Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Ze Sevastopolu[146]
Pošta, kterou sem přivezla v sobotu večer „Amerika“, nám umožňuje, abychom našim čtenářům podali opět jasnější obraz válečné situace na Krymu, i když je to nesnadný úkol, neboť jak oficiální zprávy, tak zprávy dopisovatelů si dosud navzájem odporují a jsou neurčité. Je zřejmé, že nezdar ve Vídni[147] vyvolal ve spojeneckém táboře u Sevastopolu zvýšenou bdělost a aktivitu, a i když se dá říci, že bombardování bylo ukončeno 24. dubna, nebylo následujících čtrnáct dní docela neúspěšných. Je ovšem velmi těžké posoudit, jakých výhod spojenci dosáhli; v jedné zprávě se dokonce tvrdí, že Rusové vyklidili předsunutá opevnění — Selenginskou, Volyňskou a Kamčatskou redutu, jakož i střelecké zákopy před celou linií.[148] Budeme zatím předpokládat, že je to pravda, neboť je to jistě maximální úspěch, kterého spojenci dosáhli. Někteří dopisovatelé hlásí, že Francouzi vzali ztečí i Stožární baštu a usadili se v ní, ale tomu se nedá věřit. Tyto zprávy jen nezasvěceně zveličují epizodu z 21. dubna, kdy Francouzi odpálili řadu min a vytvořili tak před touto baštou předsunutý zákop.[a]
Předpokládejme tedy, že Rusové byli opravdu zatlačeni na svou původní obrannou linii, i když je velmi podivné, že dosud nedošly žádné zprávy o tom, že spojenci obsadili horu Sapun a Mamelon. I když však Rusové už neovládají reduty na těchto dvou vrších, nikdo nemůže popřít, že jich velmi výhodně využili. Ovládali horu Sapun od 23. února a Kamčatskou redutu na Mamelonu od 12. března do konce dubna. Po celou tuto dobu byly zákopy spojenců buď pod ruskou podélnou palbou, nebo pod soustředěnou čelní palbou, zatímco klíč k celému postavení — Malachovskou mohylu — Rusové po celé dva týdny kanonády dokonale chránili. Když Rusové těchto výšin tak dobře využili, mohli si dovolit je ztratit.
Není zde třeba popisovat různé noční útoky, při nichž se spojenci zmocnili ruských střeleckých zákopů a protizákopů, ani výpad, který podnikli Rusové, aby je dobyli zpět. Takové operace jsou z hlediska taktiky zajímavé jen pro toho, kdo je sám obeznámen s terénem, neboť v nich převážně rozhoduje inteligence, odvaha a houževnatost nižších důstojníků a vojáků. V tomto ohledu jsou Angličané a Francouzi lepší než Rusové, a proto se jim na některých místech podařilo vytvořit opěrné body blízko ruských opevnění. Tu a tam se vzdálenost mezi oběma bojujícími stranami zkrátila na dohoz ručního granátu, tj. asi na 20 nebo 30 yardů od ruské skryté cesty, čili na 40 až 60 yardů od hlavního valu. Rusové říkají, že obléhatelé jsou od hlavního valu vzdáleni 30 sáhů, tj. 60 yardů. Taková je situace zejména před Stožární baštou, Ústřední baštou a Redanem, kde nerovnosti terénu tvoří mrtvý prostor s prohlubeninami položenými tak, že ruská děla nemohou být dostatečně skloněna, aby je mohla postřelovat. Protože ruské dělostřelectvo rozhodně není umlčeno, udržovat spojení s těmito dolíky a změnit je v celý systém zákopů je velmi obtížné a spojenci těžce pocítí ruskou boční palbu. Pokud jsou spojenecké baterie 400—500 yardů za předsunutými zákopy, je opravdu těžké si představit, jak chtějí udržet tak nechráněná postavení proti náhlým a dostatečně silným výpadům; a po přiznávaném neúspěchu bombardování bude nějaký čas trvat, než bude možné zasadit nové a víc kupředu posunuté baterie.
Tento náhlý postup spojenců k samému úpatí ruských valů se zdánlivě velmi odlišuje od jejich dřívější váhavosti a nerozhodnosti, ale v podstatě se vůbec nic nezměnilo. Toto obléhání se nikdy neprovádělo systematicky ani důsledně, a protože obléhání jev podstatě systematická operace, v níž každá vybojovaná píď půdy musí být ihned výhodně využita, neboť jinak se ukáže být bezcenná, je jasné, že spojenci prováděli toto obléhání podle nejhoršího možného plánu. Nehledě na zklamání spojeneckých generálů, když poprvé uviděli bojiště, a bez ohledu na chyby, jichž se spojenci dopustili minulého podzimu, který se dá nazvat obdobím prvního obléhání, byli by už mohli dosáhnout větších úspěchů. Severní částí města se vůbec nebudeme zabývat, protože spojenečtí generálové se jí také nezabývali. Jednou provždy se rozhodli útočit zvlášť na Jižní stranu a riskovat, že se dostanou do města ovládaného pevností, která je pro ně nedostupná. Jsou zde však dvě možnosti: buď se spojenečtí generálové cítili dostatečně silní, aby dobyli Jižní stranu, a nyní tedy musí přiznat, že to byl neodpustitelný omyl, anebo se cítili příliš slabí, a pak je otázka, proč si neopatřili posily. Nyní je nespornou skutečností, že se v tomto „pamětihodném a bezpříkladném“ obléhání dělala jedna chyba za druhou.Je vidět, že útrapy přezimování vyvolaly v armádě i mezi generály nepřekonatelnou ospalost, apatii a otupělost. Když v únoru Rusové odvážně vyšli ze svých linií a vytvořili před nimi nové linie, mělo to být pro spojence dostatečnou pobídkou, aby sebrali své síly; Canrobert však nedovedl využít této velmi vážné výstrahy k ničemu jinému, než že zchladil zápal zuávů v útoku, o němž předem věděl, že k ničemu nepovede. Byly obnoveny zákopové práce, ale spíše proto, aby byly zřízeny skryté cesty pro úderné oddíly, než aby baterie byly posunuty blíž k nepříteli. Dokonce i po šesti měsících, které spojenci strávili před pevností, ukazuje každý jejich čin, že dosud nemají žádný konečný plán a že nezvolili žádný bod pro svůj hlavní útok; naopak, v hlavách spojenců stále ještě vládne stará utkvělá myšlenka dobýt Sevastopol náhlým úderem, která kříží jakýkoli rozumný návrh a maří každý pokus o systematický postup vpřed. I to málo, co spojenci vykonali, provedli třikrát pomaleji, než je obvyklé při pravidelných obléhacích operacích, přičemž vinou nedůslednosti a bezplánovitosti, které jsou charakteristické pro celé obléhání, si nemohou být ani jisti úspěchem, který je při pravidelných operacích tohoto druhu přirozený.
Ale všechno se čekalo od nedávno zahájené palby. Měla to být jakási generální omluva všeho zdržení a nicnedělání. I když je těžké říci, co se očekávalo od této velké události — od baterií, které jsou od cíle vzdáleny 600 až 1000 yardů — přece jen byla palba nakonec zahájena. První dva či tři dny bylo z každého děla vypáleno asi 150 výstřelů, potom 120, pak 80, 50 a nakonec 30 výstřelů; poté byla dělostřelecká palba zastavena. Účinek je sotva patrný, nepočítáme-li opotřebovaná děla a vyprázdněná spojenecká skladiště střeliva. Pětidenní bombardování o plné síle by bylo způsobilo Rusům víc škody a spojencům by dalo větší naději na úspěch než patnáctidenní palba, která byla zahájena s velkou prudkostí, ale ochabovala stejně rychle, jako začala. Ale byli by spojenci schopni využít těchto příznivých možností, když by vypotřebovali střelivo a jejich děla by už byla nepoužitelná? Výsledek by byl stejný; Rusové naproti tomu jsou od té chvíle, kdy zjistili, že palba ochabla a přestalo je sužovat krupobití 50 000 střel, které na ně v prvních pěti dnech denně padalo, v mnohem lepším postavení, než by byli mohli být. Tímto prodlužováním kanonády při současném snižování její intenzity se spojenci tolik a tak nevysvětlitelně odchýlili od všech vojenských pravidel, že v pozadí toho musí být politické důvody. Když první dva dny dělostřelecké palby zklamaly očekávání spojenců, vedla k tomuto zbytečnému plýtvání střelivem zřejmě nutnost udržovat alespoň zdánlivé postřelování po dobu vídeňské konference.
Kanonáda končí, vídeňská konference se přerušuje a je navázáno telegrafní spojení. Obraz se najednou mění. Z Paříže přicházejí rozkazy jednat rychle a rozhodně. Upouští se od starého systému boje; namísto bezvýsledného hřmění děl přicházejí ke slovu dílčí zteče, postavení se dobývají minovými výbuchy, bojuje se puškami a bodáky. Spojenci získali předsunuté body a dokonce je udrželi při prvním výpadu obležených. Ale to všechno nic neznamená, dokud nebude prakticky možné vybudovat baterie v krátké vzdálenosti od ruských linií a zahájit na ně takovou palbu, aby obleženým bylo pořádně horko. Předsunuté body nelze udržet bez velkých každodenních ztrát, bez pravidelně se opakujících bojů s pochybným a proměnlivým výsledkem. I když připustíme, že se tyto baterie mají postavit ve druhé a třetí paralele a že proto museli být Rusové nejdřív vytlačeni ze svých střeleckých zákopů — jak dlouho bude trvat, než budou mít tyto nové baterie dost děl, aby mohly úspěšně odpovídat na ruskou palbu, která se při dvojím bombardování ukázala stejně silná jako palba spojenců? Čím jsou baterie umístěny blíž k nepřátelským opevněním, tím ničivější křížová palba může být na ně soustředěna a tím omezenější je prostor pro umístění děl; jinými slovy, tím víc se vyrovnává palba útoku palbě obrany, jestliže palba obrany nebyla předem utlumena palbou vzdálenějších baterií, což se v tomto případě nestalo.
Jak se tedy Rusům podařilo čelit tak úspěšně útokům spojenců? Předně díky chybám a váhavosti spojenců samých; za druhé díky chrabrosti posádky a schopnostem ženijního náčelníka plukovníka Totlebena; za třetí díky přirozené síle postavení. Musí se totiž přiznat, že je to silné postavení. Podle špatných map, které až do poslední doby byly jedině k dispozici, je Sevastopol položen na dolní části svahu a z týlu jej ovládají výšiny; ale z nejnovějších a nejlepších map je zřejmé, že město leží na několika okrouhlých izolovaných kopcích, které jsou od svahů náhorní plošiny odděleny úžlabinami; tyto kopce ve skutečnosti ovládají do jisté míry právě tak tuto plošinu jako město. Zdá se, že tento ráz krajiny plně ospravedlňuje váhání spojenců se ztečí pevnosti vloni v září. Terén zřejmě na spojenecké generály zapůsobil tak silně, že se ani nepokusili přimět nepřítele, aby ukázal, jaké síly by mohl shromáždit k obraně. Ruský inženýr vytěžil z přirozených předností terénu maximální výhody. Všude, kde se terén svažuje od Sevastopolu k planině, byly na svazích postaveny dvě nebo dokonce i tři řady baterií jedna nad druhou, čímž byla mohutnost obrany zdvojnásobena i ztrojnásobena. Takové baterie byly stavěny při opevňování i jinde (například na svahu Mont-Valérien v Paříži), ale vcelku je inženýři neschvalují a nazývají je lapači střel. Je pravda, že skýtají obléhatelům větší cíl, neboť jejich střely mohou zasáhnout horní nebo dolní baterii, minou-li tu, na niž právě střílejí, a proto způsobí vždy obráncům větší ztráty. Ale tam, kde pevnost není dokonce ani obklíčena, jako je tomu v případě Sevastopolu, neznamená taková nevýhoda nic ve srovnání s mimořádně velkou palebnou silou, kterou tyto baterie obráncům dávají. Až skončí obléhání Sevastopolu, uslyšíme na tyto lapače střel podle všeho jen velmi málo stížností. V pevnostech prvního řádu, v nichž je mnoho vojenského materiálu a které lze těžko obklíčit, mohou být takové baterie velmi výhodně využity tam, kde je pro ně vhodný terén. Vedle těchto lapačů střel se Rusové ještě v jednom bodě uchýlili od obvyklé ženijní praxe. Podle zastaralého systému baštovaných opevnění by pro obranu celého obvodu pevnosti nestačilo ani patnáct či sedmnáct bašt, a byla by to velmi špatná obrana. Místo toho je zde jen šest bašt, které jsou umístěny na výšinách vybíhajících směrem k nepříteli, přičemž kurtiny, které tyto bašty spojují, jsou tak lomené, že umožňují boční palbu nezávisle na palbě bašt a těžká děla, umístěná na hrotech[b] kurtiny, postřelují prostor vpředu. Téměř po celé délce kurtin jsou rozmístěna děla, což je také novota, neboť v pravidelných baštovaných opevněních bývají kurtiny vyzbrojeny pouze jedním či dvěma děly pro zvláštní účely a celá palebná obrana je svěřena baštám a lunetám. Z toho, co bylo řečeno, je i bez dalších technických podrobností vidět, že Rusové maximálně využili svých prostředků; i kdyby se tedy spojencům podařilo zmocnit se Stožární nebo Malachovské bašty, mohou být jisti, že narazí na druhou a třetí obrannou linii a budou muset vzít opravdu rozum do hrsti, aby je zdolali.
Napsal B. Engels kolem 8. května 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4401 z 28. května 1855
a v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 217 z 11. května 1855Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V „Neue Oder-Zeitung“ je místo prvního odstavce tento text:
„Navázání telegrafního spojení z Balaklavy do Londýna a Paříže bylo zatím dobré jen k tomu, aby vneslo do informací poskytovaných veřejnosti ještě větší zmatek.
Anglická vláda neuveřejňuje nic nebo nanejvýš nějaká neurčitá ujišťování o dosažených úspěších. Francouzská vláda uveřejňuje Canrobertovým jménem depeše, ale ty jsou tak okleštěné a zfalšované, že se z nich nedá téměř nic vyčíst. Například bašta, proti níž vedli Francouzi hlavní útok, byla dosud stále nazývána Stožární bašta — Bastion du Mât. Nyní se dovídáme o velkých úspěších, jichž Francouzi dosáhli v akcích proti Ustřední baště, a pak proti baště čís. 4. Po důkladném srovnání s dřívějšími zprávami, zvláště také ruskými, se ukazuje, že jde stále o naši starou známou Stožární baštu, ale pod různými názvy a označeními. Tato mystifikace je naprosto tendenční, a proto do určité míry také ‚prorocká‘.
Ale přestože veřejnost nemá z telegrafického spojení žádný užitek, v táboře spojenců vyvolalo nesporně určité oživení. Není pochyby, že první depeše, které Canrobert dostal, obsahovaly striktní rozkazy jednat rozhodněji a za každou cenu dosáhnout nějakých úspěchů. V jedné neoficiální zprávě se tvrdí, že Rusové vyklidili všechna předsunutá opevnění — Selenginskou, Volyňskou i Kamčatskou redutu — jakož i střelecké zákopy před celou linií.“ (Pozn. red.)
b „Hrot“ se v hradebnictví nazývá vrchol úhlu hradby nebo bašty, vybíhající směrem k nepříteli. (Pozn. čes. red.)
146 Engelsův článek „Ze Sevastopolu“ byl otištěn také v „Neue Oder-Zeitung“ 11. května 1855 s názvem „Obléhání Sevastopolu“ („Die Belagerung von Sebastopol“). Německá varianta článku je značně zkrácena.
147 Jde o dočasné přerušení vídeňské konference, jehož příčinou byly neshody mezi účastníky konference v otázce třetího bodu podmínek předložených Rusku (viz poznámku [16]). Jednání bylo přerušeno proto, že Rusko 26. dubna 1855 odmítlo požadavek západních mocností, aby omezilo své vojenské námořní síly na Černém moři. Poslední zasedání konference se konalo 4. června 1855.
148 Tato zpráva byla mylná. Engels o tom píše na základě ověřených údajů v článku „Krymská válka“ (viz zde). Uvedená ruská opevnění dobylo spojenecké vojsko až 7. června (26. května) 1855.