Obchodní a průmyslová krize

Karel Marx

Obchodní a průmyslová krize

Londýn 8. ledna. Zdejší kluby a noviny jsou zaneprázděny náramně důležitými klepy o „vládní krizi“, takže nemají čas všimnout si daleko důležitější skutečnosti, že vypukla další velká krize anglického průmyslu a obchodu, a to ještě katastrofálnějších rozměrů než roku 1847 a 1836. Jestliže k tomuto poznání nedokázaly každého přivést bankroty, které se v posledních třech měsících vyskytovaly sporadicky a v poslední době jsou stále častější a hrozivější, nelze tento fakt nevidět nyní, když byly uveřejněny roční obchodní bulletiny a tabulky o dovozu a vývozu za posledních jedenáct měsíců, sestavené ministerstvem obchodu (Board of Trade). Z těchto tabulek vyplývá, že ve srovnání s týmiž jedenácti měsíci roku 1853 klesl vývoz o 1 710 677 liber št., a srovnáme-li jen poslední měsíc obou roků, tj. od 5. listopadu do 5. prosince, o 1 856 988 liber št. Z vývozních tabulek vybíráme tyto podrobnosti, z nichž je vidět, že vývoz výrobků některých nejvýznamnějších průmyslových odvětví poklesl:

	1853 (liber. št.)	1854 (liber. št.)
Bavlněné tkaniny	23 757 155	22 877 050
Bavlněná příze	6 322 639	6 055 640
Plátěné tkaniny	4 379 732	3 735 221
Lněná příze	1 069 812	852 763
Vlněné tkaniny	9 470 413	8 566 723
Hedvábné tkaniny	1 492 785	1 144 506
Vývoz strojů	1 368 027	1 271 503

Obchodní bulletiny se samozřejmě pokoušejí svalit odpovědnost za krizi v roce 1854 na válku, právě tak jako se revoluci z roku 1848 dávala vina za krizi, která vypukla už roku 1847. Přesto je tentokrát i londýnský „Economist“ — který mívá zásadně ve zvyku vysvětlovat krize náhodnými okolnostmi, jež nemají nic společného s obchodem a průmyslem — nucen přiznat, že obchodní poruchy a pokles vývozu roku 1854 jsou počátkem přirozené reakce na „křečovitou prosperitu“ v roce 1853. Zkrátka a dobře, hospodářský cyklus dospěl do bodu, kdy se nadvýroba a horečná spekulace mění v krizi. Nejlepším důkazem jsou Spojené státy severoamerické, které byly válkou na Východě dotčeny jen potud, že válka vyvolala nevídaný rozmach stavby lodí a obchodu s nimi a otevřela Americe odbytiště pro některé suroviny, které dřív převážně či výhradně dodávalo Rusko. Ve Spojených státech trvá teď krize už přes čtyři měsíce a stále se zesiluje, třebaže z 1208 bank již 107, tj. asi dvanáctina, udělalo bankrot a v průmyslových státech na východě došlo k takovému omezení výroby spojenému s takovým snížením mzdy, že minulý měsíc „reemigrovalo“ do vlasti přes 4000 emigrantů z Evropy. Roku 1837 následovala americká krize po anglické krizi z roku 1836. Tentokrát je tomu naopak. Iniciativy v bankrotech se ujala Amerika. Spojené státy i Austrálie jsou zaplaveny anglickým zbožím. Co to znamená pro anglický obchod, je vidět z toho, že z přibližně 100 miliónů liber št., které vyvezla Velká Británie ve zboží roku 1853, připadalo 25 miliónů na Spojené státy a 15 miliónů na Austrálii. Nejdůležitějším odbytištěm po Spojených státech a Austrálii byla Východní Indie. Ale Východní Indie byla už roku 1852 tak přeplněna zbožím, že jen zcela nové rozšíření obchodu přes Paňdžáb a Sindh do Buchary, Afghánistánu a Balúčistánu a odtud na jedné straně do Střední Asie a na druhé straně do Persie umožnilo jakžtakž udržet vývoz na dosavadní výši 8 miliónů liber št. Nyní jsou i tam všechny trhy tak přeplněny, že přednedávnem bylo posláno zboží z Hindustánu do Austrálie, což znamená vozit dříví do lesa. Jediný trh, kam se pro válku na Východě po určitou dobu posílalo zboží „opatrně“, byl levantský trh. V City není však pro nikoho tajemstvím, že od té doby, co krize ve Spojených státech a stagnace obchodu v Austrálii přinutily obchodníky horlivě hledat, nezůstal-li ještě někde nějaký nenasycený trh, stal se Cařihrad skladištěm všeho zboží, které nebylo možno prodat, a tak i tento trh je nutno pokládat za „uzavřený“. Právě tak bylo využito nedávných nepokojů ve Španělsku, aby se tam propašovalo tolik anglického zboží, kolik jen šlo. Poslední pokus tohoto druhu se nyní provádí v jihoamerických státech, ovšem nízkou koupěschopnost těchto států není třeba dokazovat.

Protože anglická krize je nesmírně důležitá pro sociální a politickou situaci celého světa, bude nutno vrátit se ještě podrobněji a důkladněji k dějinám anglického obchodu z roku 1854.

Londýn 9. ledna. O růstu anglického obchodu a anglického průmyslu v období od roku 1849 do roku 1853 si lze udělat obraz z těchto dat. Roku 1846 činila tonáž obchodních lodí, které vyplouvaly a připlouvaly do britských námořních přístavů, 9 499 000 tun. Roku 1850 vzrostla tato tonáž na 12 020 000 tun a roku 1853 už na 15 381 000 tun, čili na dvojnásobek tonáže z roku 1843. Roku 1846 činila hodnota vývozu britských výrobků a surovin 57 786 000 liber št., kdežto roku 1850 už 71 367 000 liber št. a roku 1853 přes 98 000 000 liber št., tedy víc než dvojnásobek celkového vývozu z roku 1842. Jakou úlohu hrály při tomto růstu vývozu Spojené státy severoamerické a Austrálie? Roku 1842 nečinila hodnota britského vývozu do Austrálie ani milión liber št., roku 1850 dosahovala už téměř 3 miliónů, roku 1853 dokonce 14 513 000 liberšt. Roku 1842 bylo vyvezeno do Spojených států zboží za 3 582 000 liber št., roku 1850 skoro za 15 miliónů a roku 1853 dokonce už za 23 658 000 liber št.

Z těchto číslic vyplývá jednak, že rok 1854 tvoří zcela analogický předěl v moderních dějinách obchodu, jako byly roky 1825, 1836, 1847; dále, že krize ve Spojených státech je jen momentem anglické krize, a konečně, že válka z roku 1854, kterou „Le Pays^{^[a]}, Journal de lʼEmpire“, naprosto správně nazývá une guerre pacifique^{^[b]}, neměla naprosto žádný vliv na sociální katastrofu, nebo spíše to byl nanejvýš vliv zpožďující, brzdící. Jednotlivá průmyslová odvětví, například průmysl kožedělný, železářský a vlnařský, stejně jako stavba lodí, byla naopak válečnou poptávkou přímo podporována. Zděšení, které vyvolalo vyhlášení války po čtyřiceti letech míru, na chvíli zabrzdilo rozmach spekulace. Válečné půjčky různých evropských států udržovaly úrokovou míru na takové výši, že to brzdilo překotný rozvoj průmyslového podnikání, a tak na určitou dobu zadrželo krizi. Ale cožpak válka nezvýšila ceny obilí? ptá se Mírová společnost^{^[320]}. Ale cožpak vzestup cen obilí neznamená oslabení vnitřního obchodu, tj. britské spotřeby průmyslového zboží? A není snad zúžení vnitřního trhu hlavním prvkem krize? Především je nutno si připomenout, že rok nejvyšší britské prosperity — 1853 — byl rokem vysokých cen obilí a že ceny obilí z roku 1854 v průměru nedosahují cen z roku 1853, čili že na základě cen obilí nelze vysvětlovat ani prosperitu z roku 1853, ani krizové příznaky z roku 1854. Nechme však stranou vliv cen obilí na průmysl a všimněme si, jaký vliv měla na ceny obilí válka. Jinými slovy: stouply snad ceny proto, že odpadl dovoz z Ruska? Z celkového množství obilí a mouky, které Velká Británie dováží,připadá na Rusko asi 14%, a protože celý dovoz kryje přibližně jen asi 20 % celonárodní spotřeby, dodávalo Rusko jen asi 2¹/₂% této spotřeby.

Poslední oficiální zprdva, obsahující srovnání dat o dovozu obilí a mouky z různých světadílů a zemí do Velké Británie, byla uveřejněna začátkem listopadu 1854 a uvádí srovnávací tabulku za prvních devět měsíců roku 1853 a 1854. Podle této zprávy činil celkový dovoz pšenice roku 1853 3 770 921 kvartcrů, z čehož bylo dodáno z Ruska 773 507 a z Moldavska a z Valašska 209 000 kvarterů. Celkový dovoz mouky činil 3 800 764 centů, z čehož 64 centy pocházely z Ruska a z podunajských knížectví vůbec nic. Ve válečném roce 1854 dostala Velká Británie z Ruska 505 000 kvarterů pšenice, z Moldavska a Valašska 118 000 kvarterů. Nikdo nebude jistě tvrdit, že takovéto snížení (kromě toho vyvážené větším dovozem mouky z jiných zemí) vyhnalo ceny skvělé sklizně z roku 1854 přibližně na výši neúrodných let 1852 a 1853. Naopak. Ani kdyby byl odpadl všechen ruský dovoz obilí, nebylo by to mohlo mít tento účinek. Záhadou zůstává — ačkoli pro ekonomické posouzení je to bezvýznamné — jak došlo k tomu, že odpadl dovoz z podunajských knížectví. Ale vysvětlení této záhady je prosté. Jestliže spojenci blokovali ruské přístavy v Černém moři jen naoko, blokovali naopak Bospor a potom ústí Dunaje skutečně; místo aby blokovali Rusko, blokovali tedy Turecko a podunajská knížectví. Kdo neví, že křížové výpravy Ruska proti půlměsíci — v letech 1812, 1828^{^[321]}, 1848 (tehdy údajně proti povstalcům v Jasech a Bukurešti) a 1854 — byly zčásti vyvolány obchodní konkurencí jihoruských oblastí s podunajskými knížectvími a rovněž s Bosnou, Srbskem a Bulharskem, které obchodovaly na Dunaji? Anglická vláda projevila vskutku velkou genialitu, když chtěla potrestat Rusko tím, že nechala Oděsu a Taganrog volně obchodovat, zato obchod ruských konkurentů na Dunaji potlačila, blokovala je a tak si sama odřízla dovoz!

III

Londýn 16. ledna. O nynější obchodní a průmyslové krizi poznamenává londýnský „Economist“:

„Ať už je pokles vývozu ostatního zboží sebevětší, strojů se to netýká. Hodnota vyvezených strojů nejen nepoklesla, nýbrž za rok 1854 oproti roku 1853 ještě stoupla. A tak tedy ostatní země nyní používají našich strojů. V tomto směru nemáme už před nimi žádný náskok. Francie, Německo, Belgie, Holandsko, Švýcarsko a Spojené státy jsou teď vesměs velké průmyslové země a některé z nich jsou už dokonce dál než my. Čeká nás soupeření, a my nemůžeme vyhrát, svážeme-li si ruce. Zkušenost v celém světě ukázala, že omezení zavedená ve prospěch velkých pozemkových vlastníků jim nakonec jen uškodila; že omezení vymyšlená ve prospěch továrníků se obrátila proti nim samým; a také tovární dělníci pomalu zjišťují, že zákonná omezení zavedená v jejich prospěch je mohou jen poškozovat. Doufejme však, že na to přijdou dřív, než se zmíněné země dostanou tak daleko, že vytlačí Anglii ze svých vnitřních trhů a z trhů třetích zemí a uvrhnou naše tovární dělníky do kruté bídy.“

Vydavatel listu „Economist“ a pravá ruka ministra financí, úlisného a vzletného Gladstona, pan Wilson, apoštol svobody a kariérista v jedné osobě, muž, který na jedné stránce svého listu popírá nutnost státu vůbec a na druhé dokazuje nepostradatelnost koaliční vlády zvláště, pan Wilson tedy začíná své kázání úmyslným falšováním faktů. Tabulky vývozu za rok 1854 totiž obsahují dvojí rubriku o vývozu strojů. První, týkající se železničních lokomotiv, ukazuje, že roku 1853 bylo vyvezeno za 443 254 liber št. a roku 1854 za 525 702 liber št., což ovšem znamená přírůstek 82 448 liber št. Naproti tomu druhá rubrika, kde jsou uvedeny všechny stroje používané v továrnách, zkrátka všechny ostatní druhy strojů kromě lokomotiv, vykazuje za rok 1853 1 368 027 liber št., kdežto za rok 1854 1 271 503 liber št., tedy pokles o 96 524 liber št. Spojíme-li obě rubriky, dostaneme tedy celkový úbytek 14 076 liber št. Tento detail je charakteristický pro pány z manchesterské školy^{^[322]}. Domnívají se totiž, že nadešla vhodná chvíle k tomu, aby byla zrušena „omezení“ ve prospěch továrních dělníků, totiž zákonné omezení pracovní doby pro ženy, pro mladistvé pod osmnáct let a pro děti do dvanácti let. Pro tak vysoké cíle je přece dovoleno zfalšovat nějaké to číslo. Ale podle údajů listu „Manchester Examiner“^{^[323]}, zvláštního orgánu kvarkera Brighta, a podle všech obchodních oběžníků z továrních obvodů, jsou všechny zahraniční trhy, kam tradičně plynou přebytky z našich továren, k prasknutí přeplněny naší nadprodukcí a trpí důsledky naší horečné spekulace.

Jestliže došlo k takovému přeplnění světového trhu přes neočekávaný vznik dvou nových zlatých trhů — Austrálie a Kalifornie, přes elektrický telegraf, který proměnil celou Evropu v jedinou obrovskou burzu, přes železnice a parníky, které nesmírně rozšířily spoje a tím výměnu zboží, jak dlouho by asi nechala krize na sebe čekat, kdyby byli továrníci mohli držet dělníky v továrnách osmnáct hodin denně místo jedenácti? Početní příklad je tak jednoduchý, že ho není třeba ani počítat. Ale to by bylo nejen urychlilo propuknutí krize. Celá jedna generace dělníků by na to byla doplatila padesáti procenty svých tělesných sil, svého duševního rozvoje a své životaschopnosti. Tatáž manchesterská škola, která by nám byla na tyto pochybnosti odpověděla:

Mám tím bolem rozželet se,
ač hruď plesá výš a výš?^{^[c]},

vznáší proti Anglii sentimentální žaloby, kolik lidských obětí stojí válka s Ruskem, vůbec každá válka! Za několik dní uslyšíme pana Cobdena v Leedsu, jak bude horlit proti vzájemnému masakrování křesťanů. Za několik týdnů ho uslyšíme v parlamentu protestovat proti „omezením“, která brání příliš rychlému konzumu dětských životů v továrnách. Domnívá se, že ze všech hrdinských činů je oprávněn jen čin Herodesův?

Souhlasíme s manchesterskou školou v tom, že zákon o nuceném omezení pracovní doby nesvědčí právě o vysokém stupni společenského vývoje. Ale kořen zla nevidíme v zákonech, nýbrž ve společenských poměrech, které si takové zákony vynucují.

Londýn 22. ledna. Je známo, že kancléř pokladu Robinson zahájil parlament roku 1825 chvalozpěvem na nevídaný rozvoj obchodu a průmyslu. Za několik týdnů nato musela Anglická banka zastavit platby v hotovosti. Od té doby nese Robinson přezdívku „Robinson Prosperity“, kterou mu uštědřil Cobbet. Protože v Anglii jsou v oblibě historické příklady, našel Robinson Prosperity samozřejmě své následovníky. Trůnní řeč, kterou bylo zahájeno poslední mimořádné zasedání parlamentu, blahopřála zemi k nebývalému rozkvětu zemědělství, průmyslu a obchodu. Ale mezitím zmizelo i vnější zdání, které mohlo ještě oslňovat Robinsona. Vládní blahopřání už patrně patří k ccremoniálu, jímž se v Anglii tradičně oznamují otřesy světového trhu. Ale podivnější než projevy ministrů je v této chvíli mlčení tisku. Domnívá se snad, že bude moci „pohřbít“ obchodní krizi, jako se v pařížských literárních klikách „pohřbívají“ nepříjemné knihy tím, že se o nich mlčí? Avšak ceníky mluví, seznamy bankrotů v „Gazette“ mluví, mluví i dopisy „obchodních přátel“. Brzy promluví i noviny. V posledním týdnu zastavily platby některé přední firmy v City, mimo jiné nejznámější firma Lonergan a spol., zabývající se obchodem se Španělskem a Západní Indií, firma Rogers, Lowrey a spol., která obchoduje s Manchesterem a přilehlými továrními obvody, firma Kotherington a spol., obchodující s Amerikou, a konečně firma bratří Aubertiusové, jedna z nejstarších a nejsolidnějších obchodních firem. Platební závazky těchto různých obchodních firem se v průměru pohybují od 100 000 do 150 000 liber št. Tento týden se čeká, že zastaví platby nejméně sedm dalších významných firem ze City.

Z jednoho obchodního dopisu z Birminghamu z 20. ledna citujeme tyto podrobnosti o situaci průmyslu v jižním Staffordshiru:

„Až na podniky hutního průmyslu, které vyrábějí na zakázku vlády válečný materiál, jen málo firem má vůbec nějaké objednávky, a i ty za velice nízké ceny. Tuna tyčového železa se nyní kupuje za 8 liber št. 10 šilinků, ačkoli uprostřed léta stála 12 liber št., ale i při tak nízkých cenách prodej vázne, takže se výroba musí omezovat. Ve Spojených státech severoamerických málokteré z velkých odvětví hospodářství utrpělo obchodní krizí tolik jako hutní průmysl. Skoro všechny velké hutní závody Spojených států, do nichž byly investovány obrovské sumy, vyhodily dělníky na dlažbu, a není vyhlídky na to, že by je v dohledné době vzaly zpět. Je tedy nutno počítat s tím, že odbyt železa do Ameriky se skoro úplně zastavil a nemůžeme odtamtud čekat žádné další objednávky. — Minulou sobotu bylo propuštěno mnoho dělníků z (birminghamských) cínáren a dnes večer (20. ledna) jich bude propuštěno ještě mnohem víc. Ani bronzárenští a mosazárenští dělníci na tom nejsou lépe, protože ve většině zdejších velkých závodů se pracuje pouze omezenou dobu. — Objednávek na módní zboží je už jen málo a obchodní cestující, kteří v tomto odvětví získávají objednávky na jaro, posílají velmi neutěšené zprávy. Stav peněžního trhu působí nadále neblaze na všechna obchodní odvětví. Banky stále zvyšují úrokovou sazbu, což má velmi nepříznivý vliv a v této chvíli vzkvétá jen jeden obchod, a to je půjčování peněz. Do malých úvěrních ústavů se zájemci jen hrnou a diskont směnek přináší bohatou žeň.“

Napsal K. Marx 8.— 22. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 17, 19, 33 a 41
z 11., 12., 20. a 25. ledna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V „Neue Oder-Zeitung“: „Patrie“. (Pozn. čes. red.)

b — mírovou válkou. (Pozn. red.)

c — Goethe, „Suleice“. (Pozn. red.)

320 Mírová společnost — buržoazní pacifistická organizace, kterou roku 1816 založila v Londýně náboženská sekta kvakerů. Tuto společnost aktivně podporovali freetradeři, protože měli za to, že v době míru bude Anglie moci díky svobodě obchodu lépe využívat své průmyslové převahy, a tak získat hospodářskou i politickou nadvládu.

321 Tím se míní války Ruska s Tureckem v letech 1806— 1812 a 1828—1829.

322 Manchesterská škola — viz poznámku [38].

323 Marx má na mysli anglické liberální noviny „Examiner and Times“ [„Pozorovatel a doba“], které vycházely v Manchesteru. Noviny vznikly roku 1848 sloučením listů „Manchester Times“ [„Manchesterská doba“] a „Manchester Examiner“ [„Manchesterský pozorovatel“]. Ve čtyřicátých a padesátých letech podporoval tento list freetradery; vycházel pod různými názvy do roku 1894.