Karel Marx



Parlamentní reforma. — Přerušení a obnovení vídeňských porad. —
Takzvaná vyhlazovací válka


Londýn 26. května. Rozšířily se bližší podrobnosti z Comité du Salut Ministériel[a], který lord Palmerston předevčírem svolal před zahájením Dolní sněmovny. Charakterizují parlamentní mechanismus a postoj různých frakcí, které vládě daly většinu 100 hlasů. Palmerston hned na začátku hrozil rezignací, projde-li Disraeliho návrh. Hrozil, že by mohla přijít toryovská vláda. Takzvaní radikální členové parlamentu, poor fellows[b], požívají již od roku 1830 té výsady, že kdykoli se začnou bouřit, spatří vznášet se nad sebou tuto velkou a poslední hrozbu, a to je vždy přivede k rozumu. A proč? Protože se obávají masového hnutí, které je za toryovské vlády nevyhnutelné. Že je tento názor naprosto správný, je vidět z přiznání jednoho radikála, který je nyní sám ministrem, třebas jen královských lesů, sira Williama Moleswortha. Nemůže být vhodnější místo pro tohoto člověka, který má odjakživa ten dar, že pro samé stromy nevidí les. Jako poslanec za Southwark, jednu londýnskou čtvrť, byl voliči pozván, aby se zúčastnil veřejné schůze, která se konala minulou středu v Southwarku. (N. B.: Na této schůzi, jako na většině jiných, které byly dosud uspořádány v různých obvodech, byla přijata rezoluce, podle níž je správní reforma bez předcházející parlamentní reformy jen podvod a klam.) Molesworth se na schůzi neobjevil, ale poslal dopis, v němž on, radikál a člen vlády, píše: „Projde-li Disraeliho návrh, bude nutnost uskutečnit parlamentní reformu ještě zřejmější.“ To „zřejmě“ znamená: přijdou-li toryové do vlády, stane se hnutí za reformu vážnou záležitostí. Pohrůžka rezignací však nebyl hlavní trumf; který Palmerston vynesl. Činil narážky na rozpuštění parlamentu a mluvil o osudu mnoha nešťastníků, kteří si sotva před třemi roky koupili za ohromných obětí křesla v „ctihodné sněmovně“. Tomuto argumentu nebylo možno odolat. Už nešlo o jeho rezignaci, nýbrž o jejich rezignaci.

I když si Palmerston zajistil většinu 100 hlasů proti Disraeliho návrhu tím, že jedněm hrozil svou rezignací a druhým, že je vyžene z Dolní sněmovny, že jedněm dával vyhlídky na mír a druhým na válku, přesto se nově vytvořená koalice hned zase rozpadla, a to právě při veřejném provedení předem smluvené komedie. Ministři učinili v rozpravě taková prohlášení, že neutralizovali to, co prohlásili en petit comité[c]. Nemusel přijít ani orkán, stačil jen parla.mentní vánek, a tmel, který jakžtakž držel pohromadě protichůdné frakce, se vydrolil. Na včerejším zasedání se totiž Roebuck dotázal ministerského předsedy na pověsti, že budou obnoveny vídeňské porady. Chtěl vědět, zda byl anglický vyslanec ve Vídni pověřen účastí na těchto poradách. Palmerston, jak známo, od návratu nešťastného diplomata Russella z Vídně odmítal jakoukoli rozpravu o válce a diplomacii pod záminkou, že nechce narušit „vídeňské porady, které jsou sice přerušeny, ale nikoli ukončeny“. Milner Gibson vzal minulé pondělí zpět nebo odložil svůj návrh, neboť podle prohlášení urozeného lorda „porady ještě trvají“. Palmerston při té příležitosti výslovně zdůraznil, že anglická vláda ponechala Rakousku, „do určité míry našemu spojenci“, aby prostudovalo nové styčné body pro mírové jednání. Vymyká se všem pochybnostem, řekl, že vídeňská konference bude dále pokračovat. Russell sice z Vídně odejel, ale nadále tam zůstává Westmorland a mimoto tam jsou vyslanci všech velmocí; jsou tu tedy všechny znaky toho, že konference trvá.

Od pondělí, kdy Palmerston poctil parlament těmito odhaleními, nastal však velký obrat. Mezi Palmerstona pondělního a Palmerstona pátečního se postavil Disraeliho návrh a rozprava o něm; Disraeli motivoval svůj návrh úvahou, že v době, kdy sněmovna bude odročena, mohla by vláda být „dohnána k potupnému míru“, jako byla za vedení Aberdeenova „vehnána“ do potupné války. Na Palmerstonově odpovědi na Roebuckovu interpelaci závisel tedy osud hlasování. Nemohl v této chvíli vyvolávat přízrak vídeňské konference a prohlásit sněmovně, že ve Vídni se rozhoduje, zatímco ve svatoštěpánské síni[166] se debatuje, že zde se proponuje a tam disponuje. Nemohl to učinit tím spíše, že Russell večer předtím popřel Rakousko, mírové návrhy i vídeňskou konferenci. Palmerston proto Roebuckovi odpověděl: vídeňská konference nebyla obnovena a anglickému vyslanci nebylo povoleno zúčastnit se nové konference bez zvláštního příkazu z Downing Street. Nyní povstal Milner Gibson, mravně rozhořčen. Před několika dny urozený lord prohlásil, že konference je jen odročena a Westmorland má neomezenou plnou moc na konferenci jednat. Byla mu tato plná moc odňata a kdy? Plná moc! odpověděl Palmerston. Jeho plná moc je neomezená jako dříve, ale nemá právo jí použít. Mít plnou moc a smět ji uplatnit není jedno a totéž. Tato odpověď na Roebuckovu interpelaci zpřetrhala svazky mezi vládou a stranou míru à tout prix[d], kterou posílili peelovci. Nebylo to však ani jediné, ani nejdůležitější „nedorozumění“. Disraeli předevčírem několik hodin napínal Russella na skřipec a mučil jej a bodal žhavými špendlíky. V jedné ruce ukazoval rétorickou lví kůži, do níž se tento whig-Azték rád halí, a v druhé gutaperčovou figurku človíčka, který se pod touto kůží skrývá. Ačkoli je Russell dlouhými parlamentními zkušenostmi a dobrodružstvími obrněn proti tvrdým slovům jako nezranitelný Siegfried proti ranám, nedokázal při tomto otevřeném a bezohledném vylíčení svého skutečného „já“ zachovat klid. Šklebil se, když mluvil Disraeli, a neklidně a bezmocně se vrtěl na svém místě, když pak začal kázat Gladstone. Když Gladstone učinil řečnickou přestávku, Russell se zvedl a jen smích sněmovny mu připomněl, že ještě na něho nepřišla řada. Konečně Gladstone definitivně zmlkl. Konečně si mohl Russell vylít srdce. Řekl sněmovně všechno, co knížeti Gorčakovovi a panu Titovovi moudře zamlčel. Rusko, jehož „čest a důstojnost“ obhajoval na vídeňské konferenci, se mu nyní jeví jako velmoc, která bezohledně usiluje o světovládu, uzavírá smlouvy, aby měla záminku k dobyvačným válkám, a vede války, aby mohla otravovat smlouvami. Zdá se mu, že nejen Anglie, ale i Evropa je ohrožena, a nezbývá nic jiného než vést vyhlazovací válku. Učinil narážku i na Polsko. Zkrátka, vídeňský diplomat se náhle změnil v „pouličního demagoga“ (jeden z jeho oblíbených výrazů). Disraeli jej obratně a vypočítavě přiměl k tomuto vznešenému stylu.

Hned po hlasování si vzal slovo peelovec James Graham. Má věřit svým uším? Russell vyhlásil „novou válku“ proti Rusku, křížové tažení, válku na život a na smrt, válku národů. Věc je příliš vážná, aby se rozprava uzavírala. Nyní jsou prý úmysly ministrů mlhavější než kdykoli dříve. Russell si myslel, že po hlasování bude moci, jako obvykle, shodit lví kůži. Nedělal tedy žádné okolky. Graham mu prý „špatně rozuměl“. Chce prý jen „bezpečnost Turecka“. Tu to máte, zvolal Disraeli, vy, kteří jste zamítli můj návrh, a tím zprostili vládu výtky, že „mluví dvojsmyslně“, slyšíte, jak je upřímná! Po hlasování odvolává všechno, co řekl před hlasováním! Blahopřeji vám k takovému hlasování!

Sněmovna nebyla s to tomuto „demonstratio ad oculos“[e] odolat. Rozprava byla odročena na dobu po svatodušních prázdninách; vítězství, jehož vláda dosáhla, bylo okamžitě zase ztraceno. Komedie měla mít jen dvě dějství a končit hlasováním. Nyní k ní ještě přistoupila dohra, která hrozí být vážnější než hlavní zápletka. Mezitím nám parlamentní prázdniny dovolí první dvě dějství podrobněji analyzovat. V análech parlamentů je neslýchané, že by vážná rozprava začala teprve po hlasování. Parlamentní boje dosud obvykle končily hlasováním jako milostné romány sňatkem.



Napsal K. Marx 23. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 241 z 26. května 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — výboru pro záchranu vlády. (Pozn. red.)

b — chudáci. (Pozn. red.)

c — v úzkém kruhu. (Pozn. red.)

d — za každou cenu. (Pozn. red.)

e — jasnému důkazu. (Pozn. red.)


166 Míní se anglický parlament, který od roku 1547 až do požáru v roce 1834 zasedal v kapli sv. Štěpána. Na témž místě byla postavena nová parlamentní budova (Westminsterský palác, roku 1852) a zasedací síň v této budově se nazývá svatoštěpánská.