Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Z parlamentu


Londýn 27. ledna. Vzhled a tón včerejšího zasedání Dolní sněmovny jasně ukázaly, jak hluboko klesl anglický parlament.

Na začátku zasedání, kolem čtvrté hodiny odpoledne, byla sněmovna přeplněna, neboť se očekávala skandální scéna — vysvětlení lorda Russella, proč podal demisi. Jakmile však skončila debata osobního rázu a začala diskuse o podstatě věci — o Roebuckově návrhu — spěchali rozhořčení vlastenci k obědu; zasedací síň prořídla a tu a tam se ozývalo volání: „Hlasovat, hlasovat!“ Nastala trapná přestávka, až se konečně zvedl tajemník pro vojenské záležitosti[a] Sidney Herbert a pronesl k prázdným lavicím dlouhý, důkladný projev. Potom se nasycení členové parlamentu courali jeden po druhém zpět na svá místa. Když začal mluvit Layard, asi v půl desáté, bylo tu kolem 150 poslanců; když domluvil, asi hodinu před koncem zasedání, byla sněmovna znovu naplněna. Zbytek zasedání se však velmi podobal parlamentní siestě.

Lord John Russell, jehož jedinou předností je rutina v parlamentní taktice, nepronesl svůj projev, jak bývá při takových příležitostech zvykem, od řečnického stolku, nýbrž z třetí lavice za ministerskými křesly, v níž sedávají nespokojení whigové. Mluvil tichým, sípavým hlasem, protahoval slova, byl jako vždy na štíru s anglickou výslovností a často povážlivě zápolil s pravidly skladby. (Mimochodem: To, jak jsou projevy uveřejňovány v tisku, nelze nikterak zaměňovat s tím, jak jsou skutečně pronášeny.) Jestliže řečníci obvykle zakrývají špatný obsah dobrým přednesem, pokusil se Russell omluvit špatný obsah špatným přednesem. Mluvil tak, jako by zároveň za svá slova odprošoval.

A vskutku, odprošení bylo na místě! Minulé pondělí ještě na rezignaci nepomýšlel, ale v úterý, sotva Roebuck oznámil svůj návrh, zjistil, že je nevyhnutelná. To připomíná lokaje, který neměl nic proti lhaní, ale sotva vyšla lež najevo, zjistil, že se příčí jeho svědomí. Z jakého hlediska měl také vystoupit proti návrhu na parlamentní vyšetřování, jak to bylo jeho povinností jako předsedy Dolní sněmovny! Že zlo není dost velké, aby vyžadovalo vyšetření? Nikdo nemůže popřít trudné postavení armády u Sevastopolu. Není jen žalostné, ale přímo hrozné a nesnesitelné. Nebo měl tváří v tvář parlamentu tvrdit, že jeho vyšetřovací výbor je zbytečný, protože zlu se už čelí lepšími prostředky? Tato otázka byla ošemetná, neboť Russell byl za použití takovýchto prostředků nejen jako člen vlády, ale zejména jako předseda Privy Council[b] přímo odpovědný. Přiznává, že souhlasil s tím, aby byl vévoda z Newcastlu jmenován „nejvyšším“ ministrem války. Nemůže popřít, že nezbytná opatření, aby armáda byla zabezpečena potravinami, oděvem a lékařskou péčí, měla být učiněna nejpozději v srpnu a září. Co dělal podle svého vlastního přiznání v tomto kritickém období Russell? Cestoval po Anglii, pronášel krátké projevy v „literary institutions“[c] a vydával korespondenci Charlese Jamese Foxe[12]. Zatímco on cestoval po Anglii, cestoval Aberdeen po Skotsku a ministerská rada se až do 17. října nesešla. Na této schůzi ministerské rady nenavrhoval lord John — jak sám říká — nic, o čem by měl být parlament informován. Lord John se potom celý měsíc rozmýšlí a 27. listopadu posílá Aberdeenovi dopis, v němž mu navrhuje sloučit úřad ministra války s úřadem tajemníka pro vojenské záležitosti [Secretary at War] a oba svěřit lordu Palrnerstonovi — jinými slovy sesadit vévodu z Newcastlu. Aberdeen to odmítne. 28. listopadu mu Russell píše znovu v témž smyslu. Aberdeen mu 30. listopadu velmi správně odpovídá, že smyslem celého jeho návrhu není nic jiného než nahradit jednu osobu druhou, Newcastla Palmerstonem. Když však bylo ministerstvo pro kolonie odděleno od ministerstva války, Russell ochotně souhlasil, aby se ministrem války stal Newcastle, neboť tak mohl do ministerstva pro kolonie dosadit jednoho ze svých whigů — sira George Greye. Aberdeen se potom osobně Russella otázal, zda chce svůj návrh předložit ministerské radě. Russell od toho upustil, aby, jak říká, „nerozbil vládu“. Nejdříve tedy vláda, a potom teprve armáda na Krymu.

Žádná opatření k nápravě zla, přiznává Russell, nebyla učiněna. Celá reforma vojenské správy se omezila na to, že intendantura byla podřízena ministrovi války. Přestože však nebyla učiněna žádná opatření, zůstává Russell klidně ve vládě a od 30. listopadu 1854 do 20. ledna 1855 již také žádné další návrhy nepředkládá. Toho dne, tj. minulou sobotu, informuje Aberdeen Russella o některých návrzích reforem vojenské správy, ale Russell je pokládá za nedostačující a podává naopak písemně své protinávrhy. Teprve po třech dnech pokládá za nutné podat demisi, protože Roebuck ohlásil svůj návrh a Russell není ochoten sdílet odpovědnost s kabinetem, jehož byl členem a na jehož činech se podílel. Slyšel jsem, vysvětluje Russell, že Aberdeen se nikdy nerozhodne jmenovat Palmerstona diktátorem v ministerstvu války. Je-li tomu tak, pak on, Curtius, si může jen blahopřát, že se ne nadarmo vrhl z pevné půdy vlády do zející propasti opozice. Když už náš lord John sklouzl tak hluboko po šikmé ploše, rozbíjí i poslední zdánlivou záminku svého odstoupení prohlášením, 1. že vyhlídky války nejsou nikterak takové, aby opravňovaly k panující beznaději; 2. že Aberdeen je velký ministr, Clarendon velký diplomat a Gladstone velký finančník; 3. že stranu whigů netvoří kariéristé, nýbrž vlastenečtí nadšenci, a konečně že on, Russell, se zdrží hlasování o Roebuckově návrhu, i když prý odešel z vlády proto, že vlastenec nemůže proti tomuto návrhu nic namítat. Russellův projev byl přijat ještě chladněji, než byl pronesen.

Jménem vlády vystoupil Palmerston. Byl v komické situaci. Curtius Russell rezignuje proto, že Aberdeen nechce jmenovat Palmerstona vojenským diktátorem. Brutus Palmerston napadá Russella proto, že ve chvíli nebezpečí nechává Aberdeena na holičkách. Palmerston se cítil v této komické situaci dobře. Využil jí k tomu, aby, jak to dělává v kritických okamžicích, vyvolal smích a změnil vážnou situaci ve frašku. Když Russellovi vytkl, proč své hrdinské rozhodnutí neučinil už v prosinci, Disraeli, který svou radost nad zánikem benátské ústavy alespoň neskrývá, se hlasitě rozesmál a Gladstone, který si zakládá na své vážnosti, zřejmě přeříkal všechny puseyistické[13] modlitby, aby se nerozchechtal. Palmerston prohlásil, že přijetí Roebuckova návrhu znamená pád vlády. Bude-li zamítnut, projedná vláda otázku svého přetvoření (včetně Palmerstonovy diktatury).

Jaký kouzelník je ten Palmerston! Jednou nohou stojí v hrobě, ale dokáže Anglii přesvědčit, že je homo novus[d] a že jeho kariéra teprve začíná! Dvacet let byl tajemníkem pro vojenské záležitosti, proslavil se jen tím, že soustavně hájil tělesné tresty a prodej hodností v armádě[14], a nyní se smí vydávat za člověka, jehož pouhé jméno je s to odstranit nedostatky systému! Jako jediný ze všech anglických ministrů byl Palmerston v parlamentě znovu a znovu, zvlášť vážně v roce 1848, označován za ruského agenta, a nyní se může vydávat za člověka, který jediný je s to vést Anglii do války s Ruskem. Jaký velikán je ten Palmerston!

O debatě k Roebuckově návrhu, která byla odročena na pondělí večer, podám zprávu příště. Tento návrh je formulován tak obratně, že odpůrci vlády prohlásili, že pro něj budou hlasovat, i když je nehorázný, a stoupenci vlády se chystají pro něj mluvit, i když budou hlasovat proti. Na zasedání Horní sněmovny nebylo nic zvlášť zajímavého. Aberdeen dodal k Russellovu prohlášení jen to, že je překvapen: Russell prý překvapil celý kabinet.



Napsal K. Marx 27. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 49 z 30. ledna 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — V originále: Kriegsminister. (Pozn. red.)

b — tajné rady. (Pozn. red.)

c — „vědeckých společnostech“. (Pozn. red.)

d — nový člověk. (Pozn. red.)


12 Jsou míněny „Memorials and Correspondence of Charles James Fox“ [„Paměti a korespodence Charlese Jamese Foxe“], sv. 1-3, Londýn 1853-1854, vydané Russellem; sv. 4 této publikace vyšel v roce 1857.

13 Puseyimus - směr v anglikánské církvi v třicátých až šedesátých letech 19. století. Nazýval se podle jednoho ze svých zakladatelů, teologa oxfordské university Puseye, který žádal, aby byly v anglikánské církvi obnoveny katolické obřady a některá katolická dogmata. Stoupenci puseyismu vykládali svá dogmata v článcích a brožurách, které vydávali pod společným názvem „Tracts for the Times“ [„Traktáty doby“], odtud jejich druhý název — traktariáni. Puseyismus byl náboženským odrazem boje anglické aristokracie, která se snažila udržet si svůj vliv v zemi, proti průmyslové buržoazii, která se většinou hlásila k různým protestantským sektám.

14 Systém prodávání a kupování důstojnických hodností v armádě vznikl v Anglii koncem 17. století. Trval až do roku 1871 a zajišťoval anglické aristokracii monopolní postavení v armádě. Podrobně se o tomto systému mluví v Marxově článku „Obchod hodnostmi. — Zprávy z Austrálie“ (viz zde).