavbu železnic a jiných podvodných smluv na veřejné práce a konečně ustavení zvláštního soudu k souzení královny Kristýny. Její dva pokusy o útěk se nepodařily, protože jí v tom ozbrojený lid zabránil. „El Tribuno“ předkládá účet, podle něhož dluží Kristýna státní pokladně: dvacet čtyři milióny, které nezákonně pobírala z titulu regentství v letech 1834 až 1840, dvanáct miliónů, které dostala, když se po třech letech nepřítomnosti vrátila z Francie, a třicet pět miliónů, které jí vyplatila státní pokladna na Kubě. A to je ještě celkem mírný účet. Vždyť Kristýna, když opouštěla v roce 1847 Španělsko, vzala s sebou spousty peněz a skoro všechny španělské korunovační klenoty.
Napsal K. Marx 11. srpna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4166 z 25. srpna 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Ömer paša. (Pozn. red.)
214 Rakousko-turecká smlouva, která dávala Rakousku právo obsadit na dobu války Moldavsko a Valašsko, až z nich budou evakuována ruská vojska, byla podepsána 14. června 1854.
215 „Bramborová válka“ se ironicky říkalo rakousko-pruské válce o bavorské dědictví (1778—1779), za níž se skoro všechny vojenské operace omezovaly na různé manévry, jimiž se měl nepříteli odříznout přísun potravin.
Zde nazývá Marx „bramborovou válkou“ konflikt mezi Rakouskem a Pruskem, který vypukl na podzim roku 1850 a byl v podstatě bojem o hegemonii v Německu (viz též poznámku [163]).
216 Míní se tu akce ruské válečné lodi „Vladimir“ v Černém moři. Počátkem srpna 1854 vyplul „Vladimir“ ze Sevastopolu směrem k Bosporu, napadl anglický parník „Cyclop“ a potopil několik tureckých lodí. Nenarazil na odpor anglo-francouzského loďstva a vrátil se bez úhony do Sevastopolu.
217 Deklarace o ozbrojené neutralitě vyhlášená Kateřinou II. 11. března (28. února) 1780 v době americké války za nezávislost (1775—1783) byla namířena proti Anglii. Vyhlašovalo se v ní právo neutrálních lodí hájit se na moři zbraněmi, budou-li napadeny loďmi válčících států, právo neutrálních států svobodně obchodovat s válčícími mocnostmi, zásada nedotknutelnosti nepřátelského majetku, jestliže se plaví pod neutrální vlajkou, a respektování blokády jen v tom případě, je-li vstup do blokovaného přístavu fakticky uzavřen válečným loďstvem. Tato deklarace se stala podkladem konvence uzavřené mezi Ruskem a řadou jiných států. V letech 1780—1783 se k ní připojily Dánsko, Švédsko, Holandsko, Prusko, Rakousko, Portugalsko a království obou Sicílií.
218 „Le Charivari“ [„Kočičina“] — francouzský satirický časopis buržoazně republikánského zaměření; vycházel v Paříži od roku 1832; za červencové monarchie jízlivě útočil na vládu; roku 1848 přešel do tábora kontrarevoluce.
219 Roku 1845 schválily kortesy zákon o revizi ústavy z roku 1837 (viz poznámku [176]); podle nového zákona se značně zvyšoval volební census, královská moc dostávala neomezené právo jmenovat senátory, rušilo se právo kortesů scházet se bez zvláštního svolení monarchy a král také určoval okruh otázek, které kortesy směly projednávat.
220 Konkordát mezi římským papežem Piem IX. a španělskou královnou Isabelou II. byl uzavřen 16. března 1851 a schválen kortesy v říjnu 1851. Podle této smlouvy se španělská koruna zavazovala vyplácet katolické duchovní ze státní pokladny, zastavit konfiskaci církevní půdy a vrátit klášterům pozemky zkonfiskované za třetí buržoazní revoluce (1834—1843), pokud ještě nebyly rozprodány.