Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Dobytí Bomarsundu[235]
(První článek)
Spojenecké armády konečně přistoupily k činu. Dobyly Bomarsund. 3. a 4. srpna se francouzské vojsko a britská námořní pěchota vylodily na Alandských ostrovech; 10. srpna byla pevnost obklíčena; ve třech následujících dnech byly zřízeny baterie a vybaveny děly; 14. srpna byla zahájena palba; 15. srpna byly dobyty ztečí obě kulaté věže, jedna Francouzi, druhá Angličany; a 16. srpna po krátkém boji, v němž měli spojenci jen nepatrné ztráty, kapitulovala velká pevnůstka s kasematami. Tento rychlý spád událostí svědčí nesporně o určité odvážnosti. Podle všech zpráv, které jsme měli k dispozici, se dalo čekat, že k dobytí pevnosti bude zapotřebí pravidelného obléhání, zřízení aspoň jedné paralely a asi 14 dní zákopnických prací. Dokonce i londýnské „Times“, které už dlouho psaly tak, jako by stačilo, aby spojenecká pěchota zaútočila bodáky na kamenné zdi, a ty se rozpadnou v prach, musely připustit, že nakonec bude přece jen nezbytné obléhání a že tato svízelná operace potrvá patrně 14 dní.
Jestliže tedy útok skončil úspěšně asi za týden po obklíčení pevnosti a šestého dne po zahájení zákopnických prací, vyplývá z toho samo sebou, že obléhatelé narazili na mnohem menší potíže, než očekávali. Co jim vlastně usnadnilo útok, můžeme se ovšem jen dohadovat, dokud nedojdou podrobné zprávy o obléhání, ale je mnoho okolností, které mohly působit v jejich prospěch. Značnou část posádky tvořili Finové, zčásti dokonce Alanďané. Ti určitě nebyli příliš prodchnuti ruským patriotismem, a dá-li se věřit zprávám zběhů, byli dokonce rozhodnuti, jestliže to jen trochu půjde, vůbec nebojovat. Obyvatelé ostrovů, jakmile viděli, že se spojenci vážně chystají napadnout Bomarsund, přijali pravděpodobně spojence jako osvoboditele z ruského jha a zřejmě jim poskytli všemožné informace a pomoc. Ale hlavní příčinou musela konec konců být nějaká velmi vážná chyba v konstrukci samotné pevnosti. Protože půdorysné plány není možno sehnat a všechno, co o pevnosti víme, známe z obrázků, z náčrtů a z neodborných (alespoň po ženijní stránce) popisů, které jsou samozřejmě velmi mlhavé, a protože se ještě k tomu obrázky i popisy v různých detailech rozcházejí, netroufáme si tvrdit, v čem byla chyba.
Avšak soudě podle náčrtů se obě kulaté věže do jisté míry navzájem chrání boční palbou; jako v každé kulaté pevnosti musí být ovšem děla rozmístěna paprskovitě a jejich palba je nutně příliš rozptýlená, takže čím menší je pevnůstka a tím i počet děl, tím rozptýlenější a neúčinnější je pak palba. Proto se Montalembert pečlivě vyhýbal použití takových věží, leda v případech, kdy byla rozptýlenost palby vyvážena silnou podporou, kterou poskytují každé věži její sousedé zprava i zleva a hlavní pevnost v týlu. Jestliže může pět nebo šest takových věží soustředit svou palbu do jednoho bodu, bude palba tak soustředěná a účinná, jako byla předtím rozptýlená a slabá. Montalembert ostatně velmi dobře věděl, že v posledních stadiích obléhání, dojde-li už ke zteči, má na útočníka největší účinek palba pěchoty. Proto počítal u svých věží s pěchotní obranou a kromě toho obvykle spojoval jednotlivé věže jakousi skrytou cestou nebo zákopem, které sloužily nejen jako bezpečná komunikace, ale i pro palbu pěchoty. Co takový zákop může znamenat, to jsme viděli nedávno na příkladu Arab Tabie, kde se celá obrana boků omezovala na takový zákop, odkud hrstka Arnautů[a] odrážela jeden ruský útok za druhým. A konečně se Montalembert snažil dokonale zajistit své věže před přepadením. Obehnal je příkopem se skrytou cestou a někdy je považoval jen za jakýsi réduit, čili za poslední záložní postavení ve velké, silné redutě. To byla jeho nejzralejší a zřejmě nejlepší konstrukce. Bylo jí použito s většími nebo menšími obměnami skoro u všech opevnění z poslední doby, která měla Montalembertovy malé věže. A vedle tohoto ztížení přístupu ještě velmi důmyslně přizpůsobil celé spodní patro nebo sklepení věže k pěchotní obraně.
V tomhle všem Rusové zřejmě mnoho důležitých věcí zanedbali. Doba brešování[b], tj. dvacet až třicet hodin, byla patrně příliš krátká, aby bylo možné třeba i dvaatřicetiliberními děly vybourat použitelný průlom, ledaže by tu zdivo hradeb bylo daleko horší, než u pevností obvykle bývá. A tak se dá předpokládat, že věže byly ztečeny vojáky, kteří pronikli po žebřících do střílen a vylomili brány. Boční palba by ovšem byla musela být velmi málo účinná, a protože velká pevnůstka patrně neměla v týlu baterie k podpoře věží, každá věž byla asi chráněna jen boční palbou druhé věže. To je tím větší chyba, že terén, jak ukazují náčrty, je tu zřejmě velmi nerovný, takže úderné skupiny, kryty náhodnými nerovnostmi, se mohly připlížit až těsně k pevnosti. Kromě toho se — soudě podle náčrtků a fakt — Rusové vůbec nepřipravili na přepadení. Není ani stopy po tom, že by byly kolem věží vybudovány reduty, a ty, které Rusové postavili před věžemi, opustili téměř bez boje. Kolem každé věže prý byly příkopy; ale byly asi velmi mělké a nebylo nijak postaráno o to, aby je mohla hájit pěchota. Jakmile spojenci dobyli věže, byla jim velká pevnůstka, kterou věže ovládají, nutně vydána na milost a nemilost. A tak nejspíš padla bez vážnějšího odporu.
Kdybychom posuzovali tato opevnění podle tohoto krátkého obléhání, málem bychom řekli, že jejich stavitelé vůbec nepočítali s tím, že budou někdy vážně napadena ze souše. Věže stavěli zřejmě jen k tomu účelu, aby odrážely útoky malých jednotek námořní pěchoty, které mohou mít nejvýš pár tisíc mužů a nejsou tudíž dost silné, aby provedly zteč nebo úspěšně dokončily pravidelné obléhání. Nejsilnější byla proto fronta obrácená k moři, kdežto fronta proti pevnině, kterou tvoří obě věže, byla postavena spíš naoko než pro skutečnou obranu. A přitom by zřejmě bylo pouhých tisíc vojáků námořní pěchoty mohlo už před mnoha měsíci vzít ztečí věže, a tím donutit hlavní pevnost ke kapitulaci!
Pokud jde o zteč samu, Francouzi i Angličané ji zřejmě provedli velmi dobře. Angličané jsou známí odborníci na zteče; je to jejich oblíbený manévr a málokdy se jim nepovede. Francouzi dávají přednost útoku celého útvaru v otevřeném poli; a při obléhání jejich matematicky založený duch raději používá metodického a typicky francouzského vědeckého postupu, vynalezeného Vaubanem. Ale zřejmě je strhl elán britského veterána. U Bomarsundu totiž byl starý plukovník Jones, muž, který překonal i Vaubana, když bojoval se zdaleka nedostačujícími prostředky proti statečným a odhodlaným posádkám Badajozu, Ciudad Rodriga a San Sebastiánu, a přitom si ještě vymyslel, jak zkrátit obléhání asi o třetinu předepsané doby. Plukovník Jones není obyčejný ženista. Nepokládá na rozdíl od svých kolegů obléhání za školní slavnost, při které ženijní náčelník skládá zkoušku a musí před zraky celé armády ukázat, jak si osvojil a jak si uspořádal v hlavě všechna pravidla a předpisy řádného obléhání a různé ty poučky z Vaubanova „Útoku na pevnosti“[236]. Nedomnívá se, že celá armáda je tu jen kvůli tomu, aby chránila ženisty, když předvádějí své kejkle. Plukovník Jones je především voják a teprve potom ženista. Zná dobře britského vojáka a ví, co může od něho chtít. A rychlý, odhodlaný, a přece neokázalý způsob, jakým byl dobyt Bomarsund za polovinu předepsané doby, tak připomíná průlomy a zteče španělských pevností, že je nemohl řídit nikdo jiný než právě starý Jones. Francouzi by si nikdy nedokázali vymyslet takový způsob dobytí pevnosti. Příčí se celému jejich založení; je příliš přímočarý, nezpůsobný a nezdvořilý. Nemohli se však postavit proti autoritě muže, který svůj neobvyklý způsob dobývání pevností vyzkoušel před padesáti lety právě na nich a přesvědčil se, že se ve všech případech osvědčuje. A když pak nastoupili ke zteči, nezůstali zřejmě pozadu za Angličany.
Je zvláštní, že Rusové, kteří se vždycky tak pyšnili svou zdatností při zteči, počínaje Perekopem a Očakovem a Varšavou a Bistritsou konče[c], byli odraženi při každém pokusu dobýt ztečí polní opevnění a před Silistrou se ani nedokázali zmocnit polního opevnění pravidelným obléháním a museli odtáhnout, třebaže pevnost nedostala pomoc zvenčí; na druhé straně hned na samém začátku války dobyli Turci ztečí stálé ruské opevnění — pevnůstku sv. Mikuláše, a proslulá bomarsundská pevnost byla dobyta ztečí tak brzy, že se jí málem ani nedostalo té cti, aby před ní obléhatelé vykopali zákopy. Musíme ještě podotknout, že flotily zřejmě k tomuto vítězství nijak účinně nepřispěly. Vůbec se zdá, že se jako vždy držely v uctivé vzdálenosti od kasematovaných baterií.
Tento úspěch spojenců je ovšem takový, že pod jeho dojmem v nadcházejícím podzimu pravděpodobně už nic nepodniknou. V každém případě velká expedice do Sevastopolu ještě ani nevyplula, a už byl ohlášen odklad o dalších několik týdnů. Pak už bude zase příliš pozdě, a tak budou mít hrdinové spojeneckých armád zajištěn zimní klid a odpočinek, tak potřebný po všech útrapách, které přestáli v táboře u Varny.
Napsal B. Engels 21. srpna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4174 ze 4. září 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — turecký název pro Albánce. (Pozn. čes. red.)
b — tj. dělostřelecké palby, kterou mají být prolomeny hradby. (Pozn. čes. red.)
c Narážka na úspěšné ruské zteče Perekopu ve válkách v 18. století, Očakova v rusko-turecké válce roku 1788, na dobytí Varšavy při tažení proti polskému povstání roku 1831 a na vítězství Rusů nad maďarským revolučním vojskem u Bistritsy v létě 1849. (Pozn. čes. red.)
235 Jak uvádí sám Engels, měl při psaní svých článků o dobytí Bomarsundu k dispozici jen kusé informace o tom, jak operace probíhaly, a velmi nedokonalý popis této ruské pevnosti na Alandských ostrovech. Proto se v jeho článcích o mnoha okolnostech dobývání Bomarsundu nepíše.
Přestože pevnost nebyla dostavěna (byla provedena jen pětina všech projektovaných prací) a přestože protivník měl desateronásobnou přesilu vojáků a dělostřelectva, byla pevnost obléhána skoro měsíc. Posádka po šest dnů odrážela zběsilé útoky a vzdala se teprve na rozkaz velení, když předtím způsobila obléhajícímu anglo-francouzskému vojsku velké ztráty. Operace proti této pevnosti nasvědčovala tomu, že anglické vojenské kruhy upustily od plánu zaútočit přímo na Kronštadt. Dobytí Bomarsundu 16. (4.) srpna 1854 bylo dočasným taktickým úspěchem, který však neměl podstatný vliv na průběh celkově bezvýsledných válečných akcí v Baltském moři.
Tento i další článek byly uveřejněny v „New-York Daily Tribune“ se stejným nadpisem. Podtitulky doplnil Institut marxismu-leninismu.
236 Vauban, „Traité de lʼattaque des places“ [„Pojednání o útoku na pevnosti“]. Toto dílo vyšlo v Paříži roku 1739 jako první díl dvojsvazkového spisu „Traité de lʼattaque et de la défense des p1aes“ [„Pojednání o útoku na pevnosti a o jejich obraně“].