Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



K dějinám spojenectví s Francií


Londýn 24. března. Disraeliho orgán „Press“[116] vyvolal minulý týden bouři ve sklenici vody, když tvrdil, že „císař Ludvík“ je jedinou překážkou uzavření míru a že k sobě připoutal Rakousko tajnou „dohodou“, které by se Rakousko rádo zbavilo. Toryové vydávali dosud anglo-francouzské spojenectví za svůj výtvor. Což nezpečetil spolek s Bonapartem jejich lord Malmesbury“[117]? Což si Disraeliho sarkasmus nevzal v parlamentě na mušku Grahama a Wooda za to, že před svými voliči rouhavě pomlouvali státní převrat z 2. prosince? Což toryové nebyli už po dva roky nejhorlivějšími hlasateli války na tribuně i v tisku? A teď náhle, bez jakéhokoli přechodu a bez jakýchkoli polehčujících okolností — insinuace proti spojenectví s Francií, jízlivosti na adresu „císaře Ludvíka“ a kázání o míru? Vetchý orgán letitých toryů „Morning Herald“, nezasvěcený do tajů vůdců strany, kroutil povážlivě hlavou a bručel ostrá slova protestu proti nepochopitelným mu halucinacím listu „Press“. „Press“ se však dnes k tomuto neblahému tématu vrací. V záhlaví otiskuje tučným písmem toto oznámení:

„Vyšly najevo důležité okolnosti. Když jsme o tom nedávno psali, dalo se očekávat, že congress re infecta[a] bude přerušen a lord John Russell se náhle vrátí do Anglie. Změněný tón Rakouska vůči Rusku po smrti cara Mikuláše a zejména pak prohlášení rakouského císaře zaslané Alexandrovi II. nepochybně přispěly k tomuto výsledku. Máme důvody se domnívat, že francouzský císař odstranil překážky, které bránily všeobecné pacifikaci, a že Francie bude souhlasit s úplným vyklizením Krymu bez jakýchkoli podmínek pokud jde o zboření nebo omezení opevnění v této oblasti.“

Pokud jde o vysvětlení tohoto proroctví, odkazuje „Press“ na „autentické podrobnosti svého úvodníku“. Ale kupodivu, právě tyto podrobnosti odporují onomu ukvapenému závěru, který byl na nich založen.

„Záležitosti ve Vídni,“ říká se v úvodníku, „jsou každou hodinu méně rozumné a méně uspokojivé; je proto důležité, aby osvícené mínění na obou stranách Kanálu použilo svého vlivu a zabránilo výsledkům, které by mohly být mrzuté i politováníhodné. Kdyby to byli v roce 1853 naši ministři mysleli s anglo-francouzským spojenectvím upřímně, nebylo by pravděpodobně důvodu k válce; kdyby však válka byla nevyhnutelná, byl by její průběh se vší pravděpodobností vítězný a úspěšný. Místo takového upřímného spojenectví s Francií promrhala britská vláda celý rok na to, čemu říkala přilnutí velkých nčmeckých států. Válku západních mocností s Ruskem nebylo možno ospravedlnit ničím jiným než pevným rozhodnutím citelně oklestit ruskou říši na jihu. To je jediné řešení východní otázky. Roku 1853 byla vhodná příležitost, ale nebylo jí využito. Byl promarněn čas, peníze, armáda i sláva. Kdybychom byli v roce 1853 jednali s Francií upřímně, německé státy by byly musely jít v našich šlépějích. Co se stalo nyní? Rakouský císař ujistil cara Alexandra, že ‚Rakousko nechce ani omezit hranice Ruska, ani mu způsobit jakoukoli územní újmu‘. Tato slova jsou jednoznačná. Pokud jde o tajnou dohodu mezi Francií a Rakouskem, o níž jsme se už dříve zmínili, byli jsme z autoritativního místa ujištěni, že i když nasvědčuje pravděpodobně trvalému spojení mezi oběma říšemi, neobsahuje nic, co by nutně muselo vést k napadení Ruska Rakouskem. — Ruský car je ochoten přijmout mírové podmínky, které sice nejsou řešením východní otázky, ale nepochybně jsou přiznáním nezdaru agrese a jakýmsi pokáním za spáchané násilí. Domníváme se, že příležitost k velkorysejší politice byla ztracena a že taková shoda okolností, která by mohla zajistit nezávislost Evropy, se nebude tak brzy opakovat; ale ještě nyní je možné dosáhnout míru, který by byl vcelku výhodný pro Evropu, prospěšný pro Turecko a nebyl by ponižující pro západní mocnosti. Máme oprávněné obavy, že o takovém míru se jednat nebude. Co tomu stojí v cestě?... Francouzský císař. Kdyby byl přes nynější nepříznivé okolnosti stále ještě toho mínění, že musí být vyřešena východní otázka, neříkali bychom, že Anglie má couvnout. Dovídáme se však, že císař má zcela jiné názory... Mezi zúžením ruských hranic a jednáním o zamýšleném míru zvolil francouzský císař mezzo termino[b], která je nebezpečná a může být osudná. Hodlá zahájit kampaň plnou skvělých hrdinských činů, která by obnovila jeho prestiž (lesk) a pak by byla ukončena mírem, který by na územním uspořádání Evropy nebo Asie nezměnil ani o chlup víc, než předpokládají rakousko-ruské návrhy, s nimiž byl mimořádný anglický zmocněnec ve Vídni ochoten souhlasit. Nehledě už k té části plánu, podle níž má být obětováno tisíce lidských životů pouze pro obnovení prestiže..., domníváme se, že nesmyslnost tohoto plánu je právě tak do nebe volající jako jeho nemorálnost. A co když bude tato prestižní kampaň neúspěšná?... Kromě překážek, které klade na Krymu ruská armáda, hrozí ještě mor, a to neméně než zbraně. Selže-li tato prestižní kampaň, co bude s Anglií a Francií? Na čí stranu se pak postaví německé velmoci? Perspektiva bude jen jedna: úpadek a pád Evropy. I kdybychom neměli špatné vyhlídky, máme právo podstoupit takové nebezpečí, a to ještě ne pro určitou politiku, nýbrž pro pouhou demonstraci? Pro francouzského vládce je možná bolestné, že se propásla tak velká příležitost; pro anglický lid je to neméně bolestné. Ale státníci musí brát věci tak, jak jsou. Ani Francie, ani Anglie, ani Rusko nejsou v roce 1855 ve stejné situaci jako v roce 1853. Běda těm, kdo zradili nejvyšší zájmy Evropy. Nechť je stihne osud, jaký si zaslouží. Vládce Francie a anglická královna jsou nevinni; ale nesmějí se podobat hráčům, kteří ztratili hlavu, a v šílenství, zklamání a v záchvatu zoufalství urychlovat své neštěstí.“

Týž list upozorňuje na Girardinův pamflet „La Paix“[118], v němž se velebí současné odzbrojení Sevastopolu a Gibraltaru jako opravdu mírové řešcní.

„Považte,“ volá „Press“, „že tento pamflet, přesněji jeho prodej, povolila francouzská vláda a že jeho autorem je drahý a intimní přítel, rádce a společník předpokládaného dědice trůnu!“

Zde je třeba jen připomenout, že derbyovci, jejichž orgánem je „Press“, usilují o vytvoření koalice s (mírumilovnou) manchesterskou školou a že vláda se na druhé straně snaží získat manchesterskou školu návrhem zákona o kolkovném z novin (k němuž se ještě vrátíme). Myšlenka pouhého demonstrativního tažení, myšlenka evropské války, která nemá ohrozit nepřátelskou mocnost, nýbrž jen zachránit vlastní prestiž, myšlenka války naoko musí přirozeně vyvést z rovnováhy každého střízlivého Angličana. Vzniká otázka: Není to jedna z „idées napoléoniennes“[119], jak ji chápe a musí chápat restaurované císařství?



Napsal K. Marx 24. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 145 z 27. března 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — kongres, který k ničemu nedošel. (Pozn. red.)

b — střední cestu. (Pozn. red.)


116 „The Press“ [„Tisk“] anglický týdeník, orgán toryů; vycházel v Londýně v letech 1853 až 1866.

117 Marx má patrně na mysli návštěvu lorda Malmesburyho, bývalého ministra zahraničních věcí v toryovské vládě Derbyho, v Paříži v březnu 1853. Podle zprávy, kterou o této návštěvě přinesly „Times“ 23. března 1853, pozval Napoleon III. Malmesburyho na oběd a měl s ním důvěrný rozhovor. Podle vzpomínek samého Malmesburyho byla za rozhovoru s francouzským císařem zdůrazněna nutnost upevnit přátelské vztahy mezi Anglií a Francií.

118 Emil Girardin, „La Paix“ [„Mír“], Paříž 1855.

119 Narážka na knihu Ludvíka Bonaparta „Napoleonské ideje“, která vyšla v Paříži roku 1839 (Napoléon-Louis Bonaparte, „Des idées napoléoniennes“).