Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Kritika Napoleonova článku v „Moniteuru“[129]
Londýn 14. dubna. Zdá se, že dokonce i francouzská veřejnost už pronikla do tajemství obléhání Sevastopolu. Proto Ludvík Bonaparte, ve své funkci šéfredaktora „Moniteuru“, zplodil opět jeden dlouhý úvodník na toto téma. To má několikerý účel: obecný — utěšit veřejnost nad neúspěchem podniku; zvláštní — svalit odpovědnost za nezdar s beder Napoleonova nástupce; jedinečný — odpovědět na bruselskou brožuru. V onom polodůvěrném, polovzněšeném stylu příznačném pro tohoto muže, který píše zároveň pro francouzské sedláky i pro evropské kabinety, se tu podávají jakési dějiny tažení s domnělými důvody pro každý krok. Dokument je svrchovaně nepolitický, protože je nadmíru slabý a nedostatečný. Ale „pressure from without“[a] je zřejmě povážlivě silný, když Bonaparte musí takovýmto způsobem vystoupit a sám sebe hájit.
Po rozvláčném úvodu se sděluje část instrukcí, které dostal Saint-Arnaud na počátku tažení, a vysvětluje se, proč byla spojenecká vojska dopravena nejdříve do Gallipoli. Rusové prý mohli překročit Dunaj u Ruščuku a obejít linii Varna—Šumla, což by jim umožnilo překročit Balkán a pochodovat na Cařihrad. Ze všech důvodů, jež by mohly mluvit pro vylodění u Gallipoli, je tento nejhorší. Předně je Ruščuk pevnost, a ne otevřené město, jak si podle všeho namlouvá osvícený vydavatel „Moniteuru“. Připomíná to historický omyl, jehož se nedávno dopustil „Moniteur« v nekrologu o caru Mikulášovi, kde si mimo jiné popletl drinopolskou smlouvu se smlouvou küčükkajnardžskou.[130] Co se týče nebezpečí takového ruského bočního pochodu, chtěli bychom připomenout, že by si nemohli nechat beztrestně v zádech tureckou armádu v síle 60 000 mužů, pevně usazenou mezi čtyřmi pevnostmi, a nevyčlenit silný sbor, který by ji poutal; že by tento boční pochod vystavoval Rusy v horských stržích Balkánu Dupontovu osudu u Bailénu a Vandammovu osudu u Chlumce[131] a že by v nejlepším případě mohli do Drinopolu dovést pouze 25 000 mužů. Kdo se snad domnívá, že by taková armáda ohrozila Cařihrad, může se přesvědčit o opaku z díla majora Moltka o rusko- turecké válce z let 1828—1829[132]. Slyšme dále. Kdyby nehrozilo Cařihradu nebezpečí, měli spojenci posunout několik divizí do Varny, aby odrazili jakýkoli pokus o obležení Silistry. Poté se nabízely další dvě operace: vylodit se v blízkosti Oděsy nebo se zmocnit Krymu. Obě možnosti měli spojenečtí generálové uvážit na místě. Instrukce končí několika prospěšnými vojenskými radami v podobě maxim a průpovědí:
„Buďte stále obeznámen s tím, co dělá nepřítel. Držte své vojsko pohromadě, nerozdělujte je; ale budete-li je muset rozdělit, zařiďte to tak, abyste je mohl ve 24 hodinách v určeném bodě opět spojit“ atd.
To všechno jsou skutečně cenná pravidla, jak si počínat, ale tak strašlivě otřepaná, tak nevýslovně banální, že se hned vnucuje závěr: Saint-Arnaud platil asi v očích svého pána za úplného ignoranta, potřeboval-li takovéto dobré rady. A tu je instrukce neočekávaně zakončena:
„Máte mou plnou důvěru, maršále! Jděte, neboť jsem si jist, že pod Vaším zkušeným vedením se francouzský orel ověnčí novou slávou.“
Co se týče hlavního bodu, krymské expedice, přiznává Bonaparte, že to byl jeho zamilovaný plán a že v souvislosti s ním poslal později Saint-Arnaudovi další balík instrukcí. Popírá však, že sám plán dopodrobna vypracoval a poslal do hlavního stanu. Podle něho měli generálové na vybranou dát přednost vylodění u Oděsy. Na důkaz uvádí jedno místo z těchto nových instrukcí. Bonaparte zde navrhuje vylodění u Feodosije (Kaffy) vzhledem k bezpečnému a prostornému kotvišti pro loďstva, která musí být trvalou operační základnou armády. Co je to operační základna, to se pokusil už v první instrukci slavnému maršálovi vysvětlit co nejzevrubněji a nejelementárněji. Z tohoto bodu Kaffy — měla armáda pochodovat na Simferopol, zatlačit Rusy k Sevastopolu, před jehož hradbami by asi došlo k bitvě, a konečně oblehnout Sevastopol. „Na neštěstí“ spojenečtí generálové podle tohoto plánu nepostupovali! Tato „nešťastná“ okolnost je o to šťastnější, že umožňuje Napoleonovi, aby se sebe setřásl celou odpovědnost za mrzutou záležitost a svalil ji na bedra generálů. Plán vylodit se se 60 000 muži u Kaffy a odtud pochodovat na Sevastopol je vskutku originální. Uznáváme-li všeobecnou platnost pravidla, že útočné síly armády na nepřátelském území ubývá přinejmenším stejně rychle, jak roste její vzdálenost od operační základny, kolik mužů by potom spojenci dovedli do Sevastopolu po víc než stodvacetimílovém pochodu? Kolik mužů by museli ponechat v Kaffě? Kolik by jich bylo třeba k obraně a opevnění mezilehlých bodů? Kolik k ochraně transportů a k očištění krajiny od nepřítele? Ani 20 000 vojáků by nemohli soustředit pod hradbami pevnosti, jejíž pouhá blokáda vyžaduje třikrát tolik. Potáhne-li Bonaparte sám někdy do války a povede-li ji podle těchto zásad, pak dějiny válek nepochybně zaznamenají nejpodivuhodnější antagonismus v jedné a téže rodině.[b] Co se týče bezpečného kotvení u Kaffy, každý námořník na Černém moři ví a každá lodní mapa ukazuje, že Kaffa je otevřená rejda, chráněná pouze proti severnímu a západnímu větru, kdežto nejnebezpečnější bouře na Černém moři hrozí z jihovýchodu a jihozápadu. Tak například bouře 14. listopadu. Kdyby bylo tehdy loďstvo kotvilo u Kaffy, bylo by určitě vrženo na návětrné pobřeží.
Nyní přichází nejobtížnější část díla. Ludvík Bonaparte sám, jak věří, šťastně se sebe svalil odpovědnost, kterou na něj vrhá bruselská brožura. Nelze však obětovat Canroberta a Raglana. Aby se proto dokázala zdatnost těchto generálů, podává se nástin obléhacího umění. Tato studie však slouží pouze k tomu, aby ukázala, jak Sevastopol nelze dobýt, neboť je provázena ujišťováním, že žádného z těchto pravidel nebylo možno použít pro Sevastopol.
„Například,“ říká se tu, „při obyčejném obléhání, kde se útočí na jednu frontu[c], by byla poslední paralela asi 300 metrů dlouhá a celková délka zákopů by nepřesáhla 4000 metrů. Zde naproti tomu měří paralela 3000 m a celková lineární délka zákopů je 41 000 m.“
Správně, ale je právě otázka, proč ráčili roztáhnout útok do takové obrovské šíře, když všechny okolnosti žádaly co největší soustředění palby na jeden nebo dva určité body. Odpověď zní:
„Sevastopol není jako jiné pevnosti. Má jen mělký příkop; nejsou tu zděné eskarpní stěny a tyto obranné stavby jsou nahrazeny záseky a palisádami. A tak mohla naše palba dosáhnout jen nepatrného účinku proti zemním náspům.“
Ježto to nemůže být psáno pro maršála Saint-Arnauda, který snad tomu věřil, musí to být psáno výlučně pro francouzské sedláky, neboť každý poddůstojník francouzské armády se takové motanici musí zasmát. Palisády, nejsou-li postaveny na dně příkopu nebo alespoň mimo výhled nepřítele, lze velmi rychle smést kartáči. Záseky je možno zapálit. Musí být umístěny na úpatí glacis, asi 60 až 80 yardů od náspů, protože jinak překážejí dělostřelecké palbě. Kde se vzalo dříví na tyto záseky — dlouhé stromy poražené tak, aby byly obráceny špičatými větvemi proti nepříteli a pevně spolu spojené — kde se toto dříví vzalo v kraji bez lesů — to „Moniteur“ zamlčuje. Že jsou palisády pokrokem proti zděným eskarpním stěnám, to je určitě novinka; vždyť tyto dřevěné hradby lze velmi snadno zapálit a dovolují tak zahájit zteč, jakmile jsou umlčena nepřátelská děla.
Konečně se dovídáme, což má uvedené expozé dokázat, že spojenečtí generálové udělali všechno, co bylo v jejich silách, ba ještě víc, než se za daných okolností dalo od nich očekávat, ba že se dokonce pokryli slávou. Je to zlé pro slávu, jestliže musí být dokazována a k tomu ještě takovým způsobem! Jestliže páni generálové nemohli obklíčit Sevastopol, jestliže nemohli zahnat ruskou pozorovací armádu, jestliže nejsou ještě v Sevastopolu — pak jenom proto, že nebyli dost silní! Skutečně nejsou dost silní. Ale jestliže nebyli dost silní, kdo je za tuto kardinální chybu odpovědný? Nikdo jiný než Bonaparte. To je nutný závěr, k němuž vedl článek „Moniteuru“. Jaký dojem vyvolal v Paříži, ukazuje následující výňatek z dopisu jinak tak servilního pařížského dopisovatele „Times“:
„Řada lidí pokládá tento článek za pouhý úvod k úplnému vyklizení Krymu. V jedné legitimistické společnosti se říkalo: Slibovali nám válku à la Napoleon, ale zdá se, že teď budeme mít mír à la Ludvík Filip. Na druhé straně převládá podobný dojem i mezi dělnickým obyvatelstvem předměstí Saint-Antoine. Vykládají si článek jako otevřené přiznání bezmocné slabosti.“
Napsal B. Engels kolem 14. dubna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 177 ze 17. dubna 1855
a jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4377 z 30. dubna 1855Podle textu
v „Neue Oder-Zeitung“
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tlak zvenčí. (Pozn. red.)
b V Engelsově článku pro „New-York Daily Tribune“ zní poslední věta takto: „Potáhne-li Bonaparte někdy sám do války a povede-li ji podle těchto zásad, může si hned objednat pokoje v Mivartově hotelu v Londýně, protože Paříž už nikdy neuvidí.“ (Pozn. red.)
c Fronta pevnosti je část pevnostního obvodu, která tvoří linii obrácenou jedním směrem. (Pozn. čes. red.)
129 Tento článek vyšel také v „New-York Daily Tribune“ z 30. dubna 1855 jako úvodník s názvem „Napoleonova obrana“ („Napoleonʼs Apology“).
130 O drinopolské smlouvě viz poznámku [20].
Küčükkajnardžská smlouva — mírová smlouva, uzavřená 21. (10.) července 1774 mezi Ruskem a Tureckem po rusko-turecké válce z let 1768—l 774, kterou Rusko vyhrálo. Podle této smlouvy připadla Rusku část severního pobřeží Černého moře mezi Jižním Bugem a Dněprem s pevností Kinburn, dále Azov, Kerč a Jenikale; Rusko dosáhlo také toho, že byla uznána nezávislost Krymu, čímž bylo usnadněno pozdější připojení Krymu k Rusku. Ruské obchodní lodi směly napříště volně proplouvat Bosporem a Dardanelamí. Dále musel podle této smlouvy sultán poskytnout celou řadu výsad pravoslavné církvi a 14. článek smlouvy výslovně stanovil, že v Cařihradě bude vybudován pravoslavný kostel.
Nekrolog o caru Mikulášovi, který Engels připomíná, byl otištěn v listu „Moniteur“ 27. března 1855; tvrdilo se v něm, že podnětem ke krymské válce byl ruský tendenční výklad drinopolské smlouvy. Ve sporu, který v předvečer krymské války vznikl kolem otázky „svatých míst“, vycházelo však Rusko z küčükkajnardžské smlouvy, v níž byly ve zvláštním článku stanoveny výsady pravoslavné církve.
131 Za španělské války za nezávislost (1808—1814) bylo francouzské vojsko, kterému velel generál Dupont, v bitvě u Bailénu 20. července 1808 obklíčeno Španěly a muselo kapitulovat.
29. a 30. srpna 1813, ve válce koalice evropských mocností proti napoleonské Francii, bylo francouzské vojsko, kterému velel generál Vandamine, obklíčeno a zajato Rakušany u Chlumce.
132 Helmut Karl Bernhard Moltke, „Der russisch-türkische Feldzug in der europäischen Türkei 1828 und 1829“ [„Rusko-turecké tažení v evropském Turecku v letech 1828 a l829“], Berlín 1845.